Gweeny začala uvažovat, o které kouzlo tátu požádá, aby mohla narvat kufr do vlaku, protože ty schody vypadaly naprosto úděsně. Tatínek jí nakonec ochotně pomohl, takže se nakonec klec s Gandalfem i hnědé (kaštanové) zavazadlo bohatší o dlouhý škrábanec ocitly v kupé na konci vagonu D.
Dcera a otec McGrathovi zase vylezli z vlaku, protože čas odjezdu se ještě neblížil. Tedy, jistěže blížil, ale ne na takových patnáct vteřin- Gweeny se znala a věděla, že je schopna toho, aby jí vlak ujel.

V tu zaslechla z davu volání, které hned poznala. Parkerovi!
Celá (až na Petera) sestava se k nim připojila i s kufrem podobně obrovským, jako měla malá McGrathová.
"Ahoj Kath!" vyhrkla a nasadila jeden ze svých téměř šílených úsměvů. "Dobrý den Parkerovi." pozdravila ještě honem.
"Dobrý den." usmál se Gwenin tatínek srdečně a s oběma dospělými si potřásl rukou. "Slyšel jsem, že prý pracujete na ministerstvu?" zeptal se pana Parkera. Gween se asi ani nemusela namáhat s tím, že by svou kamarádku představila.
"Dáme ti kufr tady na konec vagonu, už ho tam mám taky. A tohle je určitě ten Rony, že jo?" začala se dívka rozplývat nad malou sovičkou. Jistěže Rony nebyl malý, ale Gwen byla zvyklá na Gandalfa.
"A koukej, už mi sundali tu otravnou sádru!" zazubila se Gweeny a zašermovala Kath svou zdravou rukou před obličejem. Rozhovor dospělých tak docela vypouštěla.
"Jak dopadla ta roztržka?" zeptal se mezitím, samozřejmě v mezích přátelskosti a slušnosti, jak to jen uměl, pan McGrath pana Parkera. Zajímalo ho to už od doby, kdy se přemístili pryč ze stanového městečka.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Aaron si promnul zasažené rameno a zatvářil se strašně ublíženě, což samozřejmě hrál. Takovéhle rány skoro ani necítil a i kdyby, byly mu upřímně ukradené. Nějaká modřina od kostnaté dívčí tlapky ho opravdu nepoloží. Pobaveně se zašklebil, a když zaslechl Sybillina slova, povytáhl obočí. „Že bych byl rád? Kdes to sebrala, Lowreyová?“ prohodil, načež se k ní naklonil a přimhouřenýma očima jí zamžoural do obličeje, jako by cosi zkoumal. Co zkoumal, toť otázka. „Ti šplouchá na maják, ne? Fakt netuším, kde furt bereš nějakou mojí mrzimorskou slečnu, když žádnou nemám. Jsi příšerná,“ zabrblal, protočil otráveně očima a automaticky sáhnul do kapsy, kde ukrýval krabičku cigaret, než si uvědomil, že teď už by si zase měl hrát na vzorného studenta a především nekuřáka.
„Hele, co ti přelítlo přes nos? Máš rozhozený hormony, nebo co? Tváříš se, jako bohyně pomsty,“ podotknul rádoby lhostejně, ale celkem ho zajímalo, co za tou její náladou stojí. A doufal, že za to nemůže jeho maličkost. Protože Aaron Pärnoja, to byl přece neškodný andílek.
Chvilku přešlapoval na místě, než do Sybille znovu rozverně dloubnul. „Máš volno v kupéčku?“ zazubil se přátelsky. „Teda, jinak… Máš kupéčko? Nechci tu stát jako trotl merlinví jak dlouho. A dívat se na ty dva šašky,“ kývnul hlavou k Aidanovi s Emerym. „Ale jestli se chceš dívat ty…,“ větu nedořekl, jen výmluvně pokrčil rameny a zamířil k vagonu E. „Úplně cítím, jak je tenhle vzduch prosycenej hormonama. A ne, pára z lokošky to není,“ zahlásil ještě předtím, než se vyšplhal do vagonu po příkrých schůdcích.

_________________

>> Z domova
Hailie tlačila těžký vozík před sebou, na kterém měla kufry a další. U nohou a nebo koleček vozíku se motala Grace, která byla dost rozpačitá z těch lidí, kteří ji málem zadupali.
"Máš vše?" Ptala se starostlivě matka, která cupitala za Hailie. Hai přikývla. "Dobře tak si užij další rok a ať se ti nic nestane, drahoušku," Hailie měla pocit, že se s ni matka chtěla již teď rozloučit, ale ani nebyli za přepážkou, která se blížila.

Všichni tři proběhli přepážkou až k červené lokomotivě. Byla tak krásně červená, že se divila, kde ji mají. Šla s rodiči podél lokomotivy. Hailie se snažila vyhlídnout nějakou známou tvář, ale tak nějak marně. Grace se začala dobírat toho, že chce do náruče, aby i ona viděla co tu je.

Rozjívená sestra Svenovi na náladě vůbec nepřidávala. Předtím, než chytil Bree za ruku a nechal se vtáhnout do vagonu C, se ještě ohlédl k rodičům a sklesle jim zamával. Vážně se mu od nich nechtělo ani trošičku a bylo to na něm vidět. „Co tady, Bree?“ hlesnul sotva slyšitelně, když narazil na prázdné kupé, asi třetí v řadě. Pokud mu sestra výběr odsouhlasila, zaplul dovnitř, zhroutil se na sedačku k oknu a pevně k sobě přitisknul plyšového Růžu.
Chvíli mlčel a zíral na rodiče, kteří vytrvale čekali na nástupišti, aby mohli potomkům zamávat, a v očích se mu zatřpytily slzičky. „Já tam nechci, Bree, hrozně se bojím,“ postěžoval si dnes už poněkolikáté, což byla vlastně odpověď na její předchozí otázku, zda se těší. Netěšil se. Ani trošku. „A je mi špatně, abys věděla. Asi budu za jízdy blinkat,“ přiznal neochotně. To ale nevěděl, že mu máma ráno do čaje přilila jakýsi lektvar proti nevolnosti, který měl zároveň utlumující účinky. Svenovi se už teď klížily oči. Vůbec by mu nevadilo, kdyby celou tu traumatizující cestu prospal, jen doufal, že si k nim do kupé už nikdo další nepřisedne. To by psychicky nepřežil.

_________________

<<<

Avril išla naprosto pohodovým krokom a pred sebou tlačila vozík s kufrom. Za ňou išiel muž, ktorý mal rovnako ne-naponáhlo ako jeho dcéra. Ak nenáhlila ona, tak on už vôbec nemal prečo. Avril si všimla, ako sa všetky decká náhlia smerom k nástupišťu, ale akosi nedokázala pochopiť prečo. Veď je ešte čas, tak načo sa náhliť? Vedela si domyslieť, že sú určite nadšené, ona predsa len bola tiež, ale nejakým spôsobom ju to neprinútilo náhliť sa. I tak si ale pripadala trochu divne, pretože sa dnes ráno náhlili hádam všetci. Ako kúzelníci tak ja muklovia. Dnes je nejaký spešný deň alebo čo? preletelo jej mysľou a tak sa nad tým musela pousmiať. Jej otec si toho všimol a tak sa hneď otázal. „Čo ti prišlo pobavené?“ Avril len zakrútila hlavou. „Ále nič,“ bolo všetko, čo povedala. Otec si odfrkol, ale ďalej to nerozoberal. Vedel aká jeho dcéra je a že z nej nevypáči absolútne nič, ak sa zatne a nebude nič chcieť povedať. Miesto toho tak radšej nahodil inú tému. „Tešíš sa?“ položil jej ďalšiu otázku a nad tou mala Avril sto chutí prekrútiť očami. „No nie, radšej by som chodila späť do tej nudnej muklovskej školy,“ povedala s naprostou iróniou. Otec sa uškrnul. „Ak chceš, tak aj to môžem,“ podpichol ju. Avril sa na neho uškrnula, ale nechala to tak. Nemala náladu sa s ním nejako dohadovať. Po pár ďalších krokoch otec zastavil a ja som sa na neho spýtavo pozrela. „Kde je vlastne to nástupište?“ spýtala som sa. Otec sa na mňa usmial a hlavou kývol k protiľahlej stene. „To ako pôjdeme cez stenu?“ povytiahla obočie. Otec rázne prikývol. „Tss, že ma to neprekvapuje,“ uškrnula sa. Postavila sa priamo oproti stene a poobzerala sa. Keď sa uistila, že ich nik neuvidí, spoločne s otcom sa rozbehli oproti stene. Avril i skrz jej slová tak trochu čakal, že narazia, ale ony predsa len prešli. Pozrela sa na stenu za sebou a potom na obrovskú lokomotívu, ktorá už tu stála pripravená k odchodu, ktorý však bude až za niekoľko minút. Prečo mám pocit, že tá stena nebude to najdivnejšie s čím sa ešte stretnem? položila si rečnícku otázku v hlave. Rozišla sa teda ďalej. Už tu bolo mnoho kúzelníkov, ktorí vyprevádzali svoje deti. Avril s otcom došla až k vagónu číslo D, do ktorého si onedlho Avril nastúpi. Otec jej zobral vozík a šiel jej zaniesť kufor, takže tak Avril na chvíľu osamela. Poobzerala sa, až uvidela pár známych tvári, ktoré už pár dní nevidela. Uvidela totiž Gweeny a Kathe a boli pri nich aj ich rodiny. Nie, že by tieto dve dievčatá poznala nejak osobne, vlastne sa stretli len raz, ale i tak to boli už ako-tak známe a pri ceste do Rofkortu by sa s nimi predsa len mohla lepšie zoznámiť. Bolo to trochu zvláštne, ale dnes mala Avril chuť na spoločnosť. Asi to bolo zapríčinené celým jej prvým dňom. Podišla teda k dievčatám a prívetivo sa na ne usmiala. „Zdravím,“ pozdravila všetkých. Na pleci jej zatiaľ sedela Nisara a spusteným chvostom mrskala zo strany na stranu.

>>>
Na nádraží jsem dorazila tak akorát, v doprovodu babičky, stále poněkud nasupené po události s lamami. Zvláštní, že se zlobila na mě a ne na Erica. Vždyť to u Merlinovy fusekle nebyl ani můj nápad! Tak či tak, abych ji náhodou nějak více nepopudila, nebo snad už ze zvyku, jsem nasadila výraz ledové královny, která je patřičně hrdá na svůj původ (a koho zajímá, že moje máma je ve skutečnosti mudla, hm?) a všechny ostatní považuje za tak bezcenné, že snad ani nemá cenu se s nimi bavit. Vyzbrojena tímto výrazem jsem se rozloučila se starou paní ("Xaverie, nezapomeň dělat čest našemu rodu!" Jako by mi to snad musela opakovat!) a začala se proplétat mezi studentstvem a rodinami směrem k zadní části vlaku.


Doufala jsem, že mě stále nikdo nespozoroval, když jsem vlezla do zatím evidentně prázdného vagónu a ještě prázdnějšího kupé. Už jsem byla převlečena do hábitu. Sunshineho jsem měla posazeného hezky kolem krku jako nějakou módní šálku. Spokojeně předl a strkal hlavu pod moje rusé vlasy. Pokud by se někdo divil, proč jsem zvolila až vagon E, tak právě proto, že jsem doufala, že v posledním vagóně nebude tolik lidí jako v ostatních. V klidu jsem se tedy usadila k oknu, Sunshine přelezl na můj klín. Z příruční tašky jsem vytáhla knihu Potlačování mudlovských genů, kterou mi babička několikrát důrazně doporučovala, a dala jsem se do čtení. Třeba by mi mohla právě ta publikace pomoci získat celkovou čistokrevnost...

Mimo herně:
E je pátý písmeno abecedy, doufám O.o

_________________

Když se na ni stočil pohled havraspárského spolužáka, oplatila mu zářícím úsměvem a slovy: "Ahojky Emery. Co prázdniny? Přečetl si aspoň pár učebnic?" zeptala se přátelsky a zcela atypicky zavlnila obočím. S Havraspárskými se bavilo nejlépe, alespoň tedy s některými. Pár jich bylo dost nepříjemných. K této menšině naštěstí Emery nepatřil, takže se Berry nemusela bát nějakého útoku nabručeného orla.
Jakmile se ozval blonďák, Sep automaticky sjela očima ke svému triku (ačkoli moc dobře věděla, co si dnes vybrala - šťastný výběr to totiž nebyl. Blbé počasí, ještě že měla svoje podkolenky) a pak se zapýřila. Snažila se, aby to nevypadalo hloupě ale roztomile. Sama nemohla posoudit výsledek snažení zkrotit rudnutí, ale urputně doufala (takže se rudá barva na tvářích dala vysvětlit i jinak, než studem), že se jí to povedlo. V rámci možností, které dával školní idol, byla úspěšná. "Díky. Ty taky nevypadáš špatně." prohlásila a následně celá zrůžověla. Kde se to vzalo? "To mně kdyby někdo svěřil koště... No, určitě by ten den pohřbíval nás oba. Mě i koště."

"Ahoj Brook! Hrozně dlouho jsem tě neviděla. Jak se máš? pozdravila kamarádku (více méně to opravdu byla kamarádka) s nefalšovaným úsměvem. Upřímně si dost oddechla, že s chlapci nemusí být dál sama, protože to by už její nervy ani kolena nemusela přežít. Aidan byl prostě životu mladých dam nebezpečný.
Pocit úlevy netrval příliš dlouho, neb se ke skupince přidal ještě Pocuchaný lev, jeden z nejvíc svalnatých mladíků na škole. A ten se September dokázal zamávat. Zrůžověly jí uši a rovněž pozdravila: "Ahoj Zackary. Jak ty ses měl? Znovu jsi se nechal sežrat draky?" Uff, zvládla to docela dobře. O ty uši se nemusel vůbec nikdo zajímat. To, že si permanentně udržovaly purpurovou barvu bylo skutečně nenápadné.
No, nikdo není dokonalý.

_________________

Emery se na oplátku ušklíbnul. „Je to vidět, že spíš pravidelně,“ neodpustil si rýpnutí na Aidanovy znalosti, potažmo inteligenci. Popravdě neměl tušení, co člověk, který tři čtvrtiny vyučování odignoruje, na škole vůbec dělá. No, je to jeho život, ať si ho zkazí dle libosti. Emery si stejně dokázal jasně představit, jak Aidan nakonec skončí jako profesionální hráč famfrpálu, nebo něčeho podobného – tam kde nepotřebuje mozek, nýbrž svaly. Úplně zbytečné, mínil havraspárský šesťák.
Bylo ale úplně zřetelně vidět, jak s příchodem několika havraspárských slečen Aidan zacouval. Skvěle, dámy, jen tak dál, pochválil spolužačky v duchu Emery, který byl jen rád, že Thorne zařadil zpátečku a už nedělal tak očividného tyrana ročníku. No, možná by tohle naparování a útočení fungovalo lépe na někoho uťáplejšího, Emery měl ale vždycky pádnou vyřídilku, a Aidanovi nehodlal nechat nic projít bez boje.
„Užij si to krmení lžičkou, Thorne,“ zašklebil se ironicky, „možná mají dámy dojem, že bys to sám nezvládl.“ Havraspárák to sice nerad uznával, ale Aidan měl možná pravdu. Emery nikdy nechápal, proč má určité procento ženské části populace nutkání zacházet se svými idoly jako s nemohoucími štěňaty. Ne že by si teda zrovna Thorne se svým příšerným charakterem zasloužil být něčí idol.
V tu ránu dorazila na nástupiště Brook. Tuhle mrzimorskou měl Emery rád. Nejen že sdíleli nadšení pro péči o kouzelné tvory, také dělali OVCE z prakticky totožných předmětů. Nic nespojí dva lidi tak, jako stres, káva a noci probdělé nad učením. „Nazdar, Brook,“ zazubil se mladík na plavovlásku, což působilo na jeho povětšinou vážném obličeji jako pěst na oko. „On a učit se? Sni dál. To od něj nemůžeme čekat,“ neodolal Emery dalšímu rýpnutí na Aidanův účet. Do toho všeho se přihrnul Zach, nebelvírský sedmák, kterému mladík věnoval nedůvěřivý pohled. Koneckonců, nějak moc se měl k Aidanovi, a Emery nehodlal riskovat, že se místo jednoho tyrana bude muset vypořádávat s dvěma. „Ahoj,“ brouknul podezíravě a se zadostiučiněním sledoval, jak Thorne dostal pecku do zad.
Trochu nechápavě se na September, která zrovna prapodivně vlnila obočím – ne, ale vážně, co měl tenhle druh komunikace sdělovat? „Mám za sebou Péči a Lektvary, měl bych si zlepšit to Mko,“ usmál se stále ještě trochu zmateně na Berry a s nesouhlasným nakrčením obočí pozoroval její komunikaci s Aidanem.

_________________

Sep se zarazil a ohlédl se, zrovna když se Aurora svezla elegantním obloučkem na zem.
"Auro!" vykřikl a trochu poděšeně se připojil k rodičům. Vypadala vážně příšerně, ale Septimus tolik myslel na vlastní stažený žaludek, že mu nedošlo, že Aurora, která všechno vnímala mnohem citlivěji, nebylo vlastně celou dobu daleko od toho, aby se složila.
"No tak, beruško," broukl tiše. To tiché sesutí kupodivu nepřivolalo zase tolik pozornosti, ale Sep se vpíjel očima jen do těch Auřiných a okolí si nevšímal. Jednou rukou Auře odhrnul vlasy z čela a vyzkoušel hřbetem dlaně teplotu. Byla studená a navíc nabrala vážně zajímavou barvu, která jí ladila s botami.
"Ségra, nebreč. Projdeme to spolu, co říkáš? Koupím ti něco dobrého," dodal rozhodně, protože po takovém vypnutí se určitě aspoň malé ovocné pitíčko vypít prostě musí. Vzal Auru za ruku a jestli se moc nebránila, pomohl jí vstát. Jakmile stála rovně, lehce jí otřel slzy pod očima a začal v kapse lovit kapesník.
"To to začíná," povzdechl si, ale vzápětí se uklidňujícím způsobem pousmál. Teď rozhodně nebyl ten správný čas na škádlení. "Z toho si nic nedělej, bledulko. Mám nápad. Vůbec se nepustíme, to bys šla?" Otočil se zády a za předpokladu, že Aurora s pištěním neutekla, se ohlédl po mamce a tátovi, jestli by neprotlačili vozíky. Pro taťku to taky bylo nové a tolik s tím nenadělal... Ale holky v rodině se musely chránit. Septimus si trochu přidřepl a se zafuněním nabral sestru na záda.
"Ty mě strháš," zavtipkoval, ale tohle bylo možná lepší než projít to s vozíkem a chladem stěn všude kolem. "Neuškrť mě. Hele, vidělas tu holku, jak si zacpala nos? Jaký myslíš, že to je pocit, projít stěnou? Určitě budeme mít všude kolem hlavy černo a studeno... Chyť se mě pevně," broukl s letmým úsměvem a vykročil kupředu.

_________________

>>

My jsme se na nádraží zjevili všichni - dokonce Matyas se přemístil z Peru i se svou přítelkyní Tian, což byla dívka z rodiny chovatele lam. Vážně zvláštní, ale rozhodně to bylo boží. Byla moc milá a taky moc pěkná, a hrozně malá - převyšovala jsem ji o tři centimetry, a to jsem měla kolem 16O cm. Na rozdíl od toho divnýho chlápka, kterého jsem měla tu čest poznat na Mistrovství uměla dobře anglicky, takže jsem se mohla vesele smát jejím jemným vtipům. Moc se mi líbila, i když byla škoda, že jsem kvůli ní už tak dlouho neviděla brášku (tak nějak se zabydlel v Peru, bídák jeden). Ale i tak jsem jim to přála. Navíc, kdo se mohl pochlubit lamami v rodině?
Přepážkou jsem už procházela několikrát, takže jsem prošla, dokonce jsem ani nezavřela oči - a bylo to fakt děsivé. Zato pohled na červenou lokomotivu mě zase dostal do kolen a já odolávala nutkání jí běžet políbit.
"Takže teď budeme celý rok jen sami dva." prohodila maminka, kterou jsem okamžitě pořádně objala. "Neboj mami, to zvládnete. Jste přece velcí."
"To máš pravdu, Gwen, my to z maminkou přežijeme. Pokud mě tedy nezaškrtí." přidal se táta s rozpustilým úsměvem. I jeho jsem objala, ačkoli rozhodně ne toho dne naposledy. Vždyť mi koneckonců nesl kufr. Společně s bratry a tatínkem jsem se nasáčkovala do vlaku, kde se kluci okamžitě rozprchli - a Jamie my úplně zmizel se slovy, že jde někoho hledat.
Určitě toho zrzavýho kocoura, Olivera, nebo tak. Mluvil o něm celé léto.

Já si nakonec vybrala první kupé, na které jsem narazila, a to bylo kupodivu prázdné. Nasoukala jsem se s tátou do kupé ve vagónu se sympatickým písmenkem C, kde jsem si položila kufr. Ještě jsem vyběhla ven, abych se pořádně rozloučila, což se neobešlo bez objímání a pusinkování. Zase mě svíral ten starý známý pocit osamění, a to jsem ještě ani neodjela pryč. To mi na Bradavicích vadilo. Bohatě by mi stačilo, kdyby se tam chodilo jako do normální školy.
Pak jsem zmizela ve vlaku, abych se řádně uvelebila. A zkontrolovala, zda mi někdo neobsadil kupéčko.

_________________