Na to, že je Aino výsledkem čtyři generace trvajícího eugenického programu, nevypadá nijak výjimečně a mnozí by mohli dokonce říct, že není ani průměrně hezká. Nejen že je jako téměř každé adekvátně živené dítě trochu oplácaná a tváře má z jistého úhlu pohledu skoro jako křeček, taky jí obličej zdobí úsměv poněkud křivých zubů a rty má stejně jako pleť pobledlé nedostatkem slunce. Její vlasy jsou blonďaté, ovšem dost špinavě, a trochu trpí syndromem resting bitch face, takže jakmile povolí mimické svalstvo, vypadá jako by vás právě chtěla zabít, ačkoliv to rozhodně není záměr. Radila se o tom nicméně s tetou a bylo jí doporučeno, ať se prostě pořádně usmívá, což od té doby dělá o to aktivněji. Asi nejhezčím rysem jejího obličeje jsou nádherně modré oči – možná až nepřirozeně nádherné – které má ovšem každé trochu jinak velké a ani ten širší nos mezi nimi to nějak nezvládá skrýt. Maminka ji uklidňuje, že to měla jako dítě taky a že se to srovná, dědeček je v tomhle ohledu skeptičtější, nicméně kdo ví, labutě taky nejsou jako mláďata nic extrovního.
Samostatnou kapitolu jejího vzhledu pak tvoří oblečení, protože tam se poněkud zasekla na kouzelnické módě, která byla naposledy k vidění někdy koncem šestnáctého století. Těžko říct, kde k tomu přišla, protože rodiče i prarodiče se oblékají vysloveně soudobě, ale ona prostě nedá v civilu bez pořádných šatů s vlečkou a čepce jak pro bílou paní ani ránu. Naštěstí je kouzelnice a mezi těmi se snesou i divnější věci, ale zavítat takhle mezi mudly, asi by ji měli trochu za cvoka. Bílá barva jako taková není podmínkou, snese i většinu odstínů hnědé, šedé, růžové, oranžové a dalších teplých tónů, vysloveně nemá ráda jenom zelenou. Podmínkou rovněž nejsou šperky, které má sice ráda, ale spíš na prohlížení než na nošení. Jediným jejím stálým doplňkem je černý kocour Stilgar, zachráněný nalezenec, který se od ní z vděčnosti nikdy nehne na víc jak dva metry a pořád ji ostražitě hlídá.

Aino se narodila ve znamení lva a je to na ní znát zhruba stejně jako vliv prostředí, ve kterém vyrůstala. Má tedy něco z noblesy, sebevědomí a nezávislosti lvů, ale po většinu času a v dohledu rodičů či prarodičů je tichá, samostatná a skoro až podezřele poslušná, protože tatínek nikdy nešel pro ránu daleko a ona v nějakém zlobení ani moc nevidí smysl. Ačkoliv má určitě vlohy na práci s lidmi, zatím je kromě občasné organizace sboru domácích skřítků nijak nepěstuje a mnohem radši tráví volný čas někde v tichu s dobrou knížkou. Společnost nijak aktivně nevyhledává, ale když už se do ní dostane, chová se vybraně a vlastně je tam jako ryba ve vodě. Nešetří pukrlaty, vyzná se v etiketě a leckdo jí pak odhaduje o něco vyšší věk. Má tendence chodit s nosánkem trochu nahoru, protože jí to stejně jako rovná záda od dětství vštěpovali úplně všichni z okolí, ale i u toho se usmívá a k poddaným v podobě skřítků se chová s náležitou úctou, nemá ráda povýšenost některých otcových obchodních partnerů a nový diktátor v ní rozhodně nedřímá. Je dost fixovaná na svého bratra, nicméně separaci snáší alespoň na oko statečně a rozhodně ji nikdy neuvidíte fňukat. Ačkoliv ji za normálních okolností nic nerozhodí, určitě by se našly situace, kdy by byla schopna všeho nechat a přispěchat na pomoc potřebným. A taky je strašlivě tvrdohlavá, jakmile si něco umane. Dobrým příkladem kombinace těchto dvou vlastností budiž to, jak mluví ve verších – přesně od chvíle, kdy slyšela dědu, jak právě za spontánní básnění vysloveně nespravedlivě vynadal její oblíbené tetě, načež se Aino rozhodla, že v tom s ní prostě bude držet basu. Nezájem, že je teta blázen, k takovým mají být přece slušní lidé o to shovívavější. Z čehož pro změnu plyne, že je zatím dost naivní a už v tomhle věku poněkud idealistická, ale taky velmi empatická.
Značně ji ovlivnilo také to, že má dost bujnou fantazii a ráda čte nejrůznější fikci – nejvíc poté, co přečetla Dunu a hlavně Dětí Duny, kde ne tak docela náhodou spatřovala jisté odkazy na vlastní rodinu, jen jména byla špatně. Nějakou dobu si dokonce myslela, že to jsou nějaká proroctví z budoucnosti, a moc nevěděla, co si s tím počít. Některé věci tam totiž byly fajn, například že její bratr vládl známému vesmíru, ale jiné méně, například ta hrozná poušť a že je pořád chtěl někdo zabít a tak. Nakonec se s tím ale vyrovnala, s Ghanimou se ani moc neztotožňuje a vzala si z toho několik užitečných ponaučení, například že není vhodné provokovat domorodce se svítícíma očima, kteří umí jezdit na obřích červech.
Je vegetariánka, má ráda zvířata a lidi nedělí podle původu; to, že je čistokrevná, jí přece nedává právo se montovat do života ostatním. S tím, že ji pradědeček zasnoubil s Maksimem Udinovem, čistokrevným Britem zajímavým hlavně svou genovou výbavou, je v tuhle chvíli víceméně smířená, ale kdo ví, co s tím udělá puberta. A se vším ostatním jakbysmet.

Härkoneni jsou ve světě prakticky neznámým čistokrevným rodem, a to z dobrého důvodu – jedná se totiž o relativně nedávno odtrženou větev rodu jiného, německého, a nikdy mu nešlo primárně o slávu. Rozhodně ale patří k těm nejbohatším, co sídlí severně od 60. rovnoběžky, a mohou tak usilovat o to důležité, o genetickou nadřazenost prostřednictvím pečlivé selekce nové krve. Johannes, zakladatel a stále aktivní hlava rodu, je nadšeným eugenikem a jeho pracovna je plná složek s anamnézami nejrůznějších čistokrevných rodů, z nichž si po večerech sestavuje plán, jak do dvou tří generací vyšlechtit ultimátního nadkouzelníka. S mírnou pomocí magie a nejrůznějších lektvarů vlastní výroby, protože nechat všechno jenom na přírodě, na to nikdo nemá čas, nehledě na to, že některé užitečné alely jsou prostě až příliš recesivní. Je to tedy rod extrémně pestrý, kde je drtivá většina sňatků uzavírána mezi jedinci s odlišnou národností a často bez porozumění jazyka toho druhého, a o legraci není nouze. Hlavní sídlo rodu leží na hradě Kietiprimmi v jižní Karélii, na břehu jezera Saimaa, a sídlí tam jak rodiče Aino, jejíž otec ho před pár lety koupil a zrenovoval, tak její teta a strýc a přes léto i pradědeček. Je to kouzelné místo jako stvořené pro fotku na pohlednici, do Helsinek, Vyborgu i Leningradu je to jeden krb daleko a všichni Härköneni se tam sice schází jen výjimečně, ale ani pak není nouze o volné pokoje.
Díky mnohým sňatkům má rod vazby na několik zahraničních familií, sdílí část historie s Morgensterny a dvě z přivdaných žen jsou přímé příbuzné nejvyšších evropských kouzelnických činitelů. Není však pravděpodobné, že by toho hlava rodu chtěla jakkoliv využít, neboť spíš než politický vliv ho zajímala jejich genová výbava a přínos pro jeho potomky. Rovněž jsou v přízni několika ruských čistokrevných rodů z Leningradské oblasti, které ale opět nevyužívají ani tak jako páku při řešení problémů, nýbrž spíš jako zdroj pravidelných a slušných příjmů. Přímé konexe na britskou aristokracii prozatím chybí a právě kvůli anglosaským genům byla Aino pradědečkem poslána do Bradavic – dozvěděl se totiž, že se tam urodili metamorfomágové, což by se rozhodně mohlo hodit. Co se mudlů týče, Härköneni je tolerují stejně jako smíšené a nečistokrevné kouzelníky, ostatně slouží jim jako zdroj obživy a jejich pokroků ve vědě by nevyužil jenom debil, a pouze si je za žádných okolností nepustí do rodiny.
Erb, zlatého gryfa na červeném poli, vymyslel až otec Aino poté, co si páreček těchto zvířat pořídil na hlídání hradu, a je spíš moderní ozdobou než že by měl nějakou heraldickou či historickou hodnotu. Užívání titulu barona (vapaaherra) je rovněž vysloveně kosmetickou záležitostí a zmiňuje ho jen při jednání s jinou šlechtou, protože nárok na něj sice díky dědičnosti má, ale jinak aristokracie ve Finsku přišla o veškeré výsady už při reformě ústavy v roce 1920. Motto „koření musí proudit“ pak na erb umístil jako odkaz na svůj primární zdroj příjmů, dovoz exotických druhů koření z celého světa do Finska a okolí.

RODINA
BRATR
dvojvaječné dvojče

Leto Pauli Härkönen
*1970, nezletilý baron, studuje soukromou školu v Gobi, obor Chov pouštních červů

Její o pár minut mladší dvojče se stejně modrýma očima, se kterým má neuvěřitelně silné pouto a občas za sebe dokončovali věty. Přesto je pradědeček násilně rozdělil a každého z nich poslal na jinou stranu zeměkoule, protože vhodné geny pro další generaci je prostě třeba hledat všude a nějaké city v tom nemají co bránit. Je ambicióznější než jeho sestra, ale postrádá její empatii a vrozené nadání na čtení myšlenek; vzhledově se pak zatím až děsivě podobá novozélandskému strýčku Byronovi, když byl mladší.
Ačkoliv Aino jeho školu navštívila v rámci exkurze, na setkání s ním si musela počkat do prázdnin.

BRATR
mladší bratr

Vladimir Jouka Härkönen
*únor 1982, nemluvně, baron

Nový přírůstek do rodiny, který se narodil v době, kdy Aino už studovala v Bradavicích, takže ho poprvé viděla až na začátku prázdnin. Ačkoliv se k němu rodičové docela upnuli, asi že se o něj docela dlouho snažili a obě jejich děti teď byly většinu času v zahraničí, Aino na něj nijak zásadně nežárlí a je vlastně docela zvědavá, co z něj vyroste.
Ještě zvědavější je ale pradědeček, který ho už má zakomponovaného v eugenickém programu a vlastně může za jeho nefinské jméno – chce ho totiž exportovat k jedné nadějné rodině do Ruska a věřil, že vhodné jméno by tomu mohlo dost pomoct.

...a další.
Například Aaron a Taevas Pärnojovi, Aniyah Harris, Christoff van Holsten s rodinou a Branwen Morgenstern. S těmi všemi je sice Aino příbuzná vždy přes nejméně tři kolena a nikdy je neviděla, ale za zmínku určitě stojí.

Aino se narodila jednoho obzvláště teplého večera a než ji na svět následoval její o dvě minuty mladší bratr, nevydala ani hlásku. V jeho přítomnosti si pak taky trochu zařvala, ale rychle zjistila, že je to nedůstojné, a od té doby byl tím hlasitějším dvojčetem už navždy on.
Jejich matka přežila dlouhý a komplikovaný porod jen díky okamžité pomoci připravených lékouzelníků, pradědeček si mnul prsty, že mají konečně v rodině predispozici pro dvojčata, a novopečený otec šel zasadit pár stromů na břeh jezera. O děti se zpočátku starala kojná, ale jakmile se matka zotavila, stala se z nich víceméně běžná rodina – jenom žili na hradě a nemuseli řešit, jestli zaplatili plyn. Dvojčata rostla, stromy taky, rodičové se po pár letech marně pokusili o další přírůstky a pradědeček s rostoucí frustrací rovněž marně hledal vhodnou partnerku pro strýčka Fjodora. Magický gen se u dvojčat projevil ve stejnou chvíli, když se společně spontánně přemístila z cesty padajícímu chrliči, nicméně jinak byl jejich život skoro až nudný. A protože tu idylu neukončila náhlá katastrofa v podobě vyvraždění rodu, sebevraždy rodičů nebo odhalení dávné nevěry, vyrostla v tom harmonickém prostředí z Aino vychovaná mladá dáma a z Leta galantní mladý muž.
Ačkoliv oba sourozenci tak nějak počítali s tím, že půjdou společně na Kruval nebo Koldovstvorec, pradědečkův plán byl mnohem ambicióznější a neměli šanci se proti němu odvolat – než se nadáli, dorazila za Aino sova z Bradavic a za Letem frček z Mongolska a přišel čas udělat pápá. Nehádali se, protože stařešinovi se prostě neodporovalo a určitě ho to stálo docela dost peněz a plánování, nicméně nadšení rozhodně nebyli a Aino to dodnes špatně snáší.


Na nákupy do Londýna ji doprovázel strýček Fjodor, na nádraží pak kromě něj i teta Alija a na stesk po bratrovi tedy nebylo dost času. První cestu do Bradavic absolvovala ve vagónu pro mudlorozené, ale protože Dante to nedohrál si toho nikdo nevšiml, žádný problém z toho neměla. Na zahajovací slavnosti byla zařazena do Nebelvíru, s čímž neměla nejmenší problém, a ona už se nemohla dočkat, až bude náležitě anglicky vzdělána.
Nejprve si ovšem musela přetrpět létání s otráveným profesorem Morganem, kde se jí sice dařilo nečekaně dobře, ale i tak neměla v plánu ještě někdy na tu věc k zametání sahat. Podstatně méně dobře se jí dařilo na hodinách obrany proti černé magii, kde ji málem sežrali trpaslíci a její hůlka odmítala cokoliv dělat, ale nakonec to nějak přežila a na hodinách kouzelných formulí už nebyla jenom přítěží a třetí kouzlo se jí i povedlo. Na podzim zavítala na slavnosti dýní v Prasinkách, kde jí průvodce dělal přeochotný Dylan Thawne, a i když ji trochu štvalo, že nebyla nikým pozvána na vánoční ples, nakonec se s tím nějak smířila. Rozhodně víc než s tím, že na exkurzi do Gobi nepotkala bratra, ač na to spoléhala. Poctivě chodila i na lektvary, i když svůj talent na ně ještě moc neobjevila, a nesměla chybět ani na věštění, kde se dokonce naučila celkem tolerovat hrubého profesora Winnfielda. Pozitivní také bylo, že za celý rok nezažila jedinou epizodu toho, aby slyšela myšlenky někoho jiného, ovšem kdo ví, jestli to vydrží.
Školní pohár moc nesledovala, famfrpálový vůbec, takže závěrečnou slavnost absolvovala jen tak nějak z povinnosti, a zanedlouho už byla zpátky ve Finsku, s bratrem a novým sourozencem.


Do školy se vlastně docela těšila, protože děda ji přes prázdniny zasnoubil a Leto se doma moc dlouho nezdržel. Většinu léta tedy strávila čtením nebo s tetou u jezera a trochu se nudila.
Ve vlaku se setkala s Destiny Ravensdale a v nestřeženou chvíli jí četla myšlenky, ale to byla jenom taková ochutnávka toho, co se chystá. Už od září měla divné sny, které se postupně měnily v noční můry, a ač se i přesto snažila svědomitě učit, pokles výkonu tam byl jasně patrný. Přežila ale suplování pana profesora Thawnea i další nástrahy života v Bradavicích a brzy zjistila, k čemu ty sny odkazují. Převrat se jí ani trochu nelíbil a doufala, že se to brzy změní k lepšímu, ale po masakru na hřišti o tyto iluze přišla. To, že pak Brumbál vyzval studenty k obraně školy, jí vesměs imponovalo, ale moc dobře věděla, že kdyby zůstala, děda to tam přijede zbourat místo smrtijedů.
Na prázdniny se tedy vrátila do Finska, ač chtěla zůstat a bojovat za správnou věc, a nezbývalo jí než doufat, že se bude mít v září kam vrátit.

SCHOPNOSTI
Talentovaná je na věštění a lektvary.
Naopak koště ji nebude poslouchat ani při zametání.
Mluví plynně finsky a anglicky a chce se naučit ještě švédsky.
Má vrozenou afinitu na nitrozpyt a i bez tréninku občas slyší myšlenky ostatních.

Létání 1/10

Lektvary 2/10