„Tamsin, á jasně!“ Vyhrkla Maeve, jako by ji najednou znenadání osvítilo. „Promiň, já jen že jsme se spolu zatím nějak moc nebavily, tak jsem si nemohla vybavit jméno,“ omluvila se mrzimorské dívce a přátelsky se na ni usmála. Pak nicméně stočila pohled ke Cassidymu, který se nezatvářil zrovna nadšeně, když se zrzka vyptávala na to, jak trávili prázdniny. „Já se ale ptám,“ oznámila mu s naprostou samozřejmostí. „Co se stalo? Mě to zajímá.“ Dodala. Jasně že měla o svého kamaráda zájem i starost. „Já jsem na Mistrovství nebyla,“ odpověděla pak Lucince a zatvářila u toho značně nespokojeně. Zřejmě ji to ještě stále trochu žralo, že tu událost propásla. „Místo toho jsem musela jet k babičce do Irska, kde jsem nestrávila div celé prázdniny. Ne že by to tam bylo úplně špatný, ale chápete… Já se těšila na mistrák a ono prostě nic,“ zabručela. Z přepravky poté vysvobodila svého Gizma, kterému zavrtala tvář do kožíšku. „Ale rodiče mi jako náhradu slíbili nějakého mazlíčka, tak jsem si vybrala kocoura. Že je úžasnej?“ Rozplývala se nad svým zvířecím kamarádem, který se tvářil podobně jako Ariana, když hypnotizuje zdi. Všichni kolem mu byli naprosto volní.

_________________

Ron se pobaveně ušklíbnul a nezaujatě pokrčil rameny. „Já přece netvrdím, že si s nima rozumím,“ zahučel, ale víc svůj vztah k profesorům nerozváděl, beztak na něm nebylo nic zajímavého. Jen se prostě občas nepohodl s vyučujícím a rázem z toho byl nějaký zajímavý trest. A co, to se přece stávalo každému…
„Člověk bez kreativity – i kdyby to měla bejt kreativita na vymejšlení kanadskejch žertíků – je suchar,“ vysvětlil s vážnou tváří a pokýval přitom důležitě hlavou. Nedokázal si představit život šprta, který místo blbnutí s přáteli raději sedí nad knihami a učí se. Jenom z toho pomyšlení mu málem naskákaly pupínky. „Tím samozřejmě netvrdím, že jsi suchar, Lowreyová, ale občas bys mohla zvednout zadek od knížek,“ dodal s provokativním úšklebkem ve tváři a na chvíli se zadíval z okna, protože vážně nechtěl, aby si Syb myslela, že na ni snad zírá, nebo co.
Když došla řeč na dárek k jeho dnešním narozeninám, zajiskřilo mu v očích. Dobře si všimnul, jak Sybille stoupnul tlak, a ten její úsměv ho spíše pobavil, než vyděsil. Aaron byl někdy vážně na ránu, a co bylo ještě horší, dokonale si to uvědomoval. „Neříkám, že bych nechtěl,“ pokrčil rameny, navzdory svým slovům se však tvářil poměrně lhostejně. „Kde jsem na to přišel? Navrhla jsi to jako první, zlato. Já s tím nápadem nepřišel,“ vysvětlil vítězoslavně. Samozřejmě, že pomýšlel na pusu, ale to přece nebude přiznávat. Bohatě by mu stačilo, kdyby mu Syb koupila flašku něčeho ostrého, něčeho, co není chilli omáčka. A možná by se spokojil jen s mega balíčkem Bertíkových fazolek.
Aaron se zrovna chystal znovu se dožadovat narozeninového dárku, když do jejich kupé z ničeho nic vpadl Zmijozelák Harrington. Ron povytáhl obočí a dlouze se na něj zadíval, načež spustil: „Dobré skoro poledne, pane Harrington. Rodiče vás nenaučili zdravit?“ Sarkasmus z jeho slov zavál jako vítr z hor. „Samozřejmě tu máme volno,“ dodal na nevyřčenou zdvořilou otázku, kterou si musel domyslet. Přeměřil si Harringtona pohledem, těknul očima k Syb a vzápětí nechápavě potřásl hlavou. Trochu ho žralo, že se k nim Balthazar nacpal, navíc naprosto nezdvořile a bez varování, ale celkem rychle to pustil z hlavy. Stejně měl v plánu trošku si zdřímnout a ne se tu s Lowreyovou kočkovat celou dobu.
Odmlčel se a zadíval se na krajinu míhající se za oknem, ale po chvilce přelétl očima svoje spolucestující, především Syb, aby se ujistil, že ještě dýchá. Dobře si totiž všiml, že se jí v blízkosti některých chlapců dýchá poměrně těžce. A bylo mu to vlastně upřímně jedno. Konec konců, byl to on, s kým se válela polonahá ve stanu. „Hele, neni ti trochu špatně, brácho?“ prohodil po chvilce k Baltovi, kupodivu přátelsky a se skutečným zájmem. Proti Harringtonovi vlastně nic neměl, když opomenul jeho občasné arogantní chování, jako byl ten drzý vpád do jejich kupé. „Kdybys potřeboval blicí pytlík, stačí říct, mám v báglu jeden od koblih,“ dodal velkoryse, hodil si nohy vedle Syb a zatěkal mezi těmi dvěma pohledem.

_________________

E1
Anabelle, Hailie a Naomi

I druhá dívka se ředstavila a já se na ni lehce pousmála. "Eheh, moc mě těší." K tichému hlasu se přidal i nesmělý chichot, který podtrhoval moji dětskost. Obě kočky byly rázem napnuté a překvapeně se dívaly mým směrem, což Erunna vystrašilo ještě více. "Notak, uklidni se. Copak je Erunno?" Klec jsem si přitáhla blíže k sobě a dívala se sivičce do černých očí. Můj pokus uklidnit ho skončil fiaskem, stále byl rozrušený a otáčel hlavu na všechny strany. Vzhlédla jsme k dívkám a skousla si vnitřní strau tváře. "Um, já... nevím." Zalhala jsem. Byly jenom dvě koleje, do kterých jsem tak moc chtěla, ale raději jsem nic neříkala. Anabelle mi pochválila jméno, na což jsem reagovala plachým směvem, i když jsem se uvnitř přímo dmula pýchou. Taktéž představila svého kocourka a odůvodnila jeho jméno. "Jé, Sunshine, jak legrační jméno." Probrala se moje dětinskost a já se zasmála. "Je moc hezký. Obě kočičky jsou moc roztomilé. Mohla... mohla bych si je pohladit?" Udělala jsem na obě dívky psí oči, neboť mi srst obou zvířátek připadala tak úžasně měkkoučká. Culila jsem se na obě kočičky. Kočky jsem nikdy moc nevídala, matka je nesnášela, vůbec je nemohla trpět. Anabelle navázala na otázku Hailie a mě se doslova rozzářily oči. Vůbec jsme nevnímala, co říkala potom, neboť mi v hlavě znělo pouze "do Zmijozelu". "Ty... ty jsi ze Zmijozelu?" Prví zmínka ode mě zněla spíše poděšeně, ale to se rázem změnilo. "No páni, vážně! Přede mnou sedí studentka Zmijozelu! Jaké to tam je? Jaké? Otec tam taky chodil, ale nikdy mi o tom moc nevyprávěl." Nafoukla jsem naštvaně tváře. Otec nikdy moc nemluil o svých letech studia, i když moc dobře věděl, jak moc Zmijozel obdivuju. "A ty? Ty jsi taky ze Zmijozelu?" Podívala jsem se na Hailie, stále se svítícíma očima.

Jediný kluk v kupéčku vypadal celkem otřeseně ze společnosti všech těch holek. Mile se na něj usmála. Už už se mu chtěla i představit, ale zaslechla poslední větu, kterou Riley řekla s pohledem upřenýma ni.
"Proč bychom se měli při lektvarech učit kakao?" Chápala, že ta věta nebyla myslena úplně vážně, jen nechápala, proč to Riley říkala. To, že je ona z Havraspáru ještě neznamená, že by hned musela kuchtit kakao. Pokud to šlo, tak nekuchtila nic, protože, po pravdě řečeno, dokázala ukuchtit pouze to kakao.
Trochu se zamračila a v hlavě se jí začala otáčet ozubená kolečka, aby přišla na to, co myslela.
Možná to ale bylo jen tím, že v Anglii nebyla skoro dva měsíce a v Anglii pouze naskočil trend říkat nesmysluplné věty. I když jí u Riley nepřipadalo, že by zrovna držela krok s nejnovějšími trendy. Vypadalo to spíš, že je bere na vědomí a koulí nad nima očima.
Ale děti lítající na kotlících? Dobře, je dost mimo.
"Děti lítající na kotlících," zopakovala jako blbec po Riley a představila si malé děti nacpané v kotlících s míchací lžičkou v ruce, jak spolu šermují.
"Ehm," odkašlala si. "Nebyla jsem v Anglii celý prázdniny, takže vůbec nevím co se tady dělo, takže... o čem to, u Merlina mluvíte?"
Ale pomalu jí to docházelo - lektvary, kotlíky, létání a kakao? Něco s Erym a McKayovou.

_________________

"Nikdy není pozdě, s tím s tebou velice souhlasím. Třeba jen neměli čas a pak se objeví v Bradavicích," snažila se být optimistická. Ohledně knížek se stále trápila co řekla a vymýšlela si. Neměla jsem to dělat, určitě si o mě myslí, že jsem cosi jen si vymýšlející holka, trápila se sama ve svém svědomí.
Když se Naomi zeptala, zda-li by si mohla pohladit Grace tak přikývla, že ji to nevadí. "Mimochodem, tahle ta spací dáma je Grace," řekla a usmála se na ni. Milá to dívka, která by mohla jistě jít k nám do Havraspáru, pomyslela si s úsměvem.
Potřásla hlavou, když se ji Naomi zeptala jestli je ze Zmijozelu. "Já do zmijozelí rodinky opravdu nepatřím," nechtěla tím nijak urazit Anabell a další její členy, "já jsem z Havraspáru. Jestli máš ráda kakao tak tě jistě ráda uvidím v Klubu Rowenina Božského Kakaa," usmála se a mrkla na ni jedním okem.

Emery na Aidana vrhl zpoza pokrčených kolenou chladný pohled. To málem posměšně zvednuté obočí se mu pranic nelíbilo, na ironii tady přece byl on. Ještě aby mu Thorne lezl do kytek, to tak.
„Ne. Ale jestli na mě sáhneš ještě jednou, s velkou pravděpodobností se osypu,“ odpálil Emery suše. „Víš, Thorne, stále ještě mi zůstává záhadou, kolik mozkové hmoty navíc bys potřeboval k pochopení rozdílů mezi introvertem a extrovertem. Zkusme to pomalu, hodně zjednodušeně a nahlas. Extrovert má rád lidi a společnost. Introvert má rád knihy,“ pustil se s těžkým povzdechnutím do vysvětlování havraspárák, pro lepší výsledek tónem, kterým by člověk mluvil na zhruba pětileté dítě. Nebyl ale náhodou Aidan na stejné duševní úrovni?
Thornemu to nedalo, aby si nerýpnul na Emeryho náhlou změnu posedu. „Ne,“ odtušil šesťák ledově. „Víš, že by to mělo nejspíš ten výsledek, že by se lidi báli jít do Nebelvíru?“ zakoulel Emery otráveně očima, protože tohle byl prostě celý nebelvírský přístup – nikdy si nepromýšlet důsledky, a Bože chraň, aby vůbec uvažoval nad tím, jak se asi cítí, potažmo budou cítit ostatní.
Havraspárák si dovolil krátce zatoužit po tom, aby ho ze spánku rušil kdokoliv jiný – Brook, September, možná klidně i ten Zackary, ono všechno by bylo lepší než tohle. Emery se zapřísahal, že jestli se mu podaří se Aidanovi vyhýbat až do konce svých dnů, bude šťastný člověk.

_________________

"Pořád si říkám, že na hodiny už dorazí. Po Jil se mi taky stýská," přiznala jsem Hailie. I tuhle mrzimorskou slečnu jsem měla moc ráda, vlastně ono bylo těžké si neoblíbit někoho, kdo je na vás milý a sluníčkový, že ano. Navíc u Jiley nebyly žádné pochybnosti o původu... Ach, proč tom vůbec přemýšlím, když už je to evidentně minulost?
"Jo, jasně, klidně si ho pohlaď," pousmála jsem se na Naomi. Sunshine, jako by mi rozuměl, se zvedl a přešel přímo k dívce, přičemž stále předl. Posadil se před ni na zem a díval se na ni doširoka rozevřenýma očima. Dokázala jsem poznat, že přemýšlí, zda téhle nové člověčici může skočit na klín. "Klidně si ho i pochovej, jestli chceš. Je mírný jako beránek, včera se totiž skvěle vyběhal, takže nemá žádnou přebytečnou energii." Musela jsem se pobaveně ušklíbnout. Sun totiž včera z neznámého důvodu utekl a já s otcem jsme ho hledali po celém Machynllethu, než se nám ho podařilo najít zamotaného v nějakém houští.
Trochu mě překvapila Naomina reakce na informaci, že jsem Zmijozelka. "No... jaké to tam je, hmm.." začala jsem trochu nejistě, "myslím, že trochu klidnější než v jiných kolejích. Rozhodně nejezdíme na matracích po chodbách jako Mrzimorští, ani netrpíme potřebou neustále porušovat školní řád jako Nebelvírští," řekla jsem zamyšleně. O Havraspáru jsem se nijak nezmiňovala, nejspíš proto, že mi přišli celý minulý školní rok tak trochu neviditelní. A navíc tady seděla Hailie, že ano. Ve Zmijozelu je hodně typů lidí. Většinou s dobrým původem a vychováním. Máme rádi svoje soukromí, ale to neznamená, že jsme něčím špatní nebo proti ostatním. A pokud ano, málokdo z nás to říká otevřeně. Zmijozel má rozhodně nejhezčí společenskou místnost - nebudu o ní ale říkat nic víc, přeci jen to nejhezčí překvapení nerada kazím. Navíc je to subjektivní, protože v ostatních jsem přirozeně nikdy nebyla. Taky je na téhle koleji fajn, že tě nikdo nenutí mluvit, když nechceš, a pokud náhodou nemáš svůj den, nemusíš se falešně usmívat jen proto, aby neměli ostatní všetečné otázky. Řekla bych, že ve Zmijozelu je nejvíc lidí, schopných být...hmm..samostatní, nezáviset na ostatních a tak... To ale neznamená, že neumíme být někomu přáteli," pokrčila jsem rameny. Krom McLarkena, ale toho ona už u nás nezažije, dodala jsem v duchu, když jsem si vzpomněla na ledového prince Salema, loňského primuse. A pak jsem na chvíli utichla. Na můj vkus už jsem toho řekla až moc. "Ale to snad brzy poznáš sama. Bylo by skvělé se právě dívat na budoucí posilu naší koleje," dodala jsem ještě.
Pak následovala další odmlka, během níž Hailie promluvila o tom, z jaké ona je koleje. Havraspárské jsem moc neznala, nevěděla jsem tedy, jaký na tu kolej mít názor. "Můj otec byl v Nebelvíru," povzdechla jsem si zklamaně, "první za nevím ani kolik desítek generací. Babička to nikdy nepřenesla přes srdce..." Z hlasu bylo nejspíš poznat, že i mně se takováhle věc v rodině těžko nese. Nemluvě o matce. Ale o té jsem se nechtěla zmiňovat. Vůbec jsem chtěla popřít, že má máti je mudla. Brr. Proto jsem přeci četla i tu knihu o potlačení genů, no ne?

_________________

Arsen sjel zoufale po sedadle ještě níž s tím, že z první Havraspárky vypadlo jméno a název knížky a tím asi skončila. Netušil, co dál říct, zvlášť když pokračovala ve čtení, takže předběžně počítal celou jízdu za příšerný propadák. Možná by ještě stihl utéct někam do jiného vagónu...
Oplatil Ginger pohled, pokrčil rameny (jeho by to bavilo, ale rozhodně nepovažoval za dobrý nápad se dost uzavřené Havraspárky dál ptát, nebo jí nedejbože koukat přes rameno) a s hrůzou pozoroval, ja se Gingerina upovídanost ujala velení v kupé.
Když se ale September zmínila o rujovníkovém lektvaru, zvědavě k ní obrátil pohled, jako kdyby se pokoušel uhodnout, jestli jde taky o jednoho z globálně nepochopených lektvarových nadšenců (MH: asi jako když přemýšlíte o tom, jestli naprotisedící ve vlaku nechodí náhodou na tumblr). Lektvaristé bohužel ale neměli žádnou tkaničkovou poznávací větu a nezbývalo jim tím pádem nic jiného, než se bavit skutečně a konkrétně o lektvarech.
"Tu má Stopečka, ne?" řekl ke zmíněné kapitole, než se stačil zarazit. Koukl po Ginger, jako kdyby nejdřív žádal vyššího důstojníka o dovolení promluvit, a na další otázkou zamumlal s merlinvíproč rudýma ušima. "Ne, čtvrťák." Nejdřív ta malá na nástupišti a teď tohle. Arsen se ještě víc shrbil a kdyby to šlo, nejspíš by do sedačky vrostl. Vrhl na September vzdorný pohled, částečně polichocený, že ho všichni berou jako o něco staršího, a nechápavě si všiml, že September taky nějak červená. Vážně by ho zajímal proč.
"Slavit? Co se slaví, kde?" vyzvídal ale okamžitě dál s upřímným zaujetím. Ani si nevšiml toho, jak málo přesvědčivě September zamlouvala alkohol, a až moc snadno se nechal od tématu odvábit čokoládovými žabkami. "Já taky. Neměníš karty?" vyhrkl (tou dobou mu zbývaly už jen snad dvě nebo tři a tím těžší bylo na ně natrefit), trochu se narovnal a zuřivě do Ginger dloubl loktem v němém oznámení "tahle není tak špatná, té druhé se bojím". "Asi ještě nešla... Nechce se mnou někdo napůl koupit to velký balení Bertíkových fazolek?" vylovil z kapsy drobáky a lítostivě se zadíval na nedostačující obnos mincí.

_________________

"Dobře," přisvědčil Septimus Léandrovi přiškrceně, ale bez nejmenších pochybností nebo zaváhání. S vážnou tváří napřáhl k Léandrovi ruku na potřesení. Doslova cítil, jak se z Aurory vedle stává hromádka roztřeseného rosůlku, ale bylo to přece jen představování - tohle musela zvládnout a on jí věřil, byl tu přece s ní.
Vrhl na sestru povzbudivý úsměv a tehdy si všiml dalšího kluka ještě dřív, než otevřel dveře. Vypadalo to, že to, jak promluvil, Auroře trochu ulehčilo - určitě si sama sebe představila v nějaké knížce s pěkným jazykem a zajímavým dějem. Sep se lehce pousmál. Když si nandala tuhle masku, dokázala se maličko míň stydět, jako kdyby se vcítila do úplně jiné postavy.
"Poslední místo asi čekalo na tebe. Septimus Strange," představil s okamžitě mnohem sebevědoměji a s úsměvem znovu natáhl ruku. "Tohle je moje sestra Aurora... a Léandre. Ty jedeš taky poprvé, viď?" zeptal se s podobnou prozíravostí, s jakou Oliver odhadl, že tohle je kupé prváků.
"Už víte, kam vás Moudrý klobouk zařadí?" prohodil víceméně ze slušnosti, aby řeč nestála, a taky proto, že byl zvědavý, jestli to určitě někdo může vědět dopředu. "Každá kolej je samozřejmě něčím skvělá, ale žádná nebude tak úžasná jako ta, kde skončí tady Aurora. Jste oba z Londýna? My ano. Prý se dá do Bradavic dopravit i jinak, ale všechny způsoby jsou složité, protože škola je nezakreslitelná," začal "přemýšlet nahlas", což bylo ve skutečnosti utřiďování a vyslovování všech faktů, které znal, jen aby si připadal jistější a zahnal ten občasný svíravý pocit v žaludku, který mu našeptával, že ani nemá hlad, ale možná dýňovou paštičku by zvládl. Do vlastního sendviče si kousl jen asi dvakrát a zjistil, že sýr uvnitř je nepřátelský a působí zhoubně na jeho schopnost odsoustřeďovat se od myšlenek na Bradavice, ke kterým by měli dojet se smrákáním. Zdánlivě spousta času - možná až moc. Vždycky, když byl Septimus nedočkavý, čas se hrozně vlekl.
"Nejhorší je, že nikde není napsáno, podle čeho přesně si Klobouk vybírá," dodal nakváknutě. Neměl rád, když něco nevěděl, nešlo to spočítat nebo jednoznačně předpovědět. Bylo to horší než magimeteorologie.

_________________