Ebenezar společně s ostatními vstoupil do Děravého kotle, kam se rozhodli vydat na oběd. Naštěstí ostatní dali Děravému kotli přednost před návrhem profesora Wellse, což byl důvod k nepatrné úlevě, protože by opravdu nehodlal absolvovat výpravu do zmrzlinářství na koktejly. I teď uvažoval nad tím, zda si nejdřív nekoupí pár knih a nevydá se do kotle až potom, ale když už tam mířili kolegové, rozhodl se k nim tedy přidat. Jako poslední za nimi zavřel dveře a usadil se ke stolu, který vybral Lawrence. Stále se řešilo téma prázdnin a Meino cestování do Finska a Československa. Ebenezar se chvíli tiše zaobíral myšlenkou, proč právě tam, ale nakonec se nezeptal. Seděl mlčky v přítomnosti svých kolegů, kteří stále nadšeně štěbetali, takže ho to usvědčilo v tom, že se od konce roku opravdu nic nezměnilo. Líně si prohlížel jídelní lístek, hledaje něco, co by si dnes dal k obědu. "Ne moc často," odpověděl Johnovi, aniž by zvedl oči, ať už ta otázka byla mířená i na něho nebo ne. Když si objednal Děravou polévku a něco k pití, rozhlédl se po celém lokále, kde se pohybovalo až moc dětí, než tu vídával během normálního roku. Lehce se nad tím ušklíbl a stočil zrak zpět ke svým kolegům, už vyslovujíce svou otázku. "A proč právě tam, slečno Tylorová?" Nebyl si úplně jist, jestli má Mei nazývat slečnou Tylorovou nebo pouze Mei, ale ještě minulý rok to pro něho byla studentka, a tak zvyk o oslovování měl silně zakořeněný v sobě, tudíž se ho prozatím rozhodl neměnit.

_________________

| +

Strávil hodnou chvíli tím, že na ní prostě jenom koukal a usmíval se, což trvalo docela dlouho - než se Emilka zeptala na adeptku pro post manželky. V tu chvíli se pro změnu málem zadusil on, a když se mu podařilo srovnat si v hlavě, co vše je ochoten prozradit, pokusil se o mrkací úsměv a prohlásil: "No jo, vlastně mám. Jenže je tak trochu zabraná, takže mi nezbývá nic jiného, než o ní psát příšerný básně." Ptát se jí na její představu o manželovi mu přišlo krajně nevhodné, vzhledem k tomu, že tu na někoho takového čekala už hodně, hodně dlouho.

A ten někdo se dostavil, a to na jeho vkus docela brzo. Asi by bylo lepší, kdyby se nedostavil vůbec, ale co - on tu přeci nezastával nijak důležitou pozici, takže... "Já se vám do soukromého rozhovoru motat nebudu, Howellesi. Kdybys chtěla, uhm, pomoc, tak budu sedět támhle, jo, Em?" Nedalo se nevšimnout si jeho nepříliš přátelského tónu - objektivní divák si nemohl nevšimnout ani žárlivého podtónu, těžko ale říci, jak to zaregistroval Eric, či snad sama Emilka.

Dostál svému slovu a posadil se opodál, tak, aby nevypadal příliš vlezle, ale zároveň natolik blízko, aby mohl zachránit princeznu před trollem.

_________________

Eric postřehl v Gideonově hlase ten náznak žárlivosti a chtě nechtě si ho musel prohlédnout. Cítil jakousi rivalitu, ačkoliv už vlastně neměla žádné opodstatnění. Alwull nevypadal jako špatný člověk. A pro zelenooké měla Em vždycky slabost. Hm, třeba se mi o ni opravdu někdo postará. Vlastně, spíš než tu rivalitu, k němu začínal pomalu pociťovat vděk. Doufal, že děvče nenechá na holičkách, až on udělá to, k čemu se ty dvě a půl hodiny před Kotlem odhodlával.

Emily se psychicky hroutila. Když se Gid rozhodl odejít, neměla to srdce o zastavit. Ne kvůli svým sobeckým přáním oddálit cokoliv, co se na ni nejspíš chystalo. Proto jen nevýrazně přikývla a doprovodila kamaráda poněkud zoufalým pohledem až k místu, kam se "uklidil". Mezitím se snažila psychicky připravit na to, co už stejně podvědomě tušila - že Erica prostě přestala bavit. Zmiňovaný mezitím usedl naproti ní.
"Něco se děje, viď?" zeptala se ho rovnou, hlas se jí trochu třásl. V této situaci byla poprvé v životě. A nejraději by v ní nebyla vůbec.
"Víš, Emily..." začal mladík, a zdálo se, že ani jemu se to neříká zrovna dobře. Vlastně, vůbec nic z tohohle nechtěl. Ne on, ale babička. Vždycky za všechno mohla Ethel. A on nebyl tak silný jako jeho otec, nebo možná tak pošetilý. Ne, moc se bál o tu dívku, která se smutným očekáváním v očích seděla naproti němu, moc na to, aby si ji sobecky nechával pro sebe i po tom, co mu Ethel na rovinu řekla, že jí zabije, pokud spolu ještě budou. Věděl, že stará paní by to udělala. Ona vždycky udělala to, co řekla. A co věděl, tak jeho vlastní matku už nezasáhla pořádně mířenou avadou jen proto, že by si tím pokazila reputaci u malý Belle... pokud tedy vůbec nějakou nepokaženou reputaci měla. Ne. Ještě jednou nervózně polkl, "já... se budu ženit." Hluboký nádech, "A myslím, že chápeš, že s tebou to nebude. On prostě nebyl jako svůj otec. Poslední měsíce strávil tím, že si to všechno snažil u babičky vyžehlit - snad proto, že chtěl pomáhat mamince s blížícím se dalším sourozencem. Prý rizikové těhotenství. Zašel dokonce tak daleko, že přijal onen plánovaný sňatek, kterého se předtím štítil. Cokoliv, jen aby už nebyl vyděděnec. A Emily? Snad se z toho otřepe. Teď ale musel sehrát svojí roli až do konce.
"Ale..." chtěla se dívka aspoň zeptat na důvod, nebo na to, s kým, ale nepustil ji ke slovu. Prostě mluvil dál.
"Určitě ti to došlo, když jsem byl tak ticho. Nebýt toho, že mi Bell řekla, že i po těch měsících ses po mně ptala, ani bych ti nic neoznamoval. Je prostě konec. A tečka. Jdi dál, a zapomeň na jakoukoliv naději, kterou jsi snad ohledně nás mohla mít."
Viděl už jen, jak se Emilčiny či pomalu zalévají slzami. Na tohle se ale dívat nechtěl. Ne, když to mohlo všechno změnit to, co si řekl, a opravdu donutit babičku, aby tu holku zaavadovala. "Sbohem, Em," řekl, otočil se na patě a opustil lokál.
>>>Eric do pryč

Emily byla v šoku. Vlastně jí nenechal ani nic říct, jen to tak suše oznámil a odešel. Jako by pro něj nikdy neznamenala víc než kus hadru. Bolelo to. Fakt moc. A všechny naděje a představy se jí rozpadly před očima. A samozřejmě, s nimi i mrzimoří pozitivní energie. Seděla tam teď už jen jak hromádka neštěstí, neschopná čehokoliv jiného než tichého slzení. Věděla, že Ericovi nebude dělat skandály. Rozhodně za ním nepoběží a nebude se snažit ho přesvědčit, aby s ní zůstal. Ne. Protože, tak nějak zvláštně mu to přála, pokud ono manželství bylo z lásky. Zatím ale více vnímala ten smutek, ze kterého se pokoušela vyhrabat. Nedovolila si volat Gideona o nabízenou pomoc, ačkoliv by teď dala cokoliv za rameno na vyplakání.

_________________

Nešlo nevidět výrazy těch dvou - jeden téměř dokonale nepřístupný, druhý totálně zdeptaný. Málem se tam k nim vrátil, protože Emilka vypadala hrozně zničeně. Uměl si domyslet, co se tam asi tak děje, a i když si to vlastně přával, momentálně by za to Ericcovi zakroutil krkem.
Netrvalo to ani tak dlouho, a mladý Howelles zmizel stejně jako se objevil - a Emily tam zůstala sedět jako hromádka neštěstí. Nevolala sice o záchranný kruh, stejně si ale myslel, že by ho do háje neposlala (ona ne), takže chviličku počkal, načež se vrátil k jejímu stolu. Tiše se posadil k ní a jemně se zeptal: "Ehm, jsi... V pořádku?" momentálně ho méně hloupá otázka nenapadala, ačkoli moc dobře viděl, že v pořádku tedy určitě není. Hmátl po její ruce, kterou zakryl, pokud jí to nebylo nepříjemné, svou téměř medvědí tlapou, a pokusil se jí poslat co nejvíce pozitivních pocitů, aby už nevypadala jako přejetá.
Jenže, ani Mrzimor nemůže zvládnout všechno a tenhle navíc dost jasně cítil, že jeho kráka potřebuje rozesmát. A protože tenhle Mrzáček se jmenoval Gideon, nenapadlo ho nic lepšího, než vytáhnout něco, k čemu by se sám asi nikdy neodhodlal. Vytáhl svou Otřesnou báseň z naprosto nezištných důvodů - vlastně ho ani nenapadlo, že by to na ni mohlo být moc. Prostě jen chtěl, aby se zasmála, k čemuž se zrovna tato báseň hodila dokonale.
"Na. To je tak příšerný, že by ti to mohlo zvednout náladu." prohodil tiše, podávajíce jí svůj výtvor. Mezitím ani na chvilku nepustil její tlapku, protože se strašně bál, že ho po přečtení toho kusu papíru pošle do hrobu za Merlinem. S výrazem napjat=ho očekávání na ní koukal, připraven při první známce vzteku docela popřít, že je ta báseň určená pro ni - přeci jen, na světě běhá Emilek...

_________________

Přemáhala se, aby zastavila ty pošetilé slzy, než na to někdo přijde. Tohle přeci nebyla ona! Ne, ta Emily, kterou ukazovala světu se přeci vždycky usmívala, dodávala okolí potřebnou pozitivní energii. Ona neplakala. A pokud ano, tak ne, když to mohl někdo vidět, ne, když si o ni díky tomu kdokoliv mohl začít dělat starosti! Ač si tohle ale opakovala stále dokola, slzy se jí hrnuly po tvářích dál.
A pak přišel Gideon, chudák svědek toho všeho tady. Už kvůli tomu, aby zrovna tomuhle človíčku s dušičkou téměř na dlani nepřidělávala zbytečné starosti přeci musela být silná! Tak proč ty slzy pořád tekly?
Neucukla, když na svojí ručce ucítila dotek té jeho. Vždyť právě přátelské teplo jiného člověka teď potřebovala ze všeho nejvíc. Nejradši by se teď schoulila do klubíčka a nechala se kolébat jako malé dítě, dokud by nepřestala brečet. Ale to nemohla po Gidovi ani náhodou chtít. Proto se spokojila s tím, že odpověděla, ač dost nepřesvědčivě: "Jasně, nic mi není... to bude dobrý," a dokonce vydolovala na uslzeném obličeji chabé pousmání. Asi se ale moc nedalo věřit tomu, že by už byla v pořádku. Ale chtěla aby věděl, že je mu vážně vděčná. Neodešel, neotočil se k ní zády jako někdo. A toho si cenila.
Dokonce zašel tak daleko, že jí podal i ten papír, kvůli kterému byl sám předtím ve stavu rajčatujícího rajčete. To od něho musela být velká oběť. Věděla, nebo aspoň tušila, že to myslí dobře, ale zarazila se, jako by ji něco drželo od přečtení té věci. Opatrně držela papír v ruce a přemítala, zda to přečíst nebo ne. Bylo by to od ní narušování soukromí? on přeci nechtěl, aby to někdo viděl, ne? Nakonec se rozhodla tak, jak to považovala za správné.
"To přeci nejde," podívala se na kamaráda, "je to tvoje soukromí." Další chabý úsměv. Mnohem víc se teď už ale podobal skutečnému, upřímnému úsměvu. A nové slzy z očí také netryskaly, ačkoliv ty staré ještě nestihly zaschnout.

_________________

Giddie

Gideon byl snad poprvé za svůj život nešťastný, a původcem toho všeho byla dívka, která před ním plakala. Ani v nejmenším jí z toho nevinil, pro ni by přeci udělal cokoli na světě, přesto to tak bylo. Vidět jí plakat... To ho přinejmenším vyděsilo, protože Emily Halfmoonová nikdy neplakala - alespoň tak si to vždycky myslel. Měla v sobě neuvěřitelný pozitivní náboj a všude sebou přinášela světlo.*
A právě kvůli tomu jí prostě musel zlepšit náladu.
Když prohlásila, že nebude číst v jeho soukromí, musel se usmát - ona byla tak... Úžasná. Neznal moc takových lidí (kteří by navíc nepatřili do jeho rodiny), a právě kvůli tomu jí měl ještě o něco raději - pokud to vůbec šlo, protože momentálně pro něj byla jediným člověkem na Zemi. No, a pak možná jeho příšerný bratříček, ale to se tak nějak nehodí. Navíc jeho chtěl zaškrtit, zatímco Emilce by chtěl dát pusu. Což bohužel nemohl.
Co ale mohl, a zároveň musel udělat, aspoň mu to tak připadalo, bylo (přátelské) objetí, protože čím jiným pořádně utěšit ztracenou dušičku? A tou Em rozhodně byla, i když už zvládla malý úsměv.
"Nech si jí, Em. Nemusíš jí číst, jen si jí nech. Prosím." chtěl ještě říct něco v tom smyslu jako "stejně byla napsána pro tebe", ale neudělal to, protože se mu slova zadrhla v krku. To si mohl dovolit leda hrdina nějakého romantického slaďáku, ne kluk jako on, i když zelenooký.

*

| +

_________________

Tak tohle jsi teda těžce nezvládla, pomyslela si na svou adresu. Bylo to snad poprvé od doby, kdy umřel Halfmoonovic pejsek (a to už je vážně dlouho), co dopustila, aby ji někdo viděl nešťastnou. A snad vůbec poprvé, kdy to nebyli rodiče, kdo ji viděl plakat. Ačkoliv už jí slzy z očí přestaly téct, pořád ještě nebyla úplně v pořádku a nervy měla napjaté tak, že každý další šok by stavidla slané vody v oříškových kukadlech znovu prolomil.
Šoky se snad ale nekonaly, a to ani když se najednou ocitla v jeho objetí. Brala to jako milé, přátelské gesto, prostě pokus ji nějak rozveselit, a cítila vděk, rozhodně ne šok. Chvíli toho uklidňujícího bezpečí přátelské náruče skutečně využívala, dokonce se k chlapci maličko přitiskla, jak se snažila dostat blíž tomu lidskému teplu, slibujícímu zlepšení nálady. Cítila se už o dost klidnější, když se z objetí vymanila, aby Gidovi viděla do tváře. "Dobře, nechám si ho. Díky, opravdu," věnovala mu další, zase o trochu opravdovější úsměv a sevřela darovaný papír v ruce. Zatím neměla odvahu se do něj podívat, přečíst si obsah. Ani sama nevěděla proč. "Ta tvá vyvolená má vážně štěstí." Doufala jenom, že si ta neznámá, ať už to je kdokoliv, takhle obětavého člověka zaslouží. Ani náhodou ji nenapadlo, že by celou dobu mohl mluvit o ní samotné. Každopádně, slzy zastavila. Rozhodla se, že už prostě plakat nebude. A pokud ano, tak až večer doma, až to nikdo, ale nikdo neuvidí. Teď děkovala Merlinovi, že se obyčejně nelíčí. Kdyby ano, měla by teď po tváři černé šmouhy po rozmazané řasence.
Nastalo ticho. Em chtěla ještě něco říct, ale netušila co. Hledala nějaké téma v myšlenkách, cokoliv, co by někam odvedlo pozornost. Jenže nic nepřicházelo. Jak tak přemýšlela, otáčela v ruce tím papírem s básničkou, jejíž obsah doposud neznala, a nakonec upřela na svého společníka pohled, který prosil o pomoc s hledáním tématu. Chtěla vrátit tu fajn náladu, která tu byla předtím.
Nu a samozřejmě, když už se dívala jeho směrem, zavadila i o Gidovy zelená očiska. Pořád stejně zelená jako předtím. Viděla v nich tu určitou upřímnost... a na kratičký okamžik jí hlavou blýskla zvláštní myšlenka (Třeba bude nakonec dobře, že to Eric ukončil...), kterou ale vzápětí zase vytěsnila. Na podobné přemýšlení bylo zaprvé moc brzy, a zadruhé i kdyby nebylo, Gideon měl už tu svojí vyvolenou...se kterou se vzápětí rozhodla, že mu nějak pomůže. Jen ještě zjistit, o koho jde...

_________________

Zatímco Emily jeho objetí přineslo klid a mír do duše, jemu na vyrovnanosti nepřidalo. Rozbušilo se mu srdce a udělal se knedlík v krku. Ještě štěstí, že se Emilka odtáhla a dala mu tak dost času, aby se vzpamatoval. Očividně se podstatně přecenil, takže dost dlouho dobu mlčel a přitrouble se u toho usmíval. Naštěstí se to tolik nelišilo od jeho obvyklého výrazu, takže to snad nebylo moc dobře poznat. Alespoň on v to doufal.
"Tak to ti nevím. Asi bych se o to přel." usmál se, když Emily prohlásila, že jeho vyvolená má štěstí. Kdyby jen tušila! Ale asi je jen dobře, že nic neví. Stejně by to teď nedělalo dobrotu.
A tak bylo ticho. A... Ticho. Začínalo mu být docela trapně, a vypadalo to, že Emilka je na tom podobně. A zjevně neměla tušení, jak začít. Nadechla se a vydechl. Žádný nápad. Zkusil to tedy znova, a nakonec ze sebe dostal banální otázku: "Co máš v plánu na prázdniny?" Pravda, nic moc originálního, ale aspoň něco. A to se počítá. Snad.
Ne, že by mu ticho vadilo. Vlastně bylo docela fajn, že se na ní mohl v pohodě dívat, aniž by se vydával v nějaké nebezpečí odhalení jeho citů. Usmál se na ní. A usmíval se pořád.

_________________

[Emily]

Byla ráda, že se k tomu Gideon nijak nevrací, takže jen vděčně opětovala úsměv, který jí sice u něj připadal trošku zvláštní, jiný než obvykle, ale ne zase tolik, aby se tím nějak blíže zaobírala.
Otázka na prázdniny sice nebyla moc originální, zato ale posloužila skvěle na vyplnění toho trapného ticha. "No, v přední řadě vystěhuju troubu z bytu," zazubila se. Docela se divila, jak lehce dokázala už o té věci mluvit, vzhledem k tomu, jak byla čerstvá a pořád bolavá. Jenže už měla tu chvíli na to, aby se otřepala, a to stačilo. Teď už zase nabyla svojí typicky Emilkovskou náladu - a musela si přiznat, že největší podíl na tom měl právě její zelenooký kamarád. "Pak asi taková obyčejná relaxace, možná návštěva babičky v Irsku, kdo ví? Nijak moc jsem neplánovala, " pokrčila rameny. Jo, za babi by se podívat mohla. Stará paní bydlela sama v domečku, o jakém Emilka tiše snila, s dvanácti kočkami a věčně líně se povalujícím bernardýem Ronem. Určitě by jí ten svěží vzduch prospěl, a třeba by mohla vzít i malou Belle, a pár dalších kamarádů. Klidně i Gideona a jeho rodinku, pokud by se mu chtělo. Pokud totiž věděla něco jistě, tak to, že babička Rose je ještě stokrát mrzimorštější než ona sama, a to je to mudla. Dál jí napadlo ještě něco, co chtěla už dlouho udělat. "A taky bych si ráda někde pořídila sovu, už od prváku jsem ji chtěla a nikdy jsem neměla dost odvahy. Akorát nevím, zda není lepší s tím pořizováním počkat do konce prázdnin, zvlášť pokud teda s tebou...s vámi...ehm, pojedu na ten Mistrák," vypočítávala na prstech všechno možné a už se u toho zase sluníčkově usmívala. "A v neposlední řadě ti hodlám pomoci s tou tvojí slečnou Zázračnou," dodala už tišším hlasem. Myslela to vážně. Pokud si podle ní někdo šťastný vztah opravdu zasloužil, tak právě mladý Alwull. Jenže pořád nevěděla, kdo ta ona je. První krok tedy bylo zjištění identity - což, došlo jí, mohla naprosto klidně z té darované básničky. Giddy přece říkal, že je psaná o té dívce, ne? Pohlédla na pečlivě složený papír v dlani, pak zpět na něj, a zase na ten papír. Měla pocit, jako by jí momentálně něco unikalo - a to něco mohlo být zjištěno jen tím, že si básničku přečte, ne? To, jak se rozhoduje, zda číst nebo nečíst, jí bylo jasně vidět na očích, i na tom, jak se chovala. Ačkoliv, ani tak nezapomněla roztržitě dodat: "A ty nějakké speciální plány máš?" aby se neřeklo.

_________________

Vypadalo to, a Gid byla za tu skutečnost vděčný, že se Emily úžasně rychle oklepala. A znovu se dostal k tomu, že ona prostě nemá sebemenším chybičky. Nebo chyby na ní prostě jen neviděl? On sám se přikláněl k tomu, že platí obojí.
"Hmm... To jsou super plány." mrkl na ni a usmál se, což mu zůstalo do té chvíle, než vyřkla své poslední přání. "No, to, hm, nebude asi nutné, Em. Nemusíš se vůbec obtěžovat." náramně znervózněl. Snažil se vypadat úplně v pohodě, což vypadalo nadmíru podezřele. Ale třeba si toho nevšimne...
Vypadalo to, že svou pomoc myslí opravdu vážně, a to bylo přesně to, co Gideona děsilo. Co když na to přijde? Nebude jí to připadat, no, třeba špatné? Nebude si pak myslet, že jednal z zištných důvodů?
A to rozhodně nechtěl, naopak by rád vypadal v tom nejlepším možném světle.
Proto se hned chytil, kdy Emilka, poněkud laxně, chtěla vědět, co si plánuje on. "Krom toho Mistráku nejspíš taky navštívím pár příbuzných, a mám v plánu si vyjet s kamarády kempovat. Ty nejspíš znát nebudeš, jsou to všichni mudlové - ale stejně nesmím o prázdninách kouzlit, takže na tom budeme úplně stejně. Někteří si tam vezou svoje holky, ale, no... Já nemám koho vozit, tak nějak." to poslední, co neprozřetelně vypustil ze svých úst, rozhodně říci nechtěl, protože nejenže následovalo rudnutí, ale také se tím oklikou vrátil k tématu jeho dívky. V tu chvilku by Emilce nejraději ten hrozný papír zase sebral, ale takovéhle myšlenky rychle posílal slušně řečeno do háje. Takhe myslet nechtěl, ne když u toho byla Em. Jeho Em.

_________________