Aaron si nechtěl přiznat, že mu představa Sybille randící s Thornem (nebo kýmkoliv jiným) leze na nervy, ale byla to pravda. Možná, že si na tmavovlasou Havraspárku dělal nároky od chvíle, kdy se probudili v objetí v onom osudném stanu, možná se mu prostě jen plašily hormony, těžko říct. Sám netušil, kam se poděla jeho flegmatická část osobnosti, když se myšlenky stočily k slečně Lowreyové. Odfrknul si nad její poznámkou, ušklíbnul se a potřásl hlavou. Pro mě za mě si randi třeba s Rodwellem, Lowreyová.
„Já jsem přátelský Mrzimor, zlato,“ zacukroval pak a střelil pohledem k Anabelle. „Jen vážně ani trošku nechápu, jak někdo může číst takovou pitomost. Tuhle knížku můžou vzít do ruky jenom čistokrevný Zmijozeláci, kterejm ta čistokrevná krev vlezla na mozek,“ vysvětlil přesvědčeně. „Já bych se takový knížky nikdy nedotknul. Maximálně, kdybych jí chtěl spálit.“ Po chvilce se usmál jako sluníčko a zatímco už poměrně okázale ignoroval Anabelle a její případné protesty, rozverně Sybille zatahal za tvářičku. „Já mám mudly rád, víš?“ zašišlal, zazubil se a konečně zamířil do vyvoleného kupé. Když maj velký prsa, dodal v duchu.
„A nemysli si, že ti nedokážu odolat, Lowreyová. Máš nos nějak moc nahoru,“ zahučel ještě předtím, než zapadl na sedačku k oknu. Ale kost jsi, to jo, dodal v duchu a sám pro sebe se pobaveně uculil.

Aaron se rozvalil na sedačce, jako by mu celé kupé patřilo, zul si tenisky a nohy hodil na protější sedačku, i když ho samozřejmě napadlo, že si tam Syb možná bude chtít sednout. Musel ale uznat, že by ho mnohem víc potěšilo, kdyby se posadila vedle něj.
Když sebou vlak konečně trhnul, což značilo, že vyjel z nástupiště, Ron těknul očima k oknu a nepatrně se ušklíbnul poté, co spatřil všechny ty dojaté mávající rodiče. „Asi budu brečet,“ prohodil a teatrálně popotáhnul. V očích mu však šibalsky zajiskřilo, načež se zadíval na svou spolucestující. „Tak co, puso, už se těšíš do školy? Jsem slyšel, že na OPČM budeme mít nějakou děsnou babu. Budeš mě muset chránit,“ prohodil, přičemž se zaujatě zadíval na svoje nehty. Vzápětí ovšem zvedl oči zpět k Sybille a uculil se. „Vsadil jsem se s jedním pitomcem od nás z koleje, že nebudu mít víc než jeden trest za měsíc, chtěl bych tu sázku vyhrát. Točí se v ní velký prachy a lahev Ohnivý whisky,“ dodal, aby bylo jasno, proč potřebuje tu ochranu před onou obávanou profesorkou obrany. A nejen před ní, tresty rádi rozdávali i jiní profesoři a Ron měl navíc tu schopnost, že se většinou objevoval ve špatnou chvíli na špatném místě.
„Mimochodem, dneska mám narozeniny, dostanu od tebe něco hezkýho? Hezčího, než facku?“ prohodil a lišácky na Syb zamrkal.

_________________

Diskuze o tom, kdo bude přemlouvat Moudrý klobouk, Svenovu náladu srazila ještě hlouběji pod bod mrazu. Pochyboval totiž, že on, mlčenlivý Sveník, by dokázal překecat nějakou hučku, aby ho poslala do stejné koleje, jako jeho sestru. „Já ho nezvládnu přesvědčit, Bree,“ hlesnul s povzdechem.
Na Ritu se vděčně usmál, když mu podala papírový sáček od koláčů. „Díky,“ zamumlal a pytlík prozatím odložil, ale dal si záležet na tom, aby ho měl po ruce, kdyby vážně mělo dojít ke katastrofě. Z představy, že by měl zvracet před Ritou, kterou moc neznal, a pěkně by se ztrapnil, se mu však sevřel žaludek. Určitě by ho pak měla za příšerného troubu. Jenže on za to prostě nemohl, že se mu dělalo špatně. „Myslíte, že pak vážně pojedeme loďkami?“ pípnul po chvilce a o odstín zbledl. „Bojím se vody,“ dodal, aby informoval především Ritu. Bree to přece věděla. Sven se doposud nenaučil plavat, takže měl z vodních ploch přirozeně strach a v koutku duše doufal, že jim před plavbou rozdají záchranné vesty.
Když Rita zmínila zařazování a deset měsíců bez rodičů, Svenovi se z toho zatočila hlava, a tak na chvilku zavřel oči. „Já jedu na Vánoce domů,“ prohlásil trucovitě a zadíval se na Bree. I kdyby sestra nakonec jet nechtěla, on byl odhodlaný jet domů klidně sám. Navíc ho děsila představa vánočního plesu, kam se prý muselo chodit v párech. Když Rita vychrlila na Bree, jestli si myslí, že by její kočka mohla sežrat potkana, Svenovi uklouzl pobavený úšklebek. Jen si pochutnej, Micko, pomyslel si, ačkoliv ve skutečnosti nechtěl, aby sestřina potkánka něco sežralo, protože by to Bree určitě nesla strašně těžce. Ale jen to potvrzovalo, že jsou plyšáci daleko lepší – ty nic sežrat nemohlo. Maximálně roztrhat. Jenže které zvíře by se jen tak pustilo do nevinného Růži?
Ačkoliv Rita ztišila hlas, Svenovi neuniklo, co povídá Brianně, a otočil k těm dvěma hlavu. Londýn už jim stejně mizel z dohledu a venkov za oknem Svenovi moc připomínal domov, takže se rozhodl raději zaměstnat jinak, než pozorováním ubíhající krajiny. Šachy mu vždycky šly, Tchoříčky nikdy pořádně nehrál a tím skončily jeho další úvahy.
Když do kupé nakoukl nějaký kluk, Sven si odevzdaně povzdechl. Naivně si totiž myslel, že budou s Bree v kupé sami. Ritu byl ještě ochotný překousnout, ale tohohle kluka vůbec neznal. Smířil se však s vědomím, že sami rozhodně nebudou a že se asi občas bude muset zapojit do konverzace, aby ho Rita s Benedictem neměli za podivína. „Ahoj,“ hlesnul, načež sebral veškerou svou odvahu a představil svého soba, protože jeho jméno už prozradila Bree: „A tohle je Růža,“ poukázal na plyšáka, kterého stále tiskl k hrudi.
Na otázku týkající se karet však zavrtěl hlavou – neměl náladu na žádné hry a navíc měl pocit, že každou chvílí usne.

_________________

E1
Anabelle, Hailie

Brr, další rádoby chytrá hlávka, zašklebila jsem se v duchu na starší studentku. Netušila jsem, proč mě vlastně chce poučovat. Co jsem pro ni byla? Nic, nějaká malá holka ze Zmijozelu. Bylo čistě na mě co čtu a jestli tomu věřím. A stejně tak jsem jí nehodlala vysvětlovat, že to vážně čtu jen kvůli bábi Ethel a vážně mi to přijde přitažený za vlasy. Pokud Havraspárka očekávala nějakou odpověď, musela se spokojit jen s pokrčením rameny, které se dalo samozřejmě vyložit kdoví jak. Na poznámku toho druhého (Aaron), co se po chvíli objevil ve dveřích, jsem nereagovala nijak. Jeho pozorovací talent byl zřejmě na nule, poněvadž jsem už od začátku byla převlečená do školního stejnokroje ve zmijobarvách. Takže jakákoliv rýpavost se měnila v trapnou směšnost. Nechala jsem ho ale být a klidně i odvést si svou přítelkyni, nebo co to bylo. Sunshine mezitím vzhlédl z mého klína ke Grace, choulící se u Hailie. Nic nedělal, jen na ni rozvážně koukal, jako by zvažoval, zda se jít s kočkou seznámit nebo ne. "No, je to snůška keců," okomentovala jsem knihu, "asi to bylo myšlený jako návod pro polokrevný kouzelníky jak se zbavit nečistý krve nebo tak," pokrčila jsem rameny. "Čtu to na rozkaz mojí babičky a přijde mi to jako jeden blábol za druhým."
Ani náhodou mě neudivilo to, že o téhle konkrétní knize dívka nikdy předtím neslyšela. Kdo by taky za normálních okolností něco takového četl, že. "Není moc známá, asi proto, že je úplně nepotřebná," ušklíbla jsem se a knihu odložila vedle sebe. Z batohu jsem vyndala dýňové paštičky, které mi samozřejmě mamka musela sbalit s sebou. Přibližně v ten moment se vlak dal do pohybu. Už jsem se nemohla dočkat do Bradavic. Konečně zase školní rok tam, kde mi žádná stará Howellsová nediktuje, co mám dělat! "Dáš si taky?" nabídla jsem blondýnce paštičku. Tohle bylo na mě opravdu hodně milé jednání, zvlášť po létě s babi, ale právě kvůli tomu, že už jsme ujížděli pryč od babičky zkoumavého zraku jsem se mohla konečně trochu uvolnit.

_________________

Nebyla by to Lucinka, aby cokoli stihla načas. Vždy je to buď příliš brzy nebo naopak moc pozdě, nikdy ne přesně. Stíhání spěšného vlaku do Bradavic ovšem samozřejmě nebyla výjimka.
Když jejich modrý brouk s veškerým protestem, kterého byl motor schopen dojel před nádraží King's Cross se i přes časový útlak se maminka s tatínkem stihli krátce pohádat, že pan Berry prostě-rozhodně-nepůjde-na-to-hříšné-nástupiště, cpž značně přidalo už k tak téměř hmatatelné nervozitě. Jedenáct hodin bylo už jen za pár minut a Lucinka sotva tahala kufry z auta. Loučení a přísliby dopisů se oproti loňskému roku musely odbýt rychle.
Deset padesát pět, přepážka na nástupiště devět a tři čtvrtě byla díky Merlin ještě otevřená. "Žádný lumpárny, uč se, napiš nám aspoň někdy, čisti si zuby a neztrať Medulku!" poučovala spěšně paní Berry Lucy, zatímco společnými silami tlačily vozík s kufrem a zároveň se snažily vyhnout loučícím se rodinám.
Už jen letmou pusu na tvář a nepřesvědčivé přísliby poslušnosti, aby mohla Lucinka nastoupit do vlaku a najít si volné místo. Maminka se totiž alespoň pro dnešek ukázala jako praktická žena, tudíž bylo rozhodnuto, že zatímco si Lucy najde místo k sezení, mamka jí uloží kufry, což Lucince přilo více než vhod, jelikož netušila, kam se vůbec takové kufry ukládají - loni si s nimi vůbec nedělala hlavu a překvapivě jí to přišlo na mysl až teď, když na to došlo.
Vlak byl plný studentů, hlava na hlavě. V tomhle, že má hledat volné místo? Už už chtěla propadat panice, když doslova narazila do číchsi zrzavých kudrlin. Ne jen tak číchsi, tahle kudrliny by poznala kdykoli, vždyť právě tyhle prstýnky se snažila zaplést do copánků a přebarvovala je na zeleno. Cassovy kudrliny!
"Hej!" vyjekla s plnou pusou vlasů, svých i jeho a už svého nejlepšího kamaráda objímala na pozdrav. Hned vzápětí přišla na řadu Tamsin, kterou to nejspíše mohlo překvapit stejně tak, jako to překvapovalo samotnou Lucinku. Normálně není úplně objímací typ, ale dnešek přeci jen není úplně normální den, že? "Čau, nemáte ještě čirou náhodou místo v kupé?" (B3 - asi?)

- E3 -

"Takže jsi jela na Mistrák? Já to letos nezvládla...a nakonec jsem byla i docela ráda. Podle toho, co se o tom psalo..." řekla Brook a malinko se zachmuřila. Vůbec se jí nelíbilo, že si tohle může někdo dovolit a může mu to projít, navíc když jde o státní instituci. Jaké právo mělo Ministerstvo na ponižování kouzelníků mudlovského původu?! Věděla však, že Angela je čistokrevná, a tak se k tématu radši dále nevyjadřovala. Naštěstí se k nim zrovna v momentě, kdy Brook s úsměvem odkývala Angele, že o prázdninách surfovala a že kouzelní i mimo školu je bezva, přifařil Zackary.
"Angie, co kdybychom téma zkoušek odsunuli na někdy jindy? Co s tou školou všichni máte, vážně," postěžovala si naoko, načež se uculila na Zacka. "Vsadím se, že při slově OVCE ho začnou pálit jizvy nebo tak něco. Mimochodem, slyšela jsem něco o tom, že o dámy v Nebelvíru se vedou rytířské zápasy - prý se potom pořádají zkoušky první pomoci," řekla a pobaveně se zakřenila na Angelu.
"Nazdar, Morganová," broukla k Mallory a musela si zakrýt ústa hraným podrbáním na nose, protože se jí roztáhla do širokého úsměvu a měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, když viděla Zmijku, jak se marně snaží dostat kufr nahoru. Čistě náhodou přímo před zraky udatného pana Goldwyna, samozřejmě. Angela situaci dodala poslední kapku, a Brook pevně stiskla rty k sobě a zadívala se z okna a snažila se nezačít smát nahlas. Jako na zavolanou mocně zahoukala lokomotiva, což dalo Brook příčinu soustředit se na něco jiného než na to komické dění v kupéčku.
"Holky, předpokládám, že se to k vám ještě nedoneslo, ale někdy bude sraz v umývárnách na oslavu splnění NKÚček lomeno přípravu na OVCE. Mimochodem...nešla Tember do Áčka? Doufám, že bude víc loajální nám než školním pravidlům..." zazubila se na obě dívky - o Mallory si nebyla tak úplně jistá, že by se s nimi byla ochotná družit, ale za pozvání se nic nedalo, no ne? Koneckonců i z některých sucharů se nakonec vyklubali fajn lidi. Loupla pohledem po Zackovi, jako by po něm chtěla ujištění, že neudělala botu, když se prokecla před September, ale vzhledem k tomu, že Havránku považovala za svou kamarádku, tak doufala, že s ní problémy nebudou. "Nevíte někdo, kdo letos Primusuje?" nadhodila poté a jala se přehrabovat ve svém batůžku, přičemž by za tu dobu do obyčejného batohu nejspíš udělala díru, a nakonec vítězoslavně vytáhla balíček sušenek. "Berte si, jsou to speciální Snailšenky, šetřila jsem si je celé léto!"

_________________

B2

||Willie | Seth | Flavi | Amarilla/Sutton||

Skutečně neměl v plánu nečekaně vrazit do kupé skoro plného studentů (a vyděsit Flavia) a to ještě tak zcela neelegantně. Alespoň si zachoval vlastní hrdost, která z něj přímo vyzařovala a byla nepřehlédnutelná. Nebyla to však žádná laciná póza malého kluka, nýbrž nedílná součást jeho osobnosti. Když pozvedl šedomodré oči znovu k obyvatelům kupé, prohlédl si jednotlivé tváře, které mu snad po tomhle zážitku navždy utkví v paměti, načež se podíval po Willie, která mu přívětivě ukázala místo vedle sebe. „Bezva.“ Bez sebemenšího zaváhání se tedy zvedl a na ono místo postavil klec s Athénou. Teprve poté se jal vyhodit kufr do zavazadlového prostoru nad hlavou, aby nepřekážel ostatním u nohou, než konečně zaujal své místo vedle Willie a klec se svou si postavil na klín. Hnědá sova uvnitř se netvářila příliš nadšeně z toho, že musela být zavřená a absolvovat cestu za mřížemi jako zločinec, ale zdálo se, že přítomnost jiné sovy hned vedle ji zcela tuto nekomfortní výpravu vynahrazovala. Když se Sůša začal vrtět a předvádět se před Athénou, hnědá sova ho po očku sledovala a dělala mírné drahoty. Vzápětí však zcela laškovně načechrala peří a zavrtěla provokativně ocáskem. Seth celou tu scénu pozoroval s elhce pozvednutým obočím, než se na krátkou chvíli usmál a zavrtěl nevěřícně hlavou. Čeho se to dneska dočkal? A co ho ještě čeká? „Rád vás poznávám.“ Pronesl ke všem a s Flaviem si dokonce podal ruku, kterou pevně stiskl, jak to muži dělávali a poté se stáhl zpět na své sedadlo. Vzápětí ho zavalila halda slov a hotový proslov té malé dívky, která si od chlapce, na němž seděla, nechala říkat princezno. Zanedlouho šla Sethovi hlava kolem z těch všech informací, které se na něj doslova valily, a tak rychle vypouštěl omáčku kolem a zakotvil si v hlavě jen důležité informace. Tak ukecanou ženskou ještě neviděl, ani jeho matce nemohla konkurovat. „Já znám jediného Setha a to z egyptské mytologie. Trochu prokletí jmenovat se jako bůh chaosu, moře a bouří.“ Prohodil okrajově, když se prodral nenuceně ke slovu krátce po dívčině proslovu o kočce, co cestovala letadlem do Karibiku… Tenhle hovor mu každou chvíli přešel víc a víc absurdní a možná proto mu to pomalu začalo zvedat koutky. Dívce to ale očividně nevadilo, jako by měla svůj svět a chlapce, na němž seděla. A on jí nehodlal z ničeho vytrhnout. Navíc to bylo neslušné. „Mám.“ Odpověděl na otázku ohledně hůlky a na chvíli odložil klec s Athénou stranou a za látkou bavlněného svetru nahmatal hůlku, kterou vytáhl. Zprvu se zdála být malá, když jí ale vytáhl celou, nedala se ani zdaleka považovat za miniaturní. Dřevo bylo u špičky zcela hladké a od ní šly dvě nerovné spirály, jako by tak materiál byl kompletní a lidské úpravy na nich neproběhly. U rukojeti se ale rozdělila do pěti malých a do sebe zapletených prutů, které se navzájem prolínaly jako kořeny se zemí. „Cypřiš, blána z dračího srdce, třináct a čtvrt palce.“ Pronesl klidně, zatímco mu zamyšlený pohled spadal na dřevo. „I když občas docela pochybuji o výběru. Cypřišové dřevo je zrovna takové nešťastné. Dříve si totiž údajně vybíralo lidi, kteří později zemřeli hrdinskou smrtí.“ Zlehka se ušklíbl, protože on se na smrt opravdu necítil, zvláště ne teď, když jeho život sotva začal. Poté hůlku opět schoval do všité kapsy u svetru a dál nechal tohle téma vyšumět, neboť se Amarilla tak jako tak dala znovu do povídání. Co ho ale zaujalo, byla zmínka o onom zvířeti. Konečně za celou dobu se mu mírně zablesklo v očích, v nich silný zájem. „Jezdíš na koních?“ Nahodil nenuceně, i když tušil, že si na sebe pravděpodobně ušil bič, protože dívka mu to všechno podrobně vysvětlí. Tohle za těch pár minut, co tu je, stihl dokonale okoukat. Jen teda skutečně netušil, jak se od jmen dostali k načechraným veverkám. Mírně zkřivil obočí, zatímco vlak sebou cukl a rozjel se z nádraží. Zanedlouho za oknem ubíhala typická anglická krajina plná luk a snad sem tam i lesů. Jeho pozornost si znovu získala Amarilla, když nahodila řeč na jeho vlasy. On na nich rozhodně neviděl nic zvláštního, krom toho, že se fakt špatně česaly a sestra ho za ně soustavně tahala, což doufal, že se mu tady dít nebude. „Myslím, že mám tušení.“ Prohodil k Am zdvořile navzdory tomu, že její nadšení nesdílel až tolik a podíval se po chvilce na Flavia. „Mrzimor je prý proslavený sušenkami a Havraspár kakaem, co jsem se tak dozvěděl od bratra. Myslím, že tam strádat nebudeš.“ Promluvil k chlapci v růžové košili, zatímco Athéně znovu nabídl prst k okusování, čehož se sova rychle zhostila, ačkoliv trochu váhala mezi čechráním se před sovákem a hraním si se svým novým pánem. „Takže Willie?“ Oslovil dívku, která tu mluvila ze všech nejméně a navíc na ní co chvíli cítil pohled. Byl sice malý, ale hloupý úplně ne. Přišla mu jako element vyvažující celu atmosféru v kupé, hlavně Amarillu. „To je zkratka od Wilmy nebo Wilhelminy?“ Zeptal se dívky, když na ní na chvíli spočinul pohledem a vzápětí sáhl do kapsy pro kus piškotu a nabídl ho Athéně. Po chvilce vytáhl jeden celý a zcela nezaujatě jeden podal i Willie. „Na, tady máš pro sovu.“ Počkal, zda si od něj dívka piškot vezme, načež se jí rozhodl mírně potrápit. „Ale kdyby sis to rozmyslela a chtěla to sníst, bránit ti taky nebudu.“ Pokrčil rameny a navzdory tomu, že se na ni zrovna nedíval, se trochu pobaveně usmál. Bylo na něm znát, že se moc často neusmíval a pokud, tak to byl lehce melancholické pozvednutí koutků. Dnes se ale zdálo, že měl relativně dobrou náladu.

_________________

Zatímco minulý rok Maeve nemohla dospat a s nedočkavým nadšením budila svoje rodiče, že už by teda měli jet, i když do odjezdu zbývalo ještě několik hodin, letos tomu bylo trochu jinak. Bylo jediné štěstí, že si stihla dobalit věci už včera – i když za značné maminčiny pomoci – protože dnes ráno by jistojistě nic nestíhala. I budit ji musel tatínek, vzhledem k tomu, že si až do noci četla a usnula tak docela pozdě. Ještě když vyjížděli z domova, tak byla napůl rozespalá a skoro zapomněla na svého kočičího přítele – Gizma. Cestou se ale naštěstí docela probrala a tak když dorazili na nádraží King’s Cross, Maeve už dávno zvesela štěbetala a oba rodiče měli problém ji efektivně umlčet. Na chvíli ten úkon zvládly dvě kostičky mléčné čokolády, protože tu si Mae vždycky musí pečlivě vychutnat, ale jak se blížili k přepážce na nástupiště 9 a ¾, poletovala kolem svého tatínka, který jí nesl kufr, jako neřízená střela. Bylo až s podivem, že při tom natřásání dokázal Gizmo v přepravce ještě spát. Ale jak Maeve v posledních dnech seznala, vybrala si kocoura, který zřejmě spaní miluje nade všechno na světě a je líný jak veš. Což v kombinaci s Maevinou občasnou hyperaktivitou nutilo myšlenky jako „chudák kocour“. Jakmile celá rodinka Gallagherových došla k oddělující zdi, zrzka se ani nerozhlédla ani nezastavila a rovnou prošla na druhou stranu. Už to přece jen jednou absolvovala a tak se teď ničeho nebála, věděla, co ji čeká. Její rodiče oproti tomu chvíli váhali, protože jim to stále přišlo trochu nepřirozené, holt procházení zdí je už i při vší ostatní toleranci ke kouzelnickému světu prostě moc. Ale i oni se nakonec odhodlali, aby se na druhé straně setkali se svou dcerkou a mohli se s ní řádně rozloučit. Maeve rodičům cestou k vlaku ukazovala tamhletoho spolužáka a tamhletu spolužačku, vlastně prakticky všechny, které alespoň jen trochu znala. Co na tom, že to samé dělala na konci školního roku, když přijeli z Bradavic. U vlaku se na chvilku zastavili, aby se mohli navzájem pořádně vyobjímat a rozloučit, načež pan Gallagher pomohl dcerce s kufrem a přepravkou s kocourem dovnitř vagonu. Maeve naposledy rodičům zamávala a pak se vydala chodbičkou si najít nějaké volné místo. Cestou nakukovala dovnitř, až v jednom kupéčku (B3) spatřila známou zrzavou kštici kudrnatých vlasů. „Cassí!“ Vypískla nadšeně, jakmile si uvědomila, že se jedná o jejího kamaráda. „Ahoj a ahoj i vám!“ Pozdravila Tamsin a Lucinku, když se i ony dostaly do Maevina vnímajícího pole. „Máte tu volno, nečekáte ještě na někoho, můžu k vám?“ Vyhrkla pak hned vzápětí a vlastně ani moc dlouho nečekala na odpověď a už se sáčkovala k nim. Byla vážně ráda, že Casse konečně po takové době vidí. Ještě než se vlak stačil rozjet, tak se naklonila k oknu, aby stihla rodičům poslat vzdušnou pusu, načež se posadila na volnou sedačku. „Jak jste se měli, jaké byli prázdniny? Dělali jste něco zajímavého?“ Vyptávala se zvědavě jak Cassidyho, tak obou děvčat, načež se zarazila, když si uvědomila, že si nevzpomíná na Tamino jméno. „Promiň, nějak mi vypadlo tvoje jméno, jak že se jmenuješ? Já jsem Maeve, kdyby náhodou,“ pronesla a rozpačitě se na dívku usmála.

_________________

Aidan se nezklamal minimálně v tom, že Brook byla totálně šáhlá.
"O čem to mluvíš, Addletonová?" zamrkal a zatvářil se, jako kdyby chtěl projevit lítost nad nějakou mentální poruchou. Ne že by ho to přimělo nějak rychle ucuknout a okamžitě se začít hájit, co to Brook kecá, ale protože Havraspár se okamžitě začal vrtět a prskat, nadzvedl ruku a nechal ho zakopnout zpátky na lavičku. S odfrknutím zavrtěl hlavou.
Hvízdl, když se Zack zmínil o dracích, a trochu ho poopravil. "No právě, že loni - cože, ne, ty předloni! Přes léto přišly výsledky, ne? Proto jdeme slavit až teď a ty jdeš s náma," vysvětlil s přehledem a zazubil se, než se zvědavě zadíval po Tember.
"Prváčky? To jako - že jsi prefektka?" chvilku zíral skoro nevěřícně, ale pak mu utekl uznalý úšklebek.

Z expresu se ozvala píšťalka a všichni se začali rozutíkat. Aidan chňapl své koště i zavazadlo a bez potíží je vytáhl do vlaku. Naskočil trochu na poslední chvíli, ale s širokým úsměvem zůstal stát v otevřených dveřích a mával všem těm neznámým lidem na nástupišti. Většina z nich doprovázela mladší děti, ale co na tom?
Když si dost užil toho, že mu prošlo se za jízdy vyklánět z vlaku, vklouzl dovnitř a rozhodl se najít si mezi beznadějně obsazenými kupé nějaké, kdy by si mohl natáhnout nohy.


"No věřil bys tomu?" ignoroval spící kapucu a nakráčel hlasitě do jednoho z mála volných kupé. Moc se nedivil, že Havraspárák tu neměl žádnou společnost, ale zase tu bylo dost místa, aby sebou Aidan mohl šlehnout na sedadlo, skopnout boty a natáhnout si dlouhé nohy naproti, což vzápětí taky udělal. "Hned lepší. Ta Addletonová je úplně divná. Hlavně že se pak sama vedla s Tember McTree!" Nespokojeně si odfrkl a založil si ruce křížem. Protože si chtěl zrovna povídat, jednou nohou lehce šťouchl do chrnícího objektu. "Posloucháš mě vůbec?"

Arsen s povytaženým obočím sledoval, jak Pippa zmizela (jakožo asi to nejnápadnější dítě široko daleko), a shlédl překvapeně na odznáček ve své ruce. "Pikantní... pikulík?" koukl po Ginger, Ezrovi a Tess vyjeveně, přesvědčený o tom, že na odznáček určitě mačkat nebude, a pokud někdo ano, do deseti minut ho někdo zabije.
Schoval ale odznáček s úsměvem do kapsy. Ta malá byla docela zajímavá, byl zvědavý, do jaké koleje ji Klobouk zařadí.
"To není žádná bomba, ti zahradní strašně koušou," upozornil Arsen Ezru, když zase "osaměli", a s bolestným úšklebkem si vzpomněl, jak se mu jeden při vyklízení zahrady zakousl do zápěstí. Zvědavě naslouchal Ginger, protože o tomhle moc nevěděl, a trochu závistivě si povzdechl, když Tess označila cestování za "tahání". On by za to dal cokoli... Ale Peru bylo pořád Peru a Arsen byl rád, že se mrkli aspoň na pár dní k babičce Galině na Ukrajinu.
"Jo, neverbuj," připojil se k Tess pobaveně, ale taky už měl načase se stejně jako ostatní sebrat, zvlášť po dloubnutí loktem od Ginger: zamával nepřítomně cizím rodičům, Kallovi, rychle našel taťku, vmáčkl mu rychlé objetí a chňapl Janny za ruku.
"Pojď, rychle ti najdeme místo," zamumlal a na chviličku se tak od Ginger odpojil, jak starostlivě dohlížel, aby January nastoupila a našla si okno, odkud by ještě mohla mávat. Janny se od pana Quinna totiž málem nenechala odtrhnout. "Hele, mám pocit, že támhle jsem viděl Jamese Alwulla..."


"Hej, a mně dáš taky dárek k narozeninám?" uculil se Arsen směrem k Ginger, když ji po chvilce zase dohnal. Ani on si tentokrát nechtěl ujít příležitost omrknout, co je tak zvláštního na prvním vagónu, že tam nesměl nikdo než "elitní sebranka", kam sám sebe samozřejmě tak nějak nepočítal.
Bylo znát proč - bylo to tu mnohem... hezčí, čistší? Prostě takový ten nádech VIP, zakázaného ovoce. Toho, díky čemu občas Arsen schytal školní trest.
"Toho tvýho prefekta já bych zas pověsil za trencle do průvanu," zabručel popuzeně, když se ozval Sean, a zrudly mu uši. Neodpustil si po O'Callaghanovi vrhnout ryze... nehezké gesto rukou.
Když Ginger objevila kupé, ve kterém nehřadoval ten její slavný Seaneček, který asi holkám vymazával z hlavy povědomí o všech ostatních prefektech, vděčně vklouzl dovnitř a rozplácl se u okna, jako kdyby průchod vagónem A byl stejně příšerný, jako štreka Indiana Jonese chodbou plnou nášlapných pastí.
Teprve když to rozdýchal, trochu se narovnal a zvědavě se zadíval na Havraspárku, která už v kupé seděla.
"Ahoj," doplnil Gingerin úvodní pozdrav mumlavě, aby si nemyslela, že ji úmyslně ignoruje, a bezradně si rukou projel vlasy. Jemu bylo (narozdíl od Ginger) trochu proti srsti jen tak zdravit a mít se ke starším studentům, kteří mu obvykle připadali jako z jiného vesmíru. Zůstal trochu mlčenlivě a zaraženě sedět a uvažoval, o čem se tak můžou bavit ti starší.
"Co čteš?" zeptal se, zrovna když dovnitř vrazil další starší exemplář. A zase holka. Arsen sklouzl po sedačce trochu dolů při pomyšlení, že je odsouzený k několikahodinové jízdě se třemi dívkami. Co když si začnou povídat o oblečení, nákupech? Nebo něčem takovém děsivém...
"Ahoj. Arsen Quinn," hlesl na oplátku dost nejistě, pohlcený doslova katastrofickými scénáři.

_________________

Poslední kupé ve vagonu D

"Jojo, na ní si pamatuju, viděla jsem jí v Kotli. přikývla Gween na Avril, když jí zase ona na oplátku představila svého mazlíka. "Doufám, že si tu nebude Gandalf s kočkama vadit." zamračila se na chvíli a zpytavě pohlédla sovákovi do oranžových očí, které nasadily dokonale nevinný kukuč. Co jsem zas udělal?, jako by říkaly.
"Chleba se šunkou?" podivila se Gweeny. "Mě táta radši svačinu ani nedal, stejně ví, že bych jí nesnědla." zazubila se na ostatní. Rozpaky jí pro tuto chvíli rozhodně netrápily.
"Já jsem snad závislá na sirupových košíčcích, koupím si jich minimálně dvacet!" začala se rozplývat hnědovláska.
Udělala si tedy pohodlí u okna, naproti ní seděli Avril a Aniyah, jak se cizinka představila, a vedle ní zbylo místo pro Kath. Gweeny si vyhodila nohy nahoru na sedačku a pohodlně se opřela do rohu. Jestli to někomu vadilo kvůli etickým důvodům, jí to bylo asi celkem jedno.
"Tak jaký bylo léto, holky?" zeptala se. Znělo to, jakoby spolu do Bradavic jeli snad potřetí. Přitom Avril znala jen trochu a Ani skoro vůbec.
"A těšíte se do Bradavic? Já hodně! Nemůžu se dočkat zařazování, jak to proběhne a kam se dostanu." vyhrkla ze sebe, ale pak se radši zastavila. Vzpomněla si, jak je i jí nepříjemné, když někdo mluví a mluví a vy nemáte čas ani odpovědět.
"A na který předmět se těšíte? A jste z kouzelnické nebo z mudlovské rodiny? Jestli z mudlovské, tak to musí být všechno hrozně nové, co?" ptala se dál. Při tom si z kapsy vytáhla hůlku, kterou pořád tahala s sebou, a začala si s ní plácat do kolene vyhozeného nahoře.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080