C1

Zpoza tmavě modré kapuce se ozvalo zasténání, ze kterého čišelo zoufalství, nepochopení logiky světa a tentokrát už ne tak úplně němá prosba o trochu klidu a ticha. Proč ho sakra nikdo nenechá spát? Emery s pološíleným výrazem v očích vykouknul zpod svého stínítka a zabil Aidana pohledem tak důkladně, jak jen byl schopen.
Zase on. Havraspárák měl najednou dojem, že si na Thorne tenhle rok nestydatě zasedl. Emery nechápal, co tak najednou, a proč zrovna on. Samozřejmě, pošťuchování, slovní bitvy a teror ze strany nebelvírské ikony se už táhly nějaký ten rok, ale ještě nikdy se nesnažil Emerymu aktivně rušit spaní.
Jestli se Thorne vyvaloval na sedačce, jako by to byl trůn, nebo alespoň kapitánské křeslo USS Enterprise, pak se Emery ve svém koutku prakticky ztrácel. Ani to mu ale nebránilo v bojovném založení rukou na hrudi a vystrčení brady dopředu, ať si jako Aidan něco zkusí. „Neposlouchám,“ prskl, načež svoje tvrzení prakticky popřel, když dodal: „A i kdyby, jenom žárlíš, Thorne. Navíc, holky se přece pořád nějak navzájem ochmatávají.“
Jestli si Aidan myslel, že bude s Emerym schopné popovídání, náramně se pletl. Tedy, alespoň tak se šesťák zapřísahal. Když mu nedopřeje ani dvě ubohé hodinky spánku, tak si nezaslouží, aby se s ním Emery pokoušel komunikovat, což byla mimo jiné věc velice ošidná – všechny dosavadní rozhovory se proměnily buď v hádku, nebo alespoň slovní přestřelku.
Havraspárský šesťák nelibě nakrčil obočí nad výjevem Aidanových nohou na sedadle vedle sebe. Vážně, to nemůže ty paznehty nechat na zemi? Musí mu je cpát pod nos? Střelil tedy po Thorneovi pohoršený pohled, kterým kolem sebe obvykle sekala profesorka Baneová, když zrovna našla někoho s neupravenou vázankou.

_________________

"Hmm, těžko říct. Je to kočka. A ty asi drápou, když se jim něco nelíbí." Bezradně pokrčila rameny. Proč se k ní její kočka chová tak nepřátelsky, to asi zůstane nadosmrti záhadou. A to na první pohled vypadala tak neškodně a mile...
Stejně tak byla mířená i poznámka adresovaná sovákovi, sedícím na Cassově rameni. Ten to ale očividně vzal za špatný konec a odpovědí blondýnce bylo ne zrovna přátelské syčení. Chlupatina v její náruči sebou prudce zavrtěla a začala na sováka nakvašeně prskat, ačkoli syčení nebylo na její účet. "No... Možná," broukla směrem ke Cassovi a mírně zděšeně těkala pohledem od sováka ke kočce a od kočky k sovákovi.
"Neboj, já tě když tak vzbudím," ujistila spolužáka se spikleneckým mrknutím, když se Ines konečně zklidnila a relativně klidně mžourala pohledem kolem sebe. "I když, podle mě bude ve Velké síni takový rušno, že bys tam neusnul, i kdybys chtěl," pronesla vesele. Jakmile Cass kýchl, bezděky o krok ucouvla. Ne ani kvůli případným bacilům, ale kvůli sovákovi, kterého si spolužák málem shodil z ramenou. Kdoví, jak by to skončilo, kdyby se mu to opravdu povedlo. Jedním si však mohli být jistí už nyní – nic pěkného by z toho nevzešlo. Hned na to se však opět vrátila na původní místo a souhlasně pokývala hlavou. „Já na bodovačky letos taky kašlu. Stejně ten pohár určitě zas projedem, tak co.“ Lhostejně pokrčila rameny. „S lesem stoprocentně počítám. A to courání po chodbách taky nezní vůbec špatně. Letošní rok bude super!“ zahučela. „A to já jo. Vykoupat se tam musím. Ale určitě ne dneska nebo v nejbližší době. Počasí na koupání zrovna není,“ zkonstatovala, načež vzhlédla k zamračené obloze.
Cassův nápad jít na hodinu s prváky se jí vcelku líbil. Rozhodně to znělo líp než trčet vevnitř v hradě. „Jo, to je dobrý nápad. Doufám, že nebudu vrážet do zdí,“ broukla. Sice už na koštěti uměla vcelku dobře létat, ale stále toho byla určitě schopná.
Štěbetání lidí na nástupišti přehlušilo hlasité zahoukání lokomotivy. „Jdu,“ houkla na kamaráda a očima se ještě snažila vyhledat svého tatíka. Neúspěšně. Pokrčila rameny a společně s Ines, která otráveně zavrněla a zaprskala, následovala Casse do kupéčka.

Kupé B3

S kočkou v náručí se propletla chodbičkou vlaku a ve třetím kupé druhého vagonu našla Casse. Položila Ines na sedačku a postavila se vedle Casse. Vyhlédla z okna a po chvíli těkání očima po nástupišti našla taťku. Mávala mu do té doby, než se vlak nerozjel a nechal pana Christensena a ostatní rodiče za sebou. Hned na to si kecla vedle Ines, jejíž aktivita náhle klesla, a tiše si povzdychla. „Ty prázdniny byly stejně nějak moc krátký,“ prohodila. Vzápětí se dveře kupé znovu otevřely. Stála v nich Lucinka. Pak se všechno semlelo tak rychle, že Tam nestihla ani pořádně reagovat, a už ji Lucinka svírala v objetí. Ne sice nějak dlouhém, avšak i tak to Mrzimorku dost překvapilo. „Ahoj Lucy, jasně, sedej!“ Věnovala Lucince široké zazubení. V tom se v kupé objevila další dívka, kterou Tamsin neznala. „Ahoj,“ pozdravila ji s přátelským úsměvem na rtech. Krátce těkla pohledem k Lucince i Cassíkovi a pokud nic nenamítali, kývla hlavou. „Máme, nejspíš nikoho nečekáme, určitě můžeš,“ odtušila vesele. Když pak neznámá dívka načala téma léto, krátce pokrčila rameny. „No, nic moc. Určitě jsem zažila lepší prázdniny,“ pronesla. „A co ty? No, já jsem Tam. Tamsin,“ představila i svou maličkost a věnovala Mae krapet nejistý úsměv.

_________________

| +

Posledné kupé v D

Pri Gweeninch slovách o tom, že as hádam nebudú mačky vadiť so sovami s pousmiatím prikývla. I ona v to dúfala, nemala totiž náladu na to, zatváriť Nisaru do klietky. Nerada ju obmedzovala v slobode, na ktorú mala nárok. Sama nemala rada obmedzovanie, takže by jej robila to, čo z hĺbky duše sama neznášala. K tomu všetkému to mačky nemali najradšej, to si stihla všimnúť už i pri tých veľkých šelmách. Tie na ňu neboli zvyknuté ešte viac než tie normálne domáce. Pohladila Nisaru po chrbáte a poškrabkala ju medzi ušami. Mačka na to spokojne zavrnela a pomrvila sa.
Aniyah tiež vytiahla svoju mačku z klietky a posadila sa vedľa Avril. Nisara otvorila oči, keď sa k nej druhá mačka priblížila a zamňaukala na ňu. Pozrela sa na ňu, premeriala si ju pohľadom a zliezla k nej z Avriliných nôh. Keď však zliezla, sadla si a obtočila svoj dlhosrstý chvost okolo seba. Avril na nich zamyslene pozerala, avšak, keď započula Aniyah, prebrala sa a pozrela sa na ňu a potom na Gweeny. „Mne tiež rodičia nič nedali. Podľa všetkého by som to asi nezjedla, preto mi dal otec radšej peniaze,“ pokrčila plecami. Pozrela sa na chvíľu von z okna, kde videla na nástupište. Dosť sa to tam hemžilo kúzelníkmi, ktorí vyprevádzali svoje deti. Vlak sebou mierne trhol a dal sa do pohybu. Konečne, pomyslela si. Konečne už ide do Rokfortu. Bola úprimne zvedavá na to, ako to tam vlastne vyzerá a ako sa jej tam bude dariť. Spomenula si na posledné otcové slová. Určite som bola rozhodnutá prejsť s čo najlepším hodnotením. Bez tak ju však asi najviac zaujímalo, čo všetko tam na ňu čaká a čo všetko ešte zažije. Nu, každopádne to hádam čoskoro zistí. Zamrkala a odvrátila sa od okna. Občas nemala rada, keď sa takto zahĺbila do seba, hlavne ak mala spoločnosť. Potom sa stávalo, že jej niečo uniklo, hlavne ak sa jej niečo pýtali. Nevedela však zabrániť tomu, aby občas neuletela myšlienkami a duchom niekde inde.
Čo najpohodlnejšie som sa usadila na svojom sedadle a oprela sa. Podobne ako Gweeny, i ona sa dala skôr do rohu, takže tak mala výhľad na všetkých v kupé. Zavrela však oči, no uši mala nastražené, takže veľmi pozorne všetko počúvala. „Celkom to ušlo. Tieto prázdniny som zostala v Brazílii dlhšie než inokedy, čo bolo fakt super,“ odpovedala Gweeny na otázku a s úsmevom si zaspomínala na to, ako bola opäť medzi tými šelmami, ktoré tak milovala. Cítila sa tam ako doma, bola medzi svojimi. Obrazne povedané. Jednoducho cítila, že k nim stále patrí a za to bola rada. Jej úsmev sa však po chvíli zmenil na pobavený, pretože Gweeny bola naozaj energická dievčina a dosť sa rozrapotala. Nie, že by jej to vadilo, popravde jej to bolo fakt jedno a aspoň tak neustal hovor, ale bolo to jednoducho pobavujúce. Ešte sa nestretla s niekym takým ako je ona. Vedela však, že ony dve sú v tomto protiklady. Gweeny bola jednoducho veselá a energická osobnosť, zatiaľ čo ona bola skôr odmeranejšia a flegmatickejšia, ak ju teda niekto nenaštval. To jej bolo patrné na prvý pohľad. Zaujímavé, ako sa dokázali ľudia líšiť. „Ja sa teším určite. Tiež ma zaujíma, kam sa dostanem,“ riekla odmerane, avšak nie chladne alebo nepriateľsky. Jednoducho tak, akoby to vlastne ani nič nebolo. Pri tom mala stále zavreté oči, čím pôsobila naprosto kľudne. To však znamenalo, že sa v ich spoločnosti cítila dobre, inak by tak kľudná nebola.
„Nad predmetmi som zatiaľ veľmi nerozmýšľala. Síce viem aké tam budú, ale čo ma bude baviť a ktoré mi pôjdu, to sa ukáže až tam,“ pokrčila plecami a otvorila oči. Zornice sa jej ráznym prívalom svetla okamžite zúžili. „Ja pochádzam z polovičnej rodiny. Otec je kúzelník a matka mukel,“ odpovedala tak na všetky jej otázky. Až teda na tú posledné, ktorá sa však jej v tomto prípade netýkala. Všimla si, ako Gweeny vytiahla svoj prútik. „Aký typ máš? Ako jadro a drevo,“ upresnila svoju otázku a hlavou kývla smerom k jej prútiku.

Sybille protočila nad Aaronovými slovy očima. "Buď k čistokrevným trochu milejší, Pärnojo. Je to vymírající druh." pokrčila ledabyle rameny a víc se k záležitosti s knihou mladé zrzihlávky nevracela. Jestli ji něco ale dokázalo smazat úsměv ze rtů, byla to Aaronova parodie na Sybillinu babičku - tahání za tvářičky prostě nesnášela. Copak je mi pět? Ušklíbla se ponuře a vyškubla se mu. A s tímhle mám strávit celou cestu do Bradavic? A sama? Sybille pomalu začínala přemýšlet o tom, jestli nemá někde po kapsách zbyteček Doušku živé smrti, kterým by Rona odeslala do stavu sladkého nevědomí. Alespoň by si mohla v klidu a nerušeně číst.

E5

Zůstala zaraženě stát ve dveřích, když si mrzimorčák udělal pohodlí, a hodil své zajisté velmi voňavé nožky na protější sedačku. "Jestli nechceš, abych ti na ně hodila kufr s učebnicemi a půlkou mojí knihovny, tak si je laskavě přesuň někam jinam." upozornila ho předem a výhružně pošoupla kufrem-kostilamem vpřed do uličky mezi sedadly. Druhý kufr hodila do přihrádky pod stropem a pak se usadila hezky naproti Aaronovi, ať už nohy sundal nebo ne. Neměla v úmyslu si sedat vedle něj, ani kdyby jí za to někdo zaplatil.
Jakmile došla řeč na profesorku Obrany, Sybille tázavě povytáhla obočí a vrhla na Rona velmi nesouhlasný pohled. "Profesorka Bane není děsná baba. Na rozdíl od Tyerse zbytečně nevtipkuje a ví, co dělá." jala se bránit svou oblíbenou členku profesorského sboru, kterou považovala za svůj velký vzor. "A do školy se těším, ty snad ne?" otázala se Aarona pochybovačně, protože podle ní se do školy nedalo netěšit. "Bravo, Pärnojo, už předem ti gratuluju k prohře." zasmála se pobaveně, když zmínil, o co že se to vsadil. "To jsi asi nebyl tak úplně při smyslech, co?" podotkla a opřela si záda o sedačku. Na chvilku se zahleděla ven z okna, kde už pomalu ubíhala okolní krajina, jak se vlak vydával na svou pouť z Londýna do Prasinek. A když už si vzpomněla na kouzelnickou vesničku nedaleko hradu, unikl jí lehký úsměv. Školní ples sice šel mimo ni, ale návštěvy Prasinek byly její oblíbenou kratochvílí.
"Cože?" vypadlo z ní po chvilce nechápavě, jelikož ji jeho slova dokonale probrala ze zimního pohádkového transu. "Myslíš jako třeba pusu?" zeptala se ho bez obalu a věnovala mu značně ironický pohled. "Na líbačky ve vlaku si prý potrpí zmijozelský holky, sedíš ve společnosti špatné osoby." pokrčila nakonec rameny a sáhla do klokanky, odkud vytáhla Hectora, pár uzávěrů od pivních lahví, zapalovač, svou hůlku a sáček Bertíkových fazolek. Kdyby nebyl nahlodaný, možná by ho oslavenci věnovala, ale rozhodla se nebýt příliš oprsklá.

_________________

Philippa sledovala rodičov zmenšujúcich sa v diaľke až pokiaľ jej nezmizli z dohľadu úplne a ani si pri tom nevšimla, že jeden z jej spolucestujúcich sa vydal na návštevu toalety. Zrak od okna odtrhla až keď začula ako niekto prehovoril. Otočila k chlapcovi zrak a konečne tak zbadala čo to tá jej Guľôčka zasa vyvádza. "Guľôčka! Toto ťa bude musieť odnaučiť. Nemôžeš len tak strkať jazyk do cudzieho nosa. Navyše keď ten nos ani nepoznáme!" Pohoršene zakrútila hlavou a vytiahla si chumáčika spoza krku. "Prepáč jej to, prosím. Guľôčka vždy strká jazyk kam nemá," povzdychla si ako zachmúrený rodič nad svojim nepodareným dietkom a pohrozila zvieratku ukazováčikom. "Tribbla?" vykulila na chlapca oči. O tribbloch ešte nič nepočula ale to nebolo vzhľadom na jej medzery v zázračných tvoroch nič nezvyčajné. "Noo... mám. Asi. Keď to hovoríš. Našla som ho na povale," prikývla s úsmevom snažiac sa rozpamätať či už náhodou o tých tribbloch niečo nepočula. "Ty.. čo to ten tribbl vlastne je?" spýtala sa predsa len lebo zvedavosť bola momentálne silnejšia ako potreba byť tou, čo všetko vie. Svoj zrak uprela nedočkavo na chlapca a miesto pohupovania nôh sa tentokrát jej hyperaktivita prejavila prehadzovaním chumáčika z ruky do ruky. Drobné chlpaté zvieratko začalo pri tom vydávať tichý bručavý zvuk, z ktorého bolo jasné, že sa mu to páči. "Mimochodom nezabudol si sa mi predstaviť?" spýtala sa zrazu, keď si náhle uvedomila, že nevie ako chlapca osloviť. "Alebo sa len hanbíš?" vyzvedala a nezabudla sa pri tom zatváriť sústrastne akoby chudák chlapec trpel nevyliečiteľnou chorobou. "Z toho si nič nerob. Môj strýko to tiež má, hanblivosť. Ale zrejme sa na to neumiera,"potľapkala chlapca po rameni. "Už má tridsať a ešte stále žije, takže nič nie je stratené!" povzbudila chlapca a povzbudzujúco sa na neho usmiala akoby mu tak chcela vliať silu do žíl.

_________________

"Warwicku, tvůj sociální cit je na nule," poukázal Aidan na to, kde by asi Emery tak nabral své poznatky o holčičím ochmatávání, a přehnaně urvaně si promnul spánky, načež zašermoval prstem neurčitě Emeryho směrem. "Poslouchat bys měl, protože já ti přesně řeknu, jak se vyhnout tomu, aby na tebe Addletonová házela špínu... Proč ses u Merlinových gatí začal tak cukat? To ji v tom jen utvrdí, chápeš? Máš zachovat klid a ono by ji to přešlo."
Spokojeně se uvelebil a založil si znovu paže. O nějakém žárlení vážně nevěděl, takže to dál nerozváděl, aby se Warwick náhodou nechytil a nerozhodl se z toho udělat matematickou rovnici. Viditelně byl náchylný k addletonskému syndromu a Aidan by byl nerad, kdyby mu musel znovu dávat najevo, že na Havraspára někdy působí dost... hloupě. Pohoršeného pohledu si sám ale ani nevšiml a s vycvičenou ignorancí zavrtěl palci v nebelvírsky červených ponožkách s výšivkou zlatonek.

Zdálo se, že ač dívky byly natěšené, kluk se necítil zrovna nejlíp. A stejně tak to nejspíše bylo i se souhlasem se zrzkovou přítomností. Chlapec byl nějaký pobledlý a dalo se předpokládat, že se mu nebude moc chtít do řeči, což se potvrdilo už při tom prvním hlesnutí.
"Moc mě těší," usmál se Ben na všechny a když už mu Rita představila svého křečka - Není ta bedna na křečka nějak velká? A není to přepravka pro kočku? A jak myslí 'Byl to můj křeček'? prolétly Benedictovy hlavou otázky - a Sven svého plyšáka, kudrnáč tedy představil i svou sovu. Jemně poklepal na klec a řekl: "Tohle je Connor." Sýc rousný v kleci, který vytušil, že se mluví o něm, si hrdě načechral peří a zaťukal zobáčkem do železných mřížek.
Benedict se rozhodl, že zkusí zodpovědět všechny zrzčiny otázky. "Jo, jedu poprvé. A k večeři?..." pro odpověď na tuto otázku musel Ben zavzpomínat na matčino vyprávění o Bradavicích a své první cestě. Informací bylo hodně, ale zanedlouho se zrzek rovzpoměl: "Já ti nevím, maminka říkala, že tam jsou jídla celé stoly, tak asi od každého trochu," další otázka nicméně už byla trochu oříšek, protože o kolejích se zase moc nedozvěděl - zařazování a věci s tím maminka co nejvíce zjednodušila a většinu přeskočila, aby se prvňáček nechal překvapit. "Asi Havraspár," usoudil kudrnáč, "mají hezký jméno a heslo. A co vy?" kouknul se na Ritu a Bree, od kterých jediných čekal odpovědi. "Mimochodem, hezká krysa," dodal a kývnul směrem k zrzce, když si všiml krysáka hnízdícího v spolužaččině vlasech - třebas, že dvakrát mnoho krys neviděl a neměl tedy moc co porovnávat.
"Jé, karty! Jaký?" Zeptal se Rity nadšeně, když přišla s návrhem, který by jim příjemně zkrátil čas. Bohužel z karet za okamžik sešlo, jelikož Brianna je informovala, že je hrát neumí.
Je pravda, že na tohle jsem vůbec nemyslel, přiznal si a v duchu si udělal poznámku, že příští rok by s sebou měl vzít alespoň Člověče.
"Nějaké nápady co s tím?" Zeptal se dívek, protože on na moc věcí, které by se daly hrát ve vlaku a u kterých byla pravděpodobnost, že je někdo ze spolucestujících má v kufru, nepřicházel. Snad jen slovní fotbal, ale ten většinu lidí z nějakého kudrnáčovi neznámého důvodu rychle omrzel.
Když sebou vlak trhnul, chvíli to vypadalo, že zrzkovi na hlavu spadnou jeho zavazadla, naštěstí se nic takového nestalo a pouze se vyděsil kudrnáčův sýc, který povyskočil a zmateně zatřepotal křídly. A když bylo cítit, že se vlak dal do pohybu, Benovo tělo zaplavila vlna nadšení. Konečně jedeme, zajásal v duchu, nicméně tu stále byl jejich problém s hrou.

Zack se široce zazubil a jednoduše se dívkám nasáčkoval do kupéčka, za sebou táhnouc objemný kufr, který zasunul pod příslušné sedadlo, kde bylo místo a posléze se pohodlně natáhl naproti nim jako samotný pán zvířat. Podíval se na Angelu, která mu položila jasnou otázku a trochu se u toho zarazil, jelikož nechápal, jak mohla vědět o jeho alkoholových dýcháncích. No asi by se neměl zase tak divit, vzhledem k tomu, že v červené koleji se málokdy udrží nějaké to tajemství natož nějaký průser. A on si při té otázce vzpomněl na ten svůj ze čvrtého ročníku, kdy se ještě pár Nebelvírů zpilo do němoty. Ale to nemělo nic společného se zkouškami, tak kde to jen vzala? Výmluvně se ušklíbl, přehodil tlapu přes další sedadlo, a teprve poté se rozhodl odpovědět, přičemž nepokrytě zazíral na Brook. „Já se přece připravovat nemusím, dám to levou zadní, ale co ty?“ Provokativně zahýbal obočím. „A vůbec, škola není zrovna nejzajímavější téma,“ odfrknul si a prohrábl si rozcuchanou lví hřívu, aby se vzápětí mohl pokochat pohledem na další příchozí slečnu, kterou neopomněl obdařit kývnutím. Kdo by to byl řekl, že tu nakonec bude sedět ve společnosti tří grácií, skoro to vypadalo, že má vlastní harém. Zrovna když se ale chystal, že dívce pomůže s kufrem ozvala se Angela, a on pomalu dosedl zpátky na místo, protože to vypadalo, že to holky nakonec zvládly sami. Nutno podotknout, že i když to navenek neřešil, Angela si tím u něj udělala vroubek, což bylo co říct. „A ty se moc nesměj, cácoro,“ šťouchl do Brook nohou, protože si moc dobře všiml toho, jak zadržuje smích. Dál už se kupodivu nevyjadřoval a pro změnu se tvářil, že je děsně zaujatý svýma ošoupanýma keckama, než aby věnoval pozornost dívkám, které si mezitím povídaly a tak podobně. Dokonce přeslechl i cosi o tom, že se bude konat sešlost v umývárnách, a hlavu zvedl až v okamžiku, kdy mu pod nosem zavoněly sušenky.

Hailie se nad slovy Anabell musela zamyslet, aby dokázala ze sebe vydat nějaký normální a rozumný komentář či názor.
"Čistokrevný původ není všechno," pohladila Grace po srsti, "A jestli se v nějaké krvi toho kouzelníka objeví nějaký ten mudla tak zas to není špatné. Každý nemůže být dokonalý." Usmála se na ni. "Babička je asi na tebe hodně přísná, co?" Odhadovala, když se Xav zmínila o své babče.
Usmála se nad jejím komentářem ohledně knihy, že je nepotřebná. "Tak zas to něco přiučí a nebo se nad tím budeš akorát marnit čas," odhodlala se říct, aby jen tak nepřikývla.
Když ji Anabelle nabídla o paštičku tak nejdříve po ni chtěla sáhnout, ale pak ji došlo, že má svoje. "Nechci. Mám svoje," usmála se na ni vlídně.

B3

„Věř mi, že bych v tuhle chvíli usnul kdekoliv,“ ujistil jsem Tam s úsměvem, „i kdyby do té síně nakrásně vpochodovali Lysandra se Salemem a předvedli to akrobatické číslo z konce roku.“ Ano, pamatoval jsem se na to, ne, fascinace Lysandrou Lockheartovou mě stále ještě nepřešla.
Tamsin se zařekla, že si v Černém jezeře někdy hodlá zaplavat. Já to bral podstatně méně nadšeně. „Hele, já bych se bál, co plave pode mnou. Jestli můžeme mít přerostlý pavouky v lese, tak radši nechci ani přemýšlet nad jezerem. Kdyžtak tam nechoď sama,“ doporučil jsem Tam starostlivě, protože to poslední, o co bych stál, by byla kamarádka sežraná piraní. Nebo něčím podobným, co já vím, co za havěť tam žije. „Každopádně, určitě bych nechodil McKayové na hodiny v trenkách.“

Jakmile jsem obřadně domával rodině, usadil jsem se v jedné ze sedaček u okna. „Souhlas, ale abych nelhal, docela se do té školy těším.“ Možná bych se těšil míň, kdyby ty prázdniny skutečně za něco stály. Protože já fakt vyfasoval tu nejnudnější možnou variantu.
Pak se najednou otevřely dveře do kupéčka, dovnitř vlítlo cosi, vrhlo se to na mě, pištělo to a nejspíš mi to ožužlávalo vlasy. Aha, došlo mi, Lucy. „Nazdáár,“ zabroukal jsem k nebelvírce nazpátek a taky ji obejmul, když jsem se teda vzpamatoval z počátečního šoku.
Lucinka se následně přesunula pro objetí k Tamsin, a pak po nás vybafla, jestli tu máme ještě místo. „Vidíš tu někoho jiného krom nás? Ne. Sedej a nemel,“ doporučil jsem Lucy a šklebil se jako had, protože jsem se oficiálně usnesl na tom, že mi Bradavice a především jejich osazenstvo vážně chyběly.
Jako by toho post-prázdninového shledávání nebylo málo, hned po Lucy dorazila další známá tvář. „Maeve!“ zajásal jsem a vyhodil ruce vítězně do vzduchu. Kupéčko se nám zaplnilo podivuhodně rychle. „Nečekáme na nikoho, sedni,“ zubil jsem se na zrzku, která ale stejně nečekala na nějaké potvrzování a začala se stěhovat na poslední volné sedadlo. „Ani se neptej,“ protáhnul jsem obličej nad otázkou, co jsem dělal o prázdninách, zatímco Finnegan, kterého Lucinčino útočné objímání definitivně srazilo z mého ramene, se nevrle usadil na opěrce a čechral si peří spolu s uraženou hrdostí.

_________________