Riley tázavě pozdvihla obočí, když se Stargazer jejího příchodu tak polekala. Zmijozelka si asi plně neuvědomila, že se k oběma havraspárkám přikradla zezadu a že je tak mohla svým náhlým oslovením doopravdy vyděsit. „To jsem jenom já,“ oznámila proto s úšklebkem, jako by to snad mělo Stargazer uklidnit, když ji neznala. (Otázkou ovšem zůstává, jestli by ji to uklidnilo, i kdyby ji znala...) „Riley Butlerová, pátý ročník, Zmijozel,“ představila se tedy oběma dívkám, ačkoliv September už její jméno z nějakého důvodu věděla. Zvláštní... Riley se nepovažovala za nějak výraznou a hlavně společenskou osobnost. Jedině ten lektvarový um a sympatie kolejní Andersenové...
Moc dlouho nad svou popularitou, o níž neměla ani tušení, ovšem přemítat nemohla, protože to už na ni September vychrlila hotovou přednášku na téma prefektské povinnosti. Když zaslechla cosi o mnoholičném lektvaru, usilovně se snažila si udržet nezaujatou grimasu a nedat na sobě znát, jak při jeho zmínce znejistila. Ne. Kdepak. Riley se ničeho zase tak hrozného nedopustila. Narozdíl od té většiny studentů, kteří se o něj pokoušeli a o nichž September hovořila, se jí a Quinnovi mnoholičňák zaprvé vydařil a zadruhé si ho umíchali jenom pro vědecké účely. (Ona teda rozhodně!) Neutrální výraz si tedy nakonec přeci jenom uchovala.
Během onoho proslovu nastal moment, kdy Riley ztuhla a zůstala na September zaraženě zírat. Schopné, chytré a... „Milé?“ zopakovala mladší zmijozelka po primusce a neudržela v sobě nevěřícný smích. Úkosem pohlédla po Stargazer, k níž dodala: „Teda. Bez urážky. Tobě to neberu, ale...“ Riley se s úšklebkem otočila na druhou a starší havraspárku. „Nespletla sis mě s někým?“ otázala se jí vážně, protože tuhle vlastnost by jí nepřisoudil ani Patrick...
„Takže my trestat nemůžeme,“ shrnula poté se znatelným zklamáním a koukla po Stargazer, jak tuto informaci vstřebává ona. „Jenom donášet.“ Na druhou stranu... To třeba takoví prváci nemohli vědět, ne? Takže kdyby Riley náhodou nějaký štval... „Hm. S tím problém mít nebudu,“ zkonstatovala nezvykle zvesela na téma ,bonzování kamarádů´. V Bradavicích se vyskytovalo minimum lidí, které by označovala za kamarády a zbytek... No. Riley hodlala brát své povinnosti vážně a bezúčelnou nekázeň znuděných studentů ochotně hlásit. (Tato definice byla pro Riley klíčová, protože se na její osobu samozřejmě nevztahovala. Tmavovláska pravidla porušovala pouze, když to bylo nutné, mělo-li to vyšší účel a rozhodně ne nikdy z nudy! Tak. Tím jsme si potenciální pokračování v nelegálním vyvařování na záchodcích nebo třeba návštěvy běžně nepřístupných oddělení v knihovně ze seznamu hříchů vyškrtli...)
„Možná bychom už měly nastoupit,“ oslovila Riley opět své starší společnice, na nichž hodlala očividně ještě chvíli parazitovat, a neomylně zamířila do vagonu A.

Vagon A

... aneb probíhá blokáda vchodu do kupé A4

„Kdo všechno vlastně letos dostal odznak?“ otázala se pak uvnitř vlaku. Očividně měla dotazů stále dost, což stvrdila tím, že jakmile si pro sebe havraspárské dívky našly kupé, pustila je dovnitř a zůstala oxidovat v otevřených dveřích. Očividně je hodlala otravovat ještě nějakou tu chvíli. Jak by taky ne... Vždyť narazila na hotovou studnici informací! „A kdo vlastně je prefekt ze Zmijozelu se mnou?“ zarazila se Riley náhle. S tím se otočila na Stargazer. „Ty víš, kdo bude tvůj parťák za Havraspár? A budeme patrolovat spolu? Jsem slyšela, že Zmijozel a Havraspár má většinou na starost stejná patra...“ Riley byla očividně ve svém vyzvídavém režimu a nedala se pořádně zastavit.
Avšak... Tu se Riley zarazila. „Hm. Když už jsme u toho... Neviděly jste náhodou Patricka? Takový blonďák, vysoký... Dost kostlivec. Tak trochu bledý jako stěna,“ začala s popisem kamaráda hlavně kvůli Stargazer... Až po chvíli si uvědomila, že existovala podstatně lichotivější a výstižnější charakteristika. „Plus je to kapitán našeho famfrpálového družstva.“ Riley mimoděk napadlo, jestli by se neměla shánět i po Arsenovi, ale... Ale!

A aby nemluvila stále jen na jedno téma, vzápětí se tak zamyšleně zadívala na Stargazer. „Hele... Nebyla jsi letos na brigádě v řeznictví?“ zeptala se znenáhla tišší havraspárky a přemýšlivě si ji prohlížela.

Mimo herně:
Pardon za milion editů. Někdo se tu rozhodl mi komplikovat život.

_________________

Jako poslední do kupéčka vpadl nějaký kluk. Měl docela odvahu když vlezl mezi tři holky. Ale aspoň na něm Amanda mohla něco ocenit. Na jeho otázku jen kývla hlavou, víc asi nebylo potřeba a čekala až si zaleze na poslední místo. Zároveň kdyžtak uhýbala jeho případné bagáži. A tím bylo tohle kupé kompletní a mohly se zavřít dveře. Další osoba by ho jen přeplňovala, tudíž jinak řečeno - překážela by.
Dívka se sušenkami... Budu jí asi říkat Sušenko,... nabídla i ostatním, takže aby Amanda neurazila, taky si jednu zabavila a pomaličku jí začala žužlat. "Děkuji," špitla mezi sousty. Byly docela dobré, popravdě... dost dobré. Ale neměla by jich jíst moc, musela si držet figuru kvůli famfrpálu a Kennethovi! "Mé jméno je Amanda, Amanda Van Helmont," představila se po ostatních a přelétla po nich pohledem. Budou to jméno znát? Možná ano. Pokud studovali v Bradavicích, asi by měli vědět jméno bývalého primuse, ale otázkou bylo, jestli si to spojí dohromady. Naštěstí nebyla z těch, kdo by vyloženě vyžadoval, aby krom ní znali taky nějak hluboce její rodinu. Ale bylo milé, když jí znali, to ano.
"Taky jedu prvně," přidala se a všimla si, že se debata stočila k její sově, která touhle dobou nejspíše už chrněla ve své kleci. Na to jak byl Kenny mladý, chrněl docela často. Snad se to nebude stávat při nošení dopisů, to by mohlo skončit nešťastně, například hovězím gulášem z přejeté sovy. "Děkuji, jmenuje se Kenny a mám ho sotva pár týdnů. Připomíná mi mého bratránka, který se jmenuje Kenneth, shodou okolností je jediný, kdo předemnou z mé rodiny chodil do Bradavic, aspoň z otcovi strany. Z matčiny strany je to trochu jinak, babička Amélie tam teď dokonce učí," přešla volně do debaty o tom kdo a kdy chodil do Bradavic. A snad je nevyděsí tím, že její babička tam učí. Co když se s ní kvůli tomu přestanou bavit? Co když bude vyvrhel? Zachvátil jí momentek paniky. Naštěstí jí uklidnilo, že Carreen měla ve škole aspoň hodně příbuzných. Amanda tam teď neměla nikoho s kým by se mohla poradit, aniž by to nebyl profesor. Což bylo smutné, ale co se dalo dělat. Hold bude Kennetha bombardovat poštou a v případě si domluví sezení u kolejní Nebelvíru.
S ochotou pak přijala nějakou tu další sušenku a její pohled zabloudil ke klukovi. "A co ty? Nováček či starší student?" vyhrála nad ní zvědavost i když věděla, že strkat nos do života jiných bylo nevychované. Ale chtěla to vědět.

_________________

Ophelie tomu nemohla uvěřit právě prošla zdí. A dokonce to nebolelo, nebylo to, jako když nabourá do zahradního plotu, když hraje slepou bábu. Matka začala Feely upravovat a říkat jí něco o slušnosti zatímco otec nadšeně žvanil o technice lokomotiv a jiných strojů. ,, Miláčku snaž se. Už si tak dospělá " řekla matka a zavzlykala. Nebyla daleko k slzám. ,, No jo za měsíc už ti bude padesát " zažertoval otec. Na nádraží bylo téměř prázdno. ,, Mami, proč musíme všude být tak brzy? To kdybychom přišli déle tak by sem to nestihla? " otázala se Ophelie. ,, Ano pokud chceš být nejlepší musíš být napřed" řekla matka vážně. Věděla matčiny instrukce: pokud chceš být nejlepší tak buď vždy napřed a nezahrávej si s náhodou. Poté matka otevřela krabičku elegantně zabalenou kterou měla v rukách. ,, Víš už si velká a tak jsme si myslely že ji každá dáma potřebuje " Megan vyndala z krabice kabelku. Nebyla to obyčejná kabelka ona byla jediná, která se kdy Feely líbila. Byla to jediná, kterou Ophelie sledovala, když šla kolem obchůdků. Pohlédla na ni byla černá prošívaná černou nití a měla dvě poutka. Feely se zatočila hlava a zeptala se ,, Proč vždyť nejsou vánoce."
,, No teď se dlouho neuvidíme tak jsme ti chtěli dát dárek. Líbí se ti?“ řekla matka která pomalu začínala plakat. Feely jí vzala ta kabelka prostě skvělá nebyla jako ostatní. Ophelie čekala, že je to nějaká pitomost třeba dort s nápisem: HEZKY SE UČ! Ale ne byla to ona. Feely začala přemýšlet, jestli není mamka jasnovidka. ,, No jasně že se mi líbí" vykřikla, vzala jí a začala se s ní točit. Skvěle jí hodila k oblečení. K jejímu copu a k bílým šatům vypadala na Feely jako by vyšla ze salónu. ,, Teď jí otevři" řekl otec. Uvnitř byl perlový náhrdelník. Byl také moc krásný. ,, Chceš ho nandat?“ zeptala se Megan. ,, Jo."Poté krásnou rodinou atmosféru přerušil hukot nějakého vlaku. ,, No tak už běž" pobídl ji otec. ,, Ne ještě počkej. Tady máš svačinu a k pití tam máš pampeliškový čaj od babičky" řekla Megan starostlivě a podala jí pití a něco co vonělo jako bábovka zabalené v kapesníčkách. ,, Jo, tak ahoj. Napište mi" řekla Feely a objala je a každému dala pusu na tvář. Měla smíšené pocity. Bylo jí smutno bez rodičů a těšila se do Bradavic. Vstoupila do vlaku a ještě slyšela, jak na ní matka volá,, Buď hodná a čisti si zuby".


Vlezla do prázdného kupé. Sedla si tam a přes sedačky pohodila kabát čímž chtěla naznačit, že je tam obsazeno. Otevřela kufr a vyndala si hůlku, Bertíkovy fazolky a měšec s galeony. Všechno strčila do kabelky. Taky si vyndala časopis a začala si číst pro zkrácení nudy. Mozkové závity jí pracovaly jako továrna na žvýkačky. Přemýšlela o Bradavicích, jak to tam vypadá a v jaké bude koleji. Koukla z okýnka a viděla rodiče, jak se s někým baví. Nástupiště se začalo zaplňovat. Feely ráda pozorovala lidi a tak se oddala svému koníčku špehování. Všimla si nespočet dětí různých věkových kategorií. Sledoval nějakou postarší paní, která drží v ruce pletací jehly. Sledovala dál a chtěla, aby tady byla co nejdřív Evelin, aby jí mohla říct o všem, co se stalo a co viděla. Koukla na hodiny a zjistila, že vlak za pár minut odjíždí. Začala hledat mezi davy lidí Evelin. Bála se, že se někde zapomněla a že do Bradavic pojede bez ní. Snažila se na to nemyslet, ale to prostě nešlo. Je to jako vězení když nemáte co dělat. Feely žvýkala fazolku s příchutí banánu a civěla do zdi. Poté se otočila a uviděla siluetu blížící se k Feely. Hned poznal tvář Evelin, ale za ní stála ještě nějaká dívka, kterou Ophelie neznala.

C2

Simon, Charlotte, Sophie, Mio

Sophie ještě jednou kontrolně pohlédla na kufr, který spolu s chlapcem vysoukali do úložného prostoru, a úlevně si oddychla. Na Simonovu skromnost už nic neříkala, pouze se skromně pousmála a neunikl jí pohled na spolužákovo zpocené čelo. Jo, byla to hračka. Nad tou myšlenkou se Sophie mírně ušklíbla a nepřipomínala skutečnost, že ten kufr po příjezdu do Prasinek ještě budou muset sundat. Na perlivé poznámky tu byl ale dneska Mio, který byl v nevídaně dobrém rozmaru. Vlastně se jeho nálada nelišila tolik od té, kterou měl v Kotli, stále používal ironii jako svůj osobitý vyjadřovací prostředek.
Když stočila svou pozornost zpět k Simonovi, neodpustila si znovu krátký pohled na Grelot, která na ni upírala tmavá očka jako dva nejčernější korálky. Jediné, co se snad pohnulo, byly její dlouhé fousky. „Není tak špatný,“ připustila Sophie ohledně jména krysí slečny a po Simonově svolení k ní opatrně natáhla ruku, aby se krysa přesvědčila, že jí nehodlá ublížit. Až poté si jí vzala na klín a prsty přejížděla po hebké lesklé srsti. Ani na vteřinu jí to nepřišlo nechutné, bylo to přeci domácí zvíře. Nevzali ho někde u bahnivé stoky plné jinou havětí. Krátce zvedla oči ještě k Charlotte, která jí kočku pochválila. Ať už to bylo upřímné, či jen zdvořilostní, dokázal to i člověk jako Sophie po svém způsobu ocenit. „Díky,“ přikývla děkovně a prohlížela si Grelot, která se na jejím klíně odvážila trochu pohnout, když si jí Rei nevšímala.
Sophiina kočka mezitím ztratila pojem o dění v kupé, sama byla zaměstnaná trápením Hrdopýškova chvostu natolik, že nic se nezdálo být více či méně důležité. Hypnotickým pohledem zírala na huňatý ocásek a ve chvíli, kdy se po něm chystala znovu hbitě skočit, dostala od kocoura packou po čumáku. Nad tím nečekaným gestem sebou škubla a zachroptěla, než se s válečným mručením vrhla přímo na Hrdopýška a potahala ho za ucho, které se o vteřinu později jala čistit drsným jazykem. Tenhle kocour asi pěkně zanedbával osobní hygienu a to bylo třeba napravit. Chvíli mu pročesávala srst na hlavě a krku, než si sama začala čistit vlastní tlapy, i mezi prsty. Nechtěla asi nic odbýt.
Sophie se mezitím věnovala dočasně půjčené kryse a dávala si pozor, aby náhodou nezabloudila nikam jinam, než v prostoru vyhrazeném na klíně. Co ji ale vyrušilo z pečlivého opatrování, byla Simonova poznámka ohledně tíhy jejího kufru. „Hele! To není pravda!“ vypadlo z ní pohotově a špičkou boty ťukla do té Simonovy, přičemž se dívka nezapomněla zatvářit naoko uraženě. Nemohla za to, že má tak těžký kufr, vezla v něm spoustu… důležitých věcí. Tohle prostě kluk nemohl pochopit!
Jen, co odvrátila pohled od svých společníků a vyhlídla z okna, aby našla svého tátu, zahlédla i někoho docela jiného. Pan Thygesen, kterého znala jen od vidění z onoho orientálního krámku, kam čas od času zavítala Sophie, aby vyzvedla něco pro svého tátu, stál nyní kousek od jejího otce a bratrance. Je dost možné, že spolu mohli před chvílí mluvit. „Mio? Není támhle tvůj táta?“ ukázala dívka prstem ven z okna a i s Grelot na dlaních se postavila, aby si s Miem mohla vyměnit na chvíli místo. Ze svého místa by přece chlapec nic neviděl.
Sophie se postavila a opřela se o zavřené dveře kupé a nadále hladila krysu po hřbetě, zatímco poslouchala vyprávění Charlotte o kolejích. Byla přeci jen starší, ale Sophie věděla, že tak jako tak si asi na jednotlivé koleje udělá vlastní názor. Bylo ale zajímavé vyslechnout si pohled někoho druhého. „Slyšela jsem, že Zmijozelští teď dva roky za sebou vyhráli školní pohár, je to pravda?“ Erica se letošní rok vrátila trochu zklamaná, že byli s Mrzimorem opět na druhém místě, ale letos, že Zmijozely udolají, třeba i legendárními sušenkami. „To by podtrhávalo asi ty ambice,“ dodala nakonec s úsměvem. A kdoví, zda v tom nebylo trochu té rýpavosti. Při zaslechnutí druhé koleje, která ve svém znaku nesla lva, se jí najednou v očích zablesklo silným zájmem. „Nebelvírští? Není to ta kolej zastupující hrdé a odvážné studenty?“ Alespoň se to tak proslýchalo, jako ty skutečnosti o průšvizích. „Společenskou místnost mají prý ve věži, odkud je dobrý výhled na školní pozemky,“ podotkla jen to, co sama zaslechla od své nevlastní sestry. Stejně jí většina věcí přišla jako vyprávění ze starých legend. Hezky se poslouchaly a Sophie doufala, aby každá z nich byla pravdivá, ale kdoví, zda si z ní nedělala legraci. Třeba jí o tom Charlotte poví, co zase ví ona.
Když se Sophii z ničeho nic otřela Rei o nohy a zaměřila se očima na Grelot, uznala dívka, že je na čase ji vrátit. Proto krysu předala opět do rukou Simona, což Rei uklidnilo. Přeci jen byla trochu žárlivá. „Je moc hodná,“ podotkla pochvalně ohledně Grelot a nechala svou vlastní kočku, aby se jí proplétala pod nohama a otírala se o ni.
„Jasně, ráda,“ přijala spolužákovu nabídku a natáhla se po Bertíkových fazolkách. Sladké nemusela, přímo se mu vyhýbala, ale tohle byla zlatá výjimka mezi sladkostmi.

_________________

"No tak to je super." konstatovala jsem nadšeně, zatímco jsem přemýšlela, kde oficiálně má být to volno. Protože, jestli Patrick neměl zabrané žádné kupé, mohli jsme taky dost dobře zůstat spolu v chodbičce. Jako, ne spolu, ale spolu, že. Ehm. Naštěstí se brzy ukázalo, že sice budeme spolu, ale v kupéčku, což byla docela útěcha. To znělo ve větě normálně a ani mě u toho nenapadalo rudnout. Když jsem se protlačila do kupé, s pobaveným úsměvem jsem si nechala pomoci s kufrem - něčeho takového jsem se od bráchů už vůbec dočkat nemohla. Ne, že by si byl Patrick nějak podobný z mými příbuznými, že jo. Minimálně bych si pamatovala, kdyby byl můj bratr. No nic, prostě Patrick se mnou neměl společné geny, takže mi gentlemansky klidně pomáhat mohl.
Zatímco jsem se usazovala, nepřestávala jsem se na kamaráda tlemit, ačkoli má pozornost byla napůl směřována ven z vlaku, protože moji rodiče na mě z levého dolního rohu okýnka támhle vzadu mávali jako splašení. Zamávala jsem taky, načež jsem zase směřovala šťastný úsměv k blonďákovi. "No neke! Fakt? Tam jsem vždycky chtěla jet. Do obojího." prohlásila jsem naoko závistivě, ačkoli moji image mi dokonale pokazil široký škleb, co se na mé tváři ukázal téměř okamžitě. "Já jsem byla na tý boží dřevárně, jako ve škole. Sir Lannister ve službách lady Morgany. Dostala jsem docela na frka, nejsem zrovna dobrý střelec." zazubila jsem se skromně, zatímco jsem okukovala přepravku, ve které se měl skrývat ten jeho ďáblík. Kass byl zatím doma, měl přiletět až za pár dní. Byl totiž krapánek neskladný. "A taky jsem si zaplavala v jezeře." dodala jsem jen tak, zatímco mi zuby blýskly v dalším úsměvu.
Chvíli jsem se dívala ven, pak zas do uličky, a když jsem zase koukla na kamaráda, nezbylo mi než sledovat jeho pohled. "To jsou tvoji rodiče? Jsi dost podobnej tátovi." mínila jsem vesele, zatímco jsem pozorovala domnělou manželskou dvojici tam venku. Takoví sympatičtí lidé.

_________________

Vesele jsem houpal nohama přehozenýma přes opěradlo a byl spokojený. Výrazné kruhy pod očima sice naznačovaly něco jiného, těmi se však moje vnitřní nálada, ne nepodobná slunci v rovníkovém pásmu, zastavit nedala. Zubil jsem se na všechny strany.
„Jako hady, Christensenová? Skvělý přirovnání, velmi... originální, gratuluju,“ hvízdl jsem na oko obdivně a byl připraven uhýbat před předměty, které na mě mohly čistě teoreticky letět. Doteď jsem netušil, proč mě poslední dobou tak bavilo si dobírat mých kamarádů, ale rozhodně jsem s tím neplánoval v dohledné době přestat. „Jo, a když už jsme u famfrpálu… Žejo mě necháš si někdy vyzkoušet odrážeče?“ Nahodil jsem psí pohled. Stále ještě jsem se nezbavil dojmu, že do věcí mnohem schopněji mlátím, než jimi házím, a jestli mi měla být tahle teorie vyvrácena, musel jsem to nejdřív zkusit. Preferovaně ve chvíli, kdy nám zápas neumlátí koštětem hned v zárodku Ariana Harringtonová.
Klika cvakla, dveře letí, Arsen vchází do kupé. Sluníčkově jsem se zazubil. „Jasně, plánujeme převrat v týmu, chceme kapitánský post pro všechny hráče bez rozdílu. Spravedlnost!“ zvolal jsem teatrálně a zahrozil pěstí ve vzduchu. Rebelská nálada mě přešla ve chvíli, kdy jsem musel rychle uhýbat nohama, aby mi je Arsen nezasedl. Když se na člověka má svalit metr osmdesát patnáctiletého puberťáka, nevěřili byste, jak rychlé reakce má.
„Do skotskýho nároďáku za každých okolností, promiň, kámo,“ vypláznul jsem na kamarýda jazyk a chytil hozenou ponožku. Po dvou letech školního soužití jsem se ani moc neptal, proč po mně Arsen hází prádlem. Místo toho jsem se zajímal, co je na tom prádle tak zvláštního. A řeknu vám, tahle fusekle byla fakt perla mezi svým druhem.
„No to si snad děláš prdel,“ bafnul jsem na Arsena to jedno přisprostlé slovo, které mi pomyslné PG-13 povolovalo, „kdes to splašil? To Brumbál přebral citronových pastilek? Tamsin, koukej na to,“ hodil jsem po plavovlásce ponožku i s prefektským odznakem. „Arsen je VIP. Takže to teď můžeš chodit šmírovat holky do prefektských koupelen legálně? Že mi prozradíš heslo?“

_________________

D2

Pokusila jsem se dostat svůj kufr nahoru do zavazadlového prostoru, ale nepodařilo se mi to na první, druhý, ani třetí pokus. Nechala jsem ho tedy jen tak se válet v kupé, jsme tu dvě, místa máme dost, a znaveně jsem sebou hodila na sedadlo naproti Gweeny. "Jo, hledala," odtušila naoko naštvaně. "Abys věděla, myslela jsem si, že jsme domluvený, že na sebe počkáme u vlaku. Vidíš tu snad nějaký vlak?" Široce se usmála na znamení smíru a dodala: "Ale fazolku si dám."
Podívala se z okna do hustého davu a očima hledala mamku s taťkou. Nezahlédla je, ale to ji v tuhle chvíli netrápilo. Určitě je uvidí, až se rozjedou a pořádně jim zamává. Deset měsíců je přeci jenom dlouhá doba. Ve školním prostředí určitě.
"Takže se chystáš hrát famfrpál dál? To je skvělé, já taky, na sto dvacet procent. Nemůžu se dočkat! Konečně zase uvidím spolužáky a spoluhráče... I když toho učení už asi bude víc. Jsme přece jenom o rok starší." Pak zase na chvíli umlkla. Nemůže přece vyplýtvat všechna témata, která si před odjezdem na nádraží tak pilně připravovala pro případnou konverzaci s vrstevníky. Ona na vymýšlení témat hovoru jednoduše nebyla, nevěděla, co říkat. Ať se pěkně zase chvíli snaží Gweeny. Ostatně jí to problémy dělat nebude.
Do kupé nakoukl Ben, náš mrzimorský kamarád. Následoval ho samosebou další objemný kufr. "Ahoj, Bene!" rozzářila se Kath. Byla opravdu moc ráda, že ho vidí. "Neptej se a sedni si. Budeš si ten kufr dávat nahoru? Páni, s nimi se sem nevejdeme.... Máš hezkou sovu." Opět se rozpovídala bez větších potíží či kolapsů, protože Ben se mezi její lidi prostě počítal.
Když se posadil, kufr byl úspěšně uložen nahoře, Ben měl přece jen větší sílu než ona, spokojeně se usmála. "Prázdniny byly nádherný. Všude, kde byla Gwee, jsem byla taky, dřevárna byla prostě skvělá. Mistrovství taky ušlo, jen jsme tam mohli být trochu déle. A co ty? Cos dělal?" Ano, na prvňáčky se těšila také, hlavně na nové mrzimorské tvářičky.
Vytáhla pár sovích pamlsků a nabídla přes mříže klece Ronymu. Bála se ho pustit, kdo ví, co by tu vyvedl. Ronyho pochoutka jí však málem vypadla z ruky, když Gwee vyslovila tu urážlivou větu. "To tedy neporazíte," ujistila ji odhodlaně a v očích jí svítily veselé ohníčky. "Ty nevíš, jaké máme družstvo? Máte to marný." Samozřejmě schválně žertem přeháněla, Havraspár byl ve famfrpálu výborný, ale ona byla na svou kolej hrdá a nebyla by správný patriot, kdyby skálopevně nevěřila v její vítězství.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Darrelovi nadšeně zazářilo v očích, když Andrew u sebe opravdu měl balení sušenek, což zarytému žroutovi zase o stupeň zvedlo náladu a zároveň mu to trochu pocuchalo směs myšlenek týkajících se rodičů, protože on v životě nedostal na cestu svačinu, ani od skřítků. Doma se o tohle zkrátka vůbec nestarali, což bylo zvláštní, ale rodiče byli natolik zaneprázdnění, že na to asi neměli čas. Proto se mile usmál na Andyho a vzal si od něho s hlasitým děkuju, zatímco se do něho zavrtával pohledem. "To já doufám také, ale snad jo... svět se nezboří, ona mi to když tak ségra pošle. Hlavně, že mám zlatonku," uculil se a zabořil se bokem zase do obrovského plyšáka, na kterého při pojídání sušenek trochu nadrobil. Moc se s tím nepáral a Zlatonce oprášil jedno z křídel.
"Samozřejmě, že z Nebelvíru!" poklepal si hrdě na hruď a pak rychle vyskočil ze svého místa, aby si černou kravatu vyměnil za tu nebelvírskou, aby už nikdo neváhal nad jeho kolejní příslušností. On byl hrdým lvem do poslední buňky svého těla, že ho kvůli zařazení do Nebelvíru nesnášela polovina Gallových, to už ani tolik neřešil. Stočil nenuceně pohled na Svena a pobaveně se ušklíbl. "Tvrdil, že plyšáka sebou do Bradavic vezu jenom já!" objasnil chlapci, zatímco Sven mluvil skoro polohlasem, Darrelův hlas se rázně rozléhal celým kupém. "Jo, Sven, hm, fajn," zamumlal si a strčil si do pusy zbytek sušenky, kterou do té chvíle žmoulal zamyšleně v ruce.
"Mistrovství?" zarazil se a zadíval se na Andrewa. Samozřejmě, že při té zmínce mu jako první naběhla ta scéna s Ginger a Seanem, ale tím mladší spolužáky zatěžkávat nehodlal, dobrácky se usmál. "Skoťáci vyhráli, ale jen o deset bodů! McLarken - to je bejvalej primus, kdybys, Felixi, nevěděl, zlatonku nechytil - divný, co? Ale Zélandu to stejně nestačilo na vítězství," krčil rameny. Vlastně, snad poprvé v historii ho ani výsledek tolik nezajímal, byl to dobrý zápas, ale tentokrát v něm mnohem více zůstal zážitek, že se po dlouhé době viděl zase s Leslie a Maeve, to pro něho bylo mnohem důležitější. A i když Darrel každou chvilku vykukoval z okna a hledal jednu z dívek, nebo Ginger, nikoho bohužel nezahlédl, což ho přeci jen trochu mrzelo, ale na sobě to vůbec nedával znát. Stejně tak jako to, že se na nebelvírské holky neskutečně těšil.
"No jasný! Já zapomněl, už si na tebe vzpomínám! Havraspár," ťukl se do čela, jakoby se mu právě rozsvítilo a omluvně se na protihráče pousmál, nemohl přece znát každého! "A proč už letos hrát nebudeš? Je to na tebe příliš drsný? Ale no tak, vždyť je to v pohodě. Ukaž zuby?" nakrčil čelo, pozorně se na něho podíval, "no vidíš! Máš všechny, proč bys svou kariéru končil?" zajímal se. A pak si uvědomil přítomnost Felixe, na kterého se rychle zadíval. Naštěstí byl z kouzelnické rodiny, tak se ve vyřčených termínech jistě orientoval, i tak na něho ale s pobaveným úsměvem zamrkal.
"Tak kam si přeješ zařadit? Rozmysli si svou odpověď," naklonil se ke kámošovi - což byl pro Darrela skoro každý a zašeptal, "víš, že Nebelvír je nejlepší," zopakoval znovu a uculil se, když se odtahoval a pytlík plný bonbónů stále svíral v ruce. Zklamaně protočil očima.
"Jééé! Vy jste fakt bábovky," zamumlal povadle, když mu to s bonbónama nevyšlo. Myslel si, že alespoň jeden z nich se chytí, ale tak se bohužel nestalo, a tak Darrel zalovil v pytlíčku a jeden si rychle strčil do pusy. Sotva zavřel ústa, už rychle vyletěl ze sedačky, jak ho zabolelo na jazyku, když ho bonbón kousl. "Hauuuu! Hust se, hust se hy honhone!" huhlal s vyplazeným jazykem, na jehož špičce se držel jeden kousavý bonbón. Ne a ne se pustit. "Homoc!" S tím na Algernnon asi dojem neudělá, ale on o jejím ukrytí v kufru neměl sebemenší tušení. Ale i tak mu z ničeho nic začala být trochu zima, což Darrel přisuzoval tomu, že bonbón ho kousl tak moc, že začal krvácet, tudíž ztrácel krev a hrozilo mu vykrvácení, jeden z příznaků šoku bylo určitě i klesnutí tělesné teploty a pociťování zimy. Ještě zoufaleji upřel na spolucestující své zelenomodré oči.

_________________

Na okamžik se zadíval z okna, protože usoudil, že v tohle mlčenlivém a na oko až moc klidném kupé se nestane nic, aniž by k tomu on svou maličkostí přispěl, protože ať už se podíval na Olafa, Michaela, nebo dokonce i na Daniela, Taren si rozhodně nemyslel, že by někdo z těchto tří byl schopen se mu vzepřít a odporovat. Asi ani proto nebral v potaz, že by ho z toho kupé chtěli vyhodit. Daniel tudíž hned na začátku rozdupal všechna očekávání, když se ozval, Taren ale nehnul ani brvou a jen mhouřil oči skrz sklo na své nechutně načančané rodiče, kteří čekali, až se vlak dá do pohybu. Taková přetvářka, pomyslel si, aniž by bral v potaz, že on hodlá v následujících hodinách hrát to samé a přiklonit si na svou stranu pár slabších jedinců, kteří mu pomohou školním rokem lépe proplout. Na Laurel se spoléhat nemohl, měla vlastní život, to zaprvé, a za druhé byla na škole předposlední rok, potřeboval si někoho vycvičit. Zabodl se do Daniela přímým pohledem, lehounce povytáhl pravé obočí. "Mě nezajímá, že jsi Daniel Sherwood," odsekl tvrdým hlasem a dovolil se mírně ušklíbnout, nezapomněl přitom hodit pohledem po Michaelovi, k němuž cukl obočím, jako by očekával, že Michael bude na jeho straně. Přece by se nepřiklonil na stranu nějakého mudlovského kouzelníka, jenž ani neměl přehled o významných čistokrevných rodinách. Takového člověka by do kouzelnické společnosti neměli ani pouštět.
Důležitě se narovnal v zádech, ještě stále se do Daniela zabodával pohledem, než se blahosklonně - tudíž dost falešně pousmál. Taren do dnešního dne moc přetvářku nepoužíval, koneckonců stále to byl ten buran, jenž řekl všechno z patra a s nikým se moc nepáral, ale pokud si chtěl přiklonit ostatní na svou stranu a zařídit, aby mu byli oddaní, nemohl je urážet a posmívat se jim, tohle věděl dokonce i Taren. "Opravdu mi tu někdo, jako ty, bude poučovat, co mám a nemám dělat?" pokračoval nevěřícným hlasem, zatímco mu na rtech pohrával menší úsměvoúšklebek, těžko se to dalo identifikovat. "Kdybys možná četl Denního Věštce, věděl bys, že se jmenuji Taren Hart," pokračoval samolibě. Co na tom, že v Denním věštci o Tarenovi sice článek vyšel, ale měl i s nadpisem pět vět, byl někde na poslední straně dole v rohu s miniaturní fotkou, na které chlapec nebyl ani poznat. Chlubil se tím pořád a všude, stejně tak jako jeho rodiče. Koneckonců, byl jediný pokračovatel Hartových, to dle Tarena za článek rozhodně stálo. "Psalo se tam o mně, kdybys to nepochopil," zakončil už nepříjemně, ta přetvářka ho nebavila. Radši se otočil k Olafovi s Michaelem, ti měli potencionál.
"A vy?" zeptal se rázně, moc mile se k nim zase chovat nehodlal, nic se nesmělo přehánět. "Četli jste to?" ptal se, očividně toužíce po uznání.

_________________