"Musíš přestat takhle myslet, Ádri. Ty... udělal jsi chybu, ale... všichni dělají chyby, Driane, a já... totiž, já se na tebe už přece vůbec nezlobím. Měl bys to nechat být," zareagovala September na návrativší se "já jsem takový kretén". Z naprosto zřejmých důvodů jí zraňovalo, když o sobě Adrian mluvil špatně, navíc kvůli ní. To přeci nebylo vůbec fér, aby se kdokoli užíral kvůli čemukoli, co řekla nebo udělala.
Chvilku uvažovala nad tím, zda už opravdu neodejít, poněvadž Adrian se tvářil až moc sebekriticky a to ona opravdu u ostatních neviděla ráda (přeci jen byla na devadesát devět procent horší než oni), a navíc mlčel - Tember obvykle byla pro ticho všemi deseti, ale teď si připadala jako druhé kolo u jednokolky. Jenže pak přišel drahoušek, totiž něco, co přesně potřebovala na zlepšení nálady, a slečna McTree, což sice znělo jako z pohádky, ovšem tu náladu to poslalo dolů po horské dráze. "Nejsme ve škole, Ádri, a... no, ehm, ty se tam už nevrátíš, takže mi prosím říkej... jak chceš, ehm," prohlásila nejistě - a najednou jí to tam bylo moc malé. Ne kvůli Adrianovi, spíš z otřepaného "je to mnou", poodstoupila od postele a nejistě promnula ruce. "Já... už asi půjdu, ale... hmm, určitě ti třeba napíšu a tak... uvidíme se!" slíbila rychle, zatímco rapidně rudla v obličeji. To se sice ještě zhoršilo, jakmile se natáhla, aby dala nemohoucímu Drianovi pusu na čelo, na druhou stranu ale nikoho nebavilo všechno přehnaně dramatizovat a pusa nebyla "ano, beru", jakkoli to tmavovlásce rezonovalo v hlavě.

>> taktický úprk domů, kotlík nekotlík

_________________

Naposledy tu byl snad s těmi dračími spalničkami, jinak většinou jen jako doprovod s Aurorou, výjimečně po nějakém zranění při karate, ale to většinou nebylo nic vážného - táta by ho obvykle bral k mudlovskému lékaři.
Rána na tváři ale dost tvrdohlavě odmítala přestat krvácet a druhý den bylo Septimovi už tak mdlo, ještě po použití Přenášedla, že se po krátké úvaze rozhodl podívat se do kouzelnické nemocnice na vlastní pěst. Dokonce i když bylo známo, že ji vede další čistokrevná kouzelnice, a kdovíjak to bylo s personálem...
Zastavil se u tabule s gázovým čtvercem připlácnutým na tváři a zamženýma očima zaostřil na ceduli, kam by se měl vydat.

_________________

Paul měl nabité dopoledne a teprve teď, když už většina normálních smrtelníků byla po obědě, měl konečně chvilku klidu. Přestože se během první poloviny dne skoro nezastavil, energie měl ještě stále dost a chodbami nemocnice proplouval s vlídným úsměvem na rtech. Mířil na recepci, kde potřeboval odevzdat nějaké papíry, aby si je tam vyzvedl kolega, a pak měl v plánu oběd v irské hospůdce naproti přes ulici. To ale ještě netušil, že cestou narazí na krvácejícího mladíka, který ho donutí plány přehodnotit a přeskládat.
Někdo by se možná slíbené pauzy dožadoval, pokud by pacient nebyl vyloženě na smrtelné posteli, ale pro Paula byli pacienti vždycky na prvním místě. Proto, když míjel Septima a všiml si fáče na jeho tváři, neváhal a zamířil k němu. Mladík očividně netušil, kam by měl zamířit, a Paul zase neměl nic důležitého na práci, jen ten oběd. „Dobré odpoledne,“ pronesl pokud možno přátelským tónem a téměř okamžitě sklouznul očima k Septimovu zranění, aniž by si chlapce předtím nějak více prohlížel. „Co se ti stalo? Pojď, podívám se na to,“ zamumlal, přičemž ho ani nenapadlo, že by Septimovi ze slušnosti mohl zkusit vykat. To bylo asi tím, že měl doma syna jen o trošku mladšího, než byl mladý pacient, a vykání puberťákům mu přišlo prostě mimo.
Pokud se Septimus nijak nebránil, Paul ho nasměroval na příjem a doufal, že tam najde nějakou volnou postel, kde by chlapce mohl aspoň zběžně ošetřit, než ho pošle na příslušné oddělení, pokud to bude potřeba.

_________________

Septimus se ostražitě otočil, když na něj někdo promluvil, ale jakmile pootočil hlavou a zjistil, že to je jeden z těch se zkříženou kostí a hůlkou, trochu povolil napětí v ramenou. Ruku z tváře a čtverce ale nesundal, i když už pomalu zase začínal prosakovat.
"Dobré odpoledne," opáčil pořád ještě dost nedůvěřivě. Nemocniční prostředí mu i přes klid a ticho vždycky zrychlovalo tep. "Jen jsem se pořezal, ale nechci... nechci mudlovské stehy. Půjde to nějak hladce?" vyzvídal a radši ani nezmiňoval, že několik kouzel na zatažení rány si už stačil najít. Jen se to prostě špatně léčilo na sobě samém - a rána se vytrvale odmítala zahojit, i když si byl jistý, že se v zrcadle trefil.
Na doktorovi, který na něj promluvil, nezůstal viset pohledem dlouho. Docela důstojně ho následoval na příjem a snažil se moc zvědavě nerozhlížet. S Aurou vždycky rovnou mířili na jedno konkrétní oddělení a v téhle čekárně bylo beztak moc lidí na to, aby ho to nerozčilovalo. Když si všiml čaroděje, kterému z obličeje vyrůstal kachní zobák, připadalo mu, že ani moc péče vlastně nepotřebuje.
Vida, právě se uvolnilo jedno lůžko - Septimus se mlčky posadil a pořád si přidržoval obvaz, i když ho v nose už zase šimrala železitá pachuť prozrazující, že to k ničemu není. Maličko zamračeně se podíval po očku po doktorovi. Připadal si, jako kdyby tu seděl jako malé dítě s nějakým bebíčkem, se kterým se mohl poprat sám, a měl kvůli tomu mírně mrzutou náladu.

_________________

Paul nepatrně nakrčil obočí. „A jak se ti to stalo? Nestává se běžně, že by se člověk pořezal na tváři,“ podotkl, Septima si tentokrát prohlédl důkladněji, ale aby nepůsobil nepříjemně, zase se hned pousmál. „Myslím, že to půjde, od toho jsme přece lékouzelníci,“ mrknul na něj povzbudivě. Zacelit řeznou ránu bez stehů, to by neměl být žádný problém - ani jizvička by neměla zbýt.
Jakmile došli k volné posteli, Paul chlapce pobídl, aby se posadil. „Tak ukaž,“ broukl vzápětí a počkal, až Septimus sám sundá ten krví nasáklý fáč. Poté se znovu trošku zamračil, což byl asi profesní defekt, protože se Paulie mračil skoro vždycky, když zkoumal jakékoliv zranění, třeba i hloupou zabodnutou třísku. „Teče to tedy pěkně,“ podotkl, možná krapítek znepokojeně. „Jak dlouho už ti to krvácí?“ vyptával se dál, neboť mu přišlo, že je Septimus nezdravě pobledlý, což by s klidem mohlo poukazovat na větší ztrátu krve. I řezná ranka uměla být v tomhle směru pěkná mrcha. „Nemáš náhodou žádnou poruchu srážlivosti krve, že ne?“ Paul se schválně zdržel odborných názvů, a zatímco čekal, až mu k tomu Septimus něco poví, natáhl se pro vatové polštářky a desinfekci, aby mohl okolí rány vyčistit. Za infekci by mu chlapec určitě nepoděkoval a byla by to začátečnická chyba.

_________________

"Měl jsem za co, že to je pomalu to nejběžnější zranění, když si někdo zkouší potřást rukou s žiletkou," pravil s pokerovým výrazem Septimus, čtrnáctiletý adolescent, který měl doteď problémy nanejvýš s tím, že mu občas přeskočil hlas, i když vzhledem k tomu, že toho nenamluvil přehnaně moc, si toho sotvakdo všiml.
Doufal, že se lékouzelník přestane vyptávat na detaily, kde k tomu přišel. Vypadal, že ví co dělá, a tak Septimus v klidu čekal a mračil se úplně stejně, když si lékouzelník odkrytou ránu prohlížel.
"Jen od včerejška a ne, moje poruchy jsou leda sociální," odpovídal celkem popravdě. Sykl a rychle se kousl do jazyka. "Co to je, alpa?"
Mlčky počkal, až lékouzelník ránu pročistí, i když se sám snažil si tam nesypat písek a další neřádstvo, které se v londýnském obytném centru shánělo dost špatně, pokud by si neustlal přímo na chodníku. Nebyl si jistý, jak přesně ho ta hůlka škrábla a jestli v tom nebylo nějaké neverbální kouzlo, které se staralo o to, aby se to špatně hojilo. Jeho potěšením bylo alespoň to, že si stihl z kapsy dotyčného surovce vypůjčit jakýsi medailonek, který mínil později podrobit pozornějšímu zkoumání, až mu na to nebude neustále kapat krev.
Právě myšlenkami nad tím, jestli by podle medailonku zvládl později čaroděje vystopovat a složit menší revanš, se zabýval, zatímco zíral na protější stěnu a snažil se nevnímat, jak dezinfekce štípe.

_________________

Paul se nepatrně ušklíbl a pomalu přikývl. „To ano,“ přitakal, „ale ranky způsobené žiletkou jsou většinou maličké a krvácet přestanou během chvilky, takže s nimi není potřeba utíkat do nemocnice,“ prohlásil trošku podezíravě, protože se mu na tomhle případu prostě něco nezdálo. Ale víc nevyzvídal, tedy... ne moc. „Ví někdo, žes sem zašel? Kde máš třeba rodiče, starší sourozence...?“ ptal se, což konec konců byla jeho povinnost. Septimus zcela určitě nebyl zletilý a někdo by měl vědět, že je v nemocnici, i když dost možná za chvilku zase půjde domů.
„Od včerejška?“ Paul zamrkal. „To není úplně... běžné. Jsi si jistý, že to byla žiletka?“ zeptal se, ačkoliv nechtěl z kluka dělat blbce, ale krvácení způsobené žiletkou by se určitě podařilo zastavit dříve, než druhý den. „Moc sebou nemel,“ upozornil ho pak, zatímco čistil ranku a její okolí. Na Septimovu otázku přikývl - něco jako alpa to skutečně bylo, alespoň co se štípavosti týkalo.
„Sněz tohle,“ podstrčil pak chlapci červenou pilulku, která vypadala sice zákeřně, ale měla konat jen a pouze dobro. „Pomůže to tvé krvetvorbě a taky to zpomalí krvácení, nebo rovnou zastaví, pokud to nepůjde přirozenou cestou,“ vysvětlil a společně s lékem, který neměl žádnou chuť, podstrčil Septimovi skleničku vody. Pak konečně vytáhl svou hůlku. „Teď se snaž sedět opravdu klidně, ano?“ zamumlal, zamračil se na krvácející ranku, a zatímco jednou rukou otíral tampónkem kapičky krve, v té druhé sevřel hůlku a její špičku namířil na ranku. Pomaličku, milimetřík po milimetříku, přejížděl po rance tam a zpět. Pokud se nejednalo o žádnou příšernou prokletou ránu, měla by se začít pomaličku zacelovat, a to tak precizně, že nezbude ani jizvička.

_________________

Septimus si v duchu odfrkl, když se snesla skoro smršť otázek a připomínek k nepravděpodobnosti toho, že by žiletka takhle řádila. "Jsem od nás nejstarší a dostatečně samostatný. Každý ví, kde najde Munga," pokrčil rameny. "Nevěděl jsem, že tu musím mít doprovod," dodal a ještě ztišil hlas. "Máma by hrozně vyšilovala, kdyby to viděla."
To byl jen menší pokus o manipulaci, což ho nevyvleklo tak docela z lékouzelníkových pochybností nad tím, jak bylo zranění způsobeno, ale ohledně toho Septimus dál zarytě mlčel. Na výzvu, aby sebou nemlel, naprosto nehybný chlapec jen cukl koutky. Na výběr nedostal žádnou modrou pilulku, takže do sebe bez odmlouvání hodil červenou a zapil ji.
"Protože fontánky krve jsou výživný," kvitoval pobaveně první část komentáře, který ale v duchu ocenil. Byl radši, když věděl, co se kolem něj dělo, a i Aurora bývala klidnější, když vyšetřující lékouzelník vysvětloval co, proč a jak. Jenom zatajil dech, když se lékouzelník pustil do samotného zacelování rány - v duchu se doslova modlil, ať to zabere, jinak by musel přijít s nějakou mnohem lepší výmluvou. Zakletá žiletka? Jasně, proč ne...
Naštěstí se po notné chvíli rána začala opravdu pomalu a neochotně zavírat. Asi zabrala víc času a soustředění než rozbité koleno, ale - v duchu zajásal - není to na stehy. Ty by už doma nevysvětlil.
"Krása, čistá práce, určitě, i když na to nevidím, díky, pane doktor. Bude to všechno, nebo musím něco podepsat?" sklouzával pomalu z lůžka s tím, že kdyby to náhodou opravdu bylo tak prostinké, vytratí se jak pára nad hrncem.

_________________

Paul historek na téma „nechci, aby někdo věděl, že jsem v nemocnici, vyšilovali by“ slyšel už hodně, takže ho vůbec nepřekvapilo, že i Septimus se tímhle způsobem pokusil vykroutit. Paulovo podezření ještě vzrostlo, takže se na mladíka na okamžik zadíval a zamyšleně přitom nakrčil čelo. Uvažoval nad tím, zda se má domáhat kontaktu na rodiče, nebo to risknout a nechat to plavat. Chlapci očividně nebylo nic extra vážného a Paulie usoudil, že se o sebe umí postarat... „Tvoji rodiče by to ale stejně měli vědět,“ zabrblal. „Ale možná, když mi slíbíš, že nebudeš dělat blbosti a nevrátíš se sem za pět minut s další rankou, tě odtud pustím, i když bych opravdu neměl.“
Ošetřování rány trvalo déle, než bylo obvyklé, takže se Paul během chvíle začal mračit ještě víc. Celé to bylo podezřelé, ale co s tím mohl dělat? Když pacient nechtěl mluvit, nemohl ho k mluvení donutit. Možná, že toho kluka třeba jen potrápili starší kluci a on se stydí to přiznat. Možná. Možná je v tom něco víc. Nakonec se ranka naštěstí zacelila, dokonce tak, že po ní snad nic nezbylo, a Paulovi se krapet ulevilo.
„Počkej, neutíkej ještě,“ zahučel, když Septimus začal prchat z lůžka. „Tak zaprvé si s sebou vezmeš tohle,“ začal a podal mladíkovi platíčko červených pilulek a malou dózičku s mastí podivné barvy, „červené tablety si vezmeš dvě denně, dobereš to úplně, hm? A tuhle mast si ráno a večer namaž přes místo, kde byla ranka. Je to taková pojistka, že už se rána znovu neotevře... i kdyby ji nezpůsobila žiletka, ale dejme tomu... něco prokletého.“ Paul nebyl hlupák a bylo mu naprosto jasné, že o normální žiletku jít prostě nemohlo, ne pokud kluk netrpěl žádnou formou hemofilie. „A pokud chceš opravdu utéct, aniž bych předtím kontaktoval tvoje rodiče, řekni mi aspoň svoje jméno a adresu - musím to zanést do záznamů.“ Bez udání aspoň základních informací Paul nehodlal Septima kamkoliv pouštět, takže pacientovi zkrátka nezbývalo nic jiného, než se ještě chvilku zdržet. Paul samozřejmě nemohl tušit, zda kluk neudá falešné jméno, ale aspoň něco do papírů napsat musel.
Nakonec se s ním ale přeci jen rozloučil, doprovodil ho zpátky ke vchodu, a pokud mu do cesty nevběhl další pacient, konečně se, šilhající hlady, vydal na velmi pozdní oběd.

>>

_________________

<<
Sincere se posledních pár dní choval trochu... trochu víc podrážděně, než bylo zvykem. Ostatně o tom svědčila i situace, kdy předevčírem přes celou nemocniční chodbu zařval na svého bratra: „Táhni k čertu, Galle!“
Pravda, bratři sice úzce spolupracovali v mnoha věcech, avšak stále byli oba tvrdohlaví a přes všechno si šli za svým, bylo pochopitelné, že jednou za čas se vyskytne věc, v níž se neshodnou. Tentokrát to však byla věc velmi zásadní a Sincere se o ní odmítal bavit, natož aby se podílel na jejím uskutečnění. V nemocnici, minimálně na Sincerově oddělení to samozřejmě způsobilo poprask, bratři Gallové se v nemocnici nehádali každý den a ne každý den dostalo ze Sincerova oddělení pět lékouzelníků výpověď. Šeptalo se o tom skoro všude, ale když Sincere někde procházel, všichni se tvářili maximálně zaměstnáni svou prací a v duchu se modlili, aby se u nich Sincere nezastavil. Dnešní ráno mu na sál přivezli malého chlapce, nečistokrevného, chudáčka... Sincere bez jakékoli emoce mávl rukou, ať tělo odvezou a otočil se po zbylých doktorech, kdo to oznámí rodičům. Nikdo se zrovna dvakrát netvářil, povýšeně se ušklíbl a došel to vyřešit sám.
Když po pár minutách už oblečen ve svém šedém lesklém obleku, přes něhož nosil doktorský plášť, procházel chodbou a většina rozumných lidí se mu klidila z cesty, zahlédl u vchodu Jarena.
„Nelez mi na oči, táhni si tam, kde na ty své inteligentní nápady chodíš,“ prskl k němu dříve, než se Jaren vůbec stačil nadechnout. Darrelův otec nebyl zrovna muž, jenž by trpěl takové chování, ale v případě Sincera nehnul ani brvou a pouze ho propálil zamračeným pohledem.
„Oba víme, že ti na tvé dceři nezáleží, přestaň si hrát na milující otce,“ odsekl mu a opřel se loktem o recepci. Jaren z něho nespouštěl pohled, jako kdyby byl připraven na další slovní útok, takový, který ho měl před celou nemocnicí ponížit. Sincerovi ten předevčerejšek jen tak nezapomene, to se může spolehnout.
„Ne, nezáleží,“ pronesl bez mkrnutí oka ohledně malé, jedenáctileté Ember Gallové, kterou letos moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu. „To ale neznamená, že ji provdám za tvého retardovaného syna,“ ušklíbl se a zastrčil si ruce do kapes bílého pláště. Ženění dětí v rámci rodiny bylo poměrně častým jevem, udržení majetku bylo kolikrát přednější než zdraví budoucích potomků. Jaren začínal pomalu ale jistě kalkulovat. Za koho oženit Darrela, jenž měl inteligenci houpacího koně a pověst horší než polovina mudlovské Británie?
Bez důvodně ho vydědit nemohl, to by se zprvu musel zbavit Radelly, která na Darrela od toho útěku začala docela lpět a dohánět to, co patnáct let ztratila. Pro někoho smutné, v Jarenových očích zoufalé, v Darrelových trapné. Vraždit vlastní ženu zrovna dvakrát nechtěl, zbyla by mu roční dcera na krku a co on s ní, nehodlal se starat sám o ufňukané protivné děcko, ale dávat ho někomu cizímu do péče, na to měl zase příliš velkou hrdost na vlastní krev (až na Darrela). Neoženit Darrela, tím by na svou rodinu vrhal další stín a to nechtěl, ovšem, když se všechny tyto roviny propojily, vycházelo z toho následující...
Syn, kterého nesnášel, zdědí nemalé jmění, aby ho sdílel s nějakou cizí čistokrevnou nánou, jejíž rodiče to asi nebudou mít v pořádku, pokud se svatbou s Darrelem budou souhlasit. No nebylo jednoduší nechat ten obrovský majetek v rodině? Sincere byl překážka.
„Ani, když jejich děti budou perfektní exempláře pro tvé výzkumy? O lékouzelnictví jsem se v životě nezajímal, ale moc dobře vím, že děti příbuzných nejsou úplně normální... to tě neláká?“ nasadil Jaren podlézavý tón a škrobeně se pousmál. Sincerovi se tou myšlenkou dostal pod kůži.
„Hmmm,“ kývl lehce hlavou, že to znělo zajímavě. Ale svůj názor stále neměnil, alespoň prozatím.
Jaren se nakonec otočil a odešel, Sincere zůstal stát u recepce sám v hlubokém zamyšlení. Bylo až komické, jak se kolem něho vytvořil kruh prostoru, kde nebylo jediného člověka.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám.

_________________

| +