Přestože měla malá Willie v držení opravdického sováka, na svého věrného plyšového přítele nezapomínala, a tak se i dnes objevil v barevné tašce, jejíž popruh měla dívenka přehozený křížem přes záda a majetnicky si ji přidržovala u sebe. Přestala se koukat po blízkém okolí, protože na řadu pomalu přicházelo těžké loučení, které nesla ze všeho nejhůř. Co bude dělat, až v té škole bude sama? Kdo ji bude číst pohádky na dobrou noc? A vůbec najde se tam vůbec někdo, s kým bude trávit čas? To všechno ji probíhalo zuřivě hlavou a hnědá očka se zaleskla pod potlačovanými slzami. Maminka mezitím kontrolovala jak počet tak i obsah zavazadel, jestli má její jediné dítě opravdu všechno a tatínek si zaujatě prohlížel červenou lokomotivu, jež občas vypouštěla oblaka kouře.
A zrovna ve chvíli, kdy se dívenka opět rozhlížela, protože byla zvědavá, všimla si přibližujícího se chlapce po boku dospělé ženy. V okamžiku poznala, že se zjevně jedná o Flavieho, kterého v Děravém kotli označila za dívku, a jemu to vůbec nevadilo ba naopak to vypadalo, že mu to snad zalichotilo. Zachmuřená dětská tvář se rozzářila pod tím uvědoměním a už se jala jít chlapci a jeho mamince, jak se později ukázalo, naproti. Široce se zazubila a na přivítanou ho prostě bez jakýkoliv problémů pevně objala. Viděli se jednou a přesto se chovala, jako kdyby se už znali dlouho. „Ahoj Flavíku, máš moc pěknou košili,“ se zazubením si jej prohlédla a pak se otočila na jeho maminku, ke které musela o něco zvednout hlavinku. Inu, Willie byla skutečně prcek. „Dobrý den, paní od Flavíka,“ rozpustile se zahihňala, chytla Flaviho za ručku a táhla ho k místu, kde předtím stála společně s rodiči.
„Dobrý den, my jsme Allenovi. Tohle je má žena Victorie a já jsem Richard, moc nás těší. Naše dcera Wilhelmina jede taky poprvé,“ ujal se prvních slov Richard a nabídl ženě ruku k potřesení, jak bylo ostatně zvykem. Paní Allenová samozřejmě taktéž a k tomu se ještě podívala po chlapci v růžové košili, kterému věnovala úsměv. Z rodiny vyzařovala pohoda a vřelost, s jakou se nakonec nabídl i Richard. „Jestli dovolíte, rád bych vám pomohl se zavazadly, předpokládám, že by si děti sedli spolu,“ a Willie při těch slovech šťastně zatleskala. Najednou už to nebylo tak vystrašené a nejisté děvčátko, jelikož tu měla kamaráda a byla si jistá, že s Flaviem se ji cesta do Bradavic bude líbit. „Ano ano, sednu si s tebou. Sedneš si se mnou, že jo?“ Ještě se jej pro jistotu zeptala, upírajíc na něj štěněcí pohled. „A maminko, mohla bych si vzít Sůšu sama?“ Otočila se na druhou stranu a převzala si do ruček malou klícku se sovičkou, která se tvářila úplně jinak, než jako malá nevinná sušenka. Nedůvěřivým okem si prohlížela toho týpka v růžovém jako kdyby říkala „opovaž se až příliš zdržovat v blízkosti mé majitelky“ a pak už o něj ztratila zájem, jelikož upravování peří bylo důležitější. „Nevím jestli se těším, ale asi jo...,“ přiznala se pak tiše.
Willie se rozešla směrem k prvním vagonům, ze kterých vybrala s písmenem B, a až v okamžiku kdy nastupovali se zeptala, jestli to jako nevadí, že jsou zrovna v tomhle. Vypadalo to ale, že případné stížnosti budou stejně na nic, jelikož Richard už se ujímal zavazadel od obou dětí. Pak na řadu přišlo rozloučení u kterého se Willie roztřepala brada ačkoliv se snažila, tak se rozplakala pevně objímajíc oba rodiče, kteří ji ještě věnovali několik slov a tak dále. S uslzenýma očima se pak podívala po Flaviem a němě jej pobídla, že může jít dál po uličce, aby zasedli do nějakého kupéčka.

Mimo herně:
Doufám, že nevadí, že jsem to trochu posunula. Číslo klidně nechám na tobě, Flavie

>>>

Benedict byl nadšením bez sebe, když za sebou nádražím King's Cross táhnul svoje zavazadlo a klícku se sovou a v za ním šla celá jeho nejbližší rodina - pýchou překypující máma, nadšený otec a mírně dojatý strýc.
"Tak broučku, tady to je," usmála se maminka Pottsů, když konečně zastavili před sloupem s označením 9 na jedné straně a 10 na druhé. "Stačí se jen rozběhnout." instruovala jej, jelikož ona sama už stěnou několikrát prošla, a pak dodala: "My jdeme hned za tebou." Ben kývl, jakože bere na vědomí, a zadíval se na cihlovou stěnu. Bože, co když se netrefím, co když se vybourám? Vířilo mu v hlavě a všechno ostatní se někam vypařilo.
Nakonec ale nadšení zvítězilo nad pochybami a nejmladší z Pottsů se rozběhl proti cihlám.
Překvapivě se nevyboural, ale ocitl se na dalším nástupišti. V duchu vyskočil radostí. Ze stěny za Benem se za okamžik vynořila mamka ruku v ruce s taťkou a za nimi se vyloudal strýc, který se ihned po nástupišti začal rozhlížet. Je pravda, že jako mudla sem nechodil moc často.
Kudrnáč se usmál při pohledu na velký vlak. Vypadá to, že jich bude hodně. Ale pět vagónů na celou školu? Uvidí se.
"Zlatíčko," přistoupila k němu jako první Mary a políbila ho na čelo. Zrzek cítil, že jí tečou slzy. A byla to pravda - když se odtáhla, aby se mu podívala do očí, šťastně se usmívala a po tvářích se jí kutálely křišťálové krůpěje. "Vrať se mi v pořádku. Pilně se uč. A nezlob učitele," přikázala mu, tak, jak to matky obyčejně dělávají. A Ben se na ní vděčně usmál.
Pak k chlapci přistoupil tatínek Potts. Kleknul si k němu a položil mu velkou dlaň na rameno. "Však víš, jak to řekla maminka." řekl, a pak dodal: "Hodně nám piš. My se strýčkem vůbec netušíme, co se tam normálně děje."
A nakonec si k Benovi klekl strýček Nicolas. "možná, že to rodiče trošku přehánějí. Klidně trochu zlob," ušklíbl se a pokračoval: "Hlavně zapomeň na to, abys byl zařazenej do Zmijozelu. Moc toho o tom nevím, ale Mary říkala, že jsou to strašní snobi... Hlavně buď furt ten samej fajn kluk. No a..." muž se zamyslel, jakoby přemýšlel, jestli ještě na něco nezapomněl, nebo je to všecko, co chce říct. Náhle se široce usmál, jak si vzpoměl. "Jo, jasně, já hlava děravá! Přivez mi Bertíkovy fazolky," podíval se na zrzka zcela vážně a Benedict se smíchem přitakal.
"Jo, tak fajn," odstoupil od něj strýček.
Teď se zase k proslovu nadechl zrzoun. Ctěl říct dlouhý sloh o tom, jak se mu bude stýskat a že nemají zlobit, ale zmohl se jen na: "Krmte Harryho. Mám vás moc rád." Ale přesto to vydalo za tisíce slov.
Nakonec k němu ještě přešla maminka a vtiskla mu do ruky pár galeonů. "Kup si něco dobrého na cestu." Na to se ozval Nicolas: "Hlavně nezapomeň na ty fazolky." Benedict se znova zasmál.
"A teď už běž," pokynula mu maminka k vlaku, "nebo odjedou bez tebe." Zrzek se na ně všechny ještě naposledy podíval, usmál se a pak už se vydal k jednomu z vagónů.

"Ano, pracuji," usmál se potěšeně taťka, "v odboru kouzelných her a sportů. Máme tam teďka docela dost práce-"
Mě, Gweeny a dokonce i mamku ti dva tak trochu vypustili z hovoru. Mamka se snažila je alespoň poslouchat, já si naopak hleděla jen kamarádky. Byla jsem tak strašně moc ráda, že ve vlaku budu sedět právě s ní. "Jojo, to je Rony," ušklíbla jsem se na sovu, která se už trošku uklidnila a teď zkoumavě hleděla na Gweeny. "Puštík bělavý,"doplnila jsem jen tak pro informaci.
Zazubila jsem se na Gweeninu ruku, kterou mi šermovala před očima. "Zas tak nepříjemná být nemohla, ne?"zapochybovala jsem, abych ji trochu popíchla. Byla jsem strašlivě nervózní a proto jsem potřebovala mluvit a mluvit a mluvit. To je takový můj zlozvyk.
"Na mistrovství? Byl to zmatek nad zmatek. Nakonec na sebe vrhali kletby, všude panika, už nikdo pomalu nevěděl, co to vůbec dělá..."líčil ty hrůzy taťka a mně bezděky běhal mráz po zádech. Mamka ho taktně přerušila. "Vy prý pracujete s kouzlenými tvory," usmála se na pana McGratha a odvedla tím téma jinam. "To musí být vzrušující, že?"
Najednou k nám přišla tmavovlasá dívka, která mi byla velmi povědomá. Pozdravila a já si vzpomněla, kde jsem ji viděla. Bylo to v Děravém kotli. Tuším, že se jmenovala Avril.
"Ahoj," usmála jsem se. Nejistě, přesto přátelsky.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

>> Vagón D - nájezd na čtvrté kupé

Srpen se pomalu ale jistě přehoupl v září, a tak se Riley jako každý rok vypravila bok po boku se svou mamkou na nástupiště devět a tři čtvrtě. Letos se však žádné velké loučení konat nemělo. Kdepak. Paní Butlerová pospíchala do práce, kde na ni čekala fůra papírování. Bylo na ní na první pohled vidět, jak je z náhlého shonu ne svá. Z toho důvodu Riley už doma navrhla, že se dopraví k bradavickému expresu sama. Paní Butlerová o něčem takovém ovšem nechtěla ani slyšet, a tak Riley musela nechtěně sledovat, jak si její mamka celou cestu až ke kouzelné přepážce mimoděk kontrolovala čas na svých kapesních hodinkách. Právě před samotnou přepážkou Riley došla trpělivost.
„Mami, vážně. Tady už to s přehledem zvládnu,“ nechala se Riley slyšet otráveně a sápala se po části svých zavazadel, s nimiž jí mamka doposud pomáhala. Paní Butlerová viditelně váhala, zda-li má svou dceru nechat bez dozoru a s těžkými kufry ujít těch pár metrů k rudé lokomotivě samotnou. Nakonec ale přeci jenom přikývla.
„Někoho popros, aby ti s tím vším do vlaku pomohl, jasné?“ instruovala malou tmavovlásku, načež ji objala a - jen co Riley zmizela v očarované cihlové přepážce - vydala se z nádraží pryč.
A tak se stalo, že se Riley před svou čtvrtou zářijovou cestou do Bradavic objevila na nástupišti zcela sama. Neměla důvod na tak rušném místě nějak zvlášť otálet, vydala se tedy rovnou tahat svá zavazadla do vagónu s označením D, kde se jich také zbavila - u sebe si nechala pouze koženou brašnu - a následně si to zamířila chodbičkou podél kupé. Zdálo se, že kočky jako mazlíčci ještě pořád nevyšly z módy, což Riley... Přinejmenším nevyhovovalo. V každém kupé, do něhož totiž nahlédla, se vyskytovala aspoň jedna číča se srstí plnou alergenů. Pravda. Místy se vyskytovalo i kupé zející prázdnotou, ale... Riley nechtěla cestovat sama, a tak se při pohledu do Brianova kupé bez váhání chopila kliky a vešla dovnitř.
„Nazdar Briane,“ pozdravila mladšího zmijozelského kolegu a koukla na jeho pro alergiky nezávadnou žabičku. „Já si přisednu, jo?“ zeptala se, ale ve skutečnosti na jeho odpověď nečekala. Zkrátka jenom zavřela dveře a usadila se na místo k okýnku naproti němu. Ať už o její přítomnosti Slee stál nebo ne.
Jakmile se pohodlně uvelebila a složila si brašnu k nohám, pohlédla na svého nového spolucestujícího. Náhle si vzpomněla na incident ze společenské místnosti a napadlo ji, jestli je moudré si ve vlaku sedat naproti člověku, který má očividně citlivější žaludek. Brian sice dnes nevypadal, že by mu bylo nevolno nebo že by ho trápily nějaké žaludeční potíže, ale... Přeci jenom. Strojvedoucí náhodou vezme nějakou tu zatáčku ostřeji a... Co potom?
„Ehm. Nedělá se ti za jízdy špatně nebo něco takového, že ne? Protože jestli jo, možná bychom se měli radši prohodit, abys seděl po směru,“ nabízela se Riley ochotně. Vážně se totiž nechtěla ocitnout v Brianově palebném záběru... Kdyby náhodou.

_________________

<<<

Rita si trucovitě usušila zvlhlé oči rukávem. Přece tu nebude plakat.

S rodiči se už rozloučila. Maminka jí mnohokrát opakovala, že je jejich beruška, a že kdyby to v Bradavicích bylo moc špatné, o prázdninách ji přehlásí na jinou školu. Potom Ritu láskyplně políbila na čelo, popřála jí mnoho štěstí a vtiskla jí do náruče přepravku s naježeným Barnabášem. Táta se už neloučil tak statečně. Sevřel dcerku v medvědím objetí, načež ji podezřele rozechvělým hlasem požádal, aby na sebe dávala pozor. Jak ji tak k sobě tiskl, neopomněl jí potajmu pošeptat do ouška, že mu na známkách vůbec nezáleží a že si jenom přeje, aby si to ve škole pokud možno užila. Nakonec jí vtiskl pusu do vlasů, rychle se odvrátil, aby neviděla jeho lesklé oči, popadl její kufr a odnesl ho na chodbičku vagónu C.
Chtěla dát poslední sbohem i svojí sestřičce Maggie, jenže ta ležela doma s teplotou, což byl také důvod, proč se manželé Jacksonovi tak rychle spakovali a nechali Ritu napospas osudu.

"Ale no tak, seber se," zahuhňala si Rita pod fousy a trošku rozmrzele šťouchla špičkou boty do kufru, který musel vážit nejméně tunu. Chvilku na něj jenom přemýšlivě koukala, neboť si nebyla tak úplně jistá, co si s ním počít, ale pak ho odhodlaně popadla tou rukou, ve které nedržela Barnyho, a začala ho táhnout směrem ke kupéčkům.
Kupé číslo jedna a dva už byla obsazená, a když se Rita konečně doploužila k číslu tři a spatřila dvě známé tváře, nemohla uvěřit svému štěstí.

C3

"Ťuk ťuk, ahoj, Bree, ahoj, Svene, můžu k vám?" zahlaholila Rita bodře s širokým úsměvem, a pro jistotu se k sourozencům nasáčkovala dřív, než se mohli probrat z šoku a vykázat ji ven. Samozřejmě, kdyby ji tam fakt moc nechtěli, nechala by se vyhnat, ale ona tak nějak věřila v jejich dobrotu a vřelé city, které k ní oba dva dozajista chovali. Aby tyto potenciální emoce ještě podpořila, okamžitě natáhla dovnitř i kufr (dala si přitom záležet, aby šlo poznat, že je vážně hodně těžký), a na sedadlo posadila Barnabášovu přepravku. Vzápětí si kecla vedle ní, a s poněkud přihlouplým úsměvem a rukama opřenýma o kolena se naklonila dopředu. "Ták, jak se máte?" povytáhla obočí, čímž dost možná zpečetila vlastní osud.

>>>

Pomalu, ale jistě se s celou rodinou blížila k přepážce. "Jdi první Liame!" křikla na bratra jedoucí s vozíkem za ní. Ten jí objel a poté, co se rozhlédl, zda-li ho nějaký mudla nesleduje projel přepážkou. Sotva zmizel, Tess se rozhlédla a chtěla vjet na nádraží 9 a 3/4 také, ale otec jí stiskl rameno. Rozhlédla se tedy pořádně a spatřila nějakého muže v obleku, který zíral jejich směrem. Muž ale po chvíli jen zavrtěl hlavou a otočil se zpět ke své rodině a tak Tess měla volnou cestu.
"Co vám tak dlouho trvalo?" Liam už měl kufr uvnitř a jen čekal na rozloučení s rodiči.
"Zíral na nás nějakej mudla, si tě viděl mizet," vysvětlila mu a pak se rozloučila s rodiči a šla hledat někoho známého.
"Zlato," zavolala na ní maminka.
"Nooo?" protáhla Tess otráveně. Už chtěla konečně vidět nějakou známou tvář - na ministerstvu si o prázdninch usmysleli, že jejich otec bude cestovat a ten se rozhodl vzít s sebou celou rodinu, jako že spolu stráví celý krásný měsíc jako rodina. Což byla otrava. Nedokázala se rozhodnout, jestli se víc nudí ona, a nebo její matka, která kvůli tomu, že neměla celé dny co dělat, jí buzerovala a nutila ji do uklízení jejich hotelového pokoje, zatímco Liam ležel v posteli.
"Zapomněla si mi dát pusu," připomněla jí maminka vtipně.
"A tys mi zapomněla dát pokoj," zamumlala si Tess potichu, ale aby se nemusela dohadovat, vlípla matce i otci rychlý polibek a šla si najít kamarády, zatímco oni jí naloží kufr do vlaku.
Nikoho nemohla najít a tak se rozhodla, že se musí tlačit těmi davy až někam, kde najde někoho známého. Seznamování může nechat na později.
"Pardon. Omlouvám se. Au, to byla moje noha! Jéje, promiň, nevěděla jsem, že to je krysa, vypadalo to jako chlupatý velký pavouk!" Proplétala se mez lidmi a krok co krok se někomu omlouvala.
Její bratr se táhl těsně za ní, prý jí musí doprovodit podle rodičů, jakkoliv nepoškozenou až do Bradavic, ale bylo jasné, že sotva se Tess přidá k někomu známému, o se vypaří jak pára nad hrncem a Tess ho neuvidí až do zařazování.
Nakonec spatřila rudou kštici - že by Ginger? Už jí chybělo jen posledních pár metrů, když jí nějaké trdlo strčilo a upadla. "Hej, dík za pomoc," zavolala za ním sarkasticky Tess, když se jí ani neobtěžoval pomoct.
"Ty si trochu nemehlo, co?" nemohl si to odpustit její bratr.
"No jasně, jako kdybych strčila sama do sebe," odfrkle Tess a sama se zvedla ze země. "A tobě taky dík, žes mi pomohl," otřepala si ruce o hábit a konečně dorazila ke skupince, jenže jí ve výhledu na Ginger a další bránilo cosi vysokého, co nedokázala nikam zařadit.
"Ahoj, Ginger, Ezro a...Arsene?" Ano, z toho vysokého se vyklubal Arsen. "Můžu se přidat, že? Nenašla jsem tu totiž nikoho jiného ze třeťáku."
Až potom si všimla i rodičů. "Dobrý ráno," pozdravila je s úsměvem. Předpokládala, že klábosí o nějakých trapných zážitcích svých ratolestí a tak je dál neotravovala. "Ahoj Kalle," pozdravila malého chlapce a pak kývla i na Ezrovo sestru, aby si nevzala osobně, že jí nepozdravila.
Její hodný bratříček samozřejmě taky všechny pozdravil a Tess si všimla, že výškou se vyrovná Arsenovi.

_________________

>>>
Philippa sa na svoj veľký deň poriadne pripravila. Zbalila si všetko možné aj nemožné v poradí: knihy na spodok kufra, potom oblečenie spolu s inými bežnými potrebami a na vrch samozrejme samé dôležité veci ako pirátska páska cez oko, falošné odseknuté prsty, nafukovacie koleso do vody, bublifuk, kopec čarosladkostí, plyšáka, svoju zbierku čeleniek a kadečo iné. Obliekla si svoje obľúbené oranžové kvietkované šaty s vreckami, ktoré si napchala kúsavými pepermintovými čertíkmi a odznakmi Pikantného pikulíka. Vlasy spacifikovala čelenkou. Pippin plán bol dnes rozdať čo najviac odznakov, pretože na zaraďovacej slávnosti budú všetci. Lepšia príležitosť na propagáciu kapely sa jej v najbližšej dobe nenaskytne a tak sa rozhodla vziať vlak útokom.
Posledný deň prázdnin strávila pečením muffiniek s mamkou, pretože muffiny jej určite dopomôžu k novým kamarátom. Teraz však bol čas na to pravé dobrodružstvo a teda vydať sa do školy. Philippa kráčala nástupišťami na vlakovej stanici King's Cross. Na chrbte mala malý ruksak, rukami zvierala rúčku svojho vozíka, ktorý sa zdal na jej rozmery až neprirodzene veľký a prepchaný a palcami si pridržiavala aj malý plánik, ktorý vyzeral trocha ako ručne kreslená mapa pokladov len s tým rozdielom, že to nebola mapa ostrova ale mapa vlakovej stanice a na druhej strane mapa, až podozrivo detailná mapa, Londýna. Minimálne podozrivo detailná na to, že ju niekto nakreslil len tak z hlavy. Philippa prekĺzla pomedzi dav muklov a znova sa zahľadela do mapy. „Myslím, že už som blízko,“ zazubila sa na brata, ktorý sa kúsok vedľa nej nechal unášať dopredu samotným vozíkom a jeho kolieskami. „Nič ti nepoviéém!“ zaškeril sa Spencer na svoju mladšiu sestru, ktorá sa na stanici ocitla po prvý krát. „Aj tak to nájdem!“ nedala sa Pippa a po vzore svojho brata sa rozbehla, vyrovnala vozík a potom vyskočila na blatníky koliesok a nechala sa tiež unášať smerom vpred. Pohľadom sledovala čísla ubiehajúcich nástupíšť, občas pozrela do mapky alebo na niekoho zavolala nech jej uhne z cesty. Manželia Pepperovci kráčali kúsok za svojimi deťmi a síce sa tvárili ustarane a nesúhlasne no očividne nechceli deťom kaziť radosť. „Tu je to!! Deväť a desať!“ zvolala Phillipa nadšene a zoskočila z vozíka práve včas, aby zastavila sotva desať centimetrov od Arsena. Popravde, chvíľu to vyzeralo, že vozík ani neubrzdí a napáli to do štvrtáka. „Hopla. Pardón! Pekný deň!“ povedala ak si ju vôbec všimol, široko sa na neho zazubila a porozhliadla sa po okolí. Nevšimla si však nič ako neónový pútač hovoriaci „Tu k rokfortskému vlaku-->“. Zamračila sa a chvíľu váhala čo urobiť. Brat jej neporadí, pýtať sa rodičov jej Spicy zakázal. Čo teraz? Zrak jej padol opäť na tú skupinku veľkáčov, do ktorej to takmer napálila. Potichu si odkašlala a prešla za Arsenov chrbát. Poťahala ho za rukáv, zaklonila hlavu aby na neho vôbec dovidela a usmiala sa ako malé neviniatko. „Dobrý deň! Prosím vás ako sa dostanem sem?“ spýtala sa a podstrčila Arsenovi svoju mapu pričom prstom ukázala na malý nakreslený vláčik, nad ktorým doslova blikalo veľké X a perom napísaný nápis „Rokfortský express“.

_________________

Chlapce trochu překvapilo to přátelské jednání. To hodně přátelské jednání. Ale rozhodně mu to nevadilo, naopak byl moc rád, že na něj Will nezapomněla. Vážně. Když uslyšel pochvalu košile, Flavi se rozzářil potěšeným úsměvem. "Díky," zazubil se na Willie, načež se otočil směrem k matce, "já ti říkal, že mi růžová sluší!" Dmul se tak trochu jako nějaká modelka na přehlídce, poněvadž dnešek byl jeden z mála dní, kdy ho nechali rodiče víceméně vybrat si, co chce na sebe, nepočítaje pláštěnku, protože tu prostě měl jen jednu. Evidentně nebyl jediný, kdo přesně netušil, jak oslovovat rodiče ostatních, ale označení paní od Favíka se mu vážně zamlouvalo a tak věnoval Will uznalý pohled. Zda ho zachytila nebo ne, to už je ve hvězdách. Nebo v našem případě v zatažené obloze nad Londýnem. "Ta sovička je dokonale rozkošná," rozplýval se nad Willhelminým zvířátkem v klícce, zatímco postupovali směrem k vagonu. Opravdu - všechno, co Will měla u sebe, a vlastně i ona sama, bylo děsně roztomilé. A proto se to přesně hodilo k přátelství.
Paní Eöbergssonové se evidentně ulevilo, když se Allenovi ukázali jako velice příjemní lidé. Za stálého milého usmívání si s oběma potřásla rukou. "To by bylo nesmírně milé," souhlasila a nechala pana Allena, aby se ujal i těch několika Flaviho zavazadel. Naštěstí právě kufr měl Flavius ještě po mamince, a ta ho kdysi měla uvnitř kouzlem zvětšený, což pečlivě tajila před svým manželem, takže krom celkem obyčejně vyhlížejícího kufříku a klece s Tantalem už nebylo co odnášet, vlastní batůžek si Flavi úzkostlivě hlídal. Sovákovi se v kleci očividně vůbec nelíbilo, protože pobouřeně houkal a vrhal po okolí dost nenávistné pohledy. Jenže ani Flavius ani Keira se neodvažovali sovu vypustit - co kdyby netrefila za malým na hrad? Jak by si pak asi psali? Proto se společnost musela smířit s hněvem Tantalovým. "Jasně že si s tebou sednu, bude to super!" oznámil radostně a už by si byl představoval cestu celou hezky od začátku a pořádně idealizovanou, ale to už byl matkou strčen přímo do vagonu B. Neřekl sice ani slovo, ale bylo poznat, že mu rozhodně nevadí sedět zrovna tady.
Následoval tak trochu zmatek v chodbě vagonu. Mamka totiž nastoupila s Flavim a zrovna v jednom z nejužších míst uličky se rozhodla, že se budou srdceryvně loučit. Flavius netušil, co přesně má dělat - plakat se mu nechtělo, na to mu všechno tohle připadalo ještě moc nereálné a snové a vůbec, ale v takovéhle situaci se ještě nikdy neocitl. Když ho maminka na rozloučenou pevně sevřela, trochu nejistě jí objetí opakoval. Procházející skupince studentů ze staršího ročníku se to evidentně moc nelíbilo a jakmile matka syna konečně pustila, sama v očích slzy, rozhodli se projít a nejspíš nedopatřením do chlapce vrazili. A poněvadž Flavi byl jako kost a kůže, sice vysoká špejle, ale děsná trasořitka, navíc ne zrovna oplývající potřebnou rovnováhou, nebylo divu že se díky tomu žďuchu doslova zřítil na podlahu kupé, které bylo vedle otevřené. Naštěstí prázdné. A tak se docela nechtěně nastěhoval hned do druhého kupé celého vagonu.

"Kupé si nás asi našlo tak trochu samo," filosofoval, jak se tak sbíral ze země. Kdyby mu maminka ještě nepotřebovala udělit pár důležitých rad do života ("Poslouchej starší studenty a profesory! Nejez moc sladkého, zkazí se ti zuby! Hodně mi piš a pilně se uč! A neponocuj!" atd.), nejspíš by už hrabal v batůžku a hledal maličký stříbrný hřebínek, aby si mohl přečesat vlasy. Poslední dobou měl pocit, že se mu nějak moc cuchají. Tak či tak si ale po chvíli sedl (přičemž předtím se samozřejmě nezapomněl zeptat Will, kam se raději posadí ona, sám si pak vybral místo naproti ní, aby na svou novou kamarádku pořádně viděl) a nechal všechny, aby naložili bagáž a sovy. Konečně si taky sundal pláštěnku, takže jeho košile vlastního výběru vynikla.
Až když rodiče opustili kupé, opravdu vytáhl hřebínek a zrcátko a trochu se upravil. Jen v rychlosti, aby po tom pádu nevypadal úplně jako strašák. "My vážně pojedeme do Bradavic," uvědomil si najednou, ani mu nedošlo, že to vážně řekl nahlas. Pomalu ale jistě začínala nastupovat nervozita. A ty mraky se mu taky nelíbily. Co když bude bouřka?! Vůbec se mu nelíbilo dnešní počasí. A navíc měl strach že ho v tom pošlou večer zase domů, až zjistí, že vlastně vůbec kouzelník není, že je prostě jenom divnej...
...a už zas na chvíli vpadl do myšlenek, čímž dával Will mimo jiné čas se taky v kupé trochu zabydlet, případně ještě dokonat loučení. "Co myslíš, nechají nás tam? Nebo je ještě nějaký další výběrový to.... jak se tomu říká... prostě další kolo o to, koho na tu školu vůbec vezmou?" prohlásil chvíli nato zamyšleně, pořád ještě trochu ztracený v úvahách. "Slyšel jsem někoho v tý hospodě na Příčný jak se baví o nějakým zařazování," nervózní polknutí a ještě nervóznější úsměv.
Teď už vážně mohli jen čekat. A nervózně si okusovat nehty. Což by Flá samozřejmě nikdy neudělal. Naštěstí ale ani na nervozitu se neuměl soustředit moc dlouho, takže ten napjatý výraz z jeho tvářičky pomalu začal mizet. Bylo však téměř jisté, že se toho dne ještě několikrát objeví.

_________________

Sluníčko nesvítilo, ptáci nezpívali, a mně bylo blbě.
Řekněme, že na mě zase něco lezlo, a jaro to zrovna nebylo. Bolela mě hlava, měl jsem rýmu, pálily mě oči, a tak nějak celkově jsem měl všechny příznaky nějakého dalšího prevítu. Doma do mě sice nalili slušnou dávku Životabudiče a mně šla z uší pára, ale vedlejší účinek už z větší části vyprchal – a zbylé obláčky se daly svést na sražený dech.
Rodiče odjeli s vozíkem k přistavenému vlaku, já měl zůstat na místě a nejlépe se ani nehnout, protože Merlin ví, jak bych zase mohl skončit. Ne že by mi to nějak dělalo těžkou hlavu. Na rameni mi seděl pro změnu nevrle naladěný Finnegan, který si okolní dav měřil nesouhlasnými pohledy. Vlastně se od posledního roku nic nezměnilo – teda kromě toho, že jsem byl o rok starší a nastydlý.
Řekněme, že by byl hodně těžké na přeplněném nástupišti někoho nepotkat, ale stejně mi zlepšilo náladu, když jsem zblýsknul pár kroků od sebe osobu, která se podezřele nápadně podobala Tamsin. „Tam!“ zavolal jsem po světlovlásce, co ke mně byla v současnou chvíli otočená zády a prakticky okamžitě toho zalitoval, protože mě zabolelo v krku, jako bych spolknul vidličku.
Byla to Tamsin. Neměla už sádru a v náručí si nesla jakousi zatím neidentifikovatelnou kožešinovou věc, ale byla to ona. „Ahoj,“ brouknul jsem ke spolužačce, když jsem se dostal do dostatečné vzdálenost na normální mluvu – nebyl jsem si úplně jistý, že bych rozdýchal další zvyšování hlasu. „Co to máš?“ natáhnul jsem zvědavě krk k bílému čemusi v jejím náručí. Finnegan výhrůžně zaklapal z obákem. „Kočku?“

_________________

Mimo herně:
Žiju od začátku v dojmu, že jsme pořád před přepážkou, ale... Matete mě No nic, už taky nevím, kde vlastně jsme

Aidan s úšklebkem zaryl Emerymu loket do ramene. Nezatvářil se o nic méně překvapeně a zmateně, když mu September odpověděla na něco úplně jiného, ale hned se pobaveně usmál. Havraspáři byli prostě podivíni.
"Zde odpočívá 'Tember a nejnešťastnější koště na světě," ušklíbl se. "Tak dík za upozornění, komu nesvěřovat tohle zlatíčko," políbil s přehnanou náklonností násadu Nimbusu. "Mwa! Ale na tribuně se určitě uvidíme, ne?" zvedl oči a všiml si, že se k nim blíží další barvička.
"Brook Jean Addletonová! No, aspoň ti jde jízlivost líp než tady Emerymu," zašklebil se a opřel se o koště. "Co tě k tomu vede? Já neškemrám, mně stačilo si jen říct," pokrčil rameny a zamžoural přes její rameno na další studenty. Postávalo jich tu nějak moc, ale ne že by to Aidanovi vadilo. Ve skutečnosti u otázky koštěte opravdu figuroval takový neurčitý slib, že se bude víc snažit, ale protože Aidan to dokázal obvykle nahnat při sportovních událostech, těžkou hlavu si z toho nedělal... Otec od něj taky nemohl čekat, že bude vynikat ve všem, i když sám Aidan měl troufalé předsevzetí letos neusínat aspoň na formulích.
Narovnal se, když si všiml, že před přepážkou sebou na zem hodila nějaká prvačka, ale hned se kolem ní uzavřel kroužek starostlivých příbuzných, takže asi nebyl důvod se víc starat. Aidan proto úplně přehlédl, že se k němu přiblížil Zackary, takže při neočekávaném úderu málem přepadl dopředu. S přehledem to ale ubalancoval a ani se nezdálo, že by fláknutí vzal jako nepřátelské gesto. Tělesná řeč Nebelvíru, co dodat.
"Zack?" zazubil se a rozpačitě se poškrábal na zátylku po označení "zvíře". V přítomnosti holek to i jemu znělo vážně divně, ale nebyl čas nad tím přemýšlet, protože nepsaný kód vyžadoval, aby Zacka poplácal bez odkladů nazpátek.
"Vypadáš, jako kdyby tě vyplivla kráva, kamaráde. Já a předvádět se? Jen si nesu koště," zazářil 'skromně', jako kdyby si byl víc než vědomý toho, že důležitější než koště je to, kdo na něm sedí.
Aidan se začínal vypadat spokojeně a klidně, takže přestával rýpat kolem sebe. Měl kolem sebe bandu lidí, jak trefně řekl Zackary, a to byl Aidanův živel. I když si nebyl jistý v kramflecích, když se většina z nich bavila o učení a knížkách. Emeryho rýpnutí vzal spíš jako prosté konstatování skutečnosti.
Seskočil z lavičky a neurčitě mávl směrem k Lowreyové, Pärnojovi a Farlowové, kteří prostě postávali opodál a asi se k ničemu neměli. Havraspáři, no. Mrzimora nějak nepočítal, ale to se mu stávalo často - dokonce i u Brook si občas myslel, že je v Nebelvíru.
Dost výjimečně vzal Emeryho kolem ramen, ať už protestoval nebo ne, a z druhé strany totéž udělal Zackovi.
"Lidové mí dobří, buďte od té dobroty a dneska se o tomhle ještě nebavte. Vždyť za sebou máme sotva NKÚ, máte slavit!" prohlásil v upřímné nechápavosti jejich zápalu pro šprtání se. "Já bych bral aspoň další měsíc prázdnin," povzdechl si teatrálně a zvědavě loupl po všech očkem, jestli z nich nevypadne něco stravitelnějšího než "potřebuju vylepšit Mko".