Oliver se pátravě podívá po hlase a když zjistí, že patří dívce, namáhavě se nadechne. S věkově podobnými dívkami totiž žádný čas netrávil a před odjezdem do Bradavic se denně strachoval, jaké doopravdy jsou a jestli opravdu tak koušou, jak vyprávěli kamarádi, kteří to štěstí se s nimi setkat vůbec měli.Tania byla zasažena všelijakými otázkami ohledně dívek hned několikrát do dne. Snažila se však Olivera příliš nevyděsit, a tím pádem jej v žádném případě nepřipravila na nemožné.
To už mu ale podává ruku představující se Septimus Strange. Oliver na pár vteřin zaváhá, ale pak si s ním společensky přece jen potřese, přesně tak, jak se k sobě chovají džentlmani ve filmech. "Těší mě," přívětivě se pousměje na něj i na neustále se schovávající Auroru a Léandreho, vedle kterého položí šetrně batoh s knihami od Tanii a své pouzdro s kamerou. Teprve pak, když mají tak důvěrné vzácnosti dostatečné pohodlí, posadí se on sám a důležitým hlasem pronese: "Říkejte mi Kne – chci říct, jsem Oliver Oldfield."
Nemýlil se, opravdu poznal na první pohled prváky a navíc, poslední místo čekalo na něj, jak se již zmínil Septimus. Tomu však Oliver zatouží skočit do řeči, jelikož ihned odhaduje, že kráčí o chlapce s jistě velice vůdčí povahou.
"Ano, poprvé. Proto jsem tak zoufalý," nevinně se zazubí na jedinou dívku v kupé a pokrčí rameny. "Člověk se v novém prostředí většinou cítí zmatený." Představa, že se po celý život stereotypně pohyboval po jediné budově a nedostal se dál, než na její zahradu, ho znervózňuje ještě dokonaleji.
"Neříkal jsem to?" Povzdechne si, když se Septimus zmíní o jakémsi Moudrém klobouku. V tu chvíli by se Oliver dal na útěk. Uvědomí si, že o škole neví nic. Tania tajila co se dalo. Doufala snad v to, že se při cestě ve vlaku dozví podrobnosti přijetí? Neznala ho ale více než kohokoliv jiného? Velmi nerad přiznává svou nevědomost.
Dobře, soustředí se, studenti se rozřazují do kolejí, ale jakou roli v tom hraje klobouk?
Že sedí rovnou se sourozenci, si uvědomí, když Septimus vloží Auroře kompliment. To Olivera nenechá vážného a zacukají mu koutky úst. Rodina. Neprahne po ničem jiném více. A tak je po zbytek času jen zkoumavě pozoruje, přemítaje nad tím, zda má opravdu takové štěstí a osud ho přivedl k dvojčatům.
"Poblíž.. Londýna," odpoví nejistě, kdyby nebyl poslední měsíce pod přísným dohledem Tanii, nevěděl by ani to. Proplete si ruce ozdobené jeho typickými černými rukavicemi, vlak se dá do pohybu a on se s trpkým uchechtnutím opatrně odhodlá: "Ne nadarmo se tomu klobouku říká Moudrý, že?"

E5 (Sybille, Aaron, Balthazar)

Balthazar bol tvor zvedavý. Rád nenápadne pozoroval svoje okolie a tak chvíľu na to ako si okuliare zložil na nos, otvoril oči, aby pohľadom skontroloval svojich spolužiakov. Vedel, že hrdličkám narušil atmosféru a preto ani nečakal, že by boli z jeho prítomnosti nadšení. Čo ho však troška zarazilo, bol pohľad Sybille, ktorý na neho takmer nepretržite upierala. Pri iných ako slizolinských dievčatách sa nachádzal v takej blízkosti len zriedka a tak netušil ako na neho reagujú. Keď ho Sybille priamo oslovila, otočil k nej tvár a na okamih ponadvihol okuliare akoby na ňu chcel lepšie vidieť. „To som rád, Lowreyová. Nerád by som ťa vyrušil“ povedal tým svojím hlbokým hlasom a znova po nej skĺzol pohľadom. Tento krát mu však pri tom pravý kútik úst vystúpil nenápadne o milimeter-dva dohora. Okuliare znova pustil a zaklonil hlavu tak, aby sa mu pohodlne opieralo o sedadlo. Ticho však netrvalo dlho a prerušil ho Pärnoja. Balthazarovi prišlo zábavné, že sa ho o vhodnom správaní rozhodol poučovať práve niekto, kto zaberal polovicu sedadiel v kupé a to samozrejme spoločensky neprijateľným spôsobom. Podvihol si teda okuliare tak, aby mu zostali znova sedieť vo vlasoch (nechcel predsa ešte viac narušiť Paranojiné etické cítenie tým, že by na neho hovoril s očami ukrytými za tmavými sklami) a uprel svoje hnedé oči na mrzimorského spolužiaka. „Ak mám povedať pravdu tak nie, rodičia ma to nenaučili,“ odvetil Aaronovi svojím dokonale vyrovnaným hlasom. To, že sa ho to pokúšala naučiť pestúnka mu predsa vešať na nos nemusí. „Zato ma však naučili, že si nemám vykladať nohy tam kde sa sedí. To asi opomenuli zasa tvoji rodičia pri výchove“ vrátil mu pošťuchnutie a potom svoj zrak odvrátil smerom do chodbičky, aby sa preventívne sústredil na potlačenie nevoľnosti, ktorá sa pomaly začínala prejavovať nepríjemným pocitom v žalúdku. Balthazar si však myslel, že to na sebe nedáva poznať. Preto ho nasledujúca spolužiaková otázka prekvapila a trvalo mu pár sekúnd kým z úst vypustil adekvátnu odpoveď. „Je mi fajn. Vďaka za starostlivosť. Každopádne, keď mi príde zle, obrátim sa určite na teba,“ odvetil mu a v duchu si nezabudol dodať: Doslova. Zvonenie vozíčka s cukrovinkami, ktorý sa ozýval chodbou absolútne odignoroval. Jedlo bolo hádam tou poslednou vecou, na ktorú by momentálne myslel.

_________________

Arisielle samozřejmě nechtěla být nezdvořilá, přesto se však neubránila tomu, aby po Ginger nehodila krapet podrážděný pohled, když se jí tak neurvale zeptala, jestli ji ta kniha baví. Spolkla uštěpačnou poznámku, že kdyby ji nebavila, tak ji asi nečte, a namísto toho zlehka pokrčila rameny a zatvářila se neutrálně. „Každý přece může mít zálibu v něčem jiném, Ginger. Mě třeba nebaví famfrpál, ale to neznamená, že bych měla něco proti tomu, že někdo ho naopak zbožňuje,“ odvětila Arisielle po chvilce s pečlivě volenou skladbou slov. Upřímně doufala, že se tím dívky nedotkne, když zmínila, že ji nebaví famfrpál. Velký podíl na tom samozřejmě měl i její strach z výšek, ale ji nebavilo ani fandění ani nic. Při otázce September zlehka zavrtěla hlavou. „Od Rulíka Manxe. Ale o Rujovníkovém odvaru tam nic není. Nebo takhle – ne pohromadě, spíš se tu dají najít jednotlivé bylinky a jejich různé účinky závisející na způsobu přípravy,“ vysvětlila ochotně své spolužačce. Na Arsenovu poznámku nejistě přikývla. „Tam se to najde spíš,“ odsouhlasila mu nakonec Stopečku, načež se opět odmlčela.
Na Gingerinu otázku se zatvářila váhavě. Pokud by měla mluvit sama za sebe, Arisi byla zcela jistě ukázkový příklad havraspárského studenta, ale ne všichni v její koleji byli tak zakřiklí. Třeba právě September, která se tak pohotově chopila odpovědi a prozradila jim, že po večeři se chystá – samozřejmě zcela legálně – na oslavu. „Já na koukání do knížek nevidím nic špatného,“ zamumlala posléze, aby také odpověděla, a mohla se zase chvilku věnovat čtení. Postarší dáma, která se po chvilce objevila s nabídkou občerství, ji totiž zanechala úplně chladnou, očividně neměla ani v nejmenším úmyslu si něco kupovat.

| +

Mimo herně:
Otázky na autora vymyšlených knih nemám ráda. Vážně ne. A bylo mi hloupé to ignorovat Při přemýšlení nad jménem autora jsem se inspirovala knihou Dutý drahokam od Susannah Appelbaum, pokud by to někoho zajímalo ^^

_________________

Bree věnovala bratrovi ublížený pohled, když tak bez zaváhání sdělil, že na Vánoce pojede domů. “Ale Svene, Vánoce v Bradavicích jsou přece bombový! Killi i Col o tom vždycky strašně nadšeně vypráví, to si nemůžeme nechat ujít.” poznamenala lítostivě, protože kdyby se její dvojče opravdu rozhodlo jet na vánoční prázdniny domů, jela by s ním. Nemohla nechat Svena pobíhat po pastvinách samotného, mohl by se nachladit nebo ztratit… a vůbec se jí nelíbila představa, že je bude dělit nějaké větší vzdálenost. Na druhou stranu tu byly ty krásně ozdobené stromky ve škole a vánoční dobroty, které by ráda ochutnala.
“U Tchoříčků po čuchu vždycky jasně poznáš, kdo zrovna prohrává.” odsouhlasila Ritinu poznámku, že ta hra strašně smrdí, ale i tak to byla dobrá zábava. “No, ty šachy neposunuješ rukama jako mudlové, ony se ty figurky přesunují samy tam, kam jim nakážeš. A tak trochu se při tom ničí. Jenže já šachy stejně moc neumím.” přiznala s pokrčením ramen.
Když se všichni rozhodli představit své mazlíčky a ve Svenově případě plyšáka, sáhla si do vlasů a vymotala odtamtud svého bílého potkánka. “Tohle je Olaf.” pousmála se a nechala bílou střelu, aby se zase vydrápala zpátky. Connora přejela obezřetným pohledem, protože sovy stejně jako kočky žraly myšky, a to je činilo v zrzunčiných očích nepřáteli.
“Brácha říkal, že se stoly plní samy od sebe vším, na co máš jen chuť. Pečínkou, omáčkami, kuřecími nožkami, bramborami, dýňovými paštičkami, jablečnými koláči, borůvkovými lívanci, čokoládovými muffiny…” začala zasněně vyjmenovávat jednotlivé bradavické chody a hlasitě jí při tom zakručelo v břiše, což přešla bez jakékoliv poznámky.
Co se týkalo kolejí, Bree opět pokrčila rameny. “Mně je to jedno, ale nechci do Zmijozelu. Jsou totiž divní. Ale mrzimorští to mají blízko ke kuchyni.” oblízla se mlsně a opět jí zakručelo v břiše. Když jí Ben pochválil potkánka, rozzářila se jí dojatě očka a věnovala kamarádovi - protože po tomhle prohlášení už to byl kamarád - nadšený úsměv. “Díky.”
Ohledně karet si nebyla jistá, ale jejich váhání nakonec stejně přerušil rachot vozíčku na chodbě, což zrzunku přinutilo ke zběsilému prohledávání kapes a tahání svrčků a srpců do světlo světa. “Jdu si pro nějaké čokoládové žabky. Svene, chceš něco?” zeptala se bratra těsně předtím, než vyskočila na nohy a začala se prodírat ke dveřím, aby odchytila paní s vozíkem.

_________________

"Opovaž se," protáhla Lysandra neoslněně ve stejnou chvíli, kdy promluvila Beatrice. Lysandra po dívce střelila nicneříkajícím pohledem a Takashimu věnovala jeden velmi otrávený, když se snažil vysvětlit, co je to motorka. Téměř okamžitě měla chuť ho požádat, aby předvedl přemisťování v praxi, někam hodně daleko. Kdyby si měla vybrat mezi tmavými vlasy a modrýma očima v kupé, upřednostnila by tišší Havraspárku.
Když se Takashi dostal k citlivému tématu, stvrdil si a zajistil přísun Lysandřiny jízlivosti.
"Spousta zábavy na plesech i mimo ně," ujistila ho, poplácala Drápa na boku a dodala. "Už umí povel 'trhej'. Taky jsem jezdila na koních. To je takové zvíře se čtyřma nohama." Odtrhla od mladého muže oči, s kamennou tváří na chvilku oplácela pohled Beatrice a snažila se rozluštit, jestli to myslí vážně, nebo naopak vůbec ne. Co mělo znamenat to mrknutí? To se přece něco doslechla...?
Správně. Co ty o tom můžeš vědět... Napadlo ji, jestli Beatrice Farlow už čelila nebo bude čelit tomu, co ona. Myšlenky si zatím nechala pro sebe.
Zdvořile pokračovala v tématu, protože Beatrice neprozradila, co zajímavého se stalo u ní, a Lysandra nemínila z nikoho nic páčit. "Japonsko je prý hezká země. To teď už nebudeš běhat kolem jezera, když se dokážeš přemisťovat?" blýsklo se jí pobaveně v očích.
Hovor probudil Kotě, které spalo Lysandře nad hlavou v přenosné, ale vybrané klícce. Podařilo se mu otevřít si mřížku a seskočit dolů na sedadlo. Dráp zpozorněl, ale jinak spolu ti dva vycházeli, aspoň před Lysandřinýma očima ano.
Ragdoll s nebesky modrýma očima zavrněl a přeskočil Beatrice do klína. I když se o nezávislosti koček tradovalo hodně, tahle by pro pohlazení zabíjela a Lysandra byla dost strohá majitelka, když byl někdo poblíž. Beatrice vypadala jako nadějný subjekt.

_________________

Sybille poctila Aarona pěkně dlouhým pohledem a několikrát mrkla, než se shovívavě pousmála. „To zní zcela logicky, Pärnojo, co? Když zmíním pusu, zcela automaticky ji přece chci.” ušklíbla se ironicky. „Já to nenavrhla. Návrh by vypadal jinak a navíc… myslím, že ty sis svůj narozeninový dárek už dávno vybral.” odtušila hořce, uhnula pohledem a stáhlo se jí při tom pomyšlení hrdlo. To, že netušila, co se té noci ve stanu odehrálo, ji hodně trápilo, a očividně to ze zúčastněné dvojice trápilo jen ji.

Když je Balthazarův příchod obral o soukromí, nechtěla se k dárku ani k té noci ve stanu vracet, protože doufala, že tahle epizodka zůstane jen mezi nimi dvěma a nerozšíří se po škole jako morová rána. Vzpomínky a myšlenky na Ronovo objetí jí však dokonale vymazal z hlavy Balthazarův hlas, při kterém vnitřně tála jako čokoládová zmrzlina. Nezírej na něj, nezírej na něj, opakovala si v duchu jako svou osobní mantru, ale nemělo to pražádný větší účinek. A když se v koutku zmijozelákových rtů objevil ten nepatrný křivý úsměv, ty její se automaticky stočily do úsměvu, za který by si nejraději nafackovala. Násilím se přinutila odtrhnout od Balthazara pohled, bůhvíproč se při tom trochu provinile zadívala na Aarona, ale pak se rozhodla raději vnímat krajinu za oknem. Kdyby to Balthazar nezmínil, asi by ani nepostřehla, že si Ron opět hodil nohy na sedadlo vedle ní.

_________________

Jakmile se vlak dal do pohybu, vyskočila jsem na nohy a odpřesunula jsem se k oknu, načež jsem začala.zuřivě.mávat rodičům - Matyas mě brzy našel, a tak chvilka loučení proběhla klasicky. Já se snažila (úspěšně) nebrečet, máma brečela, táta se usmíval a držel jí okolo pasu a Matys mával. Rodinná idyla. Víceméně.
"Tess! Ahoj, tak ráda tě vidím! Jak ses měla? A vůbec, jak se těšíš? Hrozně moc potřebuju poznat ty super prvňáčky." poslední věta byla mířená ke všem obecně. Svojí havraspárskou kamarádku jsem neviděla skoro... No, dva měsíce. Hrozná věc, tyhlety prázdniny. I když... Nejlepší by prostě bylo, kdyby rodiče bydleli s námi. To by bylo.super! To abych se stala uklízečkou, aby moje budoucí děti neměly takovéhle trápení. Ale to by se za mě určitě styděly. Počkat. Opravdu právě v duchu řeším své děti?
"Riley? Myslíš, že bys mi někdy mohla vysvětlit, proč se používá právě tlustočerv? Není normální červ stejný? Ono, tlustočervů je míň, řekla bych." obrátila jsem se s do tazem na zmijozelskou kapacitu přes vše s lektvary spojené se zazubením. "Proč? Názorně předvedu." Zvrátila jsem hlavu dozadu, pohodlně jsem se opřela a po chvilce předstírání spánku jsem v dlani ucítila pohyb. Ve vteřině Mollinka vystřelila svůj dlouhý jazyk neomylně směrem.mě pravé nosní dírky. Rychle jsem se uhla a kluběnka zklamaně a lehce uraženě stáhla jazýček pryč."Už to chápeš?" zasmála jsem se vesele.
Nad otázkou zvířat jsem jen pokrčila rameny - rozhodně jsem jí nehodlala přesvědčovat, aby si mazlíčka pořídila. Byla to její věc, a to jsem dokázala akceptovat.
"Scrabble je fajn." prohlásila jsem s úsměvem namířeným na Briana, který vypadal, že potřebuje povzbudit. A scrabble byl vážně super hra - já ji sice hrála jen jednou, ale i to se počítá, ne
"Asi jo. Zní to hezky, ne? Mně se líbí, že se berou. Je to takové... No, super! Nemyslíte? A ta představa... Ty jsi úžasná, Ril! K nezaplacení. Fakt." svíjela jsem se smíchy. Bože - létání na kotlících? Kakao? Tahle holka byla vážně super. Musím.si jí rozhodně pohlídat. Až bude Arsenovi zase někdy smutno po zápase, pošlu ho za Riley. I s Cassíkem. Už jsem slzela smíchy - to prostě byla představa za všechny galeony.

_________________

E1
Anabelle, Hailie a Naomi

I Hailie mi představila svoji fluffy dámičku. Rozjařeně jsem zatleskala rukama na znak radosti a opatrně přejela rukou po srsti spokojené kočky. Pousmála jsem se a pohladila ji znovu a ještě jednou. Při slovech Anabelle se Sunshine zvedl a přešel mě přímo na klín. Na tváři se mi usadil nepatrný ruměnec, který značil moji spokojenost, přičemž jsem se tiše zachichotala. "Vážně nechápu, proč matka nesnáší kočky. Jsou tak roztomilé." Culila jsem se a začala kocourka hladit a drbat za ouškem. Poslouchala jsem, co Anabelle říká a uchichtla se. "To znám, když Erunna nenechám se dosyta vynalítat, dělá pak hrozný randál ve dne v noci." Na znak toho, že mě slyší a že bych si měla dávat pozor na jazyk, se moje sovička ozvala. Navíc ho pohled na obě kočky natolik rozhodil, že párkrát poplašeně mávnul křídly, přičemž několikkrát škrtnul křídly o pozlacenou klec a nakonec se znovu načepýřil a zachumlal do vlastních peříček. "Nikdy neviděl kočku." Vysvětlila jsem jeho chování omluvně. Anabelle se rozpovídala o tom, jaé to je ve Zmijozelu a já dychtivě poslouchala. Tolik jsem se do Bradavic těšila, ale taky jsem se hrozně bála. Hlavně všech tě neznámých lidí, toho, jestli budu dobrou studentkou a především toho, že nesmím své rodiče zklamat. "Páni, to zní úžasně. Určitě bych nechtěla do Nebelvíru, matka byla sice z Havraspáru, ale o Nebelvírské koleji mluvila všdy hrozně špatně." Zamumlala jsem. "Ale nevím proč." Podopořila jsem svá slova zavrtěním hlavy. Pousmála jsem se, když řekla, že by byla ráda kdybych se připojila právě ke Zmijozelu a ned nato si postěžovala, že její otec byl v Nebelvíru. Soucitně jsem se na ni zahleděla. Kdybych se dostala do Nebelvíru... to by bylo příšerné, hrozně bych matku i otce zklamala... Pomyslela jsem si poděšeně. Hailie prohlásila, že do Zmijozelí rodinky nepatří a že je z Havraspáru. Zářivě jsem se na ni usmála. "No páni, já mám ale štěstí!" Zachichotala jsem se. "Povyprávíš mi i ty, jaké to tam je?" Zažadonila jsem. Při zmínce o kakau jsem na ni koukla poněkud zasmušile a nespokojeně. "Já nevím jak chutná." Přiznala jsem. "Matka vždycky říkala, že kakao je to nejlepší, co kdy mohla spolknout, ale že se to není nápoj do vyšší společnosti. Vždycky jsem musela pít britský, nebo japonský čaj." Povzdechla jsem si. "Ale chtěla bych vědět jak chutná, když ho měla matka tak ráda." Pronesla jsem zamyšleně. Už jsem nebyla tak nejistá, milé chování a přátelské jednání obou dívek mě potěšilo a v mnohém povzbudilo.

„Až vystoupíme z vlaku,“ pípnul Sven nesměle, když se ho Rita začala se zájmem vyptávat, a zalitoval, že radši nemlčel. „V Bradavicích je jezero, přes které prváci prý plují na loďkách,“ vysvětlil přiškrceně, jelikož se mu ta představa ani trošku nelíbila. Žádnému neplavci by se nelíbila. Překvapeně zamrkal, když mu Rita položila otázku, jak pije. „Pusou,“ odvětil nakonec, protože dost dobře nepochopil, jak to Rita myslí. To, že se někdo bojí vody, přece neznamená, že nepije, ne? Hloupost.
Když Bree začala protestovat, že Vánoce v Bradavicích určitě budou úžasné, Sven odvrátil hlavu a zatvářil se tvrdohlavě. Hodlal si totiž stát za svým a na Vánoce jet domů, i kdyby měly být sebeúžasnější. Nic na to však sestře neřekl, protože jí svým prohlášením nechtěl kazit náladu, a navíc Vánoce byly ještě poměrně daleko.
„Já mám šachy rád,“ ozval se po chvilce, když došla řeč na kouzelnické hry. Zato Tchoříčkům Sven zrovna moc neholdoval. Šachy alespoň nesmrděly, a i když byly chvílemi dost brutální, byly skvělé. Muselo se nad nimi přemýšlet, což bylo fajn a Svenovi to naprosto vyhovovalo. Klidná, tichá hra, při které člověk musel zapojit mozek. „Krarybničit? Co to znamená?“ zeptal se zmateně, když zaslechl Ritino prohlášení, že mohou lovit kry na rybníku, nebo co.
Poté, co došla řeč na koleje, se Sven zatvářil naprosto zničeně. Právě otázka kolejí ho trápila skoro stejně, jako odloučení od rodičů. Protože jestli ho Moudrý klobouk zařadí jinam, než sestru, pravděpodobně se z toho zhroutí a skončí na oddělení duševně chorých u Svatého Munga. „Já bych chtěl tam, kam zařadí klobouk Bree,“ pípnul, ačkoliv zřejmě ostatní nepředpokládali, že se do hovoru taky zapojí.
Brzy se vlakem rozeznělo drncání vozíku a Sven našpicoval uši. Měl sice sevřený žaludek a hlavu plnou obav, ale tušil, že by mu trocha sladkého mohla zvednout náladu. Alespoň nepatrně. „Já bych si taky dal nějakou čokoládu,“ brouknul k Bree prosebně, když se sestra zvedla s tím, že jde obtěžovat tu milou sladkou paní tlačící vozík plný dobrot.

_________________

„No přesně tak – chceš pusu, jen si to přiznej, kotě,“ brouknul Aaron s pobaveným úšklebkem ve tváři a provokativně na Sybille zamrkal. „Já jsem si svůj narozeninový dárek vybral? Ale já mám narozeniny dneska, neměl jsem je před měsícem!“ zaprotestoval trošku zklamaně, ale v duchu se smířil s tím, že už žádný dárek od Syb nedostane. Jen se trochu bál toho, že mu tu společnou noc, kterou si oba moc nepamatují, bude neustále připomínat a dávat mu to za vinu. Jenže co se stalo, nejde odestát… ať už se stalo cokoliv.
Poté, co se do jejich kupé vecpal Balthazar, se Aaron pokoušel ignorovat celou jeho maličkost, ale do jeho vědomí se neustále vtírala myšlenka, že po něm Syb nějak moc pokukuje. Zamračil se a hodil to za hlavu – ať si pokukuje, jak chce, Harrington rozhodně nebyl žádná hvězda, ačkoliv většina slečinek omdlívala z jeho hlasu. „No vidíš, mě rodiče učili, že nemám házet nohy na stůl, na sedačce jsou beztrestně,“ odvětil na jeho poznámku nezaujatě a pokrčil rameny. Absolutně nechápal, co je špatného na tom, že má nohy hozené na sedačce – tam přece nikomu nevadily. Zavrtal se nohou pod Sybillino stehno, aby ho zahřála, andělsky se uculil a zamrkal na ní. Nic víc než provokace to však nebylo.
Když Balthazar prohlásil, že je mu fajn, Ron se na něj skepticky zadíval a z jeho pohledu bylo jasně čitelné, že si to rozhodně nemyslí. Nijak do Harringtona však nerýpal a rozhodně se nevnucoval. „Neobracej se doslova, stačí, když to hodíš do toho pytlíku,“ ušklíbl se, jako by mu četl myšlenky. A raději ten sáček skutečně vyndal, aby ho mohl Balthazarovi včas podstrčit, kdyby to bylo potřeba.
Ron na chvíli zmlknul a zadíval se z okna, myšlenkami se přitom zatoulal někam daleko. Ze zadumání ho však probralo zadrnčení vozíku. „No hurá,“ zahučel a střelil pohledem k Syb. „Dáš si něco? Jdu si pro dýňový paštičky,“ zahlásil, přičemž se zvedl a z kapsy kalhot začal lovit cinkající peníze. Balthazara se neptal, protože tak nějak tušil, že by ho akorát poslal do háje.

_________________