Tak trochu tu bylo hodně lidí, ve kterých se přestával vyznat. Rozhodně se ale nezdálo, že by někdo z nich nějak výrazně pochopil to, co se snažil vyslovením svých tří jmen naznačit. "Tak...ještě jinak," řekl velice pomalu, s podivnou rozvahou, která se naprosto k téhle chvíli nehodila, "vím jak se jmenuju..." A to taky zní divně. "Ale jako vážně. Fakt. Doopravdy. A divněji."Prostě...Flavius Axel Dustin...Eöbergsson," tentokrát ze sebe vypravil i svoje příjmení, které ale vyznělo jeho zastřeným hlasem jen jako shluk písmen, který rozhodně jen tak někdo nebude schopen zopakovat. "Já jenom, že si jako můžete vybrat jak mi říkat, a tak vůbec..." Dodal zamyšleně. Nakonec rezignoval. Kdo chtěl, mohl patálii s jeho jménem už dostatečně pochopit. Stejně se v tom zase asi zamotal. Mají na stropě pavučiny, povzdechl si, zatímco většina okolních děcek ho zahrnula slovy. A moc slov v lokále. Bzučí mi včeličky v hlavě. Růžový včeličky, samozřejmě. Bzz, bzz... Na dívku, která mu pomohla na nohy, se však znovu usmál. "Pokusím se, ale hádám že to zas tak jednoduchý nebude..." Byla mu sympatická. Asi nejvíc z celé téhle skupinky, a to i přes to, že měla na obličeji něco červeného. Byla mu sympatická už tím plyšákem nebo tak nějak vším. Takovouhle bych chtěl kamarádku. Třeba umí vyšívat? Nebo aspoň kreslit? Že by mi udělala autoportrét. Teda...můj portrét. Zase další řada nesouvislých myšlenek způsobila to, že se na chvíli pro změnu díval do prázdna. To už tady totiž dlouho nebylo.
Samozřejmě, že jeho zaškobrtnutí ohledně dopravy pošty sovně se neobešlo bez komentářů, ačkoliv se zdálo, že se to některým přítomným i zamlouvá. Vyslechl různé reakce, než odpověděl. "Nejsem ani geniální ani ten...mudla," zavrtěl hlavou. O tom prvním by možná i polemizoval, byl by byl býval rád génius. Ale mudla být nemohl, když byli jeho rodiče kouzelníci... nebo jo? "Matka s taťkou jsou kouzelníci, ale žijou po mudlovsku a vůbec nic mi tady o tom," udělal gesto, kterým jako by chtěl obsáhnout všechno kolem, krom těch nechutnejch pavučin na stropě. Fůůůj, támhle je i pavouk!"neřekli. Vlastně mě ani nechtěli pustit do tý vaší kouzelný školy. A..." trochu ho zarazila Ritina otázka o na to, zda jim ukáže cestu. Ani náhodou. Ne že by nechtěl, jenže by tam pravděpodobně ani netrefil. Vždyť dvě třetiny cesty prošel téměř ve snách. Jak by mohl vědět kudy a jak?! Naštěstí ho zachránili hned dva další přítomní, totiž ta holka s geniální ozdobou ve vlasech(Avril) a Septimus. Sep obecně vypadal nejvíc, že se tady vyzná. "Raadši veďte někdo jinej..." zamumlal jen a trochu omluvně se zazubil. Momentálně zvažoval, zda jít taky. Přece jenom tolik času asi neměl a kdyby ho tu matka nenašla, kdo ví koho by zburcovala. Na druhou stranu si ale přál kamarády. Evidentně se totiž tihle všichni chystali do Bradavic, stejně jako on. Rozhodl se tedy, že počká, jak kdo odejde. Přinejhorším mě tu nechaj... a já uprosím máti, abychom se vrátili domů pro to vyšívání.
Radši nereagoval na Septimovu poslední poznámku. On by náhodou růžový dřevo bral. Pokud teda myslel růžový jako růžový, a pokud dobře pochopil že na hůlku. Ale aby mu někdo do hůlky cpal něčí vlasy? Tak to prosím ani náhodou, protože to bylo maximálně nechutný! A navíc, Flavi vážně netušil, co by asi dělal, kdyby se těm vlasům v hůlce náhle zachtělo růst. A pak by byla krom nechutný ještě vlasatá.

Mimo herně:
Pokud nikdo nebude zůstávat v Kotli, Flaví se přesune za vámi. Zatím ale ne. Každopádně na něj není nutno čekati

_________________

Aurora se podivla jak Ritině kočce, která jedla růžičkovou kapustu, tak tomu, že Flavius byl z kouzelnické rodiny, protože vypadal jako mudla. Hodně zmatený mudla. Slovo "sovně" ji zaujalo a chvilku si ho převalovala v hlavě, načež usoudila, že není dostatečně vhodné na to, aby bylo zařazeno do slovníku spisovné angličtiny. Po chvíli do Kotle vešel Avrilin tatínek a o něčem se spolu bavili, načež se ozval Septimus, který podle Aurory mezi dětmi exceloval a byla nesmírně pyšná na to, že je to zrovna její bratr. Hrdě se na něj zadívala, když prohlásil, že ví, kde je Ollivander, načež mu s uculením podala ručku a vyskočila na své hubené nožky. Oliver jí seskočil z klína, podíval se na ni svýma zelenýma očima a jako správně vychovaný inteligentní kocour se vydal ke stolu s panem a paní Strangeovými.
"Půjdeš s námi?" pípla stydlivě k Wilhelmině, která se jí zamlouvala ze všech dětí nejvíc, protože byla tichá. A navíc jim ještě stále neřekla, proč má pomalované tváře a Auroru byla zvědavá, jestli je za tím nějaký vyšší důvod. Potom se vesele usmála na brášku a rychle ho dovlekla k rodičům.
"Mamí, dáte nám nějaké peníze? Chceme si skočit pro hůlku."
"A určitě to zvládnete sami? Nemáme jít s tatínkem s vámi?" strachovala se paní Strangeová, načež jí její manžel konejšivě položil ruku na rameno.
"Jen je nech, aspoň se naučí troše samostatnosti, v Bradavicích se jim to bude hodit," řekl a s úsměvem podal Auroře i Septimovi dostačující obnos. "Klidně si s ostatními dětmi skočte na zmrzlinu," dodal a přátelsky mrkl na svou i cizí drobotinu. Aura se nadšeně usmála na Septima, a potom už vyrazili ruku v ruce na Příčnou ulici.

>>> Ollivanderovy hůlky

_________________

"Aha." To bylo všechno, co ze sebe Rita vypravila; na nic víc už neměla sil. Veškeré její soustředění si totiž vyžádalo už samotné udržení dolní čelisti v těsném kontaktu s tou horní. Jinými slovy měla co dělat, aby jí nespadla brada. "Aha," zopakovala pro jistotu ještě jednou, krátce těkla očima z Flavia na Avril, která jí připadala nějak moc chytrá, a z ní pak zpátky na Flavia. Vzápětí se zatvářila velmi, velmi zmateně. "Eö - co?" Poznámku o svobodné volbě oslovování už raději nechala bez povšimnutí. Stejně tak se odmítla rozčilovat nad cizokrajnými jmény snědé dívky, poněvadž jmen už dneska měla plné zuby. Upřímně doufala, že té zamlklé hnědovlasé dívce říkají nějak obyčejně, třeba Anno. Nebo Elizabeth.
Septimus si svou krapet morbidní poznámkou o sově vysloužil pobavený úšklebek. "Lidi nejsou o nic nesmrtelnější než sovy," připomněla mu škádlivě, ale pak nahodila smířlivý kukuč. Nechtěla si svého průvodce rozhněvat, tím spíš pak ne, že ji tu snad jako jediný viděl víceméně rád. Ze stejného důvodu se s ním nepřela co se Flaviova zdravotního stavu týkalo, akorát okatě převrátila kukadla v sloup. No jo, kluci, jako by tím říkala.
Flaviův odpor se Ritě pranic nezamlouval, to však neznamenalo, že se bude namáhat mu cokoli vnucovat. "To měla být poklona, trdlo." Usmívala se, nemyslela tím nic zlého. Do pána s dlouhým jménem si rýpat prostě netroufala, na to se příliš obávala případné hysterické reakce. Nicméně se neobávala kdovíjak dlouho, protože to už přeskočili k dalšímu tématu. "Ále no ták!" vyvalila na Flavia prosebně očiska. "Neřikej, že radši zkejsneš tady. Prý tu dávaj do jídla chobotničky, který si vždycky v noci nachytaj na stropě!" Odvrátila se od něj teprve tehdy, když se ozval Septimus. No jistě. Kdo jiný taky? "Fakt?" Byla to jenom malá provokace. A docela nevinná, jak napovídal až příliš vážně stažený obličej.
Následně se k jejich ne zas až tak malé skupince přichomýtl jakýsi chlapík a hned se vrhl na Avril, jako že s ní musí něco probrat. Díkybohu poměrně brzy vyšlo najevo, že se jedná o dívčina otce. A ještě jednou díky bohu za to, že zmizel téměř právě tak náhle jako se objevil.
Nu, a nakonec se Aurořin bratr rozhodně zvedl s tím, že on vyráží na nákupy. Rita krátce spokojeně přikývla a napůl pobaveně, napůl nedočkavě sledovala, jak se svojí sestřičce klaní a jak jí pomáhá na nohy. (Teprve teď si všimla, že je slečna Strangeová taková pobledlá, ale rozhodla se tím prozatím nezabývat.) "Jestli schytáš nějaké růžové dřevo a vlas z hlavy víly, tak co?" vyzvídala poťouchle, zatímco sourozeneckou dvojici následovala ze dveří, "Dáš se na balet?"

>>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Willie zvědavě pokukovala po všech a tiše poslouchala, snad aby jí nic z toho všeho neuniklo. Sem tam jí pohled zabloudil i k rodičům, protože byla opravdu značně nejistá a nevěděla jistě, jestli by bylo zrovna nejlepší, kdyby se k té skupince přidala a šla na Příčnou nakupovat sama. Sice na tu kouzelnou uličku byla zvědavá už od první chvíle, kdy se dozvěděla, že vůbec nějaká taková existuje, ale přece jenom jít tam bez někoho dalšího, v kom měla i ona oporu… Navíc si nemyslela, že by jí to maminka dovolila. Tatínek možná ano, ale starostlivá maminka určitě ne. Tudíž zavrtěla hlavou na znamení, že se k nim nepřidá, načež se podívala na Flavia, který byl poblíž a na kterého se tak nějak pořád musela culit. A když to nakonec vypadalo, že se nepřidá ani on, bylo jisté, že ani ona sama. V opačném případě by samozřejmě, i když se silným sebezapřením a strachem v očích. Nemohla být přece poseroutka pokaždé, když to vypadalo, že bude muset vylézt ze své šnečí ulity. „Hihi, ale jestli ti to pomůže, tak já taky občas padám. Nebo něco omylem rozbiju, jsem nešika. Hihi,“ zahihňala se roztomilým dětským způsobem a pak mírně zčervenala. Vypadalo to, že v menší společnosti se již dokázala trochu uvolnit a rozmluvit víc, než předtím. Což byla i pravda. Samozřejmě to neznamenalo, že by měla něco proti těm ostatním, ale přece jenom upřednostňovala pokud možno menší společnost. Každopádně odcházejícím na Příčnou ulici věnovala letmý nejistý úsměv, protože i oni jí byli určitě sympatičtí a pak se znovu natočila k Flavímu. „Tak to vypadá, že jsme to zůstali sami,“ zkonstatovala tiše s pozvolna se rýsujícím úsměvem na jemných rtech. V dalším okamžiku se však ozvalo maminčino zavolání a děvčátko automaticky trhlo hlavou tím směrem. Maminka totiž zjevně došla k názoru, že je ten pravý čas, aby se seznámili se zdejším pokojem a vybalili věci. „Ach jo, už musím jít. Doufám, že se nevidíme naposled,“ povzdychla si a snad by i zakoulela očima, ale to už k ní pomalu ale jistě přicházeli rodiče. Chlapci pak jen stihla na rozloučenou mávnout, než společně s rodiči vymizela v horním patře za dveřmi z jednoho pokojů.

Mimo herně:
Odcházím jen z toho důvodu, že si nejsem jistá, jestli bych zvládla zítra ještě psát.

"E-ö-b-e-r-g-s-s-o-n," zopakoval speciálně pro Ritu svoje příjmení. "Ale Flavius nebo Axel nebo Dustin stačí." Bylo mu to fakticky jedno. Hlavně pokud na něj nebudou volat "héj, ty tam v tom růžovým svetru" nebo nějak tak. To, že prakticky slyší stejně jen na svoje příjmení, případně na jméno Flavius, a to i tak v docela omezené míře, radši nezmiňoval. Začínal mít totiž nepříjemný pocit, že je tady za idiota. Nebo za mudlu. Ne že by na tom byl líp než nějaký mudla, poněvadž rodiče mu o kouzelnickým světě řekli asi tak houby. A možná ani ty houby ne, z těch by si aspoň udělal smaženici a nekručelo by mu teď v břiše. No jo, já mám vlastně hlad, podivil se, když se žaludek zase ozval. Ještě že byl v hospodě. Vždycky může sáhnout po něčem mastném a hrozném, co ale aspoň zaplní jeho žaludek. Trošku. I kdyby to měly být zdrhající chobotničky, co tu podle Rity nabízeli. Ale když jsou zdrhající, neběhaly by mi pak po břiše? A nešimralo by to? Jako uvnitř v žaludku? Může vůbec žaludek cítit šimrání? A už zas byl myšlenkami někde v tahu. Stačila chvíle a něco tak odporného jako zdrhající chobotnice.
Tak nějak očekával, že jakmile vůdce smečky(Septimus) zavelí, všechno se to zvedne a odejde. Nedokázal se rozhodnout, zda mu to vadí. Nejspíš mu to bylo úplně jedno. Při nejhorším se vrátím k plánu trpitelského čekání na matku, pokrčil nad tím rameny a zatímco se ostatní rozhodovali, zda odejít nebo ne, začal zase přemýšlet o milionu dalších věcí krom toho, co se momentálně dělo v jeho okolí. Ta pavučina na stropě mu kupříkladu fakt děsně lezla na nervy a nebýt toho, že si byl skoro stoprocentně jistý pádem přímo od stropu, už by tady asi lozil a snažil se jí nějak smést dolů. Pokud možno ne sobě na hlavu. A pokud sobě na hlavu, asi by si to musel urychleně vyčistit. Špinavý vlasy by asi nevydejchal. Nebo minimálně pavučinovlasy. Ideálně s pavoukem. Když se to vzalo kolem a kolem, tak byl vlastně rád, že to shromáždění zmizelo. Minimálně o Ritě se Septimem netušil, jaký si má udělat názor, snědá dívka mu evokovala asi tak jen tu hezkou ozdobu do vlasů a Septimova sestra, jejíž jméno si nějak nebyl schopný zapamatovat, nezanechala téměř žádný dojem. Ale vyloženě nesympatický mu nikdo z nich nebyl.
Na druhou stranu ho potěšilo, že tu zůstala zrovna drobná hnědovláska s umělecky pomalovaným obličejíkem. Připomínala mu nějakého rozkošného skřítečka nebo vílku, takové to maličké, co vidíte v pohádkách, jak se prohání po lesích a rozdává to pozitivní energii všude kolem. Nejspíš by chtěl vypadat přesně jako ona. Teda za předpokladu, že by byl holka. Což by mu rozhodně nijak nevadilo. Být klukem stejně stálo za zlámanou grešli. Kluci totiž byli brutálně trapní. A holky mohly nosit růžovou aniž by se na ně někdo koukal skrz prsty. Svým způsobem jí záviděl i to, jak je drobná. Sám se vytáhl na svůj věk až moc, takže i kdyby nakrásně chodil oblékaný normálně a dokonce si i ostříhal vlasy, pořád by z davu vrstevníků vyčníval.
Důkazem teorie o Willině maximální roztomilosti byl i dívčin smích, který prostě musel každému (nebo minimálně Flaviemu) vehnat úsměv do tváře. Přesně takovou si představoval sestřičku, kdyby nějakou měl. Nebo kamarádku. "Tak to abychom jeden na druhého dávali pozor," pronesl zamyšleně a myslel to naprosto vážně. Na tváři měl ale pořád ještě úsměv. Chtěl tím tak trochu naznačit, že by mu bylo ctí, kdyby byli kamarádi. "...hmm...nebo třeba založit klub...těch..." zarazil se, protože ho najednou prostě nenapadalo to slovo. "Jakože to...udugelig... teda jako tento..." trochu do toho zamotal i norštinu. Sakryš. Jak jen to slovo bylo? "...nešiků! A evidentně taky sklerotiků..." povzdechl si. Pořád se ale culil jak měsíček na hnoji, ačkoliv mu nad tímhle nepovedeným hledáním slova zrudly uši studem až po své elfí špičky, takže teď připomínal elfíka rudouchého.
Když se skutečně okolí vyprázdnilo od dalších dětí a Will podotkla něco v tom smyslu, že tu jsou sami, čehož by si dost možná ani nevšiml, neb už zase přemýšlel o tisícovce různých věcí a chvílemi vraždil pavučinu na stropě pohledem, chtěl se zeptat, co tedy teď podniknou. Než však stihl formulovat normální otázku, co by zas nezněla jako volání z paralelního vesmíru, děvče si povolali její ctění rodičové. Stihl už se jen rozloučit("Tak se měj hezky, a určitě se nevidíme naposled,") a zamávat. A pak byla Willie fuč. A Flavius osaměl. Netrvalo však dlouho, a dorazila i jeho vlastní matka, se kterou se odebrali nahoru do jiného z pokojů.
>>>pryč

Mimo herně:
Pardon, že jsem nepočkal na Avril, ale už by se mi dnes nepovedlo sem dostat a odepsat.
PS: Kdo bude chtít hru, tak se během zítřejšího odpoledne Flavie určitě někde objeví

_________________

>>> Vlakové nádraží
Dívka, oblečená v tmavě modrých džínách a nějaké vybledlé mikině s kapucí právě míjela jeden obchod za druhým. Za ní téměř běžela žena drobné postavy s kudrnatými kaštanovými vlasy a šedýma očima. V obličeji byla dívce před sebou nesmírně podobná. Dívka nyní stála a přeskakovala očima z knihkupectví na prodejnu audio nosičů a na ošuntělý obchod mezi tím. Na vývěsním štítě stálo Děravý kotel. Po Charing Cross Road už několikrát šla, ale nebyla si jistá, jestli tam něco takového někdy bylo nebo ne.
Žena konečně dívku dohnala. Angvin, tohle mi nedělej. Prohlásila směrem k ní káravým hlasem. Angvin k ní vzhlédla. Dívka hlavou naznačila směr a matka přikývla.
Docela už se i na svoje nákupy do školy těšila. Trochu nejistým krokem vyrazila k tomu podivně vyhlížejícímu lokálu, či co to mohlo být. Její matka se držela pár kroků za ní. Sáhla po klice a dveře se s rázným vrznutím otevřely. V tu chvíli se za nimi jako menší stádo přešel hlouček nějakých důchodců. Nasála štiplavý vzduch kouře z hospody. Angvin i s matkou se posadily ke stolu nejblíže k nim, ale nic si neobjednaly, radši, nebo spíše zatím, doufajíc v příchod někoho, kdo by se jich tak nějak trochu ujal, protože ani jedna, ani druhá nevěděla, jak se vlastně k těm kouzelnickým obchodům mají dostat...

>>>jeden z pokojů

Nutno nejprve podotknout, že lokál se začal docela rychle zaplňovat hosty, dorážejícími na snídani. Schody, vedoucí nahoru k pronajímaným pokojům zavrzaly po chvíli ještě jednou a dolů sešla vysoká a hubená, dlouhovlasá hnědovlasá postavička neurčitého pohlaví, oblečená v světle zelené košili, která na tom ubožátku visela jak na tyčce, a riflových zvonáčích. Na nohou obyčejné kecky, které vrzaly o už tak rozvrzané parkety, v očích jako obvykle zamlžený výraz, který byl teď ještě znásoben doznívajícím spánkem. Z dálky a možná i trochu zblízka se mohlo stvoření zdát být dívkou, což nebylo nic neobvyklého. Kdo by se ale na chvíli pozorněji zadíval, jistě by mu došlo, že holka prostě vzhledem k svojí výšce, která byla celkem dost vysoká(rozhodně vyšší než průměr, možná i lehce vyšší než průměrný nadprůměr) nemůže být takhle plochá. Záleželo ale na každém pozorovateli, jaký si na danou osobu udělá názor. Ať už si pozorovatel tedy řekl co chtěl, scházel nám po schodech skutečně chlapec, ačkoliv působil jako holka. Flavi totiž jako už bylo zvykem opustil spící maminku co nejdříve, aby sešel dolů na snídani a následně se vytratil někam na Příčnou. Za tu dobu, co tu byli, začínal mít o tom zvláštním kouzelnickém světě určitý přehled, minimálně takový, aby se už nedivil každé věci, kterou na ulici potká. Nutno podotknout, že si na to na většinu musel přijít sám, neboť maminka, ačkoliv sama byla čarodějka, mu neřekla skoro ani slovo. Ale domů ho jezdit nenutila, prý ať se tu rozhlédne sám, aby do Bradavic nepřijel naprosto vyšokovaně. Proto Flavius trávil své prázdniny víceméně tím, že se toulal po Příčné, bloumal se svým typicky zasněným výrazem zákoutími ulice, aby se večer zase vrátil do Kotle do postele.
To už ale moc odbočujeme, ostatně stejně jako to má Flavi sám myšlenkami ve zvyku dělat. Teď tedy sešel schody, následovaný poměrně velkou sovou. Došel k baru pro hrnek kakaa (které sice nebylo nic moc, ale stále to bylo jeho milované kakao), housku a misku oříšků pro sovu, a začal si hledat místo u stolu. Přemýšlel mezi dvěma poměrně prázdnými, kde se zdálo, že nesedí nikdo nebezpečný. Ostatně, spousta návštěvníků Kotle působila poněkud pochybně, na což si sice Flavi za uplynulý měsíc trochu zvykl, ale pořád se mu dvakrát nechtělo s nimi sdílet stůl. Nakonec za něj rozhodl Tantalos(sova), kterému se evidentně zalíbily vlasy opodál sedící slečny. Možná za to mohla ta barva, blond, ale ne úplně světlá, která sově asi připomínala slámu. Tak či tak se puštík znovu vznesl a ladným obloukem přistál neznámé (Angvin) přímo na hlavě, kde se pohodlně usadil, přičemž jí způsobil prvotřídní rozcuch.
Flavi v tu chvíli ale ještě koukal na druhou stranu lokálu, takže bude asi chvilku trvat, než si toho všimne.

Mimo herně:
Vím, je neděle a podle času by ještě měla být noc/večer, ale tak nějak si to chci na zítra začít, takže to prosím berte jako ráno Snad to Angvin nevadí, v postu nebylo o čase nic zmíněno...

_________________

Mimo herně:
Ak nevadí, tak sa pridám

Bolo ráno, keď Avril vyliezla z izby a vydala sa po schodoch dole. Nisara jej išla v pätách a ladne pošvihovala dlhosrstým chvostom zo strany na stranu. Zošli op schodoch dole a objavili sa v lokále. Avril zobrala Nisaru na ruky a očami vyhľadala voľný stôl. Po chvíli ho našla a usadila sa zaň. Nisaru položila na stôl, aj kúsok čistého papiera s ceruzkou. Hladná zrovna nebola, takže si nešla kúpiť nič. Poobzerala sa, či tu neuvidí niekoho z predvčerajška, ale nikto tu nebol. Flaviho si nevšimla, keďže bol jej otočený chrbtom, takže ho považovala za vysokú dievčinu. Tiež si neuvedomila, že si sadla k stolu, ktorý bol blízko toho, kde sedelo ďalšie dievča (Angvin) s matkou. Poškrabkala mačku medzi ušami, ktorá sa zatiaľ zvedavo obzerala po všetkých prítomných. Keď ju ale poškrabkala, privrela oči a slastne zavrnela, no keď Avril prestala, otvorila oči a pozrela sa na ňu v jasnej prosbe. Avril pokývala hlavou a začala ju teda hladiť po chrbáte. Nisara si položila hlavu na predné laby a spokojne priadla. Avril zatiaľ druhou rukou zobrala ceruzku a začala kresliť. Nudila sa a tak začala kresliť jaguárku Nisaru, po ktorej vlastne pomenovala mačku. Takto si tam kreslila, zatiaľ čo hladila čiernu mačku. Keď však začula trepot veľkých krídel, otvorila oči a pozrela sa po zvuku. Všimla si veľkej sovy, ktorá pristála na hlave tej dievčiny. Nisara sa postavila a Avril z nej dala dole ruku. Mačka preskočila na druhý stôl, ktorý nebol našťastie fakt nejako ďaleko a posadila sa. Oči uprela na sovu a začala opäť pošvihávať chvostom zo strany na stranu. Ako by asi chutila taká sova?

Mimo herně:
No, já taky myslela jako už ráno
Angvin ťukala prsty do stolu v pravidelném rytmu. Zřejmě si to ani neuvědomovala, protože zatím očima přeskakovala z místa na místo. Koho si ale nevšimla, byl Flavi, což možná byla ta největší chyba toho dne. Kdyby se bývala otočila o pár sekund později, uviděla by i za ním letící sovu. Zrovna se opět na židli narovnala, když jí hlava podezřele ztěžkla a do kůže na hlavě se jí zaryly drápky Tanatlovy. Obrátila oči vsloup aby viděla, co na té hlavě vlastně má a to už viděla matku, jak se s trochu vyděšeným výrazem dívá na-to-co-Angvin-sedělo-na-hlavě. "Sova!" Zřejmě se musela hodně přemoci, aby to slovo ze sebe dostala. Ang si ale už večer sama se sebou dojednala, že se za žádných okolností nebude divit. Proto nadmula hrudník a založila si paže na prsou. Na obličeji jí přitom panoval docela uražený výraz. Pak ale zatřásla hlavou a doufala, že se sova z její hlavy pustí.
Když snad sovu setřásla zase dolů, ohlédla se za sebe. Jednou rukou si ale stále upravovala vlasy, které jí ale stále trčely do všech stran. Pár stolů od sebe uviděla Avril, od které na ní na stole čekalo ještě stále pořád černé překvapení v podobě její kočky. Angvin jen nakrčila čelo, prudce vydechla a ramena jí poklesla. Byla docela hodně zvědavá, co jí všechno proboha ještě čeká...
Gvinina matka se už kočce naštěstí nedivila tolik, zřejmě už vydýchala tu sovu na dceřiné hlavě. Angvin nechala kočku sedět na stole. Alergická na ně snad nebyla, tak jí bylo jedno, jestli je tady nebo tam.
Chvilku ještě koukala na černou kočku. Pak se ozvalo zavrzání židle a prudká rána. To na Angvin, až do teď se houpající na židli zapůsobila zemská gravitace. S přimhouřenýma očima stále ještě ležící na podlaze si horlivě mnula temeno hlavy, takže se úspěšně cuchala ještě dvakrát tolik.