B2

||Flavius| Seth| Mína| Amarilla||

Trochu překvapeně pozvedl obočí, když Willie vyzvala Amarillu k dalšímu mluvení. Na moment na ní upřel pohled, zda si dívka své přání dobře rozmyslela, protože on měl už teď hlavu jako pátrací balon. Svůj útrpný výraz skryl před celým světem uvnitř sebe, a tak znovu nechal mluvit dívku, jejíž jméno se skutečně zdárně podobalo rusovlasé Ariele. Poznámce Willie ohledně koštěte v podobě násady na vysavač se musel krátce pousmát. Jen sotva si dokázal představit, jak by za sebou v letu vláčel šňůru, nicméně do hovoru mezi dívkou a chlapcem nezasahoval, jen je pozorně sledoval, jak to měl ve zvyku. A pro něj to v tu chvíli bylo mimo jiné také velmi pohodlné. Necítil ani potřebu se dohovoru zapojovat více, než bylo nutné, ačkoliv se zdálo, že je obklopen dobrou společností. Neměl to zkrátka v povaze. „Pohádky bratří Grimmů jsou nejlepší.“ Poznamenal s trochu tajemným ušklebením Seth, když si vzpomněl při názvě autorů na několik jejich pohádek s trochu sadistickými prvky. Ale možná proto je měl rád. Protože nekončili něžně, zaobleně, že zlo bylo zavřeno v žaláři a zavládl nekonečný mír. Byly to pohádky, kde zlo postihlo vždy krutý trest předem určený s jeho odstranění. A že některé metody byly skutečně drastické. „Ale Bajky Barda Beedleho taky nejsou špatné.“ Stočil pohled na chvíli k Willie, protože to právě ona mluvila o ponaučení, které právě z tohoto díla plynulo.
Když však přišla znovu řeč na původ jeho jména, jeho obočí se naprosto vyrovnalo a zahleděl se nejprve na ukecanou a asi hodně sebestřední Amarillu. Na její dotaz, zda by se ho měla bát, se poněkud dravě a nezvykle potemněle usmál, což mu šlo, vzhledem k tomu, že se nad ním odjakživa držela prazvláštní a magická nálada, která neměla naprosto co dočinění s nějakým optimismem. „Bát se mě nemusíš, pokud mě budeš patřičně uctívat.“ Dodal, než mu konečně trochu mile cuklo v koutku. Samozřejmě si Amarillu dobíral, už jen pro to, že mu přišla hodně naivní a možná i krapet rozmazlená. Zkrátka sedět s ní v jednom kupé, bylo jako riskovat střet osobností, neboť Seth rozhodně nepatřil mezi uťáplíky. Nezáleželo tolik na tom, kolik toho řekl, jako spíše co řekl. „Strach mám, ale z hrdinské smrti ne.“ Nakonec nebylo překvapením, že i chlapec sedící s ostatními spolužáky v kupé, se něčeho bojí. Všichni se něčeho báli. Z čeho má ale strach, si nechal strategicky pro sebe. „Koukám, že nejsem jediný, jehož rodiče přestřelili ve jménech.“ Pohlédl Seth a Flavia, který se mu svěřil se svou historkou, jak přišel ke jménu. Zdálo se, že normálně se už jmenují jenom dívky, s nimiž oba chlapci (plus Sutton) sdíleli kupé.
„Koně jsou fajn. Je sice pravda, že z jednoho pádu jsem si trochu narazil žebra, ale to je zkrátka riziko sportu.“ Pokrčil rameny a sevřel v dlaních klec s Athénou. Vzpomínka na pár nebyla zrovna příjemná, protože měl pocit, jako by si kromě vyraženého dechu v těle zlomil kosti. Tehdy to byla ale víc jeho blbost, měl se pořádně držet. Ale i takový pád s sebou přinesl jisté ponaučení.
Po chvilce spadl chlapcův pohled znovu na Athénu, která mu okusovala prst a tichým pištěním se dožadovala dalšího piškotu, zatímco Sůša na druhé straně se čepýřil a prskal jako starý žárlivec. „Wilhelmina.“ Zopakoval po dívce krátce její jméno. Nebyl zvyklý říkat ostatním dětem zdrobnělinami, a tak nebylo divu, když zanedlouho vyslovil její novou přezdívku a to byla: „Mína.“ Ta přezdívka mu přišla stále roztomilá, ale ne příliš dětinská. Znovu zapátral v kapse po piškotech, zatímco se rozhodl odpovědět na dotaz dívky vedle sebe. „Už to tak bude.“ Pokrčil rameny. Zkrátka jméno si vybrat nemohl, a tak to za něj učinili rodiče. Jen doufal, že nebude rozhodně takový, jako bůh podsvětí. A mít šakalí hlavu taky nebylo zrovna cool. Sice v sobě čas od času pocítil něco jako sobeckost a bezohlednost, ale i tak se tomu snažil vyhnout.
Když se chlapci konečně povedlo vytáhnout z kapsy poslední čtyři kusy piškotů, tři z nich vtiskl Míně do ruky bez jakéhokoliv výrazu, jako by jí zkrátka vracel půjčenou věc. „Na, když máš tak hamižného sováka…“ Upřel na chvíli přímý a trochu provokativní pohled na sovu, která se před jeho Athénou naparovala, než nadrobil poslední piškot svému vlastnímu mazlíčkovi. Sova se pouze natáhla pro dobrotu, jako v předešlých chvílích a zanedlouho si svůj díl odměny snědla. Poté postavil klec se sovou na zem vedle sebe a trochu před sebe natáhl nohy zkřížené v kotnících. Loktem se zapřel do opěrky, která oddělovala jeho místo se sedadlem Míny a nechal volně spadnout hlavu do nachystané dlaně, aniž by si uvědomil, že se tak k dívce naklonil blíž a jí by to třeba mohlo vadit. Upřel na krátký moment pohled ven z okna, zatímco Amarilla cukrovala na Sůšu. Oči se mu pomalu přivřely, témě skoro zavřely, když chlapec postřehl pouze krátké šustění od vedlejší sousedky zápasící s pytlíkem marsmallow. Hlasité zašustění ho ale znovu donutilo otevřít prudce oči, avšak zůstal nehnutě sedět, zatímco se na obyvatele kupé začaly snášet dobroty. Několik jich dokonce skončilo na moment na Sethově hlavě, než se skutálely do všech světových stran a nejčastěji k chlapci na klín. Upřel pohled na Mínu, snad v očekávání, že se dá do uklízení. Ona to však obrátila dokonale ve vtip. Aby zakryl své pobavení, popadl dva marshmallowny do dlaně a pohotově si je strčil do pusy. „Mrzimor.“ Opravil Seth chlapce naproti, když vyslovil jméno jedné koleje špatně a vzápětí se dal do vysvětlování. „Havraspár a Mrzimor jsou dvě ze čtyř školních kolejí, kam nás po příjezdu budou zařazovat. Těmi posledními jsou Zmijozel a Nebelvír.“ Vyzradil mu jen to, co bylo všeobecně známo. Pravda, trochu ho udivilo, že Flavius neměl ponětí o takových věcech, ale nebylo to rozhodně nic, za co by se měl stydět. A tak mu neřekl víc než je nutno, snad aby se měl na co těšit. Zavrtěl se na svém místě a ze svého okolí si sesbíral rozházené bonbony vršící se u něj na klíně. Tohle teda nehodlal sníst, bylo to na něj příliš sladké. Už hodlal pronést dotaz, zda se někdo neujme likvidace toho růžového čehosi, když vzduchem najednou prolétl marsmallow a trefil jeho sousedku. Přelétl krátce pohledem z Amarilly na Mínu a zase zpět rozhodnutý, že se téhle bitce za každou cenu pokusí vyhnout. Jen tiše doufal, že jí Mína nebude chtít oplatit stejnou kartou a nezačne v kupé skutečná vánice růžových bonbonů. Popadl hrstku marshmallow a vrátil je do polorozpadlého pytlíku, dva si přitom nechal u sebe v dlani. Zanedlouho mu zbyl jeden, když si bonbon strčil do pusy.

| +

Mimoherně:
Snad jsme na nic nezapomněli, předem se hluboce kajeme za délku, ale reakce na tři lidi je... Zkrátka obsáhlá

_________________

"Já ti to všechno povim pak," prohlásila Ginger směrem k Tess, které se nedoneslo, co se stalo s letošním Mistrovstvím, načež probodla Ezru povýšeneckým výrazem "já to věděla, že to byla Ariana" a to, že se se Zmijkou potkal náhodou, mu nevěřila ani za nic. Následně málem umřela smíchy, když Philippa prohlásila, že si myslela, že Arsen je profesor a zakřenila se na to aktivní mrně, když jim prozradila, že se zná s Maeve. Když jim pak dívenka darovala jakési pochybné odznáčky, Ginger si vyměnila pohled s Ezrou a s lehce povytaženým obočím si ho schovala do kapsy. A jo, rozhodně si na něj chtěla zkusit máčknout, ale někde, kde ji při tom nikdo neuvidí. Co když by to začalo hrát nějakou příšernou odrhovačku typu "Ó Merline, Tvou hůlku bych brala." (což je, věřte nebo ne, písnička pro děti a je naprosto nevinná. Nebo by alespoň měla být.)


"Tobě? Těžko říct, se uvidí podle toho, jestli budeš hodnej," prohlásila Ginger ohledně dárku ležérně a vyplázla na Arsena špičku jazyka. "Oukej, takže nejspíš nic nedostaneš," zkonstatovala následně, když se Arsen nelibě vyjádřil k jejímu milovanému Seanovi.
"Ginger Olssonová, těší mě," přihodila Ginger svoje jméno do sbírky a pobaveně se ušklíbla na Arsena, který se snažil tvářit, jako že tu vlastně vůbec není. Následně zcela nechápavě vyvalila oči na Arisielle. "To myslíš jako vážně? Tebe něco takovýho baví?!" prohlásila a podívala se na Arsena, jestli to jako jemu přijde normální. Jí to normální rozhodně nepřišlo. Dokonce jí to nepřišlo ani vtipné. Prostě a jednoduše to byla hrůza hrůz. A aby toho nebylo málo, Arisielle je po chvilce začala ignorovat, což Ginger nenechalo klidnou. Jasně, měla dneska dobrou náladu a vůbec, ale nerada byla ignorována, zvlášť když byla kapitánka, tedy někdo.
"Můžu se na něco zeptat? Čistě ze zvědavosti...bavíte se vy z Havraspáru někdy spolu, nebo vážně celej den koukáte do knížek?" zeptala se a kupodivu to opravdu vyznělo celkem slušně - to, že jsou děvčata z Havraspáru si Ginger tak nějak vyvodila z toho, jak byly zticha, přičemž u Arisielle si byla naprosto jistá už jenom kvůli tomu, jak byla přilepená ke své ultra-záživné knížce. Samozřejmě se mohla mýlit, ale ani to by ji nijak nerozhodilo.

_________________

D6 | Aurora, Septimus, Léandre, Oliver

Aurora vyjukaně zamrkala na Septima, protože tak nějak předpokládala, že on půjde jako velký a statečný bráška první, každopádně zaváhala jenom na okamžik, a poté se stydlivě vsoukala do kupé a usadila se u okna, naproti světlovláskovi. Kolínka držela pevně u sebe a měla na nich nervózně položené ruce, kterými si žmoulala lem sukně. Klučina nepůsobil nepřátelsky, ale ani příliš přátelsky a Septimus se taky moc nehrnul do povídání, čímž vzniklo v kupé chvilkové trapné ticho. Aurora znala svého brášku dobře, a tak si uvědomovala, že i on je nervózní a má trochu strach, i když se to snažil nedávat najevo. Co se jí týkalo, byla strachem a nervozitou prakticky paralizovaná a jedinou známkou toho že není robot bylo dýchání, mrkání a žmoulání sukně.
Když se chlapci představili, Aura těkla pohledem z jednoho na druhého, načež jí došlo, že ji Septimus nepředstavil a že se to od ní teď očekává. Zježily se jí chloupky na zátylku a vrhla ryze vyděšený pohled po bratrovi, od kterého si automatickým a poněkud strojeným pohybem vzala sendvič. Naopak od něj však měla žaludek stažený až to bolelo a rozhodně mu nehodlala přitěžovat tím, že by do sebe hodila něco k jídlu, protože by to šlo okamžitě zase ven. A zvracet ona opravdu nechtěla, to omdlení jí bohatě stačilo. Pomalu odložila netknutý sendvič vedle sebe, zvedla pohled k Léandrovi, sklopila ho k zemi, a pak ho zase stydlivě zvedla k chlapci. "Aurora. Strangeová," pípla sotva slyšitelně a pak se ještě víc vcucla ve svém robotickém posedu do sedačky a přála si nebýt. Nebo ještě lépe být v klidu a bezpečí domova u rodičů.
"Dobře," pípla poté, když se chlapec zeptal jak se mají, načež po delší odmlce dodala: "Ty?" Z nepřirozeného a zadrhávaného rozhovoru je vytrhl nový příchozí, kterého Aurora obdarovala kolouščím pohledem. Jeden nový kluk jí stačil, a teď tu byl další. Co nejnenápadněji se posunula zhruba o centimetr blíž k bratrovi, protože jenom jeho přítomnost ji chránila před další hyperventilací. Ten nový strašně zvláštně mluvil, jako kniha, což se Auroře zamlouvalo a malinko se uvolnila, i když stále působila roztržitě. "Proč jsi zoufalý?" vypadlo z ní poté a se směsicí ostychu a zvědavosti na Olivera zamrkala. Ohledně místa se nevyjadřovala, protože bylo naprosto zjevné, že tu místo je a Aura si byla jistá, že se slova ujme jeden z chlapců.

_________________

D5 (Angvin, Patricia, Roderic a Ezra)

"Ďakujem," pousmial sa na dievča v kupé a potom vošiel, zatvoril za sebou dvere a posadil sa naproti nej k oknu. Klietku s kocúrom položil na sedadlo vedľa seba a otvoril na nej dvierka, aby kocúrik mohol ísť von. "Volám sa Ezra. Ezra Delijah. Chrabromilský brankár. Tretí ročník," odrecitoval hrdo a zadíval sa na dievča oproti sebe. "Teší ma, Angvin," natiahol k nej ruku a ak tak urobila aj ona, potriasol tou jej. "Kamaráti šli do kapitánskeho kupé tak som zostal sám. Ty ideš po prvý krát?" spýtal sa zvedavo. Kocúrik vyšiel z klietky a posadil sa priamo vedľa Ezry. Vtedy sa dvere otvorili znova a vošiel nejaký chlapec, očividne prváčik. "Áno, máme voľné. Pokojne sa posaď," oznámil mu a klietku zo sedadla stiahol a položil ju hore na poličku. Keď sa dvere opäť otvorili a vošlo ďalšie dievča, letmo sa na ňu pousmial. Všetci tí prváci sa mu zdali akýsi vyplašení. Vyzeral tak aj on, keď šiel na Rokfort po prvý krát? "Všetci idete po prvý krát?" spýtal sa detí . "Ja som Ezra, tretí ročník," predstavil sa aj zvyšným dvom a potom sa začal venovať svojím vlasom, ktoré mu stáli na všetky strany. Nespokojne sa pri tom šklebil a snažil sa ich uhľadiť do pôvodnej polohy no škodu, čo napáchala jeho mamka a Ginger, len tak nenapravil. Vlastne sa zdalo, že to ešte zhoršil, kedže nemal po ruke zrkadlo. Zatiaľ čo sa chlapec venoval úprave svojích vlasov, jeho kocúrik sa venoval čisteniu svojho kožúška, konkrétne si labkou uhládzal ušká takže to vyzeralo akoby kopíroval svojho pánička alebo on jeho. "Už ste rozmýšľali nad tým, do ktorej fakulty by ste chceli byť zaradení?" Spýtal sa budúcich spolužiakov len čo sa prestal venovať svojím vlasom. Rukou nahmatal vo vrecku balíček od Ginger avšak nevytiahol ho. Nechcelo sa mu ho rozbaľovať pri zvedavých očiach prvákov. Navyše keď nevedel, čo je vo vnútri. Ako poznal Ginger, pokojne to mohol byť nejaký žartík.

_________________

- E3 -
(Brook, Angela, Mallory, Zackary)

Brook Angelu počestovala milým úsměvem - Nebelvírka totiž zjevně nepochopila, na co ohledně Mistrovství narážela. Možná se ani nebylo čemu divit - Angela jako čistokrevná jistě měla nějaké luxusní místo, odkud ji odedli včas, aby nemusela přihlížet všemu tomu rvaní, křičení a nadávání. "U Merlina, ta je parádní!" zazubila se poté, když Angela vytáhla tu chodící pidi lamu - hračičky, to bylo něco pro ni.
"Já mám do OVCí ještě spoustu času, narozdíl od vás, pane Lve," opáčila nevzrušeně Brook a s andílkovským zamrkáním pokrčila rameny. Ne, se zkouškami si zatím opravdu hlavu lámat nehodlala, nebyla přece padlá nahlavu. Ani nebyla z Havraspáru, což byl vlastně ekvivalent.
"Dopřej mi přeci trochu radosti ze života! Za chvilku budu zase zavřená ve vyučovacím institutu," prohlásila naoko zdrceně, načež se na Zackaryho zažulila - on určitě věděl, jaký je to pocit nemoct se přes školní rok toulat. Pro ni to sice bylo moře a pro něj cirkus a draci, ale ani jeden si to přes školní rok prostě neužil. Poté se přátelsky usmála na Mallory, která byla nejspíš malinko ublížená, že se Brook tak smála, ale ta nepociťovala ani špetku viny - vtipné to totiž bylo, a jak! To až bude vyprávět Ronovi...kde vlastně tomu byl konec? Doufám, že si někde nenašel soukromé kupé se Sybille... pomyslela si s malinkou bodlinkou žárlivosti, ale pak to zase vyhnala z hlavy a věnovala se osazenstvu svého kupé.
Vesele se na všechny přítomné zazubila, když souhlasili s jejím ženiálním plánem, načež Mallory objasnila: "September McTreeová, z Havraspáru - můj ročník."
"Netuším - tedy kromě té Tember. A na Primuse bych viděla buď Van Helmonta nebo Kinga...ta holky netuším, ale kdyby tam dosadili Lockheartovou, byla by to docela sranda," pokrčila rameny na téma Pefektů a Primusů a ukousla si z jedné Snailšenky. Byly už sice malinko uleželé a ne zrovna křupavé, ale zase tolik nedrobily a Brook je takhle měla nejradši. "Nechodí náhodou odpředu? Tím pádem by tu byla dost zadlouho..." nadhodila poté, když se Angela zeptala na čarodějku s vozíkem. Trošku ji udivovalo, že Nebelvírka takhle otevřeně přiznala hlad v přítomnosti chlapce, ale zřejmě Brook nebyla jediná, kdo se kluků nestyděl. Tedy veřejně - ač se tvářila sebevíc v pohodě, ze Zackovy přítomnosti byla lehce nervózní. Přeci jenom ho při jejich posledním setkání viděla skoro polonahého a nějak se nedokázala zbavit toho, aby netěkala pohledem k jeho hrudníku.
"Slyšeli jste, že Rory s Erym se konečně vzali?" nadhodila po chvilce v zoufalé snaze rozproudit nenucený hovor a odpoutat svou mysl od zhoubných myšlenek. Navenek se samozřejmě i nadále tvářila, že je všechno děsně v pohodě.

_________________

"Je to zvláštní to je," souhlasila s Anabelle. Když promluvila o tom jistém Andy tak vůbec nevěděla kdo to je. "To samé i Jiley, kterou jsem neviděla tak snad se objeví aspoň v Bradavicích," řekla.
Co jsem té knížce řekla?! Vždyť jsem ji jen uviděla u bratra v knihovně! Začala si uvědomovat. "Vím, že náhle změním názor, ale tu knihu jsem nečetla. Bratr ji měl v knihovně a jen mě zaujal ten název, to bylo vše." provinile pohladila Grace po hřbetě, "Spíš jsem četla Vzestupy a pády černé magie nebo jak se ta knížka jmenovala," nemohla se ani Anabell podívat do očí jak si připadala trapně. Co se nadávek týče, tak žádnou neměla v oblibě jako Anabelle a její matka.
Když Naomi vešel se sovou do kupé, tak během chvilky byla Grace na všech čtyřech a udiveně koukala na sovu Naomi, Eruuna, a poté zas v klidu usedla a začala si olizovat packu jako by dávala najevo nebo by říkala Já jsem se nebála jen jsem byla zaskočena. Hailie ji uklidnila hlazením. "A já jsem Hailie," představila se, sama ještě chtěla přidat to, že je z Havraspáru, ale to raději neudělala. "Už víš, do jaké koleje by jsi chtěla?" Snažila se nějak rozmluvit s prvačkou.

"Aris? Od koho to je? Něco mi to říká, ale zaboha si nemůžu vzpomenout. Není tam obsáhlá kapitola o výhodách a nevýhodách Rujovníkového odvaru?" obrátila se na starší spolužačku zaujatě, také proto, aby jí při pohledu na Arsena nemusela rudnout ouška. Vždycky měla slabost pro bledší typy... Počkat, ona měla přeci slabost pro všechny typy. No nic, to se nemusí rozpatlávat.
To jméno jí ale bylo povědomé... "A ty... Jsi páťák?" zeptala se nejistě Arsena - koneckonců, i kdyby byl, měl s sebou holku, takže nějak nehrozilo, že by si jí všiml. Ono, to by nepřipadalo v úvahu, ani kdyby jí neměl, že.
Panebože! Emery chodí s Brook! No jistě, proto se na ni usmál! Když se na to podívala s odstupem... Její jediný skoro-kamarád má něco s její kamarádkou, a ona si toho nevšimla. Proto jeho úsměv, který věnoval Berry nebyl tak upřímný! Chudák Tember bylo najednou docela smutno. Ale nedošlo to k slzám, čemuž paradoxně zabránilo její nulové sebevědomí - vždycky věděla, že u Havraspárského ušáku nemá šanci, takže to nebyla rána jako z děla. Stejně se ale najednou cítila pod psa.
Když pak znovu koukla na Arsena, měla ale tolik práce s rudnutím, že na Ravenpuff (Huffleclaw) úplně zapomněla. O další odvod myšlenek se postarala Ginger svou otázkou. Berry měla mimořádně co říci, takže výjimečně nestáhla krovky, nýbrž odpověděla: "Samozřejmě. A nejen to, já třeba po večeři půjdu... Slavit. Zcela legálně. Nikde ani kapka alokoholu. Ani 0.0000001 promile. Nevíte někdo o té milé paní s vozíkem? Mám ráda čokoládové žabky." netřeba snad ani dodávat, že lhaní šlo September asi stejně dobře jako famfrpál. Obecně řečeno - bylo to nebezpečné pro ni i pro její okolí. Vlastně chtěla nejdřív Arisielle pozvat, protože jí vždycky považovala za kamarádku, ale... Byli tu mladší studenti (ta Zrzohlávka byla stoprocentně třetí ročník) a Aris by je mohla bonznout. A Sep prostě moc chtěla dokázat, že není mimo. Navíc... Aidan!! Berry tonela tak těžké! A taky byla naprosto neschopná, jak věděla. Asi by bylo lepší, kdyby se někam zahrabala.

_________________

"Babička říkala, že mizí děti mudlů a krvezrádců," povzdechla jsem si, "myslela jsem, že je to hloupost. Ale spousta lidí zmizelo a mezi nimi i mí kamarádi, což mě vážně mrzí. Ale třeba se ještě objeví, nikdy není pozdě..." Tohle bylo poprvé, co jsem tohle vyslovila nahlas. Děsilo mě to natolik, že jsem na to nechtěla ani myslet, a dost jsem se divila, že jsem schopna o tom mluvit. Ke knížkám jsem už radši nic neříkala - evidentně bych se stejně nakonec dozvěděla, že Hailie nečetla nic z toho, o čem tvrdila, že to četla. Zvláštní, myslela jsem, že havraspárští hodně čtou...
"Naomi, to je neobvyklé jméno, ale hezké" znovu jsem se mírně usmála na tu budoucí prvačku. Dalo mi přemáhání ve mě vydolovat zbytek veselé a přátelské dívky, kterou jsem bývala před babiččinou výchovou a dokonce si z ní udělat fasádu, ale bylo to zde. Nenuceně jsem se usmívala, ačkoliv v očích byl stále vidět ten povlak chladu a vypočítavosti. Proto jsem na ní neupínala nikdy pohled moc dlouho a dávala jsem si pozor, aby v mých očích nemohla nijak snadno číst. Stále jsem v tom byla nová, ale doufala jsem, že to neskončí fiaskem. "Abych nezapomněla, tohle chlupaté," pohladila jsem kocoura, který stále pozoroval sovu jménem Erunno, ten ke mně zvedl hlavu a rozpředl se, jako by prosil o další pohlazení, "to je můj kocour, jmenuje se Sunshine, protože se rád povaluje na sluníčku."
Poté se Hai zeptala na kolej. Další dobrá možnost jak se hodit do milého světla. "Pokud by ses čirou náhodou ocitla ve Zmijozelu, můžeme spolu třeba sedávat u jídla nebo tak. A i kdyby ne, tak budeš mít mezi zelenými kamarádku, ano?" pousmála jsem se rádoby-nenuceně. "Ono se zrovna o téhle koleji povídá kdoví co, nevím cos slyšela, ale spousta z nás není tak špatných, jak se říká..."
Možná jsem tím trochu zašla přes čáru. Ale dá se říct, že právě Naomi se stala chtě nechtě mým pokusným objektem, kam a jak vlastně mohu zajít. Přeci jen, tyhle věci jsem teprve začínala objevovat.

_________________

Sybille ohledně knih jen cosi nesrozumitelně zamumlala, trochu se to podobalo prohlášení, že tomu by Aaron stejně nerozuměl. Havraspárská ani bradavická knihovna neobsahovala mudlovskou literaturu v dostatečném množství, a co se týkalo učebnic, ty Sybilliny byly protkané nedocenitelnými poznámkami, které slečně Lowreyové značně ulehčovaly studium.
„To bude vzájemné, Pärnojo, ty si s nimi taky pro samou lásku k bližnímu svému nerozumíš.” poznamenala očividnou věc, kterou jí nemohl vyvrátit. Syb většinu učitelů brala jako nezbytnou učební pomůcku, takovou chodící encyklopedii, které dal někdo příliš volnosti a občas i hezké tělo. Pak povytáhla překvapeně obočí na čelo a maličko se ušklíbla. „Jestli tou kreativitou myslíš vymýšlení blbinek a kanadských žertíků, které se odměňují tresty, pak můžu být ráda, že jsem svou kreativitu už na začátku studia pohřbila poměrně hluboko.” věnovala Ronovi sarkastický úsměv a zahleděla se z okna, jakoby tam bylo něco mnohem zajímavějšího než její pohledný mrzimorský spolužák.
Ronovu sázku už dál neřešila, jen nad tím zavrtěla hlavou. Jsi pako, Pärnojo, povzdechla si v duchu. Pak už měla co dělat, aby podruhé za posledních pár dní nevrazila Ronovi další facku. Ruku sevřela v pěst a napočítala do desíti, načež se uvolněně usmála (a hezký úsměv to nebyl), a věnovala mu delší pohled. „A nechtěl?” rýpla si a pak rádoby nezaujatě pokrčila rameny. „Nevím, kdes přišel na to, že bych o to já snad stála.” odfrkla si, i když by se jí to asi zase tak moc nepříčilo. Aaron byl sice drzounek první kategorie, ale pořád to byl hezoun. Ale těch bylo v jejich ročníku požehnaně.
Už už by mu ohledně zmijozelských ledových královen něco řekla, když se k nim do kupé bez pozdravu a dovolení vetřel Balthazar Harrington. Sybille zničehonic ztichla a chvilku si příchozího Zmijozeláka měřila pohledem, než si decentně odkašlala a nejistě si poposedla na místě, když se Balt posadil na sedadlo vedle ní. Sice nechtěla, aby si všiml, že ho po očku pozoruje, ale to by ušlo snad jedině slepému.
Ačkoliv Sybille navenek vypadala, že jí je jen zatěžko pokračovat v konverzaci s Aaronem v přítomnosti někoho dalšího, ve skutečnosti ze sebe nedokázala vysypat jediného slova, protože jí ve chvíli Baltova příchodu všechna došla. Teprve po chvíli, když se její tepová frekvence ustálila na pravidelnějším tempu, se odhodlala k lehkému úsměvu. „Ahoj, v pohodě, nás nerušíš.” ujistila ho rádoby ledabyle, div to neodmávla rukou. V tenhle okamžik byla vážně ráda, že není kluk.

| +

Na holkách totiž nebylo viditelně poznat, když se rozhodly díky poplašeným hormonům dávat někomu potlesk ve stoje.

_________________

Beatrice sice neměla problém tu zmijozelskýho chlapce po celou cestu vlakem strpět, ale nedalo by se ani říct že by z toho musela být nadšená. Zkrátka a dobře to vnímala jako takové nucené menší zlo. Ostatně mohlo to nakonec dopadnout mnohem hůř, ale jak se zdálo nikdo další se k nim do kupéčka nepřidal. Zkoumavě přelétla pohledem z jednoho na druhého, přičemž delším pohledem se zastavila zprvu na Lysandře, která se ozvala svou… dvouslovnou odpovědí, dalo-li se to tak říct. Co měla na to havrspárka říci? Akorát ji bylo trochu líto, že prvotní pokus o nějakou tu konverzaci se nezdařil. Ale to se dalo předpokládat, když většina zmijozelských byla studeným čumákem.
„Ani to nezkoušej,“ usadila Bea spolužáka nelibě a obdobný byl i její pohled, kterým jej probodla. A v další chvíli už se opět uvolnila a navrátila se ke svému obvykle vážnému výrazu se kterým sledovala své nejbližší okolí. Takashi se však náhle ozval a ona se k němu podívala zpátky, neboť to vyprávění ohledně prázdnin bylo rozhodně o dost zajímavější, i když to na sobě nedala navenek znát. Ona sama prázdniny trávili jak každý jiný člen z čistokrevné rodiny, takže mu vlastně na vyřečenou otázku ani nemusela odpovídat, když si na ni odpověděl sám. „Měla bych se urazit, když takhle mluvíš o důležitých událostech, které jsou záležitosti čistokrevných rodin,“ poznamenala jen tak do vzduchu, ale bylo jasné ke komu přesně je to mířeno. Bea na svůj původ byla hrdá ale na druhou stranu, vždycky se tu našlo nějaké ale… Ale to nikdo nemusel vědět, jen se ji mírně dotklo, s jakým tónem to Takashi pronesl. „Ale co ty o tom můžeš vědět,“ dodala o něco tišeji a mrkla na Lysandru. Ta snad měla víc důvodů, aby pohrdala tou vší smetánkou.