„Doufám, že si to ve Finsku užiješ, Mei,“ brouknul Larry s upřímným úsměvem ve tváři, mrknul na Mei a chvilku se u ní zdržel pohledem. Nějakou dobu jí neviděl a až teď mu došlo, jak strašně moc mu chyběla. Předtím si to totiž nechtěl připouštět.
Na Johnovu otázku zavrtěl hlavou. „Já většinou dávám přednost mudlovským restauracím,“ přiznal trošičku nejistě, ačkoliv se nebál, že by se na to kolegové dívali nesouhlasně. Odvážně si po vzoru ostatních objednal Děravou polévku a džus a pak už jen poslouchal rozhovor mezi Mei a Johnem a snažil se domyslet si, o čem se ti dva vlastně baví. Očividně spolu už pár věcí zažili a Larryho náhle zamrzelo, že s Mei kromě pikniku, několika schůzek kvůli jeho zvěromagii a plesu vlastně žádné zážitky nemá. Ale hodlal to časem napravit.
„A co Amerika?“ prohodil zvědavě, když Mei prohlásila, že v Asii už byla a ráda by se znovu podívala do Evropy. „Aljaška je krásná, před dvěma lety jsem tam strávil pár týdnů,“ brouknul s úsměvem. Larry moc necestoval – ne že by ho to nelákalo, ale měl rád své pohodlí. Ale když už se někam vydal, vždycky to stálo za to. A Aljaška prostě neměla chybu, i když si tam občas připadal úplně odříznutý od civilizace. „Vy hodně cestujete?“ zeptal se všeobecně všech a zadoufal, že třeba kolegové přijdou s nějakými zajímavými historkami. Larry hrozně rád poslouchal vyprávění ostatních o tom, co se jim kde přihodilo.
Na to, že prázdniny utíkají rychle, přikývnul. „Musím ale přiznat, že už se celkem těším zpátky do Bradavic. Jsem hrozně zvědavý, jací budou letos prváčci,“ uculil se a na plány na prázdniny pokrčil rameny. „Já vlastně nic konkrétního v plánu nemám. Jenom návštěvu rodičů a sestry, to je taková každoroční tradice.“

_________________

| +

Aurora se rozzářila jako vánoční stromeček a najednou se culila od ucha k uchu. Takže bude moci vídat bratra, i kdyby se stalo to, čeho se nejvíc obávala, a dostal by se...třeba do Nebelvíru. To byla moc dobrá zpráva a ona se zase malinko uvolnila.
Následně tázavě povytáhla obočí a postupně jí z tváře vyprchával úsměv a nahrazoval jej děs a starost. Rudej Rob? Kečup? A nakonec maguár? A milý Oliver vypadal, jako že si s tím vůbec nelámal hlavu, což bylo udivující ještě víc. Vždyť maguár nebylo žádné chundelaté koťátko! "A jak jsi ho přepral?" vypadlo z ní, než se stačila zarazit, protože tohle určitě nepůsobilo slušně a vychovaně. Kajícně si dala ruku před pusu, ale hned ji zase dala pryč, protože z náhlého návalu nervozity by si ještě mohla začít kousat nehty, i když to nedělala často.
Lehce přikývla, i když si v duchu říkala, že Nebelvír ji děsí, tím spíš, že do něj pravděpodobně půjde její bráška. Vzápětí si uvědomila, že když na to bude tolik myslet, dost možná to přivolá, a tak se rozhodla, že odteď si bude usilovně přát, aby s bratrem byli ve stejné koleji. Kdyby se splnilo tohle, už by jí ke štěstí nic moc nechybělo. "Jo," přikývla, "Ty?" dodala a stydlivě na něj zamrklala.

_________________

„On má ten kocour víc rozumu než jeho majitel,“ mávl rukou Flann a lehce se usmál, takže si mohl krásně užít toho, jak ho na tváři tahají náplasti. „Nejspíš mi vůbec ublížit nechtěl, ale když se to po něm chtělo, tak po mně teda skočil a chvíli jsme se... kočkovali.“
Byl v pokušení dodat nějaký ten klasický pouliční „však víš“ ocásek, ale naštěstí se včas zarazil, protože ona opravdu sotva věděla. Chvilku se rozmýšlel, jestli to popsat hodně do detailů, ale nakonec to v zájmu udržení rozumné hranice dramatičnosti omezil. Už takhle to beztak bude vypadat, že se trochu vychloubá, což se mu dvakrát nelíbilo, na druhou stranu by bylo neslušné neodpovědět po pravdě. A aby to mělo trochu šťávy, občas slova doprovodil i naznačením pohybu, byť trochu zpomaleně, aby ji moc nevyděsil.
„Šel po mně jenom drápama a syčel jako drak, ale blbě jsem uhnul a on mi udělal tohleto,“ ukázal si na tvář, „tak jsem ho majznul do čumáku. Chvilku syčel dál, párkrát vyjel, sem tam se nechal bouchnout a jak jsme tak dotancovali za roh, kam na nás Rob neviděl, asi to chtěl zabalit, jenže já si toho nevšiml, dal jsem mu znova pěstí a on mě kousnul do nohy. No a potom už to bylo tak nějak nerozhodně a šel se najíst.“
Rychlý výčet toho, jak ta šílená bitka vypadala, byl u konce a vlastně toho ani moc nevynechal. Tedy až na ten úplný konec, kdy se chtěl umýt ve zdejším hostinci, ale kdosi otevřel dveře zevnitř tak rychle, že malý Irčan pár minut viděl jenom světlušky. A protože mu to přišlo dost dehonestující, doufal prostě, že se ho nebude ptát na ten otřes mozku...
„Já teprve vyšel prvák,“ pokrčil pak skromně rameny a přemýšlel, jestli to nedoplnit o nějakou přednášku na téma „Bradavice jsou super, nebo aspoň mnohem víc super, než práce v továrně na žárovky“, ale nakonec od toho radši upustil. „Ale už se fakt moc těším, až se tam zas vrátím,“ řekl prostě, myslel to naprosto vážně a trochu zasmušile se podíval na pytel, jasný to signál toho, že ho Londýn moc neba.

_________________

Aurora pomalu vyděšeně vraštila obočí a nakonec si s prudkým nádechem dala ruce před pusu. Upřímně se divila, že Flann chodil do Zmijozelu a ne do Nebelvíru; každopádně na ni jeho souboj s dravou šelmou zapůsobil jak už tak stateční pohádkoví princové na dívky působili. Kdyby se ještě prořekl, že doma mají jednorožce, nebo tak něco... Chtěla se ho zeptat, jestli se ani trošku nebál a jestli si je jistý, že by neměl jít na prohlídku k nějakému doktorovi, ale nakonec dodržela své mlčenlivé pověsti a neřekla nic. Poslušně spustila ruce na kolena a snažila se vypadat ležérně, i když jí to šlo ještě hůř než tvářit se odhodlaně.
Takže je jenom o rok starší, pomyslela si Aurora napůl úlevně. "Já se tam moc netěším," pípla sotva slyšitelně a malinko se zamračila, načež se na chlapce snaživě usmála, aby zakryla ti předešlé ulítnutí. Vždyť si určitě pomyslí, že Aura není normální, když se jí nechce do Bradavic. "To jsou Bradavice vážně tak moc úžasný? Vždyť je to jenom škola jako každá jiná...ne?" zeptala se potom opatrně a ihned zalitovala toho, že vůbec otevřela pusu. Teď ji určitě čekala přednáška o tom, jak jsou Bradavice dokonalé, jak se tam naučí strašně moc kouzel a tak vůbec.

_________________

Flann se chvilku zatvářil lehce podezíravě. Jako by váhal, jestli si z něj ta holka dělá srandu, nebo jestli jenom nepochopil, na co se ptá.
„No, tak docela jako každá jiná moc není,“ začal pomalu a snažil se přijít aspoň na jednu věc, kterou měly Bradavice společnou s jeho základkou. Jediné, co ho za tu chvilku napadlo, byla podivná stvoření žijící ve sklepě, ovšem londýnské krysy se s bradavickými bazilišky, draky a kde čím srovnávaly dost těžce.
„Učíš se úplně jiný věci, poznáš spoustu zvláštních lidí a tvorů a hlavně tam mnohem líp vařej.“ Pravda, Flann nebyl v jídle moc vybíravý, ale jen málokdo by dal přednost londýnskému UHO před čímkoliv z kuchyně skřítků na hradě. Jenom šoulet se nedal jíst ani tam.
„Prostě je to tam trochu jako v pohádce,“ shrnul to a přemýšlel, jestli si to náhodou trochu neidealizuje. Je sice fakt, že cokoliv bylo lepší než se učit na kominíka nebo tak něco, ale nakonec došel k názoru, že to vidí docela objektivně. Ať už to jiní viděli jakkoliv, jeho prostě fakt víc bavilo kouzlit a vařit lektvar uhranutí než se učit složení žuly, přesné datum narození nějakého strejdy s korunou na hlavě a podobné blbosti.

_________________

Giddie

"Jasně, že sem o tom slyšel. Je to děsnej nezvyk. Andersenová zní strašně." okomentoval situaci u učitelského stolu s úsměvem. McKayová mu absolutně nevadila - byla to kočka - a jejich společnému sňatku s pošukem Erym z dua A+A přál, jenže to jméno... Ještě že on nebyl holka, ostatně ani Alwullová neznělo moc kouzelně. Jemu vždycky přišlo jako kopnutí od býka, ačkoli se to bál vyslovit před matkou a sestrou. Zato Halfmoonová znělo, dle jeho názoru, moc hezky. To bylo příjmení, které se dalo závidět.
"Na mě se nekoukej, já má čas skoro vždycky. Za dva týdny jedem kempovat s kámošema, to už jsem ti říkal, takže by to šlo kdykoli od teď do... Tam." zazubil se a znovu mrkl. Když to vyslovil, napadlo ho, že by mohl na to kempování pozvat právě Emilku - ale rozhodně na ní nechtěl nijak tlačit, ne v tuhle chvíli. To byl také jeden z důvodů, proč se chtěl na nakupování sejít před oním výletem - kdyby se vše vyvíjelo dobře, mohl by se jí zeptat při prohlížení všemožných sov.
Navíc, v tento moment si nebyl tak úplně jistý, jestli to, že se Emilce jeho báseň, no, že ji potěšila, znamená, že spolu teď jako něco mají. Nic se přece neřeklo, ne? Podle filmů v kině si vždycky myslel, že to prostě víš hned, ale teď to prostě nevěděl. Neměl by něco říct? Co když jsou zatím jen ve fázi červenání a letmých pohledů? (V této fázi se Gideon nacházel už asi dva roky, a nějak se to nechtělo posunout dál). Moc rád by v tom měl jasno, ale může se zeptat? Není to... Nevhodné? Nezkazí tím něco? Zhluboka se nadechl. "Hele, Em... Ani nevíš, jak je mi trapný se tě ptát... Sem to ale pitomec - prostě ti něco řeknu. Má tě moc rád, Emily, už hrozně dlouho. Nebudu na tebe nijak tlačit, jen jsem prostě chtěl znát tvůj názor. Vím, že to nepřišlo v nejvhodnější okamžik, jen... Už to nemůžu vydržet. Takhle vedle tebe sedět - a ještě horší to bylo, když si plakala. A teď, ehm, jestli chceš, tak můžu jít, já... To nějak zvládnu." usmál se, srdce na dlani a nervózně zvedl svůj zelený pohled (který od té chvíle co začal mluvit stydlivě klopil k desce stolu a obdivoval jedinečný žlutý flek) k té pěkné tváři, až doputoval k oříškovým očím. Nechtěl zničit jejih nové krásné přátelství, a byl rozhodnut se hned stáhnout, a při příštím setkáním dělat, že se nic nestalo - prostě si chtěl zachovat její přízeň. To bylo něco, co momentálně potřeboval k životu, a byl ochoten kvůli tomu oželet i polibky.

_________________

Aurora se pod chlapcovým pohledem přikrčila. Mrzelo ji, že to vůbec řekla, protože si s ním kupodivu tak nějak celkem rozumněla. "Já...už jsem něco slyšela od mamky, ona je čarodějka," pípla a ještě víc se svezla na židli směrem dolů a vtáhla hlavu mezi ramínka. Chvilku se neodvažovala se na chlapce ani podívat, a pak nerozhodně pevně stiskla rty v němém vzdoru a sebeobraně, když k němu konečně opatrně vzhlédla. Musela působit jako trucovitá princezna víc než kdy jindy. Začínala cítit sílící vlnu nervozity, protože nevěděla, co dalšího říct, a na jednu stranu si přála, aby se ten twistovský kluk zvedl a odešel, ale na druhou tu nechtěl zůstat zase sama, protože jak hodina pokročila, začaly se v lokále sbíhat čím dál podivnější existence. Rozrušeně se nadechla, a pak ještě jednou a hlouběji, protože při prvním nádechu se jí do plic nedostal dostatek vzduchu. "A...Zmijozel tedy není tak strašná kolej jak se povídá?" zeptala se potichu a upřela na chlapce lehce podmračená očka, ale nebylo to vztekem, spíš naopak zoufalstvím. Co když se do Zmijozelu dostane ona? I když to bylo asi značně nepravděpodobné...každopádně to určitě bylo pravděpodobnější než to, že by ji zařadili do Nebelvíru.

_________________

Naslouchal nadále rozhovoru profesorů o cestování, k čemuž on neměl co říct, protože moc necestoval. Vlastně na to nebyl čas a ani peníze, navíc nebyl ten typ. Mnohem radši si užíval teplého domova a svých dalekohledů, u kterých trávil opravdu hodně času a o prázdninách ho bylo ještě mnohem více než obvykle. Stočil své zelenkavé oči k Mei, na kterou se zpříma podíval a lehce nakrčil obočí, snad v předtuše, že se nad tím zamýšlí, než nepatrně přikývl. "Nevadilo, samozřejmě," odpověděl stroze a rovněž ke své kolegyni natáhl pravačku, aby si mohli potřást rukou. Pak už se zaposlouchal do odpovědi, která byla určená k jeho otázce. Vzhledem k tomu, že se o cestování v životě nezajímal a merlinžel během svého života žádnou evropskou zemi zmapovat nestihl, na rozdíl od cely v Azkabanu, neměl k tomu ani co říct. O Praze sotva slyšel a Finsko sice znal, ale nezvládl si pod ním nic představit. Ani se do budoucna nejevilo, že by se to mělo změnit, zkrátka starého psa novým kouskům nenaučíš. Maximálně se vydal na famfrpálové mistrovství světa, ale to bylo tak vše. "Nikterak zajímavé jako ty vaše," odpověděl na Meinu otázku, protože on ani žádné plány neměl. Věděl, že bude muset často cestovat do Londýna kvůli sestře, která ležela u Munga, ovšem to bylo, co se týkalo plánu, všechno. A ještě samozřejmě úplněk a viditelnost Venuše na obloze, to měl v diáři zapsané spolu s ostatními takovými věcmi mnohem více výrazněji, než životně důležité věci. Zlehka přikývl, protože prázdniny letěly opravdu nezvratným tempem. To muselo studenty určitě mrzet... škodolibě se ušklíbl při té myšlence a současně na hospodského, když mu donesl objednávku, takže se před ním vzápětí ocitl talíř s polévkou. Pokud si i ostatní dali jídlo, popřál jim v rámci slušnosti dobrou chuť a dal se do obědvání, protože měl opravdu hlad.

_________________

| +

Em si všimla, že se tady nachází i nějaká skupinka profesorů, takže téma Andersenových už raději nerozbírala. Jen si v duchu povzdechla nad tím, že si zmijozelská kolejní určitě Eryho změní k obrazu svému... a to pak bude konec, protože jakožto nemehlo přestane na létání chodit (vlastně na hodiny létání chodila jen proto, že jí to bavilo, ačkoliv vždycky skončila někde ve zdi nebo tak - teď už ty nárazy omezovala na takové, aby neskončila vždycky po hodině na ošetřovně...ehm...)
"Tak to stihnem třeba ještě dneska?" navrhla. Sovu vážně chtěla, celých sedm let, a už se upřímně nemohla dočkat, až jí konečně bude mít.
Ohledně toho, co sama cítí, nebo co snad eventuelně Gideon cítí k ní, si momentálně nebyla vůbec jistá. Na jednu stranu věděla, jak by to asi působilo, vyměnit hned Erica za někoho nového, ale na tu druhou jí něco našeptávalo, ať to zkusí. Něco, co nebylo jen a jen v těch zelených očiskách, ale tak nějak...všude. Čím dál víc nad tím přemýšlela, tak to vlastně chtěla zkusit. Nebo se možná jen bála být sama. I tak se ale v oříškových očích pod tíhou náhlého zeleného pohledu objevilo mírné zmatení, když na ni pohled upřel. Nejistota a nervozita, které donutily dívku upřít pohled zpět na stůl, v jejím případě na šedou skvrnu, nápadně připomínající zbytky žvýkačky. A promluvila asi moc brzy, dřív než si vůbec stihla něco promyslet, ačkoliv strávila i tak notnou chvíli s hlavou vymetenou a potichu.
"Umm...no...víš, já..." hluboký nádech, "Já myslím, že... takhle, mám tě vážně moc ráda, a kdybys byl ochotný jít na to pomalu, tak..." další nádech a fackování sebe sama v duchu s tím, že si nejdřív měla připravit, co řekne, "časem by to určitě mohlo fungovat... a chtěla bych to zkusit."
Tak. A bylo to. Znělo to nejspíš hodně zmateně, stejně jako byla v tu chvíli sama Emily. Vlastně sama do poslední chvilky netušila, co řekne. Jenže jak to teď vyznělo? Nevypadám teď trochu jako...že měním chlapy jak ponožky? Nervózní pohled směrem k jejímu společníkovi. "Prosím tě, nemysli si o mě, že jsem nějaká poběhlice nebo tak, já---" a zaražení. Co měla říct, když vše už řečeno bylo, a ona vůbec nevěděla, zda je to správně nebo ne? Chtěla mu dát šanci, dát šanci i sobě se vzpamatovat z Howellsova vlivu...a udělala to...snad. Pokud to ovšem šlo pochopit z jejích slov.

| +

Mimo herně:
Pardon, je to psaný podruhý, včera se to z nějakýho divnýho důvodu neposlalo a já si to nezkontrolovala...
PS: Koupi sovy a podobné věci už si přimyslíme, ale Mistrák bych brala
PPS: Asi budem pomalu ukončovat, ne?

_________________

Flann ji chvíli sledoval a moc nechápal, co se děje, ale naštěstí se celkem rychle vzpamatovala. Relativně.
„Vůbec, naopak je úplně nejlepší,“ pronesl přesvědčeně a snad i přesvědčivě, nicméně pak se trochu zamyslel. Je totiž fakt, že tam chodilo pár dětí, se kterými by se radši moc nevídal, nicméně nebylo jich moc. S Willem si to nakonec nějak vyříkali, i když se Flann trochu bál možné budoucí konfrontace kvůli jiné blbosti, jenže pak tu byl Brian, z nějž se na cestě zpátky do Londýna vyklubal urážlivý pyroman a samozřejmě taky Williamova sestra, která by nejradši zplynovala všechny nečistokrevné studenty, ale, hej, jinak to byla fakt nejlepší kolej.
„V Nebelvíru jsou samé horké hlavy,“ začal to rozebírat a slovo "idioti" nepoužil jen kvůli tomu, že si vzpomněl na Leslie, „Mrzimoři strašně často smrdí octem,“ vzpomněl si na občas trochu nebezpečný obranný mechanismus jejich vlastního sklepení, „a Havraspár, no... těm jsem moc nerozuměl.“ U poslední koleje musel docela dlouho přemýšlet, protože si vybavoval akorát Hailie, kterou nepovažoval za moc reprezentativní vzorek koleje zaměřené na důvtip, a pak pár obličejů, ale nikoho snad ani neznal jménem. O tom, že havraspár existuje, sice věděl, ale vzhledem k tomu, jak si ta kolej vedla v poháru, je asi pochopitelné, že tam to tak nějak haslo.
„Ale ve Zmijozelu,“ vrátil se k obhajobě koleje zloduchů i dobroduchů, „je to fakt v pohodě. Společenská místnost je krásná, je tam pěkně ticho, máme nejlepší kolejní ředitelku, vyhráli jsme pohár a hlavně se na tebe nikdo nedívá divně, když si zrovna nechceš povídat.“
Samozřejmě ve svém věku ještě netušil nic o subjektivitě a nepřipustil by, že pohled na ostatní koleje má zkreslené, když v nich není, nicméně z toho možná jednou vyroste. Momentálně se znovu zahleděl na pytel konzerv a napadlo ho, že by už asi měl jít, ovšem zrovna dvakrát se mu nechtělo a hlavně by to bylo hrozně nerytířské, nechat ji tu samotnou a se spoustou otázek, žejo?

_________________