"Všechno odpuštěno," ujistila ji s pobaveným úšklebkem a s prožitkem strčila Bertíkovu fazolku do úst. Záhy se zakuckala - něco tak odporného ještě nikdy nejedla. "Co to má být za příchuť? Jed na krysy s jemným podtónem vanilky?" Dokonale ztratila chuť na cokoli, další fazolky odmítla a tu jednu, kterou se tak lehkovážně pokusila pozřít zapila štědrou dávkou dýňové šťávy.
"No ne, já věděla, že budeš chtít hrát... Jen, no však víš, může se stát cokoli, třeba nebudeme mít kvůli učení tolik času jako v prváku, nebo seženou někoho jiného... Ne, že by byl lepší než my, jen... no, z protekce třeba." Trochu se do toho zamotala a samozřejmě jí bylo trapně. Neměla nic říkat, tohle nebyla příjemná situace.
Zachránila ji z ní sama Gwee, a to svým nevšedním prohlášením, kvůli kterému Kath musela chvíli vykašlávat dýňovou šťávu, aby se samým úžasem neutopila. "Ty se těšíš na učení?" vydechla napůl udušeně. "Já se těším na famfrpál, na spolužáky, na famfrpál, na kouzla, na famfrpál... Ale že by na učení? To rozhodně ne." Kath kdysi učení opravdu bavilo, ale teď tak nějak tušila, že toho bude čím dál víc a čím dál těžší a složitější učivo, čím dál míň času...
"My jsme taky kupovali koště," vzpomněla si Kath při Benových slovech. "Jaké jste koupili? Já mám Kometu 180." To stanování ji také zaujalo. "S Katie? S naší Katie? A jaké to bylo?"
"No jo, Skotsko vyhrálo," ušklíbla se Kath. "Jenže mě při mistrovství jaksi nejde jen o to, kdo chytí zlatonku. A tu mimochodem chytil Nový Zéland," připomněla. "Tam jde taky hodně o tu atmosféru. Tolik lidí a všichni fandí stejnýmu týmu, chápeš? A těch věcí, co si tam můžeš koupit. A těch spolužáků, který tam potkáš..." Zničehonic zmlkla. Zase se rozpovídala o hloupostech, které nikoho nezajímají, jak to uměla jen ona.
"To určitě budeš," usmála se na tu nejlepší brankářku, jakou znala. "To abych zabrala ve střílení gólů." Gweenino koště ještě neviděla, a byla na ten zázrak upřímně zvědavá. "Ukaž," pobídla kamarádku.
"Určitě se přidej," nadchla se při Benových slovech. "Bylo to skvělý, všichni jsme se tam pomlátili a zbarvili do červena a do modra, málem se navzájem utopili... No prostě paráda."
Málem si ani nevšimla, že se vlak už rozjel. Ještě naposledy zamávala z okna neurčitě někomu na nádraží, jelikož rodiče neměla šanci zahlédnout, a znovu se důkladně napila dýňové šťávy. Té hnusné pachuti se snad do konce roku nezbaví!

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

E1

Addy se pobaveně zasmála a potřásla nevěřícně hlavou. Taky trochu v duchu popírala ten fakt, že jí tím Charlie vlastně složil další kompliment, ale kdyby si to přiznala, asi by jen těžko odolávala vyzvídavým poznámkám, jak to vlastně myslel. „Byl by to učiněný šťastlivec,“ prohlásila pak s cukajícími koutky. „Taková perla jako já se mezi nevěstami hledá jen těžko,“ konstatovala nakonec s teatrálním povzdechnutím a znovu se na Charlieho pobaveně uculila. „Já jsem si ani nemyslela, že bys něco takového chtěl naznačit, Charlie, neboj. Ale rozhodně to nemám v plánu, pokud na tom nebude záviset něčí život – kdybych tím totiž mohla někoho zachránit, udělala bych to. To, že bych si ho vzala, přece neznamená, že bych s ním nutně musela žít, ne?“ pokrčila rameny. Na něco takového radši ani nemyslela, protože ona chtěla mít takovou tu pravou romanci se vším všudy. S růžemi a koukáním na hvězdičky, s randem při svíčkách… Samozřejmě jí bylo jasné, že je to tak trochu utopie a že růží se dočká možná až na vlastním pohřbu, ale představa to byla krásná, až se v ní Addy na chvilku ztratila. Ale jen do okamžiku, než se Charlie rozmluvil o tom, co čeká jeho. „Vidíš to, ty nemáš dost dobrou pověst, já mám špatnou pověst, asi zůstaneme na ocet,“ pousmála se na něj, protože ona si z toho zatím vážně nedělala těžkou hlavu. Byla ráda, že jí nikdo žádného zazobaného synáčka nevnucuje, i když kdyby vlastnil továrnu na Bertíkovy lentilky, asi by se nejdřív dlouze zamyslela, než by mu řekla ne. „Kdybys nic nevymyslel, parťák na cesty kolem světa by se mi hodil.“
Když jí Charlie sdělil tu novinku, že je ve sklepení nedrží hlady, zatvářila se nevěřícně a šokovaně, přičemž si dramaticky připlácla ruku na hruď. „Ne! Vážně? A já myslela, že většina zmijozelských je tak nerudná, bledá a vychrtlá právě proto, že vás nepouštějí na sluníčko a nedávají vám najíst. Budu se nad svými úvahami muset pořádně zamyslet. A tebe z výčtu nerudných, bledých vychrtlých samozřejmě vylučuju, protože tomu popisu neodpovídáš. Asi se ti občas povede utéct, viď?“ mrkla na něj pobaveně. Jakmile se pak i on vyjádřil ohledně hrabošů, že se jedná o ekologickou katastrofu, dramaticky přikývla, načež se natáhla pro pár bonbonů. Jeden si hned strčila do pusy. „Víš, myslím, že bychom po škole měli zavítat na Island a bojovat za práva ledních medvědů nebo tak něco. Očividně k tomu máme vlohy.“

_________________

Nemohl uvěřit svým uším. Opravdu mu tu říkali, že se chová neomaleně a že tohle od něho nebylo vůbec pěkné? Na okamžik měl pocit, že sedí v kupé se mateřskou školkou, což měl chuť také chlapcům do tváří prudce vpálit, ať už k Michaleovi s Olafem choval určité sympatie, nebo ne. Nakonec ale pouze přimhouřil světle modré oči a upravil si černou kravatu u krku, která ho dnešní den trochu škrtila. Nezapomněl si v odrazu skla upravit zvlněnou ofinu, než se na sebe potěšeně ušklíbl. Nejen, že na sobě neshledával žádnou chybičku a rukou si zamyšleně přejel po hraně čelisti, ještě mnohem více ho těšila slova chlapců za tím, protože on se k Danielovi mile chovat nechtěl, což dle reakcí očividně také dodržel. Blahosklonně se na Olafa usmál, ať se tím netrápí, tomu přece někdo, jako byl on, nemohl vůbec rozumět a raději svou pozornost stočil k Sherwoodovi, od kterého zase čekal nějakou inteligentní odpověď, Taren se naštěstí nad takovými věcmi uměl povznést.
"Netroufáš? Tak to přestaň dělat," oznámil mu neutrálně, pak se mu však zablýsklo v modrých očí a Taren se přeci jen škodolibě ušklíbl. "To si také myslím," pokračoval dál s mírným přikývnutím, "takže se mnou tak nemluv a bude všechno v pořádku," dokončil falešně a mávl rukou na znamení, že to víc nehodlá řešit, protože Daniel byl podle něho ztracený případ. Pozornost mnohem radši přetočil k Michaelovi, jehož poznámka rozhodně předčila dětstké naříkání těch dvou zbylých chlapců, kteří se ho rozhodli upozorňovat na jeho hrubé a neomalené chování. Taren v tom nic špatného neviděl, to dle něho byl Sherwood neandrtálec, když neznal ani Denního Věštce.
Přidušeně se zasmál, ruku si dal rychle před pusu. "Takovým bych nedovolil ani nastoupit do tohohle vlaku," zašklebil se hned vzápětí s čirým pohrdáním v očích, "a to vlak vymysleli mudlové," dodal s přimhouřenýma očima zabodnutýma do Daniela, než se zadíval na Michaela a výraz pohrdání zčistajasna vyměnila samolibost s pýchou. "Samozřejmě, že byl," narovnal se v zádech a důležitě se po všech podíval. "Ale ten výtisk sebou merlinžel nemám, ale sestra ho u sebe určitě má, pak ti ho ukážu," zadíval se na Michaela. Neusoudil, že by těm zbylým dvěma bylo potřeba ukazovat něco, co nedokázali řádně ocenit. To byla akorát tak ztráta času a energie.
S drobným úsměvem, pochopitelně mírně falešným, ale to šlo při znatelném pozvednutím koutků sotva poznat, položil Michaelovi na okamžik ruku na rameno. "Tohle může říct opravdu jedině hlupák," zabodl se očima do Olafa, když se zmínil o novinách a jeho názoru, což Tarenovi přeci jen vyrazilo dech, ač to na sobě nedal znát, protože jak chtěl žít ve společnosti, o které nic nevěděl? V Denním věštci byl každodenní přínos veledůležitých informacích, bez kterých nebylo radno vycházet z domu. Neustálé rozebírání otázky čistokrevnosti, rozpory s mudlovskými kouzelníky, seznam nově zavřených kouzelníků v Azkabanu, oficiální prohlášení ministerstva, to všechno bylo pro každého smrtelníka naprosto důležité, pokud chtěl ve společnosti zastávat některou z významných funkcí. Informovanost byla pokaždé na první místě, člověk nemusel být génius a umět všechno z hlavy, ale pokud si uměl informace sehnat, měl mnohem blíž nakročeno k úspěchu.
"Vynikám?" zopakoval koženým hlasem po Danielovi. Na okamžik se odmlčel. "Samozřejmě umím výborně létat na koštěti, mám doma dokonce prototyp nového Nimbusu, jenž zatím není ani v prodeji - ta nová náhražka od Dale Co se s ním vůbec nedá srovnávat," rozpovídal se, protože tím se musel pochlubit, takové koště nemá doma kdekdo. Jen škoda, že si ho nemohl vzít do Bradavic, asi ani příští rok to nevyjde, protože vzhledem k tomu, že to byl prototyp, nebylo to koště úplně dotažené a na klasické používání přeci jen bylo docela nebezpečné. "Ale o tom se tam nepsalo," mávl ledabyle rukou, "jsem jediný mužský potomek Hartových, o tom se tam psalo. To po mně bude jednou pokračovat můj rod a to já jednoho dne všechno zdědím. Na sestru se moc nedostane a pokud ano, postarám se o to, aby ji to dlouho nevydrželo," ušklíbl se při poznámce o své sestře, což ani nebylo věnováno spolucestujícím, jako že to byla spíše poznámka věnována sama sobě. Koneckonců, Taren už měl se svým budoucím majetkem velké plány - merlinžel mu unikal fakt, že toho majetku už není tolik a Hartovi se každým dnem přibližují k čistokrevné chudobě.

_________________

C2

Zvířátka… zvířátka, zvířátka… je pravda, že jsou na rozdíl od lidí alespoň loajální, že? Ha… ale už vidím, jak se matka tváří na nového člena domácnosti, jak s křikem vyhazuje ulepenou žábu, nebo jak Charles piští, když spatří nějakou krysu – i když je pravda, že běžně piští jen kvůli pavoukům, pomyslela si škodolibě, sova odpadla samozřejmě jako první – který normální člověk má doma sovu, že? A kočka? Ha… kočku by mi možná i dovolili, ale ty jsou jak lidé – věrnosti se od nich nedočkáš, usoudila nakonec a tím vyškrtla z pomyslného seznamu veškeré možné mazlíčky. „Neříkám, že bych nechtěla, ale spíše by mi nejspíše žádný nebyl dovolen,“ pronesla, potlačujíc úšklebek. Ne každému totiž mamá s papínkem dovolí vše, nač si pomyslí, zpětně si uvědomila, že ta vnitřní poznámka byla trochu moc jízlivá, a že by se takhle neměla cítit. Já přece žádného domácího mazlíčka nepotřebuji, ne? Vystačím si sama… a kdybych chtěla… tu poznámku nedokončila – neměla jak.
Ve chvíli, kdy se rozpoutala diskuse ohledně Zmijozelu a Sophie zmínila i fakt, že se teď dařilo zelené koleji v bitvě o školní pohár Charlotte vypadala opravdu veseleji a snad i poměrně hrdě na svou kolej. „Samozřejmě… je to všechno o snaze každého jednotlivého člena koleje a ono už tak nějak k té naší patří, že chceme být nejlepší,“ pronesla trochu jinými slovy to, co řekla předtím mladší dívka sama. Přitom se dokonce i dostala k příliš dlouhým větám – na její vkus. Nebo spíše na to, jak mluvila ze startu. Rozkecáváme se… ale je to dobré, ono se přece jen musí sem-tam i s nějakým šílencem pohovořit, člověk pak získává nové obzory a upevňuje vztahy s ostatními… ujistila se v duchu.
„No… hrdí jsou… ale někteří se zdají trochu… povýšení,“ pronesla opatrně na adresu Nebelvíru, byť ve chvíli, kdy si vzpomněla na tu růžovku s jejím poskokem, jejíž jméno se jí aktuálně z paměti vymazalo a věděla tak jen, že jí ten její sluha říkal „princezno“ – hrdí a odvážní? Jo, i tak se dá říci, že většina z nich jsou šílenci, kteří vás sejmou sněhovou koulí nebo nafoukaná princátka a místo odvahy bych spíše použila spojení „ztráta soudnosti a pudu sebezáchovy“. Avšak jak se říká, de gustibus non est disputandum… „Někde ve věži jsou, ale jaký mají výhled, to netuším…“ dodala pak ještě ohledně toho, kde zlatorudá kolej dlí, bez ohledu na své předchozí myšlenky.
Charlotte pochopitelně ve chvíli, kdy Sophie a Mio řešili někoho na peroně, své souputníky nevnímala. Nebo spíše je vnímala jen zpola, tak, aby nemohla být z této pravdy nařčena, avšak aniž by se zajímala o nějaké sentimentální výlevy při loučení s rodiči. Nejspíše taktéž proto, že se jí stáhl žaludek při vzpomínce na to, jak stroze se ona sama rozloučila se svou rodinou. Avšak na to nechtěla myslet a právě proto byla ráda, že její myšlenky zvládl přerušit sám vlak svým zahoukáním a o chvíli později s sebou celá souprava trhla, což naštěstí dívku příliš nevyvedlo z rovnováhy a vyrazilo se na cestu. Tak… a malá věčnost bez jakýchkoli normálních lidí, vynálezů a vůbec čehokoliv, může začít… kupodivu, tentokráte Charlotte ta představa rozhodně neděsila. Spíše naopak – byla ráda, že jede pryč. Byť tato radost jí sama o sobě děsila…

Charlie se pobaveně uculil, když se Dorka označila za perlu mezi nevěstami, a v očích mu zatančily plamínky. Tahle konverzace ho vážně bavila, to nemohl popřít, a se zpáteční cestou, kterou absolvoval s Donnou a Star, se to vůbec nedalo srovnávat. „Náhodou, já bych si pořád daleko radši vzal tebe, než nějakou upjatou čistokrevnou fiflenu, která by mi ze života dělala peklo,“ podotkl bez rozmyslu a pokrčil rameny. A když mu došlo, co řekl, tváře mu lehce zčervenaly. „Teda ne že bych přemýšlel nad tím, že se někdy vezmeme. Chápeš, ne?“ zamumlal poněkud rozpačitě. Na její další slova souhlasně pokýval hlavou. Ona svatba vlastně ani moc neznamenala. Byl to jen papír potvrzující vztah dvou lidí.
Pobaveně se ušklíbnul, když Addy zmínila, že asi zůstanou na ocet, a pokrčil rameny. „Jsme prostě ztracení případi,“ podotkl. „Ale víš co? Mě to ani tak moc nevadí. Nevidím půvab ve svatbách, které rodiče uspořádají hned potom, co jim dítě vychodí školu. Vopruz prostě.“ Charlie si nějak nedokázal představit, že by složil OVCE, přijel domů a hned se měl ženit. Člověka to muselo strašně omezovat. Povytáhl obočí, jakmile Dorka zmínila, že by se jí hodil parťák na cesty kolem světa, a zkoumavě se na ni zadíval. „Počkej, to myslíš vážně?“ zeptal se váhavě. On by totiž takové cestování bral okamžitě, bez vteřinky zaváhání. A bylo by mu úplně jedno, co mu na to řeknou rodiče.
Charlie měl co dělat, aby se nerozesmál na celé kolo, když se Dorka začala podivovat nad tím, že je nedrží ve sklepení a netýrají je hlady. „Hele, nemám tušení, čím to je, že většina Zmijozelských vypadá, jako by vylezla z vlastního hrobu. Možná, že je někdo fakt týrá,“ pronesl zamyšleně. „Ale já jsem výjimka! Podívej, vychrtle nevypadám, ne?“ zeptal se a začal se na sedačce nakrucovat, aby si ho Dorka mohla dobře prohlédnout. Jako by ho snad neznala. „Já jsem bledý, jenom když jsem ve spolce – pořád mi nedělá dobře pomyšlení, že jsme pod jezerem a není vidět ven. Světe div se, za těch pět let jsem si vůbec nezvyknul. Radši bych byl u vás ve věži,“ podotkl s úšklebkem ve tváři. Charlieho sice zásobovali hodní profesoři lektvarů nějakým dryákem, který potlačoval pocit stísněnosti v podzemí, ale stejně se daleko lépe cítil někde, kde mohl volně vyhlédnout z okna ven a nadechnout se čerstvého vzduchu. Bylo paradoxní, že člověk s klaustrofobií skončil zrovna ve Zmijozelu, který měl jako jediný své doupě pod zemí. Na to, že by měli začít bojovat za práva ledních medvědů, souhlasně pokýval hlavou. „To si piš. Něco jako ‚Každý medvěd má právo na svou kru!‘“

_________________

Když mi bylo víceméně oznámeno, že se na Prefektku hodím, celkem očekávatelně se mi do tváří nahrnula krev a vytvořila ukázkovou růž, kterou by ani ten nejlepší pudr prostě nedal. Těšilo mě, že si tohle Tember myslí, ačkoliv já o tom dost silně pochybovala. "Umm...opravdu: Já myslím, že je spousta lepších lidí než já... ale když to říkáš," pozvedla jsem koutky úst do něčeho jako úsměv. Ono bylo dost dobře možné, že September tohle říkala jen proto, abych se necítila nějak špatně... a zabralo to, už jsem si o chlup lépe připadala. "Budeš skvělá, uvidíš," oznámila jsem jí s naprostou jistotou. Tohle bylo něco, čemu jsem stoprocentně věřila. Opravdu jsem nevěděla o nikom jiném, kdo by se na Primusku hodil více než právě slečna McTree. Vždyť byla chytrá, obětavá, spolehlivá... prostě všechno to, co by podle mě správný Primus být měl. "Uvidíš, že brzy se v tom naučíš chodit a bude z tebe ta nejlepší Primuska v dějinách Bradavic," dobře, teď už jsem asi trochu přeháněla, ale na druhou stranu, Tember by jednoho dne mohla být klidně i ředitelka, no ne? Tak proč ne nejlepší Primuska?
Následně dorazila Butlerová a kurz pro budoucí (současné? Pomoc!) Prefektky mohl začít. September na nás vychrlila tolik informací,že jsem chvíli měla tendenci vytáhnout pergamen a brk a začít si to zapisovat. Udržela jsem se ale a spokojila se jen s kýváním a nasloucháním, a to i když se Riley ohradila proti označení "milá". Neznala jsem ji, nemohla jsem to posoudit, ale nepůsobila na mě špatným dojmem. Určitě to byla fajn dívka, tomu jsem věřila. Nikoho zlého a hnusného přeci na Prefektku jmenovat nemohli. Nebo ano?
"A-asi ano," souhlasila jsem s nástupem a pomalu se spolu s nesnesitelným davem soukala dál k vlaku - k mému štěstí do poměrně prázdného vagonu A. Konkrétně do čtvrtého kupé, které bylo prozatím prázdné.


Jakmile jsem se usadila (a při pohledu na okno zadoufala, že si Charlie našel tentokrát lepší místo a nebude mu špatně - proč já si musím pamatovat takovéhle detaily?!) a následně i Tember, postavila se Riley do dveří a... mluvila. Páni. Docela dost mluvila. Nebyli náhodou zmijozelští taky mlčenlivější typy? "Vůbec netuším, kdo další letos dostal odznak," přiznala jsem, "upřímně jsem docela ještě vyjukaná, že ho poslali mně, a informací o prefektování mám asi tolik, co prvák na lodičce," nervózní uchechtnutí. Ostatně, proto jsem taky chtěla slyšet nějaké to info od Tember, no ne? "Merlinžel neviděla," zavrtěla jsem hlavou. Viděla jsem tedy hodně lidí, ale že bych si mezi nimi zrovna všimla jeho? Asi ne. "V řeznictví? Proč?" vyjevila jsem se. Nejen že jsem rozhodně nikde nepracovala, ale navíc jsem si byla stoprocentně jistá, že zrovna tam by mě papá ani za milion galeonů nepustil. To, že se vlak konečně rozjel, jsem ani moc nevnímala. Vždyť od toho jsme taky tady byli - abychom dojeli hezky až do školy.

_________________

Miles sa nespokojne zašklebil, keď ho sestra tak škaredo odbila. "A tebe dnes preleteli cez nos včely alebo čo?" spýtal sa Susan. Miesto toho, aby sa tešila, že si ho konečne môže trocha užiť, odporúčala mu cestu na streche. No videl toto svet? Niekto tu mal na jeho sestru zlý vplyv a ten niekto sa nachádzal v kupéčku. Liam urobil dobre, že sa presadil a Milo si tak mohol sadnúť vedľa svojej sestričky. "Včera som prišiel z festivalu. Ešte stále mám citlivý žalúdok," povedal na jej obvinenie. Keď sa však presadila aj Susan, zamračil sa. "Aby si to neoľutovala keď mi zle naozaj príde," pokrčil ramenami a tváril sa, že mu to vôbec nevadí. Víťazný úškľabok na Liamovej tvári mu však pekne liezol na nervy. Miles sa zvyčajne snažil na každom nájsť niečo pozitívne, vlastne sa o to ani nemusel snažiť, tie pozitíva jednoducho automaticky registroval, ale tento chlapec mu zatiaľ nedal žiaden dôvod na to, aby si ho obľúbil. Veď sa za celý čas ani neusmial! Len sa škľabil, prebodával ho vraždiacimi pohľadmi, tváril sa otrávene a keď už sa náhodou usmial, bol to úsmev falošný alebo samoľúby. Miles si vždy myslel, že jeho sestra nemá rada podobné vystatovačné typy, ale očividne sa mýlil a bude sa s ňou musieť porozprávať. Liam mohol ďakovať bohom, že Miles neovládal ani základy legilimencie. Keby mu totiž videl do hlavy a zbadal tam všetky tie škaredé myšlienky adresované jeho osobe, premenil by svoju sestru na nástenné hodiny a zavesil by ich do najhlbšieho trezoru v Gringottbanke a Liam by si o nej mohol akurát tak nechať zdať. O nejakých švagroch ani nehovoriac.
"Ani ja som nevedel. Neplánoval som cestu vlakom, ale ráno som sa zobudil a povedal si prečo nie? Navyše som nemyslel, že by ťa zaujímalo ako pôjdem," povedal a zadíval sa von oknom na ubiehajúcu krajinu. "Mamka asi čakala, že mi to budeš chcieť povedať sama. Očividne sa mýlila," pozrel na Susan obviňujúcim pohľadom, pretože ho naozaj zamrzelo, že mu takú dôležitú informáciu zamlčala. Rád so sestrou zdieľal úspechy a keby vedel, mohol ju vziať niekam na výlet alebo tak niečo. Ani sestrin slabý úsmev mu náladu nedokázal zlepšiť. Keď prišlo na predstavovanie, stiskol Liamovi ruku, ale narozdiel od neho nemal potrebu dokazovať jemu alebo sebe svoju silu. Jednoducho mu len podal ruku a slušne mu ňou zatriasol snažiac sa ignorujúc Liamovu snahu rozdrtiť mu ruku. Bol to predsa len chlapec v puberte, ktorý bol ešte očividne zmietaný hormónmi a Milo sa s takými bude na škole stretávať denno denne. Ak by sa nechal vyprovokovať, považoval by to zo svojej strany za zlyhanie a on zlyhať nemienil. Na svoju prácu sa tešil. "Lee... nieje to ázijské meno?" spýtal sa, aby ho podpichol. Nadvihol obočie a s pobaveným úsmevom na perách sa zadíval do Liamových očí, či sa neponášajú na tie Meiiné. Neponášali. Oči Mei Xiang boli oveľa krajšie a nežnejšie, aspoň pokiaľ si on pamätal. "Ja som Miles, brat Susan." predstavil sa, ale svoju pozíciu na škole nepovedal. Chlapec sa o nových členoch zboru dozvie na slávnosti.
Liamové odmietnutie sladkosti vzal s nadvihnutým obočím a preniesol svoj spýtavý pohľad na sestru. Pozrel jej do očí pohľadom, ktorý akoby hovoril "Chlapec, čo nerád sladké? Udrela si sa po hlave?" Pokrčil ramenami a nasmeroval vrecko k sestre, aby ju ponúkol a či už si vzala alebo nie, hodil si potom jeden bonbón do úst. Nebol predsa padavka a magickým sladkostiam nevedel odolať. "Tešíte sa do školy?" spýtal sa ich zvedavo boľavým jazykom a prebehol pohľadom z jedného na druhého.

_________________

„Neříkej dvakrát, aby se toho někdo nechytl. Máme oba dost špatnou pověst na to, aby se nás naše rodiny pokusily dát dohromady,“ podotkla, ale jen proto, aby sama rozehnala rozpaky, které se jí usadily při jeho slovech ve tváři. „Ale jo, chápu tě. Taky bych si radši vzala tebe, než třeba Florence od vás z koleje. To bych si totiž šla rovnou hodit mašli.“ Pronesla zcela vážně a naskočila jí při tom dokonce i husí kůže. Florence Rose byl poslední čistokrevný kouzelník na světě, se kterým by chtěla skončit před oltářem. „Vlastně bych tě v takovým případě dost možná i prosila na kolenou, aby sis mě vzal, a nenechal mě napospas takovýmu idiotovi.“ Usoudila Addy nakonec a radši rychle zahnala podobné myšlenky, neboť hrozilo, že se jí ještě udělá nevolno.
Když jí Charlie prozradil, že na takových svatbách stejně nevidí nic hezkého, jakoby jí mluvil přímo z duše, takže horlivě pokývala hlavou. „Přesně! Navíc tomu vždycky něco chybí. To nemůže být ono, když se ti lidi nemají rádi a často se skoro vůbec neznají,“ přitakala bez zaváhání a začala se při tom maličko pošklebovat. „Navíc já se hodlám vdávat z lásky. Trochu utopická představa, ale nejdřív chci dostat kytku ve světle svíček s tak originálním vyznáním lásky, abych o nějaké svatbě vůbec mohla začít uvažovat.“ Pronesla sice nadneseně a rádoby pobaveně, ale v duchu jí to znělo neskutečně úžasně a vlastně si ani nic jiného nepřála. Asi by se tam tomu dotyčnému v tu chvíli proměnila na roztápějící se chomáček cukrové vaty. Růžové a nechutně sladké.
Jakmile došla řeč na cestování, Addy vůbec neváhala a na jeho otázku přikývla. „Samozřejmě, že to myslím vážně, Charlie. Přece nebudeš sedět doma a čekat, až ti táta najde ženu? Vyrazíme někam daleko, prolezeme si fjordy v Norsku, slezeme nějaké ty ledovce, zameditujeme si s mnichama v Tibetu, vystrašíme mumie v Egyptě, najdeme zlatej poklad Inků v Peru… máme co dělat.“ Uculila se na něj a pokrčila rameny. Plány se sice mohly měnit, ale takové spontánní cestování před tím, než definitivně zaroste doma do země, to znělo přeci úžasně.
Addy se neubránila smíchu, když se před ní Charlie začal nakrucovat jako baletka v hrací skříňce, ale taky neodolala tomu, aby si pana Queena doopravdy pořádně prohlédla, a trochu při tom zrůžověla ve tvářích. „Ne, tobě nosí někdo z Mrzimoru druhé svačiny a večeře. Určitě.“ Prohlásila pobaveně, načež se maličko zamračila a dlouze vydechla. „No, ale pak tu máš někoho, kdo má strach z výšek a ten zase nechce být ve věži. Kdyby měl klobouk rozdělovat lidi podle jejich fóbií, asi by koleje vypadal úplně jinak.“ Zafilozofovala skoro havraspársky, nicméně hned v zápětí jí dohnala její nebelvírská nerozvážnost a pustila to z hlavy. Na rozdíl od chudáků ledních medvědů.
„Přesně tak! A taky na svého vlastního eskymáka před krbem. Je to možná trochu drastické, ale když rovnoprávnost, tak rovnoprávnost,“ prohlásila rezolutně, jakoby právě seděla v soudní síni a všichni čekali jen na její závěrečný ortel. Jen jí chybělo to kladívko, kterým by mohla mlátit do stolu před sebou.

_________________

I on si vezl do školy plyšáka. Sice ho neměl namáčknutého na hrudi jako Sven nebo na něm neležel, jako Darrel, ale měl ho s sebou. V kufru, nacpaného mezi oblečením tak, aby zabíral co nejméně místa a leželo se mu co nejpohodlněji zároveň. Ale rozšiřovat to nehodlal.
Povídání o famfrpálu se mu ale líbilo hodně. Famfrpál měl rád, i když že by do něj byl úplně zažraný, to se říct nedalo. Ale trochu se vyznal. "Famfrpál je super!" přitakal nadšeně. Sice ještě nebyl na žádném mistrovství, ale jednou tam určitě pojede. A docela ho ohromilo, že v národním týmu hrajou rovnou dva vcelku nedávní absolventi školy. To je prostě hustý. Nevěděl, jestli by on sám chtěl tenhle rok hrát v týmu - vždyť tam určitě berou jen samý velký. Ale jednou by to klidně zkusil.
Zamyslel se, kam chtěl. Jistě, myslel, nad tím nespočetněkrát, jenže každý mu předhazoval svou kolej. Jedině snad tichý Thomas mu řekl, že je vlastně jedno, kam se mu chce, protože to za něj rozhodne Moudrý klobouk. Ale i tak přemýšlel, kam by ho klobouk zařadil.
Vypadalo to, že v kupé jsou zástupci hned tři kolejí. Před chvíli říkal Darrel o Svenovi, že je z Havraspáru. Nechtěl nikoho z nich urazit, ale stejně nevěděl, kam by chtěl.
Podíval se na Darrela, který mu tak trochu vnucoval Nebelvír. "Jo, to mi říkali Sarah s Connorem. Sarah je teď v sedmáku A Connorovi už je devatenáct, ale oba dva z Nebelvíru."
A o Mrzimoru mu říkali taky, i když tam nikdo nechodil. Prý mají výborné sušenky. Mrzimor ho docela lákal. Kvůli těm sušenkám přece. Sušenky jsou cool. A hlavně mňam. Plno sušenek a blízko kuchyně? To znělo výborně. "Promiň," usmál se na Darrela, "ale musíš uznat, že spolka blízko kuchyně a výborné sušenky jsou jasný výhody. Co jsou nebelvírské výhody?"
Havraspár ho tolik nelákal. Prý musí každ den vyšlapat spoustu schodů a všichni jsou ta chytří. On si zas tolik chytrý nepřipadal. A ty schody zněly fakt hrozně, takže na Havraspáru moc výhod neviděl.
Ani pořádně nedokázal ocenit Darrelovo šílenost, když si nechal zakousnout bonbon do jazyka, protože najednou k nim vlítla rozzuřená blond dívka.
Když do kupé vtrhla neznámá blondýnka, Felix sebou trhl. Ne, nečekal to. Řvala na Darrela něco o tom, ze něco udělal. Felix netušil co, ale pokud to tu bloncku tak naštvalo, muselo to bejt něco fakt hnusnýho. Zíral na oba dva a tak ani ne zaregistroval příchod profesora. "Dobrý den," pozdravil. Nevěděl, ze vlakem jezdí i profesoři. Sotva se profesor zopakoval i s bonbony, hned se na to zeptal. "Profesoři jezdí taky vlakem?"

_________________

Když se Riley Butlerová, Zmijozel podivila nad přívlastkem milá, Berry zrůžověla ve tvářích a zakoktala se. To bylo ještě horší, než když Star prohlásila, že bude September nejlepší primuska ze všech (sice byla v tu chvíli rudější a měla s to chutí se sebou seknout, ale zároveň pociťovala bláznivou radost, že někdo má takový pocit - zato tady to prostě zase vypadalo, že něco udělala špatně). "Ne... Nespletla. Je spoustu studentů, ke kterým to moc nesedí, ale... Ty vypadáš mile, ehm." dostala ze sebe, ačkoli měla sto chutí začít si otloukat hlavinku o zeď. Blbá, blbá, blbá...
"No... Tak dobře." dodala ještě na téma trestání ostatních - tahle ne tak malá zmijozelka jí začínala kapku děsit. Minimálně z ní byla dost nervózní, protože se chovala úplně jinak, než... Než všichni. Alespoň pro ní teda Tember McTreeová neměla žádný matematický ani chemický vzorec. Žádné (a+b).(a-b), prostě nic. Takovou páťáčku Berry ještě nikdy nepotkala.
"Hmm." odpověděla jednoduše a nasoukala se do vagónu A, spolu s mladšími spolužačkami.

A4

"To se asi dozvíme až na zařazovací slavnosti, v dopise to nikdy nepsali. Ale myslím si, že za Havraspár to bude Emery. Nikdo jiný mě nenapadá. Co se týče Mrzimoru, odznak jsem viděla na Susan a u Nebelvíru na Liamovi." podělila se o své informace, které pramenily za a) z přátelského vztahu a za b) z toho, že je viděla u vlaku. Pak už se nasáčkovala dovnitř kupéčka a pohlédla na Riley, která se zastavila ve dveřích. "Neposadíš se?"
Kapitána zmijozelského týmu jsem si nedokázala vůbec vybavit - když hráli s Nebelvírem, koukala jsem se po Aidanovi a na jiné zápasy jsem nechodila, takže... No, byla jsem ráda, že jsem vůbec věděla o tom, že i Zmije mají famfrpálové družstvo s kapitánem na vrch. "Bohužel ne, promiň." broukla potichu, jako kdyby za to vážně mohla, že chlapce nezná. Riley s ním měla určitě výjimečný vztah, takže jí to muselo dost sebrat, že ho nemůže najít. September už jen při tom pomyšlení neměla daleko k dojatým slzičkám. Znělo to jako moderní Romeo a Julie.
"Tak zase do školy." povzdechla si - znělo to ale docela vesele - a stydlivě se na dívky usmála. Riley by měla asi brzy nadhodit jiné téma hovoru, než žeznictví, protože když na ten krám pomyslela, bylo Berry dost špatně od žaludku. Znělo to barbarsky.

_________________