Poslední kupé v Déčku

Snažila jsem se sedět uvolněně a pohodlně se opřít, přesto jsem si připadala, že sedím na jehlách. Pokukovala jsem po svých společnicích a s mírnou hrůzou si uvědomila, že naprosto nevím, o čem si s nimi mám povídat. Naštěstí jsem vedle sebe měla Gweeny. S rozpačitým úsměvem jsem sledovala, jak hýří energií a bombarduje nás otázkami. Tedy, spíš ty holky naproti, o mně už tohle všechno věděla. Stejně jsem však odpověděla. To asi proto, aby to věděli i ostatní.
"Já taky nemám svačinu," dostala jsem ze sebe a uchechtla se. "Naši totiž moc dobře vědí, jak to v Bradavickém expresu chodí."
Rony v kleci nespokojeně sykl. Nevěděla jsem, jestli ho tu můžu pustit na svobodu, a tak jsem ho místo toho smířlivě podrbala po hlavě. "Ehm.. To je Rony, puštík," představila jsem sovu všem přítomným a nejistě mrkla na Avrilinu kočku. Po chvíli rozmýšlení jsem Ronyho klec raději přemístila vedle sebe na sedačku.
"Jo, prázdniny byly super," odvětila jsem neurčitě. Jak by taky mohli nebýt?
"To víte, že se těším," ujistila jsem je. Dívala jsem se přitom dívkám do očí, i když jsem měla problémy odolat zase tomu pitomému červenání. "Brácha mě strašil, kdo ví co po nás nebudou při zařazování chtít. Jenže já mu nevěřím, nemůže to být tak strašný, vždyť se jedná o školní slavnost," pronesla jsem svůj názor a jemně hladila Ronyho po peří.
"Do které koleje se dostanu, to nevím," pokračovala jsem, aniž bych snad nechala někoho nadechnout k odpovědi. Teď jsem zamyšleně zírala z okna. "Nepřipadám si nijak "zaškatulkovaná", mám od všeho něco a od ničeho nic, jestli mě chápete." Nepřítomně jsem se usmála. "Nechám se překvapit."
"Myslím, že nejvíc mě budou bavit lektvary nebo kouzelné formule. I když to hodně záleží na učiteli," vložila jsem se do debaty o předmětech a pomalu nalézala řeč. Snad už na konci téhle cesty nebudu ta zakřiknutá.
"Mí rodiče jsou oba kouzelníci." Zamračila jsem se při vzpomínce na mistrovství, ale nic jsem o něm neřekla.
Nedočkavě jsem zacinkala penězi, co jsem držela v ruce. "Už by mohl přijet ten vozík, Mám na něco hroznou chuť."

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

D5 (Angvin, Ezra, Roderic)
Když se Patricia jednoho chladivého dne probudila, vyskočila z postele s pocitem naprostého nadšení. Dnes měla jet poprvé do Bradavic! Ani nevnímala, že se stihla najíst i umýt a už si to s matkou kodrcaly po rušné městské silnici. Již poměrně delší dobu měla nakoupené všechny potřebné věci na nástup do kouzelnické školy. Jela se svým vozíkem a všechny věci jí na vozíku tak hopsaly, že měla pocit, že všechno vyklopí a nestihne bradavický vlak. Naštěstí jistotu jí také dávala matka ale hlavně její sova Eleanor kterou si už stihla velmi oblíbit. Již předem měla vcelku nastudované, jak se na nástupiště dostat a doufala, že to zvládne jelikož byla docela nervózní. Nakonec ale ona, i její matka úspěšně proběhly zdí a octly se na nástupišti 9 a 3/4. Patricia oněměla úžasem. Málem by možná i odjezd zmeškala, ale matka ji včas vytrhla z transu a povídá jí: ,,Patricio, dávej tam na sebe velký pozor, ano? Budu na tebe myslet." A něžně ji políbila na čelo. V tu chvíli to už však Pat bylo vcelku jedno, jelikož myslela už jen na to, jak se jí bude v Bradavicích dařit a na chvilku jí přemohly mírné obavy, ale nakonec s hrdě vztyčenou hlavou vstoupila do vlaku. S sebou měla jeden velký kufr a jeden svůj batůžek (pro nejhorší případy). Nakoukávala do různých častí vlaku, ale nakonec se uchýlila do kupé s nerudnou (alespoň na Patricii tak působila) blondýnkou, tajemným černo vlasým klukem a jedním, který jí přišel ze všech nejsympatičtější a sice kluk s krátkými hnědými vlasy. Při otázce ,, Ahoj, je tu místo?" Nikdo nic neřekl a tak to Patricia brala jako ano a posadil se naproti tajemnému klukovi s černými vlasy a naposledy zamávala své matce a na chvíli jí bylo smutno, že jede pryč, ale opravdu jen na chvíli. Jakmile vyrazili zdálo se, jakoby se v kupé všichni nějakým způsobem uvolnili. Patricia se zahloubala do své knížky kterou před chvílí vytáhla z batohu a začala číst, pořád ještě naprosto nadšená představou, že ji přijali do Bradavic. A pak už jen vnímala slabé drncání vlaku a naprosto se soustředila na obsah své knihy.

Willie se odtrhla pohledem od svého spolusedícího, aby si jejího nenápadného zírání náhodou nevšiml a navíc si pozornost vyžadovala i Amarilla, která spustila svůj asi už obvyklý vodopád slov, ze kterých šla dívce hlava kolem. A možná nebyla jediná, vzhledem k tomu, že i Flavius v jedné chvíli vypadal, že se duchem ocitá úplně někde jinde, nejspíše v jednom z jeho vysněných vzdušných zámků. Ale zpátky k těm slovům.
„Tak to musí být vážně umění, ale nenech se rušit, klidně povídej dál vypadá to, že máš velký přehled,“ pobídla dívku s jemným úsměvem, a i když by to mohlo vyznít jaksi kousavě Wilhelmina to naopak myslela naprosto vážně. Sice měla problém všechno řádně vstřebat ale na druhou stranu, když si člověk zvykl už věděl, co si má z toho vzít a co druhým uchem pustit ven. „A vy jste tedy magičové nebo … no jako my,“ výmluvně pokrčila rameny a očima se vpíjela do Suttona, který se konečně rozmluvil. „Já bych se taky asi bála, sice je to ohromná představa jen tak létat na koštěti, ale já mám z výšek docela strach. A když už jsme u toho, nezdá se vám to tu nějaké těsné?“ Rozhlédla se kolem a podvědomě se zachvěla. Těsněji si k sobě přitáhla tašku s plyšovou sovičkou, načež zvedla hlavu k Flavískovi. „Náhodou, by to bylo možná i lepší než to koště, ten vysavač by měl něco jako takový pohon,“ zapřemýšlela nahlas a pokrčila rameny. V následující chvíli zrůžověla až po špičky uší, když Amarilla pochválila její jméno a přirovnala jej k plyšákům, které měla moc ráda. „Mně zas Amarilla připomíná mořskou vílu, víš, Arielu jestli znáš, moc pěkná pohádka,“ objasnila dívce se zajiskřením v očích. „Máte doufám rádi pohádky, maminka říká, že se v nich skrývá moudro, ale nejlepší jsou i ty obrázky,“ pravila s širokým zazubením, protože musela skočit Amarille do řeči. Ale ono to jinak ani nešlo vzhledem k tomu, že dívka sotva zavřela pusu. Jakmile došlo na téma hůlek tu svou sice nevytahovala ale zaujatě poslouchala Setha, který ji skutečně pomaloučku vytáhl na světlo světa a Willie si ji mohla zkoumavě prohlédnout.
Hlavou trhla k Flaviovi, který z ničeho nic vyjekl o pomoc, což Willie docela dost vyděsilo, takže se opět vtlačila do sedačky a na pár minut konsternovaně civěla kolem sebe, než ji došlo, že se opravdu nic nestalo. Jen v krku jí bilo splašené srdce a měla pocit, že ho musí slyšet i Seth, který seděl nejblíž. Mimoděk k němu opět zabloudila pohledem, tentokrát v nevyřčené otázce, a pak se zase odtrhla, aby se mohla podívat po těch zbývajících třech spolucestujících. Mezitím vším se Sůša v kleci naparoval tak pyšně jako páv a jakmile Athéna začala svému páníčkovi okusovat prsty žárlivě zakvílel. Willie ke klícce sklopila pohled, protože ani jí neušlo to zvláštní chování jejich sov. „Jmenuje se Sůša, po mých oblíbených sušenkách. Navíc je děsně roztomilej, s mamkou jsem mu upletla i čepičku, ale on ji moc nechce nosit, viď…“ zamrkala na sováka, jenž opět rozevíral křídla a probodával druhou klec pohledem. „Wilhelmina, žádnou Wilmu neznám, ale taky je to vcelku pěkné jméno. A to tvoje je vážně z egyptské mytologie?“ Vypoulila velká hnědá kukadla, směřujíc je přímo na chlapce, který ji v následující chvíli nabídl piškot. Tedy vlastně Sůšovi, který se ho samozřejmě dožadoval, a tak bylo jasné, že pochoutka skončí u něj. Zpočátku nejistě natáhla k chlapci drobnou ruku, červenajíc se ve tvářích si piškot převzala a nabídla jej Sůšovi, který se k jejím prstům doslova přisál. „Hm, tak i kdybych chtěla, tak jak se zdá, mi Sůša nenechá ani kousek, ale to nevadí. Děkuju,“ opětovala chlapci úsměv, který byl sice stydlivý ale bylo vidět, že je z něho celá paf. Ne ve smyslu nějakých zblázněných hormonů, to opravdu ne, ale spíše z pohledu té dětské nevinné náklonosti. „A já tu mám marshmalows!“ Vyjekla nakonec uvědomněle na všechny, uzmula si s díky sušenku ještě od Suttona a jala se zahrabat ve své pletené tašce, ze které vytáhla balík růžových pěnových kokyn. „Ale nějak nejdou otevřít,“ trochu si postěžovala nahlas, jak se je pokoušela roztrhnout, což se ji nakonec podařilo až na pátý pokus. A dosti nešikovně. Roztrhl se totiž celý ten pytlík a minimálně polovina z jeho obsahu se rozletěla po celém kupéčku. „Sněží!“ okomentovala to nakonec nadšeně dívenka se smíchem, než aby se omlouvala a sklízela je. Koneckonců nebylo tohle náhodou mnohem lepší?

| +

Mimo herně:
Omlouvám se, ale už v tom mám zmatek, jak to jde všechno po sobě.

"Pak? Kdy pak?" nechápala Rita, kterou Svenova otázka zaskočila natolik, že ji nyní musela zpracovávat po kouskách. "Počkej, loďky? Ony jsou v Bradavicích povodně? Teda, chci říct, v Bradavicích nejsou povodně! Tak! Asi si máme akorát připadat jako v Benátkách s... s umělou vodou!" Zářivě se na Svena zazubila a chvilku to vážně vypadalo, že zmlkne, nebo že alespoň změní téma, ale pak se k nebohému chlapci naklonila přes uličku: "Jak vlastně piješ?" ten dotaz myslela naprosto a dokonale vážně, a i kdyby se Sven snažil sebevíc, neuslyšel by v něm nic než upřímný zájem.
Na poznámku o vánočních prázdninách Rita neřekla ani ťuk, jenom otočila hlavu k Bree, jako by sledovala tenisové utkání a teď čekala, jestli zrzka úspěšně odpálí míček zpátky na druhou půlku hřiště. Ať už to dopadlo jakkoli, Rita se stejně nakonec lítostivě poposunula ke kočičí přepravce a konejšivě ji poplácala po stříšce. "Neber si to tak, bráško. K večeři ti dám trochu kapusty, hm, cože, Tchoříčci? Páni, to zní parádně ulítle! Nech mě hádat! Že ta hra strašně smrdí? A co je kouzelnýho na šachách?" Veškeré křivdy spáchané na chudákovi Barnabášovi byly rázem zapomenuty a Rita teď nadšeně nadskakovala na sedadle s očima rozzářenýma jako dva malé lampionky. "No jo, sourozenci jsou občas horší jak vši - a jo, karty! Můžem krarybničit!"
Fascinovaně natáhla krk ke kleci Benova sováka, a pakliže si stále ještě v očích ostatních držela status mentálně zdravého člověka, svou další replikou o něj dost možná přišla. "Ahoj, Connore," usmála se. I když už pár sov viděla, stále ještě si na ně tak úplně nezvykla. A to i přes to, že před Strangeovými se tvářila úplně jinak; shodit se před Sepem, to by totiž byla katastrofa. Až do smrti by si z ní pak utahoval.
"Mně je to jedno. Já bych hlavně chtěla bejt s někým, koho už znám; třeba tadyhle s Bree nebo se Svenem nebo s... To je fuk. Hele, nemohl bys zopakovat ještě to o tom jídle?" zaprosila.
Ritu Benedictova reakce na karty navýsost potěšila, což hned dala najevo širokým šklebem. "Krásný, suprový, dokonalý!" uchechtla se, a když se pak ozvala Bree, rozjíveně na ni zamrkala. "To zní fajn. Sice sem o tom ještě nikdy neslyšela, ale určitě to bude čupr. Máš to tady?" Při všem tom nadšení si ani nevšimla, že se vlak konečně rozjel.
Na Svena se podívala vlastně mimochodem - pro oba kamarádské zrzouny na něj úplně zapomněla. A teď se trochu lekla, protože v porovnání s ostatními vypadal Sven tak nějak divně. "Ospale", dalo by se říci, ale to Ritě nenaskočilo. Ji hned napadlo, že je nemocný - a nebo hůř, nešťastný z toho, že ho ostatní tak sobecky přehlížejí. Bohužel, či snad možná naštěstí, Ritu nenapadlo, jak chudáka kluka vytrhnout z letargie, a proto na něj začala zdlouhavě zamyšleně zírat.

D4

"No jo... Arsen se ale tak nějak kamarádí s každým, ne? A jen jsem si tě chtěla upřesnit, mimo jiné jsi taky velkej borec na lektvary, co? Závist, mě lektvary sice hrozně baví, ale nejsem v nich nijak zvlášť dobrá. Spíš chodím pozdě. ale to já vždycky, takže..." teatrálně jsem si povzdechla a zazubila se. Ano, lektvary patřily k mým oblíbencům, ale nevynikala jsem v nich - i když, na druhou stranu jsem v nich ale nebyla úplně levá. To mi ke štěstí stačilo.
"Ty, Slee, to je tvoje žába? Je hrozně roztomilá. Já mám sovu, ale ta zůstala dneska doma - máma chce napsat babičkám. No, tohle je moje Molly. Je to kluběnka. To teda asi vidíte, ale já to ráda říkám. Je to hezké slovo, co myslíte? Takové veselé. Ono i Molly je úžasné, ale doma jí říkáme Šmudlinka, tak klidně můžete. Bratři mě štvou tím, že jí říkají Nudlososka - ale to je aspoň legrační, ne? Ačkoli bych rozhodně nechtěla, aby mi tak někdo říkal." uzavřela jsem usměvavě. "Co ty, Riley? Máš nějaké zvířátko?" zeptala jsem se s očekáváním a otočila se na svou kamarádku - byla mojí kamarádkou, ne? No, znala mě a představily jsme se, takže... Jsme kámošky, to je přece jasné.
"Co prázky?" načala jsem klasickou otázkou. Na tu se prostě nedalo odpovědět jednoslovně. Tedy, dalo, ale v životě jsem neviděla takového mrzouta.
"Slyšela jsem, že si letos o prázdninách brala McKayová Eryho, co myslíte, co je na tom pravdy? V kadžým případě nás mohli pozvat, i když... Nevím, jestli bych já na svatbě chtěla hordu otravnejch děcek. Když já si ještě nezašišlala na jejich dětma! Ery je fajn a McKayová taky, takže ty děti musí být dokonalý! Jsou vlastně Zmijospárští, co? Nebo Havrazelový? Sakryš. Netušíte někdo, jak se to řekne?" zahloubala jsem se usměvavě, načež jsem se s tázavým obličejem obrátila na spolukupéčkáře. Líbili se mi - to bude super cesta.

_________________

E3

Poměrně vděčně se pousmála na Angelu, o které se sice všeobecně vědělo, že nepatří mezi typické čistokrevné čarodějky, ale nikdo před Mall nikdy neřekl nic takového, jako že se s ní nemá bavit. Navíc, Lysandra také nikdy nebyla super snobská, takže... "Jo, díky." řekla prostě, a když se jí konečně s pomocí Nebelvírky podařilo dostrkat kufr na kýžené místo, úlevně si povzdychla. Pak se posadila na jediné zbývající místo a věnovala lehce podezřívavý pohled Brook, které zjevně její snažení přišlo velmi směšné. No jistě, Mrzimoři se prostě smáli pořád a všemu, takže nebyl důvod k podrážděnosti. Nakonec se také zdráhavě, nikoli však nemile, usmála.
Nad představou zakázané párty v umývárnách neznatelně nakrčila nos. To nebyl úplně její styl - rozhodně nechtěla připravit milovanou kolej o nějaké body hned na začátku školního roku. Na druhou stranu jí bylo naprosto jasné, že jakmile se o tom dozví Isabel, bude sestru nabádat, aby přijala. A pravděpodobně přijde taky. Mallory tedy nakonec neurčitě pokrčila rameny a odpověděla: "Předpokládám, že Isa mě tam stejně dostrká, takže... Proč ne? Tember... Hm, tak tu si moc dobře nevybavuju." přiznala pak s lehkým zrůžověním, ačkoli tolik s ní rozpaky rozhodně necloumaly. Spíše měla pocit, že s červení ve tvářích je její opomenutí nějaké spolužačky přijatelnější. Ale Tember? To jí zkrátka vůbec nic neříkalo. Nejspíš nějaká prefektka. Nebo primuska, že. Když šla do áčka...
"Nemám nejmenší ponětí. Ale snailšenku... No, děkuju." pokrčila sotva neznatelně rameny a pro jednu z magických sušenek se s úsměvem natáhla. Kdo by odmítal proslulé Snailšenky, že? Ani Zmijozelští nebyli takoví suchaři.

_________________

Aaron se otráveně ušklíbnul a velmi neochotně přesunul nohy na svou sedačku, zády se přitom opřel o stěnu vedle okna a ruce si založil na hrudi, jako by se chystal usnout. Spát se mu ale ani trošku nechtělo, obzvlášť když měl v kupé zrovna Sybille. „Pořád jsem nepochopil, proč s sebou taháš tolik knížek, když je v Bradavicích obrovská knihovna,“ prohodil a očima přitom zabloudil k jejímu kufru. „To je asi nějaká havraspárská nemoc, co?“ popíchnul kamarádku dobromyslně. Vlastně proti tomu nic neměl, ale nikdy by ho nenapadlo, aby si do školy tahal tolik knih. Zbytečnost.
„No, Tyers je kapitola sama o sobě,“ zahlásil po chvilce s úšklebkem a pokrčil rameny. „Ale stejně cejtím v kostech, že mě tahle baba nebude mít ráda. Nikdo z učitelů mě nemá rád, snad kromě těch vyloženě mrzimorskejch,“ zkonstatoval, ovšem nevypadalo to, že by ho to nějak trápilo. On konec konců profesory taky neměl zrovna v lásce, takže jim nemohl nic vyčítat. Vykulil oči, když se ho Syb zeptala, jestli se těší do školy. „Blázníš? Teda jasně, těším se na to jídlo a tak, ale na to učení? Nikdy. Je to děsná pruda. Zabíjí to… kreativitu, nebo tak něco.“ Aaron mávnul rukou do vzduchu a z jeho výrazu bylo naprosto jasné, že si to právě teď vymyslel, takže byl kreativní až až.
Když mu drahá Sybille pogratulovala k prohře, potřásl hlavou a zašklebil se. „Díky za podporu, Lowreyová, seš fakt kámoška,“ zahlásil, ačkoliv od ní nic jiného ani nečekal. A tohle vzájemné popichování si ve skutečnosti dost užíval. „Abych se přiznal, měl jsem v sobě pár piv a už mi to úplně nemyslelo. Jinak bych tu sázku asi vyjednal mírnější,“ vysvětlil po chvilce trošku zdráhavě. „Ale když prohraju, svět se nezboří, no,“ dodal, protože mu nějaká prohra byla upřímně u zadnice. Výhra by ovšem byla mnohem lepší, že. Pár galeonů a k tomu lahev Ohnivé, kdo by si nedal říct…
Andělsky zamrkal, když došlo na dárek k narozeninám. Ne, vážně nepomýšlel na žádnou pusu, ani nic podobného, ale ohromně ho pobavilo, že Syb napadlo zrovna tohle. „Pusu? Proč myslíš, že myslím hned zrovna na pusu? Myslíš, že bych se s tebou chtěl líbat, Lowreyová? Moc si věříš,“ zahlásil pobaveně a dlouze se na ni provokativně zadíval. „Zmijozelský holky jsou pěkný krá-husy. Teda aspoň některý,“ pronesl celkem přesvědčeně. „Sice jich pár má velký prsa a zadek, ale to nekompenzuje jejich povahy. Většinou jsou to mrchy, nemají smysl pro humor, a když se k nim chce člověk natulit, aby se zahřál, místo toho umrzne.“ Už nedodával, že párkrát již takové umrznutí risknul a docela se mu to líbilo.

_________________

Poslední kupé ve vagónu D

Aniyah se natáhla pro Elyssu. Následovně ji poškrábala pod bradou, Elyssa spokojeně zavrněla a přestala mít zájem o Nisaru. „V tom případě se máte. Mamka mi nechtěla dát peníze. Nerada utrácí, ale taťka to vyřešil,“ na ukázku potřásla s vakem. Samo sobě ji překvapilo, že se v jejich společnosti necítí nijak odcizená a ohrožená. Měla pocit, že by ji těžko mohly především Katherine a energická dívka, kterou zatím neznala jménem anebo se možná už představila, ale Aniyah ji neslyšela.
Jakmile se vlak s trhnutím začal rozjíždět, podívala se z okna. Někde v davu zahlédla svého otce, který na ní mával. Pousmála se a oplatila mávnutí. Následovně se pohodlně usadila, když ji zmizel z dohledu. „Už ho vlastníš dlouho nebo si ho koupila v Příčné?“ optala se Katherine, aby nepanovalo v kupé hrobové ticho. Ohlédla se na Avril, která se stejným způsobem uvelebila na sedadla a zavřela oči. Taktéž by si nejraději zdřímnula, aspoň by ji cesta rychleji utekla. Ale k vůči ostatním jejím společnicím by to bylo nezdvořilé.
„Parádní až na to Mistrovství,“ ušklíbla se při vzpomínce na zápas Peru a Francie. Kdyby nebylo toho chaosu na konci zápasu a bez zařazování kouzelníků podle krve, určitě by to byl nejlepší zážitek během letošního léta. „Jen šílenec by se netěšil. Mě je vcelku jedno, kam se dostanu… Hlavně v nějaké té koleji budu,“ nad Katherininy slova přikývla. Aniyah určitě věděla, že není nejchytřejší, nejctižádostivější, nejchrabřejší a nejpracovitější.
„Já se spíše těším na praktické hodiny, aspoň u nich neusnu nudou,“ odvětila a pohladila spící Elyssu po hlavě. Nadcházející otázka Aniyah připadala vcelku osobní. Znala pár lidí, kteří odsuzují kouzelníky podle toho, že jsou z mudlovské rodiny. Ale o Gweeny se zrovna nemyslela, že by mezi ně patřila. „Moje rodina pochází z kouzelnické rodiny,“ odpověděla ji . „A vůbec na jaké předměty se těšíš?“ zeptala se dívky, už jen z důvodu, že by bylo od ní podlé se ji nezeptat.

_________________

//Omluvte prosím opozdělce Naomi, neměla jsem přístup k netu po celé 3 dny ^^'' stejnětak omluvte krátkost, mobil je věc zákeřná ^^' kde by bylo ještě nějaké místo? ^^'

Matka prohlásila, že dále už nejde, že ještě musí něco zařídit. Proto k nástupišti se mnou šel otec. "Dál musíš sama." Oznámil mi. "Buď hodná holka a dělej naší rodině čest." Líbnul mě na čelo a pocuchal vlasy. Překvapeně jsem se na něj podívala. "Um, samozřejmě, otče." Pousmála jsme se a s posledním objetím jsem prošla zdí a poté k vlaku. Samým ohromením jsem se sotva hýbala. Byla jsem celá zkoprnělá. Můj strach z neznámého se projevil v plné síle. Nasucho jsem polkla a vešla do vagónu, přičemž jsem se rozhlížela na všechny strany a hledala volné místo. Erunno tiše zahoukal, jakoby se mě snažil uklidnit.

Na poděkování od Mallory s úsměvem přikývla a opět se usadila na sedadlo. "Jo, byla jsem tam, ale žádná estráda to nebyla, ale lamy byly vážně super!"Řekla, ohla se zase ke svému kufru, byla docela ráda, že ho má na zemi, protože to by celou cestu prostála. Otevřela ho, ale při pohledu na zmeň věcí ledabyle naházených na vrchu, vzala hůlku, máchla s ní a zašeptala: "Accio!" Do ruky jí vyskočila malá figurka, kterou postavila na malý stolek pod oknem kupé. Byla to malá strakatá lama a jakmile se její dřevěná kopýtka dotkla stolku, figurka přecházela sem a tam. Malinký suvenýrek, co si odsud přivezla.
Ale když uslyšela o párty, jako by se jí rozsvítily oči. "Ou, párty, na začátek roku, naprosto ideální, přijdu!" Pche, kdyby byla třeba z nějaké koleje jako třeba Havraspár, určitě by se zdráhala tak přijít, ale takhle, coby Nebelvírka, si s tím nedělala těžkou hlavu. Spoléhala, že někdo ty stržené body zase nažene, třeba famfrpál. "Ale jo, školu necháme na pozdějc... teď je to stejně trochu zbytečný probírat." Řekla, a dala si ruce bezstarostně za hlavu. "Řekla bych někdo jako Kenneth, vzorňák jako vždycky. A neví někdo, kdo teď dělá kolejím prefektůru?" Zeptala se ještě docela se zájmem, protože si bude muset vytipovat lidy, na které si má dát bacha.
"Snajlšeky? Super!" Zaradovala se a jednu sušenku si vzala. Pak se postavila a vyklonila se z kupé. "Nevíte, kde je za paní s tím vozíkem a jídlem? Mám hlad..." řekla, zatímco dožvikovala poslední kousky sušenky a oklepávala ze sebe drobky. Zřejmě do ní jídlo dneska padalo jak do popelnice.
Jakmile se vrátila zpět na sedadlo, rozhlédla se kolem sebe. Zamyslela se nad tím, jak vlastně budou reagovat na "Pařbu v umývárkách" její drazí rodičové. Jestli se tam něco stane, tak jí toho sováka asi nikdy nevrátí... Tak snad se naučí Addictis nosit dopisy....