C1

„Tak díky, žes to tak pěkně shrnul,“ zašklebil se Emery na Aidana a střelil po něm dalším ze svých nesouhlasných pohledů. To, že byl jeho sociální cit na nule, to věděl sám. Nijak zvlášť nepotřeboval, aby ho na to ještě upozorňoval ze všech lidí zrovna tenhle konkrétní.
Emery přimhouřil oči při naslouchání Aidanovu proslovu, který se na něj náhle sesypal jako hejno vos. „Thorne, ty předpokládáš, že mám potřebu s Brook vést nějakou neoficiální hru na kočku a myš. Já ale v tomhle nejsem ty. Vlastně vůbec v ničem, a docela mi to tak vyhovuje,“ odtušil šesťák neurčitě a zadíval se z okna, po kterém šikmo stékaly dešťové kapky. „Proč jsem se cukal? Říká ti něco osobní prostor?“ nakrčil posléze jedno obočí ve skeptickém výrazu. „Lidi jsou fajn, ale určitě ne ty a už vůbec ne tvoje ruka na mém rameni.“
Havraspárák stočil pohled k červeným ponožkám po svém boku a bojoval s pokušením Thorneovi něco nepěkného provést. Pošimráním počínaje a lehkým podpálením konče. Nakonec sice neudělal nic, ale dospěl k závěru, že jestli může Aidan, tak on taky. Ve chvíli skopnul z nohou boty, jedním přesně mířeným šťouchnutím je poslal pod sedadlo a přitáhnul si kolena k bradě. Že tím vypadal ještě ztraceněji? Tak ať. Emery měl i přes kousavé poznámky čas od času chuť se před Thornem ukrýt do tmavého koutu a nevystrčit odtamtud ani nos, aby mu dal pokoj. Řeč těla byl jediný ústupek, který byl ochotný tomuhle nutkání podstoupit.

_________________

"Možná není, ale ne pro Ethel Severu Howellsovou...ehm, babičku," povzdechla jsem si nad tou pravdou, že babička prostě právě původ stavěla nade všechno. "Ale nestěžuju si, vlastně bych to mohla mít horší," dodala jsem spěšně. Rozhodně jsem nechtěla působit jako nějaká sebelitující chudinka. Kdepak. Tohle byl můj život a já mohla být ráda, že mám co jíst a kde spát a že mě babi ještě nezavrhla. "Hodně," kývla jsem prostě a nejistě jsem pohladila Sunshineho, který se mezitím stihl několikrát protáhnout, kouknout po Grace a zase se uvelebit na mém klíně.
"Čtu to, protože to udělá babičce radost," pokrčila jsem rameny, "to jako důvod stačí." Tady mohlo dobře vyznít to, jak mi hodně záleží na mojí rodině. Na všech, dokonce i na mudlovské matce, ačkoliv jsem poslední dobou měla problém si to sama přiznat. "A co ty? Četlas v poslední době něco zajímavého? Docela bych ráda aby mi někdo něco doporučil," zeptala jsem se se zájmem. Přece jen, Hai byla havraspárka, ne? A ty určitě mají přehled v literatuře!
"Jak chceš," pokrčila jsem rameny a paštičku vzala zpátky. Rozhodně jsem nehodlala ji nutit něco jíst, zvlášť ne když se jednalo o jídlo, po kterém jsem se sama mohla utlouct. Nakousla jsem proto tu dobrotu a už jsem si jen pochutnávala. Až po chvíli, když mi začalo připadat, že je tu nějak moc ticho (tak trochu jsem cítila povinnost konverzovat, nebo se mi prostě jenom chtělo), nadhodila jsem náhodnou otázku: "A jak se vlastně těšíš do Bradavic letos?" Já sama se těšila moc. Opravdu jako hodně moc.

Mimo herně:
Jinak Naomi, pokud chceš, můžeš klidně k nám

_________________

E1

Byla jsem docela dost vystrašená a nejistá. Přecházela jsme z jedné strany vagónu na druhou a ne a ne se usadit, ani si najít místo. Ale nemohla jsem tu být pořád! To přece ne... Zastavila jsem a na chvíli zkoprněla. Byla jsem úplně vzadu a zírala k předním částem kupé. Krok za krokem, velmi pomalu, jsem se blížila k jakémusi cíli. Dívala jsem se napravo a prohlížela zavřené dveře. Každé podrobně, abych věděla, kdo tam je. A když už jsme myslela, že jsou všechna obsazena, což mě vážně vážně děsilo, došla jsem až úplně k prvnímu kupé ve vagónu a Erunno hlasitě zahoukal. Poplašeně jsem sebou cukla a podívala se na něj. Němě jsem přikývla a natáhla ruku k odsouvacm dvřkám. Nejistě jsem nakoukla dovnitř. "A-ahoj." Špitla jsem tiše. "Je... je tu místo?" Můj hlas byl strašně tichý a kolísavý. Erunno zahoukal na pozdrav a já dvířka odsunula trochu víc. Ve dveřích se zjevila celá má drobounká postava a podívala jsem se na dvě dívky, jenž tu seděly.

//mimo hru: moc díky

Dramatické ticho v kupéčku rušil jen kravál z venku, který byl po chvíli přerušen zvukem píšťaly a vlak se dal konečně do pohybu. Zmijozelák zatím mlčel, sem tam je ještě přejel pohledem a zkontroloval si, jestli neciví ony na něj a tak podobně. Nezměnili se zase tak moc. Lys stále bílé vlasy, Bea stále stejná více méně, prostě klasická škatulka osob s nápisem "ucházející, ale ne příliš hovorné". Ne, že by si na to stěžoval, ticho bylo stále lepší než poslouchání keců o rodinných smetánkách, domluvách sňatků, kdo má větší trezor a podobně, ale byla pravda, že tímhle se kasali spíše pánové než dámy. Ticho prolomila až Bea s otázkou jestli bylo něco jiného. Takashi nejprve zapřemýšlel, jestli bylo něco, co by vůbec stálo za zmínku, ale první promluvila Lysandra, která připomněla jeho zvyk s cigaretami a následujícím, ne příliš chtěným zápachem po nich. Vůně cigaret pro něj byla ne nepříjemná, ale zároveň ne přímo žádoucí. V jeho očích se potom zajiskřilo a sáhl do kapsy pro krabičku. "Já věděl, že jsem na něco zapomněl, mám?" zeptal se s mírnou provokací v hlase, ale po chvíli jí schoval zpět. Byl to efektivní způsob jak získat kupé pro sebe, prostě by je vykouřil ven, ale pak by tu musel větrat a podobně.
V ruce mu však zbyl ještě zapalovač. Při pohledu na něj se mu vybavila Morwena, která si s ním loni pohrála tak, že byl jeho plamen věčný. Nebo se tak zatím aspoň tvářil. Až teď mu vlastně došlo, že se s ní již letos neuvidí. Byla to poměrně škoda, byla s ní sranda a ne vždycky úplně povolená. Ale co, někdo příjde, někdo odejde, takový byl koloběh života.
"Jinak něco zajímavého... v létě jsme s tátou projeli půlku Japonska na motorkách..." pak se na chvilku pozastavil, protože znal neznalost kouzelnických rodin, takže pro jistotu ještě nakonec doplnil: "To je taková ta věc, co má dvě kola, motor, řidítka a dělá vrrr," zaparodoval trochu otráveně, ale snad jim to popsal dostatečně. Docela ho dostávalo, když si někdo pletl kolo s motorkami. "A složil jsem zkoušku z přemisťování," dodal ještě něco, co by už pro ně mohlo být o něco známější. "Co vy? Snobské plesy, domluvené sňatky, nudná zábava?" zeptal se jich přímo. Ne, že by ho to nějak extra zajímalo, ale bylo dobré si udržovat přehled kdo s kým, za kolik a kdy. A pak taky aby věděl, o jakou skvělou nudu přišel.

_________________

Flann toho o holkách moc nevěděl. Jeho veškeré znalosti by se vlastně daly shrnout do pravidla „nebijou se, i když by si to občas zasloužily“ a jak tak pozoroval Philippu, jenom se v tom utvrzoval. Mluvila tak děsně rychle a řekla toho tolik, že stíhal tak každé druhé slovo, a neměl nejmenší pochyby o tom, že se právě baví s budoucí studentkou z Nebelvíru. Pokud ji někdo ještě cestou neumlátí lopatou...
Samozřejmě chtěl vysvětlit, co je to tribbl, už ve chvíli, kdy se na to zeptala, jenže copak mohl? Než se byť jenom nadechl, už ho popichovala za to, že se nestihl představit, a ani pak mu nedala prostor.
Takže než stačil říct „nezapomněl, nestihl“, dostal od ní část rodinné anamnézy a měl tak čas si podobně ošklivou poznámku rozmyslet. Možná byl ze Zmijozelu, ale co by to byl za rytíře, kdyby dokázal na úrovni mluvit jenom s vybranými dívkami. Při tom si vzpomněl na Auroru a přemýšlel, jestli má taky chudinka v kupé nějakou podobnou sirénu.
„Jmenuju se Flann,“ řekl, když konečně mohl, „a tribbl je taková chlupatá a hrozně žravá věc z vesmíru.“
Pak se zarazil, přemýšleje o příslušném díle Star Treku, a pipe-bomb mohla znovu verbálně explodovat.

_________________

Arisielle ještě chvíli zamyšleně hleděla z okna svého kupé, ale nakonec zrak odvrátila a namísto toho ho sklopila ke své knize, kterou otevřela a nalistovala stránku, na které předtím se čtením skončila. Jakkoliv ale chtěla, na čtení se zatím nedokázala vůbec soustředit a myšlenky jí ubíhaly kamsi ke škole a k tomu, co ji dále čeká. Zkoušek se – zatím – příliš neobávala, ale to zcela jistě ještě přijde. Z myšlenek ji pak ale vytrhli příchozí Ginger s Arsenem. Na chvilku se zatvářila překvapeně, ale pak se upamatovala, kde že to je a co to po ní chtějí, načež přikývla na souhlas. „Samozřejmě, jen se posaďte,“ přizvala je dovnitř i slovně a to samé zopakovala následně i pro September. „Arisielle,“ hlesla, aby se představila, i když si nebyla tak úplně jistá, jestli to víc adresuje těm mladším studentům nebo September. Nejspíš asi všem třem dohromady, radši. Teprve po tom krátkém představení si uvědomila, že se jí Arsen ptal na knihu, kterou dosud držela v rukou a měla ji stále otevřenou. „Bylinky v léčivých lektvarech,“ odpověděla mrzimorčeti poněkud nejistým hlasem. Zatěkala pohledem mezi svými třemi spolucestujícími a ať už si Arsen představoval jakékoliv katastrofické scénáře ohledně tří děvčat v kupé, Arisielle se jich očividně zúčastnit nehodlala, protože po chvilce sklopila zrak ke stránkám knihy, kterou tak nějak považovala za to nejzajímavější, co se v kupé nacházelo. Ať už to znělo jakkoliv nezdvořile.

_________________

Balthazar si dával s nástupom do vlaku načas. Tie mašiny jednoducho nemal rád a dobre vedel prečo. Za posledných päť rokov nezažil jedinú cestu do školy, počas ktorej by mu neprišlo vo vlaku zle. Vedel čo ho čaká a práve preto sa snažil nástup do toho pekelného stroja oddialiť ako to len šlo. Batožinu si naložil popredu a teraz už len vyčkával na posledné zapišťanie označujúce blížiaci sa odchod vlaku. Len čo sa ho dočkal a nástupišťom sa ozval dobre známy zvuk, vyhupol sa na schodíky vlaku a zatvoril sa sebou dvere. Dobre vedel, že je posledný nastupujúci. Vždy ním bol. Rukami si uhladil čierne tričko, vyrovnal rifľovú košeľu, skontroloval vyhrnuté rukávy, značkové slnečné okuliare ray bany si vytiahol do vlasov a potom sa vybral nájsť miesto na sedenie. Najlepšie nejaké, kde by sa vyhol nováčikom, ktorí každého zahlcovali otravnými otázkami a tiež chrabromilčanom, ktorých obľúbenou zábavou bolo tĺcť jeden do druhého ako keď do seba narazia dva kokosové orechy padnuté z jednej palmy. Tvrdé a duté. V okamihu keď pocítil trhnutie súpravy, zhlboka sa nadýchol a následne pomaly vydýchol. Rukou sa prichytil steny, aby sa vyhol nadmernému kolísania a rozhodol sa čo najrýchlejšie nájsť miesto na sedenie. Ako tak prechádzal chodbou medzi kupéčkami, jeho obočie sa mračilo viac a viac. Všade bolo obsadené alebo tam boli deti a čo mohlo byť horšie než nevoľnosť, upišťané deti a možno dokonca chrabromilské deti v jednom kupé? Po niekoľko hodín? Pravda. Horšia mohla byť už len cesta vlakom v jednom kupé s Aidanom Thornem. Ale to by svet musel už skutočne spieť do záhuby, aby sa Balthazar zavrel práve s ním do miestnosti dva krát dva metre. V pátraní po voľnom mieste sa mu veľmi nedarilo a to už bol prakticky na konci vlaku. Jediné aspoň čiastočne voľné kupé zaberali dvaja jeho rovesníci, mrzimorská Paranoja a bystrohlavská Lowreyová. Pokiaľ nechcel postávať na chodbe niekoľko hodín jazdy, tieto dve hrdličky boli zrejme jeho jedinou možnosťou. A prečo im nepokaziť atmosféru, však..



Odtiahol teda dvere kupé a vošiel dnu. „Všade je obsadené,“ povedal preventívne, aby si náhodou nemysleli, že si k ním prisadol zo sympatií. Paranoju prešiel kritickým pohľadom od jeho blonďavej hlavy s priblblým úškrnom, ktorý mal zrejme na bystrohlavčanku pôsobiť ako afrodiziakum, až po jeho hnáty položené na školskom majetku. Sybille prešiel pohľadom veľmi rýchlo, pretože na nej zatiaľ nenašiel nič, čo by mu vadilo. Možno len spoločnosť, v ktorej sa zdržiavala. Zložil si z ramena tašku a kedže Paranoja zaberala jednu stranu sedadiel, posadil sa na stranu Sybille. Konkrétne na sedadlo priamo pri dverách. Za tie roky zistil, že táto pozícia mu najmenej vadila na jeho citlivý žalúdok a pohľad do chodby mu poskytoval aspoň akú takú ilúziu, že sa nenachádza vo vlaku ale niekde na pevnej zemi. Oprel sa chrbtom o sedadlo, zatvoril oči a slnečné okuliare nechal skĺznuť späť na svoj nos. Po prvé, aby si mohol ľahšie vsugerovať, že nie je vo vlaku. Po druhé, aby sa nemusel pozerať na Paranoju a po tretie, aby dal zvyšným dvom najavo, že o konverzáciu nestojí. "Nenechajte sa rušiť," zahundral.

_________________

D6 (Léandre, Septimus, Aurora)
Nebyl sice moc nadšený, že mu někdo neznámý vlezl do kupé, a když byli rovnou dva, byl trochu nesvůj. „Ahoj.“ odpověděl na pozdrav. Viděl, jak si ti dva prohlíží kupé, a než se stihl rozmyslet, jestli je má pustit k sobě do kupé, už si sedali. Vlastně mu to ani nevadilo. Byl nerad sám, ale nevěděl, jak s nimi má navázat kontakt, a tak jenom seděl a nenápadně si je prohlížel. Na první pohled bylo vidět, že jsou to sourozenci. Kéž by Chandelle mohla jet s ním. Vzpomněl si, že by na něj ještě měli koukat. Vyhlédl z okénka a Chandelle tam opravdu stála. Maminka se bavila z někým opodál, ale Chandelle pořád mávala, a když jsem se zahleděl pečlivěji, tak jsem si všiml, že se jí po tvářích koulí obrovské slzy. Bylo mi jí líto. vedl jsem ruku a zamával jí. Odvrátil jsem se zpátky k sourozencům, protože jinak bych se asi taky rozbrečel. "Jsem Septimus Strange." prohlásil po chvilku ten kluk. Neznělo to nepřátelsky. „Ahoj Septimusi, já jsem Léandre Blanc.“ odpověděl. Vyděl, jak si kluk vyndavá svačinu a podává jí i své sestře. Představovat se mi moc nechtělo, ale jentak tam trapně sedět a koukat se mi chtělo ještě míň. Přemýšlel, co říct, nakonec ze sebe dostal jen: „Jak se máte Septimusi a...“ Nakonec zjistil, že to nebylo úplně to nejlepší, co mohl říct, ale už se stalo, a tak mu nezbývalo nic jiného než čekat na odpověď.

_________________

D, naprostý konec

"Fakticky v Brazílii?" podivila se Gweeny se zájmem. "Tam to musí být hrozně zajímavý, že jo? Jako ty pralesy a teplo a tak. My máme ve Skotsku docela kosu, i v Irsku u mámy je teplejc." zhodnotila dívka situaci. Ona se vlastně nikam jinam než do Británie a na Smaragdový ostrov nepodívala. I když.. "To není moc daleko od Peru, ne? Chci říct, že to je v Jižní Americe." upřesnila s úsměvem, aby nevypadala jako úplný analfabet. Jasně že to nebylo zas tak blízko, ale pořád blíž než odtamtud do Anglie.
"Od nás byli všichni McGrathové už pár set let v Havraspáru- už vidím ten babiččin výraz, když se tam nedostanu." ušklíbla se Gweeny a pořád si ťukala hůlkou o koleno. "Ale brácha byl v Nebelvíru a nikdo mu hlavu neutrhl, takže jsem v klidu." usmála se potom, aby zase její babička nevypadala jako nepřejícná stará dáma. "Mě je docela jedno, kam půjdu, učí se všude stejně.. a přece jen, každá kolej má něco do sebe. I když jasně, Zmijozel má pověst docela blbou, a Nebelvír se s nima nemusí- to vždycky se dalo poslouchat celý léto, jaký měl brácha problémy se Zmijozelama."
Víc asi neměla Gweeny k takovému aktuálnímu tématu pro tu chvíli co dodat.
"Abyste rozumněli, mě je to úplně jedno, ale kdyby jste byli z mudlovské rodiny, muselo by to pro vás být celé hrozně divné, chápete?" vysvětlila Gweeny rychle, jinak by mohla vypadat jako nějaká čistokrevná snobka.
"Naši jsou teda kouzelníci, ale mamky táta a mamka ne." řekla zase na oplátku ona, celá konverzace ostatně probíhala jako výměna informací.
"Sice nevím, jestli ji máme už letos nebo ne, ale hrozně se těším na Péči o kouzelné tvory. Ale to bude spíš pro mě hlavně opakování, co naplat." usmála se na ostatní.
Překvapeně se podívala na Avril, protože tu hůlku moc nevnímala.
"Černý bez, blána z dračího srdce." odpověděla pohotově nacvičenou odpověď.
"Taky už bych něco snědla."

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Philippa na chlapcovú odpoveď čakala, na jej pomery, až neznesiteľne dlho a to sa nakoniec ani nedozvedela všetko, na čo sa chlapca sama pýtala. Obočie jej počas čakania poskočilo napäto dohora akoby ho tak chcela trocha popohnať ale nakoniec sa z toho rozhodla nič nerobiť. Nie každý predsa mohol byť taký duchaplný ako ona. Chlapec určite nemohol za to, že je trocha pomalší. Ten veru určite nemôže byť z Bystrohlavu. Rozhodla sa teda, že na neho aj ona, ako milé a chápavé dievča, bude hovoriť pomalšie, aby stíhal a necítil sa menejcenný. "Flann. To znie takmer ako tá muklovská vec na sušenie vlasov. Um... flén, fén? Tak dajako," povedala výrazne pomalším tempom a priložila aj úsmev. "Aha. Takže potom Guľôčka asi bude ten tribbl. Chlpatá je a žerie čo zbadá," prikývla s pohľadom upreným na zvieratko vo svojich rukách načo zdvihla zrak opäť na chlapca. Počkala pár sekúnd, aby jej nový kamarát stihol spracovať všetko, čo povedala a nezabúdala pri tom od nedočkavosti pohupovať nohami a očami gúľať po miestnosti ako keď sa nudila v škole a odpočítavala poslednú minútu do zvonenia. Keď uznala, že by chlapec už mohol byť myšlienkami tam kde ona, znova otvorila ústa a prehovorila svojim obvyklým tempom no asi v polovici sa spamätala a reč spomalila:"Takže ty si prvák? A do ktorej fakulty myslíš, že sa dostaneš?"

_________________