"Je to mapa k Rokfortskému expressu," oznámila chlapcovi, ktorého účes momentálne pripomínal vlasy jej brata, ktorému ako vždy stáli dupkom. "Urobil mi ju brat!" zaškerila sa hrdo, otočila hlavu k Spencerovi, ktorý sa na nich o kúsok ďalej dobre bavil a ukázala mu zdvihnutý palec. "Presne tak, ujo," oslovila Arsena. "Hľadám nástupište 9 a 3/4. Je to blízko? Podľa mapy by som tam už mala byť ale nikde ho nevidím," povedala Pippa nadšeným tónom a očami prebehla celú skupinku, ktorú tak netaktne vyrušila. Na každého sa samozrejme roztomilo usmiala. "Ahá! Takže tam je pes zakopaný!" zvolala nadšene zatiaľ čo skĺzla pohľadom po tej čarovnej stene. "Ďakujem, ujo! Veľmi ste mi pomohli," usmiala sa na Arsena no zrazu sa jej oči šokovane rozšírili a brada jej poklesla. "Takže vy nie ste profesor? Ale si taký vysoký!"namietla akoby to snaď bola jeho vina a celkom prirodzene prešla z vykania na tykanie. "V tom prípade ma teší Arsen Quinn z Bifľomoru," potriasla mu packou. "Ja som Pippa Pepper. Z Bifľomoru alebo Chrabromilu alebo Slizolinu alebo Bystrohlavu. Ešte to neviem naisto. Iste chápete," povedala dôležito a podala si packu aj s ostatnými zúčastnenými. "Ďakujem! Tiež dúfam. V chrabromile mám kamarátku. Maeve!" usmiala sa na Ginger a potom zakrútila hlavou. "To nebude potreba. Neobťažujte sa. Ja som nenápadnosť sama, to zvládnem. Navyše túto výpravu musím zvládnuť sama," zasalutovala a už sa chcela otočiť na päte a vydať sa k prechodu no zrazu sa zastavil, siahla rukou do vrecka a vytasila zopár odznačikov. "Prosím vezmite si ako prejav mojej nehynúcej vďaky tieto odznačiky Pikantného pikulíka. Určite o nich na škole ešte budete počuť," zazubila sa a každému z nich jeden vtiska do dlane. "Nezabudnite ich stlačiť, kamaráti!" povedala a ako demonštráciu stlačila ten svoj čo mala pripnutý na hrudi. Z odznačiku sa rázom ozvala hlasná chytľavá energická melódia vyskladaná hlavne z bicích a gitary. Philippa si natočila vozík smerom k prechodu a posledný krát im zamávala. "Nikomu nič nepoviem, Ginger!," ubezpečila staršiu spolužiačku, keď sa prekecla ohľadne svojho postoja k primusom."Majte sa a ďakujem!" zazubila sa na nich a potom sa pridala k bratovi, ktorý ju pochválil za propagáciu jeho kapely na čo obaja aj s rodičmi zmizli v tehlovej stene. Na druhej strane prepážky pán Pepper rýchlo naložil kufre do vlaku načo sa Philippa vystískala s rodičmi, vtiskla im pusinu na líčka a potom sa s bratom vybrala do vlaku. Spencer samozrejme utekal za svojimi kamarátmi a tak sa Pippa chvíľu sama potulovala vlakom a nakúkala do kupéčiek, aby našla nejaké voľné miesto až nakoniec doputovala k jednému, ktoré okupovali len dvaja chlapci. Jeden vyzeral akoby tam ani nebol zatiaľ čo ten druhý vyzeral byť na pohľad tak v jej veku a nápadne jej pripomínal malé kuriatko. A Philippa mala zvieratká rada. Kuriatka nevynímajúc.

C6- Flann, Pippa, npc (zatiaľ)

Odsunula teda dvere a nasadila milý úsmev. "Ahoj. Smiem si prisadnúť?" oslovila Flanna, ktorý zaujato civel do nejakého časopisu. Kým však on vôbec odtrhol zrak od časopisu, Philippa už sedela vedľa neho a skladala si ruksak z chrbta. "Aj ty sa tak tešíš? Teda samozrejme, že sa tešíš. Ročná dovolenka na obrovskom čarodejnom hrade! Kto by sa netešil, že?" uškrnula sa, skopla kecky, čo mala na nohách a nohy si zložila pod seba v tureckom sede. Samozrejme že si pri tom dala pozor, aby sukňa šiat zakrývala všetko čo aj mala. "Mimochodom, ja som Pippa. Pippa Pepper, prváčka. Vlastne sa volá Philippa ale takmer nikto ma tak nevolá. A ty si?" vyzvedala a zvedavo na neho pri tom civela. Sotva však dievčatko dohovorilo, ozval sa zvukový signál a vlak sa dal do pohybu. Pippa sa nadšene naklonila pred Flanna, aby čo najlepšie dovidela na svojich rodičov stojacich na nástupišti. Flannovi sa pri tom naskytol pohľad na zadnú časť jej hrivy, pod ktorou sa zrazu niečo pohlo. Pippa zaujato mávala rodičom a ani si pri tom neuvedomila, že chumáčik (kluběnka), ktorý jej zasa spal vzadu na krku pod vlasmi sa preberá k životu. Zrejme zacítil blízkosť ľudského nosu, pretože spod Pippiných vlasov náhle vyletel dlhý uzučký rúžový jazyk a trafil priamo do Flannovej nosnej dierky.

_________________

C6 (Flann, Pippa, npc)

Stalo se to tak rychle, že Flann nestačil ani vzhlédnout od tabulek výnosnosti jihoafrických odrůd. A to ne proto, že ho fakt zajímaly.
„Éé, jasně?“ odpověděl lehce nepřítomně na celý ten shluk... informací, který z Pippy víceméně jeho směrem přiletěl, a snažil se ho zpětně zpracovat.
Na následné představení kupodivu nezareagoval „Pepper? Jako to koření?“, nýbrž vůbec nijak. Ne že by se odmítl představit, prostě se toho jenom dělo trochu moc, trochu moc rychle.
Předně se vlak rozjel a dosud němý spolucestující to asi moc dobře nesnášel, takže s omluvami a poněkud zbrkle zmizel směrem k záchodům. Zadně se pak Philippa nahnula k oknu a vypadalo to, že Flannovo jméno je to poslední, co ji momentálně zajímá. Irčan sám by to přešel s klidem, ale příšera obývající její vlasy to zjevně chtěla trochu osvěžit.
A protože si za oběť vybrala někoho, kdo byl navzdory všem snahám v kouzelnickém světě pořád trochu nováček, docela se divil. Nevěděl nic o kluběnkách a jejich stravovacích návycích, ale přihořívalo.
„Ty máš tribbla? Hustý!“ zvolal, když si vytáhl chapadlo z nosu, a vypadal nadšeně. Aby taky ne, když právě zjistil, že jeho oblíbená potvůrka ze Star Treku existuje a když se právě ocitl v doubledrabblu.

_________________

„To jsou určitě jen povídačky, vždyť už ten samotný název je kouzelný, tak není důvod, abychom se báli. Maminka navíc říkala, že si tam najdu spoustu kamarádů a bude to tam určitě fajn. A maminka má vždycky pravdu,“ opravila Flavia důležitě se zvednutým ukazováčkem. Sice možná působila takřka sebejistě ale pravdou bylo, že potřebovala uklidnit i samu sebe. Při slovech o bolesti se totiž tiskla do sedačky tak silně, jakoby s ní chtěla splynout.
Hnědý pohled sklopila ke klícce s maličkým sovákem, který vyžadoval její bezprostřední pozornost sovím kvílením, a jakmile se střetli vzájemným pohledem dívenka odtušila, že se mu v provizorním bydlišti moc nelíbí, ale než cokoliv stačila říct do jejich kupéčka si to vstoupila na první pohled prazvláštní dvojice. Děvče, které připomínalo princeznu z pohádek na níž Wilhelmina ulpěla delším překvapeným pohledem vykulených očí a obdobně si pak prohlédla i toho chlapce, který nejspíše fungoval jako dívčin podržtaška. Obvykle povídavé děvčátko se nevzmohlo na nic víc, než na pouhé pozorování a poslouchání sáhodlouhého proslovu, který ze sebe děvče sypalo jako lusknutím prstu a snad se i zdálo, že ta princezna ani nedýchá. Willie se opravdu snažila poslouchat a věnovat jim dostatek pozornosti ale čím dál víc měla pocit, že jí z toho všeho praskne hlava a tak uprostřed toho všeho začala nenápadně a hlavně nechtěně zívat.
„Říkají mi Willie,“ vyžbleptla ze sebe s nevinným kukučem a pohlédla na Suttona, pod jehož pohledem se široce zazubila. Brzy se začala ztrácet v tom, o čem Amarilla mluví a navíc bylo opravdu těžké upínat celou svou pozornost na obsah toho nesnesitelné dlouhého proslovu. To však neznamenalo, že by si o ni Willie myslela něco špatného, to v žádném případě, jen ji vstávaly chloupky na zátylku, protože Amarilla působila jako buldozer – jakkoliv princeznovsky byla oblečená.
„Měla by ses nadechnout, skoro jsem se bála, že nestíháš dýchat,“ dodala opatrně a bezelstně k dívce, která byla konečně umlčena kakaem. „A co když nemám koště? Ne, že bych to chtěla zkoušet, ale nedal by se použít i vysavač?“ Přispěla mimoděk k předchozímu tématu o nějakém fafrpaprcu, nebo co to bylo, o němž teda toho zrovna moc nevěděla, a z toho, o čem povídala sama Amarilla taky moc nepochytila. Jen ty košťata, která ji na tom všem nejvíc utkvěla paměti. Když se ozval Flavius ohledně hůlek, chvilku na něm zůstala viset nechápavým pohledem, než ji došlo o čem to vlastně mluví. „Já mám hruškovou, hrušky jsou super. A jak to myslíš s tím porovnáním?“ Nakrčila obočí a v tom okamžiku se ozvalo ono zahoukání a následně sebou vlak trhl, dávajíc se do pohybu. Willie okamžitě vystartovala ze sedátka, skoro u toho povalila chudáka Sůšu v kleci, který se hned ozval se svým nepříjemným houkáním, Willie ale pozornost věnovala ději na nástupišti. Pohledem hledala své rodiče, než je konečně našla jak na ní mávají a ona jim to samozřejmě opětovala se slzami v očích. Až když vlak pozvolna nabíral rychlost, se posadila zpátky, a to už se v jejich kupéčku objevil další chlapec, kterého se nejdříve polekala, protože ho zkrátka nečekala, ale pak se pokusila o úsměv. „Ahoj,“ vysoukala ze sebe rozpačitě. „Tady mám volné místo,“ posunula se trochu na svém místě, kam už si stihla i sednout a zahoupala nožkama do volného prostoru. Očima přelétla po ostatních, nejdříve se podívala po zasněném Flavíkovi, pak na Amarillu, která seděla na Suttonovi a nakonec se vrátila zpátky k Sethovi, když se představil. „Já jsem Willie, Seth je hezké jméno…,“ na moment se zamyslela a pak se zase usmívala. Sůša si mezitím zaujatě prohlížel druhou sovu, a zahoukal nazpět jako kdyby mezi nimi skutečně probíhala nějaká soví komunikace, načež roztáhl křídla, snad jakoby se snažil na sovici zapůsobit. Willie po očku sledovala chlapce vedle sebe, pokud se tedy skutečně posadil, a sem tam jí k němu utíkal pohled. Sama si to asi neuvědomovala, ale bylo na něm něco zvláštního, nezachytitelného, co přitahovalo její pozornost. Ale jen v případě, že se nekoukal, protože jestli se na ni podíval, ostýchavě uhnula pohledem a opět zahoupala nožkama ve vzduchu.

Riley se trochu narovnala, když si Brian přišel v samé euforii zkontrolovat žabčin zdravotní stav až k ní, čímž jí tak trochu narušil osobní prostor, ovšem nijak to neokomentovala. Pouze se jeho rozpakům pobaveně ušklíbla. Slee jí v tu chvíli připadal vážně legrační. „Myslím, že už jsi mě dneska jednou zdravil,“ poznamenala se škodolibým rýpancem, jako by si chlapcovy rozpaky vcelku užívala. Jeho omluvu tak přešla skoro bez povšimnutí.
Jakmile se Brian objevil zase v bezpečné vzdálenosti na svém sedadle, Riley si zase sedla o něco pohodlněji. Během jeho brebentění na něj pak zůstala s neskrývaným pobavením koukat. Vypadalo to, že v tomhle kupé si ještě užije nějakou tu zábavu. „Z čeho jsi v šoku? Do Bradavic poprvé nejedeš, žába svůj let přežila a moje přítomnost snad není až tak omračující,“ shrnula Riley celou situaci podle svého a zavrtěla si nad Brianem hlavou. „A co se mého stavu týče, myslím, že je mi vcelku fajn,“ odpověděla mu na jeho otázku. „Alespoň pokud se nerozhodneš mě taky podpálit,“ dodala a vzápětí na Briana zvědavě pohlédla. „Prozraď... Jak se ti něco takového povedlo?“
Riley se pak na moment odmlčela a jen se zájmem sledovala, jak si její zmijozelský spolucestující opatrně ukládá rosničku zpátky do kelímku. Její pozornost upoutala opět až zmínka o kotlících, kterou tak úplně nepochopila. Sotva se však nadechla, aby o Brianově averzi vůči nim zjistila víc, už byla dotazována na svou vlastní nelibost ke kočičímu druhu. „Mám na ně alergii,“ odvětila bez okolků a pokrčila přitom rameny. „A s tím chuchvalcem ti neporadím. Zvířatům rozumím asi tolik co Gall lektvarům, což znamená... Vůbec,“ vysvětlila.
V následujícím momentě se k nim do kupí připojila mrzimorská Gwen. Riley poněkud překvapeně pozorovala její přátelský výstup, kdy k ní mladší spolužačka dokonce napřáhla ruku. Riley ji chvíli obezřetně pozorovala, ale nakonec se přeci jen rozhodla jí ji stisknout. „Já vím, kdo jsi,“ oznámila poněkud rezervovaně. „Další z Arsenova kruhu přátel,“ dodala, jako by musela Gwen dokázat, že vážně po tom množství společných hodin věděla, co je tahle mrzimorská slečna zač. „A taky máš podivnou zálibu v pohřbívání tlustočervů,“ pokračovala Riley a zavrtěla si nad tím hlavou. „Takové mrhání ingrediencemi...“ Zmijozelka si nejspíš neuvědomovala, že by svým prohlášením mohla neblaze zapůsobit na Gwendolenin útlocit.
Když si pak Brian s Gwen navzájem potvrdili, že se oba do Bradavic velice těší, pouze na to pokývala hlavou a sledovala na první pohled ukecanou mrzimorku, která úsměvy rozhodně nešetřila.
„Ehm. Jo. Mimo jiné taky chodím s Arsenem do ročníku,“ odsouhlasila pak její domněnku rozvážně a krátce se zamyslela. „To skoro vypadá, jako by se bradavičtí studenti mohli začít dělit do skupin podle toho, jestli Quinna znají nebo ne...“

_________________

Stála jsem v chodbičce a rozhlížela se, kam bych se mohla posadit. Táhla jsem za sebou velký kufr. Na jeho váhu už jsem si časem zvykla. Konečně jsem našla "kupíčko" kde jsem mohla být naprosto sama. Uvelebila jsem se na sedadlo a očekávala, až se ke mně přidá Jess. Ta se ale neobjevila, a tak jsem se chtěla jít podívat, kde by mohla být. Chtěla jsem se zvednout, ale najednou mě přemohla taková lenost, že se mi nechtělo ani vstát. Zůstala jsem tedy sedět na měkké sedačce a koukala z okna. Už dávno jsme nebyli v Londýně. Mířili jsme kamsi na sever. Zpět do Bradavic. Mě se tak moc nechtělo, ale byla jsem ráda za jakoukoliv příjemnou změnu. Trávit tam celý rok může být nuda, ale snad to nebude tak hrozné jako ve druháku. Sice jsem nikoho nečekala, ale věděla jsem, že se ke mně možná někdo přidá. Mé myšlenky se ubírali na začátek nového školního roku, přemýšlela jsem o tom, jaké to zase bude. Těšila jsem se možná tak na hodiny OPČM a na teplo, které vycházelo z krbu ve zmijozelské společenské místnosti.
Nakonec jsem si přeci jen našla čas na čtení Denního věštce. Rozevřela jsem noviny a pozorně si přečetla každý prolhaný článek.

//sry za délku, psáno co nejrychleji na tabletu

Beatrice to letmé kývnutí přijala zároveň jako souhlas a tak se bez problémů nasoukala i se svým kufrem, který odložila pod sedadlo a poté se s urovnáním skládané černé sukně ze školní uniformy posadila blíže k oknu naproti Lysandře. Samozřejmě se musela opatrně vyhnout ležícímu zvířeti, které k ní zvedlo zvědavě čumák a pak se zase pokoušelo usnout.
V kupéčku zavládlo ticho, protože ani Bea se nesnažila nějak načít vhodnou konverzaci, tak nějak ji od toho odrazoval Lysandřin pohled a chladný postoj. Zkoumavým pohledem od ní přejela po malém trochu těsném prostoru, načež vyhlédla z okýnka do volného prostraství nástupiště, kde se to hemžilo lidmi a opozdilci, kteří se na poslední chvíli škrábali do vagónů. Tak si krátila chvilku předtím, než se otevřeli dvířka a v nich se objevil zmijozelský student, kterého by měla Bea znát alespoň od vidění. V odpovědi na jeho pozdrav společně s otázkou pouze pokrčila rameny, což mohl brát zároveň i jako opětovaný pozdrav. Vlastně se dalo říct, že to byla totožná reakce, jakou se dočkala i ona sama od Lysandry. Inu, asi bylo zřejmé, že dívky pocházejí ze stejného rodinného kruhu.
Jenže nakonec se zdálo, že i ten klid a ticho dívce nestačil a tak se po obou spolucestujících podívala, mírně pootevřela ústa, že jim aspoň položí nějakou tu otázku nebo zkrátka načne nějaké zajímavé téma. Ani ona nebyla stavěná pro tak uzavřenou společnost, ačkoliv to uměla ocenit hlavně ve chvílích, kdy sama potřebovala utřídit myšlenky. Ale vzhledem k tomu, že ani jednoho z přítomných zase tak moc dobře neznala, netušila jak vlastně začít. Těžké něco vymýšlet v takové společnosti. „Něco zajímavého?“ Otočila se nakonec po Takashim, od kterého zachytila ten pronikavý pohled a povytáhla obočí.

Mezi tím, co se spolu rodiče dobře bavili, přišla k nám další dívka (Aniyah). Poznala jsem ji, byla to ta, co do mě tenkrát vrazila na mistrovství světa. Promluvila cizí řečí, nepoznala jsem jakou, přesto jsem si domyslela, že nás zdraví. "Ahoj," ozvala jsem se proto. Když jí i Avril Gweeny nabídla, aby si s námi sedli ve vlaku, považovala jsem za nutné se alespoň představit. "Já jsem Katherine," řekla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli mě všechny znají jménem, popravdě jsem si ani já nepamatovala všechny jména a tváře, co k nim patřily. Tenkrát v kotli bylo na mě moc lidí.
Pak se lidi kolem nás nebezpečně nahrnuli k vlaku a všude nastal ještě větší zmatek, než byl doposud. "Už je čas nastoupit, Kath," zavolala na mě přes okolní ruch mamka. Přešla jsem k ní a prudce ji objala. Najednou se mi začalo strašně stýskat. "Budeš mi psát, že ano?" kuňkla jsem a zadržovala slzy. Tady přece nemůžu brečet!
"To víš, že budu," pohladila mě mamka po vlasech. Taťka na chvíli nechal pana McGratha panem McGrathem a neobratně mě poplácal po rameni. "Hlavně se uč a nedělej tam ostudu," kázal mi žertem. "A běda, jak se nedostaneš do Nebelvíru."
Viděla jsem káravý pohled, který po něm mamka okamžitě vrhla. "No jistě," opravil se pobaveně. "Havraspár bychom ti taky odpustili."
Navzdory slzám v očích jsem se rozesmála.
"Je nám úplně jedno, do jaké koleje tě zařadí," ujišťovala mě mamka. "Hlavně si to tam užij."
"A můžeš psát i bratrovi," připomněl mi taťka. To už byly holky ve vlaku a venku bylo podivně prázdno, až na tu spoustu příbuzných, kteří mávali do vlaku svým ratolestem.
"Mějte se. A pište o všem, co se u nás děje," rozloučila jsem se s rodiči a naskočila do vlaku. Ani jsem si nevzpomněla, jak se můj kufr ocitl v kupé, ale byl tam. Mávala jsem našim dlouho a dlouho, až se vlak ocitl v zatáčce, kde už je nebylo vidět.

Poslední kupé v Déčku

Sedla jsem si na volné místo vedle Gweeny a dívala se z okna na ubíhající krajinu. Je to tady. Odjíždíme do Bradavic. Všechno se ve mně kroutilo. Z takových trém mi vždycky pomohlo jídlo. "Jo, něco bych si dala," přikývla jsem, aniž bych pořádně vnímala debatu o sladkostech. Vyndala jsem pár drobných a donekonečna je přepočítávala, abych si byla jistá, že jich mám dost.

| +

Mimo herně:
Kdybych na něco důležitého zapomněla zareagovat, omlouvám se, nějak nezvládám si všechno pamatovat

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Ne, chtělo se Lysandře říct, ale než stačila zvednout hlavu a zatvářit se tak, aby Takashi sám od sebe vycouval, Beatrice Farlowová už stačila kývnout. Lysandra se na dívku zadívala pozorněji. Patrně si také všimla toho, že Beatrice je asi stejně účinný uvítací sbor, jako ona sama.
Jestli se neztratila v rodinných větvích, tahle Havraspárka byla její sestřenicí. Ne že by na tom Lysandře záleželo, nebo to znamenalo nějaké zvláštní zacházení - čistokrevní bývali všichni alespoň vzdáleně spřízněni.
S lehkým úšklebkem, neboli nápodobou pozdravu - což byl pořád ještě úspěch, neboť zatím nenasadila naprostou ignoraci - se znovu zadívala z okna. Vlak se pohnul a pomalu se začal rozjíždět. Nostalgicky sledovala mizející nástupiště. Naposledy...
Takashiho si na oplátku nijak neprohlížela. Stejně by si nejdřív musela vzpomenout, jak vlastně vypadal loni. Když ale padla Beatricina otázka, překvapivě se jako první ozvala právě Lysandra, aniž odtrhla pohled od skla.
"Nepáchne," poznamenala a teprve když je minuly poslední londýnské domečky, dodala na pravou míru: "Kouřem," Odvrátila pohled od poněkud jednotvárné krajinky a zadívala se bez většího zájmu na zmijozelského studenta.
Lysandra neměla špatný pozorovací talent a i když si všichni mysleli, že zbytek světa přehlíží, měli by pravdu a zároveň by se mýlili. Lysandře se zvedl škodolibě jeden koutek úst. Doslechla se o tom, co mu provedl Greyburn.
Přehodila si nohu přes nohu a rezignovaně se v duchu začala připravovat na to, že se po dlouhé době bude hned několik hodin nacházet ve společnosti jiných lidí. Nepřítomně podrbala Drápa za uchem. Vlkodav ožíval úměrně s počtem lidí a sám za sebe byl alespoň částečnou odpovědí na to, co je zajímavého a nového u Lysandry.

_________________

Koukla se na Ginger a Ezru - vypadalo to, jako kdyby se k sobě přilepili. A taky to vypadalo, že se Ginger snaží Ezrovi urvat ruku, ale Ezra nevypadal, jako kdyby se své ruky hodlal vzdát. Zajímalo by jí, k čemu tu ruku Ginger chce.
Objala Zázvorku nazpět a konečně si připadala jako v Bradavicích.
Zavrtěla hlavou. "Neee," protáhla znuděně a protočila oči. "Mě a Liama táta tahal po půlce Evropy, prý jsme na mistráku byli minulý rok, tak proč tam jezdit letos znovu," vysvětlila. "Počkej, co se tam semlelo? Byla jsem celý prázdniny pryč a nic nevím, potřebuju všechno slyšet!" vyhrkla. Připadalo jí, jako kdyby strávila pár let v nějaké rozvojové zemi a totálně zameškala co se stalo. Prostě hrůza.
Chtěla říct ještě něco dalšího, ale v tu chvíli se kolem prohnal jeden z vozíků s holčičkou vlající za ním.
Pořádně si jí prohlédla. Vypadala sympaticky - teda na prvačku.
Nechala Arsena vysvětlit cestu a jen se na tu holku křenila. Pak se po vzoru Ginger také Pippě představila. Nechtěla vypadat nerudně nebo tak. "Hele Ginger, co hned verbuješ?" Pak už se otočila k dívence. "Já jsem Tess, z havraspáru," usmála se na ní a vydala se s ostatními k vlaku.
Liam jí následoval.

Za přepážkou bylo ještě víc lidí než před ní. Zahlédla rodiče a rychle na ně mávla, že je vidí, aby si nedělali starost, že už nastupuje. Mávla i na Ginger, Arsena a Ezru, že si půjde najít alespoň z části prázdné kupé.
Její bratr se rychle rozběhl na druhou stranu za svými spolužáky.



Netušila, kam se nacpat do kupéčka - všude bylo plno. Možná zůstane protestně stát na chodbě celou cestu. Chvíli tedy zůstala stát a snažila se přijít na to, jakým směrem bude expres volnější. Nakonec prostě šla a šla, dokud nespatřila Gwen a Riley s ještě někým v kupé.
Přemýšlela, jestli bude v pořádku se přidat k zmijozelům a mrzimorce. Možná by radši i šla dál, ale situace nevypadala zrovna moc dobře a naděje, že brzy najde další volné místo byla malá, takže se rozhodla vlézt k nim.
"Ahoj," vešla do dveří. "Můžu k vám, že jo?" Chvíli stála nerozhodně ve dveřích, ale nakonec si prostě sedla.

_________________