Patricia vypadala, jako že si celou tu dobu hraje se svou sovičkou a vůbec, že je jí celá ta konverzace Léandre a Angvin ukradená, ale jinak napjatě poslouchala každé jejich slůvko. Chtěla s Angvin něco vypáčit a doufala, že se na tom značnou částí bude podílet Léandre, ale marně. Pousmála se při zmínce o Léandrovo růžových vlasech. Dokázala si ho docela i představit. A potom se ušklíbla nad pojmem "opeřený křeček". ,, Zmrzka je taky super." Spíše to tak zahuhlala a radši už začala páčit kufr, jelikož tušila, že za chvíli budou na nádraží. Pak se koukla na Léandrovo smutnou tvářičku, pousmála se a řekla: ,, To víš že jo. Nejdřív jsem myslela, že pojedu s Flávou, ale on to snad nějak pochopí... No,.." Pak už se Patricia se svým kufrem a sovou a bůhví čím ještě vykodrcala uličkou a posléze z vlaku. Viděla, jak se okolo ní mihla nějaká holčička a běžela k Léandrovi. No nic, pomyslela si a začala pátravým pohledem koukat po okolí, jestli někde neuvidí mamku. A doopravdy jí viděla! Stála tam a mávala na ní. Pak k ní došla rychlým krokem a než jí něco stačila říct, přiřítil se Léandre. Koukala jsem na tu holčičku. Byla roztomilá. To musí být Chandelle.. A opravdu. Usmála se na ní a řekla: ,, Neboj se, já tě nekousnu." ,, Jo, určitě se uvidíme. A budu na sovu čekat!" mrkla a než se kdo nadál, už byla v Léandrovo objetí. Na chvíli strnula. Na tohle nebyla zvyklá, ale po chvíli objetí opětovala. Hned jak jí pustil se začervenala a nakonec mu s úsměvem zamávala. Až poté si všimla tázavého výrazu, v maminčině tváři. Jedno obočí měla nahoru a oči jí žhnuly zvědavostí. A přece v těch očích byl mírný náznak pobavení..,, Copak to bylo za klučinu Pat? To mi budeš muset vysvětlit.." Poseldní větu, řekla s úsměvem ve tváři. ,, Mami, to byl můj kamarád Léandre. Je ze Zmijozelu a je super." Mamka se na ní znovu usmála a objala jí. ,, Chybělas mi,..." ,,Ty mě taky mami." Pak jí maminka vzala kufr a jaksi se kodrcaly ke zdi. Než prošli zdí, stihla Patricia ještě říci: ,, Mami, musím ti toho tolik vyprávět.." Načež obě prošly zdí a začaly se chystat cestovat pomocí letaxu.


>>> Domů

Trochu starší dohra

Takashi zamrkal. Ben byl fakt hrdina... nebo naprostej magor, protože se dál vesele šklebil a ano, za to si vysloužil ony rány. Takashi ho ještě chvilku držel, ale už se pomalu začal klidnit. "Klidně jí to řekni, stejně jí už nikdy nejspíše neuvidím," pronesl nad jeho slovy a pokrčil rameny. Už mu to všechno bylo tak nějak jedno. Řekl si své, vybil si to ze sebe. Benjamin si to odnesl asi ne úplně právem, avšak byl hold na ráně a věděl a dělal toho příliš. Naštěstí to byl ten typ, co to snad zapomene, protože si ho najde někdo další.
"Moje studium je moje věc, ty se starej o to své," pronesl k němu a pustil ho. Dokonce mu urovnal límeček. "Prostě si pamatuj, co jsem řekl... a omlouvám se za ty rány, mohl jsem být trochu jemnější," dodal ještě a mírně se ušklíbnul nad jeho obličejem. Možná se ještě potkají. A pokud ne, tak to bude naprosto jedno.
"A jen taková přátelská rada... doporučuju se méně usmívat a být menší ořezávátko, jinak špatně skončíš špatně," doporučil mu přátelsky a vydal se pro svoje věci. Letos toho vezl trochu víc. Krom kufru a tašky měl u sebe ještě boxovací pytel, který měl pár let v Bradavicích. Jakmile se takto ověsil věcima a následně se na místě otočil, ozvalo se prásk a Takashi se objevil v zahradě v Japonsku.

_________________

Matt se jako každý rok i letos klátil davem mudlů na nádraží King‘s Cross, tentokrát s oběma rodiči, přičemž paní Cooperová vypadala vedle svého muže a syna jako zahradní trpaslík s tím rozdílem, že oproti zahradnímu trpaslíkovi byla podstatně okulibější na pohled. Starostlivým pohledem si přeměřovala nejen syna, ale i koště, které si opíral o rameno, a sovičku v kleci, která se houpala na kufrech naložených na drkotajícím vozíku. Když mizeli za přepážkou, nikdo si jich ani nevšiml.
Matta pohled na červenou lokomotivu expresu uklidňoval a vháněl na jeho rty spokojený úsměv. Prázdniny doma si sice užil, ale do školy se těšil hned z několika důvodů, přičemž byl hrdý na to, že už ho všudypřítomné sovy nedokážou vyděsit k smrti, protože si na jejich společnost stačil za ty tři roky zvyknout a získal vůči jejich zlověstné auře jistou imunitu. „Zabalila jsem ti na cestu svačinu, Mattoušku, tak na ni nezapomeň,“ upozornila paní Cooperová syna starostlivě a zastavila se, aby mu mohla upravit uniformu, kterou skrýval pod rozepnutou bílo-modrou baseballovou bundou. „U Merlinových fuseklí, mami, přestaň!“ Vytrhl se jí Matt a rychle si utaženou kravatu zase povolil, načež se rozhlédl, jestli ho při tom matčině opečovávání někdo z kamarádů nepřistihl. Bylo to tak ponižující! Jakoby si snad neuměl kravatu uvázat sám. „A neříkej mi Mattoušku, už mi není pět,“ zahučel ještě, aby bylo jasno, a ve chvíli, kdy mu paní Cooperová chtěla ještě uhladit máničkovské háro, se na ni nesouhlasně zadíval a uhnul jí z dosahu. „Hele, ty klacku, buď ještě chvilku hodný dítě, nebo ti to koště zabavím!“ Zahučel jeho směrem pan Cooper, aby bránil svou ženu, ačkoliv se v duchu děsil toho, že by se její starostlivá pozornost mohla otočit jeho směrem. „A vy se ještě divíte, že se těším do školy…“ protočil Matt očima, ale přestal se mračit, a místo toho začal pátrat pohledem v davu, což pana Coopera donutilo k pobavenému zazubení. „Já jsem Tess nezahlédl,“ sdělil synkovi jakoby nic, ale jeho tvář vypadala, že se pan Cooper zvráceně baví. Matt samosebou zrudl jako rajče a sevřel v prstech násadu koštěte, než cosi nesrozumitelně zabrblal. „Já nehledám Tess, já hledám to… Arsena. Kámoše.“ Zalhal, nicméně by se nezlobil, kdyby mrzimorče v davu našel.

_________________

<<

Pro Olafa to bylo všechno nové. Nebál se proběhnout cihlovou přepážkou, protože kouzlům začínal bezmezně věřit, spíš byl vyjukaný ze všech těch lidí, co se na nástupišti 9 a ¾ shromažďovali. A pak tu byl ten úžasný vlak… Olaf ještě nikdy vlakem nejel. Trochu z toho měl strach – co když mu bude špatně a ostatní se mu budou smát? Ale proč by to dělali, že. Hloupost. Zakroutil sám nad sebou hlavou a donutil se usmát. Jízda vlakem totiž určitě bude supr.
Zkontroloval, zda mu na rameni sedí zvědavě se rozhlížející Sandy a zda ji neohrožuje žádná zatoulaná kočka nebo sova, načež zvedl pohled k rodičům. „Budu vám pořád psát, slibuju!“ prohlásil, protože nebyl zase tolik naivní, aby si myslel, že se mu nebude stýskat. Objal nejprve tátu, potom mámu a znovu se na ně zadíval.
Paní Björkssonová prohrábla synovi čupřinu modrých vlasů a vlídně se usmála. „My tobě taky. Kdybys cokoliv potřeboval, Olly, tak napiš, a my ti to pošleme. Budeš nám chybět, ale uvidíš, že to uteče jako voda,“ broukla, sklonila se a políbila synka na čelo. Pan Björksson ho chlapácky poplácal po zádech. „Ty se s tím nějak popereš, hm?“ pronesl a povzbudivě na něj zamrkal. Olaf okamžitě přikývl a široce se usmál. Pak se ale ohlédl k vlaku. Možná, že by si měl najít nějaké místo k sezení. „Tak já asi půjdu,“ pronesl potichu.
Naposledy se s rodiči rozloučil, což obsahovalo objímání a matčiny slzičky dojetí, a vyrazil k vlaku.

_________________

Algernnon de Bray to měla vymyšlené do posledního detailu.
Na nádraží strašila (haha) od časného rána, protože spánek ji po smrti moc nebavil, a před zvědavými pohledy mudlů a podobných fujtajblů se schovávala ve zdech. Od setkání s Aaronem se naučila trochu zprůhlednět, což jí pomohlo v nepozorovaném proniknutí na kouzelnické nástupiště, a tam se taky nezdržovala moc dlouho.
Než si někdo mohl začít stěžovat, že se najednou podezřele ochladilo, miss děravá podprda se začala zmenšovat. Následně se elegantně nasáčkovala do kufru nejbližšího cestujícího mužského pohlaví a užívala si, že se tak dostane do Bradavic a zároveň do něčích kalhot.

_________________

Charlie by sice rád ještě chvilku spal, ale odjezd do Bradavic by kvůli tomu nikdy nezmeškal, takže teď postával nedaleko červené lokomotivy a rozhlížel se kolem sebe, pátraje očima po Dorce. Dohodli se přece, že pojedou v kupé spolu, ne? Doufal, že ho slečna Greyburnová nakonec nenechá ve štychu. Stál tu sám, protože se od rodičů odtrhl, jakmile to šlo, a pokud tu ještě někde byli, byli pravděpodobně s Melody, aby ta trubka třeba nespadla na koleje. I to se mohlo stát. Docela snadno.
Charlie si upravil límeček modré košile, zhoupl se přes paty a rozhlédl se kolem sebe. Musel se pobaveně ušklíbnout, když spatřil všechen ten shon, poplašené rodiče doprovázející své potomstvo, prvňáčky, jak s rozzářenýma očima pozorují vlak, zaběhlé mazlíčky, a tak dále, a tak dále. Všechno to k odjezdu do Bradavic patřilo a Charles si už teď uvědomoval, jak mu to bude chybět. Do školy ale neměl v plánu vracet se jako profesor, jako někteří spolužáci.
Addy, nějak ti to trvá, napadlo ho, když takhle na místě přešlapoval už pár minut a Dorku nikde nespatřil. Možná, že se nakonec vážně rozhodla jet s Triss, která si odpustila cicmání s Colinem v kupéčku. Charlie ale přesto doufal, že se na něj nevykašlala, a aspoň mu to přijde říct. Začínal si totiž bůhví proč připadat jako idiot.

_________________

<<<

Mickey už samozřejmě na nástupišti 9 a ¾ byl, několikrát přece s rodiči vyprovázel Leeho, ale tentokrát měl do bradavického expresu nastoupit on sám a to bylo zkrátka něco úplně nového. Michael se těšil, samozřejmě, ale zároveň se mu žaludek svíral obavami. Poprvé se měl ocitnout bez rodičů na tak dlouhou dobu a jako by teprve teď na něj ta skutečnost dolehla. Paní Sheppardová zřejmě synovy obavy vycítila, proto ho ještě před přepážkou zastavila a sklonila se, aby ho mohla obejmout. „Žádné strachy, drahoušku, budeme si pořád psát, dobře? A budeš mít u sebe Leeho, ten na tebe dá pozor, viď, broučku?“ Poslední slova paní Sheppardová směřovala svému staršímu synovi, který také schytal jedno objetí, jakmile se narovnala. Mickey se pořád tvářil trochu nejistě, ale pomalu se mu v očích začal objevovat i odhodlaný pohled. „Tak jo. Ale stejně se mi bude stýskat,“ zamumlal a pevněji si k sobě přitiskl krabičku s žabákem. „To i nám, Míšo. Půjdeme spolu? Mamka ti vezme kufr, hm?“ vložil se do toho i pan Sheppard, který posléze nabídl Mickeymu ruku, aby se popřípadě mohl chytit. Což Michael učinil rád a tak po chvilce společně s tátou proběhl kamennou přepážkou. Na nástupišti se pak zase táty pustil a při pohledu na červenou lokomotivu ohromeně vydechl. Na člověka to mělo hned jiný účinek, když měl jet vlakem i on. „Lee, vážně musíš do toho prefektského kupé?“ Mickey se obrátil na brášku a nasadil škemrací výraz. „Chtěl jsem jet s tebou. Co když si ke mně nikdo nesedne?“ zapochyboval klučina a trochu nakrabatil čelo. Upřímně si nemyslel, že by zůstal v kupé úplně sám celou cestu, ale stejně by se cítil jistěji, kdyby mohl cestovat s někým známým.

_________________

<<

„Máš všechno? Učebnice, kočku, oblečení, hůlku,… Hůlku! No vidíš, nenechalas ji doma?“ ujišťovala se paní Christensenová, střelila po své dceři starostlivým pohledem a i přes veškeré protesty jí poupravila školní uniformu s mrzimorskou nášivkou.
„Už jsem ti to říkala včera, dneska ráno po probuzení, při snídani, při odchodu z domu, dokonce i cestou sem na nádraží. Opravdu jsem nic nezapomněla. A samozřejmě, že mám hůlku! U Merlina, mami, jsem čarodějka, pamatuješ? To je jako kdybych se tě zeptala, jestli sis nezapomněla obléct sukni,“ zahudrovala Tamsin rozhořčeně a obrátila oči v sloup. Možná by i divoce rozhodila rukama, ale zavčasu si uvědomila, že má přes rameno přehozené své nové koště, takže se nic nestalo. Tahle mamčina starost jí ale stejně přišla vždycky strašně zbytečná. A tuplem teď, vždyť jí bylo třináct, proboha. Uměla se o sebe a o svoje věci postarat sama.„Vidíš to? Je drzá jak opice a ještě se tváří, jako kdybychom ji hrozně obtěžovali,“broukla Makenna směrem ke svému bývalému manželovi a provrtala dceru nevěřícným pohledem. Pan Christensen se pouze pobaveně pousmál a zakroutil hlavou. Tím konverzace utichla a všichni bez jediného slova prošli přepážkou, načež se ocitli na nástupišti 9 a 3/4. Blonďatá Mrzimorka se dosud tvářila vcelku neutrálně, ale jakmile jí pohled padl na lesklou červenou lokomotivu, vesele se usmála a očima zatěkala kolem sebe, jestli nezahlédne někoho známého. Nutno podotknout, že se na dnešní den těšila jako koza na dojení. „Uhm, no, tak já asi půjdu někoho najít. Třeba Casse nebo Mae. Nebo Arsena,“ odtušila Tamsin směrem k rodičům, čímž jim nepřímo naznačila, že je čas se opět na deset měsíců odloučit. „Dobře. Tak se měj v Bradavicích hezky, hlavně nám piš, čisti si zuby, moc neponocuj a hlavně na sebe dávej pozor, ano? Budeš mi chybět,“ zamumlala Makenna maličko sklesle, objala ji na rozloučenou a párkrát zamrkala, aby zahnala slzy. „Jéžiši, mami, nebreč! Jedu do školy, ne do války. A napíšu ti, slibuju.“ prohodila Tamí ve vtipu, povzbudivě se usmála a oplatila mamce objetí, i když se preventivně rozhlédla kolem sebe, jestli je náhodou někdo nevidí. „Taky mi budeš chybět,“ dodala nakonec maličko neochotně a otočila se k taťkovi. Ten se jen uličnicky zazubil a lehce plavovlásku udeřil do ramene. „A nezapomeňte jim ve famfrpálu natrhnout zadky, hm?“
„O to se neboj, tati,“ zahučela blondýnka, spiklenecky na otce mrkla a po chvíli dalšího loučení se od nich odpojila. Nenápadně si oddychla, ale potom už se k předchozím momentům nevracela a radši dávala pozor, aby pojízdným vozíkem nepřejela nějakou žábu, kočku, potkana nebo nedejmerlin nějakého extra zakrslého prváka. Měla totiž za to, že by to nebyl moc dobrý start do nového roku, kdyby měla na krku nějakou tu vraždu.

_________________

| +

Zbytek prázdnin Flannovi utekl jako voda a než se nadál, mával strýčkovi s tetičkou a přemisťoval se přenašedlem z Reykjavíku do Londýna. O tom, že Finniana ještě téhož večera uvidí v Bradavicích jakožto novou pedagogickou výpomoc, neměl nejmenší tušení, z čehož si můžete udělat představu, jakou srandu si v té rodině užíval.
Byl to již jeho čtvrtý přenos, takže už se ani nepoblil, a objevil se po něm na londýnském nádraží, konkrétně na jednom ze záchodů. A kromě něj se tam přenesla i jeho mírně špatná nálada pramenící z faktu, že ačkoliv do Bradavic mohl, občas četl noviny a z těch zpráv mu věru dobře nebylo. Bez jakékoliv reakce minul lehce překvapeného Brita a dokonce prošel dveřmi, aniž si moc omlátil kufr s Tristanovým erbem o futra.
Do procesí divných lidí, co se vmísili mezi obvyklou londýnskou společnost, zapadl takřka dokonale: tvářil se neurčitě a naprosto otráveně, na sobě měl školní uniformu, táhl neprakticky velký lodní kufr a na jednom rameni se mu houpal baťůžek, z nějž vyčuhoval zrzavý kočičí ocas. Stejně jako Šunka spal i Buřt, ovšem ten se uhnízdil v kapse, a o moc akčnější nebyl ani ten květináč se sazenicí koky. Flann měl od výletu do Peru k dispozici hned dva a z menšího chtěl pravidelnou péčí vypiplat léčivý bonsai, ovšem ten větší radši nechal na Islandu v geotermálním skleníku, protože měl takový divný pocit, že by si to někdo ve škole mohl špatně vyložit.
Přepážkou na nástupiště 9 a 3/4 prošel lehce otráveně, rozhodně se nijak nerozebíhal, a letos si poprvé odpustil námitku, že by ten vchod přeci jen neměl být v půlce, ale blíž k desítce, duh. Pohled na dav kouzelníků mu na náladě taky moc nepřidal, protože mu bylo jasné, že ač jich je většina těžce v klidu, pár fašistických kreténů se tam určitě najde, a protože za celé prázdniny nedostal od táty jediný dopis, trochu se bál, že zlo ve světě přeci jen získává náskok.
Poodstoupil od přepážky, aby do něj nenaboural někdo z těch horkokrevnějších cestujících, a zkoumavě hleděl na všechny ty lidi. Některé poznal, některé ne, většina mu byla trochu ukradená, takže vlastně úplně chyběl někdo, koho by taky viděl rád. Ta množina samozřejmě nebyla moc velká, ale po dlouhých a z větší části osamělých prázdninách byl ochoten do ní vpustit i pár těch, co byli předtím někde v půli cesty.
Takticky zastavil kousek od nejbližšího vagónu a vyhlížel. Nejlepší by samozřejmě byla Aurora, ještě víc nejlepší by byla Aurora bez doprovodu, ale v tuhle chvíli by nejspíš nadšeně uvítal i Arianu, Jane, nebo vlastně kohokoliv krom Amarilly a Mordredarrela, kterému ještě chvíli ten podraz na Kamelotu neodpustí.

_________________