"Fíha," podivil se Edmund, když mu Carreen objasnila, jak funguje Ministerstvo kouzel a lehce rozpačitě poslouchal rozhovor o mazání paměti. Opravdu doufal, že jeho rodičům ani sestře se nikdo v hlavě hrabat nebude, protože to jistojistě není nic pěkného.
"Já budu chtít určitě potkana, protože se mi vejde do kapsy a nebude takový problém, když ho budu pak mít doma přes prázdniny," odvětil Simovi vesele - na zvíře už se opravdu příšerně moc těšil. Následně hodil obdivným pohledem po Daníkovi, protože pokud hrál na tolik hudebních nástrojů, tak musel být z nějaké hodně dobré rodiny, což mu chlapec následně potvrdil, když zmínil, že jeho mamka hraje v orchestru. "Ty máš taky psa? To snad né, kluci, já vám to tak závidím, to si ani nedokážete představit!" zaúpěl poté, když se dozvěděl, že nejenom Simon, ale i Daniel měli doma psa, navíc labradora. To prostě nebylo fér. Ale stejně se za to na rodiče nezlobil, na to je měl moc rád.
"Neřekl bych, že tohle se dá považovat za přílišné snění," usmál se poté s pobavenou jiskrou nad Carreeninou utnutou přednáškou, ale nemyslel to nijak zle, to on snad ani neuměl. Jenom mu přišla trochu upjatá. Ale třeba to je jenom tím, že se ještě moc dobře neznají.
Poté se usmál nad sourozeneckým dohadováním, načež Daník převedl pozornost ke Carreeniným sourozencům, a z dívky začala létat jména jako splašená - kolik těch sourozenců proboha měla? Edmund napočítal osm. S Carreen to dohromady dělalo devět a Eddie měl jasno, že se jí příště bude muset vyptat na to, jak se zvládnou vejít do jednoho domu, protože jemu to přišlo nemožné. Zase se doma určitě nikdy nenudili.
"Dobrý den," pozdravil poté slušně Simonovy rodiče a vesele se na ně usmál, že jim Sima ještě na chvíli nechali - vypadali děsně fajn. A vzápětí se v lokále objevil další fajn příbuzný, tentokráte Carreenin starší bratr. "Ahoj," pozdravil i jeho méně formálně, protože usoudil, že není zas tak starý, aby mu musel vykat, načež mu obočí vyletělo překvapeně vzhůru, když z dívky začaly padat všechna ta složitá slova. "Jistě, tak zatím!" houkl za ní a lehce jí zamával, načež se naklonil k zůstávajícím chlapcům a tlumeně se zeptal: "Myslíte, že takhle mluví pořád?" načež se na ně přátelsky zazubil, ale to už se dveře otevřely potřetí a objevila se v nich paní Selbyová a Eddieho mladší sestra Rebecca.
"Tady, mami!" zvolal Edmund a vesele na matku zamával. Pauleen si evidentně vydechla, že je její syn naživu, a úlevně se k němu vydala. "Dobrý den. Becca je naprosto unešená ze sov, ale tu ti bohužel pořídit nemůžeme," pozdravila s milým, ale unaveným úsměvem Eddieho společníky, načež se na svého syna omluvně pousmála. Ten jí však úsměv bezstarostně vrátil se slovy: "To je jedno, mami, já chci stejně radši potkana." Poté se zvedl od stolu a na hlavu si fešácky nasadil svůj cylindr, načež se otočil na Sima s Emou a na Daníka. "Slyšeli jste Carreen - možná se nepotkáme ve vlaku, ale ve škole se snad už potkáme. A kdo ví, třeba na sebe narazíme ještě někdy během léta tady na... Příčné? ulici. Tak se mějte!" řekl, dotkl se krempy svého klobouku a zakřenil se na ně, a pak už si chytil Rebeccu za ručku a nadšeně si se svou rodinou začal povídat, zatímco za nimi zaklaply dveře hostince.

>>>

_________________

Daník se do celého toho Simíkova výkladu o upravování paměti dost zamotal, a to nakonec asi i samotný Wilse, protože rychle zběhl k jinému tématu. Malý Sherwood o tom ještě chvíli přemýšlel, jestli se třeba tím nedají zdůvodnit "okna", co někteří lidé mívají aniž by se opili nebo vybourali v autě. Ale takové mezery v paměti jistě kouzelníci museli vyplnit, aby svou práci už udělali pořádně. To, že na paměť sahali pouze ministerští úředníci Dana uklidnilo, protože to na věc vrhlo mnohem "oficiálnější světlo".
Zvědavě vyposlechl Carreeninu náležitě obsáhlou odpověď o ministerstvu a jeho odborech. Takže kouzelníci měli normální, tedy, jistě, chápeme, normální zákony! Dannymu byl tento svět náhle mnohem bližší, protože zjistil, že má nějaká pravidla a není to zmatené místo jako Alenčina Říše divů. Pak se rozhovor stočil ke zvířátkům, a to bylo Sherwoodovi alespoň trochu blízké téma, na rozdíl od nějakého létání a fofrbálu.
"Mě se potkani a myši moc nelíbí," pokrčil rameny Daník neurčitě. Žába a sova ale přece nebyli normální mazlíčci, a nevěděl, jak by se maminka tvářila, kdyby si domů přinesl něco takového. Měla ráda svůj pořádek. "Takže myslím, že si koupím kočku. Nebo spíš kocoura," přikývl s úsměvem. Simon každopádně situaci podrobně rozebral, ale představa, že bude nosit ropušáka v kapse se Dannymu prostě nelíbila. A když se Eddie nahlas vyjádřil, jak moc jim závidí, že mají psa, jenom se usmál. Nevěděl totiž, co by mu na to měl říct - že je to naprosto super mít nějakého mazlíčka jako je jeho Collin? Tím by ho zřejmě moc neutěšil.
"Náš Collin umí jenom ty základní povely, máme ho hlavně spíš jako hlídacího psa. A taky chytá myši na zahradě," odpověděl Simonovi s úsměvem. Mohl by po cestě z Kotle domů koupit Colliemu nějakou mňamku...
"Upíří profesor? Někdo jako Drákula?" podivil se poprvé vůbec k tomuhle tématu. Nějak ho nejdřív nezajímalo, ale tohle znělo dost nebezpečně, musel s malou Emou souhlasit. "To máš pravdu," kývl na malou Simonovu sestru. Přeci jen, nikdo nikdy netvrdil, že Daniel je nějaký řecký hrdina. "Myslíte, že proti upírům opravdu zabírá česnek nebo svěcená voda?" Na jeho obranu -slušný chlapec v jeho věku by jistě žádné takové filmy, ve kterých by tohle mohl vypozorovat, neviděl, ale za tohle mohla jeho zvlčelá starší sestra Mary, která ho nezřídka strašila různými potvorami, když byl menší a nechtěl spát.
Když mu Carreen začala vypočítávat všechny své sourozence, Daník své otázky málem zalitoval. Forlandovi byli zatraceně velká rodinka! U posledního jmenovaného bratra, Marshalla, ale zachytil pojem, se kterým se zatím nesetkal. "Moták? Co to znamená?" podivil se a přejel pohledem mezi Simíkem a Carreen, který z kouzelníků jeho dotaz odpoví.*
Pak do Kotle začali přicházet rodinní příslušníci jeho nových kamarádů. Nejdříve přišli k jejich stolu Wilseovi, Simonovi rodiče. "Dobrý den," pozdravil je ihned způsobně Daník. Vyšlo najevo, že Simon a jeho sestra měli zřejmě vyrazit na nákupy, ale zadrhli se tady a nic z toho nebylo.
Poté přišel jeden z Carreeniných bratrů, ten co chodil do Nebelvíru, Ubert. Ehm, dobrý den," zopakoval Daník opět. Zrzka se s nimi po svém rozloučila. "Dobře. Tak se měj, uvidíme se v Bradavicíh!" rozloučil se s ní s úsměvem.
No, a poté přišla paní Selbyová, Edmundova maminka, s nějakou menší holčičkou, což asi byla jeho sestřička. "Ahoj," rozloučil se Danny i s Eddiem. Když se podíval na hodinky, byl asi čas, aby domů vyrazil i on. Zvedl se od stolu, došel odnést sklenici a opět zaplatil librami, protože se do banky nedostal.
"Tak se měj," rozloučil se nakonec i se Simonem a zamířil zpátky domů.

>>>

_________________

Do debaty o ministerstvu se Simon nezapojoval. Chápal, jak to celé funguje i proč je ministerstvo důležité, momentálně u něj ale mělo velký vroubek, a to jeho poslední zákony o vztazích k mudlům. Nevěděl sice, jestli jsou dílem celého ministerstva nebo za to můžou jenom někteří... a bylo mu to jedno. V téhle věci nepotřeboval být spravedlivý.
Carreen se zmínila o rybičkách. Raději se jí ani neptal, kolik je v jejím měřítku hodně rybiček. "Potkan by byl skvělý," souhlasil s Edem. "Ale kočka taky," kývl k Daníkovi. Bezradně si nad tím dilematem povzdechl. Prostě zajde do Velkoprodejny Mžourov a uvidí, které zvířátko mu padne do oka.
"Pes je prima," usmál se na Eda. "Ale závidět vážně nemusíš. Do Bradavic si ho vzít nesmím, takže zůstane doma a já ho uvidím zase až o prázdninách." Tohle téma už ale probrali, a tak to nechal být.
S úžasem pootevřenými ústy poslouchal Carreen a její výklad o přílišném snění. Ta holka moc čte. Jinak si nedokázal vysvětlit její vyspělé názory a složitou mluvu. "Někdy přece musíš snít," pokrčil rameny. Jinak nemá člověk za čím jít.
"Nemyslím si, že by na upíry zabíral česnek. Jen si to představ. Nikdy jsem sice žádného neviděl, ale myslím si, že to o těch křížích a kůlech jsou jen pověsti," mínil. Nad tím, odkud to Daník má, se ani nepozastavil. Tohle přece zná každé dítě, i mudlovské.
Carreenina rodina byla zřejmě velmi zajímavá. Mít tolik sourozenců, asi by se Simon zbláznil. Bohatě mu stačila Ema. "Moták je člověk z kouzelnické rodiny, který neumí kouzlit. Vlastně takový opak kouzelníka z mudlovské rodiny," vysvětlil Daníkovi.
Poté k nim dorazil Carreenin bratr, na kterého tu čekala. Pozdravil je velmi přátelsky, a proto mu to Simon vrátil stejným způsobem. "Čau," usmál se. Carreen s ním pak odešla a rozloučila se s nimi počítáním pravděpodobnosti v procentech, nebo co to mělo být. Simon jí zamával a doufal, že se určitě ještě někde uvidí.
Edovi odpověděl pobaveným úšklebkem. "Tys ji celou tu dobu neposlouchal? Řekl bych, že tak mluví pořád."
Pak si přišli i pro Eda. Do lokálu vešla jeho maminka. "Dobrý den," pozdravil ji a Ema nezůstala pozadu. Oba kývli na Edmunda. "Jasně, uvidíme se. Zatím se měj," mávl mu Simon.
Jejich společnost se brzy měla rozpadnout docela. Daník se pohledem na hodinky utvrdil, že už je čas jít, zaplatil, jak jinak než librami, a rozloučil se se Simonem. "Ahoj," oplatil mu Simon. "V Bradavicích!"
Zůstal u stolu sedět s Emou sám. Najednou bylo ticho. "Byli fajn, ne?" ozvala se Ema.
"Jo, byli moc fajn," přikývl Simon. Dalo by se říct, že už si našel kamarády. "Pojď, už bychom měli jít za našima." Zvedli se od dopitých sklenic, Ema popadla staršího bratra za ruku a šli najít rodiče.

>>>

_________________

| +

"Cože?"

Dnešní ráno mě probudila má milovaná kočka, Chaos. A ne zrovna příjemně. Lehla si mi totiž na obličej takže jsem skoro vůbec nemohl dýchat. "Uhm," pokusil jsem se jí shodit, ale nakonec slezla sama, posadila se kousek ode mě a začala si lízat tlapku. Posadil jsem se na postel, přesně na druhou stranu od ní a zamračil se. "Příště tě na noc zavřu do klece," zabručel jsem nespokojen a vstal. Sice jsem netušil zda mi rozuměla, ale podle toho jak se naježila jsme tipoval, že ano. Navlékl jsem na sebe kalhoty a černé triko a ještě narychlo jsem si učesal vlasy.
Dolů do lokálu už jsem, ale scházel s menším úsměvem na rtech a s kočkou za patami a s notýskem a tužkou v ruce. "Dobré ráno," pozdravil jsem tak jako vždycky a rychle jsem se usadil k jednomu ze stolů a své věci jsem položil na něj. A samozřejmě Chaos nezapomněla vyskočit na stůl a posadit se na proti mě. "Za chvíli," broukl jsem k ní, probodávajíc jí pohledem. Měla hlad, jenže ten měla pořád a já teď měl něco důležitějšího na práci než jí shánět jídlo. Otevřel jsem notes a vzal do ruky tužku. Už nějakou dobu jsem přemýšlel, že napíšu Belle dopis. Dokonce jsem si chtěl koupit kvůli tomu sovu. Vážně. Jenže mě vůbec nenapadalo co jí napsat. Napadlo mě tolik různých věcí, ale ne to co bych jí mohl říci. Napsal jsem tedy pár prvních řádků, které jsem zas následně přeškrtal a otočil jsem na další čistou stránku. Abych tady neseděl na suchu, objednal jsem si kaktusovou limonádu a pro Chaos pár kousků masíčka. Jakmile nám byla objednávka donesena, napil jsem se a opět jsem se dal do psaní, škrtání a otáčení stran.

_________________

>>>
Netrvalo dlouho a dveře lokálu se znovu otevřely. Dovnitř vešel vysoký, přísně působící muž, který už od pohledu kolem sebe šířil auru čistokrevnosti, a vedle něj se tak trochu nesvá krčila zrzavá holčička v šedých šatech - já. Ten muž byl Argus Howells, můj...otec. Stále ještě mi to znělo poněkud zvláštně. Přeci jen dvanáct let jsem žila v přesvědčení, že mým otcem je ve skutečnosti jeho bratr. Za pochodu mi vysvětloval, co všechno musí dnes zařídit, a že mě nehodlá tahat s sebou, a zrovna když jsme dorazili do Kotle, mohli ostatní slyšet jen konec našeho rozhovoru. "Sejdeme se tady v šest hodin. Neopozdi se, Xaverie." načež se Argus otočil na patě a rázným krokem vyšel z Kotle zase ven. "Dobře, otče," pípla jsem ještě za ním, nebylo však jisté, že by to slyšel. Já se rozhodla, že si tady koupím něco k pití a na zub, než vyrazím do Příčné. Potřebovala jsem učebnice na další rok, a taky nový kotlík. A vážně jsem netušila, jestli se sem ještě během prázdnin někdy dostanu. "Dobrý den, jeden čaj a jestli máte dýňové paštičky, tak dvě k tomu," oznámila jsem na baru svojí objednávku. Ujištěna, že mi to bude přineseno ke stolu, jsem se rozhlédla po lokále, hledajíc nějaké volné místo. Jako obvykle, byla tu spousta různých typů lidí. Támhle v koutku se cpala jakýmisi pochybnými vajíčky početná rodina, kousek od nich si stará čarodějka vychutnávala šálek kávy, nos zabořený do Denního Věštce, u dalšího stolu seděl Andy a něco čmáral do bloku....ANDY? Zamrkala jsem nevěřícně, jako bych si nebyla jistá, jestli to, co vidím náhodou není halucinace, Takže on neumřel? Neunesli ho? To teda znamená že je minimálně smíšenýho původu, že jo? začaly mi myšlenky létat jedna přes druhou a zatímco jsem se pořád snažila sebe sama přesvědčit, že ten kluk támhle u stolu fakt není halucinace a že mému kamarádovi se nic nestalo, polévaly mě vlny radosti a nejistoty. "Slečno, kam vám mám dát ten čaj?" ozval se za mnou hostinský a já celkem nepřítomně ukázala směrem, kde seděl dost-možná-imaginární-Andrew. S myšlenkou, že budu radši sedět s halucinací svého kamaráda, než s tím podivným chlápkem opodál, jsem nakonec v doprovodu hostinského (a čaje a dýňových paštiček) přistoupila k místu, kde chlapec seděl. "Um... ahoj, máš tu volno?" zeptala jsem se trochu nejistě, než jsem se posadila. Vypadal, že není moje představa, poněvadž se trochu změnil od doby před rokem. Zjistila jsem ale, že nevím, jak s ním po té době mluvit - vždyť já si nemohla ani vzpomenout, jakou si mě Andy asi tak může pamatovat! Pokusila jsem se na něj usmát, ale koutky úst, nezvyklé na takový pokyn, se mi sotva pohnuly. "Co se stalo, žes letos nebyl ve škole?" rozhodla jsem se nakonec přerušit ticho, "bála jsem se, že..." zarazila jsem se. Asi těžko mu můžu říct Bála jsem se že jsi mudlovskej šmejd, kterýho po zásluze vykuchali někde v lese, ne? Kdepak. To by bylo opravdu hrubé a navíc, já tomu odmítala věřit. "...že jste se třeba někam odstěhovali nebo tak, nebo že se ti něco vážně hrozného stalo..."

Mimo herně:

| +

Vím, že Anda ještě oficiálně nevylezla z vlaku, ale nechci nechat Andyho dlouho sedět o samotě, do večera Belle z vláčku vypadne

_________________

Vesele jsem si čmáral do bloku. Občas jsem podrbal Chaos, která se mi po snědení masa rozvalila na klíně a v některých chvílích jsem se dokonce zakousl do konce tužky. Příchozí a odchozí lidi jsem vůbec nevnímal a i nadále jsem se hrbil nad notýskem. To jsem, ale neměl dělat, protože kdybych dával, alespoň trochu pozor všiml bych si, že se ke mě blíží osoba, kterou jsem chtěl vidět až moc. Přesněji ta, které jsem plánoval poslat rozepsaný dopis.
"Belle," vydechl jsem překvapeně když mě vyrušila z mého přemýšlení. Chvíli jsem na ní zíral, ale poté jsem si uvědomil, že mám otevřený svůj notes, a proto jsem ho zase rychle zavřel. Přitom jsem doufal, že to není jen nějaký přelud. "No jasně, že mám. Posaď se," vyhrkl jsem následně. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. I přesto se má ústa zkroutila do milého úsměvu. Tolik mi chyběla! Jenže jako jsem nevěděl co napsat Andě do dopisu, nevěděl jsem co bych jí tak mohl říci. Naštěstí položila první otázku ona a tak přerušila to nesnesitelné ticho mezi námi. A za to jsem byl neskutečně rád. Alespoň jsem ho nemusel přerušovat já jako první. "Měl jsem.. Měl jsem nehodu," sklopím svůj pohled na desku stolu. Nechci o tom zrovna dvakrát mluvit, ale nakonec se zas podívám na Belle a věnuju jí další úsměv. "Ale už jsem v pořádku, po prázdninách zas do školy nastupuju," dodám ještě rychle a nervózně si zatahám za rukáv trika. Byl jsem strašlivě nervózní. A hlavně jsem se bál, že už Anda ví, že jsem mudlovský šmejd. I když to by se se mnou asi nebavila, co? "Jak jsi se měla? Jak ti jde famfrpál? A Co Sunshine?" Začínal jsem se už zase do toho dostávat. Do toho příjemného klidu, který mě vždycky polil když jsem s Andou mluvil. Bylo mi zas po dlouhé době příjemně. A jako by Chaos věděla, že jsem začal mluvit o kočkách, probrala se a skočila z mého klína zpět na stůl kde se pořádně protáhla a začala Belle pozorovat. "Pamatuješ si na Chaos?" Zeptám se teď už úplně klidný a s širokým úsměvem na tvářích, který jen tak nehodlal zmizet. Zatím.

_________________

Vypadalo to, že kamarád není jen nějaká moje prapodivná představa, což celkem dobře pomáhalo získat zpátky ten zapomenutý úsměv, ačkoliv pořád ještě nebyl takový, jaký bývával. Ale vracel se, což mi připadalo trochu zvláštní. Ta Sluníčková moc nejspíš za rok z Andyho nevyprchala. "Nedáš si paštičku?" otázala jsem se a pokývla směrem k talířku, na kterém mi byly ony dvě dobroty doneseny. Sama jsem se napila čaje. "Nehodu? Něco vážného?" zeptala jsem se. Ono to asi bylo evidentní, jenže mě děsilo to, jak se zdálo, jako by se mluvení o tom Andy vyhýbal. Přeci neměl důvod, nebo ano? Právě s tím ve mě začínaly hlodat další pochybnosti ohledně jeho původu. Co když byl opravdu celou dobu někde zavřený, jakožto mudlovský šm...kouzelník? Přeci musel mít nějaký důvod, proč mi dává takovou vyhýbavou odpověď, ne? A nebo trpíš paranoiou a jemu se na to prostě nechce vzpomínat, což s původem nijak nesouvisí, holka hloupá. Jakmile jsem sebe sama takhle v duchu napomenula, dokázala jsem zase ty obavy z Andyho možného původu zahrabat, stejně jako kdysi. "To jsem moc ráda," odpověděla jsem na jeho oznámení, že po prázdninách půjde zpět do Bradavic, "a budeš opakovat ročník, nebo tě nechají jít dál?" zajímala jsem se. Přeci jen, nechyběl jen pár měsíců, ale rovnou celý rok. Možná by pro něj bylo lepší se naučit všechno, co zmeškal, aby později neměl problémy u NKÚ a OVCÍ... to jsem ale hodlala nechat na něm, já do toho rozhodně kecat nemohla. Maximálně tak Brumbál, ale já těžko.
"Divil by ses, kolik se toho za ten rok stalo," rozvyprávěla jsem se o tom, co jsem předtím neměla komu říct, "normálně jsem zjistila, že moji rodiče ve skutečnosti jsou moje teta se strejdou, no a stejda je vlastně můj otec, takže jsem vlastně čistokrevná, a bábi nechávala ty dva aby mě vychovali jako vlastní, protože si předtím myslela, že budu moták, a to by mýho pravýho tatíka hrozně shodilo před čistokrevnou společností nebo tak.." vypadlo to ze mě všechno najednou, nejspíš trochu neuspořádaně, a maličko ze mě zněla ta změna, kterou jsem za poslední rok prošla. Já to ale nevnímala, jen jsem se snažila sdílet upřímnou radost z toho, že už si nemusím lámat hlavu s babiččinou nenávistí kvůli původu. "Co se týká famfrpálu, vyhrál Zmijozel pohár. Vlastně i školní pohár jsme vyhráli my," pousmála jsem se se zadostiučiněním, "ale během finále famfrpálu jsem merlinžel ležela na ošetřovně s parádní angínou," povzdechla jsem si, "takže jsem vlastně k vítězství nijak nepřispěla. No a bábi je pořád proti tomu, abych vůbec hrála." pokrčila jsem rameny. "A ty se plánuješ do družstva vrátit?"
"Sun je doma, otec není rád, když se chodí na veřejnost s kočkou kolem krku," pokrčila jsem rameny. I tímhle se můj... pravý tatík... lišil od Austina, kterému bylo rozhodně jedno, kdybych si nakrásně na každém rameni nesla kočku a na hlavě sovu. "Ale jinak se má tak dobře, jak jen kocour může," dodala jsem. "Samozřejmě, že si pamatuju Chaos," usmála jsem se a podrbala kočku za ušima, pokud se nechala. "Ahoj, Chaos, vzpomínáš si ty na mě?"
Veškerá neznámost a nervozita z toho, co mu vlastně mám povídat, byla už dávno ta tam. Byl to pořád Andy, kterého jsem si dovolovala považovat za nejlepšího kamaráda. Ever. A povídalo se s ním stále stejně snadno.

_________________

"Jasně rád," za tu dobu co jsem Andu neviděl jsem úplně zapomněl, jak dýňové paštičky chutnají. Přitáhl jsem si k sobě tedy jednou paštičku přičemž jsem musel od sebe odehnat Chaos, která se na ní chystala. Na další otázku jsem chvíli neodpovídal. Věděl jsem, že pokud jí to neřeknu bude si možná myslet, že jsem byl někde zavřený jako mudlovský šmejd. Ale, kdybych byl vážně zavřený, pustili by mě odtamtud? Tak, nad tím jsem vážně nechtěl uvažovat. Ještě, že jsem teď seděl tady. S Belle. Jako za starých časů, ehm. "Měl jsem autonehodu," zahuhlá nakonec a můj pohled se stočí k desce stolu. Auta byla mudlovský vynález a já se čím dál tím více bál, že mi Anda onu otázku položí. Jenže dokázal bych jí dále lhát? Notýsek jsem vzal do ruky a položil na klín. Byli tam totiž věci, které zatím neměla zjistit. Třeba to, že jsem mudlovský kouzelní. Že mí rodiče jsou oba mudlové. Že jsem mudlovský šmejd. Ale taky tam byli jiné věci. Třeba, že se mi po ní moc stýskalo.
"Nebudu opakovat ročník," popravdě nad tím jsem taky dost přemýšlel, ale chtěl jsem být v ročníku se svými kamarády a ne s cizími. I když se budu muset učit o hodně více, ale to mi nevadilo. Hlavně, že jsem byl už zdravý a mohl jsem se zas vídat s Belle. I když na jak dlouho, to je ještě ve hvězdách.
Konečně se Anda rozpovídala a mě to připadalo jako bych nikdy tu nehodu neměl a normálně jsem chodil do školy. "Vážně? Tomu nemůžu uvěřit," byl jsem překvapený. Vážně. A hodně. Tohle bylo totiž horší než když byla Anda dvojí krve. Ona byla čistokrevná. A já byl mudlovský šmejd. Jestli tohle zjistí její bábi nebo strejda.. Bude po mě. A to hodně rychle. Strach, který jsem z toho měl, jsem nedával najevo. Místo toho jsem ho schoval za další úsměv. "A stýkáš se teď se strýcem a tetou? A kdy jsi se to vůbec dozvěděla?" Kapka nervozity na mě, ale přeci jen byla vidět. Co kdyby se tady její bábi nebo otec objevili? A co kdyby se ptali na můj původ? Těm bych tedy lhát nedokázal. I když je třeba její nový tatík hodný, ale o tom jsem dost pochyboval. Kdyby to totiž tak bylo, Belle by nikdy nedal někomu jinému a nebál by se, že bude moták.
"Tak to gratuluju, k oběma pohárům. Nevíš kolikátý byl Mrzimor?" Výhru pohárů jsem Zmijozelu vážně přál. I když bych byl ještě o něco šťastnější kdyby vyhrála má kolej. Snad příště. "Ještě pořád? No zatím to neplánuji, ale chci přemluvit mamkou ke koupi koštěte," vesele jsem se zazubil a kývl hlavinou. Koště jsem vážně chtěl, i když spíše než máma mi koště koupí táta. Jenže tátu jsem se rozhodl pro náš rozhovor šoupnout trochu do pozadí. "To je škoda. To ho uvidím až v Bradavicích, co? Tak ho pozdravuj," pozoroval jsem Chaos, která se začala lísat k Andě a já se nad tím musel usmát. Byl jsem pořád ještě trochu nervózní, protože jsem se bál, že sem každou chvíli padne někdo z Belliny famílie. A ptát se kdy si pro ní přijdou jsem se vážně nechtěl. Mohla by se totiž potom ptát proč se ptám a já nevěděl co bych jí na to odpověděl. Jasně, něco bych třeba mohl vymyslet, ale dokázal bych se z toho tak snadno vykroutit? No radši jsem se rozhodl, že to riskovat nebudu.

_________________

<<

Charlie se od rána loudal Příčnou ulicí, protože si chtěl nákupy do školy obstarat co nejdříve. Žádnou asistenci k tomu nepotřeboval, a tak jen zdvořile požádal otce o peníze, vlezl do krbu a objevil se na Příčné. Sice trochu zašpiněný od sazí, ale naštěstí se zvládl rychle dát do pořádku. Jen u nosu mu zůstala tmavá šmouha, na kterou ho zatím žádný dobrák neupozornil, takže si s ní Charlie pochopitelně ani nelámal hlavu.
Zašel do Mžourova koupit svému sovákovi nějaké krmivo a soví pamlsky, a protože se mu nechtělo jít dál bez posilnění, zabočil do Děravého kotle, aby si dal přinejmenším něco k pití. Ostatně, peněz dostal dost, takže nepochyboval o tom, že mu stejně nějaké zbudou. Pomalu otevřel dveře, zamžoural do přítmí, které v Kotli neustále panovalo, a nakonec zamířil rovnou k Tomovi, aby ho poprosil o skleničku dýňové šťávy a palačinky k tomu. Druhá snídaně přece ještě nikdy nikoho nezabila.
Pak se usadil u jednoho volného stolku nedaleko dvojice Anabelle-Andrew, kterým mimochodem kývnul hlavou na pozdrav. Minimálně ta dívčina mu připadala povědomá, matně tušil, že chodí do Zmijozelu, o pár ročníků níž, než on sám. Pak si jich ale přestal všímat a zabloudil očima k Tomovi, aby zjistil, jestli už třeba nejsou jeho palačinky na cestě. Měl na ně vážně ohromnou chuť a navíc to bylo asi jediné relativně poživatelné jídlo, které si člověk mohl v Děravém kotli objednat.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, takže pokud by se chtěl někdo přidat, směle do toho

_________________

>>>

Přemisťování jí vůbec nedělalo dobře a navíc to sama zrovna nezvládala, takže si raději k přesunu na Příčnou vybrala letaxovou síť. Sice to bylo špinavé, ale kdo by nepřežil pár sazí na hábitu. Zvlášť když si je už nemusíte oprašovat rukama a stačí použít kouzlo, protože už jste plnoletí. Joann sice nebyla přímo ten tip, který by v den jeho plnoletosti ihned zkoušel všechna kouzla a byl nadšený z toho, že může kouzlit mimo školu, ale přece jen bylo příjemné mít u sebe hůlku pořád a pár kouzel si vyzkoušet.
Lehce přistála v krbu a rychle vystoupila, aby do ní nevrazil další, kdo přiletí. Sotva vystoupila, z krbu se najednou vykutálelo asi devítileté dítě a výskalo radostí. Joann na to děcko jen nechápavě vykulila oči a bez jediného slova raději odešla. Děti jsou divné.
Jako první vykročila k Děravému kotli. Za prvé měla žízeň a za druhé měla pocit, že by tam mohla potkat někoho, s kým by mohla obejít všechny obchody, aby nemusela chodit sama a mohla si s někým popovídat. S někým, kdo nebudou její rodiče nebo rodinné obrazy. Rodinné obrazy jsou většinou urážlivé a tak se toho s nimi moc napovídat nedá. Vkročila do přítmí Děravého kotle a rozhlédla se po někom známém. Odešla si objednat dýňovou šťávu a když jí dostala, znovu se rozhlédla. Přece tu někdo být prostě musí. I kdyby to byl Thorne.
Pak zahlédla někoho přibližně stejně starého, koho od vidění rozhodně znala. Pokud si dobře pamatovala, tak byl o rok mladší, ze zmijozelu. Nebo možná taky nebyl, ale kromě těch dvou šprťouchlat, té další zrzky s nějakým klukem, tam už byli jen podivné existence, se kterými Jo nechtěla mít nic společného. Popadla tedy svou sklenici s džusem a rozhodla se připojit k tomu chlapci. Cestou k němu se snažila vylovit v paměti jeho jméno. Příjmení byla jednoduchá, ale křestní, to už bylo těžší. "Ahoj," dorazila k němu, i když stále nevěděla jeho jméno. "Máš tu volno?" zeptala se přátelsky a s úsměvem, aby nevypadala jako studenej čumák nebo nějak nepříjemně. Zmijozelské je třeba udržovat ve vřelé náladě, nebo kousnou, zmije jedny. A tak se Jo rozhodla ten jeden úsměv obětovat.

_________________