John se opřel rukama i bradou o svou hromádku knih. "Vždyť já vím, že přitahuješ trable," usmál se pobaveně k Mei-Xiang a její brigádě. Objednal si to samé, i když hladový nebyl. Speciality místní kuchyně je ale vždycky povinnost vyzkoušet.
Souhlasně přikývl k Aljašce, ačkoli tam se zrovna sám nezdržel. Jeho cesta tou dobou vedla po Kanadě s hafoním spřežením, což také zmínil, pokud byl zájem zrovna o historky z cest.
"Ou, myslím, že my máme spíš než prázdniny 'dovolenou'. Dovoleno všechno, co během školního roku nevyjde," vysvětlil se smíchem a zaujatě si prohlédl deštníček, který dostal ke své kávě špinavě hnědé barvy. Na to, že původně nebyla ani na jídelním lístku, to byl jistě úspěch.
"Já se chystám do Jižní Ameriky. Jsou tam jiné hvězdy," broukl směrem k Ebenezarovi přívětivě. "Ale no tak, Larry. Myslel jsem, že mrzimorského kolejního ředitele bude Brumbál platit podobně jako mě! Myslím tím - ne zas tak hrozně. Nemusíš všude vyrazit s Kouzelnickou cestovní kanceláří, která si účtuje tři srpce už jen za to, že si někde na pláži roztáhneš slunečník. Nepřemýšlel jsi třeba o Austrálii? Máš dva měsíce, pak si Bradavic zase užiješ dosyta," mrkl.

Chvíli se ještě pozdržel, ale později s večerem se se společností rozloučil a vydal se i s knihami pomalu a beze spěchu domů.
→

_________________

Gideon

"Proč ne?" pokrčil rameny, na tváři klasický sluníčkový úsměv. Moc rád s ní půjde, ačkoli si nedělal iluze, že jeho pomoc bezpodmínečně potřebuje. To, že šlápla vedle s jedním tupcem přeci neznamenalo, že si nedovede vybrat dobře sovu, no ne? Gid jí ani za nic nechtěl podceňovat. Jeho úsudek týkající se jejího úsudku byl zřejmě správný, což potvrdila její další slova, kvůli kterým musel Gideon přečkat dlouhou chvilku ticha. Dokonce i když se Emilka rozhodla podivuhodně rychle - ne, že by si myslel, že je hloupá, jen jemu samotnému to trvalo asi třikrát déle, než se vymáčkl.
Teď mu ale na tváři seděl nefalšovaný zamilovaně sluníčkový úsměv a měl chuť Emilku ihned obejmout - udřel se ale, a tak jen šťastně řekl: "Emily, na tebe bych zvládl čekat do konce svých dnů." Nebyla to tak úplně pravda, protože přeci po mladém vtipné a upřímném hochovi nikdo nemohl chtít, aby kvůli jediné holce zůstal do smrti panic se čtrnácti kočkami - to bylo zcela proti teenagerskému stylu myšlení, ale Gideon to myslel smrtelně vážně - rozhodně jí nelhal, protože tak mu to v té chvíli skutečně připadalo. Jeho jediná momentální myšlenka byla "šťastně až do smrti", a tak se nemůžeme divit jemu extra-přitroublému výrazu.
Její další věta zapůsobila tak, že se Gideon nefalšovaně zhrozil. "U Merlina, Em! To by mě ani ve snu nenapadlo! Vždyť to já jsem ten špatnej, když na tebe takhle tlačím! Divím se, že se mnou mluvíš." Upřímně ho vůbec nenapadlo, že by to někdo mohl brát takhle.
Brzy se ale uklidnil, a protože už mu přišlo, řže mají nejvyšší čas, jestli chtějí něco koupit, řekl: "Nechceš už jít pro tu sovu?" a genlemansky nabídl dámě ráme - přičemž se nezapomněl pobaveně usmát. Byla prostě sladká.

>> Asi Mžourov (Gid, Em (?))

_________________

[Emilka]

Nervozita a ten hloupě trapný pocit pomalu opadaly, a ačkoliv to prostě nebylo totéž jako s Ericem, zdálo se, že to všechno nakonec bude celkem fajn. Jasně, ono se hlavně těžko porovnávalo něco, co je teprve v neohrabaných začátcích s tím, že poslední chvíle před rozchodem (za který Em ale brala už září minulého roku) byli s Howellsem téměř srostlí. A ať už se z tohohle mělo něco vyklubat, nebo ne, bylo to ještě stále takříkajíc v plenkách. Emily momentálně doufala hlavně v to, že neudělala nějakou hroznou blbost. Zdálo se totiž, že to Gid všechno trochu moc...přehání, dramatizuje a přehrává. Ačkoliv, přeci jen byl mladší, a pokud před ní nebyl s nikým, asi by mohl mít nějaké přehnaně naivní ideály. Ona se na to dívala pozitivně, tak nějak čekala, že se všechno dobře vyvine. A Eric ať si s tou svojí ženuškou dělají co chtějí. "Rozhodně nejsi ten špatnej," okamžitě mu oponovala, nechtěla, aby na něco podobného byť pomyslel. "A do ničeho jsi mě nenutil, netlačil, nic. Bylo to moje rozhodnutí, ano?" zazubila se na něj a se slovy "truhlíku" ho jemně cvrnkla do nosu - což bylo pořád ještě celkem kamarádské gesto. Ale jak mu řekla, pomalu je pomalu.
"Jo, jasně, už se na ni těším," okamžitě vyskočila na nohy, už naprosto plná Emilkovské energie. Jako by ten rozchod vážně proběhl už v září a ne dneska. Úsměv opětovala a rámě přijala, a už se mohli vydat pro sovu. Nebo spíš sovičku, protože nějakýho kolose vážně nechtěla.

>>>Mžourov (Em, Gid)

_________________

>> Odnikud

Mallory si vyšla se sestrou nakupovat, a protože už všechno, co považovala za důležité (což znamená, že se stavila u madam Malkinové obhlédnout novou edici spon na plášť) měla, začala se nudit. A nic vám nenaplní čas tolik, jako návštěva Děravého kotle.
Jakmile s Isabel vešly do útulné místnosti, obě slušně pozdravily hostinského Toma, Isa usměvavě zamávala a mrkla na dva odcházející studenty své koleje, načež se posadily k prázdnému stolu, co nejdál od skupinky profesorů.
Zatímco Mallory se objednala kaktusovou šťávu, kterou ona milovala a její dvojče nesnášela, Isa požádala o dýňovou šťávu, kterou pro změnu neměla příliš v lásce Mall. Když se vedle sebe takhle posadily, působily neobyčejně rozdílným dojmem - nehledě k tomu, že Isabel se ihned první den doma nechala profesionálně přebarvit na blonďato. Jadna se zubila na všechno kolem, dokonce i na ohavnou skvrnu na vedlejším stole, ta druhá si ponechávala poněkud distingovaný a neosobní úsměv, který nepůsobil ani trochu sluníčkově.
"Páni, já se tak těším na Mistrovství." prohodila natěšeně Isabel, která sice na koštěti nikdy v životě neseděla a ani o to nestála, přesto se na tuto jedinečnou událost kouzelnického světa vždy těšila - nehledě k tomu, že věděla, jak její jindy mnohem uhlazenější sestra famfrpál miluje.
"Já taky. Umíš si představit ten zážitek? Francie proti Peru. A já si budu moci s Francouzi popovídat - určitě si zlepším francouzštinu." souhlasila Mallory, které i přestože si dávala pozor unikla stopa nadšení. Isa pobaveně protočila očima - ona sama k jazykům nijak netíhla a Francouzi jí přišli moc legrační. "To sis přeci zlepšovala loni, nemyslíš si, že už to stačí?"
"Nemyslím si, Iso. Naopak, mladá čarodějka našeho postavení by neměla ignorovat jisté společenské atributy, které by jí neměly unikat. Francouzština je dle mého názoru jazyk, který by měla umět každá dívka. Otevře ti to obzory, víš?"
Další protočení očima. Isabel svou sestru někdy opravdu nechápala.

_________________

Aurora pozorně poslouchala a přikyvovala. Proč se jí zdálo, že všichni mluví hlavně o Nebelvíru a Zmijozelu, ale ostatní dvě koje jsou spíš takové...charakteristicky uťápnuté? Vždyť i dokonce Gwen, která chodila do Mrzimoru o své koleji neřekla nic, co by Auře pomohlo představit si, jaký typ lidí tam chodil. Samozřejmě, že si načetla o zakladatelích Bradavic a jaké charakterové vlastnosti se hodily do té a té koleje, ale ráda by věděla, jaké děti tam chodily doopravdicky. "Octem? Proč zrovna tím? Kvůli tomu, že mají společenskou místnost blízko kuchyně?" zeptala se evidentně zvědavě, i když stále neprojevovala takové nadšení, jak by se od budoucího prváčka čekalo. Na velké emocionální projevy tu byl Septimus, ona obstarávala to tiché a stydlivé chichotání a letmé úsměvy. Když se totiž nad něčím nadchla, většinou to nedopadlo moc dobře. "V Havraspáru prý mají svou vlastní knihovnu," podotkla a zasněně se pousmála. Zdalipak tam měli také mudlovské knihy? Ne, že by čarodějné příběhy byly špatné, navíc se v nich hýbaly obrázky pokud tam nějaké byly, ale Aurora ráda četla od každého trochu. Přeci jenom měla dvojí původ a tak vlastně nepatřila ani čistě k mudlům, ani ke kouzelníkům...i když to, že umí kouzlit ji přeci jenom přibližovalo k čarodějům.
"Ale povídáte si tam aspoň někdy, ne?" zeptala se poté. Celý ten popis Zmijozelu se jí líbil víc, než by se líbilo jejím rodičům, hlavně to o tom tichu, ale přeci jenom nějaký ten sociální kontakt byl k životu potřeba. Když si všimla jeho pohledu k ruksaku, rozpačitě stiskla rty - chce už jít? Zdržuje ho moc? Ale ještě měla (minimálně) jednu otázku, kterou mu musela položit, když už byla tak hezky rozmluvená, což se nestávalo často. "A...jak moc je na škole vyžadován pohyb? Mamka říkala, že asi budu muset absolvovat hodiny létání v prvním ročníku..." pípla lehce zoufale. Samozřejmě, že by chtěla umět létat na koštěti jako všichni ostatní, ale věděla, že tohle není pro ni. Poté si vzpomněla, že pan Twist říkal něco o kečupu, a nedalo jí to. "Na co máš vlastně ten kečup?" zeptala se a zvědavě na chlapce upřela očka. Jestli měl plný ruksak jenom kečupu...k čemu by ho doma využili? Nebo doplňovali zásoby?

_________________

Mei se pobaveně ušklíbla na Johna, načež se zadívala Larryho směrem a konejšivě se na něj usmála. Však ona mu to jednou všechno povypráví, ale někde v klidu a v soukromí, po němž najednou zatoužila, i když byla společenský člověk. Při Johnových slovech ji napadlo něco, co on tím nejspíš nemyslel, a skryla své červenání za napití se. Pohled jí zabloudil k jejímu milému a neubránila se uculení, které se snažila krotit, ale ani tak se jí ho nepodařilo skrýt.
"Ani nevím, Amerika mě nikdy moc nelákala...mnohem více jsem spokojená na starém kontinentu," pokrčila rameny, "Aljaška?" podivila se poté a zvědavě se na Larryho zadívala. O tom by rozhodně slyšela ráda. Když Ebenezar přistoupil na upuštění formalit, přátelsky se na něj usmála. Mrzelo ji, že se víc nerozpovídal, ale už měla tu čest zjistit, že to není zrovna upovídaný člověk. Vždycky ji zajímalo, jestli má doma ženu a děti, ale nedovolila si to odhadovat a už vůbec by si nedovolila se ho na to zeptat - možná tak po pár skleničkách, kdy se všem rozváže jazyk a lidé se stávají přátelštějšími.
Znovu se uculila, když John zmínil, že v Jižní Americe mají jiné hvězdy, a pak se zazubila na Larryho, kterého John malinko pokáral. Ona neviděla nic špatného na tom, že se těší zpátky do Bradavic. Pro ni prázdniny znamenaly volný čas, během něhož se mohla podívat jinam než do Londýna, Prasinek a na školní pozemky, což při její dobrodružné duši byla věru vítaná změna. Ale prváčků se také nemohla dočkat, stejně jako byla velmi zvědavá, jak její svěřenci pokročili se zvěromagií. Povede se jim to všem? Přeci jenom to nebyla tak úplně jednoduchá záležitost. Při té myšlence se zadívala opět na Larryho, kterého přeměnu doučovala a tajně doufala, že mu jednou zůstanou fenčí uši. Sice by ho pak asi nechtěla pustit, ale jemu by to určitě zase tolik nevadilo. Možná by to mohla někdy zkusit sabotovat a nebo ho o to požádat? Při té představě se celá zatetelila, načež si uvědomila, s kým to sedí u stolu, a tak opět nasadila reprezentativní výraz.
Když dojedli, John se s nimi rozloučil, a tak mu Mei vesele zamávala a jako vždy v duchu doufala, že ho uvidí i po prázdninách a nic ho během té doby nesežere. "Ach, pojedete letos na Mistrovství? - o tom jsme se ještě nebavili, doufám? Do finále se prý opět dostala Francie a proti ní nastoupí Peru. Určitě to bude parádní podívaná, řekla bych, že tam bude hodně barev. Já to bohužel už tradičně prošvihnu," zeptala se obou mužů bez sebemenšího náznaku rozpaků, protože rozhodně nechtěla, aby si Ebenezar myslel, že je tam teď navíc - nikdy proti němu nic neměla a jako profesora jej vždy respektovala a teď měla konečně šanci se o něm něco víc dozvědět.

_________________

Na její otázku ohledně octa musel otevřeně přiznat, že vlastně pořádně neví, jen sem tam zaslechl někoho stěžovat si na podivné bezpečnostní opatření. Hádal tedy, že jim nestačí říct heslo, respektive že když ho pokazí, stane se něco souvisejícího s octem, ale nechtěl se pouštět do fantazírování.
„Každá kolej má nějakou menší knihovnu, aspoň myslím,“ podrbal se na hlavě při zmínce jedné z výhod Havraspáru, ale taky si tím nebyl dvakrát jistý. Jednak trochu pochyboval, že opičáci z Nebelvíru tu svou už dávno nepředělali na polici pro náhradní zrcadla, druhak váhal, jestli ten jeden regál s několika knihami u nich ve společenské místnosti nazvat knihovnou.
„Jo,“ přikývl na otázku ohledně povídání, „ale jak říkám, když chceš, není problém někam zalézt s knížkou a nikdo tě neotravuje, což je super,“ dodal, protože dle jeho soudu to fakt super bylo, nejen proto, že při tomhle zalézání nezřídka našel nějaké ty exotické houby.
Její dotaz ohledně povinnosti létání víceméně nevinně ignoroval, protože ani jeho autor v tom neměl moc jasno, a vrhl se rovnou na tu poslední, nejvýživnější. Trošku mu dělal starosti ten její vystrašený kukuč, ale nedovedl vysvětlit proč, ani proč se mu jistým zvráceným způsobem nepochopitelným žákovi prvního ročníku líbí.
„To je kouzelnej kečup na mistrovství světa ve famfrpálu,“ pravil mnohem více hrdě, než by si ta hromada plechů a rozmačkaných rajčat s jistými tajnými přísadami zasloužila, „letos je to v Peru a táta mi tam zařídil brigádu. Famfrpál mě stejně děsně nebaví, tak tam aspoň vydělám ňáký prachy, budu prodávat buřty, párky a klobásy.“ Chtělo to nějakou otázku na závěr, protože mu povídání s ní přišlo až podezřele fajn, každopádně to, co mu nakonec z huby vyletělo, by asi neměl opakovat, až bude starší. To by si pak totiž otázku „máš ráda klobásy?“ mohla vyložit jinak a kdo ví, jestli by ji pak nemusel křísit.
Tedy ne že by s tím měl problém, ale proč se třeba nezeptal, jestli na to mistrovství letí taky, himlhergot?

_________________

Mrzimor se jí začínal zdát jako čím dál víc bláznivá a tím pádem z její strany nežádaná kolej. Maminka o nich vždycky mluvila pěkně, ale jak to tak poslouchala od novodobějších studentů, začínala se Mrzimorů lehce děsit. Nejen, že o své koleji neměli moc co říct kromě toho, že "Mrzimor je prostě Mrzimor" (jako by to něco vysvětlovalo!), ale ještě se na ně při vchodu do společenské místnosti vyléval ocet.
Poté si s radostí vyslechla, že nejspíš každá kolej má malou knihovnu a o létání se sice nic nedozvěděla, ale ono nejspíš stejně bylo povinné... "A musí se dobíhat na hodiny? ...ptám se moc?" zeptala se poté a provinile svraštila obočí. Měla podezření, že zítra ze sebe nevydá ani hlásku, protože se dnes opravdu nějak moc rozmluvila.
"Ach tak," vydechla, když jí twistovský kluk objasnil účel tolika kečupu a lehce kritickým pohledem si prohlídla ruksak. Bude mu ten kečup stačit? Nahlas však své pochyby nevyslovila, nechtěla mu kazit radost. Celkem se divila, že ho jeho rodiče nechají pracovat v tak raném věku, ale k tomu se pro jistotu také nevyjadřovala. "Já radši kuře," odvětila na otázku s klobásami, jejíž možný podtext jí naštěstí zatím ještě radostně unikal. "Takže na Mistrovství pojedeš, ale na samotný zápas se dívat nebudeš?" zeptala se poté se zájmem, načež její pozornost upoutala opilá dvojice kouzelníků, kteří byli dost hluční a začali si něco prozpěvovat. Aurora se nechápavě a lehce vyplašeně podívala z okna a zjistila, že už tam je tma, a pak svůj laní pohled vrátila zpátky k Zmijozelovi. "Asi...už bychom měli jít," pípla nejistě. Maminka ji vždycky říkala, že jakmile muži začnou zpívat, je nejvyšší čas opustit místnost, jinak pak nemáte chvilku klidu.

_________________

Aurora se možná ptala moc, ale Flannovi to ani náhodou nevadilo. Ptala se totiž přesně podle paradigmatu princezny v nesnázích a i tak vypadala, takže si to vlastně docela užíval. Bylo ostatně jeho rytířskou povinností jí pomoct, když byla úplně ztracená, žejo, a když už jsme u toho, kde je tady nejbližší drak, kterému by mohl dát pěstí?
„Hodiny dobíhaj akorát ti, co na ně zapomenou, nebo co se někde zakecaj,“ pravil zamyšleně, protože se snažil vybavit si alespoň jedno svoje dobíhání hodiny. Jedno tam bylo, když se tenkrát zapomněl v knihovně před dějinami, ale jinak byl všude až překvapivě brzy, takže s tím snad nebude mít problém ani ona. Důvod, proč se na to ptá a proč ji to zjevně trochu trápí, nezjišťoval, protože byl prostě příkladný dvanáctiletý gentleman z ulice, vole.
„Jo, přesně tak,“ přiznal pak svůj program na mistrovství a vlastně působil docela radostně. „Mě famfrpál fakt nebaví. Ale táta mi dovolil utratit část výdělku za projížďku na lamách, což bude hrozně super,“ pronesl pak a očka mu zářila přesně tak, jak se dá čekat od oček pouliční šmucky, která si v životě nebude moct dovolit koně nebo tak něco opravdicky rytířského. Lama je, pravda, trochu lejm, ale zase je to těžká exotika a navíc určitě cenově dostupnější. Z úvah o tom, jestli tam budou taky nějaké levné náhražkdy draků, které by mohl ztrestat svým dřevěným Excaliburem ze hřbetu své věrné lamy Gringolety, ho vytrhl až podivný rozruch v lokále a taky samozřejmě Aurořin ustrašený dotaz. Nemohl než souhlasit, protože už takhle asi za to zpoždění dostane vyhubováno, ale zas mu přišlo dost nehezké ji tady nechat samotnou.
„Jo, to asi jo,“ souhlasil a přemýšlel, odkud tu odrhovačku zná, „nechceš doprovodit? Může to tady bejt fakt řácky nebezpečný.“ Usmál se, aby to potenciální nebezpečí trochu zjemnil a nevyděsil ji moc, ale s tou náplastí přes půl tváře to nejspíš úplně nevyšlo.

_________________

Aurora si zcela zjevně oddechla, když zjistila, že na škole nebude muset přebíhat z místa na místo. Nerada by byla nedochvilná, ale kdyby měla utíkat, nedejmerline třeba po schodech vzhůru, a pak být schopná fungovat na hodině...no, asi by to nedopadlo nejlépe.
"Mě famfrpál baví, ale naši mi nedovolí se moc často dívat na zápasy. A hrát ho taky nesmím," řekla a stydlivě si žmoulala lem šatů. "Lamy? A jo, letos se mistrovství koná v Peru..." podivila se. Lamy byly naprosto super a Auroře tak někdy říkal bratr, když si z ní utahoval. Každopádně naživo nikdy žádnou neviděla, a tak si usmyslela, že jestli pak Flanna potká ve škole, a bude mít čas a bude schopna s ním mluvit, tak se ho na ten výlet zeptá. A taky na to, jestli mu stačil kečup.
Když jí navrhl, že ji doprovodí, pomaloučku kývla, zatímco vytřeštila oči na toho velkého pána s páskou přes oko, který se právě hlučně zvedl od stolu, odešel na toaletu a práskl za sebou dveřmi. Byl nejvyšší čas zmizet, o tom nebylo pochyb. Nehledě na to, že už se o ní mamka určitě strachuje. "Já bydlím jenom nahoře, ale kdybys byl tak hodný a doprovodil mě ke schodům...?" pípla a vděčně se na svého olepeného zachránce usmála. Trvala na tom, že od schodů už to zvládne sama, a pár jich vyšla, aby k Flannovi nemusela zvedat hlavu, takže teď byla malinko nad ním.
"Mimochodem...jmenuju se Aurora - ty?" pípla snaživě a snažila se tvářit co nejmíň nervózně. Následně se na Flanna stydlivě usmála a nejistě z ní vypadlo: "Dobrou noc, a dávej na sebe pozor. Uvidíme se ve škole?" Potom Flannovi rychle zamávala a bleskově vydupkala schody nahoru, kde honem zaplula do svého pokoje.

>>>

_________________