Pobaveně zavrtěla hlavou. Snažil se zbavit rodičů, aby ho neztrapňovali. Vlastně byla docela ráda, že odtud vypadli tak brzo, dýl by to asi nedala. Možná by kvůli tomu nafingovala omdlení. Možná ne, možná by Matt stihl omdlít dřív než ona.
Vlezla do vagónu C a prohlížela si kupéčka, která byla většinou zabraná. Když Matt přešel i Arianu trochu se zarazila. Chudák Ari. Usmála se na ní a mávla jí na pozdrav, ale šla dál za Mattem. "Vždyť u Ari je volno," pověděla Mattovi a ukázala za sebe. Jasně, možná je trochu divná, ale povídat se s ní občas dá. Když teda najdete společné téma a jelikož toho Tess o zdech zas až tolik neví, tak se společné téma hledalo asi trochu hůř. Šla ale dál a k Ari se nijak nehrnula. Když jí Matt přešel, tak ho tam nebude nutit. Přikývla na to, že půjdou do dalšího vagonu. "Jo, jasně."



Konečně našli volné kupé. Tess si sedla naproti Mattovi a podívala se z okna ve snaze najít rodiče. Když Matt začal mluvit, otočila se na něj. "V pohodě," usmála se na něj. teda vám, vám všem to jde. Kdyby v tuhle chvíli seděla na louce a ne ve vlaku, tak by zklamaně začala vytrhávat trávu. Vám všem. "Já doma taky povídám o našem týmu." Jo, doma taky věděli všechno, co se týkalo jejich famfrpálového týmu. Liam ale věděl snad úplně všechno, rodiče věděli jen hlavní zážitky.

_________________

Sven proklouznul do kupé tiše jako myška a věnoval těm dvěma klukům vděčný, leč plachý úsměv. Růžu si k sobě opět přitiskl jako štít a zatěkal mezi těmi dvěma pohledem. „Proč by to měl vidět tvůj táta?“ zamumlal k Darrelovi poměrně nechápavě. „Tohle je Růža,“ představil pak svého plyšáka. „Máma mi pořád říká, abych ho už nechal doma, ale já ho mám rád,“ vysvětlil a pokrčil rameny. „A já jsem Sven, Sven O’Malley,“ představil na závěr i sebe a zadoufal, že si třeba ti kluci nevzpomenou, jak minulý rok omdlel na vlastním zařazování. „Nejedu, jdu do druhého ročníku. Chodím do Havraspáru. A hrál jsem za Havraspár famfrpál, ale letos už hrát nechci,“ objasnil Darrelovi, kdo vlastně je, když si ho starší kluk spletl s nějakým poplašeným prváčkem. Sven se mu ale ani moc nedivil – vyplašeně vypadal pořád, byl stejně pořád vyhublý a tahal s sebou plyšáka. Jedinou změnou bylo, že trochu povyrostl, a zase tak moc už se nebál.
„Ahoj,“ zamumlal po chvilce k Felixovi a pousmál se. „Já jsem Sven,“ představil se i Felixovi a zkoumavě si jej prohlédl. Darrel zřejmě znal jeho rodinu, nebo tak něco, ale Svenovi to jméno – Grayson – vůbec nic neříkalo.
Když jim Darrel začal nabízet bonbony, Sven mírně povytáhl obočí a zatvářil se podezíravě. Neznal Darrela a nevěděl, jakou zásobu záškodnických laskomin obvykle má, ale věděl, že by si neměl nic brát od lidí, které nezná moc dobře, a taky tušil, že černé bonbony prostě musí být špatné. Vypadaly fakt hodně nesympaticky. „Ty jsou lékořicový?“ zeptal se po chvilce váhavě a zatěkal pohledem mezi sáčkem bonbonů a Darrelem. Pak se ale zavrtěl a poposedl na místě, protože ho zamrazilo v zátylku a na chvilku měl pocit, jako by je někdo sledoval. Nechal si to ale pro sebe, jelikož nechtěl vypadat jako paranoidní trouba.

_________________

Merlinžel? Boha jeho, vždyť ona se na prefektku tak hodí! Ne jako někdo... stihla si ještě pomyslet, zatímco naslouchala své mladší následovnici s lehce nevěřícným výrazem. "Podle mě... Se na to hodíš, Star! Vážně, nikdo lepší by mě na ten post nenapadl." mínila September důležitě - přeci jen byly vlastně kamarádky, a kamarádky se podporovaly. Navíc to byla pravda, protože Gaze měla všechny vlastnosti, které by se u prefekta daly očekávat... Dobře, všechny asi ne, ale rozhodně byla schopná a velmi chytrá. Rozhodně vzor pro mladší studentíky. "Ano. Nemohla jsem tomu uvěřit, protože existuje tolik studentek, co by se na ten post hodilo víc než já. Trochu se bojím, že nebudu tak dobrá, jak si asi někdo myslel, když mě vybíral." Trochu?! Trochu?! Jako vážně? Jsi z toho úplně mimo, a oprávněně. K tobě nikdy nikdo vzhlížet nebude. pokárala se lítostivě za nedostatečnost použitých slov.
Když na ní Stargazer vytáhla prosbu o pomoc, nevěděla, jestli se má radovat nebo ne - pro Gaze by asi bylo mnohem lepší, kdyby odmítla, protože bez jejích rad by to rozhodně zvládla lépe. Berry určitě něco pokazí! Nakonec se spokojila s rudnutím a tichounkým: "Snad ti to bude k něčemu prospěšné." Než stihla pravit něco jiného, třeba že si to rozmyslela, kdosi jí poklepal na rameno. Když se otočila, dostalo se jí pohledu na dívku známou především úžasnými schopnostmi v lektvarech - Butlerovou. Takže i ona se stala prefektkou? No, zasloužila si to. Už jen to oslovení v Berry zanechalo trvalý odkaz na sebevědomí, jehož zbytky se zatelelily blahem, i když to bylo určitě nepatřičné. Takže i ona chtěla pomoct! Od Tember. Nebo taky od Gaze, samozřejmě, jenže ta to nechala na starší studentce. September by teď potřebovala něco k pití a na sezení. "Já... No, ráda ti pomůžu, Butlerová." usmála se přátelsky (nesmí se složit, je přeci primuska!) a odfoukla si, jak to hezky zvládla. Teď ještě ty rady.
"Jako prefektka jsi povinna takové vylomeniny hlásit, přičemž o trestu rozhodně někdo výše postavený. Můžeš zabavovat věci od Taškáře a podobné zakázané věci - četla jsem, že se prý každých sedm let najde někdo, kdo by si zahrával s mnoholičným lektvarem. Ten bys samozřejmě musela okamžitě zabavit. O trest už by se postaral některý s profesorů. Hlavně ale musíš jít příkladem těm mladším - na to se vy dvě skvěle hodíte, protože jste schopné, chytré a milé. Máš na starost hlídat kázeň ostatních, přičemž já, ehm, primuska (nezaslouženě, mám dojem), si budu pro změnu hlídat tebe. Kdybys měla nějaký problém nebo nevěděla, jak se zachovat, můžeš vždycky mluvit se mnou. Nikdo nechce bonzovat kamarády, že jo, tak je to někdy dost ošemetné. Hlavní je, řídit se vlastním svědomím." dokončila velice vyčerpávající proslov celá nešťastná z toho, že určitě něco hrozivě pomotala. Ona nemůže dávat rady, přece!

_________________

Podle toho, jak se na něj a na Thomase jeden z těch kluků zatvářil, Felix soudil, že jeho bráchu zná. A asi ho nemá rád. S tím ale Felix nemohl nic udělat a rozhodně nemohl začít protestovat, že chce do jiného kupé. "Jo, jsem, to byl brácha," odkýval Darrelovi. On s tím, že jeho bráchu z nějakého důvodu nemá rád, nic nenadělá. Thomas se navíc ani nikdy nezmínil o nějakém Darrelovi, takže ani nevěděl, jaký má jeho brácha postoj k němu.
"Felix Grayson," představil se ostatním, když se představili i oni. Snažil se je ihned zapamatovat, aby pak znal aspoň někoho mimo svou rodinu. Darrel, Andrew a Sven. To není tak těžký, jen tři jména.
Podíval se na bonbony, které mu Darrel nabízel a bohužel pro Darrela v nich poznal bonbony, které mu jednou nabízel Connor. Za to, že mu na to skočil byl na Connora uražený ještě snad měsíc. Ty mršky se nezdají, ale docela to bolí. "Ne, díky," zavrtěl hlavou. "Na můj vkus jsou moc kousavý."
V tu chvíli, co Darrel nabízel kousavé bonbony mu došlo, že Darrel bude asi trochu průšvihář. A že asi nebude v Mrzimoru, protože tam jsou prý jen šíleně milí lidi a kousavé bonbony šíleně milí lidi rozhodně nenabízí. "Vy všichni už jste v Bradvicích byli?" zeptal se pak. Jasně, Darrel s Andrewem vypadali, že rozhodně nejedou poprvý, ale nechtěl se ptát jen Svena, aby ho to třeba neurazilo.

_________________

Gweeny se v kupé usadila velice rychle. Cítila se jako hrozně velký mazák, šla přece už do druháku! Těžko k uvěření, že do jednoho vyšší prváci jí připadali jako prťata. Svůj sebevědomý pocit na ní byl i vidět - pohodlně si sedla k oknu, skoro lehla, pustila Gandalfa z klece a ten si sedl vedle ní. I tak bylo na sedadle dost místa pro dalšího člověka. Vytáhla z tašky Bertíkovy fazolky a zamyšleně jednu zkoumala proti světlu, když se do její kupé začal cpát jakýsi kufr.
"Čauky!" pozdravila svou nejlepší kamarádku Kath s úsměvem od ucha k uchu. Hodila do sebe fazolku a trochu se narovnala. "Tys mě hledala?" zeptala se potom s hraným podezřením. To byla samozřejmost, že jí hledala, ne snad?
"Je super, že zase jedem do Bradavic!" zazářila Gwee naprosto upřímně. Je normální, že se člověk takhle těší do školy? U mudlů ne, jak stačila vypozorovat, ale ti tam mají samé nudné předměty. A nemají famfrpál! "No, tak, koště, samosebou," řekla a loupla očima nahoru, kde se na polici nacházelo její koště v cestovním obalu, aby se jí náhodou nepoškrábalo. I když nejnovější Nimbusy proti tomu mají docela dobrou ochranu.
"Já jsem si sbalila víceméně hned na začátku prázdnin, před mistrovstvím a Kamelotem, takže myslím, že mi možná něco chybí," přiznala se Gweeny popravdě. Potom pohladila Gandalfa láskyplně po hlavě. "Kdyby jo, pošlu Peruťáka, on mi to donese. Chceš fazolku?"
Gweeny byla plně připravená dát se do řeči o tom, co dělali o prázdninách, diskutovat o letní dřevárně na hradě i o skotském vítězství na mistrovství světa ve famfrpálu, a do kupé právě strčil nos další její spolužák z ročníku. Mrzimorský brankář Benedict.
"Čau," pozdravila ho Gwee přátelsky. "Ne, vadit tu určo nebudeš," ujistila ho potom a mávla rukou směrem k sobě, v gestu "jakože pojď dál". Benedict si uložil kufr a posadil se. S mrzimorskými se parádně povídalo, protože bylo málo lidí, kteří byli svým způsobem tak ukecaní jako ona.
"Prázdniny byly čuprový! Byla sem na mistráku na Novém Zélandu, a samozřejmě, Skotsko vyhrálo!" pochlubila se vlastenecky a hrdě při tom vystrčila bradu dopředu. Jen ať protestujou! "A pak jsem taky byla ve škole na dřevárně, na Kamelotu. Říkám vám, nechoďte k vrbě mlátičce moc blízko!" zazubila se vesele a hodila do sebe další fazolku.
"Chceš?" nabídla Benovi, a jestli Kath chtěla, i jí. Měla jich opravdovou zásobu, protože Patrick byl tak hodný a koupil je pro ní na Příčné.
"Na prvňáčky se docela těším," připustila potom. "Asi s nimi budeme mít nějaké hodiny... A co, těšíte se oba na famfrpál? Letos vás totiž určitě porazíme," usmála se na ně přátelsky. Nemůže přece nechat Kath, aby jí za Mrzimor nastřílela další branky.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

C2

Simonovi připadala ta první světlovlasá dívka poněkud odtažitá, jako by žila ve svém světě, kam si jen tak někoho nepustí. "Mě taky," usmál se snaživě, jakože jeho taky velice těší, že ji poznává. Však to taky byla pravda, a následující její věta ho navíc úplně nadchla. "Do Zmijozelu? A jaké to tam je?" Neskutečně ho totiž zajímalo cokoli, co se týkalo Bradavic - chtěl vědět, do čeho jde.
Sophie přijala jeho pomoc, což chlapce sice moc nenadchlo, její kufr vypadal ještě větší než jeho, ale přesto hrdinsky vstal a s vynaložením veškeré síly nadzvedl zavazadlo (i se Sophiinou pomocí, čímž se nikdy nikomu chlubit nebude) do prostoru nad sedadly. Padl na své místo a těžce si oddechl. "Je tam. Nemáš vůbec za co, Sophie, vždyť to byla maličkost." Ano, hračka. Hračka, ze které ho trochu cuká v paži.
Sophie pak s nezvyklým zájmem pozorovala jeho krysu. Simonovi bylo trapné, že on si její kočky všiml jen okrajově, navíc jen proto, že ani ona nespustila oči z Grelot. Grel byla jednoduše populární. "No jo, ona mě žádná ucházející jména nenapadala," přiznal s pokrčením ramen. "Jasně," souhlasil pak s tím, aby si dívka Grelot pohladila, a jestli chtěla, mohla si ji klidně na chvíli vzít. Jen ať ji nedává moc blízko k té kočce. Chtěl si napravit reputaci a projevit zájem zase o jejího mazlíčka, ale jaksi ho nenapadaly žádné další otázky. V kočkách se prostě nevyznal. Proto se alespoň otočil na Charlotte. "A ty máš nějaké zvíře?"
Mio, jak příchozího chlapce oslovila Sophie, pomohl s kufrem Charlotte a jeho kocour se mezitím seznamoval se Sophiinou kočkou. Jestli už se ovšem neznali, že. Simon se nad Miovými následujícími slovy pobaveně pousmál. "To už by nás nic nezachránilo, ty kufry mají snad tunu. A ten Sophiin dvě."
Poté, co se Mio posadil a představil, vytáhl Simon Bertíkovy fazolky, co mu zbyly z domu, a nabídl ostatním. "Dáte si? Než přijede vozík. O něm mi rodiče hodně vyprávěli, kdykoli jsem se zeptal na vlak, mluvili o vozíku se sladkostmi," ušklíbl se.

Mimo herně:
Omlouvám se, nic moc post, nemám slinu, nejde mi to

_________________

| +

"Cože?"

„No, asi je. Já ji v podstatě kromě jména ani neznám,“ zareagovala Sus na Leeovu poznámku ohledně prefektury Joann. „Až se vlak rozjede, tak bychom se třeba mohli jít podívat, kdo další dostal tu zodpovědnost, hm?“ navrhla posléze Mrzimorka a zatvářila se tázavě. Na chvilku vykoukla z okýnka, jestli třeba někoho nezahlédne, ale pak to zase vzdala. Prostě se to tam pořád ještě moc hemžilo. „A taky by mě zajímali letošní primusové, protože tady asi na rozdíl prefektů mě v podstatě nikdo nenapadá,“ broukla Susan a nepatrně svraštila obočí.
„Však on to zvládne. Chtěla jsem říct, že když jsem měla jet poprvé já, tak jsem na tom byla úplně stejně, jenže já se naopak nemohla dočkat a spíš jsem popoháněla vlak, ať se konečně rozjede,“ pronesla Susie a koutky úst jí zacukaly do úsměvu. „Bráchu jsem od sebe naopak ještě odstrkovala, ať jde pryč, že si kvůli němu neudělám žádné kamarády. První jízda je – kromě toho následnýho zařazení do kolejí – na seznámení nejlepší,“ dodala, přičemž zlehka pokrčila rameny. Co si pamatovala, tak s něčím takovým vážně neměla problém a svou první cestu do Bradavic si náramně užívala. „Co ty, pamatuješ si, jak vypadala tvoje první cesta? Nějaký zážitek, co fakt stojí za zmínku?“ nadhodila Sus a zvědavě se na Leeho zadívala, na rtech jí přitom neustále pohrával úsměv. „Každopádně jak jsem ti slíbila už předtím, kdyby Mickeyho klobouk zařadil do Mrzimoru, dám ti na něj pozor, o to se bát nemusíš,“ broukla a zatvářila se povzbudivě, protože na Liamovi bylo zcela jasně vidět, že má o brášku starost.
„Meg? Ta už nejspíš dělá oči na AJe. Chtěla teda jet se mnou, ale já chtěla vyzkoušet tyhle prefektský kupéčka. Ale slíbila jsem ji, že se za ní zastavím, takže to pak asi budu muset udělat, nebo mě přetrhne jako hada. Když je naštvaná, vypadá vážně děsivě,“ zašeptala Susan a spiklenecky na Liama zamrkala, přitom se snažila tvářit rádoby ustrašeně. „Ale hlavně jí neříkej, že jsem něco takového řekla,“ dodala nakonec a tentokrát už se zazubila. Po Liamově vzoru si pak též natáhla nohy před sebe a hlavou se opřela o jeho rameno. „Hmm, Lee? Dostanu pak nějaký to odškodný?“ prohodila Susan po chvilce, v hlase jí přitom znělo zřetelné pobavení. Když už jí to předtím Liam přislíbil, určitě by si to nenechala ujít, žeano.

_________________

Neříkala jsem si, že si budu číst? V klidu a pohodičce? Tohle zrovna nevypadá za perfektní start k mému plánu… sbohem atlase léčivých rostlin… usoudila smutně při sledování svých spolusedících, ale budiž… teď už to řešit nehodlala. Ha! Konečně nebudu v Bradavicích vyhukaný nováček… mno, ztracená budu stále, ale budou i ztracenější a vtipnější než já, takže to bude rozhodně lepší. Vlastně se celkem těším, jak se malí, to označení použila i přes fakt, že její výška rozhodně nepatřila mezi ty, díky kterým by v davu vyčnívala a tedy bylo pravděpodobné, že respektu se jí nedostane tak či onak, budou ztrácet a ty zákeřné obrazy budou zas překřikovat své instrukce, takže z toho budou všichni ještě více zmatení a do toho Protiva… mno, vlastně to bude celkem fajn komedie, jak tak nad tím uvažuji, její mírně škodolibé myšlenky jí zaměstnaly po dobu, než její dva spolucestující nehodili svá zavazadla nahoru, takže je mohla klidně ignorovat bez toho, aby potlačovala úšklebek nad snahou.
Ne, že by to pak bylo o mnoho lepší – Ach, krysy jako téma dne… úžasné, usoudila, raději nechala svůj neupřímný úsměv zmizet, než by jí začaly bolet koutky a předstírala, že poslouchá. Ona si vážně chce pohladit to… zvíře? Brr… určitě to kouše. A líná. A vůbec… své myšlenky si však nechala pro sebe, jako ostatně vždy. Naopak, kočka jí připadala jako daleko příjemnější společník. Nebyl to sic taktéž mazlíček dle jejího gusta – moc neposlušná, moc svobodomyslná, moc neužitečná – ale bylo to lepší než jiné alternativy. A proč všichni tahají do školy zvířata? Zvláště, když jsou to zvířata, která by se občas moc ráda navzájem sežrala… může sova sníst kočku? zvažovala, zda potravní řetězec funguje na dostatečném propojení, či nikoliv, ač se navenek tvářila, že jí velmi zajímá ono chlupaté stvoření na klíně Sophie. „Je krásná,“ pronesla jen tak mimochodem, snad jen proto, aby opravdu přesvědčila své spolucestující, že je neignoruje. A já je vlastně ani neignoruji, jen mám zajímavější myšlenky na zpracovávání, než… cože to o té kočce říkala? No, to je šumák…
Naopak Mio, který se k nim přidal později jí rozhodně připadal sympatický. Možná proto, jak mluvil. Jo, a taky se nerozplýval nad krysami… a nabídl pomoc. A to se cení! usoudila, obdařila klučinu zářivým úsměvem, byť ten k očím bohužel dosud nedoputoval a zavrtěla hlavou. „Ne, jen pár bichlí navíc, které si nesu s sebou,“ zavrtěla hlavou, vyhoupla se ze sedu zpět na nožky, aby klučinovi alespoň pomohla utáhnout tu těžkou kraksnu, kterou s sebou vláčela. Chtělo by to umět nějaké kouzlo. Tedy, Wingardium ovládám, ehm… jakž-takž, ale chtělo by to spíše, abychom mohli ta kouzla běžně používat. No vážně! K čemu je čarování, když vám jej mimo školu povolí až někdy… v sedmnácti. To nedává smysl! Ne, že by dosud neměla názor na kouzla nepříliš kladný, ovšem rok v Bradavicích stačil na to, aby jí její názory trochu… poupravil. Tedy spíše začal přetransformovávat celou její dosavadní výchovu k racionalitě a normalitě.
Miův smysl pro humor jí mnoho nepověděl. Nu, nebyl zrovna tím, který by Charlotte preferovala, pokud vůbec něco takového jako humor u této mladé Zmijozelky existovalo, každopádně, mírně se pousmála, jak jí radil jakýsi vnitřní hlásek v hlavě a po představení zbylého spolucestujícího pronesla jen tak mimochodem: „Taktéž mě těší,“ jak to měla ve zvyku. Vlastně jí celkem překvapovalo, že ostatní, byť nováčci, tedy mladší rozjuchaní studentíčci, jsou poměrně v klidu. Pravda, já si všímám běžně jen extrémů, takže možná takových je více, jen já dosud neměla důvod nějakého… postřehnout, zaznamenat, vnímat… „Přesně tak, Zmijozel,“ kývla, avšak pak se trochu zamračila nad jeho dalšími slovy. „Řekla bych, že spíše jsou Zmijozelští nejméně pochopení. Ale pochybuji, že by jinak byli o něco horší než ostatní – třeba takoví Nebelvíři jsou obecně dost… nepříjemní,“ začala svou kolej bránit, „vlastně pokud člověk nechce skončit po uši v problémech, je lepší se jim vyhýbat,“ vysvětlila. Jo, a Havraspárští jsou taky na hlavu. A Mrzimorští… jo, těch moc neznám. Většina z nich je moc nevýrazných, abych si je pamatovala… asi… tedy až na tu zvláštní mokrou osobnost, která rozhodně šílená byla! A divně mluvila… anebo ta divná holka z knihovny! „Ale myslím si, že není dobré soudit knihu jen podle obalu,“ ukončila svůj proslov nakonec a sama se podivila nad tím, jak dlouho vlastně mluvila. Nakonec však nad tím jen pokrčila ramínky. Ovšem očividně, někteří byli Zmijozelem naopak nadšeni – viz Simon. „Řekla bych, že jsme poměrně zajímavá parta, každopádně obrázek si každý musí udělat sám,“ pronesla se zazubením a kdo ví, čeho tím chtěla jen dosáhnout.
Když se dostalo zpět ke zvířatům – ne, že by to Charlotte zrovna nadchlo – tak jen pokrčila rameny nad otázkou ohledně toho, zda nějaké má. „Očividně ne,“ broukla jen, protože nevěděla, co k tomu dodat – Když tady jsou všichni takoví zvířomilci! Mohla bych si s sebou tahat alespoň nějakou kytku… ale jedině normální, ty kouzelnické bývají agresivní… a mamka by nebyla nadšená… usoudila přitom.

Mimo herně:
// Tuším, že bude moudré číst asi jen přímou řeč... nějak často se ztrácím v myšlenkách... ups.

Protože nástupiště se začínalo slušně vylidňovat od studentů a na peróně zůstávali už jen rodiče a příbuzní, Arsen si pospíšil, našťouchal svůj kufr mezi zavazadly a rychle nastoupil na schůdky, aby se z nich naposledy rozhlédl po nástupišti. Nikde nikdo (teda kromě solidního davu). Kupodivu bez škobrtnutí zacouval dovnitř a pustil se napříč vagónem...


Nasáčkovat se rovnou do áčka, což by ho okamžitě prásklo, považoval za špatný nápad, takže prošel kolem kupé, v němž se v nevyslovené shodě sešli snad samí prváci, a s rozpačitým zazubením rovnou pokračovat dál. Minul dvě starší zmijozelky, kam by si sedl tak možná Cassidy. Arsen zvedl ruku na neutrální pozdrav a šinul si to bohorovně dál.
Další narvané kupé a v tom za ním byl konečně někdo povědomý.
"Čau, Matte, Tess... Jane," vylovil s mírnými obtížemi z paměti jméno zmijozelského děvčete. "Jaké byly prázdniny?" Spolkl otázku "neviděli jste Riley? Patricka?". Mrkl na poslední volné místo a trochu se podivil, že tam nevidí Arianu. Tak nějak pochytil, že ona a Jane bez sebe pomalu nedají ani ránu. Taky ho samozřejmě napadlo, že by si místo zabral, ovšem ve vedlejším kupé zblýskl povědomou zrzavou kštici, takže jen s úsměvem mávl a posunul se beze spěchu ještě o kousek dál.
"To je nějaký týmový sněm beze mě?" zazubil se na Casse a Tamsin a opatrně se sklonil, aby hlavou nenarazil do sníženého stropu nade dveřmi. Bez ptaní žuchl na jedno volné sedadlo.
"Neplánujete mi pláchnout do skotskýho týmu, že ne?" Nezávazné vtipkování na chvilku odložil stranou, když se snažil přijít na to, co se mu na obou nezdá. Něco bylo jinak. Jinak ale zdrceně vylovil z kapsy ponožku (tu, ve které měl schovaný odznáček), a hodil ji bez bližšího komentáře se skoro pohřebním výrazem Cassovi.

_________________

Flanna už to čekání na peróně moc nebavilo, ale hlavní motivací pro definitivní vykročení k vlaku mu nakonec byla prostá obava o to, že už by se pak dovnitř taky nemusel vejít. Aurora už byla nejspíš někde nastoupená a jenom si ji nevšiml, holt ji pozdraví až u kočárů nebo později.
Prostě pokrčil rameny, pomalu se vydal k prostřednímu vagónu jako vždycky a spořádaně nastoupil. Naděje, že by někde našel volné kupé, nechoval ani chviličku, ovšem skutečný stav věcí ho stejně trochu překvapil a den mu to ani trochu nezlepšilo.
Už už se chtěl nakvartýrovat do prvního kupé po cestě, protože tam viděl jen jednoho spolužáka z nižšího ročníku a tu jeho kamarádku z Mrzimoru, ale naštěstí trochu zaváhal a všiml si i osoby třetí, toho růžového buzíka. A jakkoliv byl tolerantní a všechno, z představy, že s ním sedí v jednom kupé zrovna Flavius, se mu udělalo mírně nevolno.
Takže vykročil dál a málem sebou šlehl, protože tam trůnila Amarilla a on s sebou neměl svěcenou vodu ani dřevěné kolíky. Možná tak trochu česneku by ve svačině našel, ale i o tom silně pochyboval, protože mu teta nejspíš nachystala jenom uzené ryby. V lepším případě uzené.
Snažil se být neviditelný a rychle postoupil o kupé dál, kde oknem zahlédl Darrela, což rovněž kvitoval rychlým mentálním lolnope a pokračoval v exkurzi vagónem hrůzy. To už ho stihlo napadnout, jestli není něco v nepořádku s ním, ale než stačil přijít s jakoukoliv odpovědí, spatřil spásu v podobě Ariany. Což možná zní trochu divně, ale pokud si Flann mohl vybrat mezi buzíkem, Satanovou pravou rukou, nebelvírským kašparem a trhlou spolužačkou, bere vždycky to poslední. Nehledě na to, že mu dala kočku a mohlo by ji zajímat, jak se jí daří.

C3

Lehce nesměle otevřel dveře do kupé, přesvědčil se, že někde v rohu není schovaný praktikant Blake a opatrně vkročil. Ariana vypadala poněkud hladově, ale Irčanovy pozorovací schopnosti v tomhle ohledu za moc nestály, takže se mu to možná jenom zdálo.
„Ahoj, můžu?“ zeptal se, ukázal na jedno z míst ve volné řadě a skutečně čekal na odpověď. „Všude jinde je obsazeno cirkusem nebo silama pekel,“ vysvětlil erudovaně, doufal, že to pochopí, a pokud dostal svolení, rychle se nasáčkoval dovnitř. Uklidit kufr nebyl už po předchozích jízdách žádný problém, položit baťoh se Šunkou na sedadlo zvládl i napoprvé. Netušil, jestli je podle bontonu vhodné začínat konverzaci vytažením kocoura, ale tentokrát mu to přišlo jako fér nápad.
„Hele, Šunko, kdo tu je,“ pravil, vytáhl z batohu kočku, která byla podle všech měřítek mrtvá, a nasměroval jí hlavu k Meow na Arianině... ehm, hrudi.
„Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne,“ citoval kocour Ralpha Emersona, aniž se probudil, a Flann tak považoval znovushledání rodiny za úspěšné.
„Trošku mi na Islandu zlenivěl, no,“ komentoval to a znovu pokrčil rameny, „ale aspoň jsem ho nemusel učit hrát mrtvolu, má na to talent po mámě.“ Sedl si co nejblíž k uličce, což bylo fakt jenom náhodou úplně na nejvzdálenějším místě od Ariany, a po očku koukal ven na nástupiště. Ne že by si nechtěl povídat, spíš ho moc nenapadlo jak začít, a hlavně pořád doufal, že venku zahlédne Auroru.

Obvykle jsou to možná princezny, kdo vyhlíží prince, ale někdy je prostě potřeba to v zájmu rozbíjení stereotypů prohodit...

_________________