Netrvalo to dlouho a vyčuhující násadu opravdu spatřil. Okamžitě se bez rozmýšlení (čti plánu) začal prodírat mezi zbytky nádražní populace k němu. Na jeho druhém konci se ale samozřejmě musela nacházet Osbornová. Osbornová. Proč se všechny šáhlé Nebelvírky jmenují podobně?
Arsen se zastavil a bezděčně se začal mračit. Poblíž nebylo žádné kafe, které by na něj mohla vylít, takže se sebral a popošel ještě o kousek blíž.
"Hej!" vyhrkl, asi pro případ že by ho náhodou v davu přehlédla a byla na cestě pryč. "Poslyš, máš něco, co není tvoje." No, pořád to byla diplomatičtější formulace než "naval zpátky moje koště". Arsen se dostal dost blízko na to, aby Alasce Osbornové mohl zastoupit cestu. Každá pojistka dobrá, Kometa byla prostě jeho... A bez ní neodejde. Tohle rozhořčení by snad omluvilo, že na ni víceméně vybafl bez pozdravu nebo čehokoli dalšího a ještě se tvářil zarputile, jako kdyby se na něm dopustila osobní křivdy.

_________________

Arsen na sebe nenechal dlouho čekat. Samozřejmě, to se ani neočekávalo, vzhledem k tomu, že byl kapitán týmu a Aljaška to moc dobře věděla. O vítězství se dalo mluvit jen dost těžko, protože dívčino odhodlání se začínalo rozpadat, ale stejně to byla sladká pomsta, odejít s koštětem mrzimorského kapitána.
Alaska zvedla vzdorovitě bradu a zapřemýšlela nad tím, proč si ráno nevzala vyšší podpatky. Koukat se do tváře někomu, kdo byl o hlavu a půl vyšší než ona, nebylo ani pohodlné, ani úplně důstojné, i tak se toho ale zhostila se vší ctí, která jí ještě zůstávala.
„Mám spoustu věcí, které mi nepatří,“ zvedla Aljaška koutek úst v lehce, ale opravdu jen lehce provokativním úsměvu, a vůbec na sobě nedávala znát, jak je všechno, jen ne klidná „jako třeba podprsenku mojí sestry, nebo barvu vlasů, která vůbec není moje. Musíš upřesnit, možná si vzpomenu.“ Mohla a nemusela skutečně mít na sobě Donnino spodní prádlo, odpověď na tuhle otázku však byla ve hvězdách. Možná si z Arsena jen utahovala. Alaska se každopádně nenuceně opřela o násadu Komety a nenápadně na ní zesílila stisk prstů, kdyby chtěl náhodou Quinn znovu trhat koště z jejího… vlastnictví. Notně teoretického.
Aby byla řečena pravda, Aljaška vůbec netušila, kam celý konflikt spěje - věděla jen tolik, že Arsen ještě nesplatil to kafe, které jí ukradl, pročež mu bude dělat co největší problémy, než mu Kometu vrátí. Sice trochu doufala, že nevyprovokuje podobnou reakci, jako tehdy AJ na mostě, ale byla si poměrně jistá, že by se Donna dala na křížovou výpravu, kdyby ji o to požádala. Nebo se tím alespoň utěšovala.

_________________

Arsen se snažil nevšímat si toho, jak mu do nosu stoupá vůně ostružin, a pomyslně upustil z uší páru, když se zmínila o spodním prádle. Pevně věřil tomu, že se mu v obličeji nepohnul ani sval, takže ne, určitě ho to nerozhodilo. Nenechá se přece rozhodit okolkující zlodějkou košťat.
"Nemám zájem o tvoje... ehm, tvojí barvu vlasů. Víš dobře, co mi máš vrátit," prskl rozhořčeně na blondýnku a jednou rukou automaticky zamířil k násadě, jako kdyby vytušil, že koště chňapla pevněji. Arsen byl momentálně v náladě, že by byl schopný koště odnést i s nechtěnou zátěží, ale včas si uvědomil, že tuhle zátěž tu určitě chce nechat. A taky nechce na koštěti vyrytý zářezy od nehtů, prát se s holkou, ani kafe na hlavě.
Chytil rukou koště rychleji, než by mu s ním stačila uhnout, a pokusil se nad Osbornovou nějakým způsobem výhružně tyčit, aby koště pustila a nechala to plavat. S tím tyčením se takový problém nebyl, ale s tou výhružností neměl dostatečně nacvičeno, aby si mohl být jistý, že to vyjde.
"Neprotahuj to, stejně na tom nejspíš ani létat neumíš," přimhouřil oči. Nebyl možná moc dobrý v úmyslném vydírání a tlaku na lidi. To ale neznamenalo, že by se nedokázal nefalšovaně namíchnout, když mu někdo upíral. Jeho. Vlastní. Koště. Jenže Arsen se namíchnout nechtěl. Bohužel byl ale napjatý a neměl od toho daleko - už jednou jen tak odešla.
Jen tak bokem přemýšlel, jestli její sestru už někdy viděl. Podobný obličej se občas mihl v mrzimorské společence.

_________________

Aljaška sice bojovala s rozpaky, když se v rámci provokování nonšalantně rozpovídala o volbě svého spodního prádla, ale za ten ultimátní pokerface, se kterým se Arsen v sebeobraně vytasil, to stálo. Když se Quinn natáhnul po násadě koštěte, ucukla rukou s ještě nečitelnější maskou, než okradený chytač. „Vím? Ale, ale. To mě dočista ranilo. Moc sázíš na to, že mám dobrou paměť.“ Aljašce neušlo drobné zadrhnutí vprostřed věty, ovšem nevěděla, zda se pobaveně šklebit, nebo rudnout až za uši, do čeho se to zase zapletla.
Cukání ovšem bylo darmo platné, protože jednak nemohla koštětem uhnout dostatečně daleko, ani rychle – krom toho neměla ani v úmyslu s Kometou znovu zmizet. Aljaška jenom hrála hru, jejíž pravidla jí unikala, a mohla maximálně doufat, že její výsledky nebudou moc nepříjemné.
Když Arsen provedl svojí verzi výhružného naklánění se, Aljašku znovu zradil tep. Ne že by byl zase tak děsivý, i když v tom odváděl docela slušnou práci – to spíš Alaska nebyla zrovna zvyklá na to, že na ni ze značně nedostatečné vzdálenosti zírali s přimhouřenýma očima chlapci, kteří nebyli zrovna k zahození. I když byli vytočení, a to vytočení na její maličkost. Bojovně zvedla bradu a přimhouřila oči na oplátku, aby si Arsen nemyslel. „Soudíš podle čeho? Že nehraju v týmu?“ Dobře, byla pravda, že létání na koštěti nijak obzvlášť neholdovala, a Donnino lákání ke hře famfrpálu většinou odmítala, ale to neznamenalo, že nevěděla, jak se takové koště ovládá. Stejně jako všichni studenti Bradavic absolvovala hodiny létání, a i když její schopnosti nedosahovaly takových kvalit, jako ty členů famfrpálových týmů, Aljaška si ráda myslívala, že zas tak strašný letec není. Vzdorovitě našpulila spodní ret.

_________________

Na zkoušku mikroskopicky zacloumal koštětem, jestli by ho nemohl prostě sebrat a kvapně se ztratit, ale držela násadu pevně, můra jedna blonďatá.
"Ne, podle toho ne," opravil ji, i když to nebyla tak docela pravda. Arsen si obvykle automaticky dělal o lidech, které nikdy neviděl na koštěti (nebo kteří se s ním dlouhé minuty nebavili o oblíbených týmech), jednoduchý obrázek. Úplně při tom zapomínal na povinné hodiny létání v prváku. O Riley si taky myslel, že neumí (podívejte, nepočítalo se samozřejmě "sedím a letím rovně"), a pak si jen tak nastoupila na zápas.
"I kdybys uměla, tohle není tvoje," potáhl koště maličko blíž k sobě v jednoznačném gestu "vzdej-se-a-pusť". "Půjčovat si košťata je strašně nehygienický, ještě horší než zubní kartáčky. A tohle ani nemá dámskej rám. Vidíš někde mašle? Já ne. Co vůbec chceš?" nespouštěl z Aljašky oči a mezi obočím mu nabíhala vráska.
Samozřejmě vůbec nechápal a nerozuměl tomu zdržování. Na nějaké dlužné kafe už úplně zapomněl a pokud mu někdo bral jeho koště, muselo to být proto, že na něm chtěl létat. Víc možnosti jeho jeho logika (muž, patnáct let) nepobírala. Vysunutou bradu a taktéž přimhouřené oči a vzdorné ksichtíky si prostě vyložil jako nějakou zapomenutou křivdu týkající se famfrpálu. Arsen se pokoušel vzpomenout, jestli tuhle holku neviděl na náboru. Kdyby byl jen trochu drzejší, nejspíš by se zeptal, jestli nechce pusu, když tak špulí rty.
To ale nebyl.
Trhnul koštětem trochu rázněji směrem k sobě, doufaje, že ji zaskočí a sevření povolí.

_________________

„Tak podle čeho?“ dožadovala se Aljaška zamračeně. I přestože ona sama nebyla světcem, když se jednalo o škatulkování lidí, pochopitelně ji rozčilovalo, že si někdo takhle prostě nacpal do krabičky ji. To, že nosila podpatky, sukně a světlé vlasy přeci neznamenalo, že je naprosto nemožná ve všem kromě lakování nehtů! Když ucítila zkusmé zacloumání za násadu, stiskla koště tak pevně, že jí zbělaly klouby na prstech. Ne, ne a ne.
„Nepovídej, toho bych si bez tebe nevšimla,“ sekla podmračeně po Arsenovi, který jí bezelstně připomněl, že Kometa není její majetek, a potáhla koště vzdorovitě zase k sobě. „Neříkej mi, že to koště oblizuješ. To bych o tebe vážně měla starost. Otázka číslo dvě, proč potřebuje koště mašle, když patří holce?“ škubla za násadu zkusmo. Kdyby Arsen tvrdil tu část o mašlích Donně, předpokládala, že by odešel v krabičce od zápalek.
Co vlastně chce? Alasce letmo proběhlo hlavou, že vlastně ani neví, než se uchýlila k bezpečnější připomínce onoho odpoledne na mostě. „Pamatuješ si na to, jak jsi mi něco ukradl před vyhlašováním? Tadá, tady je tvoje odpověď,“ sykla Arsenovi do obličeje – jen kdyby ji z toho zíracího klání tak nebolelo za krkem! Zpropadený Quinn a jeho dva metry, nebo kolik to ten prevít měřil.
To, že se Komety držela jako klíště, mělo dost veselé následky hned poté, co Arsenovi došla trpělivost a přitáhnul koště k sobě o dost razantněji, než Aljaška čekala. To ji katapultovala přímo proti Quinnovi, takže zničehožnic prakticky ležela na Quinnovi a zároveň se zvládala zoufale držet koštěte. Nutno poznamenat, že se nad tím vším Aljašce poněkud zastavil rozum, a když jí došlo, co se vlastně právě stalo, bezděčně zvedla k vyššímu mrzimorovi vyděšené oči, velké jako talíře. Sakra.

_________________

"Máš podpatky," plácl Quinn odpověď víceméně vysvětlující všechny záhady vesmíru a snažil se nevšímat toho, jak mu zacukalo v oku, když se ho zeptala, jestli Kometu náhodou neoblizuje.
Arsen si zatvrzele pomyslel, že většina starších studentů je na zabití, ale v tomhle případě neměl jako v přítomnosti AJe chuť jednoho z nich usměrnit malou připomínkou. Zdálo se, že Osbornová si výškového rozdílu všímá a nelíbí se jí to.
Arsenovi se to taky nelíbilo, zvlášť když ani ona nehodlala násadu jen tak pustit, což vyústilo v to, že Arsen sice nepřepadl dozadu, protože Alaska byla muší váha, ale byl by mnohem raději, kdyby se to stalo. Takhle se totiž najednou snažil přitáhnout si koště, odtáhnout Alasku (přičemž vážně netušil, kam položit druhou ruku, takže se spokojil s trochu neúčinným odtahovacím bodem v místě Aljaščina ramene, což vypadalo nejbezpečněji) a ještě argumentovat a nerudnout. To už byl trochu složitý multitasking.
"Přestaň se po mně plazit!" zahrozil tváří v tvář takřka štěněcím očím, vzal koště oběma rukama a pokusil se ho zvednout nad hlavu. Bohužel se mu to dařilo i s Alaskou navrch. Pravděpodobně se na chvíli ocitla s nožkama ve vzduchu, ale ne na dlouho, protože to zároveň znamenalo, že padala na Arsena ještě víc, a to nehodlal riskovat, ne se všemi těmi možnými následky, které by nadrobila fyzika.
"Já nic neukradl! To ti pořád leží v žaludku to, že jsi tak hodná a podělila ses se mnou o hrnek kafe? V tom případě ani nepotřebuju další důkaz na to, že patříš k mašličkám," zašklebil se Arsen. Sakra, kam se poděl plán na důstojné převzetí koštěte a odchod? A proč se všude kolem najednou objevovaly holky na vysokých podpatcích, namalované, na dietě... Arsena zhrozeně napadlo, jestli by tohle těch pár let provedlo i s Joe Blackwoodovou.
"Dovol, ale nechodím jen tak kolem a nezvu holky na kafe," upozornil Quinn skoro dotčeně.

_________________

„Mám, a co má být?“ nechápala Aljaška tvrdohlavě. Skoro nepostřehnutelný tik v Quinnově oku by byl nejspíš docela zadostiučiněním, to by ovšem nesměla být stále víc a víc rozčilená Arsenovou argumentací, která byla podle jejích měřítek více než okleštěná.
Všechno šlo pochopitelně do kytek, když na Quinnovi přistála po jeho nezdařeném pokusu o znovunabytí Komety. A řekněme si to takhle, Aljašce se vůbec nelíbilo, když na ni někdo hromoval. „Přestaň mě nutit se po tobě plazit!“ štěkla v o něco vyšší tónině, než měla původně v úmyslu, přičemž u posledního slova přešla do lehce hysterického rejstříku, protože cítila, jak se jí nohy odlepily od země. „A polož mě na zem! U Merlina, Quinne, já tě kopnu!“
Jakmile se opět snesla ze svých nepříliš závratných a rozhodně nedobrovolných výšin na zem, škubla Kometou zase k sobě. „Neleží mi v žaludku to, že jsem se podělila. Leží mi v žaludku to, jakým způsobem jsem byla nucená se podělit, protože jsme spolu husy nepásli a možná, fakt jenom možná ses mohl jako normální, civilizovaná bytost zeptat, a já bych se nejspíš rozdělila dobrovolně,“ vychrlila na Quinna bojovně. „A nejsem hodná,“ zabroukala si po chvíli ze setrvačnosti prakticky sama pro sebe, protože by jí to kazilo pověst.
Aljašku v tu chvíli přestala celá situace bavit. Arsenovi vyčetla všechno, co jí leželo na srdci, a aby se přiznala pravda, když do bitvy šla, ani neočekávala reparaci. Bojovné ohýnky v modrozelených očích náhle vyhasly a ona se pustila násady koštěte, kterou ostatně nechtěla okupovat až tak dlouho, ale co měla dělat, když se ji Quinn pokoušel zvednout do vzduchu? Plácnout sebou o zem jako cihla skutečně nechtěla. „Proč mě to nepřekvapuje?“ zabodla do Arsena nečitelný pohled. „Možná by ses mohl začít ptát, kde je chyba,“ povzdechla si nakonec těžce, sklonila hlavu a otočila se k odchodu.

_________________

"Já tě přece nenutím, aby ses-" nadechl se Arsen vážně zaskočeně a taky poníženě, že by se mu tohle mohlo vrátit, jenže než stačil na Alasku domžourat a vstřebat její proslov, pustila a on se praštil koštětem sám od sebe do nosu, protože ho nenapadlo tak rychle přestat táhnout. Setrvačnost zařídila zbytek.
Arsen se rychle chytil za nos, slzely ho oči. Koště ne zas tak vítězoslavně držel, ale měl ho, což znamenalo že všechen adrenalin zase rapidně klesl na úroveň mírumilovného Mrzimora nacpaného sušenkami.
"Tak teda nejsi," přitakal a lehce zakoulel očima. "Počkej! Jaká chyba, co - cože? Jaký husy?" Pár frází mu v angličtině tu a tam ještě dělalo problém a tahle nepoužívaná podivnost patřila mezi ně. Pospíšil si za Alaskou, která se dala na odchod. "Nevím, co ti nakukali o tom, že v Mrzimoru jsou normální, natož civilizovaný lidi," vybafl, aniž měl nejmenší problém udržet krok. Podle spěšnosti, s jakou na ní teď chrlil věty, se měl k odchodu stejně jako ona, jenže na opačnou stranu, zpátky ke kufrům a January, jen co tohle vyřídí. "Ale my jsme zvyklí se prostě dělit bez těch blbých zdvořilostí a zdvořilých blbostí. Já ti to kafe někdy vrátím, ale v kapse ho nenosím a víš, že to vyčarovaný chutná jak břečka. Ale není to žádný přiblblý pozvání," upřesnil podmračeně.

_________________

Aljaška měla dost taktu na to, aby udržela koutek úst v klidu a nenechala ho vyjet do úšklebku, když se Arsen koštětem praštil do nosu. Nemusela se radovat z cizí bolesti. Ne tak moc.
To poslední, co čekala, bylo Arsenovo zmatení nad frází s husami. Aljaška podezřívavě přimhouřila oči, jako by snad v Quinnově obličeji hledala známky toho, že si z ní dělá legraci. Nakonec nechala otázku odplavat, protože se mohl vždycky informovat, a ona mu koneckonců žádné vysvětlení nedlužila. Tak či tak to ovšem vzbudilo její zájem, protože který člověk alespoň jednou v životě neslyšel slova „husy jsme spolu nepásli“?
„Chceš říct, že ty jsi zvyklý se dělit bez zdvořilostí. Shodou okolností pár lidí z Mrzimoru znám. Některé mám dokonce doma. Všichni mají alespoň matné ponětí o tom, že možná není úplně nejchytřejší přijít za cizím člověkem a vyškubnout mu něco z ruky. Zkus o tom příště zapřemýšlet, buď té dobroty,“ založila si Aljaška ruce v bok, v duchu vztekle poskákala rozbouřené hormony a vyčítavě se na Arsena zadívala, ačkoliv jí to jenom palčivě připomnělo, jaký výškový rozdíl mezi nimi je, a že už jí leze krkem dívat se na někoho se zakloněnou hlavou.
Když jí mrzimor slíbil náhradu, dala si dobrý pozor, aby na něj pár vteřin nečitelně zírala, než neznatelně kývla hlavou. „Beru tě za slovo, Quinne.“ Celá věc se pochopitelně neobešla ani bez sebeobranného kopání, že to rozhodně není žádné pozvání na kafe, nad čímž se Alaska jenom ušklíbla. „To by mě ani nenapadlo, nemusíš se bát.“ Samozřejmě že napadlo, ale byla by prokletá, kdyby to dala najevo. Shledávajíc, že už na celé věci není nic řešit, se rozhlédla po rozlézajícím se davu lidí z vlaku a pokoušela se v záplavě zrzavých hlav najít tu jednu konkrétní, která patřila její sestře. Jakmile se jí to podařilo, no, už jí nebylo. Arsen měl na starosti bezpochyby mnohem bohorovnější záležitosti.
>> pryč

_________________