Eirlys se do školy příliš nechtělo. Sice si nalhávala, že to nemá vůbec nic společného s tím, že to je její poslední rok, její poslední jízda do Bradavic, ale ve skutečnosti to pravda nebyla. Eirlys to pomyšlení na poslední rok vlastně přímo děsilo. Neměla nejmenší tušení, kam by se mohla vrtnout po složení OVCí, což dosud zrovna moc neřešila, ale asi by bylo nasnadě, kdyby se tím konečně zabývat začala. No, to ještě mohlo počkat. Nejprve se musela prodrat tím davem lidí na nástupišti. Nad tím Eirlys skřípala zuby, protože prostě takové davy ráda neměla a tím víc, když se kolem všichni loučili, dojatě posmrkávali a rodiče slibovali budoucím prvňáčkům hory doly. Taková otrava. Nemohla se proto dočkat, až si konečně zaleze do nějakého kupé, do kterého nehodlala pustit žádné otravné prvňáky. Nebo druháky. Nebo kohokoliv otravného, když se to tak vezme. Eirlys se ani nerozhlížela, jestli někde poblíž není někdo známý, koho by mohla pro změnu otravovat ona – jako by snad takových jedinců bylo hodně – a rovnou zaplula do prvního vagonu po tom prefektském. S kupé si dívka taky starosti nedělala, zvolila si hned to druhé (B2), přepravku s Leonardem položila na sedačku, s jistým úsilím uklidila kufr stranou, pročež se usadila k okýnku, aby se mohla otráveně ušklibovat nad vším tím dojemným loučením. Ale jinak měla docela dobrou náladu, fakt.

_________________

| +

Zatímco chlapci Darrelova věku rostli pomalu do nebe a i profesorům už budou moci hledět zpříma do očí, nebo k nim profesoři budou muset dokonce zaklánět hlavu, Darrel byl o proti ostatním opravdu prcek a nezdálo se, že by přes léto vyrostl alespoň o centimetr. Zkrátka se zasekl na své výšce, kterou už měl něco kolem půl roku a ne a ne se alespoň o pár milimetrů víc vytáhnout, to bylo tak potupné, když ho míjelo několik o hlavu vyšších holek! Darrel byl ale od narození smíšek, co spoustu věcí akorát zlehčoval a nic nebral vážně, i když i tu vážnou stránku někde hluboko, moc hluboko uvnitř sebe měl, ale nebylo moc příležitostí, kdy by vyplouvala napovrch. Naštěstí. Takže svou výšku zase tak závratně neřešil, babička mu přeci jenom namlouvala, že nemůže zůstat na sto šedesáti pěti centimetrech, když má vysokou matku i otce a nikdo v rodině není prcek, možná bude Darrel lámat rekordy i v tomhle, ne pouze v tom, že je první Gall v Nebelvíru. Babča Marvina ho teda dokázala částečně uklidnit, když si z něho starší bratr s úšklebkem utahoval a otec se do něho otevřeně navážel, což už nemělo s utahováním nic společného. Alespoň, že byl Darrel tak vášnivý sportovec a nadšenec famfrpálu, pravděpodobně to mělo na svědomí nárůst svalové hmoty.
Nadšeně cupital vedle svého zachmuřeného otce, po jehož boku kráčela vždy krásná a upravená Darrelova matka, oblečená v šatech, ve kterých se spíše slušelo vyrazit na večírek nějakých těch čistokrevných rodin, než vypravit syna do Bradavic, ale pro manžele Gallovy tohle přeci jen byl tak moc významný okamžik, že Darrelův odjezd večer nějakým tím večírkem oslaví, zbavit se malého chuligána byla pro Jarena a Radellu úleva, kterou zažívali každoročně a proto první září řadili mezi nejlepší den v roce.
Darrel už si skoro ani nepamatoval na ten incident, jenž se tu stal, když se z Bradavic vrátil. Naštěstí takových hádek nebylo přes léto víc, ale pravda byla, že vztah mezi Darrelem a rodiči se přiostřoval každým dnem víc a víc. Jaren už neměl potřebu brát na dětskou zranitelnou duši svého syna zřetel, netajil se tím, co si o něm myslel, jak ho vnímal, jak ho zklamal. Nikdo by asi od pohledu neřekl, s čím se ten věčně rozcuchaný usměvavý klučina musel vyrovnávat, když mu bylo dáváno najevo, jak se za něho rodiče stydí a že ani z procenta neplní jejich očekávání. Naneštěstí, Darrel zůstával nadále svůj, do puntíku, jen se to v něm všechno víc a víc ukládalo, ochotně většinu nepříjemných narážek svých příbuzných vstřebával, možná se i ohradil, nebo sebe zastal, ale to bylo tak všechno. Teď hopsal v padnoucím černém obleku vedle svého otce a v rukách držel obrovskou, ale opravdu obrovskou plyšovou zlatonku, kterou koupil na Mistrovství. Zniče nic se nadšeně zakřenil, rodiče si vyměnili nechápavé pohledy.
Poslední dobou měli pocit, že Darrelova hyperaktivita stoupá a to ne nějak mírně, naopak závratným tempem, protože udržet Darrela na místě, nebo ho přinutit dělat jednu činnost alespoň deset minut, bylo zkrátka naprosto nemožné. Jaren pevně sevřel čelisti, nesnášel to jeho hopsání, nejradši by ho chytl za ruku a prohodil ho už tou kamennou zdí, aby na ně ostatní prašiví mudlové nekoukali jak na blázny. Žena muži konejšivě stiskla paži, když si všimla nepříčetného pohledu směrem k plyšové zlatonce, která Jarena iritovala na stejné úrovni, jako to dětské poskakování.
"Můžeš mi říct, proč tu plyšovou hrůzu táhneš sebou?" ozval se nakonec nepříjemným hlasem, kývl směrem k nástupišti a když se ujistili, že nikdo z mudlů nic neuvidí, všichni tři i s vozíkem a mega zlatonkou proklouzli na nádraží devět a tři čtvrtě. "Člověk by řekl, že čím starší budeš, tím méně infantilní přestaneš být, a ono je to přesně naopak," pokračoval.
"Není to má věc?" zvedl Darrel přimhouřené oči ke svému otci, zvolnil ve kroku a ještě pevněji uchopil zlatonku, protože kvůli pohledu, kterým se do ní Jaren zabodával, měl strach, že jí bude chtít něco provést. "A je to pro Ginger," dodal ještě skálopevným hlasem, že si za svým rozhodnutím stál. Starší muž si posměšně odfrkl.
"Slečna Olssonová bude určitě nadšením bez sebe," odsekl a odvrátil s protočením očí od syna tvář a už veledůležitě se podíval po ostatních kouzelnících, nezapomněl hrdě vystrčit bradu.

Darrel celou dobu nervózně vyhlížel ostatní, neviděl zatím nikde nikoho, ale to bylo určitě proto, že na nádraží bylo jako každý rok spoustu lidí a vládl všudepřítomný zmatek, nervozita budoucích prvňáků a ležérnost sedmáků, kteří si vždy zabrali ty nejlepší kupé. Jakmile Darrel byť jen na chvíli někoho zmerčil, nadšeně ho začal zdravit - mávat kvůli té zlatonce nemohl. Manželé Gallovi stáli za svým synem a snažili se tvářit maximálně nenápadně za tím individuem s obrovským plyšákem. Ani nikdo z prvňáků si nevezl do Bradavic plyšáka, alespoň to nebylo na první pohled vidět, ale jejich syn, student čtvrtého ročníku, se táhl s plyšovou zlatonkou! Když Darrel začal zase někoho nadšeně zdravit, Jaren se bez zaváhání odlepil od země a rozešel se pryč.
"Odcházíme," vyznělo jen tak do všudepřítomného hluku, Radella zvládla překvapeně zamrkat na mužova záda, jenž se se synem ani nerozloučil. Zlehka se dotkla Darrelova ramene, ten se přes rameno na svou matku otočil a jakmile si všiml jejího výrazu a následně i otcovy mizící postavy v davu, nechápavě se na ní podíval, Radella však svou ruku jen opatrně stáhla a bez dalších slov se vydala za svým manželem. Darrel osaměl. Stočil se zpět k vlaku, bradu zabořil do plyšové zlatonky a chvíli se tvářil opravdu tak, že mu uletěly všechny včely. Ještě aby ne, to se jeho rodiče nemohli chovat jako ostatní, kteří se se svými dětmi rozloučili normálně, jako lidi? Kteří dali alespoň trochu najevo, že mají své děti rádi? Když se po pár vteřinách narovnal a hrdě narovnal hlavu, zhluboka vydechl a nechal na svou tvář vkrást úsměv. Nesměl na to myslet, pak by si celý dnešní den zkazil a to nesměl. Rychle se vydal k vlaku, vozík s kufry nechal na příslušném místě.
"Jéééé! Pomozte mi někdo!" to už se s tou obrovskou zlatonkou zasekl ve dveřích jednoho vagónu a nemohl prolézt dovnitř, ani ven, takže merlinžel blokoval cestu ostatním. "Hej ty prcku! Zatáhni za to křídlo... ale ne moc!" Pravda, ta zlatonka svou velikostí nebyla zrovna praktická, o čemž se přesvědčil i v uličce, kde se protahoval také stěží, ale nakonec našel volné kupé (C4), kam nadšeně zapadl a lehl si na sedačku, zlatonku si dal pod hlavu a díval se směrem k uličce, až tam uvidí někoho známého.

_________________

Lee se loudal nádražím společně se zbytkem Sheppardovské delegace, a opíral se přitom o vozík s kufrem, sovou a koštětem, který tlačil před sebou. Po očku sledoval Mickeyho, aby věděl, jak bráška nese ten fakt, že odjede na deset měsíců do Bradavic a neuvidí se poměrně dlouho s rodiči, ale jinak se trošku ztrácel ve vlastních myšlenkách. Tak především tu byl fakt, že se někdo tam nahoře naprosto zbláznil a poslal mu prefektský odznak. Lee tomu ještě pořád nevěřil a byl přesvědčený, že se někde musela stát chyba, ale Sheppardi tomu naopak věřili moc rádi a byli na něj hrdí. Liam vážně doufal, že je nezklame, avšak neměl tušení, jak se s novými povinnostmi popere. A pak tu byla Susan. Lee se nějak nemohl dočkat, až ji zase uvidí, a vůbec netušil, čím to je.
Zpátky do reality ho přivedlo až to oslovení, kterým ho máti počastovala. Vykulil nevěřícně oči. „Mami, já nejsem žádnej brouček,“ naježil se dotčeně, protože za broučka se už dávno nepovažoval. Z toho vyrostl tak před třemi lety. Nechal se obejmout, takže se málem musel zlomit v pase, aby se k mámě naklonil, a když se zase narovnal, upravil si na hlavě růžovou čepici s ušima. Nebyla sice moc velká zima, ale Lee si tu čapku prostě musel vzít, protože byla dokonale ujetá. To, že je prefekt, přece neznamenalo, že nebude nosit svoje milované čepice. „A jasně, že dám na Mickeyho pozor,“ dodal, pousmál se a mrknul na Míšu.
Když prošli na nástupiště, Lee se začal rozhlížet kolem sebe. Chtěl najít Susan, protože… No, prostě mu tak nějak chyběla. A taky Colina, i když pochyboval, že pan Cardew nechá Triss v kupé samotnou, aby mu po ní pokukovali jiní kluci. Zachmuřil se, když ani jednoho z nich nespatřil. Stočil pohled k Mickeymu a zatvářil se omluvně. Do prefektského kupé určitě nemusel, ale chtěl. Chtěl zjistit, kdo další dostal ten príma odznak, a chtěl zjistit, v čem jsou prefektská kupéčka rozdílná od těch normálních, v nichž jezdili obyčejní smrtelníci. „No, asi tam nemusím, ale chtěl bych tam,“ přiznal, ale hned Mickeymu věnoval povzbudivý úsměv. „Mickey, určitě si k tobě někdo sedne, neboj se. A určitě to bude fajn, uvidíš. Poznáš nové kamarády, hm?“ Natáhl ruku, položil ji bráškovi na rameno a zlehka mu rameno stiskl. „Ale kdyby se něco dělo, klidně můžeš přijít za mnou, jo? Za to ti nikdo hlavu neukousne.“ Přidřepl si k Michaelovi, aby si prcek nevykroutil hlavu, a zadíval se na něj. „A víš, že se pak uvidíme až ve Velký síni, jo? Budu tam na tebe čekat. A pamatuj si, že je úplně jedno, do jaké koleje se dostaneš, všechny jsou fajn. A kdyby ses náhodou nedostal do Nebelvíru, je to jedno, protože já na tebe stejně dohlídnu,“ přislíbil a mrknul na něj. Moc by si přál, aby měl brášku v červené koleji, ale dobře věděl, že Moudrý klobouk rozhodne správně, ať už Michaela pošle kamkoliv. Hlavně, aby to nebyl Zmijozel.
Lee se po chvilce znovu narovnal, takže se mezi ostatními vztyčil jako maják, a zabrousil očima kolem sebe. Konečně spatřil Colina, který mu sice zamával, ale hned se hnal za Triss stojící opodál. „Ty podrazáku zrádná!“ zahulákal na něj a zahrozil mu pěstí. Sice měl v plánu najít Sus a vydlábnout se na Havránka, ale to neznamenalo, že nemůže dělat vlny. Určitě na to totiž měl právo. Pak se otočil k rodičům, aby zjistil, zda mají ještě něco na srdci, a netrpělivě přešlápl z nohy na nohu.

_________________

<<<

Mudlové už nejspíše byli zvyklí na to, že první školní den se po nádraží King's Cross pohybují lidé se spousty sov a tak to zas až tolik neřešili. Jistě, vrhali divné pohledy, ale asi už viděli i divnější věci než lidi vezoucí si sovy. Tess si to vykračovala s klecí v ruce a koštětem přes rameno a snažila se klecí nehoupat. To sova neměla ráda. Zvlášť ne ta její. Zato Liamova sova, ta byla hotov andílek - většinou ani nedutala.
Šla vedle matky a povídala si s ní a za nimi si to s vozíky jela pánská část rodiny. Táta se dobrovolně nabídl, že Tess vezme vozík a Tess se mu to nesnažila vymluvit, aspoň to bude mít bez práce. Skoro bez povšimnutí prošla přepážkou - teprve až za přepážkou si všimla, že už vlastně stojí na před Bradavickým expresem a všude se převaluje pára.
"Liame," dloubla Tess to žeber bratra, "vidíš někoho známého z tý tvojí rozhledny?" Liam už si zvykl že se jeho sestra naváží do jeho výšky. Možná měla jen komplex z toho, že ona sama je jen průměrně vysoká.
"Hele, nekrčíš se nějak? Připadáš mi ještě menší než obvykle," oplatil jí to a vysloužil si za to pěstí do ramene. "Jo, jasně, to fakt strašně bolelo," zasmál se a zavrtěl hlavou. Musel ale uznat, že jeho sestra není žádné párátko a že kdyby vážně moc chtěla, tak to možná i bude docela bolet. "Koho bys chtěla vidět radši? Někoho zrzavýho nebo kluka s vlasama dlouhýma jak ty?"
"Nech ho být, nemá tak dlouhý vlasy!" bránila Tess Matta. Tohle jí bratr dělal celé prázdniny a ještě víc od mistrovství. Nebyl den, kdy by se do ní Liam kvůli Mattovi nepustil.
"Ale krátký je taky nemá," nenechal se Liam přesvědčit.
"Sklapni!" poručila mu Tess. Jestli ještě cekne, skončí na druhým konci nástupiště, hůlku už měla u sebe, stačilo jí jen vytáhnout.
"No jo furt," protočil oči. "Myslim, že je tam," ukázal rukou někam do davu, "nebo jsem ho viděl tam?" Nasadil zadumaný výraz, ale sotva si všiml, jak se jeho sestra tváří, radši toho nechal. "Ty si hrozná, nechápeš srandu... A ne, nevidím ho."
"Díky, fakt si mi pomohl." Rozhlédla se sama, ale bylo tu dost lidí, i když ne úplně narváno. Rodiče jim odešli naložit kufry, takže se nemohla zeptat ani jich.
Pak jí začala mysl nahlodávat myšlenka, že jí třeba Matt ani nechce vidět. Rychle myšlenku zahnala. To snad ne.
"Tak já si jdu najít mojí Lociku. Zatím," rozloučila se s bratrem.
"Zeptej se ho za mě, jakej šampón používá!" křikl za ní ještě. vždyť nebude mít příležitost si do ní rýpnout celou cestu vlakem.
To určitě. Pitomče. Počastovala by svého bratra i dalšími nadávkami, ale měla pocit, že našla, koho hledala. Baseballová bunda, koště, další vlasy? Jestli to není on, tak tu pobíhá jeho klon.
"Ahoj," pozdravila s lehkým úsměvem. V břiše cítila třepotání křídel motýlů a rozhodla se, že brzy si na ně pořídí nějaký pesticid, protože jo fakt otravné mít v břiše motýly, kteří začnou chaoticky létat po celém břiše, sotva pomyslíte na jednu zatracenou osobu. "Dobrý den," pozdravila rychle i jeho rodiče. Haha. Jeho rodiče. Pomalu začínala rudnout. Jeho rodiče. Super. Jeho rodiče. Tentokrát oba dva. Možná se sem neměla tak hrnout. Možná si měla počkat, až budou v bezpečí vlaku. Jenže to by jí taky mohl utéct do kupé pro kapitány a to přece nechtěla. A utéct tam vlastně může i tak. Myšlenky se jí nervozitou rozlétly všude možně a tak jen doufala, že bude moct smysluplně mluvit, až se jí někdo na něco zeptá.

_________________

<<<

Kolem Daníkova odjezdu do Bradavic se strhl obrovský chaos. Jeho maminka měla vše sice naplánováno do posledního detailu, ale to jí zjevně nepomohlo. Nic alespoň nezhoršovala jeho sestra, protože odjela do školy dřív a nemohla tak brášku vyprovodit. Rozloučil se s ní spoustou slz už o víkendu.
Tak si teď Sherwoodovi razili cestu davem - vysoký tatínek Scott, mračící se na takovou spoustu lidí za svými brýlemi. Poprvé viděl opravdové kouzelníky, a působili na něj stejně potrhlým dojmem jako příbuzný jeho ženy, strýček Felix. Nesl v ruce pouzdro s houslemi a v druhé přepravku se Sherry. Naproti tomu Lucy Sherwoodová každého nezletilého kouzelníka, ba i jejich rodiče, vždy obdařila zářivým úsměvem, který jako by říkal - Můj nadaný syn je opravdový kouzelník!. Maminka Daníkova pomohla s kytarou a taškou, kterou si chtěl nechat na sedadle - svačina, nějaké učebnice, flétna a knížečka na cestu. Nějaký komiks, který Daniela moc nebavil.
A pak tu byl sám mladý gentleman - ulíznuté vlasy, vyčistěné brýle. Měl fialovou košili se svou oblíbenou bílou kravatou, naleštěné černé polobotky a černé kalhoty. Sako si nebral, měl ho však s sebou - stejně se bude muset převléct do uniformy.
Když se zdárně dostali až na nástupiště 9 a 3/4, maminka to oproti tatínkovi brala statečně.
"Tak, a jsme tady," pravila s úsměvem, který chlácholil, ke svému choti, a s povzbuzujícím mrknutím k synovi. Ten už ji notně dorůstal. Pan Sherwood nesdílel její nadšení.
"Nějak se mi tomu nechce věřit," zabrblal. Daník to vzal optimisticky - pochopil to tak, že je to tak úžasné, že i tatínkovi z toho došla slova. To došla. Rodinka pokračovala dál - naskládaly Daníkovi věci do jednoho kupé a zase vylezli ven, těsně před vlak.
Paní Sherwoodová trochu zrudla, asi, jak zadržovala slzy. Daník byl opět trochu pařezovitější.
"Takže... se uvidíme v červnu," řekl, a trochu se mu při tom pomyšlení stáhlo hrdlo. Ale byl to přece on, samostatný a hodný kluk! "Bude se mi moc stýskat, drahoušku," obejmula ho maminka. Otec ho místo toho jen chlácholivě poplácal po rameni. "To zvládneš, Danieli. Jsi zodpovědný mladý muž. Hlavně nám nedělej v těch.. Krkavicích ostudu," podotkl poté a odkašlal si. Stále přitom jaksi těkavě sledoval okolní dav.
"Jsou to Bradavice, tati," usmál se nejistě Daník. Pak se zase ke slovu vrhla maminka. "A často nám piš!" Následovalo další ujišťování, přání, kárání a poučování, plakání a omdlívání, až konečně zaznělo poslední sbohem. Ne, ne sbohem, ahoj. A Daniel Sherwood stál najednou před vlakem docela sám samotinký. A rychle si sedl do svého kupé.



Daník si sedl k oknu, pustil Sherry z přepravky a vytáhl flétnu. Chvíli sledoval dav žáků a rodičů venku, všechno to loučení, které zažil před chvílí. Uklidil se do vlaku asi jako jeden z prvních. Chvíli marně pátral po mamince a tatínkovi, které možná ještě mohl vidět odcházet, ale nepodařilo se. Tak popadl flétnu, přiložil ji k ústům a začal nazdařbůh hrát. Eddieho nikde neviděl, ale podle zvuku by ho Selby najít mohl.

Mimo herně:
Kdo chcete, můžete si přisednout, je mi to skoro docela jedno Ale nikdo, kdo chce hnát tisíc postů za den!

_________________

Bez jakýchkoliv cavyků si to hned po přenesení přenášedlem na dámské záchody zamířila k překážce. Za všechny ty roky si na přenášedla zvykla a tak jí ani nebylo špatně. Cestou si hodila zavazadla na jeden z vozíků, aby to vše nemusela táhnout v ruce. Zastavila se až poté, co prošla překážkou a to aby se lehce zorientovala. Vlak. Lidi. Pára. Všechno při starém. Jediná věc je jiná. Podívala se na svůj čerstvý prefektský odznak a rozhodovala se, jestli má jít nejdřív sondovat, kdo všechno bude letos prefekt a jestli bude muset snášet při prefektování Aidana, nebo ne. Snad ne. Aidan nebyl nejlepší materiál na obskakování jedenáctiletých capartů. Upřímně řečeno, nedokázala si představit, že ona je materiál na obskakování nových studentíků, ale cesty Brumbálovy jsou nevyzpytatelné, natož pak jeho myšlenky.
Spíš si říkala, jestli ty děti svými jízlivými poznámkami nevyděsí. Ale pokud to nebudou úplní uplakánkové, tak by to teoreticky mohla zvládnout. Jen se bude muset hlídat.
Když jí přišel dopis o jejím postu prefektky, nejdřív si myslela, že si z ní někdo dělá srandu, až na to, že jí to vtipné nepřipadalo. Brzy ale musela přijmou skoro až krutou realitu - bude utírat malým smradům nosy. Ale většina těch děcek bývala v pohodě - jasně, chyběly jim rodiče, ale brzy si zvykly, nebo na stýskání neměly čas, protože dělaly úkoly. To by tyhle děti musely být přecitlivělé. Pak jí došlo, že prefektování je vlastně docela sranda. Můžete komandovat ostatní! A pokud Thorne prefektský odznak nemá, tak bude moct komandovat i jeho, což je ale super výhoda, není-liž pravda?
Rozhlédla se po nástupišti, jestli neuvidí někoho známého. Pár známých tváří viděla. Otázkou bylo, jestli zrovna oni jí stojí za to, aby byli prvním člověkem, se kterým se letošní školní rok poklábosí. Nakonec to vzdala a prostě se složila do prefektského kupé, když už má tu povolenku tam být.

_________________

Médea byla v den odjezdu do školy poněkud nervózní. Jednak v ní ještě dozníval ten zvláštní pocit ze schůzky s gruzínským kouzelníkem, kterému předala dle pokynů ten tajemný balíček, o jehož obsahu sama stále pochybovala a přemítala. A jednak pro ni bylo stále trochu těžké aklimatizovat se po svých prázdninových zážitcích a adaptovat se na "normální" prostředí... Na nástupišti bylo jako obvykle mnoho hluku (který nesnášela) a povyku. A také mnoho dětí. Někdy si říkala, jak by mohla v Bradavicích učit, když nemá ráda děti. Ale ona měla ráda děti, takové, které mají ambice někam to dotáhnout, nebo alespoň drží hubu a krok. Neměla ráda jen rozmazlence a hlupáky. Stále se ale v hlavě vracela ke svému předsevzetí - poslední studentský rok si náležitě užít. Moc nepřemýšlela o tom, do jakého vagónu nastoupí a nechtělo se jí příliš dlouho odstrkovat ubrečené prváky, proto zalezla hned do prvního možného vagónu, proti kterému se ocitla.
Snažila se dovnitř bez úhony nasoukat sebe, kufr i Daminena v kleci a postupovala dál uličkou. Na jednu stranu by byla v kupé nejradši sama, ale obávala se, že by se jí do něj stejně později někdo nacpal. A co teprve, kdyby to byl někdo nežádoucí. Když míjela kupé B2, všimla si, že v něm již sedí její spolužačka z ročníku Eirlys. Médea věděla, že je také ze zmijozelu, ale nikdy se s ní nebavila (jako s nikým). V tuto chvíli v ní ale viděla potenciální posilu proti otravným prvákům a tak se rozhodla vstoupit. "Ahoj, promiň, zřejmě chceš být sama, ale...máš tu volno?" Podívala se na ni a pokusila se o úsměv. Asi jako žádná zmijozelská dívka neměla ani Médea v povaze přehnanou přátelskost a aktivitu, ale lehký úsměv myslela upřímně. "Myslela jsem si, že bychom se ve dvou lépe ubránily náletům těch...dětí... nebo...nějakých...ehm...otravných...studentů z jiných kolejí..." Médea opatrně položila klec s Damienem na sedadlo a čekala na odpověď. Spolužačka jí byla na pohled celkem sympatická právě svým nepřístupným výrazem a tak se ani nemusela přemáhat tvářit se jinak, než jak byla sama zvyklá.

B2
Eirlys, Médea

„Pro mě budeš navždycky brouček, miláčku,“ zacukrovala paní Sheppardová na svého staršího syna a v očích jí přitom zaplály pobavené jiskřičky. Samozřejmě jí bylo naprosto jasné, že Lee podobným oslovením už dávno neholduje. Mickey se té menší přestřelce chabě pousmál, i když do smíchu mu zrovna moc nebylo. A nezlepšil to ani Lee, když na Michaelovu otázku odpověděl, že by radši prozkoumal prefektská kupéčka. Což Mickey samozřejmě chápal, jen mu to prostě bylo trochu líto. „No jo, já vím,“ zamumlal chlapec a nepatrně si povzdechl. Michael trochu nakrabatil čelo, když si k němu Liam přidřepl, ale pozorně mu naslouchal. Stejně tak pozorně pozorovali Sheppardovi oba své syny, paní Sheppardová možná trochu více dojatě. „Tak vidíš, zlatíčko, nemáš se vůbec čeho bát,“ broukla nakonec a přivinula si mladšího syna k sobě a pevně ho objala. Zato toho staršího zpražila pohledem. „Liame Shepparde, chovej se slušně a nehulákej na celé nádraží jako špatně cvičená opice,“ vytkla mu, přitom zlehka svraštila obočí. „Jsi teď prefekt, tak na to pamatuj,“ dodala, než opět svou pozornost zaměřila na Michaela. „Tak co říkáš, rozloučíme se s Liamem a půjdeme ti najít nějaké místo?“ navrhla posléze, což Mickey kývnutím odsouhlasil. „Tak ahoj potom,“ zamumlal k bráchovi a potom společně s rodiči, kteří se také samozřejmě nezapomněli s Leem pečlivě rozloučit, než ho nechali vlastnímu osudu, zamířil k vlaku.



Mickey nechtěl přítomného chlapce vyrušovat ze hry, a tak nejdřív jen mlčky poslouchal, ale když ho po chvilce tatík zlehka šťouchl do zad, odkašlal si a pro jistotu jemně zaklepal na dveře kupé. „Ehm, ahoj,“ hlesl Mickey nejistě. „Máš tu volno, nebo na někoho čekáš?“ zeptal se vzápětí, a pokud se dočkal kladné odpovědi, nechal si od tatínka pomoct s kufrem a váhavě se posadil naproti Danielovi, krabici s žabákem si neustále úzkostlivě držel na klíně. „Jsem Michael. Michael Sheppard,“ představil se pak Mickey, aby ho chlapec nepovažoval za neslušného. Potom mu na krátkou chvíli zabloudil pohled ven z okna, před kterým stáli Sheppardovi, očividně odhodlaní synovi mávat, dokud vlak neodjede.

_________________

Olaf chvilku postával před vlakem a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Rodiče už se mu ztratili někde v davu, takže se neměl ke komu obrátit pro útěchu. Byl tu sám, jen se svou krysou, která se mu raději schovala do kapuci a živá zábava s ní dnes vážně nebyla. Olaf věděl, že rodiče ještě neodešli a počkají, než vlak vyjede z nástupiště, ale nechtěl být za ufňukánka, takže je neběžel hledat. Vypadalo by to, že bez maminky nedokáže udělat ani krůček.
S kufrem se pomalu a s namáhavým funěním vecpal do jednoho z vagónů, nahlédl do uličky a vydal se hledat nějaké místo, kde by mohl strávit cestu. V uličce totiž vážně zůstávat nechtěl. Hned v prvním kupé zahlédl dva kluky, kteří u sebe zřejmě měli ještě volno. Ten jeden hrál moc pěkně na flétnu a Olafa to zaujalo natolik, že se bez větších rozpaků nacpal mezi dveře. Vlasy měl sice vybledlé nervozitou z cesty do světlounce modré, ale strach z navazování kontaktů vážně neměl. „Ahoj,“ usmál se na oba přívětivě. „Můžu k vám? Nechce se mi probíhat celý vlak a hledat nějaké místo,“ vysvětlil, načež očima sklouznul k Danielovi. „A ty moc hezky hraješ na flétnu, fakt. Nechtěl bys zahrát ještě něco? Umíš taky něco živějšího?“ začal vyzvídat, jakmile se mu podařilo nacpat kufr někam tak, aby nepřekážel.
Posadil se vedle Michaela a ještě jednou se ujistil, že je jeho krysa ukrytá v kapuci, aby nepřišla k nějaké úhoně. „Já jsem Olaf. Björksson.“ Olly se přátelsky zazubil. „Taky jedete do Bradavic prvně? Já ještě nikdy nejel vlakem, mám trochu strach,“ přiznal a svěsil ramena.

_________________

<<<
Simon před sebou tlačil vozík s kufrem a všemi těmi ostatními nezbytnými a komicky neskladnými věcičkami, za kterými se mudlové na nádraží nestačili zvědavě otáčet. Šlo se mu lehce, lehounce, pokud si tedy odmyslíte sílu potřebnou k rozhýbání onoho vozíku a Emu, která do svého staršího bratra takřka bez ustání šťouchala loktem a ptala se ho na nejrůznější hlouposti, které mohla vymyslet jen ona. Jak často budeš psát domů? Co když se dostaneš do Zmijozelu? Jé, a co když nestihneš vlak zpátky? Budeš se muset hodně učit? Co když tě vyloučí? Tebe určitě vyloučí... Jů, a najdeš si tam holku? A budeš hrát famfrpál? Statečně ji ignoroval, a dařilo se mu to mnohem lépe, než obyčejně. Byla to totiž pravda - dnes odjížděl do Bradavic. Úplně poprvé! Ač se snažil předstírat suverenitu, jeho přece jen tak něco nerozhází, ve skutečnosti se mu z toho točila hlava. Celý rok mimo domov, výuka čar a kouzel, cesta vlakem na místo, o kterém toho tolik slyšel a kam se těšil a bál zároveň....
"Broučku, máš všechno? Nezapomněl sis nic?" To se starala paní Wilseová. Simon protočil oči v sloup. tak přízemní starosti by chtěl mít! Jeho spíš nenechalo klidným vědomí, že už za pár hodin mu Moudrý klobouk řekne, do které koleje bude patřit....
"Nezapomeň nám dát vědět, v jaké jsi koleji a jestli jsi v kolejním týmu," připínal mu už po sto padesáté osmé pan Wilse.
Simonovi se rozbušilo srdce. Proboha, nástupiště číslo osm, nástupiště číslo devět....
"Simone, mluvíš s námi nebo ne?" Všimla si paní Wilseová konečně synovy nezvyklé zamlklosti.
"No jo," houkl Simon nepřítomně, přitom očima hypnotizoval přepážku mezi nástupišti devět a deset. Touhle zdí se dostane na vlak, který ho odveze do Bradavic... Podivně se mu stáhlo hrdlo.
"Kdepak, pro něj už jsme vzduch," usmál se pan Wilse pobaveně. Věděl, jak to před první cestou do školy bývá, navíc dobře znal svého syna.
Ema to tak lehce nenesla. Zřejmě jí došlo, že její velký brácha odjíždí. No jistě, koho bude moci pošťuchovat, okrádat o bonbony a z koho si bude dělat legraci? Na koho bude moci shodit všechny lumpárny a s kým je bude vyvádět? A on si jí vůbec, ale vůbec nevšímá! "Uvědom si laskavě, jak dlouho nás neuvidíš!" dupla si naštvaně.
Ostatní Wilseovi se po ní překvapeně otočili. Ema neměla daleko k pláči. Když to Simon viděl, opustily ho poslední zbytečky odhodlání a sebejistoty. "Proboha neřvi," polkl nejistě.
"Já neřvu kvůli tobě," odsekla navztekaně.
Simon pokrčil rameny, zhluboka se nadechl a prošel zdí. Ocitl se na místě plném lidí v hábitech a s podobnými vozíky, jako měl on sám. Všude houkaly sovy, rodiče něco volali na své ratolesti, děti se smály.
Rodiče s Emou ho dohnali za chviličku. "Ne, já nechci! Nechci se s ním rozloučit!" hádala se Ema vášnivě.
Paní Wilseová si povzdechla, na tohle byla zvyklá, bylo to u nich koneckonců na denním pořádku, a otočila se k synovi. "Tak je to tady. Pořádně si to tam užij, snaž se, nezlob, uč se a hodně piš! Až začne být chladno, ber si pořádně teplé oblečení, přibalila jsem ti pár svetrů...."
"Jasně, mami," usmál se Simon smířlivě a ač to rozhodně nemíval ve zvyku, objal matku kolem krku. "Mám tě rád."
"Já tebe taky." Paní Wilseová se od syna zaskočeně odtáhla a potěšeně se na něj usmála, ale to se k němu už vrhl pan Wilse.
"Tak hodně štěstí, tfuj tfuj," popřál mu a popleskal ho po zádech. "Ať se ti tam líbí."
"Díky, tati," věnoval Simon i druhému z rodičů upřímný úsměv a pak se rozpačitě obrátil k Emě. "Tak čau, prtě."
"Nejsem prtě," potřásla hlavou vzdorovitě.
Simon se uchechtl. "To víš, že nejsi," uznal jí na znamení míru a sehnul se pro kufr. Uff, to bude tíha! Jak ho jen dostane do vlaku? Ani si nestačil uvědomit, jak se to stalo, v okamžiku byla Ema u něj a prudce ho objala. "Nikam nejezdi, slyšíš? Já už budu hodná, slibuju! Jen nikam neodjížděj!"
Tohle Simon rozhodně nečekal, kufr mu vypadl z ruky a s dunivou ránou spadl na zem. Když se konečně vzpamatoval z šoku (tohle objetí bylo v jejich sourozenecké historii praavděpodobně první nebo druhé), neobratně Emu pohladil po hlavě. "Já musím jet, víš? Jinak ze mě nic pořádného nebude. I když, v tomhle mi ta škola možná stejně nepomůže, i když je kouzelná."
Ema se rozesmála a odtáhla se od bratra. "To je fakt."
"Hele, já o prázdninách zase přijedu, neboj. A zase si budeme lézt na nervy, slibuju. Zatím můžeš místo mě otravovat Maxe, ale snaž se, aby to přežil v psychickém i fyzickém zdraví, ano? Až budu v Bradavicích, zkusím ti napsat, ale nevím nevím, však víš, jak jsem na tom se psaním." Znovu zvedl kufr, zkontroloval, jestli mu Grelot pořád sedí na rameni (to by byl průšvih, kdyby ji ztratil mezi tolika lidmi), naposledy zamával rodičům a uplakané a zároveň rozesmáté Emě a vydal se k vlaku.

C2
Spousta volných míst

Našel volné kupé, ztěžka do něj nasoukal svůj kufr, svalil se na sedačku k oknu, sundal z ramene Grelot a položil ji na místo vedle sebe. "Tak co tomu říkáš, Grel? Jedem do Bradavic. Neuvěřitelný, co? Ale tobě je to stejně jedno, válet se doma nebo na hradě..." Mávl nad tím rukou a zahleděl se z okna. Na nádraží byla strašná spousta lidí, přesto mezi nimi snadno zahlédl právě ty tři, které hledal. Stáli tam a čekali, až se vlak rozjede, aby mu mohli naposledy zamávat. Simon si povzdechl, stýskat se mu může až ve škole, teď na to není vhodná chvíle. Místo toho si zpytavě změřil uličku, jestli k němu někdo náhodou nemíří. Společnost by uvítal. Celá cesta strávená jen s Grelot by ho stála nervy.

Mimo herně:
Přidejte se, kdo chcete. Uvítám pomalejší hru

_________________

| +

"Cože?"