Septimus se úlevně a spokojeně zašklebil, když to vypadalo, že Aurora se nechá pronést, skoro jako nevěsta.
"Kdepak, v nose tě bude šimrat cihelný prach a mech, co tam roste," zavtipkoval a udělal zvuk jako motorka, než s Aurorou proběhl. Sám si nebyl jistý, takže zavřel oči a nastavil čelo jako beran, a pak běžel ještě valný kus cesta, než se zabrzdil. Vždyť jakou mohl mít jistotu, že už bude pryč ze zdi a nezůstane v ní?
"Dokázali," vydechl a užasle se rozhlédl po celém nástupišti i po vlaku. Pustil Auroru tak, aby necitlivě nežuchla.
"Neříkej mi žampione," zazubil se na taťku, když se dost vynadíval, a rychle se připojil k objímání rodičů a loučení. Ani jemu se jen tak nechtělo odjet, ne s vědomím, že se nejdřív uvidí zase až na Vánoce...
Jen co naložili zavazadla, chytil Septimus Auroru za ruku a pokoušel se zároveň neztratit v davu, kde byli všichni vyšší než oni, zuřivě mávat a neztratit sestru.


Sepovi bylo celkem jedno, kam zapadnou, hlavně když to bude brzy a někam, kde není moc lidí, ale na tom se s Aurorou většinou shodli, takže nebylo třeba slov. Neřekl nahlas ani to, že se mu bude stýskat, i když věděl, že bude - a hodně. Měl ale Auroru a věděl, že ta bude spoléhat na něj, takže si nemohl dovolit žádné ošívání a vlhké oči.
Srdnatě mířil napříč předposledním vagónem, dokud si nevšiml skoro prázdného kupé. I aura ho zatahala za rukáv. Sep se po ní podíval, letmo se pousmál a s polknutím plným očekávání stiskl kliku.
"Ahoj. Máš tu volno?" nakoukl dovnitř, ale předem byl rozhodnutý, že taky budou sedět, i kdyby blonďatý kluk uvnitř (Léandre) řekl, že jsou místa rezervovaná. Což by byl asi trochu problém, kdyby později dorazili nějací starší studenti... Septimus byl ale houževnatý drzounek a i když měl tušení, že po prvácích bude nejvíc lákat se vozit, byl pevně rozhodnutý nenechat se. Navíc ještě neměl zdání, co čekat od světlovlasého kluka, takže tón hlasu udržoval pečlivě neutrální, zdvořilý a vážný.
Jakmile poodtáhl vzdorující dveře ještě o kousek, poodstoupil aby dovnitř mohla vjuchat Aura, vešel za ní a dveře zase dovřel. Pak sebou Sep plácl na místo hned u dveří, jako kdyby byl hlídač, a jak se snažil tvářit vážně, ve skutečnosti vypadal pro ostatní sveřepě a nepřístupně. Chlapec si ale nemohl pomoct - až pookřeje a trochu se rozkouká, určitě to bude zase starý typický Septimus, ale teď ho samou nervozitou bolelo břicho.
Co když sedíme ve špatném vlaku a odveze nás někam úplně jinam? letělo mu hlavou jako většině dětí, které nebyly zvyklé na cestování vlakem a celé uspořádání nádraží jim přišlo nesrozumitelné.
"Jsem Septimus Strange," představil se nakonec klukovi naproti a vytáhl sendviče, které jim mamka připravila. Když byl Septimus nervózní, měl hlad. Další kroky v představování skoro roztřeseně nechal na klukovi i na Auře - někdy to zvládala a šlo í to čím dál líp. V případě moc velké stydlivosti byl ale ochotný zasáhnout a vypomoct. Jeden zabalený sendvič podal Auře a blonďatého kluka si přes ten svůj prohlížel, jako kdyby studoval potenciálního nepřítele.

_________________

Usmiala sa na obe dievčatá, keď ju odzdravili. Nisara si zatiaľ prezerala malú sovu, ktorá sedela Kathe na pleci. Avril na ňu pozrela kútikom oka a mierne sa zamračila. ~Skúsiš niečo a uvidíš,~ riekla jej v rodnej portugalčine, ktorej mačka rozumela najlepšie. Otočila hlavu k nej a potom späť k dievčatám. Na sovu sa už nezameriavala, z čoho Avril naozaj odľahlo, ale i tak si všimla, že po nej mačka pokukuje. Dlhosrstým chvostom už ale toľko nešvihala, takže som aspoň na 100% vedela, že sa ju nebude pokúšať loviť ani nič podobné.
Keď sa teda ubezpečila, že jej Nisara zostane sedieť na pleci a nebude nič skúšať, pretočila svoju pozornosť ku Gweeny. Vypočula si jej ponuku a pousmiala sa. „Dobre, rada si s vami sadnem.“ Bolo fajn, že bude sedieť s niekym aspoň trochu známym a viac sa tak s nimi zoznámi. Predsa len nebude zlé, ak bude mať v rovnakom ročníku viac kamarátov. Zatiaľ však len kamarátov, k priateľstvu si budú musieť vybudovať jej dôveru, aby u nej zapadli do tejto kolónky. Trochu ju bavilo Gweenino nadšenie. Aj posledne bola tak nadšená a veselá, takže Avril pomaly začalo pripadať, že ona je taká stále. No čo, každý sme boli iný.
Onedlho sa k ich skupinke pridal ďalší spoločník, teda skôr spoločníčka. Bola to Aniyah! Avril sa na ňu prívetivo a kamarátsky usmiala. Táto dievčina si ju zatiaľ získala najviac a bola jej tiež veľmi sympatická. Tá možno mala najbližšie k tomu stať sa jej priateľkou. Ak si to teda niečim neskazí. To ale asi hádam nie, pretože si s ňou rozumela najlepšie a mali aj celkom veľa spoločného. Aniyah ich pozdravila zvláštnym jazykom a ona odhadovala, že to bola asi gréčtina, keďže odtiaľ Ani pochádzala a to bol asi jediný ďalší jazyk, ktorý ovládala. Asi. Možno ich vedela aj viac, ale takto automaticky by mohla hovoriť len ďalším veľmi blízkym jazykom. I jej sa totiž občasne stávalo, že prehovorila automaticky portugalčinov. A to hlavne ak bola veľmi zamyslená a veľmi nereagovala na svoje okolie. „Ahojky,“ pozdravila ju. I Gweeny ju pozdravila, síce trochu neisto. Avril sa jej nedivila, keďže asi netušila úplne presne, či to bolo naozaj "ahoj". Síce to ani ona, ale skúsila to risknúť. A Ani predsa nie je nejaká hlupaňa, takže by to určite pochopila. I jej Gweeny ponúkla miesta s nimi, čo ju veľmi potešilo a dúfala, že sa Ani pridá.
Už bol pomaly čas k odchodu a mali by tak zaliezť do vagónu a jedného z kupé. Všimla si, že k nej prišiel otec a tak sa na chvíľu vzdialila od svojich spoločníčok. „Tak ja už pôjdem tati, za chvíľu nám odchádza vlak,“ oznámila mu. „Dobre. Dávaj si pozor, skús byť čo najmenej drzá a dobre sa uč,“ pozdvihol oči otec. Avril sa zaprela, aby nepretočila očami. „Áno, áno, neboj,“ odkývala som to rukou. Otec sa zachechtal. „Dobre, tu máš zopár galeónov na cestu a nejaké máš aj v kufry,“ povedal otec a dal jej do rúk zopár mincí. Avril sa na neho usmiala a objala ho na rozlúčku. Plakať ale neplakala, síce cítila smútok. Pustila som ho a vydala sa späť k mojej spoločnosti. Na rozlúčku som mu ešte zakývala a potom som sa venovala už len tomu, aby som sa dostala späť k dievčatám. Keď k nim došla, Gweeny akurát vošla do vagónu a Avril ju nasledovala aj s Nisarou sediacou na pleci.

Úplne na konci vagóna D
Avril došla do úplne posledného kupé, kde už mala danú kufor s vecami. Na pravej strane u okna sedela veľká sova, ktorá nepochybne patrila Gweeny, keď na neho zakričala. Bola tu aj otvorená klietka, takže si z Gweeninych slov vydedukovala, že si ju soviak podľa všetkého otvoril sám. Gweeny ho dala späť do klietky a dala ho hore na poličku s kuframi. Dokonca im ho aj predstavila. Avril si sadla na ľavú stranu pri okno. Keď dosadla, Nisara jej zliezla dole s pleca a uvelebila sa jej na nohách. „Toto je zas Nisara,“ predstavila to čierne čudo, ktoré si spokojne hovelo rozvalené na jej nohách. Aniyah ju už síce poznala, ale ostatok asi nie. Na Gweeninu poznámku o sladkostiach prikývla. „Hej, predávajú a vraj je dobré,“ usmiala sa a komicky sa zalizla. Dnes mala celkom komunikatívnu náladu, čo sa často nestávalo. Každý ale mával aj svoje dobré dni a dnešok bol teda naozaj dobrý. Veď práve ide po prvý krát do Rokfortu!

Mimo herně:
Snad jsem na nic nezapomněl, ale už v tom všem mám trochu zmatek, sorry

„Za to ty vypadáš nějak rozpačitě, brácho, ale stejně tě rád vidím, kamaráde,“ oplatil provokaci stejnou mincí a nechal se poplácat po zádech. Pokud měl někdo dojem, že by se nechal i od ostatních, tak byl na omylu, jelikož tahleta tělesná řeč patřila pouze nebelvírům. Pak se Zackary otočil po dalších příchozích, přičemž ulpěl zkoumavým pohledem na Emerym, který se i na jeho poměry tvářil tak nějak podivně nedůvěřivě, snad jako kdyby od něj chlapec čekal nějakou záludnost. Zack však pouze kývl a dál se věnoval debatě ostatních. Nezapomněl hodit zkoumavým očkem po Brook, které si do té chvíle skoro nevšímal ale momentálně tomu bylo naopak. Než však stačil něco říct, už se ozval Aidan, který jej vzal kolem ramen společně s již zmiňovaným havraspárákem.
Jedním uchem poslouchal svého lvího kamaráda ale další část pozornosti věnoval i (Sept)Ember, která už od pohledu působila jako zakřiknutá tichá dívka, která asi nebyla zvyklá na takovou společnost. Zackovi to přišlo svým způsobem roztomilé, protože podobně se chovala i jeho malá sestra, teda alespoň do té doby, než povyrostla a po vzoru ostatních členů rodiny trochu zdivočela. „To jsou kecy, kdyby měl někdo někoho sežrat, tak maximálně já jeho. Ale jinak se prázdninovalo parádně, byl jsem se s Jocelyn podívat na draky,“ opět musel provokativně zacukat obočím. V jeho hlase byla cítit jasná pýcha a samolibost, že on, zvaný Pocuchaný lev, byl u draků a rovnou v rumunské rezervaci, s čímž se už samozřejmě nepochlubil, ale minimálně Brook o tom věděla. „Já jsem sice Nkúčka skládal minulý rok, ale to snad nevadí, ne? Letos mě čekaj Ovce, tak se na to musím připravit. Jen prosím žádnou Ohnivou whiskey,“ A rozhodně tím nemyslel nic jinýho, než poctivou přípravu v lihu. Tedy jakože čistě z akademických důvodů, že ano. „Přesně tak, ty potřebuješ spravit, ale ty tvé nesmyslné havraspárské návyky,“ Střelil pohledem po Emerym, a v rychlosti dodal: „Nic proti havříkům, samozřejmě.“
Jakmile se tak nějak banda dostrousila na nástupiště, a mezitím se ještě stíhal koukat po dámském duu, se od chlapců odpojil, aby se mohl vydat do vlaku. Vyloženě nespěchal, protože jemu by přece nic neuteklo a navíc měl dle jeho názoru ještě spoustu času. Krátce si prohlédl rudou lokomotivu, ale že by nad ní sentimentálně vzdychal jako puberťačka při prvním polibku, tak to opravdu ne.


Zackary nakonec bez větších potíží proplul do vagonu společně se svým kufrem, kam ostatně viděl zacházet i samotnou Brook. Ne že by ji chtěl nějak nahánět nebo následovat ale zkrátka se ji potřeboval na něco důležitého zeptat. Třeba jestli náhodou u sebe nemá pergamen nebo brk, anebo jestli si zkrátka může přisednout, protože všude jinde už začínalo být těsno. Uličkou se dokodrcal před dvířka, u kterých se zprvu objevila střapatá blonďatá čupřina a následně se blýskl americkým úsměvem. „Zdravím dámy, jste hodné a nekoušete? Že bych si přisedl,“ provokativně cukl obočím.

"Och, kdybyste k nám chtěla někdy přijít na čaj, klidně i s malou, tak vám do té doby ten šampon seženu," zavrkala paní Olssonová a Ginger tajně protočila očima. Elinin zlozvyk přátelit se s rodiči jejích kamarádů ji upřímně znervózňoval.
"Trénovat budem ostošest, jen se neboj. A jasňačka, že mám plán! Za koho mě máš? Jsem přece kapitánka nejlepšího týmu na škole, viď Quinne?" prohlásila Ginger a pobaveně se zazubila na Arsena. Už se nemohla dočkat zápasů o školní famfrpálový pohár a Arsena upřímně považovala za největší konkurenci, avšak místo aby na něj kvůli tomu byla naštvaná ho měla ještě radši. Famfrpál a korigování týmu pro ni byla výzva.
"Jo tenhle Liam! Promiň, ale když on je ten váš prefekt tak nějak nenápadnej...jakže se menuje přímením?" docvaklo Ginger a zamyšleně nakrčila nosík. Byla v tom lehká rýpací nadsázka, ale to, že si nemohla vybavit jeho jméno, byla pravda. Na Seana prostě nikdo neměl, co se dalo dělat, že.
"Jo tak pěkné děvče se zajímavým pohledem. A nebylo to pěkné děvče náhodou blonďaté a maličko na hlavu?" protáhla děsivě Ginger a ledově se na Ezru usmála. "Ty bys měl bejt především rád, že tě nezbuším do kuličky! Tohle se dělá? Myslela jsem, že jsme kamarádi," procedila skrz zuby, nicméně jeho ruku pustila a pro změnu mu zajela prsty do vlasů a po vzoru jeho matky jej pořádně rozdrbala, s tím rozdílem, že použila mnohem více síly, takže se Ezra musel malinko předklonit a málem ho vyvedla z rovnováhy. Tím jeho týrání skončilo a Ginger jenom hodnotícně zavrtěla hlavinkou. Přeci jenom dnes měla dobrou náladu. A taky věděla, že Ezru bude moct dostatečně potrápit na trénincích, že.
"Nazdar, Tess! Co prázdniny? Byla jsi na Mistráku? Normálně se to tam celý semlelo!" vychrlila na kamarádku a vykročila vpřed, aby ji pořádně objala.
"Ahoj," pípnul Kalle a vesele se na Tess s jejím bratrem usmál. Tyhle dva měl rád.
"Zlatíčka, vy už se o sebe určitě postaráte, tak vás nebudeme zbytečně zdržovat. Mějte se krásně a nezapomínejte psát rodičům, přeci jenom se o vás všichni strachujeme!" zatrylkovala paní Olssonová, vlepila Ginger pusu a všem jejím kamarádům vesele zamávala, načež chytila Kalleho za ručku a vydala se směrem k domovu.
Poté se odehrála kolize jakési holčičky s Arsenovými zády a Ginger celé té příhodě přihlížela s pobaveným úculem. Narozdíl od loňského roku už totiž byla ta velká holka a v prváčcích našla jistou zálibu, protože jim mohla být nápomocná a oni k ní mohli vzhlížet jako k té "Úžasné a Dokonalé Ginger". "Jasan, kliďánko půjdem s tebou, stejně už taky musíme na druhou stranu. Myslím, že s těma košťatama nevypadáme moc jako uklízeči..." prohlásila a vesele se na Pippu zazubila. "Ginger Olssonová, kapitánka nebelvírského famfrpálového týmu. Máš dobrou trefu holka, doufám, že půjdeš k nám do koleje," dodala a podala dívence ruku na potřesení.

Poté už prošli přepážkou na nástupiště 9 a 3/4 a Ginger na obličeji panoval pyšný a lehce nadřazený výraz, asi jako když si hrabě prohlíží své pozemky a nejradši by se poplácal po rameni za to, jak dobrou práci odvedl. Poté hodila šibalským kukučem po Arsenovi: "Půjdem pozdravit tu elitní sebranku? Hodilo by se zjistit, kdo bude letos Primus, abysme se mu mohli vyhejbat - to jsi neslyšela, holka, jasný?" nadhodila a naoko se zaškaredila na Philippu, pokud se stále držela u nich. "Zatim páčko, možná si vás pak ve vlaku najdem, a kdyžtak u kočárů nebo v síni. Jo a Ezro, něco pro tebe mám!" mávla na kamarády, načež se otočila na patě a vytáhla z kapsy lehce pomačkanou krabičku zabalenou do rudého papíru, převázanou obyčejným provázkem (protože mašle by byla moc nóbl), kterou Ezrovi podala s nataženou rukou. "K narozeninám," dodala na objasněnou a zakřenila se na něj, načež šťouchla loktem do Arsena a vydala se k prvnímu vagonu, ve kterém mohla jet na začátku prázdnin domů, ale nakonec tak neučinila, a teď na něj byla zvědavá. A opravdu chtěla zjistit, kdo jí bude letos dýchat na krk.

Rozhodně kráčela vpřed a sebevědomě přejížěla konečky prstů po zdi. Vagon A vypadal věru lépe než "obyčejné" vagony a Ginger se na tváři rozšiřoval spokojený úsměv. "Hele, nová krev dorazila! Nazdar Olssonová, to teď randíš s konkurencí? Zařiď, abysme letos vyhráli pohár!" zahlaholil Sean O'Callaghan ze svého kupé a dal se do svého snadně rozpoznatelného smíchu.
"Kušuj, O'Callaghane!" houkla na něj Ginger, nicméně ani z jedné strany tato výměna názorů nebyla nepřátelská. Z Gingeriny strany o to méně, že jí zničehonic nápadně zrůžověly tváře, i když se snažila tvářit se jakože nic.
"Vidím volný místa," prohlásila a potutelně se otočila na Arsena, načež odsunula dveře.

• A •
< Arisielle, Ginger, Arsen >

"Ahoj, můžeme se přidat k tobě? Zrovna jsme tady s Quinnem přemýšleli, kdo je letos nově dosazen do funkce," řekla a uculila se na Havraspárku, kterou neznala, ale dalo se předpokládat, že to bude Prefektka, nebo dokonce Primuska, když seděla v prvním vagonu.

Mimo herně:
Ezroušek má v dárku kapesní zrcátko s vyrytým N na obalu (jakože Nebelvír, chápeme se) a pyžmovou pomádu na vlasy :-*
PS: pro Auru a Gigi platí to samé, co u Brook (stejně už to všichni víte xD), tzn. nevím, jak budu moct zítra a pozítří odepsat

_________________

Zbytek rozhovoru strávila pokukováním po chlapcích a pokyvováním, jen párkrát se ozvala, a to tehdy, když někdo mluvil na ní. "Jasně, že uvidíme." odpověděla Aidanovi a pevně si řekla, že bude opravdu pečlivě chodit na zápasy, ačkoli famfrpál nemusela. Jenže když vás (skoro) pozve nejhezčí kluk na škole, abyste chodila fandit... No, kdo by odolal.
Nad chováním obou Nebelvírských pouze s úsměvem zakroutila hlavou - tyhle jejich uvítací procesy nikdy úplně nechápala. Bylo jen dobře, že do červené koleje nepatřila, pravděpodobně by mezi těmi šílenci nevydržela ani rok. A toho postu prefektky by se nedožila.
To nejspíš ani v Mrzimoru, jak dokázala Brook. Nad představou oslavy v umývárnách zalapala po dechu. Pít ve škole? "Jasně, super. Jen nevím, jestli nepřijdu později. Nejspíš povedu prvňáčky do spolky." řekla nahlas, i když se jí při představě takového porušení řádu stahovalo hrdlo. Co se nějak vymluvit? Na druhou stranu tam budou tihle hezcí kluci... Co má u Merlinových spoďárů dělat?!
Domyslí to později. Teď se zazubila na Brook a zavěsila se do ní, načež chlapcům věnovala poslední veselý (v rámci možností) pohled. "Slečno Addletonová, bude mi ctí." pokývala vážně hlavou a nechala se odvést k lokomotivě. Nakonec se odloučila i od Mrzimorky a zamířila do prvního vagónu.

A

Nemusela ani moc dlouho hledat, když narazila na kupé, ve kterém seděla Arisielle. "Ahoj, je tu volno? Jsem September." pozdravila, a počkala na svolení, teprve pak se vsoukala dovnitř a představila se mladším studentům, z nichž jeden byl mužského pohlaví, převyšoval ji a byl docel hezký. Hmm... Že by nějaký páťák?

_________________

Rita se zazubila a zašátrala v kapse od kalhot. "Jo, náhodou jeden pytlík mám. Na, Svene. Nech si ho na horší časy, voní po koláčích," pustila mu do klína tuctový papírový sáček, který byl k dostání snad v každém mudlovském pekařství. Ráda by mu dala i ty koláče, protože vypadal vážně hrozně smutně, ale to nešlo, protože ty už dávno snědla.
"Těším? Asi jo," odpověděla na Breeinu nadšenou otázku, a i když se usmívala, bylo vidět, že je najednou nějaká nesvá. "Jako, určitě to bude senza, všecky ty kouzla a návštěva Prasinek a tak, ale mám trochu vítr z toho zařazování. A bejt deset měsíců bez rodičů, to taky bude takový divný. Ale víš co? Ten tvůj potkan je naprosto žůžovej! Jak se menuje? Mám tu s sebou kočku, myslíš, že by ho mohla sežrat?" Láskyplně poklepala na přepravku, čímž si vysloužila nenaložené zaprskání. Znělo to trošku jako naštvaný křeček s vážně suprově hlubokým hlasem.
Rita se nadechla, jako že ještě něco řekne, ale pak si všimla schouleného Svena na protějším sedadle, a z toho pohledu ji tak nějak bodlo u srdce. Pro jednou se tomu chudáku klukovi rozhodla dát svátek. Dokonce i trochu ztišila hlas, aby ho nerušila. "Ty, Bree, jak to vůbec mezi kouzelníkama chodí? Mají nějaký speciální zvyky nebo tak něco? Nebo třeba magický deskový hry? Já si zabalila karty, kdyžtak je pak můžu vyhrabat z kufru," nabídla se Rita a oči jí jen zářily. Rovnou by to i byla udělala, to by ale do kupé nesměl nakouknout jakýsi vychrtlý zrzek.
"Jasně že měli," usmála se Rita. Rukou rychle ukázala na místo vedle Svena, teprve pak se trochu váhavě podívala po ostatních. "Teda, měli, že jo?" ujistila se dodatečně, ale i kdyby zjistila, že se spletla, toho vytáhlého hubeňoura by rozhodně nevyháněla ani náznakem. Líbil se jí. I když to nic neznamenalo, protože Ritě přišli fajn v podstatě všichni. "Ráda tě poznávám, Benedicte. Já jsem Rita a tohle v tý bedně byl můj křeček Barny," řekla mile. Ostatní představování nechala na Bree, poněvadž pochybovala, že ze sebe Sven zvládne vymáčknout cokoli jiného než přiškrcené "ahoj". Ne že by mu to vyčítala, prostě to jenom brala jako fakt. "Tak co říkáš - říkáte - na ty karty?" připomněla pak tu nejdůležitější otázku ze všech.

>>

Na nádraží dorazila výsada rodiny Morganů na obvyklé poměry pozdě, a to ještě ve skromném počtu tří osob - Isabel, která měla blonďaté vlasy ležérně sepnuté skřipcem, Alistair, které vlasy přiváděla k rozumu čelenka a Mallory, s tlustým tmavým copem. Zatímco Ali měla kytičkované šatičky, dvojčata si obě vzala džíny se sakem - rozdíl byl v tom, že Isa měla sáčko černé a Mall tmavomodré s černými proužky. Táhnutí kufrů vyřešilo kouzlo domácího skřítka, takže dívky jen vypadaly, že si nesou těžká zavazadla.
Procházení přepážkou Mallory nenáviděla - bylo to děsivé a naprosto zbytečné. Vždyť existovalo tolik jiných způsobů! Mohli by přinejhorším aspoň procházet brankou nebo tak. I když, oproti kanálu i kus zdi zněl dobře. V okamžiku, když se sestry ocitly před červenou kráskou se rozprchly hledat kamarády. Mall nějak neměla štěstí, narozdíl od sester nevybírala z takového širokého spektra. A tak prostě po krátkém zaváhání zamířila do vagónu E, kterým jela tenkrát před lety. Tehdy to bylo poprvé, dnes naposledy.

E3

Když v jednom kupé zahlédla známou pocuchanou kštici, neubránila se úsměvu - letmému, prchavému, ale přesto úsměvu. Vzpomněla si totiž na poslední večer na konci školního roku, kdy si přisedla k nebelvírskému stolu kvůli sestřičce. Nerozmýšlela se tedy dlouho a ramenem zatlačila do dveří. "Můžu se k vám přidat? Aluu, Goldwyne, Addletonová. Ahoj, Hernandezová." pozdravila všechny s lehkým úsměvem a jala se zkoušet dostrkat svůj kufr tam nahoru, což se jí ani trošičku nedařilo.

_________________

K nějaké dobré duši si přisedni, opakuje si Oliver slova, která zazněla brzy ráno, když jej Tania autem vezla na nádraží. Neseď sám. Buď přátelský, jako doposud.
Nové prostředí, nový svět a neznámí lidé. Olivera, toho příliš sebejistého chlapce, by nenapadlo ani ve snu, že by měl v tuto chvíli takový strach z následujícího poznání. Jak tak prochází jednotlivými vagóny, potkává mnohem starší studenty, a to ho upřímně děsí. Přece není sám, kdo nastupuje na školu prvním rokem. Musí najít ty nejmladší, a to hned. V citovém rozpoložení se mu v kratičké chvíli po domově přece jen zastekne. Jak rád by momentálně tahal rozespalé kamarády z pod peřiny.
Olivere, osloví se v duchu. Vždyť jsi uniknul tomu věčnému stereotypu, zatímco Scott v tom zapadákově zůstal. Čeká Tě budoucnost, uklidni se. Ale ani tato myšlenka ho příliš neuklidní, nejjednodušší je zůstat u svých letitých zvyků s těmi, které nadmíru znáte.
Mine pár plných i poloprázdných kupé. Jediný problém je, sebrat odvahu a optat se. Kráčí v dobře padnoucím obleku s manžestráky, své bláznivě zbarvené košile zanechal raději v zavazadlech. Však ona se ta příležitost najde, kdy je bude moci použít. Nervózním pohybem si poupraví deštěm narušené kadeře a jakmile projde kolem kupé D6 (Léandre, Aurora, Septimus) zacouvá, aby se opravdu přesvědčil. Nejspíše narazil na prvňáčky. Žádné pochyby, prostě to cítí.
Ve vteřině si přes prosklenná dvířka kupé prohlédne sedící trojici - pihatého chlapce po boku světlovlasé dívky a naproti sedícího blonďáka. Přerývavě se nadechne, dodá si odvahu a otevře dvířka.
"Po věčném bloudění jsem konečně doputoval až sem," s milým úsměvem se opře o okraj futra. "Nenašlo by se náhodou mezi vámi ještě jedno místo pro zoufalého poutníka?"

>>>

„Máš s sebou všechno? Nic sis nezapomněl?“ Zeptala se tmavovlasého a mírně nahrbeného chlapce vysoká žena, která na něj v očekávání upírala pohled. Její syn přeci jen poprvé do školy čar a kouzel, a tak se nebylo čemu divit, že toužila po doladění i toho nejmenšího detailu k dokonalosti. Seth si na chvíli přestal hrát s Athénou, hnědou sovou, kterou hladil přes mříže prsty a nechal si od ní něžně okusovat prst zobákem. Měl jí sice jen chvíli, ale byla to další věc a jedna z mála, která k němu opravdu přilnula. Stočil šedomodrý pohled na Daryu, svou matku, a pokusil se pousmát. Zdála se mu být nervózní. Neměl by to být ale spíš on, s kým by mělo cloumat nadšení? Neměl by to být on, kdo vesele poskakuje na nádraží a rve si své kufry do prvních dveří vlaku, které se mu naskytnou při pohledu na červený expres? Nezdálo se to, skutečně ne, ale Seth to přijímal se svou zvláštní náladou zcela po svém. Věděl, že vstupuje do nové kapitoly svého života, tušil to dokonce i bez své matky, která mu to co chvíli připomínala různými otázkami. Chtěl do ní ale vstoupit s klidem, jaký se snažil vkládat do mnoha situací a věcí ve svém krátkém a nezkušeném životě. Chtěl být zkrátka sám sebou. „Všechno jsem si přeci dvakrát zkontroloval před odjezdem a jednou dokonce s Mikhailem.“ Připomněl matce trpělivým hlasem, kterým by spíš ona měla utěšovat jeho. Ale chápal ji, bude to jejich první velké odloučení, dokonce neuvidí několik měsíců svou o rok mladší sestru. Ta zrovna postávala vedle matky, držíc se její ruky a brada se jí mírně třásla. Trvalo jen chvíli, než se své matky pustila a objala svého bratra. Seth chvíli trochu překvapeně postával na místě, než se skutečně a nefalšovaně usmál. Ano, jeho pozvednuté koutky napovídaly něco o smířlivosti a pochopení. Byl tu pro ni zatím pořád. A najednou se to mělo změnit. „Budeš mi psát.“ Hlesla dívenka, když jí Seth trochu váhavě pohladil po vlasech a vtiskl do nich polibek. „Tak často, jak to jen půjde.“ Přislíbil své sestře, když se od něj konečně odtáhla a dala zase pro změnu prostor své matce, která měla z toho slavnostního momentu na krajíčku. „Opatruj se.“ Popotáhla tiše žena, avšak po tváři jí zatím neskanula ani jedna slza. Seth tiše přikývnul a znovu si krátkým pohledem zkontroloval dvě zavazadla i se sovou a spolu s Mikhailem se vydal ke dveřím vlaku, kde mu strýc pomohl dát dovnitř kufry i klec s Athénou. Seth se zastavil na schodech a shlédl dolů na Mikhaila, rukou se mírně přidržel kovového madla a vyklonil se trochu ven, aby naposledy zamával matce a sestře, které stály několik metrů od něj a docela se ztrácely v davech lidí. Při pohledu na přeplněné nádraží se chlapec mírně zamračil. Davy příliš nemusel, ale kdo jo? Pohlédl na hodiny hlásící, že odjezd se skoro blíží. „Brzy nám napiš.“ Usmál se Mikhail na Setha, který mu celý ten projev opětoval svým podivně vážným pohledem, než se stáhl zpět do vlaku. „Slíbil jsem to, takže… uvidíme se za pár měsíců.“ Sám sebe udivil, protože tohle byla dnes asi ta nejdelší věta, která z něj vypadla. Jeho strýci to ale na tváři úsměv ještě rozšířilo. „Tak za pár měsíců.“ Mávl na něj a pomalu začal couvat do davu než se k chlapci definitivně obrátil zády a prokličkoval mezi lidmi s Darye a Elizavetě. Společně Sethovi krátce zamávali, vzápětí docela zmizeli z nádraží.

B2

|Wilhelmina| Flavius| Amarilla/Sutton| Seth|

Seth se tedy ponořil do útrob vlaku a pohlédl důležitě na Athénu. Ta se trochu pyšně nadmula a začepýřila se. „Moc se nevrť, Anténo.“ Zkomolil její vznešené jméno a skutečně to vypadalo, že se hnědá sova urazila, protože od něj odvrátila hlavu a začala si důležitě čistit peří. Setha to kupodivu pobavilo, a tak se tiše zasmála a popadl své kufry hrdě vstříc nějakému volnému kupé. „Tak se hned nečil, krásko.“ Snažil si cestou sovu opět udobřit, ale jak se zdálo, i toto užitečné zvíře mělo očividně svou hrdost. Seth tedy pouze pokrčil rameny a zanechal sovu v její uražené náladě, zatímco on hledal volné kupé k sezení. Zdálo se ale, že je všude skoro plno. To ale netušil, že za něj brzy vybere osud. Z druhého konce chodby se totiž řítil malý dav asi jeho budoucích spolužáků a před nimi roj poletujících jisker. Athéna, která se do teď zabývala čištěním svého hávu, najednou upřela zrak vpřed a nefalšovaně vřískla a vytřeštila oči. To Sethovi dokonale stačilo k tomu, aby se jeho líné pohyby proměnily ve vskutku hbité, neboť se natáhl po prvních dveřích, kde měl po ruce, otevřel je a uvnitř kupé nejprve přistál kufr a později i Seth, kde za sebou prudce zavřel. Necelou vteřinu na to se kolem kupé prohnala ona banda primitivů, kteří se zmítali v podivném indiánském pokřiku. „Merline.“ Vydechl se znatelnou úlevou. Až po chvíli mu jaksi došlo, že tu asi nebude sám. Zvedl pohled a rozhlédl se po kupé, které obývali už čtyři studenti. Zdálo se, že ani tento fakt chlapce nerozhodil. Odhrnul si vlasy z očí a vyhrnul si rukávy tmavomodrého svetru s véčkovým výstřihem po lokte. „Zdravím, je tu ještě místo?“ Pohlédl vcelku pochybovačně na čtveřici lidí, přesněji na dívku sedící na chlapci. Netušil, zda si během cesty bude chtít sednout na volné místo, a tak jedinou jistotou bylo zeptat se. Stejně se potřeboval někde usadit. Zatímco čekal na odpověď, postavil, klec s Athénou na zem a z kapsy černých kalhot vytáhl kousek z kulatého piškotu a podstrčil ho sově. Athéna chvíli přemýšlela a velmi rozvážně, zda má ještě hrát na uraženou. Jakmile však zjistila, že by z jeho opětované přízně měla znovu profit, začepýřila se a přátelsky si piškot vzala, ačkoliv bylo jasné, že by normálně dala přednost nějakému hlodavci. Tenhle symbol usmíření jí ale dokonale stačil. Sethovi se mírně pozvedl koutek do úsměvu a nechal prsty schválně mezi mřížemi, aby ho mohla sova znovu jemně okusovat. Mezitím chlapec pozvedl znovu hlavu a podíval se po spolužácích v kupé, zvláště po Flaviovi. „Pěkná košile.“ Pochválil mu, ačkoliv si skutečně nebyl jistý, zda je dívka nebo chlapec. Tyhle barvy byly pro kluka přeci jen zcela neobvyklé. „Jsem Seth.“ Představil se ve vší slušnosti, pohledem si přeměřil obyvatele kupé, než se zastavil očima na samostatně sedící dívce se sovou na svém klíně. I Athénu zaujala jiná sova opodál, a tak se přestala věnovat Sethovi a namísto toho zvědavě natáhla krk směrem, kde seděl její druh, načež neurčitě zapískala, jako by se také seznamovala.

_________________

Sybille se sama pro sebe spokojeně ušklíbla a zapsala si jeden nepodstatný imaginární bod. Aaron byl vyhlášený svým flegmatickým přístupem k čemukoliv a komukoliv, takže ji přirozeně potěšilo, když ho její slova nenechala chladným. "Věř mi, že by mi takové randění s Thornem nebylo proti srsti." oznámila mu navrch jen tak mimochodem. Nevím, kdo se tady obvykle chová jako pitomec, poznamenala pak sama pro sebe. Netušila, jestli si to Ron uvědomuje, ale jeho chování často nebylo o nic lepší, než to Aidanovo.


Trochu ji překvapilo, když se na ni zrzihlávka tak obořila, ale zachovala chladnou hlavu i úsměv na tváři. "Hlavně je to pitomost, víš? Potlačovat mudlovské geny. To je jako kdyby mudlovští rodiče chtěli po svých kouzelnických dětech, aby potlačovaly magii, to prostě nejde. Máš to v sobě a když to nepřijmeš tak, jak to je, nikdy sama se sebou nebudeš spokojená." přihodila jednu dobře míněnou radu do života a pak překvapeně uskočila stranou, když se okolo ní prohnala její mladší spolukolejnice. "Ahoj, Hailie, vidím, že tě o prázdninách nic nesežralo, to je super." pousmála se na ni, ale to už jí dýchal na záda její věrný nevěrný Ron. "To už jsem ti stihla scházet? Páni, Pärnojo, ty se dneska překonáváš." podivila se naoko a pobaveně se ušklíbla. Jeho starost o to, zda si přisedne k mladším spolužákům namísto k němu, ji vlastně docela potěšila a tak trochu dojala. Když ale poznamenal k zrzce, že bude ze Zmijozelu, věnovala mu nesouhlasný pohled a zamračila se. "Nebudeš ty přátelský Mrzimor?" odvětila rýpavě, načež se otočila k zmijozelské slečně a omluvně se na ni pousmála. "Myslím, že o jeho společnost nestojíte a on mi prostě nedokáže odolat, takže vám přeju hezkou cestu, holky." povzdechla si nakonec, znovu popadla své kufry a vydala se dál chodbičkou za mrzimorčetem do jeho kupé (E5).

_________________