>>>
Angvin se na několik posledních týdnů s nad jako by stáhla z povrchu zemského, nebo spíš jen byla doma s matkou a ne v Děravém kotli. Ale nic méně teď už městskou dopravou mířila na nádraží King´s cross, kde měla nastoupit do vlaku na nějakém podivném nástupišti devět a tři čtvrtě. Nevěděla, jak se tam proboha má dostat, na tom samém nádraží už několikrát byla, tak jak by tam teď proboha mělo přibít jedno další nástupiště? Uvidí snad teď něco, co jindy ne? Zatímco s tváří nalepenou na skle autobusu a s malou sovičkou vykukující z bundy na ni s matkou koukaly jako na cvoka, protože ještě měla nohy položené na objemném kufru s malou cedulkou Angvin E. Serral-Brennanová.
Vystoupily na zašle vypadající zastávce u parkoviště nádrží King´s cross. Angvinina matka se s dceřiným kufrem a za pomoci pár dalších spolujezdců konečně dostala ven. Paní Serralová nechala dceru s kufrem na autobusové zastávce a sama se vydala pro vozík. Angvin drbala svojí malou sovičku pod krkem a už zase nemohla uvěřit tomu, že má v kufru spoustu kouzelnických knih, hůlku a pod kabátem sovu. Bylo to opravdu neuvěřitelné, alespoň pro ni a alespoň teď. Matka se konečně vrátila a za vydání téměř maxima sil jak od matky tak od dcery se konečně kufr ocitl na vozíku. Během skoro celé cesty nepadlo ani slovo, protože Angvin byla až moc napjatá, ale čím víc se blížila k nádraží, tím víc to z ní opadávalo, i když by člověk řekl, že to má být přesně naopak. "Ale mami budeš mi psát, že jo? A posílat sušenky, že jo?" Drmolila dívenka a chytala se matky za ruku. "Ale no to víš že jo, třeba i dvakrát týdně, pokud to ten tvůj trpaslík unese." Narážela samozdřejmě na Leiu, což byl naprosto malinký kulíšek trpasličí, který byl zřejmě rád, že v letu unese sám sebe, ale třeba je silnější, než se zdá, alespoň v to Angvin doufala, ještě po něm totiž nic neposílala.
Teď už ale stála na nádraží a rozhlížela se, jestli neuvidí někoho povědomého, třeba někoho, kdo by se vyznal, nebo věděl, jak se vůbec dostat na to nástupiště. Spolu s matkou přešla k nástupištím devět a deset, odkud pohlížela na hodiny, protože věděla, že se má do Bradavic dostat zřejmě vlakem, který odjíždí přesně ve dvanáct.

Edgerton se sám pro sebe ušklíbl, když si ho nakonec Sybille všimla, ale on si pro změnu všiml toho objevzivšího mrzimoráka, který se k ní okamžitě lísal. Úsměv poklesl až se z jeho tváře zcela ztratil a nahradil ho obvykle vážný výraz, pomalu se otáčejíc na svou mladší sestru, která si to mířila rovnou k přepážce. Sice bylo ještě docela dost času, ale Beatrice neměla důvod se tu déle zdržovat, snad jen na malou prchavou chvíli, aby věnovala Sybille němé „pardon“ což zjevně byla omluva za to nepokryté zírání od bratra a pak už se vydala směrem přes přepážku. Ještě než doslova zmizela pustila pár dětí před sebe, a pak už se s bratrem nevzrušeně objevila na nástupišti 9 a 3/4 kde se to jen hemžilo množstvím lidí.
„Mohl bys mi ještě s tím vším pomoct k vlaku? Pak už tě nebudu obtěžovat, tedy než se zase vrátím domů,“ provokativně zacukala obočím na brášku a po předchozí vážné masce nebylo ani stopy. Dost možná to bylo i tím, že se blížila chvíle odjezdu a ona si tu mohla užít s bratrem poslední chvíle, než jej zase po dlouhé době uvidí. „Co bych pro tebe neudělal, že, ale za to ode mne pozdravuj tu pěknou tmavovlásku,“ odpověděl jí na to provokativně a vysloužil si za to další dloubnutí do paže.

Oba sourozenci se posléze propletli kolem spolucestujících a jejich rodin až k samotnému vlaku, kde si havraspárka vyhlédla vagón Bé, do kterého snad nastoupila i Lysandra, kterou zahlédla před nějakou tou chvílí, jak se nese se svou zvířecí smečkou. Na místě se zastavila, nechala si pomoct se zavazadly a hned na to se rozloučila se svým bratrem, kterému rozcuchala delší tmavé vlasy a pak zaplula dovnitřku vlaku. Tam se začala prodírat uličkou a za cesty nahlížela do kupéček, jenž se postupně zaplňovali přibývajícími studenty, až narazila na jedno vzdálenější, kde si všimla ji známé světlovlásky s chladným výrazem. „Ahoj, Lysandro, můžu si k tobě přisednout?“ Mírně se usmála, protože věděla, že žádné úsměvy na dívku neplatí a i když si byla téměř jistá, že Lysandra o žádnou společnost nestojí, stejně se k ní tak nějak nasáčkovala.

"V Bradavicích se ti bude líbit, uvidíš. Je tam obří jezero s olihní, ale ta žáby nejspíš nežere, víš, takže se vůbec nemusíš bát," ujistil Brian Perlu, neboť mu připadala poněkud nervózní. "I když to se tě stejně netýká, protože tě ubytuju ve svým pokoji. On je právě pod tím jezerem, budeš moct koukat na rybičky." Nebyl si jist, jestli takové vyhlídky rosničku nadchly, ale nestěžovala si, tak to radši nechal plavat. "Hm, kdy že jsem tě naposledy to... zavlažoval? Asi už dávno, co? Se nedivím, že jsi tak nabručená." Brian se natáhl pro batoh, načež se v něm chvilku urputně přehraboval, aby vzápětí vítězoslavně vytáhl láhev vody.
Když se otevřely dveře, zrovna Perlu zaléval. Sice to v příručce o rosničkách nedoporučovali, ale ona to měla ráda, kdykoli musela na delší dobu opustit terárium. Z prstů na ni setřepával drobné třpytivé kapičky a spokojeně pozoroval, jak pod nimi ožívá. Byl do toho tak zabraný, že si spolužačky všiml až poté, co na něj promluvila, a to se ještě lekl tak moc, že na ni málem vychrstl zbytek flašky.
"Ahoj, Riley," přinutil se k úsměvu, přičemž sevřel lahev mezi koleny a neobratně se na ni snažil pravačkou přišroubovat víčko. Vzápětí však nechal lahev lahví a poplašeně vzhlédl. "Ne! Chci říct ne, neuraz se, ale asi to není dobrý nápad. Já, ehm, no, prostě já..." Zatvářil se jako by ho mučili, protože ono to svým způsobem mučení vážně bylo, jen tak bezmocně sledovat nasáčkovanou Riley, která se na člověka uměla přilepit lépe než smůla. Ne že by ji Brian nesnášel nebo tak něco, ale radši by cestoval sám. Ostatně své předchozí spolucestující úspěšně přizabil, a s těmi ještě před nimi se pohádal. Slečna Butlerová si rovnou mohla začít sepisovat poslední vůli.
"... rád tě vidím," dořekl rezignovaně a bezděčně přitom mávl levačkou. Úplně zapomněl, že v ní drží Perlin kelímek, takže i jeho překvapilo, když vzápětí vzduchem prolétla zelená šmouha a hasila si to přímo Riley do obličeje.
Hrozně rád by odpověděl, že se mu ve vlaku vůbec nedělá špatně a že vrhá všechno možné, jen ne zvratky, ale na druhou stranu byla pravda, že při pohledu na žabčin akrobatický kousek mírně zezelenal.

"Ako inak. Musela v tom byť mágia," povzdychla si pani Delijahová. "To majú čarodejníci aj magické toaleťáky?" zašomrala si Ezrova mamka no bola to skôr rečnícka otázka takže odpoveď ani nečakala. "Načo mám syna a manž.. exmanžela čarodejníka, keď mi nevedia zohnať ani kvalitný šampón," povzdychla si napoly predstierane, napoly vážne, pretože by ten šampón naozaj chcela. Ezra sa len poškrabkal v strapatých vlasoch a v duchu si zapísal do imaginárneho diára, čo mamka dostane na Vianoce. Len čo Ginger dohovorila s jeho mamkou, pobrali sa k jeho metle na obhliadku. "To dúfam aj ja, ale skôr to bude závisieť na metlobalových tréningoch," zazubil sa a potom pokrútil hlavou. "Ja ani vlastne neviem. Po tom zápase mi to navrhla a ja som súhlasil ale určite jej to budem musieť pripomenúť. Pochybujem, že ako profesorka myslí len na nejaký tréning so mnou," zašklebil sa a pokrčil ramenami. Rukou pri tom prešiel po celej dĺžke násady metly a letmo sa usmial. "A čo ty? Lietala si cez leto? Vymyslela si nejaký tréningový plán alebo niečo? Robia také niečo kapitáni, nie?" vyzvedal kým ešte mohol. Potom totiž prišla reč na jeho mačku (v skutočnosti kocúra, ale to Ezra zasa nepostrehol). "Noo.. eh.. ja.. teda.." začal sa úboho vyhovárať no v tom sa objavil záchranca Arsen. Potichu si oddýchol a pozdravil Arsela. "Čau, Arsen. Ahoj" usmial sa na dievčatko, ktoré bolo zrejme jeho sestrou. "Aké boli prázdniny?" spýtal sa morčaťa zvedavo a potom pokrčil ramenami. "O tom fakt nič neviem a Giu ani toho Liama som nevidel." Uistil chlapca a trocha mu odľahlo, že ani Ginger nevedela kto to ten Liam má akože byť. Občas mal chlapec pocit, že je pramálo informovaný oproti svojim spolužiakom. Z dúmania nad svojou neinformovanosťou ho vytrhla Ginger, ktorá si ho až príliš kvalitne pritiahla a zahákla sa o jeho lakeť. Ezra potichu preglgol a hodil na Arsena pohľad plný nevyslovených obáv. Sotva stihol mladý chrabromilčan otvoriť ústa, ozvala sa malá Aliah, ktorá vykukla na staršie deti spoza Ezrovho chrbta. "Pomáhala som mu ja a to pekné dievča so zaujímavým pohľadom," oznámila im a potom sa otočila na päte a vydala sa k mamke akoby už svoju prácu dokonala. "Fakt vďaka, Ali!" zavrčal za ňou ale ani náhodou sa k tomu nemienil sám od seba vyjadriť len sa pokúsil trocha vymaniť zo zovretia Ginger. "Tess? Ahoj! Jasné, že sa môžeš pridať," zaškeril sa na ňu a trocha sa ohol do strany, keď Ginger pritiahla zovretie. "Ginger? Um.. mohla by si trocha poľaviť? Myslím, že mi v tej ruke prestala prútiť krv.. a trocha sa obávam, že ju ešte budem potrebovať." poprosil ju. V tej chvíli si to však na ich skupinku napálil nejaký krpec s vozíkom, respektíve dievča, ktoré bolo spoza vozíka sotva vidieť a zastavila nebezpečne blízko Arsena a potom ho dokonca začala otravovať! Ezra natiahol krk, aby na ten papier malej Philippy dovidel. "To je mapa?" spýtal sa nechápavo a pozrel na dievčatko.

_________________

Když se k ní Aaron přiblížil, aby na ni zblízka zamžoural, vyplázla na něj Syb jazyk a pokrčila výmluvně rameny. "Mám oči a vidím." oznámila mu jako by právě neprohlásil, že s žádnou mrzimorkou nic nemá. Podle ní se na něj Brook při každé příležitosti věšela jako ozdoba na vánoční stromeček, což prostě přesahovalo veškeré hranice definice přátelství i vytyčené meze Sybilliny schopnosti akceptovat jakoukoliv příslušnici ženského pohlaví v Ronově blízkosti. I když spolu nechodili, jednou se s ní probudil v objetí ve stanu, a to Sybille odmítala nechat jen tak plavat. Už jen proto, že kdykoliv si představila, co se tak tu noc asi muselo odehrát, všechno se v ní sevřelo a pod navenek netečnou flegmatickou maskou se třepal uzlíček nervů. Jemu se něco takového možná stávalo běžně, ale u ní to bylo poprvé a přísahala si, že i naposledy.
"Moje hormony jsou naprosto v pořádku." zamumlala pak nepřítomně a věnovala poslední pohled nebelvírskému šesťákovi. Co se Aidena týkalo, její hormony tančily kankán na stolech a rozum se válel na zemi sťatý pod obraz. Možná to nebyl zrovna velký myslitel, ale ona by přece zvládla myslet za oba, a on by se jí do toho alespoň moc nepletl. Geniální plán. Syb se zamyslela tak hluboce, že Ronovi automaticky odkývala otázku ohledně kupéčka, a důsledek takového neuváženého souhlasu jí docvakl až o pár vteřin později. "Cože?" Zarazila se zmateně, a následovala očima dráhu jeho pokývnutí. "Thorne není šašek. On nemůže za to, že je z Nebelvíru." prohlásila na obranu Aidanova inteligenčního handicapu. Nicméně ale opravdu neměla v plánu tu jen tak postávat a pozorovat skupinku spolužáků opodál, takže dotlačila svůj vozík k vagonu E, a s kufry následovala Aarona po schůdcích nahoru. Mezitím stihla postřehnout Bein omluvný pohled, a ačkoliv neměla nejmenší tušení, co bylo jeho důvodem, věnovala jí úsměv, jakože se nic nestalo, protože se vážně nic nestalo.
V chodbičce vlaku zaváhala, jestli následovat mrzimorčáka i nadále, nebo se uchýlit do soukromí vlastního kupé, které by jí poskytlo dostatek klidu ke čtení, pokud by se k ní nenastěhovala parta natěšených prváků.


Jak tak nakukovala do kupéček, zarazil ji titul knihy, kterou si četlo zrzavé děvče. "Není to trochu náročná literatura na tak malý mozeček?" otázala se dívenky vcelku přátelsky, a i když to mohlo znít rýpavě, Syb to nemyslela zle. Vážně jí přišlo, že si děvče ukouslo docela velký knižní kus na svůj věk. Zůstala stát ve dveřích prvního kupéčka, aniž by ji zajímalo, kam jí zmizel Aaron. Však on si ji najde, pokud o to bude stát.

_________________

Riley ze svého místa přímo u okénka překvapeně pohlédla na Briana, který se ji tak vehementně snažil svými slovy vyhnat ven z kupé. Ne že by si za ta léta nezvykla na to, že nebyla vždy a všude vítána - vždyť tu mluvíme o Riley, že -, ale zrovna Briana snad ani nikdy neurazila, ne? A byl to přeci Zmijozel. Tak nějak od něj očekávala alespoň tu kolejní snášenlivost. Nebo že by to byl jeden z těch zarputilých čistokrevníků? Riley si ho změřila pohledem od hlavy až k patě. Dokonce přitom efektivně přimhouřila oči.
Ne, Brian určitě nebyl ten případ. Kdyby ano, určitě by se tak nezadrhával a místo rezignovaného uvítání by ji jistě počastoval nějakých nepěkným přízviskem. Riley ovšem nedostala příležitost na Briana jakkoliv zareagovat, protože to už na ni vzduchem letěla dobře směřovaná střela v podobě rosničky.
Riley mohla být ráda, že se stala členkou famfrpálového družstva, protože jenom díky tomu nyní neuhnula a namísto toho napřáhla ruce před obličej, aby chudáka žabičku včas zachytila. Riley ovšem nebyla právě nejlepší hráčkou a... Rosnička se od camrálu strukturou a i tvarem značně lišila, takže její přistání neproběhlo zrovna hladce. Ano. Zmijozelce se kupodivu podařilo žabku v letu chytit a zachránit ji tak před nepěkným osudem rozplácnutí se o její obličej nebo v horším případě o zeď, ale... Jakmile se její prsty hladké žabky dotkly, ta malá mrška jí jimi okamžitě proklouzla a spadla jí rovnou do klína. Polekaná Riley na nebohého zelenkavého tvorečka zůstala hodnou chvíli zírat, než se konečně zmohla žabku vzít do dlaní, aby třeba neutekla, i když... Po takovém zážitku jí určitě nebylo dvakrát do skoku.
Riley pohlédla na Briana. „Hele... Stačilo to říct, že mě tu nechceš. Nemusíš na mě hnedka páchat žabí atentáty,“ nechala se slyšet a dál držela traumatizovanou žabku v dlaních. „Koukni na ni. Skoro ji lituju,“ pokračovala Riley, načež se natáhla, aby mu jeho mazlíčka váhavě vrátila. „Ty tu mršku asi nechováš moc dlouho, co?“ optala se přitom. „S takovouhle ti bude brzo dobrá tak akorát do lektvarů,“ dodala pak poněkud morbidně a - pokud si od ní Brian žábu převzal - zase se pohodlně opřela. „A mimochodem. I kdybys mě tu náhodou fakt tak moc nechtěl, tak máš smůlu,“ řekla tónem, který prostě nedával prostor jakýmkoliv protestům. „Většina kupé už je stoprocentně obsazená, nebo tam mají kočky.“ Riley znechuceně nakrčila nos. Ne. Radši než cestu s nějakou čičinou si tu zůstane a nechá se zlít vším, co tu s sebou Brian měl. Pořád totiž lepší být mokrá než oteklá a udušená...

_________________

C3

Bree letěla chodbičkou céčkového vagonu jako střela a kdyby se Sven neozval, dost možná by ho hyperaktivně proletěla až na konec, kde by se otočila, a vzala ho útokem ještě jednou. Její příbuzní nikdy nechápali, jak se do tak malého tělíčka mohlo vměstnat tolik energie, která zrzunku neustále popoháněla kupředu, ale ta energie tu prostě byla. A byla doslova hmatatelná. “Jo, to by šlo.” přikývla na Svenův výběr a zapadla dovnitř.
Tolik pohybu probudilo doposud dřímajícího Olafa v její kapse a potkaní mládě nenapadlo nic jiného, než zvědavě vykouknout ven a vydrápat se Bree až na rameno. Ze své nové rozhledny mínil zkoumat okolí a očichávat zrzavé vlnky dívčiných vlasů, do kterých nakonec zabořil drobné tlapičky, aby se mohl vytáhnout o něco výš a prozkoumat prostor nad Breeinou hlavou.
Zrzunka ignorovala Olafovo výletění a zuřivě mávala rodičům, jen ty slzy se jí do očí ne a ne prodrat, na to byla příliš natěšená. “Neboj, Svene, já tě nedám. Kdyby ti bylo smutno, pořád tam budeš mít mě. Kdyby tě někdo štval, nakopu mu pr-zadek.” ujistila brášku s něžným výrazem v očích a povzbudivě se na něj pousmála. Jakmile ale Sven zmínil blinkání, znechuceně se zašklebila. “Tak ale blinkej nějak tak, abych to neviděla. Máš sáček? Nemůžeš tu blinkat na podlahu.” poučila ho nesmírně vážně se sesterskou starostlivostí.
Netrvalo dlouho a ve dveřích jejich kupé se objevila hlava. Tedy ona ta hlava měla i tělo, ale podle hlavy se dala nejlépe rozpoznat dívka, se kterou se dvojčata seznámila ve zmrzlinářství. Bree se okamžitě uculila a poklepala na místo vedle sebe, protože bylo fajn, že nepojedou se Svenem sami. “Ahoj, Rito.” pozdravila ji a sundala si potkánka z hlavy, kam se jí zvědavě vyškrábal, a zamotával se dost nešikovně do kudrnatého měděného vězení. Umístila si ho zpátky na rameno a s úsměvem, který připomínal úsměv hladového žraloka, se zadívala zpět na Ritu. “Máme se dobře, jedeme do Bradavic! Jen Svenovi je trochu špatně, nemáš pytlík?” začala se ihned zajímat o bezpečnostní vybavenost nové spolužačky. “Těšíš se?” dodala zvědavě a několikrát mávla řasami. Skoro to působilo, jakoby jí ten široký úsměv držel na tváři za pomoci gumičky a kancelářských sponek.

_________________

Wilhelmina si otírala uslzená očka takovým způsobem, že si je div nevydloubla, ale co bylo pro nadcházející karambol horší, bylo to, že neviděla před sebe a téměř ve stejný okamžik zakopla. Tudíž jakmile se Flavík nešťastně svalil do otevřeného kupéčka, tak na něm přistála i ona sama. Za jiných okolností by tato situace vypadala asi poněkud nepatřičně přinejměnším pro náhodného pozorovatele, který by přišel právě ve chvíli, kdy se Willie zvedala jak ze země tak i ze svého povaleného kamaráda. O kousek dál na zemi postávala nechtěně odhozená klícka s načuřeným Sůšou s kufry opodál. Dívenka si rychle setřela slzy, a pomohla Flaviemu vstát na nohy, načež si to zamířila nejdříve ke klícce se sovákem, nakonec se usadíc na sedačce u okýnka. Kufr nechala tam, kde zůstal ležet, protože pozornost věnovala spíše Flaviusovi, který se tam začal krášlit před zrcátkem a česal si svou hřívu hřebínkem. Willie byla nezvykle ticho a pouze se vzmohla na překvapené vykulení očí. S rodiči už se rozloučila, zabydlená byla taky, takže nemusela ani nic víc řešit.
„To víš, že pojedeme. Těšíš se?“ Pousmála se konečně o něco zářivěji, ale stejně to nepůsobilo tak přesvědčeně jak by asi mělo. Už nyní se jí stýskalo po rodičích, kteří se mimochodem prodírali přes dav ostatních, aby se dostali co nejblíže k vlaku. Dívenka se ale ještě stále koukala na chlapce, jenž seděl naproti ní a pověděl jí docela zajímavou věc. Ona i přes pobyt v Londýně nic o zařazování nepostřehla, nebo možná ano, ale nebyla si jistá. „Zařazování?“ Vyzdvihla to, co ji na tom celém připadalo nejpodivnější a nahlas pofňukla. Ona nechtěla procházet žádným výběrem nebo o čem to vlastně Flavius mluvil. „To nevím, ale určitě tam budou rozdávat sušenky a číst pohádky na dobrou noc,“ podotkla naprosto přesvědčená o tom, že to tak bude. Určitě byly Bradavice pohádková škola, už jenom ten název tomu napovídal a Willie neměla problém své vlastní představě naivně věřit. Jinak by se taky mohla hodně rychle sesypat a přes to všechno utéct zpátky za rodiči.

Nikde nikdo. V mém kupé bylo pusto, prázdno, vlastně jedinou živou bytostí vyjma mě samotné byla Molly, protože Kassiase jsem nechala doma - ne napořád, jen maminka si ho potřebovala na něco vypůjčit. Obvykle bych zvládla jen si tak tiše sedět a přemýšlet, docela sama, jenže dnes? Při cestě do Bradavic? Kdo by chtěl být sám? Já jsem si chtěla s někým popovídat.
A tak jsem vylezla z kupéčka (předtím jsem mamince naznačila, že jdu jinam, aby mě pak nehledala) a vydala jsem se na obhlídku zda neuvidím někoho známého - nebo alespoň nějaké poloprázdné kupé. Kufr jsem nechala ležet na místě, protože kdybych ho měla táhnout s sebou, asi bych vysílením padla v půlce chodbičky.



Jak jsem tak nakukovala do dveří, sem tam se zeptala, zda není volno, spatřila jsem jednu známou tvář. No, nikdy jsem se s Riley pořádně nebavila, ale... Byla to kamarádka Arsena a navíc vypadala docela sympaticky, takže se jistě nebylo čeho bát. "Ahoj vy dva. Je tu volno?" zeptala jsem se vesele, a protože přeci nejsem slepá a vidím jen dva kufry, nasáčkuju se jim dovnitř, než stihnout něco namítnout. "Ty jsi Riley, viď? Myslím, že jsme se už viděly. Jsem Gwen, z Mrzimoru." upřesnila jsem představení se zazubením a podala jsem ruku jak Rilče, tak tomu neznámému klukovi. Oba chodili do Zmijozelu - minimálně u tmavovlásky jsem si tím byla jistá. U toho kluka s těma super hnědýma očima už tolik ne.
"Tak co, jak se těšíte? Já už se nemůžu dočkat, jen se mi bude zase hrozně moc stýskat. Je to takové nepříjemné, skoro deset měsíců bez rodiny. Teda, já ve škole mám polovinu rodiny, ale víte, jak to myslím. Ty jsi druhák, ne? Slie? Ty chodíš s Arsenem, ne? Do ročníku, samozřejmě." spustila jsem usměvavě, střídavě okukujíc oba dva své nové "kamarády". Určitě si budeme rozumět, oba vypadali moc mile.

_________________

Zatímco si krátila chvíli čekání na taťku rozhlížením se kolem sebe, poskakováním na místě a otravováním už tak nevrlé kočky, davem lidí se náhle ozvalo její jméno. Tamsin překvapeně vzhlédla od bílého vrtícího se klubíčka a zadívala se směrem k jedinci, který ji oslovil. Nejprve si nebyla jistá, na kterou stranu se dívat, protože všude kolem ní lidé štěbetali, pískali a smáli se. A věřte nebo ne, za doprovodu takových zvuků se jen těžko určuje, odkud se ozývá vaše jméno. O pár vteřin později si však všimla Casse, který si to štrádoval směrem k ní. Na rtech vykouzlila široký úsměv a kdyby v náručí nevěznila kočku, která jí mohla kdykoli utéct, patrně by Casse i v návalu nadšení objala.
"Ahoj, Cassi!" vypískla rozradostněně a poskočila na místě. Když už nemohla nikoho obejmout, tak musela veselost filtrovat nějak jinak. Hned na to sklonila hlavu k syčícímu a evidentně naštvanému bílému klubíčku ve své náruči. "Jo, je to kočka. Je hrozně divná a vypadá to, že mě nesnáší. Celý prázdniny se ke mně nepřiblížila ani na krok a když jsem se k ní přiblížila já, tak mi podrápala ruce i nohy." Nechápavě zakroutila hlavou a překonala nutkání si zaklepat prstem o čelo. "Máš pěknou sovu," broukla, když konečně zvedla hlavu od vrtící se kočky. Nakonec se rozhodla změnit téma od zvířat ke škole.
"Tak co? Těšíš se? Já se nemůžu dočkat! Už jsme druháci, chápeš to? Už nejsme ti mrňousové! Jo, a doufám, že ještě pořád platí to, že se letos kašle na pravidla. Docela jsem přemýšlela o všemožných pakárnách, ale napadli mě samý nereálný krávoviny jako přeplavat Černý jezero a podobně," povídala nadšeně a taky trošku rychleji než normálně. "A taky fakt uvažuju, že se letos přihlásím do kolejního družstva. Ale trošku se toho bojím," prohlásila a nejistě pokrčila rameny. Přes prázdniny chtěla u táty to létání na koštěti ještě vypiplat, ale kvůli té zlomené noze z toho nakonec sešlo. A vzhledem k tomu, že na koštěti seděla naposledy před dvěma měsíci, těžko říct, jak si na tom koštěti povede teď.

_________________

| +