Když jí Cassidy osvětlil, co se na slavnosti dělo, překvapeně vykulila oči. „Cože? No ty brďo. Ale McLarkena to nejspíš dost bolelo,“ zkonstatovala, přičemž mírně svraštila obočí. „V jakým ročníku si myslíš, že se to budem učit? Já to chci taky umět!“ Fakt, že by jí to kouzlo bylo úplně na prd, momentálně nebrala vůbec v potaz.
Vzápětí Lucinka rozpovídala o tom, jak zavřela svého kocoura do spíže a hned na to se po něm začala shánět. Plavovláska se rozhlédla kolem sebe, dokonce se podívala i pod sedačku, pod stolek a (MH: Pokud to teda mají v expresu do Bradavic zařízené jako u nás) i do odpadkového koše. Nikde nic. Jedinou kočku, kterou našla, byla bílá koule, ležící vedle ní a nevykazující žádnou aktivitu. Tam chvíli dokonce uvažovala, že do ní dloubne prstem, aby se ujistila, že stále žije, ale poslední, co blondýnka potřebovala, byl kočičí kousanec do prstu. Nakonec tedy pouze omluvně pokrčila rameny. „Já ne, promiň. Ale někde určitě bude, uvidíš,“ ujistila Lucinku se spikleneckým mrknutím.
Brumbálovy prázdniny blondýnce vrtaly hlavou déle než bylo zdrávo. Pobaveně se usmála na Maeve a horlivě přikývla. „Přesně takhle si Brumbála představuju,“ přisvědčila s veselým smíchem. Když už pak šly srandičky stranou, musela dát Lucince za pravdu. Bylo snazší si ředitele Bradavic představit v muzeu nebo v nějaké knihovně než u moře s koktejlem v ruce, jak se opaluje na sluníčku. „Ale neboj, já se ho nechci ptát, jak se opaluje pod vousy na sluníčku. To by bylo dost divný i na mě,“ ujistila Casse vzápětí, pobaveně se zaculila a zakroutila hlavou. I když… Kdoví, jak se to ve Velké síni semele. Tamsin ale měla v plánu se ředitele zeptat, co dělal o prázdninách, to jí už nikdo vymluvit nemohl.
Nebelvírská zrzka posléze vyrukovala se jménem svého kocoura. Světlovláska sjela pohledem na zrzavou kouli v zrzčiných rukou. „Gizmo. Ty jo, to je super jméno, Mae, fakt!“ prohlásila a obdivně na Nebelvírku pohlédla. Hned na to sáhla i po své kočce, aby jí tu náhodou nezapomněla. Nutno zmínit, že toho Tamsin byla schopná. „Já mám taky kočku. Jmenuje se Ines. Já ji mám ráda, ale ona mě nejspíš moc ne.“ Nejspíš by sklesle svěsila ramena, kdyby k nim ovšem nedopracovala paní se svým super vozíkem se sladkostmi. „Sakra, to je hrozný dilema! Vůbec nevím, co si teda koupit. Ono to všechno vypadá tak dobře…“ zamručela mlsně. Když paní se sladkostmi odcházela pryč, Tamsin v rukou svírala bílou kočku, Bertíkovy fazolky a dvě čokoládové žabky. Po chvíli vlak začal brzdit a v Tamsin hrklo. Už jsou zase tady. Vážně už jsou zpět v Bradavicích! Měla co dělat, aby se nerozskákala radostí a nezačala pištět jako malé dítě.
Když se pak i se svým nákupem a kočkou v náručí vykolébala z útrob vlaku, užuž si to chtěla štrádovat k Hagridovi, ale naštěstí si brzy uvědomila, že už není prvák a že od tohohle roku začne jezdit kočárem. Spěšně tedy zamířila k Maeve, Lucince a (nejspíš) Cassovi zrovna ve chvíli, kdy se Lucinka zasnila nad pudingem.
„Já se taky nehorázně těším. Na jídlo, na mrzispolku, na postele, na prváky,… na všechno!“ přispěla do hovoru a po tváři se jí rozlil absolutně spokojený úsměv.

_________________

| +

~Lodička Avril, Aniyah~

Na Avrilino potešenie ju Aniyah nasledovala do lodičky. Zatiaľ čo do nej Ani vstupovala, Avril sa už usadila a uhladila si habit. Pozrela sa smerom k hradu ku ktorému určite onedlho vyrazia. Už sa nemohla dočkať, bola strašne zvedavá, ako to tam bude vyzerať a kam ju zaradia. Do akej fakulty, to jej bolo absolútne jedno, ale zvedavosť ju i tak neminula. Keď Ani prehovorila, otočila sa späť ku nej. „Neviem, ale otec mi pri rozprávaní o Rokforte len povedal, že tam žijú akýsi jazerní ľudia. Inak fakt neviem, ale kľudne tam toho môže byť viac,“ pokrčila plecami a s prižmúrenými očami sa pozrela na kľudnú hladinu jazera, ktorú narúšali len kvapky vody, ktorý padali z neba. Áno, začalo zľahka pršať a Avril dúfala, že kým dôjdu na hrad, nezačne pršať ešte viac. To by potom nebola veľmi príjemná cesta. Aniyah sa nejak dostala do lodičky, ktorej sa následne kŕčovito chytila a Avril si dokonca všimla aj to, že odtieň jej tváre mierne nazelenal. Povzbudivo sa na ňu usmiala a ak Ani potrebovala, pomohla jej sa usadiť. „Neboj, to nejako zvládneš,“ povzbudila ju tento raz aj slovne. Zrazu započula veľmi tenký hlások, ktorý bol skoro až ufňukaný. Avril sa od Ani otočila k dievčati, ktoré sa jej spýtalo, či si môže prisadnúť. Vyzeralo dosť plachu, keď použio tak tenulinký hlások. Tekla pohľadom z dievčaťa na Ani a potom späť. „Pre mňa za mňa. Ak chceš, tak hej,“ riekla a pokrčila plecami, pričom sa pozrela na Ani, čo ona na to.

Nasedla dovnitř kočáru a plaše se usmála. Kromě Eryho v podstatě se studenty staršími než rok nemluvila. "Jo, ale radši mám Tess. Ty si Sybille, že?" Nebyla si vůbec jistá, ale rozhodně ji už viděla. Někde.
"Prázdniny byly poněkud... cizokrajné," pípla v odpověď. Jako odpověď to snad bylo dostatečné. Kdyby měla vyprávět, jak jí otec tahal všude možně i nemožně, seděla by v tom kočáru ještě pěkných pár dní. A na to, aby odpověděla pořádně a s normálním hlasem byla moc stydlivá, ale alespoň ze sebe dokázala vysoukat další otázku, aby řeč nestála. Trapné ticho bylo ještě horší než špatná konverzace. "A co tvoje prázdniny?"
Dalším příchozím v nástupu do kočáru nebránila. Spíše naopak, vítala stejně staré studenty. Posunula se tedy, aby udělala místo Leslie.
Na Lesliinu otázku přikývla. Jo, i když většinou mi říkají Tess a ne ta co hraje za Havraspár," usmála se na lvíče. Pořád nevěděla, co si o Leslie myslet. Vypadalo to, že si říká co chce a je pěkně drzá - možná takový druhý Darrel. A taky Tess připadalo, že Leslie je v jednu chvíli úplně v pohodě a v další chvíli má chuť vás vyhodit z kočáru. Ale vypadalo to, že i když je dnes první školní den, Leslie se daří a bude milá. Dokud ji někdo nenaštve.
"Ty taky hraješ co?" zamračila se na Leslie, jak se snažila vzpomenout na její post. "Co jsi? Střelec...?" zeptala se dívky, protože si vůbec nebyla jistá.
"Ahoj Hai," pozdravila kamarádku a pokynula jí rukou, ať si sedne.
"Docela se těším. Tedy alespoň zatím. Myslím, že po prvním dnu ve škole změním názor, ale zatím se těším," pokrčila rameny. Nebýt Bradavice školou, ale třeba letním táborem, tak by to určitě bylo místo, kde by (kromě své postele samozřejmě) trávila čas nejraději.

_________________

„Čau,“ broukla Leslie, když se jí Sybille představila, a dokonce se mile pousmála. To jméno jí nic moc neříkalo, dokonce ani Will se zřejmě nezmínil… Nebo si nějakou Lowreyovou Leslie zkrátka nezapamatovala. „Jo, náhodou jsem, ale chodím do Nebelvíru,“ odvětila na Sybillinu domněnku, jestli náhodou není Willova sestra. „Takže ty jsi z Havraspáru? Tam chodil i Mark,“ podotkla a pohodlně se uvelebila na sedačce. Tedy, v rámci možností pohodlně, protože co si budeme povídat, kočáry neměly zrovna odpružené polstrované sedačky.
„Sorry, já si nemohla vzpomenout na tvoje jméno,“ přiznala se Leslie, když jí Tess sdělila svoje jméno a že není zvyklá, že ji někdo oslovuje jako „tu, co hraje za Havraspár“. Jakmile se Tess začala vyptávat na famfrpál, Leslie poposedla na sedačce a očima se jí prohnaly jiskřičky nadšení. O famfrpálu by totiž mohla mluvit s kýmkoliv a klidně nekonečně dlouho. „Jo, hraju, jsem odrážečka,“ zazubila se a už už chtěla dodat, jak minulý rok málem sejmula z koštěte dva profesory, což považovala za svůj největší úspěch, ale nakonec se rozhodla nevychloubat. Od vychloubání tu byli Zmijozelští.
Když se jim do kočáru nacpala Hailie, Leslie si povzdechla. Zrovna tuhle slečnu v kočáru mít nechtěla, ale nedalo se nic dělat, a tak se rozhodla jen mlčky trpět její společnost. „Na učení se teda rozhodně netěším,“ zabrblala a pokrčila rameny. Trochu se bála, že ji za to prohlášení havraspárské spolucestovatelky zlynčují, ale přece nebude jim ani sobě nalhávat, že se těší na úkoly a psaní sáhodlouhých esejů.

_________________

"Trolla by si určite nedostala," uškrnul sa na Eirlys. "A je jedno či som ti s učením pomáhal alebo nie. Na skúške si to zvládla sama." Pokrčil ramenom a skĺzol pohľadom k dievčaťu, ktoré sa mu opieralo o rameno. "Veď mne je jasné ako to s lektvarmi máš," pousmial sa na ňu. "Ja viem. Hlavne, že to mám a môžem pokračovať," odkývol na jej poznámku a potom sa mu ľavý kútik úst stočil dohora. "Takže tebe sa to doučovanie páčilo?" vyzvedal s nadvihnutým obočím. "Aby ťa tie lektvary ešte náhodou nezačali baviť," podpichol Eirlys aj keď mu bolo jasné, že zrovna lektvary neboli to, čo sa jej na ich učení páčilo. "Každopádne možno tvoju ponuku tento rok využijem. A na otca sa vykašli. Dôležité je len to, čo baví teba. Ak lektvary nemusíš, tak nevidím dôvod prečo sa nimi zaťažovať," povedal a potom sa otočil k Debre. "To si dopadla veľmi dobre, Deb. Gratulujem," zhodnotil jej výkon na skúškach a potom pohľad stočil k hradu. "Ja nemám nič proti otváracej hostine," odvetil ešte Debre, keď sa spýtala či je vôbec povinnosť študenta zúčastniť sa jej. Jeho problém bol, že si hostinu vždy odtrpel pretože nevoľnosti z vlaku zvyčajne len tak neodzneli. Každopádne aj on bol zvedavý na nové slizolinske prírastky. Tie určite nebudú také hlučné a otravné ako budúci chrabromilčania. A keď už je reč o chrabromilčanoch, v koči sa neobjavil nik iný ako "Eidam" Thorne. Balthazar potichu vydýchol, pozdravil ho kývnutím hlavy a potom zrak uprel radšej kamsi ku stromom. "Čau," zamumlal tak ticho, že ho bolo sotva počuť. "Ešte stále vyzerám lepšie ako ty, Thorne. Vďaka za starostlivosť.." odvetil chladne a položil si ruku na koleno Eirlys.

_________________

Názory na to, kdo se z ostatních cestujících v kočáru nijak dále neřešila. Bylo vidět, že opravdu jsou názory jiné. O tom, že se Leslie netěší na učení nijak neřešila. Jen přikývla a dál mlčky seděla. Nevěděla co by dál měla dělat.
Doufala, že někdo něco řekne, aby nenastalo to trapné ticho. "Um, těšíte se na famfrpál?" Nevěděla co říkat nebo aspoň něco, co by obstálo v konverzaci.

Jediná lodička pro dva páry sourozenců, to byl snad osud. Septimus odtrhl pohled od vousatého obřiska a široce se usmál, když se k nim začala hrr naloďovat Bree s bílým potkánkem na hlavě a Sven s nerozlučným Růžou. Hlodavec bohužel v Auře neprobudil tolik sympatií jako plyšový sob, a tak zatímco Sep se naklonil dopředu, aby se podíval zblízka na mazlíčka, kterého předtím u Bree neviděl, a v tom okamžiku začala Aurora ječet. Aby toho nebylo málo, někde nedaleko někdo žbluňkl patrně do vody.
"Ahoj," řekl Sep docela klidně a usmál se na oba sourozence. Pak už ale nešlo moc ignorovat to, že mu Aurora chce asi amputovat ruku. Přežíval docela dobře její nedůvěru k lodičkám - stačilo se podívat na Svena a na pár ostatních prváků, nebyli zdaleka jediní... Ale ječet kvůli kryse?
Obrátil si sestru k sobě a trochu zhurta jí zatřásl rameny.
"Auro!" okřikl ji naoko přísně, i když nerad. Nebyl si jistý, že by cokoli jiného zabralo, aby přestala prožívat hysterák, a doufal, že nebude muset přitvrdit... "Je to jen krysa. Kouzelnické zvíře, nepamatuješ si Mžourov? Uvidíš jich ještě hodně, tak se seber!" Vážně nesnášel, když musel ustoupit k takovým věcem, jenže Aurora ječela vážně pronikavě a silně na tak drobné tělíčko. Septimus si k sobě přitiskl, nenápadně jí pomohl s hlavou na rameno, aby potkánka neviděla, a trochu jí zahoupal, jako když uklidňujete malé dítě. Omluvně se na Bree zazubil, ale moc veselosti v tom nebylo.
"Kde jste ve vlaku byli? My jsme seděli s takovými dvěma kluky, Léandrem a Oliverem. Mimochodem, rád vás vidím," prohodil a trochu se ušklíbl, protože mezi lodičkami a jejich pasažéry si všiml i Rity a několika dalších povědomých tváří od Děravého kotle.
(S předpokladem že Auře nevydržely hlasivky) se lodičky pomalu blížily k hradu a Septimus měl spoustu času obdivovat jeho četné věžičky, starodávné zdivo, které vypadalo, že se rozsype, ale vydrželo celá staletí, a sochy, které na ně potemněle shlížely, čím blíž se nacházely výstupnímu molu.

_________________

Bree se v loďce nestihla ani pořádně rozkoukat, když okolní ticho prořízl pronikavý kvílivý zvuk vycházející z Aurořina hrdla, který měl za následek to, že Bree z toho nenadálého šoku vyděšeně zařvala v odpověď a jak s sebou škubla, neudržela balanc a zřítila se přes okraj loďky do jezera. Hladina se nad ní i nad Olafem na chvilku uzavřela, ale reflex donutil dívčiny ruce, aby zabrala směrem vzhůru a sotva se vynořila z temně modrého vězení studené vody, zalapala po dechu. "Olafe? Olafe?!" začala se s bušícím srdcem rozhlížet okolo sebe, aby našla milovanou potvůrku, takže jí celá scéna a s Aurou na loďce úplně ušla. Ulevilo se jí, když spatřila světlý flíček hraboucí vodu a svým způsobem kraulující směrem k ní. Drobné drápky se zachytily dívčina mokrého svetru a potkánek se úspěšně vyškrábal na "souš". Teprve v tu chvíli se Bree umně vyhoupla do loďky (rozhodně to nebylo poprvé a ani naposledy) a opatrně se usadila zpět na svoje místo. Postřehla Septimův omluvný pohled, ale nikomu se nic nestalo, takže to odmávla rukou a nechala to plavat. A začala si ždímat promočené šaty, aby se cestou nestihla ještě nachladit. Potkana pro jistotu schovala z Aurořina dohledu, ale jinak se odmítala za jeho přítomnost omlouvat. Byl to jen potkan!
"My jsme seděli s Ritou a nějakým Benem." informovala pak Septima, jakmile se lodičky daly do pohybu. "Já vás taky ráda to... vidím." oplatila mu s úsměvem, i když ohledně Aury si byla trochu nejistá ve svém prohlášení. Ta holka byla prostě zvláštní. Ještě zvláštnější než Sven, a to už bylo co říct.
Jakmile se na dohled objevily zdi bradavického hradu, Bree obdivně hvízdla a na chvilku zapomněla na to, že je celá mokrá a promrzlá. Z loďky pak už vystupovala s nadšeným úsměvem na tváři.

_________________

Příjezd do Londýna...

Darrel zamračeně otevřel dveře vlaku a neomaleně shodil kufr z kovových schůdků na zem, bylo mu naprosto fuk, že tou hlasitou ránu na sebe přitáhl pozornost všudepřítomných kouzelníků a dost možná i rodičů, pokud postávali někde poblíž. Jenže teď mu to bylo naprosto ukradené, takže seskočil na zem a sehnul se pro kufr, jenž s pár odřeninami na rozích ležel nehnutě na zemi a překážel ostatním v cestě. Rozhlédl se kolem a povšiml si, že spousta jeho spolužáků se nadšeně shledává se svými rodiči a smutně se loučí s přáteli, které nějakou dobu neuvidí. Možná to Darrel v životě nedal najevo a i teď se snažil tvářit se maximálně lhostejně, trochu popuzeně, ale záviděl ostatním. Byl zase v Londýně, u svých čistokrevných snobských rodičů a ke všemu se pohádal s holkou, která - ať si to chtěl, nebo nechtěl přiznat - se mu líbila. Nepatrně se zašklebil, když se snažil nedávat moc najevo svou špatnou náladu a pokud se snad připletl někdo z jeho ostatních kamarádů, či kamarádek, chabě se na ně pousmál a rozloučil se s nimi. Leslie, Maeve, Gwendolen, Theress, Jocelyn, September a možná i trochu Ariana (ale fakt jen trochu) ti všichni mu budou přes léto chybět.
A v tom zahlédl svého vysokého a zachmuřeného otce s rukami v kapsách černých společenských kalhot, k nimž patřilo luxusně vypadající lesklé sako. Vedle Jarena postávala Darrelova matka ve světle zelených šatech a výjimečně s rozpuštěnými vlasy, s kterými nevypadala zase tak přísně, ale stačilo pohlédnout do světlých očích a upjatost byla zase taková, na kterou byl od ní zvyklý. Oba netrpělivě na svého syna čekali. Asi měli málo času, když se na ně člověk tak podíval a oni tiše, bez zbytečných řečí hledali svého syna v davu ostatních kouzelníků. Darrel se se staženým hrdlem vydal pomalu k nim, zatímco s ním stále cloumal vztek a on neměl ani trochu náladu čelit rodičům a jejich odměřeným řečem, nehledě na to, že hrudník se mu stahoval v bolestném pocitu bezmoci, když si tak uvědomoval, co se to ve vlaku sakra odehrálo. Nechtěl se s Ginger pohádat, ale tak se na ní zlobil!
"Čau," zabrblal k rodičům zamračeně, položil kufr na zem, zastrčil si ruce do kapes a zaklonil hlavu k oběma rodičům. Ti se na něho pozorně a trochu i udiveně podívali. Rozhodně nečekali, že jejich ztělesněná radost a optimismus dorazí v takové náladě, kdo by to u Darrela čekal. Vždyť on se takto tvářil velmi zřídka, ne-li vůbec. "Tak co je? Jdeme domů snad, ne?" pokračoval chlapec podrážděně, když na něho rodiče akorát civěli a nic neřekli. Hm, stačilo říct: "Rádi tě vidíme, Darrele." Nabral ve tvářích zas nachovou barvu. Už se tu nechtěl zdržovat ani minutu! Ještě, aby se tu tak viděl s Ginger, to tak. Nenápadně zašilhal pohledem za svého otce a s hrůzou zjistil, že dívka opravdu postává kousek za ním, jen krátce si ji prohlédl, než ho vyrušil otcův hlas.
"Jak to s námi mluvíš?" vzpamatoval se očividně Jaren a trochu popuzeně se nafoukl, než ho Radella chabě chytla za paži, protože si byla vědoma, že jsou na nádraží a je kolem nich spoustu lidí.
"Nijak s váma nemluvím... tak fakt nechápu, proč tu ještě pořád stojíme! Jdeme domů! Nebo snad čekáte ještě na nějakýho syna, o kterým náhodou nevím?" zašklebil se Darrel vztekle na svého otce a probodl ho zlostným pohledem, čímž pravděpodobně neúmyslně uhodil hřebíček na hlavičku. Jaren nemanželského syna měl - kdo ví, zda jen Tarena Harta, ale to nevěděl ani Darrel, ani Radella. Každopádně to stačilo k tomu, aby se Jaren pod tíhou svého špatného svědomí a zároveň vzteku, který ho rychle zachvátil, prudce k Darrelovi natáhl a vlepil mu ne zrovna malou facku. Jen se nad tím stačil ušklíbnout, absolutně neřešil, že spousta kolemjdoucích k nim stočila pohled a přeměřila si čistokrevnou rodinu podezřívavým pohledem. Než Darrel stačil zalapat po dechu, Jaren už ho držel za bílou košili a hleděl mu do podobných očí, jaké měl on sám.
"Takhle s námi mluvit nebudeš, na to si nezvykej," zašeptal tiše, než sklouzl pohledem k jeho Zmijozelské kravatě, kterou Darrel ukradl a uvázal si jí namísto Nebelvírské. "A co to máš na sobě? Kdes vzal tu kravatu?" štěkl.
"Normálně s váma mluvím a pusť mě! Pusť mě," začal sebou šít a trhat se otci ze sevření, protože nejen, že s ním momentálně cloumal vztek takovým způsobem, že se od konečků prstů celý klepal, ke všemu ho zachvátila naprostá panika, nehledě na to, jak byl momentálně ztrapněn před svými kamarády. Jaren jeho slova nakonec naplnil, když ho však pustil, znechuceně si utřel ruku do svého černé saka a dal si záležet, aby nic z toho Darrelovi neuniklo. "A ta kravata," pokračoval chlapec trochu rozhozeným tónem, hluboce se nadechujíce, a začal si kravatu neomaleně sundavat přes hlavu, div se na ní nepřiškrtil, "myslel jsem si, že bys taky mohl mít někdy radost, když se vrátím domů! Blbej Zmijozel!" vřískl a hodil ji po svém otci. Jaren však stál jako socha, když mu kravata dopadla na hruď a poté se snesla k zemi, ani se nepohnul. Darrel se s rudými tvářemi a udýchaně rozhlédl po nádraží, koukala na něho spousta lidí, ale to teď neřešil, snažil se ze všech svých sil udržet neskleněné oči a potlačit touhu něco naprosto brutálně rozbít a rozkopat. Pak se prudce otočil a vydal se pryč, snaže se svým rodičům zmizet z očí, ti se však za pár vteřin vydali pomalu za ním, naprosto vykolejeni tím, co vše si jejich syn vůbec dovolil, i když to přes svou kamennou masku nedávali znát a tvářili se, jako by se jen trochu změnilo počasí.

>>>

_________________