Když ji rodiče nechali napospas osudu rozhodla se jít do vlaku. Začala od nějakého vagonu, kde se to začalo plnit až se propasírovala někam do vagonu E.

E1

Zaklepala na dveře kupéčka E1, kde seděla zrzka ze zmijozelu. Nemohla si ani vzpomenout na její jméno, ale rozhodla se přisednout. Poté zahlédla Sybillu, která byla ve dveří.
"Ahoj, ehm. Mohu k vám? Teda jestli to nebude vadit," Zeptala se a u nohou se ji pletla kočka, která se domáhala jít dovnitř kupé. Ráda by jela s Jiley, ale ta se někam vytratila a nedostala od ni jedinou sovu.
"Jinak, ahoj Syb," pozdravila ještě rychle straší Havraspárku, aby na to nezapomněla.
Hailie měla na zádech batoh, který byl přecpaný jídlem a byla tam i nějaká knížka.

Jelikož si Arisielle loučení s rodinou odbyla již doma, na nástupiště ji nikdo nedoprovázel. Allrianne se nepočítala, přes léto spolu promluvily sotva dvě slova a i na poslední cestu Bradavickým expresem dorazily každá zvlášť. Arisielle se o její osud nijak zvlášť nezajímala, jen pokud s ní nebude muset přijít do styku. S povzdechem se propletla mezi návalem studentů a jejich rodičů až k vagonu A, který byl rezervován pro prefekty a primusy. Čemuž stále nemohla uvěřit, když už jsme u toho. Vskutku své jmenování ani v nejmenším nečekala, a i když byla odhodlaná své povinnosti plnit, trochu pochybovala o tom, že někteří studenti vůbec o její existenci vědí. To samozřejmě nebylo nic těžkého ve škole plné několika stovek mladých lidí, ale Arisielle sama se občas považovala za skoro neviditelnou a tím, že většinu času trávila v knihovně, to ostatním rozhodně neulehčovala. S tichým povzdechnutím nastoupila do vlaku, aby alespoň částečně unikla tomu hluku, který se nesl celým nástupištěm. Ne že by to nechápala, jako mladší se také nadšeně loučila, ale momentálně ji bolela hlava a byla ráda, když se konečně mohla pohodlně usadit v kupéčku. Jakmile se jí podařilo uložit kufr na místo, zkontrolovala Rozárku v malé klícce a přehodila přes ni dostatečně prodyšnou látku. Malá sovička nesnášela cestu vlakem zrovna dobře a tohle alespoň trochu zabránilo tomu, aby se zjančila a dělala hluk. Ještě než se ale Arisielle pohodlně usadila k oknu, vytáhla si z kožené brašny knihu, která se dle názvu zabývala lektvary a bylinkami, a kterou si očividně hodlala krátit cestu. Nezačetla se ale do ní hned, zatím si ji jen položila na kolena a vyhlédla ven a chvíli zkoumavě pozorovala tamní ruch. Přece jen jela do Bradavic naposledy a tak si alespoň trochu chtěla zavzpomínat na časy minulé, kdy poprvé stála před lokomotivou a na tváři se jí zračil úžas z toho všeho.

_________________

Aurora se snaživě snažila uklidnit se, ale jakmile Septimus řekl, že to zase začíná, začala opět nabírat. Oba rodiče byli ve stavu lehké paniky, protože dost dobře nevěděli, co by udělali, kdyby Aurora nakonec doopravdy odmítla nastoupit do vlaku. Což by taky nejspíš udělala, nebýt toho, že nechtěla dělat scénu a ztrapnit tak brášku. Takhle si jenom ještě jednou utřela slzy a hopkla mu na záda. "Promiň," pípla a opatrně spojila ruce kolem jeho krku. Na nošení byla zvyklá, a tak prakticky nikdy neškrtila. "A to si ten nos musíme zacpat taky? Co když se pak udusíme?" dodala, zaujata touto věděckou teorií, načež se párkrát zhluboka nadechla a když rodiče prošli přepážkou napřed, nebezpečně se jí zrychlil tep, každopádně statečně zatnula zuby a když se dal Septimus kupředu, pevně zavřela víčka a zadržela dech.
A pak byli na druhé straně ve všem tom mumraji, kolem spěchali děti s košťaty i bez nich, mňoukaly tam kočky, vrhkaly sovy, kvákaly žáby a pištěly myši. "My to dokázali..." vydechla Aurora, která z toho byla uvytržení, především tedy z té překrásné červené lokomotivy, která byla prostě stylová.
Maminka s tatínkem si evidentně vydechli a pan Strange pomohl Auroře seskočit z bratrových zad na své roztřesené nožky. Poté si k ní s diplomatickým výrazem přidřepl a uchopil ji za ramena. "Aurorko, zlatíčko, zvládneš to, viď? Uvidíš, že se ti v té škole bude líbit, a navíc tam budeš mít bratra - on tě jistě nenechá někomu napospas, viď šampióne?" řekl a spiklenecky se zazubil na Septima.
"Na Vánoce můžete přijet zase domů, miláčku," dodala paní Strangeová, které se v očích odráželo dojetí z toho, že posílá své milované děti samotné do světa a něžně Auroru i Septima pohladila po vlasech. "Jste moje úžasné děti a jsme na vás s tatínkem moc pyšní," řekla nakonec a oba je políbila na tvář. "Přesně, jak říká maminka," broukl otec a obě své ratolesti objal se slovy: "Máme vás moc rádi."
"A teď už byste si měli najít místo ve vlaku, za chvilku budete odjíždět. Držíme vám palce, drahouškové! Mějte se tam hezky. A pořádně jezte. A nezapomínejte psát domů!" řekla paní Strangeová následně a spolu s otcem jim zamávali na rozloučenou. Když bylo postaráno o zavazadla, Aurora se ještě napoledy vrhla matce do náruče, a pak se statečně zdviženou hlavou a rudýma uslzenýma očima chytila Septima za ruku a pohledem mu naznačila, aby je vedl. Tak nějak doufala, že najdou prázdné kupé, nebo aspoň někoho, na koho už je zvyklá, i když najít někoho v tolika vagonech bylo asi nepravděpodobné. Nakonec došli ke kupé s blonďatým chlapcem (Léandre), který tam seděl sám a vypadal neškodně, a Aurora zatahala Septima za rukáv. Dál už se jí nechtělo, a navíc začínala být po tom pláči a ztrátě vědomí dost utahaná.

_________________

Arsena prvotní nadšení přešlo, jen co zjistil, že s Ginger jsou zase zpátky u příjemní, a o trošku mu poklesla ramena.
"Liam, Olssenko, nás prefekt? Brácha Duncana z mýho ročníku?" napovídal a lehce tím naznačil, zrovna když dorazila Tess, že ho od "třeťáku" pořád bohužel dělí rok - nebo spíš, ne bohužel, ale on sám jistou osůbku z vlastního ročníku pořád ještě nezahlédl a trochu mu to dělalo starosti. Ale taky tu bylo hodně lidí, třeba na Riley narazí později.
"Ahoj, Tess," usmál se a zvědavě loupl pohledem po klukovi, který stál vedle ní. Kdyby věděl, jak se jmenuje, nejspíš by se začal pobaveně křenit. Místo toho ale zmateně přeskakoval pohledem mezi Ginger a Ezrou. Dělo se tu něco, co nedokázal tak úplně rozšifrovat (Ginger šla přece do... kadeřnictví? Arsen předpokládal, že chtěla Ezrovi koupit nůžky na vlasy, nebo něco takového...), ale Nebelvír se tvářil nějak... nervně.
"Dobrý, viděl jsem nějaké lamy a spoustu zahradních trpaslíků," odpověděl a opatrně vyprovodil pohledem Ezrovu sestru. Když byla dost daleko, ukázal palcem přes rameno a tázavě povytáhl obočí. Než ale stihl rozmotat, proč Ginger Ezrovi škrtí krevní oběh, okouknout holky, které houfně procházely kolem, nebo se Tess zeptat, jak se měla o prázdninách, ucítil, jak se těsně za ním zastavila masa plně vytíženého vozíku, který ještě před chvilkou jel ve slušné rychlosti, a roztržitě se otočil.
V zorném poli se mu naskytla malá holka (Pippa) v nepřehlédnutelných oranžových šatech, která ho v tu samou chvíli už tahala za rukáv.
"Ahoj," vykulil Arsen oči překvapeně, že si ze všech lidí na nástupišti vybrala k otázce zrovna jeho. Poslední dobou měli hlavně staříci a stařenky důchodového věku ve zvyku utrousit "chuligán" pokaždé, když prošel okolo. "To je hrozná čmáranice. To je mapa ostrova pokladů?" navázal na Ezru, s dovolením si převzal papír a několikrát ho otočil, jak se snažil přijít na to, kde to má vlastně nahoře a dole. "Ro-k-fff... expres? Nehledáš ty nástupiště 9 a 3/4?" usmál se a vrátil holce mapu. "My se tam zrovna chystáme - jen projdeš touhle stěnou mezi nástupištěmi."
Zvedl oči a rozpačitě zlehýnka zamával skupince, která vypadala jako dívčina rodina.
"Určitě jde poprvý," dloubl Ezru fascinovaně loktem a chvilku na Pippu zíral jako na něco vážně zajímavého. Netrvalo dlouho a vzpamatoval se. "Jo, vlastně - promiň. Arsen Quinn, Mrzimor. Moje ségra jde taky poprvý. Jediný, na co musíš dávat pozor, je to, aby tě neviděli mudlové. Jestli chceš, tak ti uděláme stěnu, abys prošla nenápadně," navrhl vesele.

_________________

Angela dorazila pomocí přemisťování. Dorazila jen pár metrů od přepážky, kam se o pár momentů později s hlasitým prásknutím, které se ale v šumu, který zde panoval, téměř naprosto ztratil. Angela s heknutím třískla s kufrem o zem a svalila se na něj. Zdálo se, že si do něj nacpala celý svůj šatník a ještě něco navíc. Na rameni měla tu stejnou tašku jako na mistrovství ve famfrpálu v Peru. Angelina matka měla náručí kocoura, který se stále tvářil, jako by měl vyvrhnout poslední svojí kočičí konzervu. Paní Hernandezová položila polovičního maguára na zem a pomalu se Angele šinul ke kufru. "Pojď, Angelo, máme málo času" Prohlásila Angelina matka upjatě. Angela, protočila oči vsloup, ale naštěstí byla zrovna zády ke svým rodičům, takže jí sováka Parise snad vrátí ještě před začátkem výuky, tedy... snad. Její otec ještě nesl prázdnou soví klec, což bylo relativně dobré znamení, protože jí možná plánovali sovu vrátit. Angela proklouzla přepážkou mezi nástupišti devět a deset zrovna v tu chvíli když se z právě přijíždějícího vlaku začali hrnout cestující.
Konečně zase uviděla zářivě červenou lokomotivu a oblak kouře nad hlavou. Pocítila příval nostalgie, když si vzpomněla, na malou Angelu, jak zmateně procházela touto překážkou. Sedm let... Zatřásla hlavou, protože jestli se takhle bude zamýšlet i ve čtyřiceti... tak se z toho zblázní. Někdo za ní se ozval "Brzdíš provoz". Angela si zkousla jazyk za zuby, ale nic neříkala, jen pokračovala chůzi po nástupišti. Otec s matkou stáli opodál a bavili se s nějakými rodiči jiných kouzelníků.
Oba si vzali Angelu kus stranou. ~Chovej se slušně, mladá dámo, jinak žádná sova nebude a s novým koštětem nepočítej~ Angela jen tupě přikývla, zřejmě měla v hlavě teď možná tak krávu jak hraje na banjo v hawaijské sukni nebo velkou včelu se spirálkama v očích... Bzzz... Zřejmě jí i matka něco říkala, ale Angela už ani jí nějak zvlášť nevnímala. Pak přišlo ne moc emotivní loučení a sedmačka už konečně mohla nastoupit do vlaku.

|E3|

Postupně procházela všechny vagony až našla jeden příjemně vyhlížející a prázdný, takže za své pomoci dostala kufr nahoru na polici na zavazadla. Její poloviční maguár Addictis se jí schoulil na klíně a Angela ze sedadla u okínka shlížela dolů na rodiny loučící se se svým potomstvem. Zajímalo jí, kdo si k ní přisedne, nic nenaznačovalo tomu, že by chtěla v kupé sedět sama.

>>>

Na nádraží se zjeví namyšleně vypadající vysoká žena, pohodí hrdě vlasy a hned na to se za ní vyrojí i malá Amarilla, Sutton, otec Am - Thorndick a překvapivě se za nimi po chvíli vynoří mírně zmatený chlapec v černém oblečení, vypadající jako utrpením sešlý rocker, očividně s kocovinou a s cigaretou v puse. Těžko říct, jak přemluvili Gordona, takový kvítko, aby šel svou sestru vyprovodit někam do neznáma. Celá rodinka možná prožila nějak cool pocit při procházení zdí, ale jelikož Thorndick je až až zabraný do toho, že vyprovází další dítě z domu, Aceline se až moc zabývá tím, jak úžasně vypadají její jako uhel černé vlasy, Amarilla je moc nadšená, Sutton se bojí hlavně o zdraví své nejlepší kamarády a Gordon právě sám se sebou tiše řeší, kde, kdy a s kým si jako šlehne, když budou večer v letadle... Prostě nikdo z nich neměl čas se tím zabývat. Chvíli se slzami domlouvají Amarille a pak ji spolu se Suttonem vypustí do vlaku.
Amarilla táhne svého nejlepšího přítele vlakem docela dlouho, samozřejmě to vezmou odzadu, dokud nenarazí na kupé číslo dva, jehož osazenstvo se Amarille více než zamlouvá.



"FLAVI!" Vyjekne a samým nadšením se vrhne svému nebohému téměř kamarádovi kolem krku a silně ho přiškrtí, chudáčka. "Máš krásnou košili!" Prohlásí poté, co ho pustí a změří si ho pohledem. Pohodí jako vždy skoro dokonale navlněnými vlasy a zářivě se usměje, na volné sedadlo hodí svůj hábit - přece by jím nezakrývala ty krásné, bílé šaty s tmavě růžovými růžemi, že? Pohled přesune na neznámou dívku (pravděpodobně) sedící v kupé s Flavim. "Ahoj! Amarilla. Ty jsi Flaviho kamarádka? Já pravděpodobně taky." Zazubí se na neznámou holku a natáhne k ní trochu hyperaktivně ruku. "I když musím přiznat, že to oblečení postrádá trochu barev, víte. a ta sukně taky není nic moc, myslím, že při nejbližší příležitosti nechám všechno trochu upravit, minimálně tu sukni. Fakt. Protože mě se nelíbí. Ale dost o oblečení. Taky jste nemohli nadšením usnout? My jsme se Suttonem studovali celou noc deník jednoho jeho předka, který byl taky v Bradavicích, prej to tam je obrovský. CHápete? Fakt obrovský, ne jako největší střešní byty doma - tedy v New Yorku -, ale jako fakt mega velký! Prostě jako hrad! Ale dvakrát nebo třikrát tak velký! Nechápu, že si tam všechny holky nepřipadaj jako princezny, ty jo. Suttone, proč nemám hrad?!" Otočí se z ničeho nic k Suttonovi, který stále stál ve dveřích kupé a snažil se dovnitř protlačit Amarillinu velkou růžovou koženou tašku alá příruční zavazadlo. Mezitím si Am nadšeně sedne vedle Flaviho a vesele ho při tom strčí opatrně, fakt opatrně do žber. Aby se nám nerozsypal, samozřejmě. "Na hradě je ale zima, Princezno. To není jako zámek." Odvětí pobaveně a s mírnou úklonou směrem k neznámé - Willie - se otočí s nadzdviženým obočím k Amarille. "Jo, promiň. Hele, čekáte ještě někoho? My se zmáčkneme na jedno místo." Zazubí se, jako by si automaticky odpověděla a pustí Suttona sednout, ten se opře na šikmo o část dveří kupéčka - o tu, která se už neotevírá, všichni víme -, položí si na kolena chlupatou temně rudou dečku a na ni si sedne Am. Očividně je zvyklý, že mu při dlouhých cestách jeho nejlepší kamarádka drtí nohy svým kostnatým pozadím. A očividně mu to nevadí. "Tak. Vleze se nás tady víc! To znamená více lidí! Více zábavy!" Nadšeně rozhodí rukama. "Kde jsem to byla... Jo. A psalo se tam něco o nějakým Fumfrfálu." Nahodí se strašně moudrým výrazem. "Chtěla si říct Famfrpál, že, Princezno?" Ozve se pobaveně Sutton, který ale pohled upírá zkoumavě na to malé, nevinné stvoření naproti u okna - Willie. "Jasně, to je jedno. Prej se lítá na košťatech, teda, udělala sem si výzkum v tátový knihovně a ve všech těch věděckých blábolech jsem nenašla nic o tom, že by mohly košťata lítat, hádám, že se tomu tedy říká kouzlo, že?" Zazubí se a nadšeně pohodí záplavou tmavých vlasů. "Ale vážně, přijde mi, že mluvím jen já, ach jo. Tak co povíte, hezkýho? Já slyšela že tu jezdí bufet! Chápete? Bufet ve vlaku!" Vesele se zavrtí, nadechne se, že bude pokračovat a snad by i pokračovala, kdyby ji Sutton opatrně nezastavil horkým kakaem z termosky. Am si od něj tedy převezme víčko a spokojeně se napije, přičemž KONEČNĚ dá možnost Flavimu a neznámé, aby konečně něco řekli.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

Konečně se dočkala. Odjezd do Bradavic. Poslední zbývající dny do odjezdu skotačila po domě a neustále si kontrolovala potřebné pomůcky. No, kdo by se netěšil? Noc před odjezdem téměř nespala. Před odjezdem na nádraží King's Cross málem zapomněla na svůj kufr. Vůbec si pro něj neobtěžovala jít, dokud ji matka nedonutila. Konečně už chtěla sedět ve vlaku.

>> Nádraží King's Cross
Přání se ji splnilo. Po boku s otcem, tahala vozík s kufrem a klecí. Aniyahina matka se rozhodla neodvézt svou dceru na nástupiště 9 a ¾ , což Aniyah vůbec netrápilo. O něco dřív od ní mohla mít klid. Aniyah byla příliš zaujata hledáním nástupiště 9 a ¾ , že si nevšímala žadonící Elyssy. Bez pokynutí ji zastavil otec, který uchopil Aniyahiinu paži. Prstem ukázal na přepážku mezi nástupištěm 9 a 10. Kupředu se k němu přiblížili. Aniyah měla v sobě instinkt se zeptat otce, ale ten ji předběhl. „Neboj se, Aniyah. Nezbláznil jsem se, kdyby ano, poznala bys to. Teď se stačí rozeběhnout, aspoň jsem to tak dělával,“ usmál se na ní otec. Jeho slova a ani jeho úsměv Aniyah neutěšila. Měla plnou hlavu toho, jestli z nárazu vyjde bez zranění. Nelíbila se jí představa, že by měla skončit v sádře.
Společně s otcem se rozeběhla a pevně sevřela víčka. Očekávala tvrdý náraz. Místo něho uslyšela hluk a hlasy lidí. Aniyah otevřela jedno oko, následovně otevřela i to druhé. Místo přepážky uviděla, kouzelníky mladšího i staršího věku a Bradavický expres. V Aniyahině tváři se objevil úsměv. Vyrazila s otcem k vagónu D, Pan Harris se občas zastavil, aby mohl pozdravit známé. Jakmile společně dostali její zavazadla do vlaku, přičemž se především Aniyah zapotila, se rozhlédla po nástupišti. Nikoho známého neviděla, dokud si nevšimla skupinky dívek (Avril, Gwen a Katherine), ve které jedné z nich se lísala černá kočka. Ihned ji poznala. Byla to Avril s níž se tenkrát v Děravém kotli setkala. Ohlédla se na otce, který se povídal se svým známým. Nejistě zamířila k dívkám. Nejenže poznala jen Avril, ale poznala i Katherine. Vzpomněla si na ní díky nárazu, který kupodivu způsobila ona. „Γεια σου (Ahoj),“ pozdravila dívky s plachým úsměvem. Vůbec se neuvědomovala, že použila svůj druhý mateřský jazyk.

_________________

Nevím, co mi to ta babička doporučila za podivnou knížku, ale jejímu obsahu jsem zrovna dvakrát nerozuměla, pokud se mi teda nechtělo číst každou větu několikrát. Evidentně se jednalo o nějaký popis pokrouceného experimentu, který měl vést k vymazání mudlovských genů z těla, či přeměnění jich na čistě kouzelnické. Přišlo mi to jako naprostá hloupost. Geny jsou geny a rozhodně se nedají jen tak na povel změnit, u Merlinovy chlupaté paty! I tak jsem se ale tou věcí prokousávala velice statečně, rozhodnutá že ji prostě dočtu, i kdybych ji měla luštit celý školní rok. Proč? Poněvadž to babičce udělá radost, ne? A nebude mě chtít vydědit jako Erica. Tudíž místo znechuceného odložení těch keců probíhalo mozek mučící luštění, ze kterého mě vysvobodil hlas příchozí starší studentky. Myslím, že jsem ji loni někdy potkala na chodbě, ale rozhodně jsem nevěděla, jak se jmenuje a ani na kolej jsem si nevzpomněla. Zmijozelka to ale určitě nebyla, tím jsem si byla jistá. Zvedla jsem hlavu od složitého textu. Řekla právě, že mám malý mozek? To jsem podle ní jako blbá?! pomyslela jsem si trochu nasupeně. Tón příchozí ale nezněl nijak nepřátelsky. Na svojí tváři jsem nenechala nic znát - kamenný výraz jsem přeci celé prázdniny netrénovala jen tak! "To není tvá starost, ne?" odsekla jsem ve stylu své bábi, ale následně se můj přístup změnil - pořád ještě jsem nedokázala tohle udržet, navíc slečna měla pravdu. "Promiň, vlastně je to trochu...těžký," přiznala jsem, trochu neochotně, "taky to nečtu z rozmaru ale z povinnosti..."
Dívala jsem se jejím směrem, v očích jasnou otázku: Budeš dlouho stát v těch dveřích nebo si sem přisedneš? Nebo odejdeš? Opravdu mi bylo jedno, jestli se hodlá usadit právě tady nebo se vydá chodbičkou dál, ale stát ve dveřích kupé? Celou cestu? Tak divná se mi nezdála.

"Ahoj...ehm... Hailie," pozdravila jsem mladší havraspárku, která se kdoví jak kolem té druhé dostala dovnitř. Doufala jsem, že si nevšimne mého zaváhání před jejím jménem, přeci jen to byla kamarádka Jiley, kterou jsem měla docela ráda. A ačkoliv jsem nevěděla, co si právě o téhle havraspárské blondýnce myslet, neviděla jsem důvod se k ní chovat nějak hrubě. Ne, dokud se přátelila s někým, koho jsem sama považovala za kamarádku. "Klidně si přisedni," odpověděla jsem proto. Úsměvu se ale ani jedna z havraspárek ode mě nedočkala, má tvář měla pořád ten samý kamenný výraz.

_________________

No, a protože se odjezd do Bradavic neodehrával v absurdní pohádce, žádná princezna s těžkým kufrem se samozřejmě neobjevila. Flann tedy prostě pokrčil rameny, vlezl do vagónu sám a cestou uličkou přemítal, jestli to tak vlastně není lepší.
Přeci jen, taky to do něj mohl zase napálit Brian nebo tak něco. Uličkou neputoval dlouho, hned druhé kupé bylo obsazeno studentem, který jako by měl na čele napsáno, že není docela plnohodnotná osoba, a Flann se k němu jednoduše připojil.
Uložil kufr, sedl si, otevřel nejnovější díl časopisu Konopí stokrát jinak a měl takový divný pocit, že se nachází v drabblu.

> C6

_________________

Z bohatého davu se náhle vynoří dvojice, zrovna ukončující rozeběh nápomocný k překonání cihlové přepážky mezi nástupišti 9 a 10. Pro Olivera, chlapce se zavalitým bříškem a kadeřavou čupřinou, byl takový zážitek přímo neuvěřitelný. Celé letní prázdniny se postupem času dozvídal všelijaká tajemství a čekala ho mnohá překvapení. A dnes se dočkal velkého dne. Znění dopisu a navštívení Příčné ulice ho navedly k tomu, aby opravdu uvěřil. Nastupuje do školy čar a kouzel v Bradavicích.
Zastaví se s dlaněmi na očích a samým vzrušením popadává dech. Vánek voní přívalem lehkého deště a když se Olivera doprovázející žena jemně dotkne, konečně dovolí svému zraku dostatečně vnímat. Postává na nástupišti plném zajímavě oděných lidí. Kouzelníci, mlčky se zazubí a houpavým krokem se vrátí k červenému sloupu, aby místo řádně prozkoumal. Zavazadla nechá položená u vozíku, který momentálně hlídá Tania, jeho druhá polovička.
"Myslíš si, že mi to opravdu sežere ruku?!" Houkne na ni zvesela, zatímco se zpomaleně přibližuje k té nejbližší z cihel. Sám nečeká, co se stane, a proto je velice zvědav.
Při minimálním pohybu opravdu zmizí konečky prstů. Oliver bez otálení zaječí, až se mu vlasy zježí hrůzou. Stáhne ruku bleskurychle zpátky k sobě. Pozvedne se smíchem pohled k Tanie, jelikož se zdá být v pořádku, ani bezprstá rukavice poškozená není. A jeho mozkové závity stále spolehlivě pracují.
"Příště tou přepážkou můžeme projít běžným tempem. No páni!" Prohlédne si nevěřícně celý sloup, od hlavy až k patě. Na tabulce s vyraženými čísly nástupiště může oči nechat.
Chlapec uskočí na poslední chvíli z trasy nově objevené kouzelnické rodiny. Kdyby tomu bylo jinak, jistě by se válel po zemi, a to by bylo opravdu nemilé v jeho první školní den.
"Máš všechno?" Ozve se pobaveně nad ním. Oliver na otázku jen zamyšleně přikývne, přičemž si jeho tmavé oči za černými dioptrickými brýlemi všimnou té nejkrásnější a nezajímavější ozdoby celého prostoru. Jakmile spatří houkající lokomotivu, zvolá: "Tan, podívej!" Cítí se nesvůj, v částečném šoku a pocitu, že je to snad jen sen. Z dětského domova se dostal ven jen málokdy, a to jen na obrovskou zahradu. Soupravu vláčků s kolejemi vlastnili ve společné místnosti, která byla občas příčinou všech klučičích hádek.
"Hlavně mi piš, ať vím, jak se Ti daří a zbytečně se nestrachuji, Olly," políbí ho Tania něžně do vlasů. Větší zavazadla si již převzal nosič, aby je uložil do speciálního prostoru. "Na," podá mu s pyšným úsměvem batoh a velké černé pouzdro s Oliverovou kamerou. "Uvnitř na Tebe čeká malé překvapení. Nakoupila jsem Ti knihy, kdybys měl o víkendech dlouhou chvíli a neměl s kým trávit čas." V očích se ji zajiskří pobavení, protože moc dobře ví, jaký Oliver doopravdy je. Příliš přátelský a hyperaktivní na to, aby zůstal sám. Obává se však, že nic nepůjde tak rychle. Snad již ve vlaku se s někým seznámí. "Měl bys už jít."
Oliver je znenadání popostrčen k lokomotivě. Tento rok nastane nejdelší odloučení od přátel, Scotta (ach, co ten by na tu krásu říkal?), od pěveckého sboru a především od Tanii. Ještě naposledy ji vlepí pusu na tvář, zamumlajíc: "Díky. Mám Tě rád."
"Měj se, Knedlíku!" Použije Tania tak známou přezdívku a nechá Olivera nastoupit do nejbližšího vagónu, modlíc se, aby byl s následujícím poznaným kouzelnickým světem spokojený. Není divu, že je Olly tak vyjevený. Pravé dobrodružství jej teprve čeká a Tania v nitru ví, že se brzy rozkouká. Její olivově zelené oči se naplní slzami. Tak dávno, kdy nastupovala poprvé ona.