„Ty jsi fakt praštěná, Lowreyová,“ zavrčel Aaron už skoro podrážděně, přestože ho dokázalo vytočit máloco. To, jak mu Sybille neustále dávala sežrat, že má něco s Brook, což samozřejmě vůbec nebyla pravda, už mu ale začínalo pít krev. „Jestli já mám něco s Addletonkou, tak ty randíš s Thornem. A s Warwickem taky. Oba víme, že to není pravda,“ zašklebil se, odfrknul si a zavrtěl nesouhlasně hlavou, když prohlásila, že jsou její hormony naprosto v pořádku. O tom tedy dost silně pochyboval – spíš by dal ruku do ohně za to, že se jí hormony pořádně splašily. „Thorne je především pitomec,“ zahučel, načež zamířil k vlaku.
Chodbičkou procházel pomalu a nahlížel do jednotlivých kupé. Hledal nějaké prázdné, ale zatím nenacházel. Až na samém konci vagonu. Když se ale otočil, aby dovnitř vtáhnul Sybille, zjistil, že ho nenásleduje. Nespokojeně se zamračil – vůbec se mu totiž nezamlouvala představa, že by ho slečna Lowreyová vyměnila za někoho jiného. Zahlédnul jí v chodbičce, jak nahlíží do jednoho z kupéček, a tak zamířil zpět k ní. „Ses mi ztratila, Syb,“ zavrněl za jejími zády, načež se natáhl a zabloudil očima k předmětu (či osobě) jejího zájmu. „Nechceš si sedat k mrňousům, že ne?“ zabručel kysele, protože on rozhodně neměl náladu trávit cestu s prváky. Nebo to možná byla druhačka? Těžko říct. Nicméně tvářila se divně a četla divnou knihu. „Že ty budeš nafoukaná Zmijozelka, co?“ prohodil k ní popichovačně. Takhle se tvářili jen Zmijozelští, asi na to brali speciální lekce hned po zařazovací slavnosti. „Hele, radši si přečti Tolkiena, než tenhle brak,“ pokývnul hlavou ke knize a zašklebil se. Dost dobře nechápal, jak někdo něco takového vůbec může vzít do ruky, natož to skutečně číst. Někteří kouzelníci (a týkalo se to především těch čistokrevných) byli vážně padlí na hlavu.
„Sybillkóóó, našel jsem hezké klidné kupé,“ zatahal pak Syb za ruku a nahodil dokonalý psí pohled. „Určitě se ti tam bude líbit. Tady už je moc plno,“ zahlásil a sklouznul pohledem k příchozí Hailie. Prcci k prckům sedají. „Mějte se, špunti,“ dodal nakonec, mrknul na Syb a ať už mu řekla cokoliv, zamířil k volnému kupé (E5), kde se uvelebil a zadoufal, že ho Sybille bude následovat. Měl plno energie a nemohl se dočkat, až do ní zase párkrát rýpne. Slovně a třeba i fyzicky. Kupé plné prcků, to nebylo nic pro něj.

_________________

"Pochopitelně," prohlásila Brook ohledně toho, že jí jde jízlivost lépe než Emerymu a plácla si na to s Aidanem. "To ses naučil Nitrozpyt nebo stačilo kouzelné slovíčko?" rýpla si znovu s nevinným uculením.
"Dobrý, všechno při starém. Ale řekla bych, že letos budeme potřebovat ještě víc nervů než loni," broukla k September s poťouchlým úsměvem a kývnutím hlavy poukázala na přítomné chlapce. Přišlo jí zábavné, jak se September červenala až po uši, a přitom se snažila vypadat, jako že se jí to vlastně vůbec netýká. Všechny je zasáhla puberta naplno a Bradavický hrad se měl jistě na co těšit. Pobaveně se zazubila na Emeryho a pohledem těkla k Aidanovi, od kterého se opravdu nějaké valné učení čekat nedalo.
Když pak dorazil Zack a málem shodil Aidana dopředu, tedy přímo na Brook, poněkud stydlivě se na něj usmála. Přeci jenom při minulém setkání se chovala dost bodře. I když vlastně bylo spíš zvláštní, že se nedali do řeči dříve, když se s Aidanem vídala celkem často, zejména při záškolních aktivitách.
Poté si všimla svého rádoby nejlepšího kamaráda, který se vyskytoval opět v přítomnosti havraspárské Sybille a v Broočině tváři se mihl nesouhlas a kapka žárlivosti. To má tu drzost, že ji ani nepřijde pořádně pozdravit, když mu zajistila, aby vůbec odjel do Bradavic?! V soukromé vzpouře mu pouze mávla na pozdrav, načež se opět otočila zády k němu.
Když si Aidan chytil oba chlapce, Brook se na něj zadívala s naoko uraženým výrazem a povytaženým obočím. "Teda Thorne, nevěděla jsem, že dáváš přednost mužskému pohlaví. Ne, že bych tě chtěla nějak soudit, ale upřímně ti to ubralo na přitažlivosti," prohlásila a soucitně ho poplácala po rameni. "A slavit se bude - navrhuji umývárny po zařazovací slavnosti, co vy na to? Nebo někdy potom, ale náš úspěch u NKÚ se oslavit musí!" dodala a přejela pohledem po všech přítomných, jestli souhlasí. Vlastně tu šlo jenom o havraspárské, protože o účasti lvů snad ani pochybovat nemusela. "A delší prázdniny bych brala taky, na podzim jsou dobrý vlny," dodala a zasněně si povzdychla.
"Inu, vážení, řekla bych, že je nejvyšší čas se přesunout k vlaku a pokud možno i do něj, jinak žádné oslavování nebude," nadhodila aktivně a zazubila se na September. "Drahá slečno McTree, dovolte mi, abych vás doprovodila k bradavickému expresu místo těchto nepoužitelných výrostků," řekla a vesele nabídla September své rámě, načež lišácky mrkla na chlapeckou část skupiny a šla s havránkou napřed.

"Tyjo, tenhle pohled se mi asi nikdy neomrzí, co vám?" vydechla, pustila September a na chvilku se zastavila, aby se mohla pokochat lokomotivou, ze které vycházela mračna bílé páry, mísící se s děštěm. Ačkoli tvrdila opak, do Bradavic se těšila. Vždycky se tam těšila, protože je považovala za svůj druhý domov. Na tváři se jí objevil veselý úsměv a zazubila se na ostatní. "Tak jdete nebo co?" zahlásila a vyrazila do posledního vagonu, kde objevila nebelvírskou Angelu.

- E3 -

"Nazdar Hernandézová, máš tu volno?" zakřenila se na hnědovlásku, když rozhodným pohybem odtáhla dveře kupé, a aniž by nějak dlouho čekala na odpověď, vešla dovnitř a plácla sebou na sedadlo u okna naproti Angele. "Tak co, jaké jsi měla prázdniny? Povídej, přeháněj," nadhodila se zájmem a věnovala Nebelvírce další přátelský úsměv.

Mimo herně:
Omlouvám se, ale nevím, jak se sem zítra a pozítří dostanu, každopádně jsem se chtěla nasáčkovat do nějakého kupé V případě potřeby mě prostě přeskočte

_________________

"To vám věřím, to asi přišlo svrchu, že se má obecenstvo rozsadit, že?" pokračoval pan McGrath.
"A kde pracujete vy, paní Parkerová?" zeptal se stále s úsměvem, i když s jejím manželem probíral zrovna pokažené mistrovství ve famfrpálu. Asi mu přišlo divné ji oslovovat paní, takže se představil ještě i křestním jménem. "Mě klidně říkejte Calvine." zazubil se na oba Kathiny rodiče. Gweeny v sobě otce nezapřela, tohle byl naprosto její zubatý úsměv.
"Práce jako každá jiná, jen.. Zábavnější." Pan McGrath byl v jádru skromný člověk. "Syn pracuje stejně, máme doma menší farmu. Nedávno ho také přijali na Ministerstvo." Informoval ještě Parkerovi Gwenin tatínek.
Jeho dcera věnovala rozhovoru dospělých malou pozornost. "Je to nezvyk, taková malá sova, počkej, až se seznámí s Gandalfem." plánovala dívka nové soví přátelství a zkoumala při tom kamarádčinu sovu. "Ten nám hlídá kupé." omluvila ještě sovákovu nepřítomnost.
Pak si Kath přeměřila zamyšleným pohledem. Ona taky byla z kouzelnické rodiny, takže určitě sádru nikdy mít nemusela. "Máš ponětí, jak to svědí?" hájila se Gweeny ublíženým tónem. Mudlovské léčitelství je tak... nepraktické.
Při hovoru jí unikla blížící se snědá dívka, takže Gweeny překvapeně pohlédla jejím směrem. Její všetečné bystrosti obvykle máloco v okolí uniklo. Ale pak tu dívku poznala, byla to Avril. Ta skoro cizinka z jihu, jak se spolu jednou na začátku prázdnin potkali v Kotli. Poznala ji nejen díky vzhledu, což by bohatě stačilo, ale i díky její černé kočky.
"Ahoj Avril!" pozdravila ji zvesela. Všimla si, že nemá nikoho u sebe, tím tedy v tu chvíli myslela spolusedícího do kupé. "Už s někým sedíš?" nadhodila hned. Nechtěla tím nějak znevažovat Katherininu společnost, ale ve třech se dá užít nový rozměr legrace. "Jestli se ti chce, můžeš sedět s námi!" navrhla jí proto nadšeně.
A pak.. přišla další holka! (Aniyah) A taky sama! To už by mohli v kupé rozjet mejdan v plném počtu! Budou testovat Bertíkovi fazolky a...
"Ehm, ahoj?" zeptala se té příchozí. Nepozdravila anglicky ani irsky, to Gweeny poznala. Ale po chvíli poznala i tu dívku! "Tebe jsem viděla na Mistrovství! Vrazila jsi tady do Kath!" vyhrkla najednou plna poznání. Pochopila, že tedy musí umět anglicky, ale pletou se jí rodné řeči. Taky si občas, hlavně ve stresu pletla irštinu s angličtinou. A k tomu když se přimíchala ta podivná skotština, kterou už vlastně nikdo nemluvil...
"Nechceš s námi taky sedět, máme ještě místo navíc." usmála se na ni.

A pak si Gweeny řekla, že už je čas zalézt do kupé a do vlaku. Chtěla si ještě něco zařídit, a na to potřebovala trochu času. A toho už do odjezdu spěšného vlaku do Bradavic mnoho nezbývalo. "Hned jsem tady, a ukážu vám naše kupé." usmála se na obě dívky.
Poodešla k tátovi, který byl zabraný do hovoru s Parkerovými.
"Tati, tak já už nastoupím." ozvala se dostatečně hlasitě a stoupla si na špičky, aby jí nemohl ignorovat. To ostatně bylo těžké, ale jak byla Gwen malá.. měla potřebu se zviditelnit jinak.
"Vážně? Tak to ti musíme udělit pár důležitých rodičovských rad." usmál se srdečně pan McGrath a dřepnul si k dceři. Gweeny tak na pár okamžiků byla vyšší.
"Tatííí.." zaúpěla hraně, ale nezadržela úsměv.
"Takže. Kdybych ti měl říct to, mě můj otec, apeloval bych na tebe, že jestli se nedostaneš do Havraspáru, nemáš se vracet na prázdniny. A že musíš mít vynikající ze všech předmětů. Na tom prvním netrvám." usmíval se. Ale to druhé asi skutečně myslel vážně.
"A teď speciální rady vyvinuté pro tebe a Patricka- mě je jedno, kde skončíš. Babička to možná ponese hůř. A neprováděj moc problémů a přestupků školního řádu, ano? A budeš mi psát.. A mamince taky." Poslední větu nedodal moc ochotně. Gweeny si teď netížila hlavu s tím, jak jsou vztahy jejích rodičů na bodu mrazu. Zvyk.
"Budu se snažit tati." usmála se nervózně, ale přeci jen jí z loučení skanula jedna slaná slzička po tváři. "Tak.. ahoj v červnu!" Gweeny se tátovi vrhla kolem krku, drtivě ho objala a mlaskla mu pusu na tvář. "Nashle, Parkerovi." kníkla ještě rychle ke Kathiným rodičům a odběhla do vlaku. Její společnice by jí měly následovat.




"Peruťáku, kuš!" vyjela Gweeny na Gandalfa, který si hověl na jejím sedadle napravo u okna.
Její kufr byl nahoře v poličce, ale klec, ta ležela otevřená uprostřed kupé. "Zapomeň na to, že si budeš takhle otvírat!" vyhubovala mu. Klec zavřela a uklidila nahoru na kufr ("snad to bude stabilní").
"Holky, to je Peruťák." prohodila dozadu. Kath ho samozřejmě znala, ale to bylo jedno. Gweeny ve stoje na sedačce štrachala opatrně z kufru peníze.
"Prej tu prodávají sladkosti, víte?" zazubila se na ně, když seskočila dolů na sedačku.

Mimo herně:
Jestli jsem na něco nebo někoho zapomněla, promiňte!

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Sven byl čím dál skleslejší, zatímco Bree snad byla stále hyperaktivnější. Člověk by řekl, že rozdílnější ti dva už být nemohou. Uvelebil se u okna a zadíval se na svou sestru. Když jí vylezl potkan na rameno a začal se jí zamotávat do vlasů, Sven se ušklíbl a odvrátil pohled. Olafa si prostě nedokázal zamilovat – na Růžu nějaký hloupý potkan neměl.
„Ale co když tě ten klobouk pošle do jiné koleje, Bree? Budeme se vídat jenom na obědě a na hodinách,“ zamumlal potichu se strachem jasně vepsaným v očích, div že se mu ke konci nezlomil hlas. Ale bylo poznat, že je sestře vděčný za její slova. A nejen slova, byl přesvědčený, že Bree by tenhle svůj slib dodržela. Nejednou někomu zvládla slušně nakopat pr-zadek.
Po chvilce se zakabonil. „Jak mám asi blinkat tak, abys to neviděla?“ ušklíbnul se a potřásl hlavou. „A sáček nemám, na ten jsem nepomyslel,“ přiznal s povzdechem. Už se viděl, jak za jízdy rychle otvírá okno a… no, radši nic. Když do kupé strčila hlavu Rita, zmateně se na ni zadíval. Tak trochu totiž předpokládal, že tu budou sami, ale asi se zmýlil. „Ahoj,“ pípnul, načež nechal mluvit sestru. „Není mi špatně!“ ohradil se po chvíli bojovně. „Zatím,“ dodal potichu a skrčil se na sedačce do malého klubíčka. Nechápal, jak se Bree může každého tak natěšeně vyptávat, zda se těší, takže od tohohle rozhovoru se dobrovolně distancoval. Skrčil nohy, objal si je pažemi a posmutněle se zadíval z okna, kde ještě pořád postávali rodiče. Zničeně si povzdechl, jako by je neměl už nikdy v životě spatřit.

_________________

Angvin sledovala houfek mladých dívek a možná i chlapců, jak právě prošli za přepážkou, ale už nevyšli... Tak tedy Angvin matku nechala stát u vozíku s kufrem. Ale ani za přepážkou nebyli! To dívce přišlo nanejvýše podezdřelé. Ale to už se blížil další houfek lidí. Ti vešli před přepážku a najednou zmizeli. Tak Angvin šla blíže k přepážce a dotkla se jí dlaní. Jenže...Přepážka jako by byla jenom nějaká promítaná iluze. Angvin do ní zkoušela kopnout, ale místo bolesti stejný jev jako u ruky. Tak tedy klusem doběhla k matce a polohlasem jí zdělila svůj objev, takže teď už byly na cestě k přepážce. Angvin šla k přepážce jako první, protože její matka sice byla chápavá vůči kouzelnickém světě, ale asi ne zas tolik. Angvin čekala, že skončí se zlomeným nosem a na zemi, ale stále pokračovala. Pak už se objevila na dalším nástupišti. Tak teď byla pořádně zmatená. Nástupiště na nástupišti... Po chvíli se objevila i Angvinina matka, zřejmě podobně udivená jako dcera. "To je něco, viď, mami?" Řekla, teď mluvila jako ze snu. Malá sovička jí teď poskakovala na rameni když viděla jiné sovy. Dívka se chytila matčiné ruky a vyrazila směrem k rudé lokomotivě a vagonům připojené k ní. Angvin si za pomoci matky a nějakého mladého kouzelníka dostala kufr do vagonu D, kde si prostě hodlala obsadit nějaké kupé, i kdyby měla sedět v zavazadlovém prostoru, protože si umínila, že ten kufr jinam nepotáhne. Zavazadlo postavila do chodbičky a šla se rozloučit s matkou. Bude jí chybět, strašně moc. "Čisti si zuby, choď brzo spát, taky piš, každý týden ti pošlu sušenky..." Angvin se ocitla v závalu zákazů a příkazů, ale byla za ně ráda, aspoň si tak matku připomene. "Tak ahoj mami, snad se uvidíme o Vánocích!" řekla s uslzenýma očima a matka jí zrovna líbala na tvář. Angvin si pak sebrala ze země kufr a táhla ho po zemi až ke kupé, ve kterém stále zelo jedno volné místo.

D7

Nastěhovala se do naprosto prázdného kupé, kde se usadila i se svým kufrem, ze kterého si ještě před tím, než ho narvala pod sedačku vytáhla nějakou knihu, zřejmě tu o těch bájných zvířatech, schovala se za ní a nechala to, kdo si k ní přisedne vyloženě na osudu, tedy pokud se tomu tak dá říkat.

Zvládla se vyhnout davu, chaosu i hluku. Okno příjemně tlumilo všechny zvuky a barvy a Lysandra si připadala odříznutá od okolního světa, dokud se neotevřely dveře. Zvedla bradu společně s Drápem, který na podlaze zpozorněl, ale když Lysandra po chvilce už zbytečně přikývla, zase si hlavu položil a pokoušel se usnout.
Protože Lysandra vzala přikývnutí zároveň jako pozdrav a víc už neměla co říct, znovu se opřela o hřbet dlaně, jako kdyby naznačila, že dívání se ven jí jako zábava stačí. V duchu si zařadila k dívce jméno, ročník i kolej. Nebylo to moc složité, dokonce i Lysandra na domácích hodinách rodokmenů musela něco pochytit a zrovna přiřazení jména a tváře čistokrevných studentů v Bradavicích patřilo mezi disciplíny, které ke svému rozladění zvládala s přehledem.
Počítala s tím, že to platí i opačně. Čím si už byla jistá méně, to bylo zdali k Beatrice Farlowové dolehly zprávy o tom zostuzujícím večírku. Ať už byla na tuto malichernou otázku jakákoli odpověď, na Lysandřině odtažitém chování by se nejspíš nic nezměnilo.
Líně loupla po tmavovlásce očkem. Ve tvém zájmu doufám, že jsi nestála o společenské kupé, to bych tě musela zklamat. Lysandra málokdy načínala rozhovor. Teď bylo snazší předstírat, že je plně zaujatá párou valící se po nástupišti.

_________________

Karambol s pády jeden přes druhého, který snad mohl u někoho vyvolat pohoršený pohled, Flaviho upřímně pobavil. Měl co dělat, aby se opravdu nerozesmál nahlas. Naštěstí se ale udržel, a co nevidět už oba docela v pořádku seděli naproti sobě, Flá dokonce i trochu upravený.
"Moc se těším," usmál se upřímně a na chvilku mu zase před očima bleskl ten kouzelný pohádkový zámek, "Asi se mi ale bude stýskat po rodičích. A po babičce Marte," přiznal poté. Samozřejmě už teď cítil trochu stesk a nejistotu, ale byl rozhodnutý, že jim všem bude pořád posílat sovně podrobné informace. Pokud teda neobjeví na půdě školy místnost plnou dalekohledů a křišťálových koulí. Tam by se totiž zavřel a nevylezl. Jo, to by bylo báječný. Moh by tam být on a Alexander*, samozřejmě by někdy přijímali návštěvy. A udělali by si tam něco jako mamčinu věštírnu. Páni. "Jo, zařazování. Ptal jsem se rodičů, co si z toho pamatujou, a jestli to fakt je bolestivý," zkřivil obličej nervozitou a nechutí k něčemu takovému. Nemohl za to, ale představoval si totiž židli s ostny, na které se muselo sedět tak dlouho, dokud člověk neměl zadnici celou krvavou a mletou jak maso na karbanátek, "jenže oni sami žijou normálně, teda jako po mudlovsku, a nechtějí mi o Bradavicích nic říct. Trochu mě to děsí," přiznal se. "A-a-a-ale určitě to bude jenom nějaká povídačka, ne? Dětem by nikdo neublížil! A budou dávat sušenky. S kakaem!" dodal potom rychle, tak rychle, že se na začátku dokonce zakoktal. Snažil se tak přesvědčit jak sebe tak svou snad-kamarádku, že nehrozí nebezpečí.
I tak měl ale podivný, neurčitý pocit, že se blíží něco podobné povahy jako bouře. Doufal že ne bouřka, ale třeba bouře v jiném slova smyslu. Toho pocitu se však nedovedl zbavit.

Brzy se ukázalo, že jeho tušení bylo správné. Nevěděl ani jak a už se dusil v sevření jeho americké kamarádky, která taky patřila do klubu milovníků růžové. Bouře je tu. Povídací bouře, blesklo mu už notně přidušenou hlavinkou, ale usmíval se a jakmile ho děvče pustilo, s úsměvem pozdravil. "Ahoj, Am! Ehm... a Suttone. Máš super kytky!" ukázal na to, co zdobilo dívčiny šaty. "Díky, konečně mě taky jednou nechali si obléct to, co chci sám," komentoval košili s pyšným úsměvem. "Jasně že jsi moje kamarádka! Kdokoliv kdo má rád růžovou je můj kamarád!" přikyvoval horlivě. Zatím se ještě s pozorností držel, což bylo s podivem. Pochyboval ale, že to vydrží celou cestu. Mimochodem, kam se zas poděl ten mamlas Alex? Že by vyklidil pole, protože se sem tak trochu nevejde? No né, to bych do něj neřek! Sakryš, o čem to teď Růženka mluvila? A už to tu bylo, začínaly se mu do všeho plést naprosto mimo realitu jdoucí myšlenky. I tak ale zatím zvládal reagovat a ani nepůsobil moc podezřele. Možná bylo trochu divné, že na žďuch do žeber ani na dlouhý hradoproslov nepípl ani slovo, ale na druhou stranu, Amarilla produkovala tolik slov, že i normální člověk měl nejspíš problém na všechno reagovat, natož mimoň s vnitřními světy velikosti druhýho vesmíru, kam mu myšlenky samovolně běhaly. A někdy ani nechtěly zpátky. Ehm, kde že jsme to byli? Ach ano, Flavius tedy nechal Am (se Suttonem), ať se namáčknou vedle něj - v tom nebyl problém právě proto, že on sám byl tak hubený, že zabíral poloviční prostor do šířky (do výšky už to bylo horší)."Myslíte, že je těžký řídit takový koště?" zeptal se trochu zamyšleně. Nedokázal si představit, jak sedí na mámině smetáku a prohání se vzduchem. Vážně ne. Děsila ho už ta představa, že na něco jako smeták nejspíš opravdu bude muset během výuky sednout. Na druhou stranu ale, třeba se bál úplně zbytečně a košťatování bude vlastně úplně máslo. A třeba budou jednou létat i sami. Jako bez smetáků pro zadnicí. Som flyr. Sikker. Hvorfor ikke?! (Jako mouchy. Jasně. Proč ne?!) "Mimochodem, máte už hůlky, že jo?" zeptal se se zájmem, poněvadž tahle část mu na kouzlech přišla nejvíc super. A chtěl vidět, jak vypadají hůlky i ostatních. Ačkoliv, určitě ani jedna z nich nevoněla jako růžové květy. Když nad tím zapřemýšlel, přibližně vteřinu po tom, co otázku vyslovil, došlo mu, že se jedná asi o nejblbější dotaz, co kdy položil. Kdyby neměly holky hůlku, určitě by nejely do Bradavic, ne? "Teda jako že... ehm... já jen... prostě bych je rád viděl. Víte, pro porovnání a tak." snažil se to hned vysvětlit, čímž se ale pravděpodobně do celé věci jen víc zamotal. Jak typické.

| +

Mimo herně:
*Alexander je Flaviův imaginární kamarád, kdyby to někoho zajímalo

_________________

"Oukej, tak tohle... to fakt bylo... Wow," vydechl Brian užasle a naklonil se k zhroucenému tělíčku svojí milované rosničky. Ani si neuvědomoval, že tak de facto strká Riley nos do klína. "Perlo? Jseš v pohodě? Jé, Riley, koukej, ona dýchá!" Užuž natahoval prst, že obojživelníka pošimrá po hlavičce, ale pak se zarazil. Najednou mu nějak zrudly uši a on rozpačitě zamžoural vzhůru tím směrem, kde zhruba tušil spolužaččinu tvář. "Ahoj. Promiň." Bleskově se odtáhl, žuchl zpátky na svoje sedadlo, a v mžiku se z něj stal zase ten Brian, který se zdvořile usmívá, uhýbá očima, mluví úžasně spisovně a morduje svoje spolucestující jako na běžícím pásu.
"To nebylo nic proti tobě, vážně," ušklíbl se a na chvilku vypadal skoro ublíženě. Přece si nemohla myslet, že by...! Ale ovšemže mohla. Všiml si, jak si ho prohlížela jenom pár okamžiků předtím, než si Perla zahrála na dělovou kouli. "Víš, tohle se mi děje v jednom kuse, už to ani není moc legrační. Posledně se mi podařilo podpálit Anabelle Howellsovou svíčkou, no, a pak mně kvůli tomu málem dal do nosu ten kluk, který snědl Blakeovi hada." Křivě se usmál. "Ale všichni to přežili, tedy až na toho hada, ale ten umřel už dřív, že ano, a... Promiň, moc mluvím, jsem v šoku. Jsi v pořádku?" Na žabku se neptal, protože nemusel. Moc dobře viděl, jak sebou začíná pobouřeně cukat. Když mu ji pak Riley podala, něžně ji položil do kelímku, který pak ještě pro jistotu přeplácl rukou.
"Dostal jsem ji o prázdninách," trhl rameny v odpověď, a po poznámce o lektvarech už sebou trhl celý. "Kotlíky. Nesnáším kotlíky. Stejně za všechno můžou ony." Dál už to nerozváděl, stejně jako prve nereagoval na zjištění, že Riley Perlu skoro lituje. Ale zatímco tehdy mu na očích bylo vidět, že on ji lituje docela a úplně, tentokrát si na obličeji udržel nezaujatou masku.
"Co je na kočkách špatného?" nechápal. "Tedy kromě toho, že žerou žáby. Mimochodem, zhruba před týdnem jsem v Perlině teráriu našel takový... divný poloprůhledný chuchvalec čehosi. V příručce o tom nic nepíšou. Nevíš, jestli třeba nemůže být nemocná? Máma ji odmítla vzít k veterináři."
Náhle se znovu otevřely dveře a Brian konsternovaně zazíral na hnědovlásku, která po Rileyině vzoru přišla, zazírala, pozdravila, zeptala se, nepočkala na odpověď, a nakonec se stejně nasáčkovala. Chtělo se mu plakat. "Zdravíčko, Gwen z Mrzimoru," zabručel o něco nevrleji než si prve plánoval, a dokonce i ten úsměv, k němuž se nakonec přinutil, vypadal poněkud křečovitě. Na příští jízdu si prostě musí sehnat cedulku nerušit, i když to pak bude vypadat všelijak.
"Slee, těší mě," opravil děvče a trochu uvolnil ramena, protože mu došlo, že s touhle žádné potíže nebudou. Vůbec nevypadala jako Jiley, dokonce působila i celkem sympaticky, a navíc to vypadalo, že se dokáže plně zabavit otravováním Riley. Bod pro ni. "Já se těším. Moc," přisvědčil, přestože pořádně netušil o čem je řeč, a nervózně zamžoural na sovu (?), kterou Gwen přitáhla a které si všiml až teď. Kdyby teď Perlu popadly roupy...

Benedict se ocitl v úké chodbičce prostředního vagónu. Taktak se tam vešel se svými zavazadly a při menším pohybu soví klec břinkala o stěnu a vyděšený sýc rousný, Connor, poplašeně mával křídly a poskakoval. Na takovéhle zemětřesení nebyl zvyklý.
"No jo, promiň," zašeptal k sově Ben a trochu víc se namáčkl na druhou stěnu, aby kleci s opeřencem dal dostatek prostoru. Zatím je to jak v normálním vlaku, pomyslel si zrzek.
Vydal se chodbičkou a zanedlouho narazil na kupé označené číslem 3. Nakouknul sklem dovnitř a když viděl, že tam sedí pouze tři děti a jak to vypadalo, všechny jedou vlakem poprvé, v duchu se zaradoval a pootevřel dveře.
Strčil do nich hlavu se zrzavými kudrlinami a rozhlédl se po chlapci a dvou dívkách. "Ehm... Ahoj. Měli byste tu ještě jedno místo?" Zeptal se a mile se na své nejspíše spolužáky usmál. Pokud mu bylo řečeno, že by si mohl sednout, přešel k volnému místu, do zavazadlového prostoru nad hlavou dal kufr, pak si sedl a klec s Connorem si vzal na klín. "Já jsem Benedict. Potts. A vy?" Podíval se po spolucestujících s dalším úsměvem.
Pokud sle děti ještě někomu držely místo a tudíž by se Benedict už nevešel, rozloučil se s nimi, popřál jim hezkou cestu a vydal se po vagónu dál hledat kupé, kam by se vešel.

Takashi prošel se zívnutím přepážkou. Letos naposledy, tedy aspoň tímhle směrem. Sice v létě složil zkoušku z přemisťování, ale pro tu nostalgii, proč si takto neprojít ještě naposledy, pokud nepočítal dobu, kdy třeba bude vodit vlastní potomky tímto průchodem. Ale blbost, on a děti, to zatím nebylo v žádných plánech. Každopádně, přišel naprosto mudlovsky oděný, černé kalhoty, černé tílko a na držadle vozíku měl hozený sako, kdyby náhodou byla zima. Vlasy měl jako obvykle řádně neupravené, jen oblíbená cigaretka chyběla.To pitomé kouzlo od Greydědka fungovalo i přes léto. Pokud to nevyprchá ani během tohoto roku, bude si na něj muset došlápnout. A to zřejmě pořádně.
Na nástupišti bylo jako vždy spoustu lidí. Ti chytřejší a starší studenti se už uklidili do kupéček nebo pátrali po starých známých. Jen prváci se klepali u rodičů a podobně. Takashi ti měl na háku, jeho rodiče mu zamávali doma a on se na nádraží přesunul vlastními silami. Sice se občas setkal s divnými pohledy kolemjdoucích, ale i tak to prostě ignoroval. Po cestě kývl na několik známých, sice nebyl populární jako jiní, ale i tak se dokázal bavit s obyvateli kouzelnické školy. Když se dostal k vagónu B, udělal s vozíkem a vybavením to co se s tím obvykle dělávalo, a vlezl dovnitř. Každý rok jezdil tímto vagónem, tak proč jím nejet i teď. Jen doufal, že bude ještě nějaké volné místo. Nerad by skončil u prváku nebo tak něco.



Kouzelník se plížil kolem kupé, nahlížel dovnitř a ne a ne najít volné místo, které by mu vyhovovalo. Pak ho málem převálcovala banda dětí, takže otevřel kupé, co měl zrovna u sebe a když spatřil, kdo byl uvnitř, trochu si povzdechl, ale nakonec prostě nahodil neutrální výraz a pozdravil obě čistokrevné odměřeným: "Zdravím, je tu ještě volno?" Na svůj styl si nemohl najít horší společnost, ale tyhle dvě se mu nikdy neposmívali kvůli původu, pokud si dobře pamatoval. Pokud ho vpustili do tohoto doupěte, hodil sako na jedno volné místo, sám si kecl na druhé a znovu zívl. Debatu nějak spouštět nechtěl, pouze ještě trochu razantněji přivřel dveře do kupé, modlíc se, aby jim tam nevlezl někdo další. Pohledem si pak měřil ty dvě a zjišťoval jestli se nějak nezměnily.

Mimo herně:
Pokud mám něco blbě tak mě prosím netrestejte, vlakem jedu prvně

_________________