<<<

Dan před chvílí vystoupil z autobusu a dál se pěšky prodíral davem na ulici. Dnes neměl školu a chtěl se před zítřejšími přehrávkami ve škole trochu uvolnit, takže se rozhodl vydat po stopách toho podivného dopisu, který obdržel. Pořád mu to přišlo neuvěřitelné, že by ho měli přijmout do kouzelnické školy, a že něco takového vůbec existuje. Možná proto bylo dobře se jít přesvědčit na vlastní oči.
Zatočil podle instrukcí ze strýčkova telefonátu na Charing Cross Road. Nebyla to ničím zajímavá ulice, ale věděl, co hledá. Tu budovu, na kterou ho odkázal Felix, bratranec jeho maminky, jediný kouzelník v jejich rodině. Tedy, spíš takový pošuk, to ano, ale kouzelně nepůsobil.
Daniel se zastavil, urovnal si límeček košile a motýlka a vešel dovnitř. Tak tohle byl Děravý kotel.
"Dobré ráno." pozdravil v rámci obyčejné hlasitosti a zase za sebou jemně zavřel. Dobře, nevypadalo to tu jako nejluxusnější hostinec. Panovalo tu přítmí a trochu slabší hygiena, ale Dan to překousl. To asi patřilo ke světu čar a kouzel.
"Dobrý den, směl bych dostat sklenici limonády, prosím?" oslovil s úsměvem trochu děsivého hostinského. Nakonec se mu dostalo ale jen něčeho, co limonádu moc nepřipomínalo a pravděpodobně to bylo z kaktusů.
"Děkuji vám." Sherwood vzal svou sklenici, aniž by se tvářil jako kakabus nad tím, co to vlastně bude pít, a usadil se k jednomu z prázdných stolů. Zběžně se rozhlédl a pak začal pít, aby se osvěžil, než půjde hledat nějakou tu Křivou ulici. Tak nějak to tedy strýček Felix jmenoval.

_________________

Ori měla na Příčné ulici stejně jako její kolega vlastní pochůzky, které mohly a nemusely zahrnovat nový brk, pár lahviček inkoustu a doplnění zásob kouzelnických líčidel, které jí ostatně začínaly povážlivě docházet. Na konci nákupního maratonu začínala děkovat všem svatým za vynález kouzla na zvětšování kabelek, neboť vyrazit dnes do ulic po mudlovsku, asi by vypadala jako vánoční stromek. Řekněme, že co se týkalo Orianne a nákupů, nikdy nezůstalo jen u zamýšleného seznamu potřebných položek.
Když se tedy Francouzka opřela do dveří Děravého kotle, byla víc než ochotná zaplatit za šálek toho, čemu tady říkali káva, i když tady byla dost velká pravděpodobnost, že nakonec bude lovit z pusy něco, co v ní vůbec nemělo být. Království za trochu kofeinu.
Trochu ji překvapilo, když u jednoho ze stolů spatřila poněkud ustaraného Johna. Co dělá tady, když se blíží závěrečné zkoušky? Špatná otázka, pravděpodobně to samé, co ona. Ani si nebrala povolenku a hned poté, co si vyprosila u Toma… no, kávu, se nenápadně přisunula na volnou židli u Wellsova stolu. „Johne,“ broukla tiše místo pozdravu a zadoufala, že kolega nebude toužit po okázalém vítání, protože byla na Příčné stále ještě trochu inkognito, žeano.

_________________

John se během snídaně rozhlížel po Děravém kotli a v duchu se usmál nad mladým klučinou, který si došel hrdinně sám objednat. Jinak se tu málokdo potuloval s takovou kuráží a samostatností. John odstrčil talířek s přebývajícím kuřecím pařátkem, což byla ingredience velmi exotická dokonce i na britskou kuchyni, a právě včas.
Náhle se vedle něj skoro jako duch zjevila Orianne Dawsonová. John překvapeně, ale pohotově narovnal ramena a přeletěl svou kolegyni pozdravným i pátravým pohledem. Při jednom z minulých setkání si všiml, s jakou oblibou nosí rukavičky, ale dnes vypadala uvolněněji, jak byl zvyklý ji vídat ve škole.
Objal dlaněmi svůj hrnek kávy a sklonil obroučky brýlí k novinám. Tón jejího hlasu byl skoro konejšivý. John pohotově vyčaroval ve tváři úsměv. Ani by ho nenapadlo brát Oriannin původ jako přitěžující okolnost.
"Dobré ráno. Na lovu v cihlové džungli? V té stromové byly ještě před rokem věci mnohem jednodušší," pousmál se do hrnku. "Nikdy jsem si nemyslel, že se budu přeučovat vlastní předmět. Věřila byste tomu, že dokumenty o soužití s mudly z let 1630 a 1633 jsou najednou ve všech učebnicích líčeny jako největší omyl kouzelníků za poslední tisíciletí? Někde nejsou raději uvedené vůbec." Zakroutil hlavou a beze slov nabídl k pití vlastní kafe, než dorazí další voda ze špinavého nádobí.

_________________

Jestli Francouzka něčím mohla překvapit, pak to byl opětovaný úsměv na pozdrav. Před rokem a půl by totiž něco podobného spontánně neudělala snad ani kdyby jí vyhrožovali. „Jednodušší a zahrnující méně mozkomorů,“ zavrtěla posléze lehce posmutněle hlavou a napila se Johnovy vody od nádobí, když už tak dobrovolně ponoukal šálek. Jestli John četl dnešní noviny, to nevěděla, ale že se věci rasí takhle dramatickým způsobem nebylo žádné velké tajemství. Orianne vlastně docela překvapilo, že se o zavírání „narušitelů obecného blaha“ vůbec obtěžoval Denní věštec psát. Vždyť bylo tolik důležitějších novinek, jako třeba nový sortiment Sira Sladkoráda.
„Tady si někdo hrál s historií,“ prohodila Francouzka suše a poklepala upravenými nehty na desku stolu, ačkoliv si nebyla úplně jistá, zda jí za nimi neuvízne něco lehce nechutného, „že by ministerstvo našlo způsob, jak se přemístit zpátky v čase a udělat z doteď pokojně popisované doby hotové období temna? Docela ráda bych se sešla s tím úžasným člověkem, kterého to napadlo.“ Jestli Orianne mluvila o cestování časem, nebo přepisování učebnic, to už záleželo na tom, jak byla její slova interpretována. Za předpokladu, že by ale její tlumenou poznámku slyšel někdo nepovolaný a dožadoval se vysvětlení, byla profesorka více než odhodlaná zapírat.

_________________

John Wells si jednou rukou podepřel bradu a pobaveně se na Orianne zadíval. Její smysl pro ironii se v těchto dnech hodil jako ta nejčistší zástěrka a on ani netušil, jestli si to uvědomuje.
"Věř mi, že já s o nic menším potěšením." Napil se a zaskočeně se rozkašlal. Nevěděl, co si sliboval od pití téhle kávy, ale s každým douškem rozhodně lepší nebyla. "Musel to být hotový vládce tiskáren, postihlo to všechna nová vydání. Stavil jsem se raději i v antikvariátech, než se začnou staré knihy pálit...
Ona to byla doba temna pro čarodějky, i když ty si s tím dokázaly vždycky poradit a příměří uzavřeli kouzelníci hlavně z hrůzy nad počtem upálených mudlů. To prý byla ta největší chyba, měli jsme je nechat - podle nových knih - aby se vyhladili mezi sebou jako hlupáci.
Počkej, říkáš mozkomorové? Nějakého jsi viděla?" povytáhl John zaujatě obočí. Neměl ty nestvůry rád, ačkoli jinak uznával právo na život i komárům. Zabubnoval prsty o desku stolu a tvářil se zádumčivě jako struhadlo. Nakonec si promnul neviditelné strniště
"Vracíš se na léto domů?" zeptal se zničehonic, když dorazila objednávka Orianniny kávy, a napjatě se zadíval raději stranou. Původní otázka měla znít, jestli nemá nějaké zajímavé plány na léto. John s těmi svými otálel. Se současnou situací mohl kdykoli dostat... nařízenou dovolenou. Docela ocenil, že komnata nejvyšší potřeby stále fungovala.

_________________

Ori po Johnovi střelila nechápavým pohledem, protože se na ni díval, jako by řekla něco vtipného. Toho si vědoma nebyla, pročež doufala v nějaké vysvětlení – nebo alespoň důvod, proč má Wells podepřenou bradu jako malý kluk a culí se.
„Skvělá káva,“ okomentovala tedy suše téma na území nikoho a povolila koutku úst, aby sebou cuknul v náznaku úsměvu. Asfalt v hrnku nebyl vážně nic, co by chuťové buňky přivedlo do sedmého nebe, ale alespoň v něm byl kofein. Pro Orianne s pečlivě zamaskovanými, ovšem přesto přítomnými kruhy pod očima rozhodně důvod, proč se do takového riskantního podniku vůbec pouštět. Přesto však svůj vlastní exemplář toho, čemu v Děravém kotli říkali kafe, nedůvěřivě probodla pohledem, jen co před ní přistál na stole.
„Aby ti to staré vydání ještě nezabavili násilím,“ pousmála se Ori nakonec a zkusmo do sebe obrátila lok kávy, aby zjistila, že chutná stejně hrozně, jako ta Johnova, „když už se pálí, tak pořádně, n’est-ce pas? Mudlové koneckonců také pálili čarodějky svědomitě, i když trochu nešikovně. Že se měli vyhladit mezi sebou? A pak prý že dějiny mají být psány nestranně.“
Ori znovu zaklepala prsty o stůl, tentokrát by jeden řekl, že po vzoru Johna. „Já? Díky Merlin, ne. Ale spousta jiných lidí, převážně nespokojených, ano. Četl jsi dnešního Věštce?“ Francouzka zadoufala, že noviny nejsou v kabelce pohřbené moc hluboko – lidské důstojnosti nikdy neprospěje, když musí vyhazovat z tašky věci, aby se dostali k předmětu zákonitě zapadlému na úplné dno.
Když však Wells zmínil léto a tázal se, zda Ori míří zpátky domů, jako by se v světlovlasé čarodějce něco stulilo do klubíčka. Nutno říct, že náhlou změnu rozpoložení dobře maskovala, ale trochu pokleslá ramena a ruce stažené více k tělu ji nakonec prozradily. „Měla bych,“ odtušila po chvilce neochotně a zabodla oči do desky stolu.

_________________

"Parfaitement, ma chérie. Já vím, že jsi ještě nebyla u mě v kabinetu, ale tam by moje železné zásoby knih na čtení do konce života nikdo nenašel," ztišil John samolibě hlas, pak se narovnal a vrátil se k běžné hlasitosti. To by mu samozřejmě post havraspárského kolejního musel ještě vydržet. Svůj kabinet s tajnou místností za knihovnou si ale už stačil srdečně oblíbit.
"Já jsem slyšel jen rčení, že dějiny píší vítězové." Docela zbytečně ukázal na dnešní číslo na stole. "A není to zdaleka jen dnešní, už je to několik posledních vydání... Myslím, že na tom pálení něco bude," pokrčil rameny, strčil hůlkou zlehka do složených archů černé a bílé a sledoval, jak noviny nedopatřením ohořívají a doutnají.
Upil kávu, která stále ještě nezačala chutnat jinak, a přes složené ruce se zadíval na paní Dawsonovou.
"To je škoda," prohlásil, zatímco ona se dívala jinam. "I když možná ne. Mohl bych zajít na návštěvu. Loni jsi mě zapomněla představit." Z jeho výrazu se dalo určit, že to myslí vážně. Z očí mu sálal skutečný zájem, jako kdyby to považoval za dobrý nápad.
"Ještě jsem totiž nevymyslel, co jiného budu letos dělat celé dva úmorné, nekonečně nudné dva měsíce, ale čtení novin to nebude. Myslel jsem na polární výpravu, potápění mezi žraloky... Nebudeš okopávat celé léto zahrádku, že ne? Copak ty nesníš?" broukl v domnění, že Orianne z její podivné nálady vytáhne tím, že ji inspiruje k nějaké zajímavější dovolené než "měla bych být doma".

_________________

Ori významně pozvedla obočí a hodila na Johna tázavý pohled, ve kterém se skrývala velká dávka ironického nadhledu. Docela by ji zajímalo, zda si vůbec uvědomoval, kdy se tohle slovní spojení používá, případně co u toho myslel, když jím adresoval vdanou ženu. Rozhodla se ale celý exces přehlédnout, protože tohle byl John – nedivila by se, kdyby jen tak sázel slova, u nichž si matně pamatoval význam.
„Beru tě za slovo a budu žádat vypůjčení knih z období, kdy jsme ještě nadržovali mudlům,“ ušklíbla se… vlastně docela vesele na Wellse a napila se kávy ve víře, že ještě nestihla ožít. Dle rychlého posudku už od toho neměla daleko. „V Krásnohůlkách se učí, že se na historické události nemá nahlížet se zabarveným pohledem. To ministerstvo trochu nezvládlo, řekla bych,“ ušklíbla se čarodějka, „ale budu za ně upřímně šťastná, když na to jednou přijdou.“
Orianne nevzrušeně pozorovala, jak John nechává doutnat noviny a jemné stránky se tak kroutí jako prasečí ocásky. „Zabili jsme Denního věštce,“ okomentovala suše, jakmile bylo dílo dokonáno, „hanba a kameny na nás.“
Z relativního klidu, do kterého ji dostala rozprava o novinách a knihách, ji ale kromě připomínky domova vytrhl taky Johnův nápad, že by se mohl přijít o prázdninách představit. „Ne!“ vyjekla rychle a snažila se pokud možno nemyslet na to, co by se stalo, kdyby před sídlem Dawsonů zaklepal na dveře hyperaktivní nečistokrevný kouzelník s tím, že si přišel potřást rukou s pánem domu, jelikož zná jeho ženu. Ori skryla obličej v dlani a pomyslela si, že je to přesně taková šílenost, na jakou by bez jakékoliv zlé předtuchy mohl přijít jedině John. „Ne. Na to rychle zapomeň,“ doporučila Wellsovi nekompromisně a měla dojem, že si asi od někoho sežene cigaretu. Ne že by jí to chutnalo, ale prý pomáhá na nervy.
„Se mnou nepočítej. Jak je rok dlouhý, nejsem doma, a od té doby, cos mě přepadnul s tím deštným pralesem, jsem se tam taky neukázala,“ odtušila Ori mrazivě a sáhla po šálku s kávou. Ta po ní začala vyčítavě mrkat – nebo to tak alespoň čarodějce přišlo.

_________________

"Nebylo heslem Francie, že na dějiny se má hledět s odstupem?" zavtipkoval si John typicky dějepisářsky, aniž si všiml pohoršení a nevyřčené opravy jeho osobité francouzštiny.
"Nemyslím si, že tohle jen tak vyšumí. Čekají nás těžké časy. Jestli se něco stále opakuje, je to vzorec dějin, a my si doteď nedokázali vzít ponaučení. Ty, kdo ve vzorci dokážou číst, nikdo neposlouchá, velení převzala zaslepenost. Teď už nepůjde udělat ani krok zpět," poznamenal s nadhledem, jako kdyby se ho nic z toho netýkalo a on mohl kdykoli vystoupit z rozjetého vlaku, aby zamával šátkem.
Prorokování zanechal, když odložil zčernalého Denního věštce vedle na prázdnou židli a natočil se k Orianne.
"Ne?" zopakoval překvapeně. Zákonitě musela následovat další otázka. "Proč?"
Paní Dawsonová se nehrnula do vysvětlování, ale vyhlížela tak vystresovaně, že netlačil na pilu. Zamíchal pokroucenou lžičkou v hrnku s kávou a ohleduplně jí vylovil žíznivou mrtvou mušku - pro Lycoris, na později.
"Od té doby? Ty vlasy jsi tak nenapravitelně rozcuchané neměla," povytáhl obočí a součet naskočivších vrásek naznačil, že o tom přemýšlí hlouběji, ačkoli tomu myšlenky věnoval patrně jistě už dřív. John pouze považoval za slušné předstírat, že se tím nezaobíral chvílemi už někdy v průběhu školního roku.
"Nikdo doma ti nechyběl? Děti, domácí mazlíček? Proč jsi tady?" uhodil přímočaře. Ty otázky ho nesvrběly, ale nezbýval důvod klást je taktně a oklikou. Johna rozladilo pomyšlení, že by někdo nechtěl na výlet s ním, obzvláště když se Orianne zjevně nehrnula k tomu, aby se ukázala doma. Neměla před sebou nic a přesto by trvala na tom, že se vrátí na místo, kam nechtěla? Nebyl takový hlupák, aby si to nedal dohromady, když ani o Vánocích neodjela.

_________________

Dan se zvedl k odchodu.
Většinu času strávil v Děravém kotli tak, že nenápadně okukoval čaroděje a čarodějky. Někteří procházeli, někteří si sedli na sklenku a někteří se s kouřem a pafáním zjevovali v krbu. Když to viděl, napoprvé málem mladý Sherwood spadl ze židle, ale přijal to tak, že tohle je tu asi normální.
Objednal si kromě kaktusové limonády, která mu nakonec i chutnala, i další nealkoholiké nápoje, co byly k dostání. Zabavil se tak celou dobu - experimentováním a sledováním těch podivných lidí. Měli na sobě jakési hábity, barevné až i kýčovité, doplněné extravagantními klobouky. Nějaký pán měl dokonce noviny, ve kterých byly pohyblivé fotografie! Samozřejmě Dan ale nikoho nesledoval příliš okatě, a ani neposlouchal, to by bylo krajně nevychované.
Slušně se rozloučil, položil prázdnou sklenici na pult i s několika librami. Něměl totiž ponětí, kolik a jak zaplatit, takže doufal, že to postačí. Pak už vyrazil zpět k nejbližší zastávce autobusu, který by ho dovezl zpátky domů.
>>>

_________________