"Vážně?" usmál se na obě dívky vesele, "Tak to zní skvěle!" On se od kouzelnického světa přes prázdniny víceméně distancoval, ale třeba by mohl, hlavně mamku, umluvit na navštívení dalšího famfrpálového mistrovství. Odmítnutí dřevárny v Bradavicích byla jen jeho vina - možná teda zkusí vyzvědět něco víc a k Artušovi a kulatému stolu se přidá.
"Já jsem o prázdninách byl s rodinou na Příčné, kde jsme vybírali koště - povím vám, vtipnější názor na závodní košťata nemá nikdo, než dva nekouzelníci! A pak jsme stanovali s Katie a jejíma rodičema," pochlubil se. To mu připomělo, jak strašně rád by byl, kdyby se zrovna zmiňované děvče náhle objevilo ve dveřích do jejich kupé.
"Moc rád," zazubil se na Gwee, nabízející fazolky, a bez nakukování si jednu vybral. "Díky."
Na havraspárčino prohlášení o prvňáčcích jen přikyvoval a pak vyslovil to, co měla náhodou na mysli i Kath: "Nejvíc jsem zvědavej na malý mrzimory. A jestli se někdo přihlásí na famfrpál." Kdo by se netěšil na malé mrzíky? A na malé mrzíkovské posily týmu obzvlášť.
Na Gwen se jen pobaveně ušklíbl a přizvukoval Katherine: "Rozhodně neporazíte. Jezevčí tým všechny rozdrtí," zasmál se. Jasně, horkou čokoládou a sušenkama, že? dodal sám k sobě v duchu. Ovšem, pro něj byl Mrzimor prostě jednoznačně nejlepší, a když minulý rok byli druzí, rozhodně to tentokrát vyhrají. Famfrpál, nebo školní pohár, nebo obojí!
"A jak probíhala ta dřevárna? Možná bych se tentokrát přidal, jestli to budete opakovat." zazubil se. Podle dívek to byla paráda, takže na tom něco muselo být, no ne?

Patrick, jako vždy mírně znervózněn konstantním Gweniným zubením se, oplácel přívětivý výraz jak jen mohl, takže to za chvíli vypadalo, že pozitivní nálada brzo vyrazí dveře a/nebo okno kupéčka, začne se valit chodbičkou i ven z vlaku a způsobí všem pasažérům nekontrolovatelné záchvaty štěstí.
Nacpavši poslední kufr do příslušné přihrádky, posadil se k oknu a bezmyšlenkovitě odepjal řemínky, aby mohl strčit ruku do vězení, ve kterém přebýval mocný potomek nebelvírského symbolu, uvězněný, pokořený a zkrocený, jak se na správného nebelvírského slušelo. Prolití hadí krve nenásledovalo, dokonce se neozvalo ani šustnutí - což by krásně nahrávalo zastáncům teorie, že nebelvíři se vzdají leda po smrti. Patrick ale dobře věděl, že je to jinak, a tudíž se mohl v klidu probírat hustou Popelnicinou srstí a připravovat Riley kýchavé přivítání, pokud by se nakonec do daného kupé dostala.
"Rozhodně to stojí za to, někdy umluv rodiče," pokýval vehementně, když Gwen zmínila, že by se ráda do lesa a k jezeru podívala (pokus o závistivý tón jako obvykle nepochopil). "Lannister?" zamrkal vzápětí překvapeně. "Tobě by slušela spíš paní z Jezera, nebo.." Patrick se zarazil, trochu se začervenal, když si uvědomil, kolika způsoby by si to Gwen mohla vyložit špatně, a tak honem vysvětlil "Tedy, to ne že bych tím jako myslel... tedy, že ano.. ehm.. prostě, Lannister je taky dobrý."
"Na frak? Od koho?" zdvihl obočí. Nějak se mu úplně nezamlouvala představa, že by Sluníčkovou někdo jen tak sejmul. Dobře, možná by se to dalo ještě tolerovat, pokud byl provinilec holka, ale.. no. "Oliheň se taky zapojovala?" napadlo ho logicky při zmínce o jezeru.
"Eehm.. ne, to ne," začervenal do rajčatova, když mrzimorská skoročtvrťačka naznačila možný svazek mezi těmi navzájem úplně cizími lidmi.
"Jen táta. Tamto je paní Butlerová," poukázal na tmavovlasou čarodějku, která se (pokud se to Patrickovi nezdálo), na pana Caydena moc hezky usmívala. Zjevně byli zabráni do nějakého závažného rozhovoru. Zmijozel vážně doufal, že se jí táta zrovna nesnaží vysvětlit derivace, to by mu bylo podobné... ne, vlastně, na to by si určitě vzal papír. "A tvoji?" propátral očima nádraží, aby zjistil, jestli u někoho neuvidí povědomý podezřelý úcul. No vážně, po někom ho přece Gwen zdědit musela.
Než stihl říct cokoliv dalšího na téma rodičů, ozvalo se dobře známé zahvízdání. Patrick tedy nechal konverzaci chvíli stranou a zdvihl ruku na pozdrav, i když si nebyl jistý, jestli to pan Cayden vůbec viděl. No.. za pokus to přece určitě stálo.
"Tak zase do školy," povzdechl si, jak jim nádraží mizelo z dohledu, a projednou zněl, že z toho vážně, ale vážně nemá radost. "Tak mě napadlo, budeš pokračovat ve famfrpálu, že jo?" otočíl se na spolužačku ze žluté koleje se zkoumavým pohledem, jako by se snad bál, že ji prohra z minulého roku zdeptala natolik, že už nebude chtít vůbec hrát.

_________________

D1

,, Já jsem Ophelie, ale klidně mi říkej jen Feely" představila se Summer neměla sice ráda změny. Ale Summer byla takový sluníčko, takže ta pozitivní změna jí vůbec nic neudělala. ,, No prázdniny utekly strašně já jsem si v těch posledních dnech jen zabalila kufr" odpověděla na otázku Evelin. Vzala jí kufr a položila ho na sedačku vedle jejího. ,, A co vy holky jak vám utekly prázdniny?“ zeptala se. Koukla na ně a usmála se. ,, Mimochodem koukněte na tu kabelku no není úžasná?“ zeptala se Feely a podala jí Evelin. Summer pořád stála ale usmívala se takže to bylo v cajku říkala si Ophelie. Potom si už povídali a vůbec se nestyděli a dokonce se i smáli. ,, A těšíte se do bradavic??“ položila otázku. Feely nabídla Evelin a Summer fazolku. Pak jim nadšeně vyprávěla o té staré paní, kterou viděla na nádraží. ,, A představte si, že měla v rukách jehlice. Ty na pletení." říkala a smála se a rudla jako rajče. Poté vešla do kupé Marion a zeptala se, jestli se může k nám přidat. ,, Mě nevadí ale co vy?“ odpověděla na otázku, jestli se Marion může přidat. Řekla to tiše, aby to Marion neslyšela, bylo jí trapné se o někom bavit, když ten dotyčný je v místnosti.

Arsen si uložil do paměti, že za Mattem a Tess ještě musí zajít, protože "jinak nic" znělo rozhodně jako něco, o čem se dalo mluvit, navíc ani jednoho kamaráda na mistrovství pomalu nezahlédl, ale kdo by se divil, podle novin tam bylo několik tisícovek diváků... Navzdory tomu, že hrozilo, že s mrzimorskými bude sedět ještě celý zbytek večera, se uvelebil a jen tak z legrace naťukal naslepo na stěnu za sebou. Mohli by se s Mattem dorozumívat morseovkou.
Vzal si zpátky od TamTam odznáček a pečlivě ho pohřbil někde v kapsách džín. "No, citronových pastilek... spíš lysohlávek," zaškaredil se a směrem k Tamsin doplnil lítostivý úsměv. "Jo, tak nad tím jsem se taky ještě nerozhodl. Fakt mám pocit, jako by speciálně mně chtěl Brumbál zatrhnout cokoli, co jsme mohli letos podniknout mimo... hm, mimo školn osnovy. Určitě budu mít fůru času práskat ostatní, když mám trénovat tým, no ne?" Sesul se na sedačce dolů a tiše zaúpěl. Jo, takhle nějak celá odznámek vnímal. Bonzák pasovaný do oficiálního stavu bonzáckého.
Ozdoba na oblečení ho ale nezaujala tolik, jako Cassův spontánní nápad. Arsen na něj vrhl významný pohled.
"Počkej, cože? Koupelny? A koho bys tam chodil šmírovat? Mladší profesorky tam nechodí a zas tolik prefektek nemáme." Podle nepřítomně poťouchlého výrazu mu to ale nejspíš stálo za chvilku zvažování, ale jen co si uvědomil, že je tu Tamsin, odkašlal si. "Jo, na co hned nemyslíš, Finley. Tady Tamsin by ani nenapadlo jít šmírovat kluky." To, že na nich zdaleka nebylo nic tak zajímavého na šmírování, taktně vynechal. Vlak sebou škubl a pomalu se začal rozjíždět, takže se natáhl, nalepil nos málem až na sklo a rozpustile zamával rodičům. Cizím. Rodiče Tamsin se asi museli divit.
Jen co vyjeli z nádraží, zase se opřel a vrhl na Tamsin poťouchlý pohled.
"Kde jsme to skončili? Taky budeš chtít heslo? Ne, počkej, vlastně ne, to bych se bál tam chodit... Stačí, že se Cassidy postará o doživotní trauma každé prefektky, ať už je to letos kdokoli," zaškaredil se nezvykle zlomyslně. Slovo "prefekt" pro něj totiž momentálně nabíralo až abstraktně urážlivý význam.
"Nenapadá vás, kdo další to mohl schytat? To není možný, že nebylo na výběr a padlo to zrovna na mě," nakrčil čelo v upřímné snaze zapřemýšlet, jestli se někde nemohla stát chyba.
"Jinak, jaké bylo léto? Těšíte se, co vás letos čeká ve škole?" zazubil se po právu, protože to, že Tamsin a Casse teprve čekalo, on už měl za sebou.

_________________

Lee se nepatrně ušklíbnul a přikývl. „Jo, přesně ten,“ odvětil a sklouznul k Susan pohledem. „Já nevím, Sus. Laurel sice není špatná, ale ten její brácha se choval strašně. Tak jako povýšeně,“ vysvětlil a ustaraně svraštil obočí, protože pokud mu něco dělalo těžkou hlavu, bylo to hlavně tohle. A obecně to, že se Mickey bude nevědomky paktovat s hloupými lidmi a později na to doplatí. Vděčně se pousmál, když mu Sus připomněla, že má Mickey přece jeho, a kývnul hlavou na souhlas. On by bráchu totiž nikdy ve štychu nenechal.
„Nedokážu si představit jedenáctiletýho Colina, jak čelí nějakýmu snobovi,“ podotkl Lee pobaveně a zakroutil hlavou. Ta představa byla docela absurdní, a tak ji zase rychle vyhnal z hlavy. Beztak nemělo smysl zamýšlet se nad tím, co by, kdyby.
Když se Susan víceméně začala rozplývat nad AJem, Lee nakrčil čelo a zatvářil se naprosto nesouhlasně. Kdyby Sus neměla hlavu na jeho rameni a netulila se k němu, pravděpodobně by si dotčeně založil ruce na hrudi. Takhle se aspoň tvářil jako kakabus. „Turnerová, teď máš u mě velkej mínus,“ zahlásil a odfrknul si. Jak se někomu mohl líbit AJ? Ten frajírek? Ne, to Lee prostě nepobíral. A ucítil pěkně ostrý osten žárlivosti. Pobaveně se zašklebil, když Susan přišla s tím, že by Meg možná přetrhla jenom jeho. Nakonec se ale donutil k úsměvu a v očích mu opět přeskočily jiskřičky. „No, aspoň bych zahynul rytířskou smrtí! Zachránil bych princeznu před saní! Možná,“ zazubil se pobaveně.
Úsměv mu z tváře už nezmizel, protože když Sus začala tvrdit, že si odškodné určitě zaslouží, nemohl se neusmívat. Dlouze se na ni zadíval s potutelným úculem ve tváři, načež pomalu přikývl. „Hmm, máš pravdu. Myslím, že si ho zasloužíš. Ale já si taky zasloužím ten bonus!“ připomněl, aby to Susie třeba nevypadlo z hlavy. Poté se jí ovšem zadíval do očí, naklonil se k ní a políbil ji. Nejprve letmo, ale pak polibek prodloužil, protože ho k sobě Susie přitahovala jako magnet. Tělem se mu rozlilo příjemné teplo a zároveň ho zamrazilo v zádech. Zvedl ruku a zlehka Susan pohladil bříšky prstů po tváři.

_________________

>>>
Miles doslova vypadol z prepážky na nástupište práve v okamihu, keď sa z vlaku ozvalo varovné zapišťanie, ktoré posledným oneskorencom dávalo najavo, že ak sa nerozhýbu, do Rokfortu za vlakom asi pobežia. "Zvyk je železná košeľa," zamrmlal si popod nos ako si cestovnú tašku prehodil cez rameno. Pridal do kroku a pár dlhými krokmi pribehol k vlaku a vyhopsol na schodík práve v momente, keď sa zapišťanie ozvalo po druhý krát a vlak sa dal do pohybu. "Ako za starých čias," povedal si zvesela ako sa porozhliadol po exprese. Tvárou sa mu prehnal letmý závan nostalgie, kvôli ktorému sa vlastne rozhodol do školy pocestovať vlakom a nie premiestnením ako väčšina profesorského zboru. Jednoducho si chcel oživiť spomienky a vychutnať si svoj návrat na hrad so všetkým všudy. Cestovanie vlakom mal veľmi rád, aj keď to nebol zrovna najrýchlejší spôsob prepravy, no človek občas musel vedieť v živote aj trocha spomaliť a vychutnať si aj cestu, nie len cieľ svojej púte.

Napravil si popruh tašky na ramene, aby ho netlačil a s pravou rukou na taške, aby sa dokázal vyhýbať študentíkom a nezrážal ich po jednom ako kolky k zemi, vyrazil skrze vlak. Nakúkal do kupéčiek, usmieval sa na študentov a vychutnával si vystrašené alebo naopak nadšené tváričky prvákov, ktorí na hrad smerovali po prvý krát v živote. Občas prekvapene povytiahol obočie nad nejakou scénkou odohrávajúcou sa v kupéčkách. Najviac ho zaujata scénka, kde nejaká blondýna, asi štvrtáčka-tretiačka, držala chlapca rovnakého veku pod golierom a hrozila, že mu čosi neidentifikované nasype do krku. Milo sa pri kupé C4 zastavil. Rozmýšľal či by ako správny člen profesorského zboru, i keď len ako praktikant, nemal náhodou zakročiť. Rozhodol sa to vyriešiť veľmi elegantne. Zaklopkal na sklo kupéčka C4 a naklonil sa dnu. "Dobrý deň. Nejaký problém, mládež?" Prebehol zvedavým pohľadom všetkých štyroch chlapcov až sa očami nakoniec zastavil na Jane. Podľa výrazu na tvári dievčaťa si bol takmer istý, že nech už ide o čokoľvek, chlapec bol vinný, a keďže Miles bol zástancom toho, že mladí sa musia naučiť riešiť problémy samy, rozhodol sa nechať toho chudáka v rukách dievčiny. Iste ju schladí už len prítomnosť autority na mieste činu. Prebehol spýtavým pohľadom z tváre Jane na Darrela a nakoniec sa zadíval na vrecko, ktorého obsahom sa rozhodla Jane Darrelovi vyhrážať. Ešte stále nevidel, čo sa nachádza v jeho vnútri a ako veľmi zvedavého tvora, ho to nútilo prísť záhade na koreň. Akýmkoľvek spôsobom. Priložil si päsť k ústam, jemne si odkašľal, aby dal najavo, že sa chystá znova prehovoriť a nezabudol sa vystrieť, aby pôsobil aspoň troška reprezentačne, čo bolo dosť ťažké, keďže mal oblečené maskáčové šortky so vzorom vyšitých drobných bíglov (jeho obľúbené) a letné biele tričko s nápisom "Kids don't stand a chance". "Ako člen profesorského zboru si dovoľujem v rámci bezpečnostnej kontroly zabaviť tento kontaminovaný a vysoko nebezpečný materiál," ukázal prstom na vrecko bonbónov. "Po dôkladnej obliadke, ktorá môže potrvať až mesiac, si môžete materiál vyzdvihnuť u pána Filcha," usmial sa na dievča a zhrabol vrecko s bonbónmi skôr než stihla protestovať. "V prípade, že materiál nebude označený za nevhodný, samozrejme." Nakúkol do vrecka a keď zbadal, čo v ňom je, rozžiarili sa mu oči. "Čo v tomto prípade dozaista bude," dodal s veselým úsmevom. Stiahol hlavu z kupéčka a na záver dodal: "Môžete pokračovať," mávol k ním rukou, akože Jane môže Darrela ďalej škrtiť. Hodil si do úst jeden bonbón a s úškľabkom a miernymi otrasmi ramien od toho, ako sa mu bonbón zakusoval do jazyka odkráčal preč s veselou náladou. Milujem svoju prácu.

Zdalo sa, že všetky kupéčka sú plné a tak sa rozhodol pokračovať až k tomu prefektskému, kde bolo vždy viac voľna. Ako tak prechádzal okolo kupé A6, jeho periferné videnie podvedomo zaznamenalo čosi... čosi. Zastavil, otočil hlavu smerom doprava a zacúval pár krokov späť. Milovi takmer oči vypadli z jamôk. Jeho malá sestra sa tam bozkávala s nejakým blondýnom! Ani si neuvedomil, že mu ten pohľad vyrazil dych a poklesla mu sánka. S pohľadom upreným na Susan a Liama zostal stáť priamo pred kupéčkom. Nehybný ako socha s výrazom "o tomto si ešte pohovoríme" a nadvihnutým obočím zavŕtaval pohľad do slečny Turnerovej čakajúc na ten veľkolepý okamih, keď si ho konečne všimne.

_________________

Zmijekupénevímkolikduh.

Hodím jeden apatický pohled na Flanna a ještě nějakých těch pět minut ho dokonale hladce ignoruju, jako by tam vůbec nebyl, stále ponořená do vlastních myšlenek, občas opatrně usrknu z toho hnusu. Ani nepostřehnu, že se vlak začal rozjíždět, popravdě ze snění (nebo tomu říkejte jakkoliv jinak) se proberu akorát ve chvíli, kdy ty dva havránky, Tess a Matta, popadne potřeba na mě mávat. Jakože... mají nějakou mávací nemoc? Cuká jim v ruce? To je jako zdravit McKayovou bez pocitu, že vás pohledem zmrazí. Jako chápete, normální lidi tohle nedělaj... Nevadí. Ani nestihnu hodit zpět mávnutí nebo divný pohled, Flann už mezitím natahuje nějaký kotě směrem ke mě. Meow na to zareaguje asi tak jako já na Fláně před chvílí, tedy v podstatě nijak. "Byl si na Islandu?" Nadzdvihnu tázavě obočí, a nakloním zvědavě hlavu na stranu, pootevřu víc oči, abych nevypadala, že umírám, i když popravdě, výhodou zmijozelských je, že se většinou prostě nemíchají do záležitostí ostatních a Flann navíc nikdy pořádně nezaregistruje něco chcípavýho. Jedině tak hady. Ale možná mám špatný odhad, to víte, já se v lidech moc nevyznám, myslela jsem si, že jo, ale v poslední době zjišťuju, že chování ostatních nedává smysl. "Co mistrák? Prej to McLarken moc nevytrhnul, sem slyšela..." Nahodím podle mě neutrální téma a zavrtím se, na což Meow zareaguje tak, že se prostě zvedne, seskočí na zem a tam se usadí, totálně ignorujíc existenci ostatních.
Těžko říct, ale mlčení s Flannem je příjemnější, než povídání si s kýmkoliv jiným, hlavně proto, že je to mlčení, chápeme. Prostě je ticho. I tak ale moje pubertou posedlá stránka má potřebu rozvíjet už tak dost divnou, ne-li trapnou konverzaci o ničem. Zatím. "Někoho vyhlížíš?" Prohodím zase na zkoušku, těžko si nevšimnout toho, že si sedl tak daleko, možná mě trochu uráží, že jsem nakonec fakt poslední možnost, ale víte co, já se na dlouho urazit neumím, nejdýl na Darrela, a všichni víme, že Darrel je úplně něco jiného. "Sem slyšela, že Nebelvírskej tým přišel o tu Lízlou. Ještě Benjamin by mohl odtáhnout, zásah potloukem stačil." Vyprodukuju další delší větu, až jsem na sebe skoro hrdá, ale mám takovej divnej pocit, že Flanna famfrpál zas tolik nebere, ne natolik, aby pomohl při rozvíjení konverzace o tomhle super sportu. No jo, jenže kdo ví, jestli mě nevykopne Patrick z týmu, třeba mu to kapitánování vlezlo na mozek, nebo mu vlezl na mozek někdo jiný, třeba Flann.

_________________

Jakkoliv byla Ariana v náladě, Flanna to ani v nejmenším nerozhodilo. Zlí jazykové by dokonce mohli říct, že za to byl rád, protože povídáním už jednu cestu strávil a týden ho pak z toho bolela hlava, ovšem to byla taky protistranou nebezpečná Pípa, ne veskrze bezpečná spolužačka z koleje. I když, bezpečná...
Ze zkusmých výpočtů pravděpodobnosti toho, že je Ariana jednou všechny zabije ve spánku, ho vyrušila její otázka stran Islandu, což značilo, že jeho brilantní taktika funguje. Strašně nerad totiž začínal povídání o čemkoliv, a tak mu přišlo mnohem jednodušší prostě nadhodit, že byl na Islandu, což většinu lidí zaujalo natolik, že se zeptali. A kdyby se jednalo o někoho jiného, mohl s klidem spustit přednášku o tom, jak je to tam super, jak teta parádně vařila, jak se strejdou proháněli trolly po kopcích a jak se naučil stahovat ovci z kůže, jenže tohle byla Ariana. A jí určitě nevadilo, když se nebude moc vykecávat, takže...
„Jo,“ zkrátil to, pokrčil rameny a dál vyhlížel Auroru. Kdyby nebyl chlap, asi by z představy, že nestihla vlak, začal brečet, ale v žilách mu přeci jen kolovala krev chronických alkoholiků, tak radši sáhl po svačině.
„No, já na mistráku letos nebyl,“ přiznal a býval by přidal poznámku, že na Novém Zélandu nerostou žádné vhodné drogy, které by chtěl zkusit, nicméně tím by zase zbytečně natahoval konverzaci. „Vlastně jsem nebyl skoro nikde.“ Vlastně ani moc nelhal, jenom odsunul povídání o dřevárně na nějakou jinou, lepší chvíli. A možná lepší posluchačku.
Jakkoliv toho ale Ariana moc nenamluvila, zjevně si všimla jeho úzkostných pohledů na perón, který se začal povážlivě vzdalovat a po chvíli byl fuč i se všemi nadějemi. Takže nad tím trochu zaraženě mávl rukou, zahnal chmury kousnutím do rybího sandwitche s koprovou zálivkou a přešel plynule k odpovědi na její další famfrpálovou otázku.
„Jo, no,“ předstíral, že ví, o čem mluví. Nevěděl. Možná tušil, že myslí Leslie, ale spíš ne. „Možná se Benjamin zrakvil někde o prázdninách, ani jsem ho neviděl nastupovat.“ To samozřejmě nic neznamenalo, neviděl nastupovat spoustu lidí a jednu princeznu, ale s tím, jak byl havraspárský odrážeč šikovný, se zadařit mohlo.

A pak do kupé vletěla Calamity Jane.
Flann měl zrovna v puse sendvič, takže místo pozdravu jenom distinguovaně kývl hlavou a pak nestíhal. Je fakt, že mu Ariana přišla nějaká pohublejší, ale ještě nebyl ve věku, kdy by holky sledoval nějak pravidelně a důkladně, takže se klidně mohl seknout. Následnou smršť od Jane jednak nechápal, druhak nečekal, takže když nasupeně vyběhla zpátky na chodbu, zmohl se na jediné.
„Chceš sendvič? Je s tuňákem a mám ještě dva,“ nabídl Arianě, protože mu nemohlo dojít, že ho za to možná zabije, a pak se snažil zpětně pochopit celou tu věc se zabíjením Darrela. Tedy, ne že by to v podstatě neschvaloval, ale než půjde Jane pomoct schovat tělo, potřebuje tomu přijít na kloub.
Hmmm, tuňák.

_________________

Carreen netrpělivě poposedávala, protože vlak se měl dát každou chvíli do pohybu a ona za oknem neviděla své rodiče, kterým chtěla naposled zamávat. Těkala modrýma očkama v davu a hledala dvě zrzavé hlavy, skoro už se zdálo, že své rodiče opravdu naposled nezahlédne, když v tom se mamka s tátou celí uřícení vyrojili těsně pod oknem, za nímž Carreen seděla, a doširoka se spokojeně usmívali. Neposedného Olivera měl Larten za krkem, chlapec mával rukama, nohama, div mamce vedle nevykopl zuby. Zrzka za oknem se nadšeně usmála a všem třem zamávala, jakmile vlak cukl a rozjel se do Bradavic.
Jméno Van Helmont možná ve svém životě slyšela, rozhodně o něm četla, ale v tu chvíli si to vůbec neuvědomovala, takže se na Amandu mile pousmála a zatěkala pohledem směrem k Doreen, která najednou podivně utichla a také se dívala směrem z okna, Carreen zvědavě hledala její rodiče. "Připomíná bratránka?" zachichotala se pobaveně, když zase začala poslouchat Amandu a prohlédla si malou sovičku, jako by přemýšlela nad tím, čím se taková sova může podobat člověku. "A čím?" zajímala se, velice pochybovala o tom, že by ten nějaký Kenneth byl třeba tak zarostlý, že by připomínal sovu. To by si spíš koupila krysu, ne? Nebo kočku. Mimoděk se zadívala zase na svého plyšového hada, elegantně, jak jen to viděla u své matky, přehodila nožku přes nožku a dobrácky se usmála na vedle sedícího Setha. "To není všechno," odpověděla ohledně těch sourozenců a na okamžik pustila hadovu hlavu, aby mohla začít počítat na prstech. "Do Bradavic ještě půjde Iris, Oliver a v březnu se narodil bráška Lincoln," uculila se a hodila pohledem i po dívkách, když se na ní upřely překvapené pohledy - především ten od Dorreen, Carreen se nadšeně usmála. Milovala, když byla středem pozornosti. Už zase se zatvářila důležitě, ale přeci jen její dětstkou tvářičku protínal střídmý úsměv. "Vlastně, i se mnou nás je dvanáct," přiznala pobaveně. Ale vzhledem k tomu, že sourozenci mezi sebou měli pochopitelně velké věkové rozestupy, první tři už měli dávno vlastní život, vlastní bydlení.
"Amelie?" zarazila se Carreen nejistě a střelila pohledem po Sethovi, ten už do Bradavic chodil, musel vědět, o koho se jedná. Pak však hbitě pozvedla ukazováček. "Vlastně, něco tu mám!" zalovila v kapse připraveného, precizně vyžehleného hábitu, jenž visel na háčku u okna. Zamávala s tmavým pergamenem. "Je to seznam všech vyučujících, kteří minulý rok ve škole učili. Řeknu vám, byla to fakt fuška vymámit to z bráchů," rozevřela papír a chvíli v něm něco pohledem hledala, než se se dala do čtení. "Baneová Amelie - kolejní ředitelka Nebelvíru. Nepříjemná, od rány, raději nedráždit, nejlépe se jí vyhýbat a nesesílat na ní kouzla," Carreen překvapeně zamrkala na papír a ztěžkla polkla, když pomalu zvedala pohled k Amandě, jejíž babička to údajně byla. "Určitě kecali, vždyť to jsou mí bráchové. Tvá babička musí být určitě fajn," zalhala s drobným úsměvem a podívala se po Sethovi, od něhož náhle očekávala podporu, jelikož na školu chodil a určitě měl o Baneové víc pravdivějších informací.
"Do druhého? Tak to chodíš s mou sestrou do ročníku." Překvapivě. Při počtu Carreeniných sourozenců chodil do ročníku s jejími sourozenci opravdu každý. "Jeneth, je ve Zmijozelu... v jaké koleji jsi ty?" zajímala se dál zvědavě, aniž by třeba brala na vědomí, že takové vyptávání nebylo to nejlepší, jak si na svou stranu staršího spolužáka přiklonit. Ale přiznejme si to, Carreen zvláštním způsobem starší chlapci imponovali, Ezra si to tenkrát v Děravém kotli pěkně zkazil, ale na Sethovi teď mohla oči nechat.

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +

B2 /Médea, Eirlys)

Médea se zaujetím pozorovala maguára, který vylezl z přepravky a zkoumavě si ji prohlížel. Ze svých zkušeností s jinými kouzelnými tvory tohle gesto dobře znala a sama byla zvědavá, jak se maguár zachová. Když s otcem cvičili nového hipogryfa, pokopal asi dvě návštěvy které trvaly na seznámení s ním, ale Falco, hipogryf, je neshledal dostatečně...uspokojivými. Vlastně zatím přijímal jen ji a jejího otce, ale Médea ho úplně chápala. Samotné jí trvalo déle někoho nového si pustit do života. "Je dobře, že se ti ho nakonec podařilo získat, je vážně skvělý. Možná ze mě cítí ten náš domácí zvěřinec. Je pro mě dost náročné uchránit si oblečení před věčným výskytem nejrůznější srsti.."
Vlak se konečně rozjel. "Chápu. Též žádnou nostalgii nepociťuji, co se týče studentského života.. vlastně... spíš mě to vždycky dost utiskovalo. Ale uvažuju o tom, že bych začala v Bradavicích vyučovat. To by mě bavilo. Ačkoli mám i...řekněme..jiné nabídky... Ty víš, co bys chtěla po škole dělat?"