„Díky moc,“ usmál se Mickey vděčně, když mu Dan povolil si přisednout. „Taky mě těší,“ broukl poté, když si vzájemně stiskli ruce. „Je roztomilá. Já jsem taky chtěl kočku, ale brácha je na kočky alergický, takže jsem si vybral žabáka.“ Při těch slovech Mickey otevřel krabici na klíně a nechal Daniela nakouknout. „Ale ještě nemá žádný definitivní jméno, nic mě nenapadlo,“ zamumlal posléze a přitom se zatvářil trochu nespokojeně, protože ho ta skutečnost trápila. Popravdě měl nápadů hned několik, ale nic mu zatím prostě nesedlo.
Když se ve dveřích kupé objevil Olaf, Mickey ho pozdravil a pak se tázavě zadíval na Daniela, protože přece jen byl v tom kupé první a Michael se rozhodl nechat hlavní slovo na něm. Ten ale proti přisednutí očividně nic neměl, a tak se Mickey zadíval na Ollyho, jak se usazuje, a tvářil se přitom trochu zvědavě, protože někdo s modrými vlasy se taky nevidí jen tak často. „Já jsem Mickey. Michael. Sheppard.“ Představil se pak i jemu, přičemž se přátelsky usmál. „Taky nastupuju do prvního ročníku. A náhodou ježdění vlakem je úplně super, já tak jezdím moc rád,“ ujistil Michael Olafa, že na jízdě vlakem nic není a tak nemusí mít strach. Než se stačil ale dál rozmluvit, v kupé se objevil další chlapec, u kterého si Mickey uvědomil, že ho vlastně zná. „Ahoj, Tarene,“ pozdravil ho a i jemu věnoval jeden přátelský úsměv, protože si zřejmě pořád trochu naivně myslel, že je Taren vlastně docela fajn.

_________________

Lee se docela dobře bavil tím, jak se Susan červenala, ale nedával to naštěstí moc najevo. Prozrazovaly ho jen veselé jiskřičky, co mu skotačily v očích, a to, že mu občas zacukaly koutky úst pobavením. „Nemohlo to bolet, Sus, nebuď simulant!“ opáčil a zakroutil hlavou. „Já mám tvůj nosík rád, nic bych mu neudělal. Ale jestli chceš odškodné, možná, že nějaký fakt dostaneš,“ pronesl, tajuplně se uculil a zavlnil obočím. Merlinví, co tím měl na mysli. Ale když na něj ona může vyrukovat s tajuplným bonusem k těm sladkým taštičkám, může se on vytasit s tajuplným odškodným, ne?
Vděčně se pousmál, když ho Susie ujistila, že to prefektování určitě zvládne, a dlouze se na ni zadíval. „Díky, Susie. Snad to nějak půjde,“ pokýval hlavou. Po tom, co mu řekla, se cítil o něco lépe. Víc odhodlaně, víc sebejistě. V hloubi duše možná tušil, že není tak špatným adeptem, ale sám sobě to odmítal přiznávat. Když tutéž domněnku ale zaslechl i od Susan, usoudil, že na tom zřejmě něco bude. A že se s novými povinnostmi nějak popere.


V kupé Lee uložil svoje krámy tak, aby nijak nepřekážely, a pohled pak stočil k Susan. Protáhl se, přičemž se prohnul v zádech a triko se mu trochu vyhrnulo nahoru, ale pak poslušně přešel k té své blondýnce a uvelebil se na sedačce vedle ní. „Joann? Tak to je docela fajn,“ zkonstatoval. Jo sice příliš dobře neznal, ale na Kamelotu se mu jevila jako celkem fajn osoba. „Já jsem nikoho dalšího neviděl, takže vůbec nemám přehled, kdo další má letos odznak, no,“ zamumlal a pokrčil rameny. Trochu ho ta neinformovanost štvala, ale věděl, že se nejpozději na zařazovací slavnosti dozví, kdo další má tu čest nosit prefektský odznak.
„Brácha je z toho pochopitelně docela vyjukanej, chudák,“ odvětil na její otázku a nepatrně se ušklíbnul. „Ptal se mě, jestli nepojedu s ním, ale já chtěl omrknout tenhle vagón. A taky jsem tak trochu chtěl, aby zkusil zapadnout mezi ostatní špunty. On tu zatím nikoho nezná,“ vysvětlil. „Jsem fakt zvědavej, do jaký koleje se dostane, ale taky se toho trochu děsím.“ Lee z toho byl možná ustaranější, než Míša sám, protože mu na bráškovi vážně moc záleželo a chtěl, aby se měl co nejlépe. A hlavně, aby měl v koleji spoustu přátel a nikoho, kdo by mu mohl dělat problémy. Kolej přece měla být tak trochu druhá rodina.
„Kde máš vůbec Meg?“ zeptal se Lee po chvilce. „Si jí dala košem?“ prohodil vzápětí a pobaveně se uculil, když si představil, jak se zrzka asi musela tvářit. Zlehka šťouchnul Susie do boku, načež se na sedačce pohodlněji uvelebil a natáhl nohy před sebe.

_________________

Matt se prodíral společně s Tess k vagonu, a když zaslechl její otázku, zavrtěl hlavou. „Něco jsem říct musel, když si ze mě kvůli to-ehm, totiž no, jo.“ Zrudl, aniž by měl potřebu dodat svojí větě nějaký smysl, který začala kvůli jeho zpanikaření postrádat. Omluvně se na Tess pousmál a zapadl do vagonu, aby našel nějaké volné kupé. Jenže očividně natrefil na vagon, ve kterém chtěli sedět všichni, takže v kupéčkách bylo narváno. Tedy, ne ve všech, ale když si všiml Ariany, rychle si pobyt v jejím prázdnějším kupé rozmyslel. Posledně z toho měl málem infarkt a pochybovat, že se od té doby její zombie kočka naučila chovat normálně. Bylo mu to na jednu stranu trochu líto, protože by Arianě rád pochválil práci na postu chytače, ale taky byla trochu divná a tak jí jen s nejistým úsměvem mávl. „Tady je plno, koukem jinam?“ Otočil se k Tess se spíše řečnickým dotazem, protože zamířil dál do vagonu B. Tam to ze začátku sice vypadalo obdobně a měl trochu problém projít uličkou, ale nakonec našel volné kupé a spokojeně zaplul dovnitř.

B4

Když se usadil a Tess taky, váhavě se na ni zadíval a podrbal se ve vlasech. „Hm, to, Tess, víš… promiň za naše, ale já jim vždycky po příjezdu ze školy vyprávím, jak ti to – teda vám, vám všem – v týmu jde a oni to prostě musí komentovat.“ Pokusil se jí to opět celý rudý vysvětlit. Ještě plácni něco inteligentního, Matte, fakt. Bude si o tobě myslet, že jsi uplnej magor, co by místo do Bradavic měl chodit do zvláštní školy pro mentálně zaostalé.

_________________

„Super, já jen jestli sis to nerozmyslel,“ uculila se Addy spokojeně a co opravdu nečekala, bylo, že by jí Charlie pochválil šaty. Zatvářila se zaskočeně, maličko zčervenala ve tvářích, a sklopila oči k zemi, což bylo sice děsně trapné, ale Addy si v tu chvíli nedokázala pomoct. „Díky,“ špitla potěšeně, odkašlala si a pak se na Charlieho znovu zadívala. Samozřejmě, že to mohl plácnout jen tak, ale důležité bylo, že jí ty šaty pochválil, ať už k tomu měl jakýkoliv důvod.
Jakmile Charlie navrhl, aby šli najít nějaké kupé, přikývla a hned se rozhlédla, kde jsou nějaké nejbližší dveře, kterými by vtrhli dovnitř expresu. Pak si ale vzpomněla, že Charlie není zrovna fanda stísněných prostor a původní záměr nacpat se do nejbližšího vagonu zamítla. „V posledním vagonu většinou bývá volno. Nikomu se tam nechce chodit. A tyhle podle uliček vypadají dost plně,“ sdělila mu a tázavě se na něj zadívala. Nechtěla ho obírat o možnost potkat nějaké spolužáky, ale taky ho nechtěla tlačit přeplněnou uličkou. Pokud neprotestoval, vydala se společně s ním vagonu E, kam po chvilce zapadla a hned zabočila do prvního kupé (E1), které bylo volné přesně tak, jak předpokládala. Uvelebila se na sedačce a vyčkala, než to samé udělá i její společník.

_________________

B2 (Eirlys, Médea)

Médea se pousmála nad celkem vtipně sarkastickou odpovědí Eirlys. Ne, opravdu neměla v povaze někomu vymlouvat díru do hlavy, naopak, sama takové jedince nemohla vystát. Poslouchat něčí prázdné tlachání se jí jevilo jako nejvyšší ztráta času. Eirlys jí ale byla sympatická (což bylo všeho všudy poprvé, kdy takový dojem nabyla z někoho ze spolužáků). Ta léta v Bradavicích hrozně utíkala a i její spolužáci ze sedmého ročníku před očima dospěli.
"Neboj, to u mě určitě nehrozí." odpověděla dívce napůl pobaveně a napůl s vážnou tváří. Teprve, když se Eirlys zeptala, zda by nemohla z přepravky vypustit svého mazlíčka, si Médea všimla nádherného maguára. Damien, její výr, byl z domova zvyklý na nejrůznější zvířata a tvory, proto Médea řekla, "Jasně, jen ho nech protáhnout, Damien má zvířata rád. Stejně jako já. Můj otec je expert na kouzelné tvory a doma jich máme požehnaně. Tvůj maguár je vážně krásný. Líbí se mi ty velké uši."
Ostatně, přemýšlela Médea, Damien by klidně mohl do Bradavic doletět napřed sám, vždyť cestu zná - tuhle trasu během školního roku létá neustále. Proto z tohoto náhlého popudu otevřela dvířka klece a Damiena vypustila z okna. Několik prváků na nástupišti sebou polekaně trhlo, když jim nad hlavou proletěla obrovská sova. Médea se za ním chvíli dívala a pak se otočila zpět k Eirlys. "Takhle to pro něj bude lepší. Hmm...jaký máš pocit z poslední cesty do Bradavic?"

Olafovi se ulevilo, když mu Daniel dovolil, aby se uvelebil v jejich kupé. Aspoň tedy nehrozilo, že bude muset stát v chodbičce, kde by to určitě nebylo příliš pohodlné. „Díky,“ zamumlal a vděčně se pousmál. „No, živějšího… něco, na co se dá hopsat,“ vysvětlil, jak si představuje živou hudbu, a pokrčil rameny. Neuměl své představy přenést do slov, takže pochyboval, že si pod tím Daniel zvládne představit totéž, co on. Ale což, na tom přece tolik nesešlo.
Když se ho Daník zeptal, jak přišel k těm modrým vlasům, Olly znovu pokrčil ramínky a nejistě se pousmál. „No, já jsem se s tím narodil. Jsem metamorfomág. Není to žádné kouzlo, nebo tak, prostě je to vrozené,“ vysvětlil, tentokrát pečlivěji, než to dělal obvykle, protože už pochopil, že ne všechny hned napadne, že nemá vlasy obarvené obyčejným kouzlem. Vlastně málokoho napadalo, že to má vrozené. „Vážně je ježdění vlakem super?“ zeptal se pak Michaela a obrátil k němu svůj pohled. „Tak jo, budu ti věřit,“ přikývl nakonec a uculil se jako sluníčko. „A nevíte, jak dlouho se do Bradavic jede? Nikde jsem se to nedočetl,“ postěžoval si vzápětí a krátce se zadíval z okna. „A těšíte se tam? Jako do Bradavic? Já teda jo, i když se mi asi bude stýskat po domově.“
Jejich kupé se definitivně zaplnilo, když dovnitř vstoupil Taren. Olaf mu věnoval letmý úsměv, protože ho potěšilo, že vidí známou tvář, jakkoliv se ta známá tvář tvářila nevrle. „Ahoj,“ pozdravil ho zvesela a těknul očima k Danielovi, který tohohle kluka zřejmě jako jediný neznal. „Jasně, že tu máme volno,“ broukl vřele a pohledem zabloudil k ostatním, aby se ujistil, že s Tarenovou přítomností nemají nejmenší problém. Míša vypadal v pohodě, ale Daniel se trochu mračil. Olaf ale usoudil, že ho to brzy přejde, protože Taren se možná tvářil jako kostka ledu, ale v nitru byl určitě hodný a zábavný.

_________________

Charlie se uculil jako sluníčko a zakroutil hlavou. „Ne, nerozmyslel,“ odvětil s pokrčením ramen, „myslím, že lepší společnost bych jen těžko hledal.“ Dorka byla rozhodně lepší, než kdokoliv jiný, a když budou spolu v kupé, aspoň nebude hrozit, že tam vpadne třeba taková Donna a zase do nich bude rýpat. Další takovou cestu s Donnou v jednom kupé už by Charlie asi nepřežil bez psychické újmy.
Toho, jak se Addy začervenala, si Charlie buď nevšiml, nebo to nedával nijak najevo, protože nechtěl, aby se kvůli jeho pitomému úsměvu cítila Dorka trapně, nebo tak něco. Když pak začala vysvětlovat, že v posledním vagonu bývá většinou volno, Charlie se na ni vděčně zadíval a úlevně vydechl. Měl totiž strach, že se bude muset mačkat někde s ostatními studenty, a zase to odnese. „Poslední vagon zní fajnově,“ ujistil jí s přikývnutím a společně s ní vyrazil ke zmiňovanému vagonu až na konci vlakové soupravy.
Skutečně se tam motalo podstatně méně lidí a dokonce to vypadalo, že je ve vagonu zatím prázdno. Charles dost dobře nechápal, proč se všichni cpou do předních vagonů, když tady nikdo nebyl, ale zabývat se tím nehodlal. Byl jednoduše rád, že kolem sebe bude mít dost prostoru. Jakmile vlezl do vagonu, zabočil do prvního kupé za Dorkou a posadil se naproti ní, k oknu. U okna totiž nehrozilo, že by mu bylo špatně. „Fakt nepobírám, proč se všichni cpou dopředu,“ podotknul a zakroutil nad tím hlavou. Vzápětí vytáhl sáček s barevnými bonbony a podstrčil ho Dorce pod nos. „Dáš si?“ Rodiče mu bonbony strčili do kapsy s tím, že když je bude během cesty cumlat, třeba mu nebude špatně. Charlie jim to nechtěl vymlouvat, protože to mysleli dobře, a tak si je vzal, i když bonbonům většinou moc neholdoval.
„Hele, co myslíš, budeme mít letos nějaký nový profesory?“ zeptal se Charlie po chvilce zvědavě a povytáhl obočí. O tom, že se budou střídat prefekti, věděl, ale moc ho to nezajímalo.

_________________

Algernnon se začala nudit chvíli poté, co se kufr přestal hýbat, a tak se rozhodla podívat ven.
Samozřejmě tiše a nenápadně, takže cestující v jejím kupé pocítili maximálně lehké ochlazení srovnatelné s pootevřením okna.
Ovšem to, co viděla, dokonale zchladilo zase ji. Jistě, přímo pod ní seděl ten sympatický mladík, ale i když byl nejstarší,  nebyla to moc výhra. Těm dalším třem ještě teklo mlíko po bradě a jeden z nich měl dokonce plyšáka, což hraběnku de Bray vyděsilo víc než opožděné měsíčky.
Nenápadně se stáhla zpátky do kufru a samou hrůzou, kam že to vlezla, Darrelovi namrazila učebnici lektvarů.

_________________

Růžovoučké kupé Spenc a Am(+Sutton) C5

Byla jsem fakt strašně moc ráda, že Amče nevadila má přítomnost, protože z tohohle kupé by mě stejně asi nedostala. Příval slov mi vůbec nevadil a rozhodně jsem ani neměla v plánu skákat své úža kamarádce do řeči, takže jsem jen přikyvovala hlavou, občas jsem jednoslovně vyjádřila svůj souhlas a přitom jsem se celou dobu usmívala. Moc dobře jsem totiž věděla, že dostanu příležitost se k tomu celému vyjádřit. A skákat do řeči bylo přeci strašně neslušné. Zvláště skákat Amarille.
I kdyby se Amča zářivě neusmívala, chtěla bych slyšet její další historky, protože ty její vždycky byli cool a tak, takže jsem prostě proti její další historce nic neměla. Při zmínce o Melanii jsem se pobaveně uculila na učícího Suttona a vážně jsem nechápala proč se vlastně učí. Jasně, známky a tak, ale škola teprve začínala a hlavně jsme v ní ještě ani nebyli, že.
Ohledně čistokrevných jsem s Amarillkou totálně souhlasila i když ohledně školy tolik ne. Bradavice jsem měla ráda. "Já se do školy docela těším, na kamarády a tak. I když chápu to, že se ti tam moc nechce. Takovou pozornost bych asi taky jen tak nepřežila," pokývala jsem hlavinou a pozvedla palce, abych ukázala jak je Amča skvělá, že to tak zvládá. Já bych se z toho asi po pár dech zbláznila. Sice jsem byla na trochu pozornosti zvyklá, ale to bylo právě to. Na trochu. A tohle byla až moc velikánská pozornost. "Páni. Taky bych chtěla takhle cestovat. Já jsem byla jen v Londýně a v Cardiffu, tam vlastně bydlím a jak jsem říkala docela nuda. Ze začátku prázdnin jsem hodně musela dohánět lekce z baletu. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale byla jsem z toho fakt mrtvá. Ale alespoň jsem si zahrála v pár představení. Sice to nebylo nic velkého, v devíti jsem totiž hrála hlavní roli v Louskáčkovi to bylo fakt super, ale stejně mě to bavilo. Taky jsem trávila hodně času se svými kamarády z Cardiffu, a musela jsem jim vysvětlit proč tam přes rok nejsem. Rodiče mi řekli ať jim řeknu, že studuji ve Francii. Tam jsem byla sice jen jednou, ale je to tam úžasný. Hlavně ta Paříž. A protože francouzky umím, teda ne nějak extra, ale domluvím se, tak mi to sežrali i s navijákem a hrozně mi závidí. Já bych teda strašně ráda ve Francii studovala, slyšela jsem, že i tam je nějaká kouzelnická škola," odmlčím se, abych se zadívala ven z okna a pohledem rychle vyhledala své rodiče a bráchu, kteří ještě pořád čekali než vlak odjede. "Jinak jsem se v Londýně seznámila s několika prvňáky, jeden z nich má normálně modrý vlasy. Fakt. Jmenuje se Olaf, a je strašně úža. Taky jsem se viděla se Septimusem, to je kluk od nás z ročníku, akorát chodí do Havraspáru. Je fakt strašně úžasný. Spolu jsme zkoušeli hledat nějaký krámek, kde se prodávají malý dráčci až jsme zabloudili na Obrtlou a tam.. No je to tam strašně strašidelný, vážně hrůza. Jednu holčinu, taky prvák, tam málem někdo snědl. K tý ulici se přiblížit je fakt o život. A taky tam všude běhají krysy, normálně mi jich pár proběhlo přes nohy. A lítají netopýři a nějaký hmyz, měla jsem fakt štěstí, že se mi nezapletli do vlasů. To bych asi vážně nepřežila. Byl to prostě fujtajbl a rozhodně se tam nechci znova dostat. A kdyby jsi viděla ty lidi tam, jsou fakt strašně strašidelný. A taky nosí divný oblečení, třeba tam měl jeden chlápek pásku přes oko jako nějaký pirát, no chápeš to? V dnešní době si hrát na piráta," otočím se s menším úsměvem zpět na Amarillu. Chtěla jsem jí ještě říci, že jsme tam se Sepem potkali profesora Charmella, ale.. Raději jsem se to rozhodla držet v tajnosti. Co kdyby mi pak něco prófa udělal? "Taky jsem si koupila sovičku, tam jsem se taky potkala se Sepem. Potom mi táta dal pár lekcí ohledně houslí, což bylo taky strašně moc super. Akorát je nemám sebou no. Za to mám, ale cello, co už super je. Na to hrát umím. Škoda, že jsem si nemohla vzít sebou i klavír, akorát ten bych nikam nešoupla no. Ale možná bych mohla zajít za ředitelem, a ten by do Bradavic nějak ten klavír dostal. Což by bylo fakt strašně moc úžasný. Ještě lepší by bylo kdyby byl v naší společence, ale když si vzpomenu na ten vchod.. No prostě by tím ten klavír neprošel, no," dodám s pokrčením ramen a menším úsměvem. "Jo čistokrevní jsou fakt hrozní, vůbec nechápu proč se tak chovají. Jednou se u nás taky projevili ty schopnosti, tak co je jim do toho, že máme nečistou krev? No to ještě nevím, co by jsi chtěla po škole dělat ty? Jako profesorka v Bradavicích asi teda vážně ne-e. A navíc, zrovna lektvary mě fakt nebaví. Vždyť házíš jen různé věci do kotlíku. A některý jsou fakt strašně moc nechutný. Ale třeba takový OPČM je skvělý, hlavně ten profesor je docela v pohodě no. Kouzelné formule mě taky baví, ale Studia mudlů jsou úža. Teda jako o nás už všechno vím, že jo. Jenže ten prófa je strašně hodnej a tak. A jak jsme dělali toho sněhuláka a dostali tu fotku? To taky bylo strašně hustý. Ale tak chtěla bych možná dělat baletku, jako fakt profesionálně jako moje mamka. Je to fakt úža. Dělá různý představení, má spoustu kamarádů a pořád skvělou postavu. Akorát musí odejít dřív do takového toho, jak se to jmenuje.. Důchodu, jo to je ono. No chápeš to? Ale tak myslím, že to za to stojí. Mamku to baví, mě taky a hlavně tam jsou i úplně boží kluci, fakt," vesele se uculím a posunu si trochu brýle.

Mimo herně:
Asi ti dlužím imaginární pivo, co?

_________________

Tak. Sednout jsem si mohl, což jsem taky hned udělal, a protože jsem měl vážně strašně moc mrzimorskou náladu, culil jsem se na ležícího Darrela co to šlo. Ne že bych se jindy neusmíval, ale dneska se jede do Bradavic a hlavně už jsem seděl ve vlaku. Takže sluníčkovou náladu jsem měl o to více. "Jo, Mrzimor. Měl bych tady nějaké mít. Ale nebude jich moc," hlesnu s pokýváním hlavy a dám se i hned do hledání. "Klidně je sněz všechny, snídal jsem. Balil jsem totiž už pár dní předem. Doufám, že jsem si zabalil všechno," podám mu jeden balíček sušenek, které mi ještě předtím než jsme odešli z Kotle, dala mamka kdybych měl hlad. Další balení jsem měl v kufru, ale vůbec jsem netušil kde, takže si s tímhle balíčkem musel Nebelvírák vystačit. A pokud jsem si dobře pamatoval, během cesty tudy určitě bude procházet ta hodná paní s vozíčkem, která prodávala spousty sladkostí. "Těší mě. A ty jsi z.. Nebelvíru?" Zeptám se trochu nejistě s obrovským úsměvem, šťastný, že už za chvíli budeme vyrážet do Bradavic. Merline, jak já jsem se těšil.
"Jo, líbí se mi. Jak vlastně dopadlo mistrovství? Letos jsem se tam nedostal," zeptám se vesele a chytnu plyšovou zlatonku, abych si jí mohl pořádně prohlédnout. "Neboj se, nezničím jí" zazubím se a hodím Darrelovi plyšáka zpět. "No jasně sedej," kývnu hlavou a posunu se více k oknu. Tohohle klučinu jsem neznal což znamenalo, že je buďto prvňáček nebo druháček. "Andrew Brown," představím se ještě rychle a podívám se ven z okna. Rodiče jsem nikde neviděl takže už asi odešli pryč. Ani jsem se jim nedivil, rozhodně bych nechtěl čekat tam venku. Vážně ne.
To už do našeho kupé vrazil někdo další, táhnouc za sebou svého bratra. "Ahoj, jasně že jo," Darrel podle všeho toho staršího, který zas hned odešel, znal. Já měl tu smůlu, že jsem znal maximálně tak Nebelvíráka. V tuhle chvíli se mi i vybavilo, že tenhle kluk šel na hodinu bylinkářství jen v boxerkách což bylo prostě něco na co nešlo zapomenout. Tak. "Jsem Andrew," dneska jsem říkal své jméno potřetí a tušil jsem, že ho ještě několikrát zopakuji na slavnosti. Na nabídku černých bonbónů jsem jen zakroutil hlavou. Za prvé, bylo nebezpečné si brát věci od Darrela a za druhé jsem ani bonbóny moc nemusel. To už radši zeleninu a ovoce. Vážně.

_________________