Mírně nakrčí obočí a odkašle si, Sutton okamžitě vystřelí a z kabely jí podá zrcátko a balzám na rty, Am si zamyšleně rty natře a věci vrátí Suttonovi, který si pak dá zase pohov. To vše kvůli tohho, co Flavi právě řekl. "Bez kouzel? Takže nejsi čistokrevný, že?" Nadzdvihne tázavě obočí, ale na odpověď nečeká. Čistokrevní by se kouzel nevzdali, že ne! Popojedem. "Protože ty já moc nemusím, ale zase se nechci moc vykecávat, chápeš." Zaculí se na Flaviho.
"Až pojedu o těch prázdninách domů, vezmu tě s sebou! New York se ti bude líbit a můžeme zajít na prohlídku nových kolekcí na léto! Uvidíme všechny nové modely od všech módních návrhářů co jen jsou a určitě si budeme moct něco nechat! Tedy pokud budeš chtít. Ale ty chceš, ne? Alespoň na pár dní, bude to zábava! A třeba by pak vaši zjistili, že růžová není jen pro holky!" Pronese nadšeně a zatleská, upře psí oči na Flaviho jako by se ho snažila přesvědčit, aby s tím souhlasil a hledí na něj jako nakopnutý Kocour v botách tak dlouho, dokud se nevyjádří tak, jak ona očekává. Nebyla by to ona, kdyby nechtěla domů pozvat někoho, koho zrovna poznala, že. V hlavě se jí ozve tichý hlásek, který jí domlouvá, že si nemá kupovat kamarády, ale tak nějak to ignoruje. Tohle přeci není kupování, jen dělání radost někomu jinému za účelem přátelství! Takže kupování... "Tvoje babička je z Norska? Táta jednou v Norsku srazil autem nějaký zvíře a pak mu zaplatil pohřeb, nevím co to bylo za zvíře, ale ten dort na pohřbu byl fakt super!" Zazubí se na Flaviho hrdě, jako by bylo strašně super, že srazil zvíře. Pohodí hnědou hřívou a upraví si korunko-čelenku, napije se svého kakaa a pak si vzpomene, že se předtím Flavi zmínil, že je podle něj kakao lepší. "Já mám taky kakao ráda, jen tak mimochodem. Táta říkal, že mi bude chutnat i káva, mamka s tím nesouhlasí , ale teta Alexandra tvrdí, že úspěšný člověk spí co nejméně, aby toho co nejvíce stihl a proto musí pít kafe, aby do sebe dostal ten... ten kofein, nebo tak něco. Nevím, jestli bych se kvůli něčeho takovýho vzdala možnosti dvanácti hodin spánku, teda..." Zazubí se na celý kotel a zavrtí se na své růžové dečce. "Teda. Já ráda spím, i když musím vstávat brzo, protože tohle," ukáže na své vlasy, "se samo neudělá. A taky oblečení se samo nenachystá a už vůbec se zuby nevyčistí samotné." Postěžuje si, přičemž si odfrkne a protočí oči, jakože je to fakt otrava, ale vzhled je důležitý. Pro ni je vzhled důležitý, ono pak záleží na tom, jak moc je vzhled důležitý pro Flaviho, zda-li ji pochopí, nebo se jí vysměje, že.

Mezitím Sutton alespoň trochu konverzuje s Angvin, která se z jeho přítomnosti ale očividně moc neraduje - jenže on je nejlepší přítel Amarilly. Na tohle je prostě zvyklý. "Leia. Hezké jméno. Stejně jako Angvin. Jsi místní, že?" Zeptá se spíše pro ujištění, ono je to tak nějak... zjevné. "Už máte hůlky?" Vypustí jen tak mimochodem, aby nezavládlo ticho a opatrně strčí loktem do Am, pohledem jí naznačí, že má být trochu milejší - ale jako odpověď se mu zatím vrátí jen protočení očima. "A víte něco o Bradavicích? Třeba nějaké zajímavosti a tak. Asi jste v tady déle, potkali jste už nějaké starší studenty?" Pokračuje s vyptáváním Sutton a Am mezitím uvažuje při pití kakaa. Zřejmě je tohle velmi účinná taktika, protože to Am moc dlouho nevydrží. "Do jaké koleje si myslíte, že se dostanete? Já slyšela, že do toho Zmijozelu nebo tak něco lidi moc nechcou, prý tam jsou lidi, kteří nemluví a nemají smysl pro humor, říkala Alex, že, Suttone." Zazubí se na svého nejlepšího přítele a tázavě nadzdvihne obočí, jakože jestli už si vede lépe, na což se jí dostane krátkého pokývnutí místo odpovědi slovní. Zůstane tedy tázavě těkat pohledem mezi Flavískem a, uhm, Angvin. Sutton taktéž.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

Otevřeli se dveře a podruhé vešel malý kouzelník mudlovského původu, který konečně nastupuje na Školu čar a kouzel v Bradavicích. Andy rychle zavřel a s plným bříškem se vydal ke stolku u zdi s osvětlením. V tašce, kterou měl hozenou přes rameno, nesl několik knih. Už doma cosi studoval z těchto spisů a rozhodl se pokračovat v kouzelnickém prostředí.
V Kotli bylo poměrně prázdno, ale Andrew netušil proč. Dál pokračoval dlouhým krokem ke stolku. S vrznutím si od stolu odsunul židli a položil tašku na stůl. Usedl na poněkud zaprášenou židli a otřel si ruce o kraťasy. Za opaskem kraťas měl hrdě zastrčenou svou novou hůlku. Doma hledal v učebnicích nějaká jednoduchá kouzla, ale nedohledal se ničeho, co by zvládl za méně jako týden. Pouze zmínka o jednom kouzle, který rosvítí na konci hůlky světýlko, zaujala Andyho natolik, že se rozhodl v podvečer opět zajít do Krucánků a koupit si něco o kouzlech.
U schátralého stojánku s nějakými, na pohled starými novinami si Andy všiml titulku KONEC BENEVOLENCE – MINISTERSTVO JIŽ NADÁLE NEHODLÁ NEČINNĚ PŘIHLÍŽET PORUŠOVÁNÍ ZÁKONU O UTAJOVÁNÍ. Byl tam obrázek, kde si dva muži potřásali rukou. Andy se zvedl od stolu, sebral jedny noviny a znovu zasedl ke svému místu. Andy nestačil věřit svým očím. "sňatkům kouzelníků a mudlů je třeba učinit jednou pro vždy přítrž... Je nemyslitelné, aby kouzelníci sami sebe odhalovali mudlovské veřejnosti takovýmto způsobem... Tremlett s Tinkerbellem si však od změny slibují velký přínos pro kouzelnickou společnost..." Andy si některé útržky sám pro sebe šeptal.
Andrew obrátil list. Byl tu další titulek o tom, jak Brumbál zdělil počty mudlovských učitelů v Bradavicích. Snad všude byli narážky na mudlovský původ. Až se tu znovu ukáže Gweeny, tak bude mít určitě spoutu otázek.

"No, přímo místní bych tak úplně netvrdila, ale jo, jsem z Londýna." Angvin se při zmínce o svém jméně nenápadně uculila. Sice za své ani jedno jméno moc ráda nebyla, ale když už vám ho někdo chválí, tak co, že? Při zmínce o Zmijozelu si Angvin hořce pomyslela, že "něco" jako Amarilla, by se tam hodila hned potom, co by jí sešily čumák k sobě. "Jo, hůlku už mám, hruška, třináct palců a vlas z víly. jakmile to řekla, vytáhla z poza pásku, kterým měla přitažené kalhoty hůlku ze světlého dřeva. Líbila se jí. Nebyla sice vůbec zdobená, ale dřevo bylo hladké a skvěle jí padla do ruky. Zajímalo jí, jestli má kouzelník jednu hůlku na celý život, nebo jestli na to prostě existuje nějaký limit.
Ale teď už si zase uvědomovala Děravý kotel kolem sebe. "Nevím, popravdě, ani neznám jména všech." řekla, z jejího hlasu byla cítit jistá nejistota. No a co že je kouzelníky zvaného "mudlovského" původu. Za sebe byla ráda, že je první v rodině, doufala, že taky nebude poslední. Amarilla byla zřejmě čistokrevná, podle toho jak mluvila.

"Čistokrevnej rozhodně nejsem," řekl rozhodným tónem. V tomhle si byl naprosto jistý. "Babičky s dědečkama vůbec nekouzlí, teda jako že nemaj ani nadání, no a rodiče nechtějí." Víc nějak nepotřeboval zmínit, vůbec ne fakt, že je vážně zvláštní ten její názor na kouzelníky a jejich původ. Co zatím na Příčné viděl, bývalo to spíš naopak, spousta starších se na něj dívalo skrz prsty, když došli k závěru, že není z kouzelnické rodiny. A to on asi nebyl, teda, on vlastně sám nevěděl, jestli je mudlovského nebo kouzelnického původu. Byl prostě Eöbergsson, ať to už znamenalo co chtělo. Mudlozelník nebo Kouzdla? Existujou vůbec tyhle věci?
A zase chvíli tonul v myšlenkách. "Jasně, to bych rád, New York musí být super," kývl bez sebemenšího zamýšlení. To, že by si ho Am snad chtěla nějak kupovat, ho ani nenapadlo, možná taky proto, že tu část o oblečení jeho pozornost prostě nezachytila. Už totiž myslel na rušné ulice velkoměsta, spoustu nových věcí a tak. Děsilo ho to, ale zároveň moc zajímalo. Určitě se tam dalo skvěle ztratit. A být přepadnutej. A zabitej. Zatracen brutálním způsobem. Hm, docela by mě zajímalo, jaká je v takovým New Yorku kriminalita. A jestli tam vážně žijou zlí lidi, co zabíjí malý děti. Babi říkala, že jo, a že tam mají čtvrť lidožroutů - asi by bylo hodně neslušný se Amarilly na to zeptat, co? Kdepak Flávo, neptej se, zjisti si to. A vůbec, už moc nemluv. Meleš hlouposti. A ona si s mluvením vystačí. Ještě by si jinak seschla pusa. A byl bys jak seschláč hubáč. Poznámku s dortem taky radši nekomentuje. Podle něj totiž není moc normální platit nějakému zvířeti pohřeb i s hostinou. Ta holka je asi pěkně zazobaná - teda jako bohatá. Takoví lidé se pak sami o sebe neumí starat a čekají, až jim všechno padne pod nos. To není dobře. Chci svoje vyšívání. Moc myslím.
"Já teda doufám, že budu moct spát vždycky hodně. Nechci mít kruhy pod očima, kazí to dojem z celýho obličeje," pronesl zamyšleně v reakci už ani nevěděl na co z toho, co dívka řekla. Mluvila prostě moc. A Flá začínal mít pocit, že mu brzo exploduje mozek. Což nebyla zrovna nejlepší vyhlídka. Jasně, Am je fajn, ale v omezeným množství - teda aspoň podle jeho skromného názoru. A asi ani není zlá, jen přehnaně rozmazlená.
Trochu ho mrzelo, že Angvin se baví jen s tím Suttonem, nebo jak se jmenoval. Třeba mohla aspoň nějak reagovat na to, že by si s ní býval rád psal dopisy. Pohlédl na ni trochu zmateně - nepamatoval si, že by jí udělal něco hrozného. Ale ptát se, to zas nechtěl.
"Nevím, kam se dostanu," pokrčil rameny a aby se neřeklo, dodal ještě: "ale někde jsem slyšel, že to zařazování je prej děsně o nervy. A bolestivý," a zkřivil obličej v trochu zmučený výraz. Samozřejmě jen opakoval to, co slyšel. Nejen že si ani pořádně nepamatoval všechny ty koleje, ale hlavně měl nepříjemný pocit, že jakmile proběhne zařazování, ať už bude jaké bude, prostě se zjistí, že on tam nikam nepatří a pošlou ho šupem, šmahem zase domů. A tam ho zase budou přivazovat někam na střechu v bouřce... Bouřky, brr, fuj! Při vzpomínce na bouřku se celý rozklepal a zbledl, takže už jeho kůže byla skoro průhledná nejen na zápěstí. Samozřejmě se objevila tendence zalézt někam do pryč, ideálně pod stůl nebo do skříně. Naštěstí se ale celkem brzy z myšlenky na blesky vzpamatoval a upřel pozornost zase na tu pavučinu, kde se už zas promenádoval ten hnusný, tlustý pavouk.

_________________

>>> Uličky (Kenneth a Jocelyn)

Naklonila hlavu na stranu a trochu si na hlavě upravila klobouk, který jí nyní trochu překážel v dobrém výhledu na pana Van Helmonta, ale aspoň se cítila o něco krásnější. Neměla sice tak čisté svědomí, vždyť tu věc zaplatil za ni. Její hrdost utrpěla menší šrám, ale vědomí, že to byl právě tenhle chlapec, který jí klobouk koupil, jí trochu uklidnilo. Byla sice jeho přítelkyně, ale to neznamenalo, že za ní bude muset utrácet majlant. Bezpochyby tohle byla jedna z mnoha věcí, na které si bude muset zvyknout, ovšem ne příliš. S představou, že by skončila jako Amelinda, náhle vystřízlivěla. Jenom jeden klobouk. Tohle doma dost dobře nevysvětlí. Odešla pro sladké pro sestry a vrátí se s taškou nákupu, pilotkami na nose a kloboukem na hlavě. Až jí uvidí matka… Ne, to skutečně dost dobře nevysvětlí. A už vůbec neokecá. „Abych pravdu řekla, přesně nevím.“ Pokrčila rameny a pohlédla krátce na Kennetha, jehož pohled na ní od té doby, co měla na sobě onen módní doplněk, ulpíval pohledem častěji. „To se bojíš, že člověk na něco šlápne nebo jak?“ Našpulila tázavě rty, nakonec se ale přeci jen trochu zlomyslně usmála, když si povšimla překvapeného výrazu chlapce. Z čeho byl pořád tak překvapený? Chvílemi měla pocit, jako by se to u něj rovnalo vést konverzaci a pornografii nebo sexuálním životě, ale oni mluvili jen… o nohách a botách. Suše nad tím zavrtěla hlavou a dál nechala tohle téma plavat, protože kvůli němu pomalu začínala cítit výčitky svědomí a jeho rozpaky byly nakažlivé.
Příběh, který mu vyprávěla, znala poměrně dlouho. Co si tak vzpomínala, prvně ho slyšela od Haldena. Byl na původ svého rodu hrdý a legendě věřil. Co se Jocelyn týkalo, chovala velkou úctu ke svému pradědečkovi a k celému jeho rodu, ačkoliv si to sotva z poloviny zasluhovali, s výjimkou pár jedinců, ale legenda pro ni byla jen legendou. Nevěřila, že by to mohla být pravda a to všechno se stalo. „Ne, ale nechám si to líbit.“ Uculila se na Kennetha a její oči se vyklenuly do půlměsíčků. Sevřela v dlani tašku a zvedla pohled před sebe. Pomalu se totiž blížili k Děravému kotli, kde se měli setka s Kennethovým bratrem. „Tamní rod je přeci rod Frey, z něho částečně pocházím. Má babička byla z rodu Frey, než se rozhodla spojit s Lionelem Carrighanem. A z onoho svazku vzešla má matka.“ Snad mu potvrdila jeho domněnky či je vyvrátila, nicméně fakt, který naznačovala, byl nevyhnutelný. Kolem její rodiny se točilo více zvláštních legend, než bylo zdrávo. „Ale je to jen pohádka.“ Pokrčila rameny, snad aby trochu odlehčila atmosféru. Najednou jí totiž trochu fakt, že Freya a Isla mohli existovat, trochu začal tížit. „Vymysli něco. Co třeba pokračování toho, jak to bylo dál s Rodwellem a cukrovým pásmem nad Bradavicemi?“ Nahodila takticky, nechala si otevřít dveře a vešla do rozlehlého, ale přece útulného lokálu. „Hm, zdá se, že jsme tu včas.“ Zkonstatovala, když se rozhlédla kolem a Brentona nikde nezahlédla. Poté se i s chlapcem vydala k volnému stolu, kde se usadila a stáhla si z hlavy klobouk, nákup nechala ležet vedle sebe u židle. „Vážně nevadí, že tu jsem?“ Ujistila se znovu, přeci jen by tu nechtěla být jako páté kolo u vozu. S Brentonem se osobně neznala, tudíž ani nevěděla, co od muže jeho postavení očekávat.

_________________

<<

Zavřel za sebou dveře a rozhlédl se po středně zaplněném lokále. Přišli akorát včas, protože brzo se sem začnou hrnout další kouzelníci na oběd a mačkat se někde u stolu v šesti opravdu nechtěl. A tak s lehkým úsměvem zamířil k prvnímu volnému stolu, u kterého se zastavil. Pohlédl na svou spolužačku přes rameno a teatrálně si povzdechl, zatímco si odkládal tašku s nákupem úplně dozadu ke zdi na lavici. "Zkrátka se to nesluší k dámě takového postavení," odpověděl a pozvedl nepatrně obočí. Možná se za tím skrývalo mnohem víc, těžko říct, ale to Kenneth už nehodlal zmiňovat, protože už takhle ho musela považovat za totálního blázna. I on sám se pokaždé v takové situaci cítil docela zvláštně a divil se, že s ním má v tomhle dívka takovou trpělivost. Nedal se považovat zrovna za puberťáka dnešní doby. Ale to neviděla, že tohle téma mu vůbec nedělá dobře? A vůbec, přemýšlela nad tím, jak to bude dál, když ho i tohle uvádělo do rozpaků? Promnul si zamyšleně kořen nosu a zakroutil hlavou. Zlehka se nad tou myšlenkou pobaveně ušklíbl, než zasedl ke stolu a mrkl směrem k hodinkám. Měli to akorát. "Opravdu? A jak moc je to pravdivé?" zeptal se dříve, než dodala, že to je spíše taková pohádka, a tak nepatrně přikývl. Na chvíli se zarazil, protože měl snad v záměru zeptat se na poměrně choulostivou otázku. Alespoň pro něho by taková otázka choulostivá byla a nepochyboval o tom, že pro ostatní čistokrevné rovněž. Opřel se dlaněmi o desku stolu a pohlédl dívce do očí, než se zaptel: "Víš, je pár rodů, kteří zpochybňují vaší čistokrevnost... je pravda, co se říká?" vyslovil opatrně domněnku, která ho tížila, protože vůbec netušil, jak na to bude Jocelyn reagovat. Tohle by byl poslední hřebík do jejich pomyslné rakve, kdyby se ukázalo, že dívka není čistokrevného původu.
"Možná něco vymyslím," přislíbil s menším úsměvem a hned vzápětí zakroutil hlavou, protože právě naopak byl opravdu rád. Byl to další úkaz toho, že mu opravdu důvěřovala a hodlala kvůli němu ledacos vydržet. Vážil si toho. A právě v tu chvíli do Děravého kotle vstoupil další muž, kterého tentokrát kvůli až nepřirozené výšce nešlo přehlédnout. Už od dveří se svým typickým úsměvem přikyvoval všem známým tvářím a očima schovanýma za tmavými brýlemi vyhledával svého bratra, s kterým si tu dnes měl dát oběd. Na rozdíl od ostatních kouzelníků, kteří byli oblečeni v krátkých tričkách a třeba i kraťasech, byl Brenton naprosto plnohodnotným reprezentantem svého rodu, protože byl oblečen ve slabém společenském obleku, ve kterém měl pochopitelně bílou košili a úzkou kravatu. Už od pohledu však bylo znát, že letní měsíce nemá zrovna v lásce, protože ač vstoupil do místnosti, sluneční brýle si stále nechával na očích. Nebo to snad bylo kvůli tomu, že měl od sluníčka spálenou celou tvář? Theressa tu mastičku od lektvaristů proti spálení od sluníčka také mohla koupit dřív. Chvíli blokoval hlavní dveře, než si konečně všiml Kennetha sedícího u stolu a také děvčete, které od pohledu neznal. Obočí mu za brýlemi výrazně stouplo a sympatické pousmání se vytratilo do ztracena. Snad se na okamžik chtěl vžít do nenápadného pozorovatele a pouze přihlížet dění u stolu, ke kterému se měl za chvíli přidat, avšak Kenneth si ho merlinžel všiml. S menší nelibostí si sundal brýle a promnul si svědící tvář, než došel ke stolu, hledě krátkou dobu na Jocelyn, poté stočil své modré oči i na Kennetha. "Přivedl sis doprovod? To v plánu nebylo, Kennethe," zablýsklo se mu v očích, než mu tvář prozářil úsměv, což značilo, že to vůbec nemyslel vážně. Brýle odložil na stůl před sebe, už se stáčeje k děvčeti. "Dovolte mi se představit, mladá slečno. Jsem Brenton Van Helmont, Kennethův bratr, ale to jistě už víte," natáhl k ní ruku a pokud mu to dovolila, naznačil lehké políbení na hřbet dlaně, současně s tím zvedaje oči k těm jejím. Potutelně se usmíval, než se narovnal v zádech a zabloudil pohledem ke Kennethovi, ten už odpovídal. "Ne vždy jde všechno plánu, nemyslíš?"
Brenton se lehce ušklíbl nad pohotovou odpovědí svého bratra a rozepnul si černé sako, které si hned následně stáhl z ramen a položil ho na volnou lavici. Chvíli váhal, zda si přisedne ke Kennethovi nebo k Jocelyn. U obou to bylo tak trochu rozporuplné, ale nakonec zvolil dívčinu stranu, protože by si mohla připadat trochu nepatřičně, když by seděla sama proti nim oběma. "Tohle léto mě asi zabije. Opravdu," zadíval se na Kennetha, který ho počastoval nechápavým pohledem. "Zítra se balím a odjíždím na týden do Švédska, mělo by tam snad být alespoň trochu lépe... nebo by také hrozilo, že se tu uškvařím," usmál se pobaveně nad tím výrazem a podíval se po obou, zda to berou stejně humorně jako on a nakonec se rozhodl nasadit formální tvář a suše dodal: "Začíná mi dovolená," osvětlil to stroze a usadil se vedle Jocelyn, na kterou se zářivě usmál a vrátil se pohledem na Kennetha, který jeho slovům zamyšleně přikyvoval. Bylo až komické, jak oba byli podobně spálení. "Takže vy dva spolu chodíte," střídavě se zadíval na nově poznanou dívku a svého bratra, než dodal: "do ročníku, předpokládám?" pozvedl významně obočí a stočil se k Jocelyn pohledem, když se u stolu zjevil hospodský a Kenneth si začal radši objednávat oběd, protože při tom Brentonovu zamyšleném odmlčení ho trochu přepadl strach, že ví víc, než by měl. Poté nechal prostor i ostatním, aby si objednali, co chtějí a nakonec už se pohledem věnoval znovu Brenovi s Joc. "Potkal jsem Jocelyn kousek od knihkupectví, byl jsem nakupovat nějaké věci a Amelinda mi dala seznam, co by tu chtěla koupit, tam mi Jocelyn ochotně pomohla, za což ji právě zvu na oběd," stočil ke své přítelkyni zrak a rozpustile se pousmál s pohledem, že žádné námitky nebere v úvahu. Pomohla mu, musel ji to nějak vrátit.
"Jak šlechetné, bratříčku," zacukroval hraně Brenton a pobaveně se uculil i na Jocelyn, než svižně dodal: "A já ji zvu na pití," rozhodl bez mrknutí oka a propálil Kennetha pobaveným pohledem, než nad tím nevinně pokrčil rameny.

_________________

| +

K předešlému tématu ohledně bot se už raději nevracela. V tomhle se jejich pohledy totiž naprosto rozcházely. Zatímco on to jistě považoval za neslušné, ona v tom viděla nesmírnou úlevu po hodinách strávených v zavřených botách. Kenneth sotva mohl vědět, jak se chodí na podpatku, i tak se ale rozhodla jeho názor respektovat a odpustila si rýpavou otázku, zda se sprchuje a spí v obuvi. Vtipná představa to ale byla. Co jí ale překvapilo, byla jeho otázka ohledně jejího původu. Ne, že by na to nebyla zvyklá, ptalo se jí na to už dost lidí, ale zrovna od Kennetha by to nečekala. Na jednu stránku to byla známka toho, že v její přítomnosti trochu pookřál a nebál se zabrousit k choulostivějším tématům. Smířlivě se proto usmála, snad aby si se svým dotazem nedělal takovou hlavu. Kdyby byla na jeho místě, pravděpodobně by se na to také zeptala. A ona před ním nehodlala mít tajemství. „Abych pravdu řekla, s určitostí to není jisté. Věděl to jen Paul Thornton.“ Pokrčila rameny, ale přeci jen se nakonec rozhodla celou situaci trochu více osvětlit, protože tohle říkala každému. „Po onom požáru proběhla obnova celého sídla, jenže dům už nebyl jako dříve. Nemyslím vzhledově, ale… Paul Thornton je stále v naší knihovně. Jako duch.“ Zatvářila se trochu suše, protože nevěděla, jak na tohle bude reagovat. Ale vzhledem k tomu, že duchy v Bradavicích potkával několik let téměř denně, neměl by to být zase až tak děsivý fakt. „Často ho tam potkávám, ale s nikým za celou tu dobu nepromluvil, ač se o to hodně lidí snažilo. Poslední léta se ale chodí dívat na jeden starý obraz a u toho si drmolí podivnou říkanku. Jen v den výročí jeho úmrtí se chová… Děsivě.“ Vyřkla poslední slovo, které by jeho chování vystihovalo, a znovu se dala do řeči. „Začíná to večer, kdy sedí u svého psacího stolu v knihovně a končí to křikem. Je mi ho líto, ani ne tak pro to, jak zemřel, ale co strašného ho tady připoutalo a nedá mu spát.“ Zamyšleně semkla rty a mezi obočím se jí vyrýsovala starostlivá vráska. Sama za ta léta pochybovala, že je skutečně lež všechno, co se stalo. Jenže ten křik, ta věta „Já nejsem mudla!“, která se jednou ročně rozléhá zdmi sídla, poukazuje na zcela jiný fakt. „Ráda bych ti odpověděla na tvou otázku, ale není to v mých možnostech. Jen nikde, prosím, neříkej, že máme v sídle ducha. Asi by nám to ubralo na atraktivitě.“ Našpulila provokativně rty, samozřejmě tak chtěla odlehčit situaci a odvést pozornost jinam. Kolik lidí mělo takový luxus, aby měli ve své soukromé knihovně mrtvého rodinného příslušníka? Nakonec se obávala, že by k nim lidé začali chodit jen kvůli tomu a pokoušeli by se z Paula Thorntona vymámit pravdu.
Své myšlenky brzy odvedla jinam, když znovu pohlédla na Kennetha a věnovala mu jeden z těch úsměvů, na které by se nemělo zapomínat. Seděli sice společně u stolu a v relativním soukromí, přesto měla tahle chvilka něco do sebe. Když se však chlapcův pohled zaměřil kamsi za ní, mírně se napřímili a stočila hlavu ke dveřím, kde postával Brenton. Tak a bylo to tady. Teď už nebylo úniku. Na jednu stranu trochu zalitovala, nechtěla přeci jen narušovat plány obou bratrů. I když byla Kennethovou přítelkyní, neznamenalo to, že by se s ním musela nutně účastnit všech akcí. Jakmile však Brenton promluvil, vyloudila na své tváři přívětivý úsměv. Takže vtipálek? Natáhla k němu svou ruku, snad ze starého zvyku by mu jí stiskla jako jemu rovnému, naštěstí si na poslední chvíli vzpomněla na dobré mravy a nechala si políbit hřbet ruky. Jako by její zvyky byly spíše zlozvyky. „Ano, jistě. Nezaměnitelná opálenost, kterou oplýváte oba dva, by tu byla.“ Neodpustila si drobné rýpnutí, což je n dokazovalo to, že si z přítomnosti dalšího Helmonta větší hlavu nedělá. A nehodlala ze sebe dělat něco jiného, než čím ve skutečnosti byla. „Jsem Jocelyn Thorntonová, těším mě.“ Představila se vysokému muži, načež se ohlédla po Kennethovi, který začal mluvit o plánech. Něco na těch slovech bylo, protože se na chlapci delším pohledem zastavila, než se znovu rozhodla upřít pohled na jeho bratra. Zaposlouchala se do jeho slov, na tváři jí hrajíc pobavený úsměv. Byl docela jiný než Kenneth. Kdyby ho potkala na ulici, sotva by si troufala říct, že je to jeho bratr, i když vysoký vzrůst byl prvním nepřehlédnutelným faktem, které je oba spojoval. Přehodila si nohu přes nohu, lokty se zapřela do desky stolu. „Ano, chodíme spolu.“ Dovolila si krátký pohled směrem ke Kennethovi, kterého jistě tato odpověď musela přinejmenším vykopnout z klidu, a proto nenuceně, v Brentonově stylu, dodala dovětek. „Do ročníku.“ Ve skutečnosti nešlo o to, že by riskovala jejich odhalení, jako spíš žertovala. I když dost na hraně. Nakonec myslet si o tom mohl, co chtěl. Oba dva. Ale jen Kenneth znal pravou skutečnosti. Stočila se k hospodskému, aby si objednala, když se dal chlapec do vysvětlování, jak se vlastně potkali. Co ale nečekala, by dovětek o placení. Naneštěstí už měla objednáno a hospodský se vydal pryč. Suše pohlédla na chlapce a zlehka přimhouřila oči. „Lháři. Já tě vážně jednou pokoušu.“ Odtušila k němu, i když se to možná v přítomnosti Brentona nehodilo. Co na tom ale sešlo. Kousne ho tak jako tak, až budou zase sami. Zaslouží si to. Když se i jeho bratr přidal k pošťuchování a rýpání, zlomyslně se usmála a založila si ruce na hrudi. Nejen, že byla pozvaná na oběd, ale ještě na pití. Výčitky ale pomalu začal převyšovat pocit zadostiučinění. „A máš to.“ Dodala s lehce pozvednutým obočím a více chlapce netrápila. Namísto toho se otočila na muže sedícího vedle ní a navázala na předešlou konverzaci. „Takže na dovolenou jedete do Švédska? Touhle dobou by tam mělo být počasí akorát.“ Nahodila se zájmem, krátce přitom zabloudila pohledem ke Kennethovi, kterého se pod stolem dotkla nohou.

_________________

Kenneth k odpovědi ohledně té čistokrevnosti pouze přikývl. Už pár dní nad tím přemýšlel a lámal si hlavu, kde asi tak bude pravda. Nebylo žádnou zvláštní, že se občas začala zpochybňovat čistokrevnost významného rodu. Většinou se tak snažili rod naprosto potopit a zbavit ho moci, kterou měl, avšak teď to bylo trošku něco odlišného. Alespoň mu to tak připadalo, protože ona pověst doprovázela rod Thorntonů téměř pořád, nebyl to pouze výplod něčí fantasie, nýbrž povídačka založená na faktech. Alespoň tak to on vnímal a o to více ho to tížilo. Nakonec ale už neměl možností cokoli dalšího říct, protože se v Děravém kotli ocitl Brenton, a tak to téma nechal klidně vyprchat s myšlenkou, že se k tom určitě brzo vrátí. Tahle věc ho hodně upoutala a o něco více, když se zmínila o duchovi, kterého měli v knihovně. Pobaveně se nad tím ušklíbl a stočil zrak k Brenotovi, na kterého nenuceně povytáhl obočí. To byl prostě on, lézt mu do zelí to uměl pokaždé velmi dobře. "Kazit ti tu radost nebudu," odtušil klidně, když se starší bratr z Van Helmontových rozhodl dívce alespoň zaplatit pití. Musel nad tím s mírným pobavením zakroutit hlavou, než střelil velmi významným pohledem po Jocelyn. Ta její odpověď se mu ani trochu nelíbila, ač věděl, že ho pouze tak provokovala a využívala té možnosti ho trochu potrápit. V tomhle měl v ní naprostou důvěru, i tak ho ale dostávala do takových prekérních situacích, kdy se musel tvářit smrtelně vážně a bez projevu rozhození. Měla ho přečteného, toho si byl moc dobře vědom. Brenton se zmínce o opálení pobaveně zasmál a střelil pohledem po Kennethovi, kterému se na tváři zračilo menší veselé ušklíbnutí. "Snad si tu z nás nebudete utahovat. Mně to v práci už stačilo," prohodil na oko vážně a poděkoval hospodskému za pití, když před něho položil sklenici pořádně vychlazeného piva. Obočí mu nepatrně stouplo, když se mu představila. Překvapení na své tváři nestihl zakrýt, čehož si všiml i Kenneth, jenž ihned přikyvoval. "Ano, chodíme spolu do ročníku a i koleje," doplnil Jocelyn, přičemž se Brenton trochu zachmuřil, ale pochopitelně pouze hraně, aby lépe podtrhl význam svých dalších slov. "Vždy mě mrzelo, že mě otec nedal do Bradavic. A teď víc, když vidím, že tam chodí takové krásné a ke všemu vznešené slečny," uculil se už za sklenkou piva a podíval se zpříma na Kennetha, který potlačoval nutkání protočit očima. I když asi trochu nebezpečné... domyslel si hned vzápětí, když se Jocelyn zmínila o kousání. Když Brenton pil, nastalo na okamžik zvláštní ticho. To Brenton byl ze dvou bratrů ten víc průbojnější a živější, což bylo hned na první pohled znát. Také měl ale věcí štěstí na maléry a rozhodně neskákal podle svých rodičů tak, jak oni řekli. Právě proto byli všichni rádi za uvědomělého Kennetha, který povinnosti prvorozeného převzal zcela automaticky, zatímco si starší Brenton stavěl hlavu, že takto a takto se chovat nebude, i tak byl ale výraznou postavou u Van Helmontových. Možná díky tomu, že si svou reputaci napravil zvoleným povoláním a možná i trochu dospěl, o čemž se ale dalo diskutovat, protože mu táhlo na třicet a občas připomínal bezstarostného puberťáka, který si akorát užívá života. Avšak tak pouze na ostatní působil, Kenneth i všichni ostatní v Helmontu věděli, že Brenton už se umí postavit povinnostem a problémům čelem a že by byl jednou schopen být hlavou rodiny, on to ale odmítal a přenechával to mladšímu bratrovi. "Mám pocit, že se o Thorntonových vedla doma nedávno řeč," prohodil ledabylým tónem, když akorát odkládal sklenici zpět na stůl.
"O tom nic nevím," zakroutil Kenneth hlavou.
"Ani nemůžeš. Jen jsem zaslechl otce se strýcem skrz dveře, když jsem šel do stájí. Melinví, co řešili. Znáš je," mávl nad tím ledabyle rukou, protože sám nevěděl, co se tenkrát v salónku řešilo, ač jméno Thornton tam padlo, to věděl naprosto jistě. Merlinžel pro svého bratra a jeho spolužačku neměl ve zvyku poslouchat cizí rozhovory za dveřmi, takže více nevěděl. Pak už stočil pozornost znovu ke zmiňovanému Švédsku a s úsměvem přikývl. "No právě, takže budu týden odpočívat a vyřizovat práci, co jsem tady v Londýně nestihl. Mám v plánu sebou vzít i přítelkyni, ale ta zatím o ničem neví - nějak jsem neměl čas ji informovat," nahodil nevinný kukuč, než pokračoval: "Navíc, Mälaren by měl být prázdný. Amelinda si totiž vydupala dovolenou pouze s Walterem, což mi připomíná, že budeš mít na týden na starosti naší sestřičku, Kennethe," zlomyslně se mu zablesklo v očích, když se podíval na Kennetha a zeširoka se nad tím zakřenil. "To asi nevíš, že? No, teď už ano," mávl nad tím rukou a podíval se koutkem oka na Jocelyn, na kterou se znovu usmál.
Kenneth informaci o tom, že bude mít na starosti malou Rossanu přešel bez mrknutí oka, ač ho to ani trochu nepotěšilo. I on se napil piva a olízl si pěnu, která mu zůstala na horním rtu, než nad tou novou skutečností pokrčil rameny: "Suzanne mi v tom určitě nenechá," držel si dál své naivní přesvědčení, že na tu malou dívenku nebude sám, protože to by byla asi poslední věc v jeho i jejím životě. Obzvlášť, když byli spolu sami o samotě se projevovalo, jak moc se nemuseli.
"A Thorntonovi na žádnou dovolenou nejedou?" zeptal se Jocelyn, když už o tom byla řeč. Kdežto právě v tom okamžiku se Kenneth zakuckal při pití, protože se ho Jocelyn pod stolem dotkla, což vůbec nečekal. Rozpačitě k ní zvedl zrak a strnule odložil sklenici zpět na stůl, což Brenton nemohl ignorovat. "Kene, jsi dneska v pořádku?" nasadil na půl tón starostlivosti a na půl tón přehnaného dramatizování. Přišel mu dneska trochu mimo, ale to se mu mohlo snadno znát. Navíc byl to právě Brenton, kdo byl takový roztěkaný a snažil se věnovat pozornost všemu a všem, byl nerad, když byl někdo mimo rozhovor a pouze mlčel, což mu připadalo, že se u Kennetha právě tak děje. "Jestli tě tak složila ta věc s tou Rossanou, možná bych si ji mohl na půl týdne do Švédska vzít," nabídl se šlechetně, když si všímal, že to bratrovi neudělalo moc velkou radost, což upřímně i docela chápal.

_________________

| +

Pousmála se na Kennetha v momentě, kdy prohlásil, že mu nebude vadit, když jí Brenton zaplatí pití. Nakonec o nic než přátelské gesto nešlo a Jocelyn to sama pobírala ve vcelku humorném duchu. Oproti svému bratrovi působil skutečně až příliš upjatě, jako by si toho až do dneška nevšimla. Tenhle fakt ale na jejím pohledu na něj přesto nic nezměnil. Prahla po jeho přítomnosti stejně intenzivně, jako před několika měsíci. Jediná škoda byla ta, že mu dost dobře nedokázala ukázat, jak moc si ho váží. Což se rozhodla uskutečnit v první volné chvilce, kdy budou sami. A tak zatímco věnovala chlapci poslední pohled, se rozhodla odpovědět Brentonovi. „Ne, naštěstí už jsem několika poznámkami potrápila Kennetha.“ Přiznala se zcela otevřeně a na tváři se jí objevilo zlomyslné uculení. Ráda si z chlapce utahovala, ale ani ne tak pro to, aby se jí naskýtal pohled na jeho útrpné grimasy, nýbrž aby ho trochu odvázala. Do plesu žila v domnění, že ho umí setřít jenom ona, ale po tom, co se stalo na mostě, si byla vědoma, čeho všeho je Kenneth schopný, když chce. Zavrtěla se na židli, natáhla pod stolem nohy před sebe, aby jim trochu ulevila a nechala chlapce, aby svému bratrovi objasnil situaci a to, odkud se znají. Samozřejmě jí neunikl Brentonův překvapený pohled, nicméně se ho rozhodla takticky přejít s menším úsměvem. Ani nečekala, že by jí mohl znát alespoň po jméně, ačkoliv se Thorntonovi nikdy ve společnosti úplně neztratili. „Asi jste moc v mládí zlobil.“ Odtušila k němu s jiskrou pobavení v očích, sama si snad neuvědomujíc, jak moc se mohla se svým tvrzením trefit do skutečnosti. O Brentonovi věděla jen základní věci a to, že je starší než Kenneth, zastává funkci soudce a je naprostým protipólem svého mladšího bratra. Nakonec zanechala polemizování a stočila pohled na hospodského, který před ní také postavil pivo. Nepila ho často, ale ani proti němu nic neměla.
Už už se chtěla napít z korbelu, když se starší z bratří zmínil o tom, že se o nich doma mluvilo. Z tváře se jí docela vytratil veselý úsměv a nasadila nečitelnou grimasu, kterou vrhla na chvíli i na chlapce sedícího naproti. Jako by snad ten o tom mohl něco vědět… Mírně se zamračila a nechala bratry, aby si o té informaci vyměnili pár slov, zatímco svůj neklid schovala do sklenice s pivem, když se napila. S nezvyklou klidností položila nádobu zpět na stůl a zlehka pozvedla koutek úst, aby nepůsobila tak vážně, ačkoliv se tak skutečně cítila. Helmontovi mluvili o její rodině, snad i o někom konkrétním. Vzhledem k tomu, co se o nich šuškalo ze všech stran, si nebyla tak jistá, zda o nich vedli debatu v lichotivém duchu. Paule, ty jeden idiote, vynadala dívka v duchu svému předkovi, který jim dost znepříjemnil život, načež se rozhodla promluvit. Tohle téma se jí přece také týkalo. „Zajímavé. Nicméně o nás se vedou řeči pořád. Nepřikládala bych tomu zvláštní význam.“ Pokrčila rameny a mimoděk se rozhlédla po lokále. Přes tvář se jí mihl temný stín pochybností, který však dost dobře mohl poznat jenom Kenneth. Protože on ji znal nejlépe, poslední rok ji měl na očích téměř denně, a tak mohl ledacos vypozorovat, stejně tak ona.
Byla nesmírně vděčná, když se hovor stočil od její rodiny k jinému tématu, protože rodinu Helmontů a Thorntonů měla co chvíli před sebou na talíři. A příjemné to zrovna nebylo, zvláště pak, když byla velká jistota, že si Kennetha nikdy nevezme. „Neměl jste čas nebo jste jí chtěl překvapit?“ Zeptala se Brentona při zmínce o tom, že s ním pojede jeho přítelkyně, ale nemá o této informaci ani tušení. Muž, který seděl vedle ní na ní začal každou vteřinou působit více a více rozpustile, jako by snad ani nebyl Helmont. „Každopádně doufám, že si odpočinete. Lidé jako vy si příliš volna nedopřávají.“ Dodala na závěr, protože si byla vědoma, že práce soudce není jednoduchá záležitost a některé procesy se táhly v řádcích měsíců a možná i let. Zaměstnání tohoto typu obdivovala, ale sama by se do něj nikdy nepustila. Trochu i Brentonovi záviděla, jaký život si navzdory svému původu vedl. Všechno leželo na Kennethovi, což naznačil i fakt, že jeho rodiče, tedy otec a Amelinda, počítali s tím, že pohlídá doma malou Rossanu. S menší obavou si přeměřila chlapce, jak na to bude reagovat. Věděla, jak je na tom se vztahem mezi ním a sestrou a o to víc jí zajímalo, jak se k tomu postaví. Nadšený rozhodně nebyl. „Rodiče často na dovolenou nejezdí. Otec je doslova posedlý svou prací, je věčně zavřený v pracovně nebo v laboratoři a je zázrak, když ho matka někam vytáhne.“ Odpověděla s jakousi nadsázkou na Brentonův dotaz. Doma už se taková záležitost brala s humorem, hlavně ze strany Jocelyn a jejího bratra. Co se matky týkalo, už to tak legrační nebylo, ale za ta léta si musel zvyknout, že je její muž bezmezný milovníkem zvířat. „Ale mám pocit, že se zmínili, že poslední týden v srpnu pojedou do Irska, do sídla Carrighanů. Navštívit matčiny rodiče.“ Zamyslela se a přitom se jí na čele prohloubila jedna nepatrná vráska. Znovu se napila piva a akorát včas skryla svůj smích v nápoji, když se Kenneth po tom doteku pod stolem začal dusit. Stáhla svou nohu zpět, aby to chlapec mohl rozdýchat a připsala si opět na seznam zakázaných věcí dotýkání nohou pod stolem. Ale jak se zdá, Brentona ani v nejmenší nenapadlo, co se mezi nimi ve skutečnosti odehrálo a pobral to po svém. A ještě s nabídkou. „Já bych to brala, Kennethe.“ Napověděla mu a nevinně se usmála, protože si byla víc než jistá, že jí tenhle mistrovský kousek ještě pěkně v soukromí vytkne.

_________________

Brenton se pobaveně pousmál, když se Jocelyn zmínila o tom, že i Kenneth musel vytrpět pár poznámek na své vkusné opálení. Škodolibě se nad tím zašklebil, protože byl rád, že ani mladší bratr se tomu nevyhnul. Mimoděk k němu sklouzl pohledem a prohlédl si zamyšleného Kennetha, drže akorát sklenici s pivem. Připadal mu dneska trochu mimo, ale možná to bylo přítomností děvčete. Takto ve společnosti bylo až moc vidět, že se dva bratři opravdu dost lišili. "Zasloužil si to," dodal už znovu s odlehčeným tónem, takže si Kenneth neodpustil propálit ho pohledem. Nakonec ale oba upřeli trochu zvláštní pohled na sklenici piva, které před Jocelyn postavil číšník. Teď se oba tvářili naprosto stejně překvapeně a dokonce si vyměnili na vteřinu pohled, než Brenton znovu promluvil. "Takže na zdraví," usmál se na oba a pozvedl sklenici, ač už z ní upil. "Ať není takové horko," dodal.
"Ať tolik nesvítí sluníčko."
"Ať vám rychle utečou prázdniny."
"Brentone!" zamračil se Kenneth a hraně ho počastoval uraženým pohledem, než se oba rozesmáli. A právě v ten okamžik dospěl starší z bratrů k názoru, že až teď je snad všechno tak, jak by mělo být. Nelíbilo se mu, když Kenneth více méně mlčel a tvářil se až moc vážně. Neměl tohle upjaté chování moc rád, ač ho dokázal respektovat, protože se k čistokrevným zkrátka hodilo. Při dalších slovech Jocelyn se Brenton překvapeně pousmál a stočil se ke Kennethovi významným pohledem. "Proč mám pocit, že Jocelyn ví víc, než by měla?" zeptal se, rovněž netušíc, že se tak trochu strefil. Kenneth ale nezaujatě pokrčil rameny, jako by ho tahle skutečnost vůbec nemohla rozhodit. "Stydíš se za to, že jsi jako malý zlobil?" pozvedl Kenneth nevině obočí a zasmál se nad tím, protože Jocelyn se opravdu strefila do černého a to měl pocit, že ji ani nevyprávěl o tom, proč byl Brenton dán do Kruvalu a on do Bradavic.
Pak už se ale stočila řeč znovu k rodinám, a to především k Helmontovým, když se o Brenton zmínil o tom, co nedávno zaslechl. Nepatrně se zamračil, zatímco pil vychlazené pivo. Když sklenici akorát odložil, nepatrně přikývl. "Souhlasím. Navíc, u nás se pořád něco řeší, kdo ví, s čím to mohlo souviset," usmál se, protože stihl pochytit tu náhle vážnou tvář a Kenneth si dokonce všiml onoho stínu pochybností. Za normálních okolností by se k ní natáhl a alespoň ve chlácholivém gestu sevřel její dlaň, avšak to teď udělat nemohl, a tak si musel vystačit alespoň s dlouhým pohledem do jejích očí. "To bych vůbec neřešil," mávl nad tím rukou a zlehka se pousmál, ač i jeho pochopitelně zajímalo, co se doma řešilo. Třeba to mohlo být pouze něco kvůli tomu plesu, který byl sice už před měsícem, ale stále bylo co si o něm povídat. Jenom doufal, že Demarcus nic nevyzradil ani po tak dlouhé době.
"Neměl jsem čas, ale asi to nakonec navlíknu jako překvapení," odpověděl s úsměvem Kennethově spolužačce, přičemž jeho bratr na to reagoval skeptickým: "To se ti podobá."
"Děkuji, už se opravdu těším. A máte pravdu, volna moc nemám, ale nevadí mi to, tahle práce mě opravdu baví," usmál se, když se rozhovor stočil znovu k dovolené a práci, kterou měl ve Starostolci.
"Ještě, aby tě nebavila, když ses tak dlouho rozhodoval," doplnil ho Kenneth s povytaženým obočím. Tak trochu se obával, že půjde v bratrových stopách, protože ani on stále nebyl rozhodnutý, co bude po Bradavicích dělat. "Má pravdu," přikývl Bren k bratrovým slovům a stočil se k Jocelyn, aby to trochu více osvětlil. "Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, co bych chtěl vlastně dělat... naštěstí mě strýček vzal párkrát do kanceláře v Azkabanu, když potřeboval s něčím pomoc a až tam mě napadlo být soudcem," dovysvětlil. Měl svým způsobem štěstí, že se mohl podívat na místo, kam všem ostatním normálním kouzelníkům bylo zapovězeno chodit. Také se to neobešlo bez pořádných kontrolních opatření, ale Demarcus byl na tohle zvyklý a nebral to jako obtíž. Velmi dbal na to, aby oba bratři Van Helmontovi viděl věci realisticky a neměli zkreslené představy. Vidět chvíli svět skrz mříže v Azkabanu je oba přinutilo dívat se na své okolí s trochu odlišným pohledem, rovněž pocítit mocnou sílu Mozkomorů, která ani v jednom nezanechala dobrý zážitek. Jak by také mohla. "Vy už víte, kam byste chtěli po Bradavicích směřovat?" zeptal se a především se podíval na Jocelyn, protože u Kennetha alespoň tušil, že ten stále tápe a neví, co bude dělat dál, kromě cestování.
"Tak to máme docela podobné," střelil Kenneth pohledem po svém bratrovi, který k tomu mlčky přikývl. "Otec zase tráví hrozně času na ministerstvu a pořád pendluje mezi Británií a Švédskem." A několikrát kvůli tomu bylo doma také dusno, když se to Amelindě přestalo líbit. Ovšem, to už nedodával, protože to bylo zkrátka jejich soukromí, na které Van Helmontovi docela dost dbali, ač Jocelyn Kenneth často některé věci prozrazoval. "Takže donutit ho k dovolené... to Amelinda asi také musí slavit jako úspěch," pobaveně se nad tím usmál, ač oba mohli postřehnout v jeho hlase určitou hořkost.
"Irsko? To zní dobře, ale v životě jsem tam menrlinžel nebyl. Když jsem cestoval, byla to především západní Evropa," přiznal se Brenton s úsměvem a sklonil zrak k talíři, když ho před něho hospodský postavil. Opravdu mu vyhládlo, takže na nic nečekal, popřál svým společníkům dobrou chuť a dal se do jídla. A zatímco Brenton skláněl zrak k talíři s masem a brambory, Kenneth Jocelyn významným pohledem naznačil, ať toho nechá a nedotýká se ho tou nohou pod stolem.

_________________

| +