~ B5 ~

Ach bože, tohle byla společnost veselá až na půdu. Ale ne vždy se setkat s milou společností, tak to prostě akceptoval a pracoval s tím, co tam měl. Ach, tak důležité věci, jo? hlesl si sám pro sebe a pomalu přemisťoval tak maximálně pohled mezi jednou a druhou. Víc se přemisťovat nepotřeboval. Rozhodně se nehodlal přemístit někam pryč.
"Dovolím si, že po šesti letech ve Zmijozelu toho už vím docela dost," odpověděl jí přímo. Byla to pravda, ani nemusel nějak extra poslouchat a věděl o čistokrevném životě spoustu věcí. Dokonce víc věcí, než pro život potřeboval vědět. Docela to zabíjelo mozkové buňky. "Čistokrevné rodiny dělají vše tak staromódně. Tohle historické má sice svoje kouzlo, ale i tak... chtělo by se to pohnout trochu vpřed," prohodil ještě. Trochu odsuzoval ty středověké sňatkové metody a podobné. Sice ti mladí už začínali dělat tak trochu, co chtěli, ale starší čistokrevní, tedy především ti Zmijozelští, se toho drželi zuby nehty. Ale to bylo fuk, teď se raději otočil k Lys.
"Koně jsou fajn." pochválil jí, že nelétala jen na koštěti a pozoroval její zvěřinec. Její pes byl fajn, i když vyhrožovala trháním. Trhání mu nebylo zrovna příjemné, proto se mu už od mala vyhýbal. Co se týkalo běhání kolem jezera, musel se zasmát. "Japonsko je úžasná země, v některých ohledech mnohem lepší jak Británie. A ne, běhat budu dál, máš s tím snad nějaký problém?" zeptal se jí s úšklebkem a vzpomněl si, že jedna z věcí, co mu chyběla, bylo právě jezero u hradu a jeho skromné tréninky u něj. A možná i trochu vyučování teda, no. V mudlovském světě se věci odpalovali mnohem hůř.
Následně dorazil i slavný vozíček, na kterém bylo všechno. Sám si dal jen jeden balíček fazolek, to mu na cestu stačilo. Občas to totiž i dostatečně zkazilo chuť, že člověk už nic dalšího nepotřeboval. Třeba takový snopl. Ble. Pak buď pokračoval dál v konverzaci nebo byl prostě zticha. Jen si pak na moment odskočil, aby se převlékl... do hábitu! Na zařazování ho vždycky měl, pak už většinou jen oblek.

~~~~

Při dojetí pomohl holkám se zavazadly. Neměl je sice super v lásce, ale zase buran nebyl. Pokud měli místo, přisedl k nim do vozu. On měl to štěstí, že testrály neviděl. "Tak.. zase na rok tady," pronesl s mírným povzdechem, ale zároveň i jistou jiskrou očekávání. Letos by měli s Mei dotáhnout tu zvěromágskou prácičku a tak podobně. Rozhodně by mohlo být zajímavé, jediný problém byly závěrečné OVCE, kterých se trochu bál. NKÚ už nějak prolezl, poměrně i úspěšně, ale tohle bylo horší. Ale rozhodně je hodlal zvládnout. Třeba by pak mohl získat i nějaké místo v kouzelnickém světě. Nebylo to, co by úplně chtěl, ale na mudlovské věci momentálně neměl dost vzdělání.

_________________

Výmenu posmeškov medzi Aaronom a Eirlys vpodstate odignoroval pretože jeho myšlienky momentálne behali niekde úplne inde a to medzi Ronovým papierovým vreckom a toaletou. "Nabudúce si obsaď kupé sama a každého prváka odožeň nepríjemným pohľadom," pousmial sa na Eirlys chabým úsmevom aj napriek tomu, že jeho žalúdok si robil zrejme uvítaciu párty na začiatok školského roku. Nenápadne tekol pohľadom do boku dúfajúc, že Sybille pozerá von oknom a nevšimla si tak jeho nevoľnosti ale tie by si samozrejme všimol aj slepý a tak len ponížene zvráštil obočie, odvrátil tvár a zadíval sa radšej na zem. "Vďaka, Eirlys," pousmial sa na kamarátku a snažil sa sústrediť na chladnejší vzduch, ktorý sa k nemu dostal z otvoreného okna. Nevoľnosť však nijak neustupovala a farba Balhazarovej tváre nadobudla nezvyčajne bledý odtieň, ktorý ešte viac kontrastoval s jeho tmavými očami a vlasami. Keď sa Eirlys vytratila z kupé, sledoval ju pohľadom až pokým mu nezmizla z očí a potom sa oprel spánkom o sklo. Zatvoril oči a snažil sa zhlboka nadychovať a udržať svoj žalúdok pod kontrolou. Naozaj nechcel vyletieť z kupé smerom záchody ako malý nervózny prváčik. Keď sa Eirlys vrátila, spýtavo na ňu pozrel, či to myslí naozaj vážne s tými mentolkami, ale kedže nemal nič lepšie a nechcel spolužiačku uraziť, jeden si vložil do úst a kývol jej miesto poďakovania. Vtedy sa v ich dverách objavila ďalšia zmijka a tak k nej prirodzene pozrel aj on. "Ahoj, Deb," pozdravil ju ale úsmev na svojich perách nevyčaril. Bolo mu na to príliš zle a vlastne všetkú konverzáciu nechal radšej na Eirlys a on len sem-tam prikývol. "Konečne," vydýchol si, keď ucítil, že vlak začína spomaľovať. Zhlboka si vydýchol a rukou si vošiel do vlasov, čím si ich trocha rozstrapatil. Pohľadom zaletel na okamih k Ronovi a potom aj k Sybille, ktorej sa od neho očividne dostávalo nevídanej pozornosti. Ušiel mu pri tom slabý úškľabok no či to bolo spôsobené jeho nevoľnosťou, nenávisťou k pelendrekovým prútikom alebo niečim iným, sa dalo len ťažko vydedukovať. Len čo vlak zastavil, postavil sa pričom sa rukou oprel o sklo, aby sa mu nemotala hlava a otočil sa do kupé na Aarona a Sybille. Pozrel z jedného na druhého, čo mali zrejme považovať za pozdrav, aspoň pokiaľ sa k ním nepripoja aj na koči a potom vyšiel von z kupé. "Ako dopadli lektvary?" spýtal sa Eirlys cestou ku kočom ak šla s ním ako dúfal. Prešiel až k posledným, ktoré ešte boli voľné a natrčil ruku dlaňou nahor, aby sa Eirlys mohla prichytiť. Potom si nastúpil aj on a zadúmane sa zadíval kamsi na hrad. To, že padal dážď mu ani najmenej nevadilo lebo trocha ochladenia mu prišlo len vhod.

_________________

"Koleje jsou prý čtyři, ale nevím ani jak se jmenují, takže jsem trochu bez stresu" Řekla Angvin směrem k Ezrovi, který se na to ptal, ale byla to pravda,
Jakmile ze všech přítomných vypáčila, co potřebovala, už přijela ta paní s vozíčkem. Angvin zvědavě vykukovala z kupé. Co to tam prodávala? Pf, jíst žáby? Ještě pokryté čokoládou? fujky... Ale zvědavost byla přece jenom silnější než zdravý rozum a logika a přistoupila k vozíčku s občerstvením. "Co si dáš, milánku?" "Ee, dvoje ty žabky a balíček těch.. fazolek?" Paní vyndala vše, co si objednala Angvin zaplatila příslušným obnosem, který za své pomoci vydolovala z kapsy. Ale jelikož vlak už pomalu zastavoval, Angvin si to narvala do kapes džínové bundy, že si to sní na hradě, až bude trochu v klidu a po tom zařazování, protože měla takový pocit, že jí srdce tluče až někde v krku.
Když vlak úplně zastavil, Angvin si řízla hlavou do prosklených dveří v kupé, takže měla chvilku před očima dva Ezry, což bylo poněkud... stresující.
Ale teď se snažila se prorvat ven, maličká sovička za límcem bundy vyděšeně houkala, ale stále se držela poblíž někoho, jako Roderic, nebo ta černovlasá dívka, s níž seděla v kupé a následovala obrovského muže směrem k jezeru. Br, voda. Něco po čem se nedá chodit, v tohle období je to děsně studený a hnusný... Brblala si jen tak pro sebe, prostě neměla moc ráda hlubokou, neznámou a navíc děsně mokrou vodu. Ale nastoupila do loďky, ochotna pro někoho nechat místo aby si přisedl.

Bree na Svena kývla, aby mu dala najevo, že jeho prosbu o čokoládu vyslyšela, a v duchu začala přepočítávat mince v kapse, aby zjistila, kolik čokoládových žabek si za ně může koupit. Byla do toho tak zabraná, že málem vrazila do staršího blonďáka, který si to podobně jako ona razil k vozíčku se sladkostmi. “Čau!” odpověděla mu nadšeně na pozdrav a široce se uculila. “Těšíme, že jo?” houkla k ostatním, zatímco její oči opět zazářily potlačovaným záchvatem hyperaktivity, takže zrzunka začala poskakovat na místě jako odpinknutý hopík. “Ty jsi z Nebelvíru?” vychrlila první otázku vázanou na blonďákovo sdělení o nadějných lvíčatech. Dlouho ale mlčet nevydržela, když zbystřila, že si stejně jako ona objednal čokoládové žabky. “Jůů, sbíráš kartičky? Nemáš nějaký na výměnu? Kdo ti chybí?” začala ze sebe energicky sypat jednu otázku za druhou, ale pak si naštěstí ucpala pusu čokoládou. Druhou čokoládovou žabku podala Svenovi.
Netrvalo dlouho a vlak začal pomalu zastavovat, což mělo u Bree nečekané následky. Začala se zuřivě uculovat od ucha k uchu a jej pohopsávání nabralo na intenzitě. “Bradavicééé! Jsme tady! Svene, Svene! Už se těšíš? Musíš se těšit!” drmolila sotva srozumitelně a jakmile vlak zastavil, popadla bratra za ruku a odtáhla ho ke dveřím, aby jim nic neuteklo.
“Páni, Svene, vidíš ho? Ten je vélikej!” vytřeštila oči, když se ocitli ruku v ruce na nástupišti, a její pozornost zaujal muž nevídaných rozměrů, který si všechny prváky svolával k sobě. Začala se prodírat mezi staršími studenty směrem k němu a pevně držela Svenovu ruku, aby se jí bráška v davu neztratil. Trochu zpomalila, aby za ní nevlál jako válečná standarta, ale jinak mířila přímo za nosem.
Jakmile je obr vyzval, aby nastoupili do lodiček, starostlivě se ohlédla po Svenovi. “Neboj, bráško, to bude dobrý. Já umím plavat, zachráním tě.” ujistila ho konejšivě a dovedla své dvojče k loďce se Septimem a Aurorou, které dvojčata znala ze zmrzlinářství. “Jé, čau, můžeme?” optala se, ale aniž by čekala na odpověď hrnula se do loďky. No prostě celá Bree, které ve vlasech trůnil Olaf.

Lodička s Aurorou, Septimem, Svenem a Briannou

_________________

Pomyšlení na čokoládu Svena trošku uklidnilo, ale stejně se mu svíral žaludek nervozitou a strachy. Když mu Bree podala čokoládovou žabku, rozbalil ji a nacpal si jí do pusy dříve, než mu stačila utéct. S plnou pusou se pak zadíval na kartičku, kterou obsahovala žabka – Merlin. Toho už měl dvakrát. Poté vzhlédl ke staršímu klukovi, co jim nahlédl do kupéčka, a hned zavrtěl hlavou, aby dal najevo, že se netěší. Do hovoru se však nezapojoval.
Netrvalo dlouho a vlak začal zpomalovat. Když zastavil úplně, Sven už se barvou v obličeji podobal čerstvě omítnuté zdi. Zoufale se zadíval na hyperaktivní natěšenou Bree a odevzdaně si povzdechl. Než se stačil vzpamatovat a sebrat odvahu na to, aby vystrčil paty z kupé, sestra ho chytila za ruku a už ho táhla pryč. Tak tak stihnul k tělu přitisknout Růžu. „Tak ahoj!“ houknul v rámci možností zdvořile k Ritě i Benedictovi, načež se společně se sestrou vytratil do uličky vagonu a odtud poté na zastávku v Prasinkách.
Nestíhal se moc rozhlížet kolem sebe, možná taky proto, že lidi kolem něj byli většinou vyšší, takže toho ani moc neviděl, ale toho obra, který je očividně měl na starosti, si všimnul dobře. „Páni, ten je teda velikej,“ zamumlal potichu a vykulil oči. Nevěděl, jestli se má cítit fascinovaně, nebo se bát.
Nechal se sestrou odtáhnout až na břeh obrovského jezera, kde na ně čekaly loďky. Tam se zastavil, zblednul ještě víc, pokud to bylo možné, a bradička se mu poprvé zatřásla zadržovaným pláčem. „Já se bojím,“ kníknul přiškrceně a zavrtěl hlavou. „Nemohli bychom do Bradavic dojít pěšky po břehu?“ prohodil, ačkoliv věděl, že to mu zřejmě neprojde. Zoufale se ohlédl k Hagridovi, jako by doufal, že si všimne jeho fóbie a navrhne mu jiný způsob cesty, ale nic takového se nestalo – obr se zrovna nacpal do lodičky, která se pod jeho vahou skoro potopila. Když očima přelétl ostatní loďky, všimnul si sourozenců Strangeových, a ani Breeině pozornosti neunikli, protože už je zdravila a nastupovala k nim.
Sven si povzdechl, načež pomalu vlezl do jejich loďky, hned se usadil a volnou rukou, kterou nedržel Růžu, pevně sevřel okraj člunu. „Ahoj,“ zachraptěl přiškrceným hlasem a pokusil se pousmát, což mu vůbec nevyšlo. Stydlivě sklopil oči – dobře věděl, že se mu za tuhle scénu asi budou smát, ale nemohl si pomoct. Měl příšerný strach z toho rozlehlého jezera a taky z nadcházejícího zařazování.

_________________

To jsou všichni kluci v tomhle věku taková paka? Zeptala se Syb sama sebe, když z Rona při příchodu zmijozelky vypadla poznámka o prsní zkoušce. Protočila nad tím očima a znovu se zadívala z okna, ačkoliv neměla v úmyslu se kochat okolní krajinou. Kdyby pootočila hlavu na druhou stranu, naskytl by se jí mnohem lepší a hezčí pohled, ovšem zakládala si na tom, že nebude na Harringtona zírat jako na přírodní úkaz. Navíc jí k nepatrnému úsměvu stačilo jen pár slov, která pronesl svým hlubokým hlasem.
„Prosím, posluž si.” uvolnila pak cestu Eirlys, která se začala starat o spolužákovo zdraví. Možná ji to mohlo napadnout samotnou, ale stejně zapochybovala o tom, že by se to u Balthazara setkalo s podobnou reakcí. Maličko se ušklíbla, no o to víc urputněji se začala soustředit na krajinu za oknem, aby se oprostila od situace v kupé. K její smůle zrovna v tu chvíli zmizel jak Ron tak Eirlys za pronásledováním staré paní s vozíkem, ale Syb stejně netušila, co by pobledlému spolužákovi řekla. Komplimenty na rozdíl od ironických poznámek a lehkých urážek skládat neuměla.
Možná by až do konce cesty jen pozorovala krajinu za oknem, kdyby jí zničehonic nepřistálo v klíně pár sladkostí. Trhla sebou a zaměřila se na ně zkoumavým pohledem, načež se pousmála a zvedla pohled k Ronovi. „Díky,” broukla a sáhla po žabce, protože čokoláda byla lékem na všechny trable světa i špatnou náladu. Dokonce mu odpustila i to oslovení, které by v přítomnosti Balthazara přešla jen těžko.
Když do kupé vtrhla hlava namyšlené Thomassové, která pohrdala vším, co se byť jen vzdáleně dotýkalo mudlovského světa, chtěla nechat veškeré vyřizování na jejích zelených spolukolejnících. Spolkla ironickou poznámku o hadím hnízdě, které to tu začalo připomínat, a raději si strčila do pusy další kus čokolády. Jenže nad prudkou inteligenci příchozí šesťačky se povznést nedokázala. „Co tu dělají? Já nevím, Thomassová, mně přijde, že tu sedí. On je snad nějaký vagon rezervovaný přímo pro Zmijozel, že bys je tu nečekala? A Jess jsem neviděla, naštěstí.” věnovala Debře jeden neupřímný úsměv a odvrátila pohled k oknu. Možná si našla jiné čistokrevné zvířátko, zabručela v duchu, protože v téhle společnosti by se neodvážila něco takového pronést nahlas. A ne všichni čistokrevní byli jako Thomassová.
Jakmile vlak zpomalil a následně i zastavil, vyprovodila oba zmijozelské spolužáky pohledem, ačkoliv víc hypnotizovala Balthazarova záda než ta zmijozelčina. Pak si na okamžik promnula spánky, jakoby se o ni pokoušela migréna, načež se ladně vyhoupla na nohy, vyměnila mikinu za kolejní svetr, a po chvilce váhání se sklonila k Ronovi, aby ho políbila na tvář. Minimálně za tu čokoládovou žabku si to zasloužil. „Hezké narozeniny, Rone,” pousmála se na něj, ale hned v další chvíli už mířila chodbičkou k východu z vagonu, aby po ní snad nestihl požadovat nějakou další, nedejbože přímo na rty.


Venku přejela pohledem nedočkavé prváky, které čekala jízda na lodičkách skrz jezero, pousmála se při vzpomínce na svou první jízdu k hradu, ale pak už vyhledala prázdný kočár, kam se vyhoupla a konečně se opět zase trochu uvolnila.

_________________

Arsen naštěstí September do hlavy neviděl, ale mlčenlivost druhé Havraspárky ho dost uzemnila. Usmál se proto aspoň na September, se kterou si dokázal neohrabaně říct aspoň něco.
Když se ale Ginger začala tlemit, zamračil se a uraženě jí praštil loktem, aby přestala. "Nech si to," zasyčel. Jí se to mluvilo - to by musela sebrat i tu trošku lichotek, co dostal? Když mu navíc sebrala napůl koupené fazolky a začala s nimi zdrhat, jak vlak zastavoval, Arsen dopáleně vyskočil.
"Tak hodně štěsít se sbíráním," popřál spěšně September a na Arisielle jen naprázdno otevřel pusu. Nic kromě "pěkný čtení" ho nenapadlo a Ginger se vzdalovala. "Mějte se!" vyhrkl a pustil se do pronásledování.


"Ty - seš - příšerná," obvinil Ginger s několika dlouhánskými kroky ji dohnal u kočárů. Dopáleně a zhurta se opřel jednou rukou o kočár, aby neměla pocit, že z tohohle jen tak uteče. "Musíš mi všechno zkazit, co? Naval zpátky můj podíl," natáhl ruku zamračeně a moc si nevšímal toho, že by se Ginger potýkala s neviditelnými zvířaty. Co se Arsena týkalo, tohle šlo trochu mimo něj.
To naneštěstí neplatilo pro Riley Butlerovou, které si všiml až ve chvíli, kdy se podíval zběžně do kočáru. Málem uskočil dozadu.
"A co ty tady děláš?" dodal trochu míň dopáleně a mnohem víc překvapeně, i když měl neblahé tušení, že se Ginger začne zase brzy svíjet smíchy. To se mu vůbec nelíbilo.

_________________

Maeve překvapením otevřela pusu, když Tamsin nadhodila, že se po zařazování půjde zeptat Brumbála, jak tráví svoje prázdniny, a ještě k tomu zaspekulovala, jak se asi může opalovat. Na chvíli se zatvářila stejně zhrozeně jako Cass, ale pak se pobaveně zahihňala a ukázala Tam zdvižený palec. „Ale představ si ho, jak leží na pláži pod slunečníkem a v ruce koktejlovou skleničku. To je prostě k nezaplacení.“ Zrzka se uchichtla nad tou představou, načež souhlasně přikývla na Lucinčin návrh, že Brumbál beztak na prázdniny upíchne do nějakého muzea. To už bylo mnohem pravděpodobnější. Trochu se zamračila, když si uvědomila, že z jejich kupéčka nebyl nikdo na mistrovství a že tedy další informace bude muset vyzvědět od Darrela nebo Leslie, o kterých nepochybovala, že si to nechali uniknout, ale nakonec nad tím pokrčila rameny. Co se dá dělat, příště už to určitě vyjde, pomyslela si a opět zkroutila rty do úsměvu. „On je jen vyděšený, víš? Musí si zvyknout na neznámé prostředí,“ poučila Maeve Cassíka, který si jejího milovaného Gizma prohlížel trochu nedůvěřivě. To, že se Gizmo takhle choval od té doby, co si ho Mae pořídila, raději taktně zamlčela. „Viď, že je! Já jsem ho tam prostě nemohla nechat. A jmenuje se Gizmo,“ odpověděla nadšeně zvídavé Lucince. „Jé, jasně že jdu!“ Zahlásila, když k nim dokodrcal vozík se sladkostmi, u kterého si pořídila Bertíkovy fazolky a Maxovy maxižvýkačky. „Tyhle kouzelnické dobroty mi přes prázdniny fakt hrozně chyběly. Ne že bych se nenacpávala něčím jiným, ale stejně,“ zahuhlala zrzka, když se pak vrátila do kupéčka a hned se jala ochutnávat fazolky. Po chvilce ale vlak začal zpomalovat, až nakonec zastavil úplně a Maevíta nedočkavě vyhlédla z okna. „Jé, já už se nemůžu dočkat, až tam budeme,“ povzdechla si zasněně, když následovala Lucinku k jednomu z kočárů. „Určitě jsou ty kočáry nějak zakletý,“ poznamenala, když se na chvilku pozastavila nad tím, že je netáhne nic viditelného. „Já se těším na jídlo celkově, to je prostě úplně bombastický, takovou hostinu jsem určitě ještě nikdy předtím, než jsem sem nastoupila, nezažila,“ poznamenala pak nebelvírka s mlsným úsměvem.

_________________

Usmála se na Gwen. "Já tebe taky Gwen. Byla jsem celý prázdniny mimo Anglii - celkem to ušlo, ale neviděla jsem žádné kamarády, jen rodinu, takže to byla celkem nuda," odpověděla popravdě. Pokrčila rameny. Prváčci jí byli vcelku ukradení, i když ta s tou mapou vcelku válela. "No, a i když je to divný, do školy se docela těším, ale myslím, že až se začnu učit, změním názor." Nejenomže si to myslela, přímo to věděla. Sice se do Bradavic těšila, ale bylo to spíš o kamarádech, než o Brdavicích samotných.
"Andersen je od nás. Ale to, že máme úchylku na kakao je nepřesné!" bránila Tess svou kolej. Vždyť nemají žádnou úchylku! "Ery založil klub Rowenina božského kakaa, to ano, ale to neznamená, že hned všichni havraspárští musí být blázni do kakaa," řekla trochu uraženě. Úchylka na kakao, prý. Pche. Pít kakao jednou denně není úchylka. Alespoň ne v Bradavicích. A už vůbec ne v Havraspáru nebo Klubu Rowenina božského kakaa.
"Ale máš pravdu, že Ery by se dal považovat za... kakaového úchyla," přikývla nakonec.
Když slyšela o svatbě, málem se zadusila slinami. Začala kašlat a když konečně uklidnila dech a kašel, musela se zeptat. "Já vím, že byla McKaová těhotná, ale oni se i vzali? to jí teď jako budu říkat profesorko Andersenová?" Pořádně jí to nešlo přes jazyk. Je to divné. Nepřirozené. Tak to bude maso, jak říká její bratr.
Na paní se sladkostmi (ale teď vážně, jak se jmenuje?!) jen zavrtěla hlavou, na znamení, že nic nechce, poslední dobou se jí při cestování dělalo špatně a ta se na vozíček raději ani moc nedívala.

Kývla na Briana: "Já tebe taky," a pak koukala, jak pádí co nejrychleji pryč. Asi se jich bál nebo co.
"Bláto je jasné znamení Bradavic," zamumlala a trochu více se zachumlala do pláště. Nějak moc se nerozhlížela a nakonec nešla za Riley, ani ze Gwen. Rozhlédla se po nějakém volném kočáru.

Kočár se Sybille a Tess

Boty jí při každém zvednutí a položení na zem mlaskaly. Pak narazila na jakžtakž prázdný kočár. "Ahoj. Můžu k tobě?"

_________________

Lawovi jsou úplně obyčejná rodinka s obyčejnými problémy. Matka podvádí otce s kolegou, otec si povídá s mrtvolami (doslova), jedna dcera žárlí na tu druhou a má z toho depresivní myšlenky, nejstaršímu synovi se zase nedaří dostat špatnou známku a tak se s ním rodiče všude chlubí. Do toho nejsou dvojčata, Bev a Liv dcery stejného otce jako Soucitně se vrhne Flavimu kolem krku. "Ale Flavi! Máš boží vlasy, nevadí, že nejsou plavý! Fakt!" Pustí svého růžového kamaráda a hrdě se uculí. Cítí se totiž jako bůh, když takhle podporuje ostatní, jo jo.Vyvalí na Setha kukadla, ale překvapivě ji to neurazí. "Já to zvážím, až uděláš něco božskýho." Uculí se na Setha a hodí pobavený pohled k Suttnovi, který to ale zas tak vesele nevidí. Jako by se bál, že když si bude AM dobírat jeden kluk, za chvíli to budou dělat všichni.
"Já chci do toho Mrzolordu! Mě se líbí Mrzolord. Nebo mrzimor, teda..." Opraví se, když to Seth trochu osvětlí. "Suttone, že půjdu do Mrzimoru?! Že jo!" Vyvalá velká hnědá očka na nebohého blonďáčka a zamrká. "No... víš, to není na mě..." Omluvně se usměje Sutton. "To je na moudrém klobouku." DOdá a vážně zakýve hlavou. "Ale mě je jedno, co řekne nějaký starý klóbrc, Suttone." Oznámí mu hrdě Am. NO a Sutton, ten už se s ní raději nedohaduje.
Než si stihla Am pořádně proklepnout své spolusedící ve vlaku, už se všichni hnali do lodiček. Popravdě, cítí se trochu dotčená, že si Willie, takový malý pískle, tak přivlastnilo Setha, ale zrovna ve Willie nevidí nějak extra velkou konkurenci, co se přebírání kamarádů týká, takže to nějak neřeší. S úsměvem se rozloučí s Flavim, protože cestu v lodičkách hodlá strávit asi s někým jiným. S někým neznámým, nejlépe.

"Já do toho nevlezu!" Rozkřikne se Am na Suttona.
"Musíš. Jinak se tam nedostaneš." Odvětí Sutton a roztáhne do jedné loďky rudou deku.
"Ale ono je to špinavý!" Stěžuje si Amarilla dál a založí si trucovitě packy na hrudníčku.
"Prosím tě, vždyť je to jen kousek. Snad se nebojíš." Uculí se blonďáček a povzdechne si. Na to už ale Amarilla tak nějak nemá co říct, takže si opatrně vleze do lodičky, za ní Sutton a pak ještě další dva neznámí studenti - logicky prvňáčci.

Mimo herně:
Hele, u Am a Sutt je plno, lidi, jo já už totiž za Am teďka dál hrát nebudu, jako na zařazování a tak

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!