<<
Do Děravého kotle se nahrnula čtyřčlenná rodinka Wilseových, která vyrazila na nákupy o něco dřív, aby je měla z krku a nemusela na ně myslet. Právě mezi sebou velmi živě debatovala. Vypadalo to, že se o něčem dohadují. Mezitím, co paní Wilseová, ač mudla, automaticky objednala čtyři máslové ležáky, posadili se ostatní k jednomu ze stolů.
"Budeš potřebovat nový hábit, všechny učebnice ze seznamu, kotlík a přísady, hůlku..." pročítal pan Wilse pečlivě sepsaný seznam školních potřeb.
Simon to zkusil znovu. "A opravdu to budeme muset kupovat všichni společně? Nebylo by... ehm, rychlejší se rozdělit?" Budoucí prvák opravdu netoužil ztrapňovat se před ostatními tím, že mu bude pořád stát za zády celá jeho rodina a domlouvat mu, co a jak si koupit. Domníval se totiž, že většina studentů sem chodí bez doprovodu a on nechtěl vypadat, jako maminčin mazánek. "Já bych si šel koupit hábit a hůlku a vy-"
"To už jsme probrali," uťal Simonovo plánování pan Wilse. "Půjdeme všichni spolu a hotovo."
Simonovi ponížením zčervenaly tváře. Kdyby měl jeho otec aspoň pořádný důvod...!
Do hádky vstoupila paní Wilseová. "Proč by nemohl jít sám? Lépe se seznámí s jinými dětmi." Podpořila svého syna.
"Ještě něco vyvede," namítl pan Wilse a napil se máslového ležáku, snad pro povzbuzení.
"Já?" urazil se Simon. "To snad ona, ne?" ukázal na svou sestřičku, která se na něj líbezně usmála. Kdyby ji měl tahat s sebou po tak důležitých nákupech, přišel by o nervy. Přinejlepším.
"Půjdeš si koupit hůlku a hábit a pak vezmeš Emu na zmrzlinu. My se zatím podíváme po učebnicích a ostatních věcech," rozhodla Simonova maminka.
Simon se upřímně vyděsil. "To ji mám vzít s sebou?!" Ema se posměšně ušklíbla a usrkla ze svého máslového ležáku. Simon na ní vyplázl jazyk.
"Děti, chovejte se k sobě slušně," napomenul je pan Wilse. "Jak řekla maminka, půjdete spolu. Aspoň dáte jeden na druhého pozor."
Simon nechápal, jak se mamince podařilo taťku přesvědčit o tom, že se rozdělí, a ještě víc byl zmatený z jejich zjevného přesvědčení, že půjdou-li s Emou spolu, nic neprovedou. O tom Simon dost pochyboval. Při delším společném pobytu sourozenců totiž hrozí i třetí světová. Ovšem, nehádal se s rodiči, byl rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a on bude moci jít bez rodičů. Spokojeně se napil máslového ležáku a sestřinu pohledu se vyhnul obloukem.
"No, my jdeme, máme toho na programu přece jenom víc než vy," zvedla se od stolu paní Wilseová a její muž ji následoval. Jejich děti zůstaly sedět u nedopitých lahví.

Mimo herně:
Jestli se chcete někdo přidat, můžete, ale bude to trochu pomalejší hra

_________________

| +

"Cože?"

„Mám dojem, že to bylo spíš ‚Volnost, rovnost, bratrství‘,“ pokrčila Orianne s úsměvem rameny a zkusmo zamíchala kávu lžičkou. S potěšením zkonstatovala, že místní káva kov zatím nerozežírá, pročež se stále ještě hodí víc k pití než na hubení slimáků, i když i tady to bylo ošidné.
„Kohokoliv, kdo by si myslel, že tohle,“ mávla Ori k doutnajícím pozůstatkům novin, „jen tak vyprchá, bych považovala za korunovaného pitomce. Ministerstvo nemůže zavřít tolik lidí do Azkabanu a čekat, že se ta bouřka ještě nerozroste.“ Ona samotná stále ještě zvládala brát situaci s větším nezájmem, než většina lidí – rozhodně tedy neměla chuť stavět na ulicích barikády. Pouze s nesouhlasně semknutými rty pozorovala všechna ta zmatená rozhodnutí, která ministerstvo dělalo, a očekávala neodvratný výbuch.
S ostrým pohledem zaklonila vzdorovitě hlavu. „Zkus někdy použít mozek, Johne,“ zasyčela ke kolegovi podrážděně. „Co myslíš, že by se stalo, kdybys přišel klepat na dveře sídla čistokrevné, hodně vlivné rodiny se slovy, že znáš manželku pána domu? Asi by na tebe poštvali lovecké hafoně.“ Občas se jí rozum zastavoval nad tím, jak proboha kdo mohl udělat Johna Wellse hlavou Havraspáru.
Za poznámku o rozcuchaných vlasech si kolega vysloužil neurčitý, a vlastně možná i trochu tázavý pohled, protože Francouzka skutečně netušila, na co tím Wells naráží. Jak ho znala, nejspíš to bylo něco naprosto nevinného, ale jako obvykle jeho komentář vyzněl podivně.
„A proč tě to zajímá?“ Orianne nechala spadnout dlaně na stůl tak prudce, až hrnky poskočily a lžičky zacinkaly o talířky. Z modrých očí jí pro změnu šlehaly blesky, které se dříve nebo později objevily takřka při každé konverzaci s Johnem – měl jedinečnou schopnost ji vytočit. „A co tady dělám? Piju kávu, jestli sis nevšiml.“ Říct, že Ori vypadala jako rozzuřená kočka, by nejspíš bylo adekvátní.

_________________

Vzduch byl prosycený letním horkem, prachem a různorodými zápachy, které se mísily do sebe. Pro nevidomé oznamoval tento den blížící se léto po neúprosné zimě a blátivém jaře. Ti, kteří měli větší štěstí, mohli mhouřit oči k nebi a přes řasy sledovat jasné slunce, které si v průběhu dne našlo skrz clonu bouřkových mraků cestu ven. Pro mnoho lidí neznamenalo léto nic, jen horko, možnost koupání se a dusno, z kterého vysychalo v krku. Pro Sophii to znamenalo mnohem víc. Malá dívka sedící na nedaleké odřené lavičce svírala v dlaních skicák a tužkou načrtávala do papíru první obrysy jakéhosi ptáka. Zanedlouho zvedla své oči k nebi a něžným pohledem, jako by jím snad mohla ublížit, přejela řadu vlaštovek sedících na okapu protějšího domu. Když znovu zakreslila drobný detail tohoto zvířete na čtvrtku, hejno poskočilo a ptáci se mezi sebou začali hlasitě hašteřit. Dívka naklonila zvídavě hlavu na stranu a vesele se usmála nad tím ladným vzdušným tancem křídel a peří. Nic nesledovala raději než tohle. Až když vlaštovky rozhodly své hrátky odsunout na jiný okraj Příčné ulice, do Sophiiny tváře se vkradl letmý stín zklamání. Neměla dokončenou tu kresbu. „Už zase.“ Razantně zavřela svůj skicák a rozhodla se nechat to na později. Kdyby byla milovníkem sladkého, snad by v tom horku zašla i na zmrzlinu. To ale nebyl její případ, a tak zamířila na jiné místo…

Děravý kotel byl takový, jak si ho vždy pamatovala z dětství. Změť použitých a odřených židlí a zašlých stolů prolínaly tváře ztrápených lidí utápějících se v lihu či naopak veselé obličeje rodinných příslušníků s dětmi. Naprostá dokonalost a vyváženost. Sophie naštěstí dnešní mdlou náladu v lokále připsala horku. Sevřela v dlaních skicák a v zelených šatech po kolena a tmavých teniskách se vydala usadit se. Chlapec, jehož rodina ho zanechala samotného se sestrou, jí přišel přátelský, ale nechtěla se vnucovat, alespoň prozatím. A tak zvolila volný stůl. Pozdravila hostinského a objednala si vychlazený ovocný džus, hodně ředěný vodou. Tak, aby jí chuť ovoce přišla trochu na jazyk. A zatímco čekala na objednávku, otevřela znovu skicák a začala načrtávat na papír tvář chlapce, který se netvářil zrovna vesele. Několikrát ho přelétla pohledem, než si tvář vložila zamyšleně do dlaně. Kdoví, čím jí zaujal, přinejmenším dostatečně na to, aby si začala zakreslovat jeho tvář do skicáku. Byl jako dravec, stojící nad věcí. Byl dítě, ale tomu netečnému výrazu by nikdo z momentálního výběru lidí v lokálu nedokázal konkurovat. Když se Sophii nepovedlo zakreslit tu kamennou tvář, zapila džusem svůj neúspěch se značným zamračením. K jejímu překvapení se zvedla a její nohy jí nekontrolovatelně nesly přímo k Miovi, jehož vůbec neznala. Zastavila se až v uctivé vzdálenosti a… usmála se. „Hej, kluku,“ oslovila ho nečekaně, pravděpodobně by mu řekla jménem, ale to k její vlastní smůle neznala. „Usměj se přece.“ prohodila najednou rozpustile a několik pramenů vlasů jí spadlo do tváře. „Je tak nádherný den a někteří ho ani nevidí.“ Pokrčila tmavovláska rameny a krátce loupla očkem po Simonovi se sestrou. Zapřela se dlaní do stolu a zvědavě si prohlédla knihu, kterou svíral chlapec v dlaních. „První rok do školy?“ Nahodila nenuceně a sevřela v dlaních svůj skicák. „Já taky.“ Přešlápla na místě, nechtěla si sedat ke stolu, kde by jí třeba někdo nechtěl, a tak čekala, zda si s ní bude chtít chlapec povídat či nikoliv.

_________________

Dívka přešlápla na místě z nohy na nohu a tím, jak soustavně přenášela váhu na levou či pravou stranu, mohla působit jako malá vlnka na hladině jezera. Pramen vlasů, který jí dosud šimral na nose, nechala na svém místě a upínala se zrakem k chlapci, který konečně zvedl oči od knihy a překvapivě se usmál. Sice nepatrně, ale přece a to Sophie považovala za osobní úspěch. Bylo to jako sledovat zředěnou barvu na malbě a nevědět, jaký byl její původní odstín. I tenhle chlapec vystupoval jen částečně a jeho jistá odměřenost a odtažitost přišla dívce roztomilá. „Ano, to je pravda. Za ta léta se tu zhola nic nezměnilo,“ připustila po chvilce, ačkoliv svou větu myslela zprvu trochu jinak, ale jak se zdálo, mohla být ráda alespoň za tu reakci. „Ale... I když s námi hezké počasí není, můžeme ho nosit v sobě.“ Shrnula si pramen vlasů konečně za ucho a zvídavě se rozhlédla se po lokále. Energie z ní sálala, pulzovala jí pod kůží, v každém svalu a žíle, jako by jí obklopovala aura života. „Nebo si vzít hadr a vyčistit okna.“ Dodala tišeji a uličnicky se zakřenila. Byla pravda, že tenhle lokál by chtěl pořádnou opravu, ale Sophie se obávala, že kdyby došlo k té nejmenší změně, nic by tu už nebylo tak, jako dříve.
Už se natahovala po židli, když jí Mio nabídl společné posezení, co ji však zarazilo, bylo ono oslovení. Na chvíli na něm spočinula pohledem a pozvedla mírně ostře vyřezané obočí. „Slečno? Promiň, jen na to nejsem zvyklá.“ Hlesla a posadila se na židli hned naproti chlapci a pousmála se asi tak, jako se člověk usmívá i za toho, kterému se do toho příliš nechce. „Já jsem Sophie, a ty?“ Natáhla k němu dlaň na seznámenou. Přišlo jí to slušné, dospělí to tak dělávali. Pokud jí Mio podal svou dlaň, jemně, ale trochu horlivě ji stiskla. „Je příjemné poznat někoho, kdo jde do stejného ročníku. Člověk si připadá méně ztracený.“ Prohlásila zcela otevřeně a krátce zabloudila pohledem k jeho balíčkům s knihami. Rozhodně se dalo říct, že je s nakupováním věcí napřed, než dívka.
„Víš, že teď budu moct složit dalšího papírového jeřába?“ Rozmluvila se po chvilce a položila svůj skicák na stůl, načež z něj vyňala celý papír a zarovnala ho do čtverce. „Říká se tomu origami, je to japonská technika skládání papíru. Můžeš díky ní složit jakékoliv zvíře.“ Vysvětlila mu potichu a značně trpělivě, zatímco ohýbala rohy papíru do složitých obrazců. „Ale podle pověsti, když složíš přesně tisíc jeřábů, můžeš si něco přát. Cokoliv budeš chtít.“ V očích se jí vesele zablesklo, jako by tomu snad opravdu zarytě věřila. „Kdoví ale, zda se to někomu povedlo. Jeřába smíš složit jen tehdy, když se ti přihodí něco hezkého, nebo poznáš někoho nového. Těžko si představit tisíc hezkých okamžiků ukrytých v papíru.“ Naposledy ohnula papírovému jeřábovi křídla, vytvarovala mu z jednoho cípu hlavu a položila ho na popraskaný stůl před chlapce. „Naučím tě to, jestli chceš.“ Podepřela si bradu dlaněmi a zkřížila nohy pod stolem. Špičkami bot šoupala neklidně o zem. Skutečně neměla liščí úmysly, ale z chlapcovy tváře se jen těžko dalo cokoliv vyčíst.

_________________

>>>
Manželé Hernandezovi se přemístili ke kraji příčné ulice, přímo před obchod Krucánky a Kaňoury. Zrovna do tohoto obchodu už nikdy s žádným svým dítětem nakupovat učebnice nepůjdou. Och, jaká škoda... Hlavně v Angelině případě. Tvor absolutně nevzdělatelný, ale poměrně snadno provdatelný. Hlavně proto tu dnes měli domluvenou schůzku s Morganovými, kvůli jejich nejstaršímu synovi. Seigneur Hernandez nabídl rámě své ženě a spolu začali stoupat ulicí do mírného kopečku k Děravému kotli.
Jakmile otevřeli dveře a hostinský měl možnost zaznamenat, kdo vešel, usmál se a uctivě pozdravil, načež je zavedl do salonku hned vedle hospody, kde na své domluvy budou mít náležitý klid.
"Je vais avoir une tasse de café" Poručil si pan Hernandéz, ale když se jeho objednávka shledala s nechápavým pohledem, manželka přetlumočila jeho pohledávku a přidala k tomu svou vlastní. "Dá si kávu a jednu i pro mě" Zněla škrobeně, ale nakonec věnovala hostinskému cvičený úsměv, čímž mu dala povel k odchodu.
Jakmile za ním zapadly dveře, Angelina matka se na svého manžela usmála. Vypadalo to jako poměrně nadějný návrh na sňatek, i když navržení ze strany (snad) nevěstiny rodiny

>>

Pan a paní Morganovic měli před sebou více než důležitou schůzku - Ylva vypadala jak vždy dokonale, slušivý tmavomodrý kostýmek jí neobyčejně slušel. Alexander Morgan byl rovněž oblečen nanejvýš formálně, kravata hezky utažená, sako ledabyle hozené přes paži. Prostě dokonalý pár, jak jinak.
Jakmile vstoupili do přítmí Děravého kotle, dostalo se jim jako obvykle srdečného přivítání od Toma, ačkoli ten si odpustil familiární oslovení. "Dobré odpoledne, Tome." pozdravil Alexander s lehkým pousmáním, zatímco jeho žena pokývla hlavou s o něco uvolněnějším úsměvem. Bez zaváhání zamířili do jednoho ze salónků, kde je čekali Hernandezovi.
Oba Morganovi uměli obstojně francouzsky, proto také pana Hernandeze pozdravili jazykem, jakým se slušelo, zatímco paní Hernandezovou čekalo naznačení políbení její spanilé ručky a rádoby přátelské pokývnutí hlavy plus úsměv. Ta řekla: "Caroline, Jeane. Ráda vás zase vidím." což doplnila sepjatými dlaněmi.
Pak se posadili. Následovala chvíle obvyklých společenských fázích, kdy se pan Morgan ptal (francouzsky) pana Hernandeze na práci, zatímco Ylva se vyptávala na děti (nedávno jsem viděla Angelu, vyrostla z ní opravdová kráska, Caroline - ti vaši chlapci, ti tak zmužněli, od té doby, co jsem je viděla naposledy, a podobně), po jejíž skončení přišla chvilička ticha.
Přerušil jí Alexander. "Nuže, všichni víme, proč jsem tady. Stojíme o spojení našich rodů - přijmout do rodiny mladou Angelu by bylo ctí pro celý náš rod. Osobně si myslím, že i sama Morgana le Fay by za takový svazek byla ráda." Protože mluvil k oběma Hernandezovým, nechal překladatelskou práci tentokrát na Jeanově ženě, zatímco Ylva se tvářila přátelsky a pozadí pohledu měla lehký náznak dojetí (těžko říci, zda opravdového či nacvičeného). Přeci jen to byl významný moment v životě jejího jediného chlapečka. Jediného mužského potomka jejich větve.

_________________

Sophie na chvíli stočila svou pozornost k nově příchozím, kteří si sesedali kolem stolu, a vzduch lokálu protnula francouzština, která tu rozhodně nebyla užívání běžně a ani neobvykle. Krátce se nenápadně se tedy pousmála a dál si jich dívenka nevšímala. Zapadla na opačný konec stolu, než seděl malý Mio a jeho balíčky a položila ruce na stůl. Prsty chvíli obkreslovala dlouhou podélnou prasklinu ve dřevě, u níž se na chvíli zastavila pohledem a nepatrně se pousmála. Vše tu bylo tak staré, opotřebované… „Zima je krásná, ale až moc holá. Jaro a léto jsou lepší, i když nejsem jedna z těch, co by docenili zmrzlinu a ledovou tříšť jako ochlazení,“ přiznala se potichu a až po pár vteřinách zvedla k Miovi hlavu a vpila se do něj zvídavým pohledem. Asi tak, jako když někdo hodnotí člověk, s nímž by se rád přátelil. A zdálo se, že by o Miovo přátelství stála, ne však z obyčejné dětské rozmařilosti. Čímsi jí zaujal, což nutně nemuselo znamenat, že je hodný nebo o ní stojí. Za pokus to ale přeci stálo. Už jen to, že jí trpělivě naslouchal, pro samotnou Sophii znamenalo hodně. Nemusela být kdoví jak chytrá, aby věděla, že naslouchání je v dnešní době také vzácnou vlastností.
Natáhla k němu ruku, když se jí představoval a první, co ji zaujalo víc než jméno, byl ten trochu vzácný úsměv na jeho tváři. „Přece se umíš usmát!“ Vypadlo z ní pohotově a v očích se jí radostně zablesklo. Považovala to za takový svůj osobní úspěch a řádně ho oslavila svým veselým zazubením. V dlaním najednou sevřela rohy skicáku a zavrtěla se na židli. Najednou se den trochu prosvětlil po tom neúspěchu s vlaštovkami. Tenhle hovor na ni měl rozhodně blahý vliv. „Také mě těší, Mio.“ Jeho jméno vyřkla sice poprvé, ale zato tak, jako by ho znala delší dobu. Chlapec byl pro ni jiný, ale svým způsobem bližší, i když toho moc nenamluvil. „Thygesen… Nejsi ty syn toho pána s orientálním krámkem nedaleko odtud?“ Optala se ho po chvíli. Na Příčné nebyla poprvé, pravidelně sem s otcem a macechou chodila, a tak znala Příčnou skoro poslepu. Navíc její otec si potrpěl na lehce okultistické a spiritistické věcičky, které se špatně sháněly. A že kolikrát vyhledával divné věci…
Trochu zvědavěji překontrolovala otevřenou knihu, do níž před chvílí nahlížel Mio a obočí se jí zvědavostí zvedlo, morně skousla spodní ret. Až když na ni promluvil, mírně se napřímila a trochu rozpačitě pokrčila rameny. „Je to tak poznat?“ Nahodila potichu, jako by to bylo její tajemství. Ani, v některých věcech bystrá byla, ale ne nutně ve všech. „Ale ne, z Londýna nejsem. Jsem z Norwiche, odkud pochází můj rod. To je na východu Anglie.“ Vysvětlila mu stručně. Historie její rodiny byla trochu delší a hodně se v ní její předci stěhovali. Tohle byla ta kratší a méně nudná varianta. „Ale teď budu přes léto u tety a strýce tady v Londýně, mají tu vlastní byt. Odkud pocházíš ty?“ Vrátila mu pohotově jeho otázku. Se Sophií se nikdy nedalo povídat jen tak. Bylo to jako výměnný obchod. Ona něco řekne jemu a on jí, aby byly strany správně vyvážené. Neměla ráda, když o ní druzí věděli víc než ona o nich.
Cvrnkla prstem do papírového jeřába a ten poskočil blíže k Miovi, jako by se snažil uniknout Sophiiným rozmarům. „To jsi asi první člověk, kterému je tohle povědomé.“ Pohlédla na chlapce trochu úlevně a nakonec se zvedla a přisedla si vedle chlapce se skicákem. Ze zadní strany vyňala dva listy papírů, jeden si nechala u sebe a druhý podala Miovi. „Je to vlastně jednoduché, dívej.“ Začala pomalu ohýbat papír a s každým krokem čekala na Mia. „Těšíš se do školy?“ Nahodila okrajově téma při skládání origami a koutkem oka pohlédla na svého budoucího spolužáka. Nevěděla, co odpoví, vzhledem k tomu, že si od všeho asi držel patřičný odstup. To ale neznamenalo, že by se nemusel těšit na Bradavice.

_________________