B1

Donna na Charlieho po jeho prohlášení, že vždycky jezdí u okna, protože jinak se mu dělá špatně, zůstala nevěřícně koukat s lehce pootevřenými ústy. To si dělal srandu? Opravdu nechápala, proč si prostě neřekl, ale to by asi nesměl být muž, a navíc ještě Zmijozel, že. Následně přejela po obou spolužácích pohledem a zcela vážně prohlásila: "Upřímně? Já bych z toho okna teď možná i vyskočila ráda..." Následně hodila výmluvným pohledem po Stargaze, se kterou se znenadání udála velká změna, kterou Donna u holek nikdy moc nechápala, a tak jenom nepatrně zavrtěla hlavou, aby ten obrázek vyhnala z hlavy, a aby přestala přemýšlet nad tím, jaké to asi je, být poblázněná z takového ňoumy, jako byl Charles.
"Ano, Queene, vypadá to tak - kdo by to byl řekl, že?" poznamenala ironicky a svatouškovsky se na Charlese uculila, načež se začala balit, hodila si na záda svůj koťátkový batoh a otočila se na své spolucestující. "Omluvte mě, ale já už půjdu, musim ještě najít sestry a Robyn. Tak se...mějte. Ahoj," houkla, a pak na ně poněkud strojeně mávla, načež se vydala chodbičkou vlaku dozadu, aby našla zmiňované příbuzenstvo. Po prvních pár krocích se celá malinko otřásla, aby ze sebe dostala tu divnou pubertální auru, kterou ti dva, tedy především Gaze, vydávali, a slíbila si, že takhle se nikdy chovat nebude. Pro dobro své generace a celého lidstva.

>>>

_________________

C1

"Lodí jsem ještě nikdy nejela - jestli jí pojedete, tak mi to pak musíš povyprávět," usmála se Aurora a svůj zájem nemusela vůbec hrát, i když by to ve skutečnosti asi nezvládla, protože lhát nikdy moc neuměla. Následně obdivně zamrkala, když jí Flann prozradil, co všechno měl jeho strýc na práci, a pak zavrtěla hlavou na znamení, že ne, nevěděla toho moc o trollech. To byli tvorové poněkud mimo její zájmovou kategorii, i když i o nich už samozřejmě něco málo četla. Ale na jednorožce prostě neměli, co se dalo dělat. A tak tedy se zájmem poslouchala Flannovo vyprávění a dokonce jim pak zbyla ještě chvilka na nějakou tu literaturu, a tak se Aurora začetla do svého Olivera Twista, zatímco jí na klíně vrněl druhý Oliver, a byla tak začtená, že by snad bývala prošvihla příjezd do Londýna.
Když se tedy Flann zeptal na to, jestli má jít hledat jejího bratra, Auroře chvilku trvalo, než vstřebala změnu realit, ale opravdu to byla jenom chvilička, načež usilovně zapřemýšlela, jestli má jít s Flannem, a nebo ho má radši vyslat samotného a počkat v kupé se zavazadly. Upřímně se totiž nechtěla prodírat davem po celém vagonu, navíc když ani nevěděla, kde přesně se Septimus zaseknul, a tak s omluvně svraštělým obočím poprosila Flanna, aby se po jejím bratrovi šel podívat sám, načež se cítila šíleně provinile a celá nesvá hladila Olivera, aby se aspoň malinko uklidnila. Když byl Septimus nalezen, vzala si tentokrát Olivera do náruče a nechala chlapce, aby jí pomohli se zavazadly, která nosit nemohla, a pak už zbývalo jenom rozloučit se s Flannem, což Aurora učinila s růžolícími tvářemi a stydlivým úsměvem prostým: "Ahoj zase ve škole. A nebo dřív, jestli mě naši pustí na tu rytířskou akci. Ještě si napíšeme, viď?" Poté už doběhla Septima k jejich rodičům, o kterých stále nevěděla, že už nejsou svoji, a se kterými se radostně přivítala, a pak už se mohlo jít domů.

>>>

_________________

• D4 •

Ginger si naštěstí mohla po té náhlé hádce s Darrelem poplakat v klidu, a pak už jenom tiše vyčkala, až zahouká lokomotiva a ona bude konečně doma. Tedy tam, kde to za domov považovala, protože se s matkou měla hned přemístit do Švédska za babičkou. Unaveně si povzdychla a chvilku počkala, protože předpokládala, že Darrel už si nešel k nikomu sednout, a tedy že z vlaku bude vystupovat mezi prvními. A i když se s ním vůbec pohádat nechtěla a šíleně ji to mrzelo, pořád byla uražená a nechtěla ho ani vidět. Tedy, nechtěla s ním mluvit. Ve skutečnosti ale chtěla obojí.
Poté už se tedy sebrala, zkontrolovala, jestli nemá zarudlé oči, což naštěstí neměla, vzala klec s Alrikem a svoje věci a vysoukala se do přeplněné chodbičky. Venku už na ni čekala celá rodina a Ginger se rychle vrhla tátovi do náruče, protože věděla, že jeho uvidí z nich všech přes prázdniny nejvíc. "Chyběli jste mi," broukla a oba rodiče se na ni usmáli a Kalle ji šel smutně obejmout, a tak ho pevně sevřela v náruči, protože věděla, že pro něj jsou ty změny úplně nejhorší. "Ještě se skočím rozloučit, a pak už můžeme jít," řekla a usmála se na mamku a v davu se pokusila najít spolužáky, takže pokud našla Gwendolen, Jane, Theressu, Matta nebo Ezru, kamarádsky je objala a pak ještě mávla Arsenovi, a následně se snažila někde spatřit Seana O'Callaghena, kterého měla pravděpodobně vidět naposledy a rvalo jí to srdce. Trochu jinak, než ta hádka s Dájou, ale stejně to bolelo. Když tedy měla všechno loučení obstaráno, vydala se zpátky k rodičům, ale v polovině cesty se zarazila, protože viděla Darrela, který se dohadoval s rodiči, a pak byla svědkem toho, jak mu jeho táta vrazil políček. Polekaně sebou trhla a udělala rychlý krok vpřed, ale pak se přeci jenom zarazila, protože proti panu Gallovi neměla šanci a s Dájou byli přeci pohádaní. Když pak Gallovi zmizeli, ztěžka polkla, sebrala Dájovu Zmijozelskou kravatu a došla ke svým rodičům a bratrovi, a když opouštěli nástupiště, v mysli jí vířily starostlivé myšlenky ohledně Darrela, protože jeho táta opravdu vypadal děsivě...

>>>

_________________

C1

Když se Flann dostal k těm trollům, co žerou ponožky, vlak už měl solidně najeto na cílovou rovinku a čtení se ani pak nebránil, takže vlastně stihli úplně všechno. Šunka navíc neumřel, jenom spal, takže bylo všechno úplně nejvíc super.
Tedy až na fakt, že Aurořin bratr jaksi nebyl k nalezení. Flann se své nové funkce pátrače ujal s vervou sobě vlastní, prolezl vagón tam a zase zpátky a nakonec snad Septima někde našel. Rozhodně ho ale nenapadlo, že by se mohl zeptat někoho, kdo Septimus není, protože chlap se přece na cestu neptá, takže se celé hledání možná trošičku protáhlo. Pak mu ale pomohl odtáhnout všechny ty věci ven, s trochou štěstí tam dokonce nezapomněl ty svoje, a najednou koukal na vlak zvenčí, což jistojistě signalizovalo chvíli na loučení se spolužáky. A taky nutnost najít někde v tom davu toho strýce, kterého v životě neviděl, což bude ještě větší legrace.
Ještě jednou zkontroloval, že mají on i Strangeovi všechno, a bylo logické, aby se jako první rozloučil s nimi. Nebo alespoň s Aurorou, protože Septima vlastně pořád moc neznal a měl takový divný pocit, že se to asi ještě nějakou dobu nezmění. Nedělal si z toho těžkou hlavu, otočil se k Princezně, jejíž dotaz ohledně psaní ho dost zaskočil.
„J-jasně,“ vypadlo z něj, protože souběžně s tím přemýšlel, kde asi tak vezme její adresu, „hezké prázdniny.“ Z legend věděl, že v takových chvílích většinou rytíř od dámy vysomroval kapesník nebo tak něco, aby se za ni mohl bít v dalekých turnajích, ale Flannovi to přišlo nepraktické a stejně by to nestihl, protože vyrazila naproti svým rodičům a rázem byla fuč.
Pokud cestou k východu našel někoho známého, ať už Arianu, Jane, někoho dalšího z koleje, některou z rebelvírských holek, vlastně kohokoliv, nebo, v krajním případě, Pípu, určitě se s nimi rozloučil taky, ovšem pak už byl lapen.

„Tě péro, druidě,“ ozvalo se za ním povědomým hlasem, který ovšem nepatřil jeho otci. Ani mu nebyl moc podobný, ovšem měl v ruce štangli salámu, takže to Flannovi nějak zásadně nevadilo.
„Brý den, strýčku,“ pozdravil uctivě a snažil se neslintat, což se mu sice podařilo, ale protistrana z toho moc nadšená nebyla. Během pár minut mu vysvětlil, že s formalitami má před ním táhnout do Killarney, vyměnil s ním kufr za salám a klidným tempem vyrazili do Děravého kotle, kde si prý ještě potřeboval něco zařídit.

>>

_________________

♦ B3 ♦

"Jenom aby," zazubila se Brook na Rona a pobaveně zavrtěla hlavou.
"No to bych řekla! Jenomže on se pak stydí... před holkama strašně dělá ramena, ale ve skutečnosti je to moula, úplně jako ty," prohlásila poté a vesele se na kamaráda zašklebila. "Ale no tak! Větší zlatíčko bys těžko pohledal!" ohradila se poté vůči Ronově pochybnostem o jejím Mrzimorství a uraženě našpulila rty, načež je zase roztáhla do širokého úsměvu.
"No, teď už do školy nechodí. Ne, že by byl hloupý, ale prostě dal přednost surfingu, takže na universitu nešel a místo toho si průběžně dělá trenérské testy a různé kurzy, aby mohl pracovat na pláži, což ho baví," řekla poté s úsměvem. Rodiče se tenkrát hodně vztekali, když jim Jess oznámil, že nepůjde na vysokou školu, ale nakonec jeho argumenty převládly a rodiče se smířili s tím, že ani jedno z jejich dětí nebude vysokoškolákem. Brook sice uvažovala o pokračování ve studiu kouzel, ale bohužel si moc pozdě uvědomila, že k tomu by potřebovala mnohem lepší studijní prospěch.
"Jojo, došel, vždyť už nic neříkám," zasmála se poté a pobaveně poplácala Rona po rameni, jako že je na něj pyšná. Navíc se jí ty pohledy oblepené známky opravdu líbily.
"Tak babičku pozdravuj," usmála se poté, načež už zahoukala lokomotiva a přijížděli do Londýna. "Hele, my už jsme doma - dneska to nějak uteklo, nepřijde ti?" řekla a vesele se na Rona uculila, načež sebrala svoje věci, mrkla na Rona a vyšla spolu s ostatními ven z vlaku, kde našla klidnější místo a počkala, až ji Ron dojde.
"Budeš mi chybět. Nezapomeň mi poslat ten pohled a ještě se domluvíme na tom Řecku," řekla, když objala Aarona pevně kolem krku. "A dávej pozor, ať tě nikdo neznásilní!" houkla ještě, načež se rozloučila se zbytkem známých a přemístila se domů.

>>>

_________________

Rileyin návrat, datující se do okamžiku debaty ohledně rozšiřování okruhu bradavických zájmových kroužků, byl Patrickem kvitován celkem s povděkem, protože probíhající konverzace, jakkoliv možná zajímavá, se odvíjela na základě naprostého blábolu, který si Arsen vymyslel pouze proto, aby odvedl pozornost od nepříjemného tématu, a tudíž ji zmijozelský vnímal jako dosti umělou.
A navíc moc nevěděl, jak se tvářit na ten balet. No vážně - kdo by se chtěl učit něco, co mělo něco společného s baletem? Děsivé... "Artušovský řád?" chytil se nicméně dalšího tématu a nadzdvihl obočí, aby vyjádřil svůj zájem. "A kdo je.. Sýr?"
"Škoda," zalitoval a znělo to naprosto a dokonale upřímně toho, že vozíček má zřejmě letos porouchaná kolečka. Že začíná mít hrozný hlad, to samozřejmě nepřiznal, neb to bylo potupné - vždyť už snědl Gweninu čokolamu! Mohl tak pouze doufat, že se jeho žaludek nerozhodne zradit a oblažit celé kupé hlasitým "krouuuu".
"To by nemělo smysl, zaschlo by to dřív, než by se k tomu někdo stačil přilepit," prohlásil bezmyšlenkovitě nahlas to, co si chtěl jen myslet. Naštěstí se mu to nestalo znovu, když Riley pochválila mrzimorce účes - vážně nějak.. holčičela.
"Ne," potřásl jednoduše hlavou. "Koneckonců tolik věcí, abych nezvládl nasednout na další vlak, nemám," pousmál se a znovu se zadíval z okna.
Zbytek cesty pak proseděl v zamyšlení, ponořen do přátelského mlčení, a pokud se rozhodli mluvit ostatní, spíše poslouchal. Možná si dokonce i na chviličku zdříml - ale jakmile ucítil, že začala lokomotiva stavět, opět se vrátil do reality. Už už se chtěl začít loučit a slibovat, jak o prázdninách aspoň napíše, i kdyby se neviděli - a vtom koutkem oka zachytil na perónu, hemžícím se rodiči a prvními z vlaku vylezlými studenty, zahlédl vyčuhovat jednu víc jak povědomou hlavu.
Na moment nemohl uvěřit vlastním očím. Určitě ta čokolama byla vadná a obsahovala nějakou halucinogenní látku. Nebo si v tom stresu představoval kromě karamelu taky přání, aby někdo přišel a vytrhl ho z trapné situace. Protože na nástupišti, stejně černovlasý, stejně vysoký, stejně přísně vyhlížející a stejně mudla jako vždycky - stál Jonathan Cayden v celé své profesorské autoritě a trpělivě čekal, až se rumraj trochu uklidní, a on bude moct odlovit svého syna.
"Ty vole," vyhrkl Patrick vyděšeně. Jestliže se chtěl rozloučit, ujistit spolužáky, jak určitě o prázdninách aspoň napíše, kdyby se neviděli, nedošlo na to. Bleskurychle totiž popadl bedničku (sovu na ní při tom více či méně smetl, a kočka ten prudký pohyb kvitovala vzteklým zavřeštěním) a vyřítil se z kupé jako namydlený blesk, nedbaje na fakt, že cestou srazil pár studentů.
Zanechaje Arsena, Gwen i Riley úvahám, zda si náhodou nesedl na včelu, že tak pěkně vyletěl, vyřítil se světelnou rychlostí z vlaku, užívaje při tom dramatických chvatů jako třeba jednoho á la "Tarzan a liána", když odmítl použít schůdky, a dalšího jménem "buldozer", když se prodíral davem ke svému odvozu.
"Tati!" Neznělo to pravděpodobně tak, jak pan Cayden očekával, že to bude znít, neboť nechápavě nakrčil obočí a otevřel pusu, ke slovu se ale nedostal. "Co tady děláš! Vždyť jsem ti psal, ať nejezdíš!" Patrick si pozdě uvědomil, že nemá žádnou volnou ruku, kterou by mohl otce popadnout za rukáv a odtáhnout ho pryč dřív, než si někdo z čistokrevných třeba všimne, že je tam jeden dokonalý mudla, který zjevně netuší, oč jde. Byla to zjevně jedna z mála situací, kdy skutečně ztratil nervy, protože mu mluva splynula v poněkud nesouvislé blábolení o tom, že musí oba rychle vypadnout.
Pan Cayden volbu slov zjevně neocenil, stejně jako celkovou synovu reakci na svou přítomnost před vlakem. "Patricku," pronesl ostře, a kdyby zmijozelský dával aspoň trochu pozor, došlo by mu, že ten tón nevěstí nic moc dobrého. Pozor nicméně nedával, a tak drmolil dál, skládaje zavazadla na vozík, který pan Cayden, jako správná praktická mysl, zařídil: "Musíme pryč, tady nemůžeš.. to nejde.. nesmí se dozvědět..."
"Patricku," oslovil ho Jonathan varovně znovu. "Co. Se. Děje?"
Ignorace varovných signálu se Patrickovi těžce nevyplatila, protože když ani tentokrát neodpověděl na přímou otázku, chytil ho pan Cayden za předloktí, sevřením donutil, aby se mu podíval do očí, poněkud se nahrbil a ledovým tónem bez jediného mrknutí položil další otázku, kterou už mladší Cayden prostě ignorovat nemohl: "Co jsi mi neřekl?"
A tak, zatímco se kolem vítali rodiče s dětmi, případně se odehrávala jiná menší dramata, ze sebe bývalý zmijozelský čtvrťák velice pomalu a se zadrháváním začal soukat, jak je to doopravdy mezi mudly a kouzelníky. A vážně, vážně se snažil, aby to neznělo tak dramaticky, jak to bral on.

| +

Mimo herně:
Velké omluvy za přeskočení Arsena, ale ještě si potřebuju střihnout kratičkou dohrávku..

_________________

Příjezd na nádraží

"Na mě bude čekat jenom mamka, s otcem nežiju" Zabručela a opřela se o okno. Byly vidět první roztoušené domky, které na konec zhoustly ve město. Konečně po roce zas doma. Ale jenom na dva měsíce, pak zase zpátky do školy. Nedalo se říct, že by jí to tam vyloženě nebavilo, nebo se nelíbilo ale... Třeba to další školní rok bude o trošku lepší.
Ušklíbla se. "A jak jsi je měl barevný, prosímtě?" Byla si jistá, že horší vlasy než růžové rozhodně neměl. Růžová nebyla její oblíbená barva.
"Ne, není mi smutno. Teď mám doma opeřenýho křečka," vrhla důkladný pohled na svou sovičičku a navíc byla ráda, že se matka vyloženě může věnovat jí.
Mrzimorská společenka musela být celá žlutá... to je otrava, ale Havraní, ta je pěkně modroučká, to je potom žůžo. Alespoň pro Angvin.
Opět si zarovnala pramen vlasů za ucho a pousmála se. "Já ani nevím, moc jsem to nevnímala... Ale taky mi docela chutná želé, ale jinak nejsem nijak zvlášť vybíravá v jídle... skoro." Vlak konečně zastavil a Leia, která se nejspíš ničeho nedržela, vyletěla na protější sedadlo. S pískotem si začala rovnat peří a Angvin si jí postavila na klín. "Ták, lidi, jsme tady." Citovala informaci, která snad všem došla.

B2

Riley se během své holčičí výměny s Gwen tvářila úplně jako obvykle. Tak nějak cítila potřebu dívce také něco pochválit a vlasy měla vážně hezké. Gwenin automatický obrat ve stylu ,ty to máš taky hezký´ proto jen odkývala.
„Pro mě by měla dorazit máma jako vždycky,“ odpověděla pak Gwen. Když se dozvěděla, že Patrick doprovod na nádraží mít nebude, trochu ji to překvapilo. Se svým plánem držet pana Caydena od nádraží co nejdál se jí přece jenom nesvěřil.
Scenérie venku se mezitím změnila z krajinné na typicky městskou. Nádraží King´s Cross se objevilo pár mžiků poté - alespoň Riley to tak připadalo. Zmijozelka podobně jako všichni ostatní vyhlížela z okénka, jestli tam někde nezahlédne postávat mamku. V davu lidí se ovšem známé tváře hledaly vždy obtížně.
A tu najednou se vedle ní ozval Patrick na něj pořádně neslušným způsobem. Riley překvapeně zamrkala a pohlédla na něj, jak vystřelil z kupé. Instinkt byl ho okamžitě následovat a zjistit, co bylo v nepořádku. Narozdíl od něj se ovšem Riley chtěla a musela rozloučit s mrzimorskými. Tak nějak ale vyvstal problém, jaký druh rozloučení byl nejvhodnější. Měla by je snad obejmout? Ne. Riley nebyla objímací typ. Stisknout ruku? Moc formální. Mávnout na rozloučenou? Tohle by nejspíš v případě Gwen, kterou zase až tolik neznala, společensky odpovídalo... Stačilo to ovšem i u Quinna? A do toho všeho už byl Patrick určitě na půli cesty ven z vlaku!
Když si tohle Riley uvědomila, hodila to vše za hlavu a rozhodla se udělat pro ni něco zcela atypického. Oba tak nějak polovičatě a velice rozpačitě obejmout. Nejprve tedy přistoupila ke Gwen, aby ji spěšně poloobjala a poplácala rukou po zádech, načež přišel na řadu Arsen, u kterého byla celá objímací akce ještě trapnější. (A nejen kvůli výškovému rozdílu.)
„Ehm. Krásné prázdniny,“ popřála oběma a vzápětí vystřelila z kupé za Patrickem, aby ho v tom davu ještě vůbec našla.
Riley vystoupila z vlaku a začala se hned rozhlížet kolem. Tentokrát jí trvalo o něco déle, než zahlédla kamarádova záda. Bez váhání zamířila za ním. „Hej! Patricku! Počkej! Co ti... Co ti přelítlo přes -“ Riley zmlkla, když si všimla pana Caydena, s nímž vlastně ještě neměla ani tu čest. Ne pořádně. A teď tu s tátou Patrick velice vážně hovořil. Riley přes mumraj kolem pořádně neslyšela, co říkal, ale až podezřele často padalo slovo ,mudla´ a všechny jeho odvozeniny.
„Riley!“ ozvalo se zčistajasna za zmijozelčinými zády. Až dívka nadskočila. Sotva se otočila za sebe, spatřila paní Butlerovou, která už jí z vlaku vytáhla kufr. „Ahoj Riley,“ zopakovala paní Butlerová a - jakmile se ocitla v dostatečné blízkosti - pevně svou dceru objala. Až si Riley připadala zase jako malá holka. „Nazdar mami,“ zahuhlala jí do ramene, načež se snažila vysmeknout z rodičovského sevření. Paní Butlerová se jen trochu zamračila a nejspíš hodlala svou dceru za nedostatek nadšení z toho, že svou mamku po měsících zase vidí, nějak pokárat, ale tu si starší žena povšimla Patricka s panem Caydenem.
„To jsou ti slavní Caydenovi?“ optala se dcery. Riley pomalu ani nestačila přikývnout a už je paní Butlerová táhla za nimi s tím, že se přece konečně musí představit. No ne?
Patrick zrovna domluvil - nebo to tak alespoň vypadalo - , a tak Evanna Butlerová využila příležitosti, odkašlala si a s úsměvem natáhla ruku k panu Caydenovi. „Tuším, že naše děti se přátelí už čtvrtým rokem,“ oslovila pana Caydena se stále nataženou rukou, zatímco ho Riley tiše také pozdravila, „a přitom nás ještě ani nepředstavili.“ Paní Butlerová se po celou dobu zdvořile usmívala. „Evanna Butlerová. Těší mě,“ představila se tedy oficiálně jako první. „A ty budeš určitě Patrick, že?“ stočila pohled k mladíkovi. Riley byla po celou dobu zticha, jen při slově ,děti´ měla co dělat, aby neprotočila očima. Významný útrpný pohled si ovšem s Patrickem i tak vyměnila. Zvláště když k němu její mamka promluvila prakticky jako k miminu.
Počínající rozhovor byl ovšem velmi brzy utnut, jelikož paní Butlerová spěchala. Zdvořile se proto i s Riley rozloučila a obě Butlerové zamířily z nádraží pryč. Riley se jen ještě krátce ohlédla přes rameno po Patrickovi stále přemýšlejíce nad jeho rychlým úprkem z kupé...

>> Odchod

_________________

Léandre, Pat a Angvin

"Na mě bude čekat mamka s Chandelle. Už se na ně moc těším. Hodně dlouho jsem je neviděl." řekl jsem Pat. "Na Chandelle se špatně zapomíná, však uvidíš sama." dodal jsem ještě. "To je mi líto." zareagoval jsem na Angvininu ne moc příjemnou odpověď. Asi to nebylo moc příjemné téma. Ale něco jsem říct prostě musel. Začala se koukat z okénka a tak jsem vyhlédl taky. Byl jsem nadšený, že už jsem tak blízko ke své rodině a už je odletaxovat domů. Neskutečně se těším.
"No, růžový byly taky, ale nadýchaný, zvětšenej objem a kudrnatý, jako cukrová vata, ble. Zbytek hodiny jsem měl přes hlavu přehozený nějaký tričko, z těch kufrů, co se je druháci snažily zabalit." při té vzpomínce se mi udělalo lehce nevolno. Růžová není mou oblíbenou barvu a kudrlinky nesnáším, a když se to obojí spojí na mojí hlavě... Zanechal jsem těch necutných vzpomínek a soustředil se radši na dění, nebo spíše nedění v kupéčku. A v tu chvilku jsem si dal slib. Pojedu s nima po prázdninách do Bradavic a přinutím je udělat v kupé pořádný hluk. Aby konečně obě mluvily a taky mi něco řekly.
"Naše společenka je taky super, moc se mi tam líbí." řekl jsem, když Pat vychvalovala jejich společenku. Naše je určitě lepší. "Tvůj opeřený křeček je fakt úža." poznamenal jsem směrem k Angvin a hodil důležitý pohled na Leiu. Škoda, že neumí mluvit. "Jo, to doporučuju, zlepšuje to náladu, mohla by si tu sušenku vzít i Angvin, ale do ničeho jí nenutim." prohlásil jsem a hodil po Angvin omluvný pohled, protože tohle jsem říct nechtěl, jenom mi to tak uklouzlo. "No, já teda nevím, co na želé vidíte, ale budiž. Ale myslím si, že je lepší třeba zmrzlina. Tu mám fakt rád." jedna z prvních věcí, co udělám až přijedu domů bude to, že si dám zmrzlinu. Rozhodl jsem se a opravdu se nemohl dočkat.
Když Angvin oznámila, že jsme dorazili, bylo mi i trochu smutno. Koneckonců, ta cesta nebyla zase tak špatná. Než jsem se zvedl, ještě jsem prohlásil: "Hale holky, co kdyby sme spolu jeli po prázdninách do Bradavic? Nemám s kym sedět a udělalo by mi to radost." hodil jsem prosebný, neskutečně prosebný pohled na Angvin. Pat myslím, že se mnou pojede, ale co Angvin? Doufal jsem, že Angvin svolý. Nic jiného mi taky nezbývalo.
Když jsem vystoupil z vlaku a rozhlédl se, nikoho jsem neviděl. Dokonce jsem si začínal myslet, že budu muset jít sám. Pak jsem poodstoupil i s kufrem od vlaku a v tom to ke mně přiběhlo. Chandelle se přiřítila neskutečnou rychlostí a pořádně mě objala. "Chyběl si mi bráško." řekla dojatě a já jí opětoval objetí. "Tak si mi chyběla, ségra." zazubil jsem se a rozcuchal jí vlasy. Usmála se a pustila mě. "Někoho bych ti chtěl představit." řekl jsem, chytil jí za ruku a táhl zpátky k vlaku. "Patricie, Pat?" zakřičel jsem. Rozhlížel jsem se, a pak ji uviděl. Doběhl jsem k ní s Chandelle v závěsu a řekl jsem vznešeně: "Patricio, tohle je Chandelle a Chandelle, tohle je Patricia." Vždycky, když jsem řekl jméno, ukázal jsem rukou na tu, jejíž jméno to bylo. "Ahoj" pípla Chandelle trochu nesměle. "Tak ahoj Patricie, ještě se uvidíme. Pošlu ti sovu." řekl jsem, a pak ji nesměle objal. Rychle jsem se odtrhl zamával jí a odešel jsem směrem, kde na nás s Chandelle čekala maminka. "Tak co zlatíčko moje. Jak se ti tam líbilo?." pronesla mamka, hned jak mě spatřila. Došel jsem k ní a pořádně ji objal. "Bylo tam pěkně, ale už jsem se moc těšil domů." řekl jsem a podal mamce kufr. Chytla ho, a já jí s ním pomohl, takže jsme ho táhli oba. "Tak už můžeme jít, viď mami?" zeptal jsem se a ona přikývla. Tak jsem se vydali pryč. Prošli jsme zdí a vydali se k nejbliší veřejné letaxové síti.

>>>

_________________