Aidan pozvedl jedno obočí, jako by ho Emeryho výřečnost překvapila, protože ji rozhodně neočekával. Určitě ne ve stylu 'ty předpokládáš'. Ne, Aidan nepředpokládal. Nikdy. A nedokázal pochopit, proč s tím Warwick tolik vyšiluje.
"Nemáš ty nějakou nemoc, že když na tebe někdo sáhne, že se rozpadneš?" rýpl si s pokrčením ramen. Vůbec neměl tušení, o čem to Warwick mluví, ale nesnažil se toho ani dopátrat. Založil si ruce za zátylek. "Vlastně v jednom máš pravdu. Nejsi jako já. To bys byl oblíbenější a nezbývala by ti jen společnost knížek... Citlivko," dodal k tomu osobnímu prostoru a odfrkl si v jednoznačném znamení: pro něj byl Emery Warwick ztracený případ. Ani se mu po něm moc dobře nevozilo, protože Warwick používal občas zbytečně složitá slova. Pořád se vrtěl a schovával... Koho by bavilo šťouchat do někoho takového? Aidan neměl tušení, jakého patrona má Warwick, ale musel to být ježek. Ano, vlastně docela určitě.
"...," načal Aidan další hovor sice mlčením, ale taky podmračeným propichováním maličkosti Emeryho Warwicka. "Víš, v zavazadlovým prostoru je určitě dost temných koutů, kam by ses mohl vmáčknout. Hej, nechceš radši omrknout a trochu vystrašit prváky? Mohl bych tě ukazovat jako živoucí příklad toho, proč by neměli chtít do Havraspáru," rozveselil se.

E1
Anabelle, Hailie a Naomi

Přikývla nad tím, že by Anabelle mohla mít ten život těžký. "Pravda. Jedna babička se dá v klidu přetrpět," usoudila a poočku koukla na kocoura na klíně Anabell. Grace se protáhla, párkrát se otočila namístě a poté znovu ulehla na klíně.
Zamyslela se nad nějakou knížkou četla. Bylo jich mnoho, ale jedna ji přece jen napadla. "Famfrpál v průběhu věků a pak také Mudlovské nadávky, což byla velice naučná... teda poučná kniha, ale musela jsem ji před rodiči schovávat, aby nečetli co tam je," zazubila se, ale brzy ji to opustilo. Musela začít hladit Grace po hřbetě, která se probudila a měla doslova vykulené oči. "Jiné knihy, které jsem četla, byly nudné a naprosto oni čem," usoudila. Přestala hladit Grace, která se snažila znovu usnout.
"Tak kdo by se netěšil do Bradavic. Zas o rok straší a vidět ty malé prváčky jak jsou okouzlení z Bradavic bude jistě super," lehce popisovala svoji reakci z Bradavic, když do nich vstoupila.
Když přišla dívka (Naomi), která se vyptávala na místo, tak se podívala nejdříve na Anabell a poté se podívala na ní. "Já myslím, že ano," řekla. Ještě se nenápadně podívala na Anabell a poté opět začala hladit Grace, která usla.

"Je zvláštní, že už je to rok, co jsme do Bravavic jeli poprvé my," pronesla jsem zamyšleně. Opravdu, přišlo mi to jako včera. Mezitím jsem přemýšlela o těch knížkách, o kterých Hailie mluvila. Až potom jsem se rozhodla k tématu vrátit. "Co se Famfrpálu v průběhu věků týká, ten jsem četla. Dal mi ho loni k vánocům Andy Brown z Mrzimoru - mimochodem netuším, kam se potom vypařil. Snad se mu nic nestalo," zase jsem si jednou vzpomněla na svého někdejšího nejlepšího kamaráda, který prostě někam zmizel a už se neobjevil. Byla to škoda. Ale já už na něj v poslední době myslela jen výjimečně. "A knížka mudlovských nadávek? To jako jakých?" podivila jsem se, "moje mamka říká akorát tak do prkna nebo do pytle, což mi přijde ujetý," zazubila jsem se, když jsem si vzpomněla na nadávky, které moje mudlovská máti obvykle používala. "Já osobně preferuju Merlinovu křivou levou...."
...ale nadávku jsem nedořekla, protože v tu chvíli se ve dveřích zjevila postavička se sovou. Já se dívala na děvče, ale Sunshine, doposud chvílemi zaujatý Grace, se zdál opravdu uchvácený sovou. Jako by snad nikdy sovu neviděl, u Merlinových vousů! Kocour jeden natvrdlá! Ta dívka mi připomínala mě samotnou před rokem. Také se zdálo, že byla značně nervózní. Jak se k ní mám chovat? přemítala jsem rychle. Na jednu stranu jsem netušila nic o jejím původu nebo vůbec o ní, ale na tu druhou... babička přeci říkala, že mladší generaci si máme podmaňovat už ze začátku, aby nám pak patolízalsky chodili za zadečkem jako stádo sluhů, ne? A kdo ví, třeba ta holka bude nakonec i fajn, ne? Různé podobné myšlenky mi během té chvíle proběhly hlavou. Výsledkem tedy bylo ZAPŮSOBIT MILE. Proto jsem se donutila porušit kamenný výraz a dokonce jsem se na příchozí přívětivě usmála. Rozhodně to vypadalo dostatečně přirozeně, k čemuž pomohly i moje zrzavé copy a pihy. "Ahoj, samozřejmě že tu máme místo, klidně si přisedni," řekla jsem směrem k ní milým tónem, "ty jedeš do prváku, že ano?" doplnila jsem i otázkou. "Jak se jmenuješ? Já jsem Anabelle," dodala jsem ještě představení a další milý úsměv. Hailie, která mě už předtím zažila v mojí voskovější podobě, možná mohlo moje chování připadat zvláštní, ale pro někoho, kdo mě předtím neznal, by mělo působit úplně přirozeně. Sunshine zatím stále zíral na sovu. Těžko ale říci, co se mu honilo hlavou.

_________________

"Ano? Tak to je... fajn," prohodil Brian konverzačním tónem k polici na zavazadla nad Rileyinou hlavou a krapet křečovitě se na ni pousmál. Na ni jako na polici, samozřejmě. Police byly fajn, doopravdy fajn, ne fajn jako "fajn" když člověk tak úplně neví, co říct, a tak plácne to první, co ho napadne a co neurazí protistranu. Police totiž neměly potřebu vyzvídat, police prostě braly věci takové, jaké jsou. A teď, pod Rileyiným pobaveným pohledem, se Brian divil, že police nedocenil už někdy dřív, že si nevzal příklad z Ariany, která pravou hodnotu jistých předmětů objevila už dávno. Nu ano, police byly prostě a naprosto dokonalé, nicméně ani ony se nemohly měřit s podpalováním lidí. Brian si to nejspíše také uvědomil, neboť při zaznění spolužaččiny otázky sklouzl očima trochu níž, takže se už nezíral na svou nejnovější favoritku, nýbrž na Riley samotnou.
"Svíčkou," poznamenal potichoučku a na chvíli vypadal skoro až pyšně. Nervozita se prozatím vytratila a s sebou odnesla i rajčatový odstín, který předtím zušlechťoval chlapcovy jinak bledé tváře. Brian si odkašlal. "Udělal jsem to svíčkou, ale to nebylo schválně, vážně. Kdybych někoho podpálit chtěl, použil bych rovnou Incendio." Kdyby byl Brian jenom o trochu větší magor, nejspíš by tu hůlku vážně vytáhl a zkusil si udělat táboráček; takhle se však jenom zakřenil a zavrtěl hlavou jako že ne, že Riley zahořet nenechá.
Následující doznání ho víceméně ohromilo, a i když se snažil tvářit ledabyle, stejně mu poněkud povylezly oči z důlků. "Aha. Takže ty máš alergii na kočky a chodíš do Bradavic," zkonstatoval s povytaženým obočím. Snad vůbec poprvé zauvažoval, jestli Riley netrpí nějakými duševními obtížemi, a že kdyby opravdu byla trošku vadná, že by to bylo naprosto super, poněvadž tak by víceméně objasnila svou příslušnost ke Zmijozelu. "Škoda. Počkat, Gall, není to ten, co...? Ne, vlastně ne, to byl někdo jiný."
Původně se fanynkovské debaty na téma Arsen účastnit nechtěl, nakonec mu to však přeci jen nedalo: "Arsen? Myslíte toho dlouhána s černým mikádem?" Přece se musel ujistit. Téma číslo dvě neboli lektvary přešel jenom neurčitým úšklebkem, načež začal demonstrativně mžourat ven z okýnka (při té příležitosti zaznamenal, že vlak už nepozorovaně vyhrkal z Londýna), ale jakmile ho Gwen z Mrzimoru přímo oslovila, hned zase představoval ztělesněnou pozornost. Ani ho moc nemrzelo, že děvče v podstatě pořád mluvilo a o žábě se zmínilo jen okrajově, aby se pak mohlo rozhovořit o Nudlososce, aniž by Brian stihl pobrat vzájemné souvislosti. "Vidíš, Perlo? Tady se tě nikdo nebude snažit otrávit," usmál se do kelímku. Následně se pro jistotu usmál ještě na své společnice, aby si nemyslely, že je neposlouchá, i když chvílemi ho vážně rozptylovaly ty moc hezké police.
"Prázky?" Brian úkosem mrkl na Riley, načež se mu obličej rozjasnil náhlým prozřením. "Prázdniny! Já byl u prarodičů a každý den s nimi hrál Scrabble," odvětil popravdě. Zmínku o svatbě přešel potřesením hlavou, protože podle toho, co viděl u McKayové v kabinetě, bylo možné už naprosto všechno. Vymýšlení přezdívky pro mimina nechal na Riley, protože něco takového může bavit snad vážně jenom holky - a proto se tomu taky říká přezdívky, a ne přezchlapci.
Dveře kupé se znovu otevřely a v nich se k Brianovu nehynoucímu zděšení objevila další holka. Sice měla dost slušnosti na to, aby se zeptala, jestli si může přisednout, ale než jí stačil odpovědět, stejně už seděla. Slee se odvrátil k okénku, protože ho přepadl takový neodbytný pocit, že mu do očí definitivně vhrkly slzy; nakonec však usoudil, že to se akorát otřepala Perla.

Koukala jsem na obě dívky poměrně vyděšeně a ze závěsu lehce vlnitých vlasů. Už od prvního pohledu, i když ony seděly a já stála, bylo jasné, že jsem mnohem menší a drobnější a t mě znervózňvalo ještě více. Erunno poplašeně zahoukal, když spatřil kočku, jenž si ho se zájmem prohlížela. Vykulil černé, korálkové oči a zelý se zatetelil do sněhově bílých peříček. Ani jedna z dívek neprotestvaly, i když jsem je vyrušila z jejich rozhovoru. O maličký krůček jsem přistoupila a s ruměncem na bledé tváři se na ně pousmála. "Děkuju." Pípla jsem sotva slyšitelně, zavřela za sebou posuvné dveře a usadila se na nejbližší volné místo. Jedna z nich vypadala zamyšleně a docela chladně. Zkoumavě jsem se na ni zadívala modrým pohledem a poté své zraky stočila k dívce mnohem milejší a veselejší. A také komunikativnější. Avšak ani jedno nehrálo důležitou roli, neboť jsem si tu připadala nepříjemně a jako vlezlá straka. "Um, ano. Jsem tu prvně." Odpověděla jsem a sklopila oči ke svým rukám, které jsem si nervózně žmoulala. Erunno byl stále zachumlaný a po očku mě sledoval. Kočky se bál, to bylo vidět na první pohled. Když se mě otázala na jméno, oči jsem k ní nepatrně zvedla. [b"Na-Naomi. Jmenuji se Naomi."[/b] Představila jsem se i já. Za normálních okolností bych se hrdě napřímila a válila jim do obličeje že JÁ jsem TA Naomi Elisabeth Darkner, z TOHO velkého a slavného čarodějnického rodu. Ale momentálně jsem ani nevěděla kam s očima, natož abych se zvládla předvádět. "Moc mě těší, Anabelle." Vyloudila jsem plachý úsměv a hned nato se podívala na druhou dívku a doslova štěněčíma očima plnýma zvědavosti ji pobízela k tomu, aby mi i ona prozradila své jméno. Z klece se ozvalo tiché, dalo by se říci uražené, houknutí bílé sovičky. "Ah a tohle je Erunno, moje sova." Představila jsem i svého kamaráda, který lehce vykouknul ze závěsu svých peříček a znova zahoukal, tentokrát o poznání hlasitěji.

Sutton se pobaveně uculí směrem k Willie a kývne. "Kouzelníci si chtěla říct, že?" Zakýve souhlasně hlavou a ještě chvíli upírá svůj pohled na Willie, než do něj Amarilla až skoro žárlivě vrazí loktem. Sutton se jen omluvně usměje, ale i tak se dál culí na to malé v koutku. Tedy na Willie.

Konverzace o jménech se zdá z počátku trochu zmatená, tedy hlavně proto, že Am nějak neví, komu odpovědět dříve, ale protože Willie jí tak hezky zalichotila, obrátí svá očka první na ni. "Pohádky mám ráda. Teda jako jsou věci, které mám raději, ale pohádky jsou dobrý. Mě se líbí ale hlavně ty, který pro mě vymýšlel Sutton když jsem byla menší." Zazubí se a hrdě se podívá na svého nejlepšího přítele. Pak už upře nadšený pohled na Setha. "To je hustý! To je víc než hustý! Ty se fakt jmenuješ po egyptským bohovi? Zní to trochu... však víš. Ďábelsky. Znamená to, že seš zlej? Mám se bát? já se nikdy nebojím... Ďábelsky ale teda moc nevypadáš, je mi líto." Omluvně se uculí a s hlasitým ách se protáhne. Flavi se zdál být tak trochu mimo, takže ho raději nechala. "Hele, čečé, nezdá se ti, že máš kolem sebe trochu depka věci? Víš, to jméno podle toho boha chaosu, a dřevo pro hrdinský mrtvoly a tak... bejt tebou, normálně se bojím o svůj drahej život." Uculí se a trochu obdivně zakýve hlavou, i když popravdě, nikoho ještě nikdy dostatečně neobdivovala tak, jako sama sebe. "Blázníš? Co kdybych spadla dolů a ublížila si? Ale poníků už mám tak moc, že by naplnili téměř dvoje stáje. Prostě chci koně. Pro začátek minimálně dva, upřímně netuším, proč mi papá nekoupí rovnou ce-" Chudák ani nedořekne, Sutton jí mírně bezradně zacpe pusu další sušenkou. "Princezno, nemůžeš se tak vytahovat, víš... Není to hezký." Ozve se tiše káravým tónem. "Ale on se ptal!" Zaprotestuje tiše k němu zpět Amarilla. Místo slovní odpovědi ale zase dostane jen vyčítavý pohled, kterým jí Sutton propaluje tak dlouho, dokud rezignovaně nerozhodí rukama a Sethovi věnuje jeden veselý úsměv a dál to nerozebírá.
"Šůša? Sůša? Sůša! To je taky strašně roztomilý!" Nadskočí nadšeně když dožvýká sušenku a kývne na Suttona, který Flavimu mezitím, co se Am rozplývá nad Sůšou, podá termosku s kakaem a vesele se usměje. "Ťu ťu!" Zatutá Am na Sůšu. Hledí na to zvířátko, dokud se Willie nerozhodne udělat Vánoce. Hlasitě leknutím vyjekne - leknutím, ne strachem! - a vyvalí oči na Willie, rozesměje se, načež popadne vesele jeden růžový nadýchaný cosi a hodí ho se smíchem po Willie alá koulovačka, když teda jako sněží, né? Pak hodí po zbytku kupé tázavý pohled, jestli to, co udělala nebylo extra divný a dál se směje.

Mimo herně:
No, jelikož sem si to dvakrát už smazala a dneska bych dlouhej post znova nenapsala, máte to zkrácený, alespoň to nebude tak zmatený, ne?

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

„Přesně tak,“ přitakala Riley Brianovi, když vstřebal informaci o ní a o kočkách. „Občas si připadám trochu jako mozkomor na pouti,“ dodala bez špetky humoru. „Člověk má chuť ty čičiny zamordovat, ale nemůže, protože jsou pořád tak vesele alergenní.“
„Darrel Gall toho provádí vcelku spoustu a pořád, takže je možné, že - ať už jsi měl na mysli cokoliv - to byl on,“ chytila ho pak Riley za slovo, ovšem o Darrelových epizodkách se rozpovídat nehodlala. Ještě by přišla řeč na onu spodkovou událost a... To si Riley skutečně chtěla ušetřit. Raději proto pohlédla na Gwen, která se takhle zblízka zdála ještě upovídanější.
„Hm,“ podotkla Riley neutrálně na zmínku o přátelském Quinnovi a následně krátce pohlédla na Briana. „Takových dlouhánů je na škole fůra, ale nejspíš jo,“ zamumlala a nějaké vylíčení konkrétnějších poznávacích znamení přenechala Gwen. Přeci jenom jí připadalo nevhodné mluvit o Arsenovi bez Arsena. To nebylo totéž co pomlouvání nebelvírských studentů...
A téma lektvarů? Riley se ho narozdíl od Briana okomentovat samozřejmě rozhodla.
„Nevím, jestli bych se sama označila zrovna za borce, ale rozhodně mi jdou víc než dobře,“ prohlásila Riley a skoro přitom zněla skromně. Skoro...
Gwen se náhle otočila na druhého zmijozelského a spustila o zvířátkách a o kluběnce jménem Molly, nad jejímž jménem se doslova rozplývala. Riley netušila, co si o té holce myslet. Takhle pozitivně naladěného člověka snad ještě nepotkala. „Proč Nudlososka?“ vydolovala ze sebe poté a nechápavě na mrzimorskou koukala.
„Ne, nemám žádné zvíře. Je to moc... Nákladná záležitost,“ odpověděla pak na Gweninu otázku. „Ale já stejně žádné nechci. Sova by možná byla vcelku praktická, ale... I bez té se obejdu.“ Riley na závěr ledabyle pokrčila rameny, jako by vážně o žádného mazlíčka nestála. Doba, kdy jako každé dítě mamku tahala za rukáv a přála si zvířátko, už u ní prostě pominula. Však to také nemělo smysl...
Ohledně prázdnin Riley jen pokrčila rameny. Jestli Gwen ještě v životě neviděla někoho, kdo by k tématu prázdnin neměl co říct, pak pro ni nastala velká chvíle. Riley totiž vážně neměla žádnou senzační historku, o níž by se s ostatními chtěla podělit.
Když pak ale zaslechla onu velkou novinu o svatbě McKayové, několikrát překvapeně zamrkala. „Oni se vzali?“ zopakovala po Gwen. „To znamená, že ji budu muset oslovovat jako profesorku Andersenovou?“ optala se. To jméno se jí vyslovovalo už teď poněkud zvláštně. Natož jestli ho bude vážně muset používat v hodinách lektvarů. Z celé té myšlenky byla natolik mimo, že se ani nezmohla Gwen pokárat za komolení názvu její koleje.
A tu se dveře kupé otevřely podruhé. Riley tak opět instinktivně pohlédla na nově příchozí osobu. Jakmile zmerčila Tess, jenom na její dotaz pokrčila rameny. Havraspárskou dívku z hodin znala a osobně proti ní nic neměla. Ve vstupu jí tedy bránit určitě nehodlala.
„Jenom doufám, že se teď v lektvarech nezačneme učit připravovat kakao,“ pokračovala pak Riley v tématu s mírnou obavou v hlase a s pohledem upřeným na Tess, jako by to byla právě ona, kdo jí ten nápad vlastně vnukl... „I když... To spíš budou prváci lítat na kotlících,“ dodala s menším úšklebkem, protože tahle myšlenka ji přeci jenom uklidnila.

_________________

Jakmile Ezra strčil hlavu do kupé, Angvin okamžitě zarazila knihu zpátky do kufru. "Volno? No jistě že je tu volno!" Zadrmolila dívka a snažila se nějakým méně obratným způsobem uskromnit. Vytáhla si z poza límce bundy malou sovičku a položila jí na sedadlo vedle sebe, zřejmě aby se mohla alespoň trochu odsléct. Svršek oděvu si uklidila tím způsobem, že jí narvala do kufru, tak Bradavice přeci jenom asi nebudou za rohem, že ano. "Jinak, ahojky, jsem Angvin, po kolikáté jedeš do Bradavic?"
Ale to už byl v kupé další člověk, také chlapec. "Jasně, je tu volno, že jo?" Obrátila se Angvin směrem k Ezrovi, protože tu možná mohl někomu držet místo. Angvin se do Bradavic už vyloženě těšila, na to, jak k tomu v prvních momentech přistupovala skepticky... Malá sovička poskakovala po kupé, zřejmě zmatená z toho množství neznámých lidí. Angvin ji čapla a položila si ji n a koleno, aby nezabírala tolik místa.
Jen co začala malá sovička protestovat, strčila do hlavu do kupé dívka, zřejmě také ještě hledající poslední zbylá volná místa. Kdyby ten chlapec, co přišel do kupé hned po Angvin potvrdil, že opravdu místo nikomu nedrží, dívka by prohlásila: "Je, ale je poslední, tak pojď!" s rozmáchlým gestem ruky ukázala na poslední místo v kupéčku. "Ahojky, jsem Gvin, těší mě!" Pozdravila dívku s přátelským úsměvem, když si sedla. "Těšíte se do Bradavic?" zeptala se, tedy spíše směrem k Patricii a Rodericovi, ale ani Ezru nevyčleňovala z hovoru, to by bylo značně proti jejím alespoň částečným zásadám slušnosti.

Ten kluk jménem Seth připadal Flaviovi čím dál tím zajímavější, kdo ví proč. A fakt se mu zamlouval význam jeho jména. Z nějakého nepochopitelného důvodu Flaviovi přišlo, že se k němu docela hodí. Bůh, je jedno čehokoliv, navozovalo to takovou tajemnou atmosféru, která se aspoň podle Flavíka vznášela okolo celého Setha. "Náhodou, jmenovat se jako bůh chaosu je cool," zazubil se, "moje jméno třeba znamená plavovlasý, páč rodiče mysleli, že budu po matce. A ono houby," pokrčil rameny. Kupé se začalo zaplňovat hovorem, což na jednu stranu bylo dobře, na druhou měl ale Flavísek prostě problém udržet nit. Proto jen co chvíli prohodil něco, co snad mohlo souviset s daným tématem. "Jaké třeba pohádky?" zeptal se se zájmem Amarilly, poněvadž jemu nikdy nikdo pohádky nevymýšlel. Jen poslouchal od babičky Marte pověsti a to, co už předtím vymyslel někdo jiný. V poslední době už ale pohádky a příběhy četl sám. Naposledy ho zaujaly kouzelnické Bajky Barda Beedleho, které si tehdy koupil na doporučení prodavačky v Krucáncích a Kaňourech.
Zapojovat se do hovoru bylo ale čím dál tím horší. "No, vysavač s pohonem... sakryš, to by měli vynalézt," pronesl asi už chvíli po tom, co se o oné věci Willie zmínila, takže to mohlo působit, že je zase úplně mimo, což mimochodem vážně byl. Am se naštěstí zabývala už Willinou sovou a ne Flaviho košilí, takže brzy vypustil, cokoliv říkala. Ne že by ji neměl rád, jen prostě bylo děsně těžký se soustředit na to, co ta holka všechno říká. "Vážně? A ten Havraspár a Mrzolord jsou co?" Otázal se zmateně Setha. Nějaký kuchaři nebo tak? To bylo možné. Tak či tak měl ale pocit, že ty názvy někde slyšel, jenže kde, to už nevěděl. Rozhodně si nevzpomínal, že by se jednalo o koleje ani netušil, že název té druhé omylem úplně zkomolil.
Pak zas chvíli chlapec mlčel a díval se z okna na krajinu. Přemítal, jak dlouhá asi může být cesta až do Bradavic a jestli až tam dojedou, budou muset všechny kufry tahat někam dlouhý kus, nebo jestli třeba vlak zastaví přímo před školou... a najednou v kupé začaly sněžit Marshmallows. Flavi se projevil výjimečně hbitě a jeden z nich chytil přímo v letu. "Dík, Willie," zazubil se na svojí kamarádku a vložil sladkou pochoutku do pusinky. Samozřejmě nezapomněl zapít kakaem od Suttona ("Mňam, kakao, děkuju!") To, co se svým sladkým bonbonem udělala Am, moc nepochopil. Když zachytil její pohled, nadzvedl nechápavě obočí. Nic ale neříkal. Třeba to všem ostatním došlo a on jediný byl mimo... to by nebyla zas tak neobvyklá situace.

_________________

Ani pravidelná soví pošta nemohla zakrýt fakt, že Lucince kamarádi náramně chyběli. Chybělo jí neustálé pošťuchování, užírání ostatním sladkostí, pokud tedy ona sama nebyla ostatní, pochopitelně i nadávání Protivovi. Chyběli jí a Lucinka si to pořádně uvědomila až teď, když seděla s některými z nich seděla v kupé.
"No, já se skoro celý léto nudila. Do vedlejšího baráku se někdo stěhoval, doufala jsem, že budou mít nějaký děti, s kým bych si mohla hrát, nebo aspoň psa, protože Medulka mě potom, co jsem jí nechtěně zavřela do spíže a dva dny nemohla najít doslova nenávidí, ukázalo se ale, že je to jen nějakej starej děda, co vůbec nevylejzá ven. Co vy, měli jste lepší prázdniny? Byl jste někdo na Mistrovství?" spustila Lucy svojí kulometovou palbu. Chtěla toho tolik říct, třeba jak spadla a musela jít na šití brady, že pak vypadala, že má kozí bradku nebo jak si na protest do kostela nevzala čistý ponožky, to se ale teď přece jen nějak moc nehodilo do konverzace.