"Mě by to nevadilo.." řekl Gweeny Andy lhostejným tónem. Hlavně, aby nás nešlo tři sta třicet tři.. To by totiž bylo opravdu mnoho a Andy by se asi stejně nic nedozvěděl, páč by byl stále někam odstrkován.
Andy se usmál, když slyšel Gwen slyšet o tom, jak je super čůrat ve stoje. To možná je, ale holky mají zase všude přednost a nemusí dělat první krok.. Přehrál se mu v hlavě jeho rozhovor s tatínkem o tom, jak už prý dospívá. Byl si naprosto jistý, že ho k tomu maminka navedla. Jinak by totiž táta takový rozhovor nejradši vynechal a mávl by nad tím rukou se slovy, že na to Andrew přijde sám a že je to přece Gilbert a on taky a on jako Gilbert taky na všechno přišel sám. Andy ale veděl, že v knihově existuje oddělení s knížkami na toto téma, ovšem nikdy se tam ještě neodvážil.
Všechna jména kolejí mu připadala naprosto zvláštní, asi tak jako Narsil z Pána prstenů. Tolkien byl vážně borec a jak Andy zjistil, tak mnohem větší, než si myslel. "Hele.. a proč se ty koleje jmenují zrovna takhle? A proč se to tak rozděluje?" Andy zjistil, že tady se může ptát opravdu na všechno. A ohledně zařazování.. tohle asi bude něco jako zasvěcení, do kouzelnického života. Ale co když to bude nějaký.. jak nějakej sabbat, či tak? Ta představa vytvořil na celém Andrewovi husí kůži až se celý oklepal. "Oni existují i kouzelní tvorové? Já myslel, že jednorožci jsou hovadina.." Tohle téma ho hodně zaujalo. "A co třeba vlkodlaci, nebo upíři?" zeptal se málem začal hrabat v kabeli, hledajíc zápisníkový sešit a tužky. Cože? Citronový ptáčci? Ten Brumbál jede na kokainu? Nebo je to snad hulící hippík?" Tohle bude ještě zajímavé, ale představa nějakého čaroděje s jointev v ruce pohnula jeho koutky směrem nahoru.
"Jasně.. já proti nejsem. Pojď s námi.." usmál se na Gweeny. Zdálo se, že se ona vyzná daleko více, než ten Flavi.
Ty Gweeniny šokované pohledy začali Andyho trochu děsit. "Aha.. máte pro nás speciální název. Jako kdyby jsme byli zbyteční.." Poslední větu dodal Andy tišeji než ostatní ostatní běžnou řeč. "Proč o vašem světě nevíme? Ale počkat.. já přece vím. Tak jaktože, když jsem od mudlů, píšou, že semnou počítají?" Andy přestal počítat otázky, ale taky přestal počítat s tím, že mu bude na všechny otázky odpovězeno. Přes překážku do nástupiště 9 a 3/4? Ti kouzelníci jsou drastičtí..
Nejvíce ho asi zaujal Famfrpál. "A jaká jsou pravidla? Létá se na košťatech? To jde?"
"Já jsem připraven vyrazit.." řekl s úsměvem, ale radši stál, poněvač nevím, kde tohle všechno je..

<< Ollivanderovy hůlky a madame Malkinová
V Děravém kotli bylo pořád strašně moc lidí. Znovu jsem uviděla tu skupinku dětí, dozajista prváků. Nerozhodně jsem zůstala stát na místě. "Ehm... Tati?" obrátila jsem se k rodiči. "Nemohla bych tu s nimi chvíli zůstat? Domů trefím," ujistila jsem ho rychle, když jsem na jeho tváři uviděla nesouhlasný výraz.
Táta si skupinku dlouze změřil. "Ale jo," souhlasil nakonec, dal mi kázání, jak se mám chovat, mávl mi a odešel.
Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy a nejistě zamířila k nim. A co když to nejsou prváci? A co když se před nimi strašně ztrapním? A co když....
To už jsem stála u nich a mohla slyšet útržky jejich rozhovorů. Podle všeho se právě chystali odejít. No to je super, pomyslela jsem si kysele. Přišla jsem v tu nejlepší možnou chvíli. Přesto jsem se co nejmileji usmála a hlasitě pozdravila: "Ahoj."
Uvědomila jsem si, že je to zoufale málo a tak jsem přidala pár vět.
"Já jsem Katherine. Katherine Parkerová. Ehm... Vy jedete do Bradavic?" zeptala jsem se na tu nejhloupější otázku, co mě napadla. Odolala jsem pokušení zírat do země a po všech se rozhlédla. Vypadali kupodivu úplně normálně.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

V jaké pak koleji asi skončím, co? Zeptala se sama sebe. Havraspár nebo Mrzimor by asi ušly, ale do toho.. Nebel.. jak vůbec dál? Kdy jsou odvážní, tak tam sotva a o tom Zmijolezu si nemohla podle toho, co Gwen říkala udělat o něco přesnější obrázek. Ale o tom zařazování bude muset něco vypáčit od někoho třeba z kouzelnické rodiny. Když prý je to o nervy, aby se připravila. Ale když Gwen začala mluvit o nějaké hře na košťatech, zase se její pozornost zostřila, protože za doby jejího přemýšlení jí trošku ujížděla a vnímala jen tři slova z věty. "Super Gweeny, nevadí." zase se ozvala Angvin, ale teď už mluvila k mladší Gweeny
Ale nebyl ten Albus pošuk? Citronoví ptáčci? To jsou ptáci krmení citrony nebo jak? Věděla, že když se slepice krmí kukuřicí, mají potom žluté sádlo. Ale jak je to s citrony, to netušila.
"Gweeny, Andy, Flavi, nepůjdeme už? Trochu se to tu začíná plnit..." Prohlásila směrem k nim když viděla u dveří nějaké staré čarodějky jak se cpou do lokálu.

>>>domov
Do lokálu vstoupila mladá čarodějka průměrného vzrůstu, s opálenou pletí a kulatým obličejem, který lemovaly vlny kaštanově hnědých vlasů. Na sobě měla jednoduché béžové letní šaty se širokou sukní, na hlavě velký klobouk stejné barvy, ozdobený žlutou stuhou. Přišla směrem z Příčné ulice, kde si toho dne koupila své učebnice pro poslední rok v Bradavicích. Přesně tak, už jí čekal sedmý ročník, což vlastně znamenalo, že by se měla rozhodovat, co bude dělat dál. O tom zatím ale nepřemýšlela. Místo toho rozdávala typické mrzimorské úsměvy všem kolem sebe. Delším pohledem zastavila jen na skupince malých dětí, nejspíš budoucích prváků, kterým věnovala úsměv extra-sluníčkový. Všimla si, že se jich už ujala jiná Mrzimorka(Gwen), kterou si pamatovala, a dokonce i jménem (Emily měla vždycky skvělou paměť na jména, snad to jediné jí šlo). "Ahoj, Gwen," zamávala tedy své spolužačce z koleje. Chvíli přemýšlela, zda se ke skupince přidat a nabídnout jim nějaké sušenky, které si samozřejmě přinesla sebou - své vlastní, domácí-, nebo raději počkat na příchod Erica, který s sebou možná bude mít i malou Anabellku. Když si vzpomněla na svého přítele, sluníčkový úsměv z její tváře na okamžik zmizel. Něco se s nimi dělo, s jejich vztahem, a ona prostě netušila co a proč. Tak či tak si objednala dýňovou šťávu a, nakonec s velkým přemáháním rozhodnutá, že děti si pomohou samy, se posadila k volnému stolu v rohu. Už jen stačilo počkat, až přijde Eric. Nebo možná vyšle jen Anabelle?

| +

Mimo herně:
Emilka je tu proto, že Anda má být zavřená doma s babi a učit se chovat, nicméně si chci ale zahrát jednu určitou situaci, abych posunula Anabellin příběh dál. Kdokoliv se bude chtít připojit, je vítán. Očekáván je ještě příchod Anabellčina bratra/Emilčina přítele Erica a možná samotné Anabellky či dokonce její babičky.

_________________

<<< Madame Malkinová a Ollivanderovy hůlky

Se svým otcem se rozloučila hned u dveří lokálu. Sledovala jej do té doby, než se vytratil v davu. Najednou se cítila ohrožená a bezbranná. Jak mohla být tak hloupá, že nechala svého otce jen tak odejít? Mohla s ním zůstat a mučit se při vybírání svého mazlíčka než zůstat mezi lidmi, které vůbec nezná. Co když ji budou chtít napadnout? Zavrtěla prudce hlavou, aby své nesmyslné myšlenky zahodila. Klid, Aniyah. Zvládneš to, sedneš si někam do rohu a budeš ignorovat okolí. Povzbuzovala sama sebe a zhluboka se nadechla. Nebylo by to poprvé, kdyby zbaběle utekla před každým, kdo by od ní žádal pomoc. Užuž se chystala natáhnout ruku ke klice, když se z ničeho nic samy dveře otevřely. Na prahu stála postarší žena, která měla na hlavě jakýsi prapodivný klobouk. Aniyah zděšením vyjekla a zapotácela se dozadu. Žena tázavě povytáhla obočí a panovačně si ji změřila. Následovně kolem Aniyah beze slov prošla. Aniyah zamrkala a zhluboka oddychovala, stále se vzpamatovávala z toho šoku. Všimla si, že pár lidí se zastavilo a zmateně se ohlíželi po Aniyah. Celá v rozpacích vlezla do lokálu. Chvíli ji trvalo, než se její oči zvykly na šero, které v něm panovalo. Prohlížela si přítomné i celý lokál. Zčásti ji překvapilo, kolik dětí se v něm nacházelo. Měla nutkání k nim přijít a zapojit se do rozhovoru, jenže co by řekla? Spíše by se ztrapnila se svým ehm, huh a he. Za jejími zády se ozvalo zakašlání. Prudce se otočila a vzhlížela přímo do očí chlapci, který očividně chtěl vejít do lokálu, ale jaksi mu v tom Aniyah zabraňovala, když stála přímo v prahu. Vydala ze sebe přiškrcený zvuk a odstoupila stranou, aby mohl projít. Postávala na místě a nervózně sledovala, jak se přítomní vesele baví. Po chvilce zahlédla dívku sedící v sousedním stolu s divným přívěškem ve vlasech a ke které bezhlavě zamířila. Zatraceně. Zaklela sama sebe, když již stála vedle ní. Chystala se odejít, ale zaujala ji kresba, do které byla dívka zabraná. „To je úžasný,“ vyhrkla místo pozdravu. „Můžu si sednout?“ ukázala na volné místo vedle ní, a aniž by čekala na její odpověď, usadila se na ono místo. Rozpačitě vedle ní seděla a mlčky si pohrávala s lemem sukně. „Taky jedeš do Bradavic poprvé?“ nadhodila tradičně. „Myslela jsem si, že mě nikdy nevezmou kvůli tomu, co jsem provedla.“ nejistě se dívce svěřila a věnovala ji nervózní úsměv.

_________________

Keďže bola opäť zabraná do kresby, ponuku Gwen, ktorú jej dala skrz mávnutím rukou nijako nezaregistrovala. Dokreslila obrázok a dala sa do vyfarbovania. Keď ju akurát dokončila, začula pri sebe hlas, ktorý nepochybne patril dievčaťu. Avril sa otočila za hlasom a uvidela dievčinu, ktorá bola približne v jej veku a tiež mala tmavšiu pleť, síce nie až tak, ako ona. Usmiala sa, keď pochválila jej kresbu a na jej otázku, či si môže sadnúť, prikývla. Toto gesto očividne stačilo, pretože dievča si hneď sadlo. Avril nepochybovala o tom, že by si sadla i bez toho, aby jej nejakým spôsobom naznačila súhlas. I tak by ale neprotestovala, pretože by si mohla spraviť nejakú kamarátku, aby mala na Rokforte aspoň niekoho známeho. „Je to portrét jednej jaguárky, o ktorú som sa kedysi starala,“ vysvetlila, prečo sa na papieri nachádzala práve čierna jaguárka s jantárovými očami. Chvíľu potom nastalo ticho, až ho prerušila dievčina. „Hej, tiež idem po prvý krát. Ty asi tiež, že?“ nasadila tázavý tón, síce to tak asy bolo, keďže na začiatku svojej otázky použila taky. Nemuselo to tak ale biť, vhľad môže klamať. Jej ďalšia vetu ju v tom ale utvrdila, no zaujalo ju, prečo by ju nemali prijať. „A čo takého si spravila, že by ťa kvôli tomu nemali prijať?“ spýtala sa jej nakoniec so zvedavosťou. „Mimochodom, som Avril Nayara Evans. Môžeš ma oslovovať hociktorým z dvoch mien, počúvam na každé,“ uškrnula sa, pretože jej posledné slová vyzneli, akoby bola nejakým psom. Zrazu sa pri stole objavila čierna mačka a vyskočila Avril na nohy. Nisara sa pozrela na neznámu dievčinu a venovala jej dlhý skúmavý pohľad, až sa stočila do klbka a začala driemať. „To je Nisara, moja mačka,“ predstavila mačku dievčine a usmiala sa.

Opětovala ji ze slušnosti úsměv. Dívka ji připadala na rozdíl od ostatních jiným dojmem. Nepřipadal ji jiná díky vzhledu, ale prostě to cítila. „Páni, Ty ses starala o jaguára?“ neudržela se a vykulila oči. Odjakživa měla slabost pro tvory a to pro jakékoliv. Nikdy neměla domácího mazlíčka, jelikož je její matka nesnášela. Nesnášela se o ně starat, nesnášela jejich zápach trusu a nesnášela je kvůli nim utrácet peníze až do této doby, kdy měla Aniyah nastoupit do školy. Tentokrát měla si možnost pořídit si v Příčné ulici mazlíčka. Z ničeho nic se v jejích očích zalesklo smutkem, málokdy byla z něčeho smutná. Byla její chyba, že sem vůbec chtěla. Mohla teď být se svým otcem a vybírat si vhodné zvíře. Sice důvěřovala svému otci, ale nebyla si zdaleka jistá, jestli ji vybere vhodné zvíře. „Odkud pocházíš? Musí to tam být zajímavé, když ses tam mohla starat o jaguára.“ Nepřítomným výrazem v očích dívce věnovala úsměv. Stále byla zabořená do svých myšlenek. „Jo, taky jedu. Původně jsem mohla jet do jiné kouzelnické školy, ale vybrala jsem si Bradavice,“ odvětila ji a souhlasně přikývla. Vzpomněla si na moment, kdy ji přišly dopisy. Byla z toho nadšená, že málem převrhla matčinu oblíbenou vázu. „Podpálila jsem jídelnu, zničila jsem památník nějaké mudlovské škole a posledně jsem přestala ovládat své schopnosti z toho, jak jsem byla v depresi. Nerada zrovna na to vzpomínám,“ sklopila hlavu a následovně ji po chvilce zvedla. „Těší mě, máš zajímavé jméno,“ podotkla a pousmála se. „Dobře, jak si jen přeješ.“ a vydala ze sebe zvuk připomínající něco jako smích, který se usilovně snažila skrýt. „Promiň, to asi nebylo vtipné. A málem bych zapomněla, já jsem Aniyah Thalia Harrisová.“ Představila se a na její tváři se opět objevil úsměv. Kupodivu zůstala klidná, když se kolem jejich stolu mihlo cosi černého. Nakonec se ukázalo, že je to kočka. „Ta je pěkná, vždycky jsem chtěla mít kočku. Můžu si ji pohladit?“ usmála se na Avril a na Avriliinu kočku.

_________________

Flavi nevěděl jak to, ale jeho vzhled(dnes nekorunovaný ani žádnou růžovou) vzbudil zájem holky, která vypadala jako kluk. Teda, ona vypadala jako holka, jen...prostě jako klučičí holka nebo tak. Stejně jako sám Flavi byl holčičí kluk, že ano. Ona bude moje převrácený já, pomyslel si a se zájmem si Leslie prohlížel. Vlastně mu byla sympatická, ačkoliv působila trochu nevychovaně. Ale měla to z kluka, co jemu samotnému chybělo. "Hm.. ujetě," reagoval s pobaveným úsměvem, "tak se tomu asi taky dá říct. A hipík nejsem...teda pokud vím," poškrábal se zamyšleně za levým uchem, čímž odhalil to parádné pseudoelfí zašpičatění, načež trochu nejistým tónem dodal: "Jsem prostě...já. A tečka."
Býval by si rád ještě s tou holkou o něčem promluvil, třeba se dozvěděl její jméno a tak, ale jeho pozornost už přešla k zodpovídaným otázkám z úst starší Gwen. Jak to tak poslouchal, měl chuť popadnout nějaký papír a tužku a začít si to zapisovat, poněvadž pochyboval, že si to všechno zapamatuje. Třeba jména kolejí vypustil téměř okamžitě. Co ale poslouchal, on sám se v žádné z nich neviděl. Co když po té zařazovací věci, ať už je to cokoliv, prostě přijdou na to, že se nikam nehodím a pošlou mě šmahem zase domů? vyděsil se a v hlavě se mu začala odvíjet až děsivě živá představa toho, jak si pro něj jedou rodiče a vezou ho někam do normální školy pro normální lidi. Tatínek se při tom šťastně usmíval. Představa pokračovala v onom normálním internátu a Flavi už se viděl zase někde přivázaný na střeše za bouřky. Z té představy blesků a všeho toho kolem se mu notně roztřásla kolena a měl co dělat aby se nerozbrečel. Na okolí na chvíli úplně zapomněl a probral se až v momentu, kdy se málem začal cpát pod jeden ze stolů v lokále, ve strachu z imaginární bouřky. "Emm.. pardon," broukl směrem k dvěma děvčatům, které u stolu seděly (Aniyah a Avril) a urychleně se vrátil ke skupince, včas aby slyšel poznámku o citronových ptáčcích. Ať už to bylo cokoliv, znělo to fakt super a Flavius doufal, že se to dá jíst. Miloval příchuť jakýchkoliv citrusů a někdy dokonce jedl jen samotný citron, oloupaný jako třeba pomeranč.
"Pokud tady Gweeny chce, klidně tě tam zavést může ona," řekl poněkud vyhýbavě k Andymu. Zdálo se mu totiž, jako by mu chlapec zrovna dvakrát nedůvěřoval. A Flavi zase nechtěl jít s tou mladší Gwen, poněvadž se jí pořád trochu děsil. Nevěděl proč, nic mu neudělala.
"Ahoj, Katherine," pozdravil ještě příchozí dívku a co nejzářivěji se usmál, "těší mě, jsem Flavius Axel Dustin Eöbergsson," představil se znovu celým jménem, tentokrát docela bez zasekávání. "Říkej mi klidně Flavius, nebo jenom Axel, nebo jen Dustin, co se ti bude dobře pamatovat," dodal ještě s úsměvem. Dalším úsměvem. Jestli se budu pořád usmívat, tak mi to zůstane, pomyslel si kysele. "Letos poprvé," přikývl, jako že jede do Bradavic. Otázka je kdy přijdou na to, že tam vlastně vůbec nepatřím, žeano, a pošlou mě domů. Třeba sovně. Bože, takovou velkou sovu, co by mě v drápech odnesla až do Porthsmouthu, mají? A asi by to bolelo. A zničila by mi vlasy. A oblečení. A vůbec. Ne, žádná sova mě domů neponese, až zjistí, že jsem vlastně to... jak to říkali? Mudla...nebo co...
Už si zase tonul v myšlenkách, když ho vyrušila Angvin s tím, že by šli. "Jo...ehm...jasně...no...můžem," slabě se usmál a střelil nenápadným pohledem po Gweeny. Pokud mají ti dva evidentně lepší průvodkyni, proč do toho tahat jeho? Na druhou stranu by se fakt chtěl podívat do té bílé budovy. Protože... no prostě byla fakt hezky bílá. Jako fakt superbílá. Ultrabílá. Bílá jako...jako ta nejbělejší bílá, yeah! Hvit! Hvit jak sluneční svit!
Tak trochu čekal, až se vydají ven ostatní. Třeba jako že by Gweeny mohla vyjít první... A nebo by mu řekli aby nikam nechodil...

| +

Mimo herně:
Poněvadž Gweeny napsala už předtím, tak už nikoho nepřeskakuju... snad... Fakt je nás tu hodně, nějak se v tom prostě nevyznám
Jinak se rozhodněte jak s průvodcem, Flavi půjde klidně, pokud ho nevyhodíte, ale až poslední

_________________

Nebelvír, no jasně, jak jinak taky. Auroře popravdě všechny děti připadaly vhodnými kandidáty mezi nebelvírské řady. Možná snad kromě Svena. O kolejích něco věděla a to, že zařazování bude o nervy jí Gwen taky vůbec nemusela říkat. Ona z toho měla nervy už půl roku, což však neměnilo nic na tom, že se ve velké síni nejspíš složí. Poslední dobou o tom přestávala uvažovat jenom jako o možnosti. Famfrpál hrát nesměla, mazlíčka už měla, na Péči se celkem těšila (zatím to spolu s knihovnou byly jediné dvě světlé stránky Bradavic) a opět se zatvářila nesouhlasně, když Gwen nazvala ředitele školy "hustým týpkem". Takhle se o autoritách prostě nemluvilo, ale opět si to nechala pro sebe.
Velmi ji zaujala Gweenina slova o tom, že její tatínek má doma spoustu potvor. Oni doma kromě jejího kocoura a Sepovy sovy neměli nic, protože maminka byla velmi čistotný člověk. Široce se usmála na Jamese, který měl stejný vkus na knihy jako ona. "Moje taky," broukla proto a pozorovala, jak Oliver spokojeně přede a otírá se chlapci hlavou o dlaň.
Následně však zachytila slova, která ji vytrhla z relativně znovunabytého klidu. "Jednorožci nejsou hovadina!" prohlásila nad rámcem své normální hlasitosti (čili tichosti) a upřela vážná očka na Andyho. "A vlkodlaci i upíři jsou taky reální," dodala poté podstatně tišeji a nejradši by se na místě propadla. Naštěstí už většina dětí plánovala odchod, a tak na ni čekal kýžený klid. Byla z nich čím dál víc nervózní a věděla, že si nemůže dovolit být nervózní, když není na blízku Septimus, který by ji dokázal uklidnit. "Protože tvoji rodiče jsou sice mudlové, ale ty jsi kouzelník. A kouzelné děti chodí do Bradavic," odpověděla poté na Andyho další otázku, protože když už jednou otevřela pusu, proč ji neotevřít znovu. Navíc se jí zdálo, že je chlapec smutný z toho, že je z něj Gweeny tak vyjevená. Pravdou bylo, že děti z kouzelnických rodin mudlové prostě fascinovaly. Auroru nevyjímaje.
Poté se v lokále objevila nová dívka, která se dala do řeči s Avril (pod jejíž stůl si malém lehl Flavius, což Auroru ještě víc ujistilo v tom, že není tak úplně normální a že by se mu nejspíš měla vyhýbat), a pak další, která se přidala k jejich už tak hlučné a početné skupince. Aurora se na Katherine vyplašeně zadívala a zvládla jenom kývnout na to, že jde taky do Bradavic poprvé.

_________________

Leslie se nepatrně ušklíbla, když na ní Gwen upozornila tím, že prohlásila, že chodí do Nebelvíru, a přenesla váhu z nohy na nohu. Vážně nechtěla, aby se pozornost těch prcků (z nichž byla většina vyšší než ona sama), obrátila k ní. Celkem ochotně nechala tedy mluvit ostatní a jen mezi dětmi těkala očima, aby si budoucí o rok mladší spolužáky alespoň trošku prohlédla. „‘Jsem prostě já‘, to je prohlášení hodné filozofa,“ plácla pobaveně na Flaviovu adresu a znovu ho sjela zkoumavým pohledem.
Potom potřásla hlavou, napila se svého džusu a na chvilku těkla očima k Auroře. Zrovna, když se chtěla pokusit znovu rozproudit konverzaci, se ozval William. „Leslie! Hej, Abrahamsová!“ hulákal na celý Kotel, takže Leslie jen otráveně protočila očima. Člověk by do Williama neřekl, že umí být tak hlučný. „Už jdu,“ zahučela a obrátila svou pozornost k prvákům.
„Hele, děcka, já musím jít. Tak čágo, uvidíme se nejpozdějc v Brada. Snad se dostanete do Nebelvíru, potřebujem posily,“ mrkla na ně, načež zamířila zpět za svým bratrem. Ten jí vysvětlil, že si vzpomněl, že by měli ještě něco zařídit, protože to slíbili rodičům, a Leslie se zatvářila otráveně. Dnes jí prostě nebyla přána ani trocha svobody. Nakonec ale přikývla, dopila džus a společně s bratrem zmizela na Příčnou ulici

>> fuč

_________________