LOĎKA (OLIVER, GWEENY, KATHERINE, FLAVIUS)

Brýle poseté nespočetným množstvím kapiček deště začnou Oliverovi vadit, a tak si je sejme z tváře a schová do vnitřní kapsy hábitu, přičemž nepřestane mateřsky ochraňovat svou kameru. Natáhne se k sousedce a podá ji přátelsky ruku. „Těší mě, Gweeny.“ Nad jejím pobavením jen zavrtí hlavou a uchechtne se.
„Z mudlo – co?“ Podiví se a rozhodí nechápavě rukama, modlíc se, aby na něj děti kolem přestali mluvit cizí řečí. „Moc se omlouvám, že jsem Tě tak přepadl, ale..“ vzhlédne k nově příchozí dívce. Soustředěně se zamračí, cítí se vyrušený. „Oliver,“ znovu se nadechne ke slovu. „Natáčíme. Nikdy nevíš, na jakou příležitost zapomeneš. Je to jako úschovna Tvých vzpomínek. Někdo rád fotografuje, já naopak zachycuji film.“ Vysvětlí trpělivě Katherine.
V následujícím okamžiku se do oné lodičky přidá vysoká dívka s vlnitými vlasy. Oliver však nestačí zaregistrovat, o koho kráčí, protože během několika málo vteřin mu cizinka zmizí ze zorného pole, a to rovnou s hlasitým žblunknutím opodál.
Nejdříve v Oliverovi hrkne. Opře se lokty o okraj, až se loďka nebezpečně zakymácí a pokud dívky projeví jakýkoliv prvek strachu, ať už pištění nebo jen mlčky třeštící oči, omluví se: „Promiňte, dámy.“ A s rozhodně nemístnou poznámkou mezi zuby („tybudešdobřepraštěná“) podá topící se prvačce pomocnou ruku.

//omlouvám se, že jsem neodepisovala a že teď píšu tak málo, ale kvůli okolnostem není absolutně žádná chuť...

Napjatě jsem obě poslouchala s dychtivým výrazem ve tváři. Chtěla jsme se toho dozvědět tolik, ale jak se ukázalo, bylo příliš málo času. Haillie jsem poděkovala za vlídná slova, stejně jako Anabelle za ochotu a trpělivost. Ale už jsme se blížili k našemu cíli. Sunshine s epřesunul zpět ke své majitelce a Erunno se začal podiveně rozhlížet. I on cítil to napětí, které kolovalo i mě v žilách. Avšak jakmile jsme vystoupili a obě dívky se se mnou rozloučily... opět na mě padla dušnost. "A-ahoj! Ráda jsem vás poznala a... a..." Zatímco jsem jim mávala, má ruka mi spadla podél těla. "Ale já nechci jít sama." Kníkla jsem skoro až plačtivě. Když mi Hailie pokynula, abych šla za mužem, řikývla jsem a poslušně se rozcupitala za ním. Už tak jsem byla dost malá, nyní jsem se cítila ještě menší. Erunno na mě spěšně houkl a já se na něj podívala se slzama v očích. Opět houkl. "Ještě že mám tebe." Pousmála jsem se vyděšeně a začala se rozhlížet. Jezero bylo obrovské, děsivé a za ním se tyčil majestátní hrad. Obdivně jsme vydechla. Ve svých lolita šatičkách jsem se spěšně rozeběhla k lodičkám a shlédla k jedné poloprázdné, ve které seděla dívka (Avril). Plašel jsem přišla k oné lodičce a zpod řas se na dívku podívala. "Mů-můžu si přisednout?" Zeptala jsme se tenkým ufňukaným hláskem, který prozrazoval nemalý strach. Naproti dívce jsem byla o dost menší, to bylo jasné už na první pohled. Až jsem se za svou výšku zastyděla.

Rita při pohledu na blondýnčiny prsty čeřící vodu nasucho polkla. Ta holka musela být buď děsně statečná, nebo naprosto blbá, že takhle pokoušela štěstí. Nutno dodat, že Rita by ji nenapodobila ani za stovku Bertíkových lentilek s medovou příchutí, a to bylo co říct, poněvadž už měla hlad jako vlk. "To já taky," přisvědčila, načež se odsunula dál od okraje lodičky. Jen tak, pro jistotu, to kdyby její společnice svým rácháním přilákala místní hejno navztekaných piraň. Společnice? Rita se zarazila. "Jak se vlastně menuješ?"
Všimla si, že i Bena jezero znervózňovalo, a přestože se mu nedivila, moc jí to nepřidalo. Benedict byl totiž kluk. A kluci by se přece neměli bát. Upřeně na něj zazírala, zatímco se strašně moc toužila zeptat, zdalipak její chrabrý ochránce umí hrát baseball s veslem, ale nakonec si to rozmyslela. S chabým úsměvem se natočila tak, aby pohodlně viděla na oba přítomné, a zaposlouchala se do zajímavého, nicméně pořád veskrze neužitečného hovoru, jehož začátek jí utekl. "A táta jo?" opáčila na blondýnčinu poznámku o nekouzelnické matce. "Moje máma taky neumí kouzlit, ani táta. Byla to docela psina, když mi přišel takovej ten přijímací dopis, všichni sme z toho byli strašně vykulení. Jako, celá rodina věděla, že je se mnou a s Maggie něco jinak, ale nikdo si nebyl jistej co, až do toho dopisu," řekla a vyvalila na blondýnku rozzářené oči. Že by právě našla spřízněnou duši? "Jo, přesně! Něco jako Zimolez, možná Zmijolez. Nevíš? Ta kolej, jak do ní nikdo nechce chodit...," obrátila se pro pomoc k Benovi.
Loďka se zakývala a Rita si zkoumavě změřila pohledem hezoučké tmavovlasé děvče s modravýma očima, které se vetřelo na palubu a pro blondýnčiny zářivé vlasy nevidělo nic jiného. Rita se na Bena napůl pobaveně a napůl soucitně zakřenila, načež se k němu pošoupla o kousek blíž, aby uvolnila nově příchozí místo. "Zdravíčko," pozdravila ji krapítek kousavě, ale nebyla by to ona, kdyby pak nevykouzlila milý úsměv. "Já se taky docela těšila, ale teď se mi začíná dělat trochu šoufl. Však víte, to zařazování do kolejí a tak. Prej nám každýmu daj na hlavu Klobouk, co umí mluvit, i když nemá zuby, což je teda strašně divný, ale na druhou stranu zase logický, že jo, poněvadž jinak by nám mohl docela dobře urafnout hlavu." Ani ji nenapadlo, že tím nevědomky zodpověděla Benovu dosud nezodpovězenou otázku, dokonce ani nevěděla, jestli tu teď neříká samé nesmysly, ale víte co? Bylo jí to jedno. Žaludek se jí svíral nervozitou, každou chvílí očekávala útok hlubinných příšer a vůbec si nepřipadala zrovna dvakrát nejlíp. Najednou zalitovala, že s sebou nevzala Barnyho, protože se akutně potřebovala k někomu přitulit a u osazenstva loďky by si přišla trapně. Možná by si na příští školní rok mohla pořídit po Svenově vzoru plyšáka.
"Buckinghamský palác?" uchechtla se Rita. "Panejo, to je strašně cool. Hele, myslíte, že v tom hradu budou mít i opravdický brnění? A co naše pokoje, budou vypadat jako komnaty? A co duchové? Každý správný hrad musí mít duchy!"

D6 | Aurora, Septimus, Léandre, Oliver

Auřino nadšení bylo nezměrné, když zjistila, že Oliver četl Olivera Twista, navíc se tvářil, jako že se mu ta knížka líbila. "Je to kouzelný klobouk," řekla poté a pokrčila rameny, jako by to vysvětlovalo vše, protože to tak ostatně i bylo. Na to, jestli je mudla se ho už však nestihla zeptat, protože zrovna přijeli na zastávku.

• Loďka s Aurorou, Septimem, Briannou a Svenem •

"Ale to, že v tom má cvik ještě neznamená, že se nemůže potopit!" odporovala bratrovi tiše Aurora, což se věru moc často nestávalo, ale jakmile šlo o něčí život, šly její rozpaky stranou. Bohužel pro Sepa nebyla hloupá a vlastně toho o světě věděla mnohem víc než průměrné dítě jejího věku, za což mohla doba strávená u knížek, na které měla času až až vhledem k tomu, že nesměla lítat venku s ostatními.
Poté se k nim nasáčkovali sourozenci O'Malleyovi, což bylo v prvním okamžiku naprosto v pořádku, protože je Aura znala a ačkoli Bree ji trochu děsila svou aktivností, Sven jí byl velmi sympatický. "Ahoj-" pípla, a možná by i bývala řekla něco dalšího, vzhledem k tomu, že dnes byla prapodivně upovídaná a docela vyspaná z vlaku, ale poté si všimla Breeina potkana. Aurora zůstala na myš zírat s široce rozevřenýma očkama (protože pro ni všechno myšovité byla myš a basta), celá ztuhla a z tváře jí vyprchala i ta zbývající troška barvy. Jednou rukou chmátla po Sepovi v zoufalé snaze o záchranu, a pak se mělce nadechla a vydechla, což se opakovalo několikrát a čím dál rychleji, načež následovalo pořádné nadechnutí a z jejího hrdélka se vydralo zaječení, dost hlasité na to, aby kdokoli, kdo Auroru znal, pochyboval, že to křičí opravdu ona. Díky tomu si nevšimla ani toho, jak Flavius sletěl do vody a jak se ho ostatná snaží zachránit; prostě pevně svírala víčka k sobě a vyděsěně ječela.

_________________

Kočár s Ginger, Gwen, Arsenem a Riley

Riley sledovala, jak Gwen Ginger důvěrně zdraví. To jí taky mohlo dojít. Vždyť ta holka považuje i ji za... Úžasnou? Zmijozelka s mírnou obavou ve tváři přelétla pohledem z jedné dívky na druhou. Jestli to byly kamarádky, tak to potěš... Teď, když se Tess v průběhu cesty ke kočárům odpojila, se zdálo, že jí původní plán na zákeřné obsazení Gingerina vozu vážně nevyšel. Naopak. Riley sama se ještě ocitla na nepřátelské půdě.
Z těchto myšlenek ji vytrhl Arsen, který se u kupé také zčistajasna objevil a začal se s nebelvírkou vybavovat. I tuto skutečnost by Riley možná bývala dokázala předpovědět, kdyby se hned nehrnula namíchnout Olssonovou, že... Kde je totiž Ginger, tam se automaticky zvyšuje i pravděpodobnost Arsenova výskytu. Byli přeci přátelé. I když... Riley taky kamarádila s Patrickem a ten si poletoval kdovíkde.
Quinn si její přítomnosti očividně všiml se zpožděním. Alespoň tak Riley usuzovala z jeho polekaného výrazu a ostatně i přivítání. Užuž se nadechovala, že mu na jeho dotaz nějak bryskně a hlavně sarkasticky odpoví, avšak Ginger ji předběhla. Riley se automaticky zamračila. Nelíbilo se jí, že Olssonová odpovídala i za ni. Na její vkus měla tahle holka až moc panovnické sklony a to k nesprávným lidem.
„Ginger má kupodivu pravdu,“ poznamenala, přičemž na jméno druhé dívky dala obzvláštní důraz. Vzápětí z kočáru pohlédla na tu podivnou výměnu mezi ní a Arsenem. Z Rileyiny pozice to skoro vypadalo, jako by se ti dva na něčem nepohodli či co. Zmijozelka nad tím a následným trucovitým vystupováním Ginger zvědavě pozdvihla obočí.
„Každopádně,“ začala Riley pomalu a rozvážně, aby mohla přesměrovat zrak na Quinna postávajícího venku. „Taky tě ráda vidím,“ řekla poněkud suše. Naivně od něj čekala trochu vřelejší přivítání. Namísto toho jí ale připadalo, jako by z ní byl Arsen ještě méně nadšený než Ginger. (Pokud to vůbec šlo.) Jak jinak si taky mohla ten šok z toho, že ji tu vidí, Riley vyložit. Byla to Riley.
A tak se raději otočila na prosluněnou Gwen. Ačkoliv by to nahlas nepřiznala, teď dívčin optimismus vážně ocenila. Mohla se na něj a její otázku totiž zaměřit. „Pokud vím, tak jsou to testrálové,“ odvětila Riley neutrálně, „ale za roztomilé bych je teda neoznačila. Údajně je vidí jen ti, co viděli někoho umřít.“ Následně střelila očima po Ginger a trochu se ušklíbla. „Ona ti o nich ale určitě poví víc.“
,Když se k nim venku tak měla,´ dodala si v duchu, ale nahlas ani nehlesla. Pořád u ní převládal pocit, že se nacházela v červené zóně a že by se měla mít na pozoru. Gwen sice vypadala, že k Riley až podivně rychle přilnula - čemuž zmijozelka prostě nerozuměla a netušila, jak se k tomu stavět -, ale Ginger s Arsenem byli teda zatraceně podivná kombinace spolucestujících...

_________________

Emerymu se v tuhle chvíli nemohl rozhodnout, jestli se má zlobit, nebo hořce zaplakat. Že by byl ještě nakonec Aidan snesitelnější než Brook? Protože, postavme se k tomu čelem – když na něj mrzimorka šišlala, připadal si buď jako pes, nebo jako dítě sotva odrostlé školce. A ani jedno nebylo zrovna dvakrát lichotivé, co si budeme povídat, že. A už vůbec se mu nelíbila přezdívka Mary. Tu ať si nechá bývalá primuska.
Darovanou čokoládovou žabku ale beze slova přijal, jelikož čokoláda byla jednou z položek na seznamu věcí, které se prostě neodmítají. „Dík,“ zahuhlal děkovná slova směrem k Brook, i když nutno říct, že trochu neochotně a víc zakaboněně, než by od něj člověk čekal. Stále ještě se totiž nepřenesl přes Broočino přivítání.
Vlak sebou hned v dalším momentu škubl takovým způsobem, že Emery postávající napůl v chodbě, napůl v kupé málem skončil Zackovi v náručí. „Promiň,“ vykníknul, než stačil nebelvírák protestovat, a milerád se nechal mrzimorskou spolužačkou vystrkat z kupé ven. Nestihl se ani pořádně rozloučit s Mallory a Angelou, ale nepochyboval, že se to ještě bude dát napravit při hostině.

monsieur Pärnoja, lady Addleton, sir Warwick a jejich odvoz

Na Emeryho bylo vně vlaku trochu moc rušno. Davy prváčků se mísily s klackujícími se páťáky a do toho všeho po sobě ještě hulákali šesťáci a sedmáci, sem tam někdo slítnul do vody… Havraspárák se rozhlížel jako poplašená srnka kolem, snažil se neztratit z dohledu Brook a v dlouhých prstech stále ještě svíral neporušenou krabičku čokoládových žabek.
Na jistotě mu moc nepřidalo ani to, že mrzimorka si to suverénně nakráčela k Aaronu Pärnojovi, kterého si za pět let školní docházky stále ještě nedokázal pořádně zaškatulkovat. „Ahoj?“ prohlásil tedy tázavým tónem a nerozhodně zatěkal pohledem mezi Aaronem a Brook, která už se sápala do kočáru. Netrvalo dlouho a chtě nechtě ji následoval. Zařazování mělo začít už za chvíli, a ničemu by neprospělo, kdyby se sekli na zastávce v Prasinkách jenom proto, že jistý Emery Warwick si není jistý, zda přežije cestu zrovna s tímhle mrzimorským duem.

_________________

Aaron se potěšeně pousmál, když postřehl, že Brook skutečně zamířila k němu. Úsměv mu však z tváře celkem rychle zmizel, jakmile zaslechl její slova. Lehce svraštil obočí a probodl jí pohledem. „Víš co? Chtěl jsem ti poděkovat za budíček a za to, že jsi zatáhla ten pokoj u Toma, ale nějak mě přešla chuť,“ oznámil s pokrčením ramen. Neznělo to naštvaně, ale dokonale lhostejně. Brook ho tímhle svým výstupem nakrkla a Aaron se rozhodl skrýt za masku lhostejnosti – ve skutečnosti už ho však dost otravovalo, jak mu Lowreyová neustále vmetá do tváře Addletonovou a Addletonová zase Lowreyovou. Mohly se o něj aspoň porvat v bahně, to by bylo mnohem zajímavější.
Zauvažoval nad tím, že by mohl najít jiný kočár, protože na rýpání od Brook neměl ani trošku náladu, a chvilku si dokonce pohrával s myšlenkou, že mezi zavazadly někde najde svoje koště a k hradu se proletí. Nakonec nad tím ale zavrtěl hlavou a rozhodl se vlézt do kočáru. Ještě, než stihl udělat první krok ke dveřím, ho ale předběhl havraspárský Emery. „Nazdar,“ zahučel k němu Ron a donutil se zvednout koutek úst do pokřiveného úsměvu. Proti Emerymu rozhodně nic neměl, zato Thorne mu byl občas značně proti srsti. „Doufám, že se za tebou jako ocásek netáhne ten nebelvírskej troll,“ podotknul, načež se nacpal do kočáru a usadil se právě vedle Emeryho.
Ron překvapivě nechrlil jednu hloupou poznámku za druhou a radši mlčel. Jeho nálada poklesla k bodu mrazu, takže se začínal modlit, aby už měl celý tenhle den za sebou a s plným břichem se líně rozvaloval v mrzimorské ložnici, kam nemohla ani Lowreyová, ani Addletonová. Úžasná představa.

_________________

Mimo herně: Nahlášení na poslední chvíli, ale stihla jsem to... Uff



Brynn se znechuceným úšklebkem a kufrem v ruce hleděl na davy lidí, objímajících se na nástupišti. Když krásná velká a impozantní lokomotiva hvízdla, musel chtě nechtě vykulit oči a i přes předem rozhodnutou nechuť se dal okouzlit jako každé jiné ditě, které toho dne vidělo Bradavický expres poprvé. "Nádhera co?" ozval se někdo vedle něj, ale než stačil Brynn zareagovat, ona osoba se protáhla rychlostí hada okolo a zase zmizela. Chlapec pokrčil rameny, nadzvedl svá zavazadla a zkontroloval si, jestli má s sebou vše, co by měl mít. Měl.
"Tak tedy..." začal rozpačitě, ale jeho nevlastní otec ho rovnou objal. "Piš mi!" zavelel Christian a Brynn se ušklíbl. Nesnášel dopisy. "Jo, jasně. Tak... Ahoj." Kývl, otočil se a pevným krokem se rozešel k vlaku.



Brynn znepokojeně procházel řadou vagónu, občas do nějakého nahlídl, ale všude na něj bylo moc hluku, moc tváří, moc kouzel... Ne že by jimi nebyl okouzlen, ale všechno bylo tak... Tak... Nové? Zhluboka se nadechl, potom vydechl a rozevřel dveře do jednoho kupéčka. "Zdravím, je zde... No, asi nic-" vykoktal ze sebe zbaběle, zavrčel na sebe sama a svou neschopnost a raději se vydal dále. Když došel až nakonec, našel úspěšně zcela prázdné kupé, spokojeně se usmál, vešel dovnitř, zavřel za sebou a konečně se mu ulevilo. Ten stress z lidí okolo sebe byl příšernej. "To by jsme měli..." poznamenal si sám pro sebe, odhodil kufr do kouta a sedl si k oknu. Z toho byl vidět krásně ten velký dav plný různě divných lidí, objímajících se, panicky házejících do oken dětem zapomenuté knihy, oblečení, kočky- Brynn se zarazil, vytřeštil oči a polkl. Kam jsem se to probůh dostal?!
Zbytek cesty už ubíhal podstatně lépe. Zrovna když Brynn napůl pospával a napůl zíral z okna na probíhající krajinu, překvapila ho paní s vozíčkem. "Hledáte něco?" zeptal se zmateně. "Nene drahoušku! Dáš si něco sladkého na cestu?" Zeptala se mile, což Brynna vyděsilo. "Máte lentilky?" rozklepaným hláskem zjišťoval, a když paní zavrtěla hlavou, vrátil se raději zpět k pozorování okna. Příroda se měnila každým okamžikem, jednu chvíli se mu dokonce zdálo, že za kopcem vytryskl proud plamenů, ale to už si zřejmě vysnil. Když se ozval z lokomotivy pískot, oznamující příjezd k hradu. Zatímco se vytáhlý chlapec soukal do zcela nepadnoucího velkého hábitu, prošvihnul přesně onene magický pohled na špičky hradu, a tak, když z vlaku vystoupil, málem pod něj spadl

Loďka, zatím sám

Zatímco zíral na mohutného muže, pokusil se ztratit se v davu vysokých studentů, ale zamotal se jim akorát pod nohy. "Promiňtě," vykoktal bezbranně, rychle čapnul svůj kufr a vyděšeně se zahleděl na Obra. Ten se podivně šklebil a začal vykřikovat něco o prvácích. "První den ve škole a už průšvih," protáhl vylekaným hláskem a poklusem se vydal k davu dalších studentů, nervózně čekajících před obrem. Ti mezi sebou žvanili a žvanili a Brynn upřímně doufal, že ho do rozhovoru nezatáhnou.
Když ovšem dal Obr povel k loďkám, Brynn zůstal na pevnině stát sám. Tak jo no... Jako zbytek života, trošku pesimisticky zauvažoval a nastoupil na prázdnou loďku, kde se opatrně posadil aby nevypadl. Když se před ním otevřel výjev na hrad, otevřel údivem pusu.

Když zpočátku tak vpadl do kupé, ani se mu nesnilo, že by mu cesta mohla uběhnout rychle v přítomnosti ukecané dívky a jejího kamaráda, růžového Flavia a poněkud zvláštní Míny. Pomalu začal věřit na ten zatracený fatalismus a to ještě upřímně ani nevěděl, co dalšího ho asi může ještě čekat. V první chvíli, když nastupoval do vlaku, považoval to za něco nového, ale nic tak neobvyklého, zkrátka volné pokračování jeho života, jako tomu ostatně mělo být. Současně byl nejdále od domova než kdy dřív a ona vzdálenost pomalu doléhala i na něj. Nesmutnil však. Beamontové nikdy nesmutnili, nikdy se neusmívali více, než bylo nutno a nedělali si více opravdových přátel, než bylo nutno, protože to byla slabost, jak tvrdil jeho otec. Napříč těmito hodnotami, v nichž odmala vyrůstal, byl přeci jeho mrtvý bratr zvláštní výjimkou. Netvrdil, že by si s ním kdy perfektně rozuměl, ale pamatoval si, jak ho obdivoval. Mírně se ušklíbl, už i nad svým bratrem pomalu uvažoval jako o někom, kdo je pod drnem slušnou řádku let. A přitom by ty roky člověk spočítal na prstech jedné ruky. Jemu to přišlo však hrozně dávno. Byla to snad známka toho, že by ho měl přeci jen o dost víc rád, než si původně myslel?
Z přemýšlení ho vyrušila až paní s projíždějícím vozíkem. Z nabízených věcí si ale nic nekoupil, zatím měl v držení pár pěnových bonbonů od Míny a navíc si na sladké nějak extra nepotrpěl. Paní tedy zdvořile odmítl a stočil pohled zpátky k oknu, za nímž rychle ubíhala zšeřelá krajina a mimo to se na moment zastavil pohledem na Míně. Možná, aniž by si to uvědomil, se mírně zamračil, což na dívku mohlo působit nepřátelsky. Bohužel to nemělo s nesympatiemi nic společného, byl to spíše výraz krátkého zamyšlení. „Mína je lepší.“ Trval si stejně na svém, a aby jeho slova snad nevyzněla více nepřátelsky, než zamýšlel, jeho očí se krátce vykrouhly do přívětivějších půlměsíčků. Tenhle malý projev dobroty se však vytratil stejně tak rychle, jako se objevil a zanedlouho to byl zase ten trochu vážný Seth obklopený svou zvláštní zamyšlenou atmosférou.
Krátce se ještě soustředil na Amarillu, která vzala jeho slova trochu vážněji a i on se rozhodl učinit to samé. Ze svého koutu se trochu potemněle usmál, jako by právě uzavřela smlouvu s ďáblem, načež si chlapec strčil pěnový bonbon strategicky do pusy, aby získal čas na rozmyšlení odpovědi. Spíše se z toho ale vyklubalo něco jako provokativní ticho, čekání na jeho reakci. „Beru tě za slovo, princezno.“ Zahlásal Seth neobvykle sebevědomě, protože se mu částečně zdálo, jako by si dívenka naběhla. Byl přeci kouzelník, když bude pilně studovat, mohl by docílit toho, co chtěl. Navíc dívenka ho jaksi provokovala k tomu, aby jí přesvědčil o pravdě a ona třeba jednoho dne prozřela, že není jediná na téhle planetě, kdo dýchá. Na moment se ještě pozastavil pohledem na Suttonovi a v duchu mu skládal poklony. Co on musel všechno vydržet s tou cácorou, to si ani v té nejbujnější fantasii nedovedl představit. Zapadl tedy do rohu kouta, pohledem přejel i po Flaviovi, který už utichl a vzápětí Seth zavřel oči.
Netušil, jak dlouho dřímal a zda bylo bezpečné vůbec v přítomnosti tak nevypočitatelných lidí odpočívat, nicméně když se po zaskřípění brzd vlaku probudil, měl všechno oblečení na sobě, sovu také, zkrátka zjistil, že na něm nebyla vykonána žádná pomsta. Protože to by pak možná tím bohem podsvětí byl. Zamžoural do tmy tam venku, promnul si krátce oči a vyhlédl skrz prosklené dveře do chodby, kde pomalu začali proudit studenti. Zase davy. Pomalu se tedy zvedl, nechtěl nikam pospíchat, ale zase nechtěl přijít o cokoliv podstatného. Zatímco si přetahoval před hlavu černý hábit, jako ostatní v kupé, koukl na Flavia. „Měj se.“ Kývl mu na pozdrav, když se chlapec rozhodl jít vlastní cestou a pomalu se vysoukal i se svými věcmi ven z vlaku. Podle instrukcí nechal věci na svém místě, ačkoliv se mu příliš nelíbila skutečnost, že bude Athéna na chvíli bez jeho dozoru. Sova se ale tvářila zcela netečně, jako by jí ani nevadilo odloučení od jejího pána. Jeho přeci totiž čekalo něco daleko většího. Seth se krátce rozhlédl kolem sebe, zjišťujíc, že z původní sestavy v kupé mu zbyla jenom Mína. Kam se vytratila Amarilla se Suttonem, neměl ponětí. Měl pocit, jako by je na chvíli zahlédl kdesi v dálce, pátrat po nich ale výrazně nechtěl a ani netoužil. Už se chtěl vydat k lodičkám, když ho najednou uchopila čísi ruka. Překvapeně strnul ve svém pohybu a pohledem pomalu přejel jeho dlaň spojenou s dlaní Míny. Mezi jeho obočím se pomalu prohlubovala vráska mírného rozhození a odmítání zároveň, když však hodlal dívku upozornit dost ostrými slovy. „Míno…“ Pohlédl jí do očí a všechna zloba z něj pomalu začala vyprchávat. Poprvé za celou dobu se tiše narovnal a odměřeně si prohlédl dívku. Trochu mu připomínala jeho malou sestru, tak bezradnou a malou oproti celému světu. Byla pro něj pořád cizí, na druhou stranu vůči němu projevovala už od začátku dost loajality. Tiše i odkašlal a zatvářil se trochu nepřístupně, zatímco sevřel jeho ruku ve svých prstech, tak zvláštně opatrně, nikoliv hrubě. „Ale fakt jen výjimečně.“ Zahlásal podmračeně a rozhlédl se po ostatních, kteří následovali instrukce velkého zavalitého muže s přívětivou náturou. „Tak pojď.“ Jemně potáhl dívku, nechtěl jí nijak vláčet za sebou, a tak počkal, až se rozejde s ním. Cítil, že se na něj dneska těch novinek valilo až příliš.

Loďka (Seth, Wilhelmina)

K břehu s loďkami dorazili vzápětí. Podle výrazu Míny brzy poznal, že pánem situace tu bude asi on, neboť dívka k němu vzhlížela, jako by snad čekala, kterou loďku si vybere právě Seth. Nakonec chlapec zvolil jednoduchou variantu a vydal se k nejbližší volné loďce. Chytil Mínu pod pažemi a zvedl jí do vzduchu, aby jí bezpečně nalodil. Když však chtěl dívku pustit, loďka se nebezpečně zakývala, a tak dívku chytil pohotově za ruku. „Opatrně.“ Upozornil ji, snad s lehkým úsměvem. Představa toho, že by skončili jako Fláva opodál se mu moc nezamlouvala. Opatrně si tedy vlezl do loďky za Will a posadil se naproti ní. Snad by se jí i zeptal, jestli je v pohodě, jeho povaha mu ale dost stála v cestě. Natáhl si nohy před sebe, mírně se vyklonil z loďky a pohlédl na hladinu vody, v níž zahlédl odraz velkého hradu, než k samotné budově zvedl oči. Poprvé za celou dobu je otevřel v nefalšovaném údivu a obdivu. „Je to přesně takové, jak říkal.“ Hlesl potichu s pohledem upřeným na stavbu, která se měla stát jeho druhým domovem. Pamatoval si, jak mu bratr často o prázdninách vyprávěl, co všechno zažil, ale nejvíce si pamatoval z vypravování z prvního ročníku. Říkal mu to asi milionkrát. O rudém expresu zahaleného v páře, o loďkách s lucernami i o hradu, který se zrcadlil v tmavé hladině jezera. Chlapec zavrtěl mírně hlavou a vlasy si dlaní schrábnul stranou, snad jako by se chtěl probrat ze snu, při jehož prožívání ho mohla zastihnout jen Mína.

_________________

"Gratulujem," pousmial sa na Eirlys. "Taký výsledok si dosiahla ty sama. Prestaň sa podceňovať. Ja som za teba tie skúšky nezložil," odvetil spolužiačke a krátko na ňu pozrel. To, že sedel na koči, ktorý sa zatiaľ nehýbal, mu troška pomohlo upokojiť žalúdok. Samozrejme vedel, že len čo sa koč vydá k hradu, nevoľnosť sa opäť zhorší, ale na to sa teraz rozhodol radšej nemyslieť. "Ak sa nechceš venovať lektvarom tak herbológiu tak či tak nebudeš potrebovať," uistil Eirlys, aby si zo svojho výsledku na VČÚ nič nerobila. "Ja som mal mizerné z muklov a dejín," zveril sa kamarátke, ale nezdalo sa, že by si z toho robil hlavu. "Čo ma ale štve viac je, že som takmer neprešiel z formúl. Nechápem ako som to mohol až tak pokaziť," povzdychol si a pokrútil hlavou. Formule boli jedným z tých predmetov, v ktorých nijak zvlášť nevynikal no o to viac ho bavili. Keď sa k ním do koča posadila aj Debra, krátko na ňu pozrel, pretože bol zvedavý na jej odpoveď na otázku, ktorú jej položila Eirlys. Sám sa s ňou však do rozhovoru nepustil. Jeho pozornosť totiž upútala Eirlys, ktorá si oprela hlavu o jeho rameno. Skĺzol k nej pohľadom, ale nič jej na to nepovedal. Eirlys bola hádam jediné dievča, ktoré sa k nemu odvážilo takto správať a on jej to toleroval. Navyše len sotva mohol povedať, že by mu to vadilo. "Tiež by som tomu bol rád. Najradšej by som hneď po príchode zaliezol do podzemia," doplnil Eirlys a potichu vydýchol. Predstava cesty kočiarom, zaraďovania a následnej hostiny, na ktorej sa aj tak nebude môcť najesť lebo by to jeho žalúdok nezniesol, v ňom naozaj netvorila endorfíny ako u väčšiny jeho spolužiakov. Preletel pohľadom okolie, aby videl na davy študentov a potom sa chrbtom unavene zviezol na operadlo sedadla.

_________________