"Dávej na sebe pozor, Tamsin. A nedělej blbosti, znáš se. Mohlo by to dopadnout špatně," poučovala svou dceru před přepážkou, vedoucí na nástupiště devět a tři čtvrtě, Makenna Christensenová. Naposledy blondýnce prohrábla vlasy a vlepila jí letmou pusu na tvář. "No jo, mami. Neboj se. Bude to super. Napíšu ti," slibovala blondýnka s veselým úsměvem rozlitým po tváři a spiklenecky na mamču mrkla. Paní Christensenová si krátce povzdychla, oplatila Tamsin úsměv a s chladnou tváří se obrátila ke svému bývalému manželovi.
"Tak už běžte, ať všechno stihnete. Už musím letět. Užij si to, Tam-Tam," rozloučila se paní Christensenová, naposledy se usmála, otočila se na podpatku a vzápětí zmizela v chumlu mudlů.
"Bez obav,"broukl pan Christensen a jednou rukou chytil vozík se všemi školními pomůckami, kufrem a bílou kočkou na vrchu.
"Tak pojď," pobídl ji a nenápadně proběhli přepážkou mezi nástupišti devět a deset. Hned na to se objevili na nástupišti plném kouzelníků, mezi nimiž Tamsin hledala známé tváře. Rychle vzala svou bílou kočku do náruče a vesele se uculila.
"Odneseš kufry do... no, prostě tam, kam se dávaj kufry?" zeptala se tatínka a tázavě pozvedla obočí. Pan Christensen se na to nejdřív netvářil zrovna nadšeně, avšak nakonec zmizel mezi kouzelníky a zařadil se do fronty u úložního prostoru. Světlovlasá druhačka, naštěstí už bez sádry na noze, mezitím trajdala po nádraží a rozhlížela se všude kolem.

_________________

| +

Upalovala jsem vepředu a táhla mamku za ruku, nohy se mi pletly a srdce bilo na poplach.
"Ale no tak, Katherine," krotila mě mamka s úsměvem a držela mě zpátky. "Víš, jak je to v pravidlech? Mudlové by si pokud možno neměli všimnout ničeho zvláštního."
"Jasně, mami," ozvala jsem se. V uších mi můj hlas zněl nějak cize, jakoby ta slova za mě řekl někdo jiný. Mé nohy okamžitě automaticky zpomalily tempo. Bylo to tak šílené! Už jen pár chvil a odjedu na celý rok do té školy, o které vůbec nevím, jak vypadá, jak to tam chodí a jestli je vůbec doopravdy skutečná... V tenhle okamžik mi tak rozhodně nepřipadala.
Taťka, který se stejně jako mamka pobaveně culil před sebou tlačil můj vozík s nesmírně nenápadným obřím kufrem a ptačí klecí, ve které nejistě trůnil Rony a zmateně se kolem sebe rozhlížel, jako by zrcadlil mé pocity. Byla jsem tak nervózní!
Konečně jsme se zastavili. Když jsem pohlédla vzhůru, uviděla jsem velkou plastikovou devítku. Jo, nástupiště 9 a 3/4. Zeď, u které jsme stáli, se zdála být mnohem pevnější a neprostupnější než ta mezi sedmičkou a osmičkou. Ačkoli jsem moc chtěla mamčinu ruku sevřít pevněji, naopak jsem ji pustila. Tohle musím projít sama za sebe. Ze stejného důvodu jsem si od taťky vzala vozík, rozhlédla se po kolemjdoucích mudlech, zhluboka se nadechla a i když jsem věděla, že nemusím, rozeběhla jsem se proti zdi. Obvyklý strach, že do ní vší silou vrazím, pominul, jakmile jsem zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, stála jsem na druhé straně zdi, na přelidněném nádraží, o kterém se mi v předchozích dnech tolik zdálo.
Mamka s taťkou, kteří prošli přepážkou za mnou, mě každý vzal za jeden loket a vedli mě k vlaku. "Na," zastrčila mi mamka do kapsy mudlovské džínsové bundy jakýsi papír. "To ti napsal Peter, než odjel." Ušklíbla jsem se. Jak romantické.
Zničeho nic jsem v davu kouzelníků zahlédla známou tvář. Ani jsem si nestačila ověřit, zda je to opravdu ona, a už jsem na ni přes všechny ty lidi mávala. "Gweeny! Gweeny!"
Prodrala jsem se k ní a rodiče za mnou. Ano, byla to ona. I se svým taťkou, kterého jsem vychovaně pozdravila: "Dobrý den."
"Ach, vy jste jistě McGrathovi," usmála se maminka. "Parkerová, Kathina matka."
"Mami, to je Gweeny," ujala jsem se představování. Taťka už se s kamarádkou znal, zato jejího tátu stejně jako já ještě zblízka neviděl. "Parker, těší mě," podal mu proto ruku.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

"Děkuju. Upřímně se o to moc nezajímám, mamka by vám to asi dokázala upřesnit. Ale máme ho od babičky ze Švédská, vlastní kouzelnická výroba," zaculila se Ginger andílkovsky na paní Delijahovou a věnovala jí pozornost přesně do doby, kdy to bylo nutné, a pak se jala obdivovat Ezrovo koště.
"Tak to ráda slyším," usmála se evidentně potěšená a uklidněná paní Olssonová na Ezru a chlácholivě se jí úsměv rozšířil, jakmile mu jeho matka rozdrbala vlasy. O jeho nepřirozeném lpění na vzhledu svých vlasů už něco slyšela od Ginger.
"Tak doufám, že letos v bráně budeš válet stejně jako loni. Domluvil ses vlastně nějak s Mei?" prohlásila Ginger a kumpánsky ho drcla do ramene. To, že by měla místo Mei říkat profesorka Tylorová, naprosto ignorovala.
Ginger spokojeně pozorovala, jak Ezrovi došlo, kde udělal botu a obočí jí vyletělo vzhůru ve výmluvném gestu. No tak povídej! Důležité ticho přerušil vpád Arsena, na kterého se Ginger otočila a přeskočila z nevraženého povýšeneckého výrazu na ten přátelský. Už k chlapci málem udělala krok, aby ho taky objala, načež jí došlo, že by to asi působilo poněkud nemístně a nepřirozeně, a tak mu nakonec pouze zamávala. "Zdar Quinne! Dobrý den, pane Quinne a Jenny - poprvý do Bradavic, co?" pozdravila všechny, načež nechápavě nakrčila nosík. "Giu a koho? Ale ne, nikoho jsem neviděla...a o Primusech a Prefektech taky nevím, to není zrovna můj střed zájmu," prohlásila a opatrně loupla očima k matce, která se na ni výhružně zamračila. Ginger se svatouškovsky zazubila, chňapla si Ezru v ohbí loktu a přitáhla si ho k sobě v pevném a lehce bolestivém háku. "Zrovna jsem obdivovala Ezrovu novou kočku a říkala jsem si, kdo mu jí asi pomáhal vybírat..." nadhodila navenek usměvavě a naprosto kamarádsky směrem k Arsenovi, načež se na Ezru převesele zaculila a zesílila stisk. Bohužel byli přítomni dospělí a tak se musela uchýlit k tomuto divadélku, nicméně jí to zase takový problém nedělalo.

_________________

“Jedeme do školy! Jedeme do školy! Uááááá!” znělo z úst drobné zrzunky tak hlasitě, že bylo až s podivem, že jsou okýnka vagonů stále ještě vcelku a na svém místě. Na rozdíl od svého dvojčete se nikoho za ruku nedržela, protože měla spoustu práce s kočírováním svého vozíku, který byl sice minimálně pětkrát větší než ona, ale Bree si připadala velká a důležitá. Jen maminka jí ve chvílích nepozornosti občas poupravila směr jízdy, aby nenajela do nějakého pomalejšího mudly.
Jakmile se O’Malleyovic výprava ocitla u jedné konkrétní zděné přepážky, Bree se rozzářila očka, a začala tahat otce za rukáv. “Tati, tati, to je ono, že?” dožadovala se odpovědi a trochu ji zamrzelo, že otec poslal Svena jako prvního. I tak se ale na své dvojče povzbudivě zazubila a ukázala mu vztyčené palce, aby ho popohnala, protože se sama nemohla dočkat okamžiku, až prolétne zdí. Doslova. Bree se totiž vrhla proti zdi jako býk proti toreadorovi a profičela rychlostí blesku skrz. Tam málem přejela pár starších studentů, z nichž jeden měl kuriózní ušiska a další ho mlátil koštětem. Bree na ně jen vykulila oči a raději vyhledala Svena. “Svene, že je to boží? Já se tak těším! Těšíš se taky? Viděl si ty uši? Ten kluk měl óóóbří uši.” začala mlet páté přes deváté a nezapomínala se při tom vyjukaně rozhlížet kolem sebe.
Když nastal čas loučení, Bree oba rodiče zběžně objala, psaní neslibovala, protože tušila, že na to stejně nebude mít čas a bratr to zvládne za ně oba. V duchu už stejně skandovala ono v posledních dnech často omýlané “jedeme do školy” a už se viděla v Bradavickém hradě. Jakmile ji Sven chytil za ruku, energicky se začala prodírat davem, šlápla pár lidem na nohu, ale pak zahučela společně s bratrem do vagonu C, aby našla prázdné, nebo alespoň poloprázdné kupé.

_________________

Wilhelmina kráčela se svými rodiči po londýnském nádraží a i když se držela převážně v blízkosti maminčiny sukně, nestačila zírat na ten okolní roj lidí. Někteří z nich spěchali do práce, druzí za jinými vlastními povinnostmi a někde mezi nimi se snad nacházeli i ti magičové, kteří měli stejnou cestu na to podivné nástupiště jako sami Allenovi. „To je ale divné, takové nástupiště jsem tu ještě neviděl,“ dumal nad vlakovým lístkem pan Allen zamyšleně a koukal se na úhledné písmo zpoza kulatých brýlí, zatímco se maminka jemně usmívala a držela malou rozpačitou Willie za ručku. „Podívej, támhle ti vypadají zvláštně, třeba mají stejnou cestu,“ nenápadně maminka poukázala na skupinku lidí, kteří už i podle oblečení vypadali dosti zvláštně a nedalo se je zařadit mezi všední obyvatelstvo Londýna. Tak se tedy rodinka Allenových vydala tím směrem, očekávajíc, že snad tomu podivnému nástupišti přijdou na kloub. Skupinka je skutečně o chvíli později dovedla k místu, kde následně zmizeli za cihlovou zdí a mamince se udělalo nevolno. Nemluvě o tom, že o pana Allena se pokoušely mrákoty, když viděl, jak z ničeho nic ty lidi zmizeli. Jen malá Willie po očku vykukovala za maminčinou sukní a kulila velká hnědá očiska. Pusu měla otevřenou dokořán a vyjeveně civěla na místo, kde ještě sotva před chvílí stáli ti magičové. No prostě to museli být oni, kdo jinej by tak zčista jasna zmizel, že? Tatínek nejistě polknul, ale protože byl hlava rodiny snažil se působit, jako že je nad věcí a otočil se ke zbývajícím členům malé rodinky.
„Tak na co čekáme? Za chvíli bude jednáct, tak ať ten odjezd neprošvihnem.“
„Jsi si jistý? Jen aby…“
„Neboj drahá, nic se nám nestane,“ pokusil se Richard umlčet svou ženu, zároveň uchlácholit sám sebe i ji. Malá Willie zatím sebrala zbytečky odvahy na to, aby se o kousek vzdálila od bezpečí maminky a naklonila hlavu na stranu, prohlížejíc si se zájmem onu cihlovou zídku. Ale na to, aby se ji dotkla odvahu nenalezla, a po chvilce se raději vrátila zpátky k mamince, chytíc se její hřejivé dlaně. „A musíme tam jít?“ Zatvářila se jako to nejnevinnější stvoření na světě, ještě více prosebně poulíc hnědé kukadla. Rodiče však byli neoblomní. „Přece by ses nebála, Myško, prostě jen projdeme,“ Pohladila dívenku maminka po vláskách a pak už se společně vydali vstříc zdi. Willie těsně před projitím zadržela dech, zacpala si nos a zavřela oči jako při potopení do vody, úzkostlivě se druhou rukou držíc maminky.
„Willie, otevři oči a nadechni se, už jsme tady,“ ozval se známý vřelý hlas, načež ho Willie poslechla. Nejprve opatrně otevřela jedno oko, pak druhé a celá rudá v obličeji se konečně volně nadechla. „Tý jo, to je ale velká lokomotiva a těch lidí, co tu je,“ nevycházela z úžasu. Roztržitě se rozhlížela kolem a sotva stačila věnovat pozornost tomu všemu okolo, už se celá rodinka opět rozešla. Celou dobu se sice držela maminky, ale zvědavě pohlížela na cestující. Všimla si, že se tu nachází i několik stejně starých dětí, kteří tu byli taky s rodiči a případně i se sourozenci. Pak tu byli samozřejmě i ti starší studenti, pod kterými se malá dívenka ošila a raději uhnula pohledem. Nene, s těmi by se do řeči jen tak nedala, sice nevypadali, že by ji ukousli, ale raději je nechtěla pokoušet. Cestou párkrát zakopla, protože se nestačila dívat pod nohy a navíc si její pozornost uzurpoval i malinkatý sováček, který seděl na bidýlku v menší klícce, společně s dalšími zavazadly na pojízdném vozíku, jenž táhl tatínek. Nutno podotknout, že přitom všem zapomněla i na tu skutečnost, že za malou chvíli už bude bez rodičů, kteří byli vždycky na blízku. Bylo docela dost možné, že následné rozloučení se neobejde bez slz.

<<<

Brian vzal uplakané ráno jako Boží znamení a všechny svíčky schoval na dno kufru s tím, že zápalným obětem se bude věnovat až hezky po večeři v Bradavicích. V tomhle rozhodnutí ho částečně utvrdila i přítomnost žabího miláčka, který by si z případného požáru mohl odnést doživotní trauma, byť to by možná nemělo dlouhého trvání.
Slee pevněji sevřel plastový kelímek s Perlou, zhluboka se nadechl, a se zavřenýma očima prošel přepážkou mezi nástupišti devět a deset. Pořád si na tuhle kouzelnickou vymoženost ještě úplně nezvykl a vlastně tak trochu čekal, že si o ni rozbije nos. Ostatně někdy se to stát musí, poněvadž ucho každého džbánu se jednou utrhne, ale protentokrát si mohl v klidu vydechnout. Jeho rodiče taktéž, alespoň co mohl soudit podle hrkání koleček vozíku na zavazadla. (Tlačil by si ho sám, jenže potřeboval obě ruce, aby udržel Perlu v kelímku. Nějak to totiž nedomyslel s víčkem.)
Rodinná grupa srdnatě vyrazila směrem k vlaku a neohlížela se nalevo napravo, což taky mělo za následek drobný incident s kočkou pravděpodobně francouzského původu, ale jinak se davem propletla bez nehody a k cíli dorazila v rekordním čase. "Briane, miláčku, jsi si jistý, žes vážně na nic nezapomněl?" zeptala se paní Sleeová starostlivě a syn se na ni pořádně podíval snad vůbec poprvé za dva dny, tedy dobu, která uběhla od jejího pokusu vydezinfikovat Perlino terárko strychninem. Henriette sice tvrdila, že to byla nehoda, ale Briana tím nepřesvědčila.
"Jo, mami," odvětil kapku nevrle a na poslední chvíli zakryl kelímek dlaní, takže Perlin útěk za svobodou skončil tupým nárazem.
"Kdyby sis pak na něco vzpomněl, pošli sovu. Nezapomeň se teple oblíkat. A - " Brian nevypnul, na to byl příliš poslušný, nicméně zbytek matčiny přednášky stejně strávil akorát obracením očí v sloup (což se nezměnilo, ani když matka významně prohodila cosi o pubertě) a jemným šťoucháním do Perly, která byla od svého posledního neúspěšného pokusu o úprk podezřele klidná. Žába se sice nijak výrazněji nepohnula (Slee upřímně doufal, že trucuje), zato mamince už došly komentáře, takže ji vděčně objal a dokonce ani neprotestoval, když mu pak vtiskla pusu na špičku nosu. Otec byl naštěstí poněkud zdrženlivější, jenom Briana trochu rozpačitě popleskal po rameni, a pak mu už pomohl s kufrem do čtvrtého kupé vagónu D. Tam se ještě jednou rozloučili, Slee junior zamával matce z okénka, pohodlně se usadil a doufal, že tentokrát, když už si jednou zabral prázdné kupé, pojede sám.
A zatímco jeho rodiče pomalu opouštěli nádraží Kings Cross, Brian trochu naklonil kelímek. Možná se mu jenom třásla ruka, ale každopádně to vypadalo, že rosnička dýchá. Slee se na ni zasněně usmál, něžně ji pohladil po droboučké hlavičce, a pak trochu nepřítomně vyhlédl na přelidněné nástupiště. Kolik je hodin?

<<

- před přepážkou -

Aurora ťapkala ve svých fialkových střevíčkách za Septimem, svírala mamince ruku a snažila se nehyperventilovat, což zaměstnávalo většinu její mysli, a do toho zbytku se kousavě zarývaly zuby paniky. Dokud byli v mudlovské části nádraží, bylo to ještě jakž takž v pohodě, protože to Auroře nedocházelo, že opravdu nastal den D a dnes večer už nebude spát doma v bezpečí u rodičů.
Na bratrovo stěžování jenom nepřítomně broukla "Hm," a pokračovala dál v chůzi, i když působila jako malý roztomilý robot.
"No tak, ovečko, vždyť to vypadá, jako bychom tě unesli!" prohlásil bodře pan Strange a povzbudivě cvrnkl svou dcerku do nosu, na což Aurora reagovala napůl přitomným vykulením už tak vykulených oček. Když se poté Septimus zastavil před přepážkou, Auroře nejdřív nedošlo, že je to ona přepážka, jíž mají proběhnout, a to byla obvykle velmi bystrá. Docvaklo jí to však velmi rychle, mnohem rychleji než by si přála, přesněji v momentě, kdy se cihlovou přepážkou prořítil jakýsi starší chlapec v uniformě. V tom momentě Auroru opustily poslední nervy, za zvuku bratrova dotazu zalapala po dechu a podlomila se jí kolena.
Z temnoty se probrala o pár okamžiků později, když ji matka svírala v náručí a otec jí lehce pleskal do tváří. "Aurorko, zlatíčko, prober se!" naléhala matka starostlivě a vyměnila si s otcem zoufalý pohled. Aurora těkla vystrašěným pohledem k přepážce, která pořád stála na stejném místě a tvářila se výhružně a zalitovala, že s ní rodiče neprošli skrz, když byla v bezvědomí. Chtěla začít rodiče prosit, aby nikam nemusela, ale bez bratra taky být nechtěla a věděla, že on se do té proklaté školy těší a nechtěla mu kazit radost a z toho zmatku emocí, které se odehrávaly v jejím drobném tělíčku se dala do tichého pláče. Matka se ji marně snažila ukonejšit a Aurora se třásla vzlyky, až se maminka nakonec prosebně obrátila na Septima. "Sepe, miláčku," řekla a bradou cukla ke své plačící dceři, protože Septimus jako jediný měl šanci ji utěšit dřív, než ze samého vzlykání začně zvracet nebo opět omdlí.

_________________

<<

„Mami, táta fakt nepřijde?“ stál jsem před zdí a smutně do ní koukal. Doufal jsem, že alespoň na cestu do Bradavic mě otec doprovodí. „Neboj broučku. Já sem tady, tvá sestřička taky. My tam s tebou půjdeme a budeme tam s tebou, dokud vlak neodjede.“ řekla matka a smutně se na mě zahleděla. „Proč vůbec táta nemohl? To mu za to nestojím?“ už sem toho měl dost. Otec se mnou nebyl vůbec nikde. Pořád na mě kašlal. To pak chce, abych mu dal šanci. Mamka nějak vycítila, jak se vycítila na, co myslím. Pohladila mě po hlavě a řekla: „Zlatíčko, ale tatínek na tebe myslel, opravdu. Poslal ti tohle.“ Podala mi do ruky papírek. Měl jsem vztek, proto jsem ho jenom strčil do kapsy. Přečtu si ho možná jindy, pomyslel jsem si ironicky. „Tak už pojď broučku.“ řekla mamka a chytla mě za ruku. „Vejdeme tam všichni tři najednou ano?“ povídala dál. Byl jsem jí vděčný. Kdybych neměl ji... Pokynul jsem hlavou, jako že souhlasím. Mamka chytla jednu stranu mého nákladního vozíčku a sestřička druhou. „Na tři, ano miláčku?“ povzbuzovala mě mamka dál. „Tak do toho.“ řekl jsem a z hluboka se nadechl. „Dobře. Tři... Dva... Jedna... Teď!“ jakmile jsem uslyšel slovíčko teď, ucítil jsem na své ruce tu sestřinu a rozběhl jsem se. To samé udělaly i matka a sestra.
Byl to skvělý pocit, i přes to, že moji rodiče jsou oba dva kouzelníci, já nikdy na toto nádraží nevkročil. Moc se mi tu líbilo a byla tu spousta lidí. Napadlo mě, že tyhle lidi budu mít rád, protože oni mě pochopí. Škoda jen, že tu ještě žádné kamarády nemám...
Po chvíli prohlížení ostatních lidí jsem se obrátil k mamce a prohlásil: „Proč taky nemám svoje zvíře?“ zeptal jsem se. „Nu... Zlato...“ zadívala se na mě provinile matka. „Já asi zapomněla.“ řekla po chvilce, ale já jí nevěřil. Poznal jsem, když mi neříkala pravdu. Nechtěl jsem na to myslet. „Pomůžeš mi najít kupé, mami?“ zeptal jsem se tedy, abych odvedl řeč. Poté jsme chodili po vlaku a hledali to volné kupéčko, které jsem si tak přál. Nakonec jsme ho našli. Matka se na mě smutně zahleděla. „Tak mi odjíždíš...“ naklonila se ke mně, objala mě a dala mi pusu. Sestra chtěla udělat to samé, ale já jí zvedl do vzduch a zatočil se s ní. Roztomile se zachechtala. Budou mi chybět. „Ještě jsem ani neodjel a už se těším zpátky.“ řekl jsem a matka už měla slzy na krajíčku. Vtiskla mi do kapsy nějaké peníze a řekla: „Já musím nebo budu brečet. Papa broučku, budeme si psát.“ jakmile to dořekla, vyšla i se sestrou z kupé. Pomyslel jsem si, jak jí asi napíšu, když nemám sovu, ale nechtěl jsem se teď něčím špatným zatěžovat. Vykoukl jsem z okna a začal mávat matce se sestrou.

_________________

Pozorovat Aidana s Emerym ji bavilo víceméně jen do chvíle, kdy se k jejich dvojici přidala Berry a následně i Aaronova mrzimorská kamarádka, Brook. V tu chvíli se na Sybillině tváři objevil nespokojený úšklebek značící, že její výhled byl pošpiněn a celkově značně znehodnocen, takže přejela pohledem své nejbližší okolí, aby se na hloučkující se studentky nemusela dívat. Pátrání davem bylo v jejím případě sice jen projevem předstíraného zájmu, ale když se její oči střetly s pohledem Eda Farlowa, ztuhla a do tváří se jí vehnal ruměnec. Málem kvůli tomu zcela odignorovala příchod i rýpavou poznámku drzouna Pärnoji, kterého za ta jeho slova automaticky praštila do ramene. "Snad bys nežárlil, Pärnojo. Já myslela, že bys byl rád, kdybych se ho ujala. Alespoň by jeho společnosti byla ušetřena tvoje mrzimorská slečna." ušklíbla se ironicky. Její nálada klesala s každou další osobou ženského pohlaví, která se vyskytla v blízkosti nebelvírského idola. A navíc se obávala, že si to Brook Addletonová brzy namíří jejich směrem, aby svůdně mrkala na jejího Aarona. Když na sebe navíc mrzimorčák upozornil pozdravem, měla chuť se otočit na patě a zamířit k nejbližší zdi, aby si o ni náležitě obila čelo.

_________________

>>>
Flavius i s maminkou dorazili na nádraží tak akorát včas. Ani ne brzy, ani ne pozdě. Tedy, byli by bývali mohli dorazit i dřív, ale to by se muselo ráno obejít bez obvyklého scénáře, kdy se Flá snažil svou drahou maminku přesvědčit, že neexistuje nic lepšího, než aby si zrovna dneska oblékl květovanou růžovou košili, kterou si tenkrát za zády matčinými koupil s babičkou Marte. Paní Eöbergssonová se samozřejmě snažila takový nápad svému synátorovi vyhnat z hlavy, stejně jako mu několikrát předtím vyházela z kufru všechny možné látky, jehly, nitě, bavlkny a podobně, a také maličký šicí stroj. Nakonec však byla nucena přiznat alespoň v jednom ze dvou případů porážku. Flavi sice neměl květovanou košili, ale růžovou už ano. K tomu obyčejné černé kalhoty a školní hábit s sebou v pohotovosti, aby se do něho mohl při vhodné příležitosti navléci. Tohle všechno ale zakrývala zářivě žlutá pláštěnka, o níž ráno otec prohlásil, že v ní jeho synáček vypadá jako kuře. Teda, ne pečený kuře, samozřejmě, ale kuře ve smyslu malého žlutého tvorečka, které vždycky o velikonocích dělala babička z vlny a špejlí a píchala je do mazance. Nicméně teď se prodírali davem směrem k přepážce, oddělující nástupiště 9 a 10, matka vlekla Flavia za ruku a on... upřímně, prostě jen tak cupital tam co ona, okolí ani moc nevnímal, v očích obvyklou zasněnou mlhu. Momentálně už byl myšlenkami totiž dávno na hradě. Nevěděl sice, jak vlastně Bradavice vypadají, ale představoval si je (tedy v téhle konkrétní představě, která už byla nejméně osmá) jako takový pohádkový zámeček jako z cukru, kolem něhož růžově kvetou stromy. Matčino ustarané "Jestli jsi nervózní, zavři klidně oči," jako by vůbec nedolehlo k jeho uším. On totiž momentálně procházel branou zámku, za ruku ho držel jeden z těch skřetů, co potkali předtím u Gringottových a potměšile se šklebil.
Až když už prošli branou na nástupiště a matka pustila jeho ruku, zamrkal překvapením, poněvadž představa se v tu chvíli rozplynula. "Co? To už jsme tady?" podivil se vyjeveně, netuše jak se sem pro-ehm, Merlina- dostali."Flavie," povzdechla si paní Eöbergssonová, "jak ty to v té škole přežiješ, to fakt nevím."
Její drahé dítě ji ale už zase neposlouchalo. Nebyl teď sice duchem nepřítomný, ale zato se na něho valilo tolik nových dojmů, šíleně oblečenými lidmi počínaje a zářivě červenou lokomotivou konče. Nehodlal nijak nahlas upozorňovat na postarší dámu v azurově modrém hávu, které se v umě vyčesaných vlasech skvěl menší model lodi, po které skutečně pobíhali mrňaví námořníci, ale i tak mu neuniklo překvapené "No páni!" a ženu následoval trochu toužebným pohledem (to chci za každou cenu taky!), dokud nezmizela v davu. Osud tomu chtěl, že trajektorie téhle ženy procházela kolem rodiny, která tady asi také dnes byla poprvé. A osud chtěl i tomu, že Flavius, ač zapomnětlivka, si vzpomněl na jméno děvčátka, které zde bylo nejspíš s rodiči. Byla to Will, dívka, kterou potkal v Děravém kotli a která tenkrát měla tak originálně pomalovaný obličej. A fluffy plyšáka. Nasadil svůj nejzářivější úsměv, který zářil dokonce i zpod pláštěnky a bez okolků vykročil směrem k rodince, snaže se udržet, aby nezačal už z dálky mávat. "Ahoj, Will," usmál se na děvče a doufal, že si ho aspoň trochu pamatuje. Kdyby ne, to by byl trapas! "Dobrý den... ehm..." dodal i směrem k rodičům děvčete, marně si ale snažil vzpomenout na jejich příjmení, proto zabořil oči raději do země. Než je stihl od podlahy odlepit, přivlála si to jeho maminka i se svou hřívou blond vlasů. To, že jsou příbuzní byste poznali snad jen kvůli tomu, jak se také trochu rozostřeně dívala i proto, že její hlas, kterým oslovila přítomné, zněl podobně zastřeně jako hlas jejího syna. "Dobrý den," věnovala jim mírný úsměv. Byli jí sympatičtí, protože evidentně byli normální. "Jmenuji se Keira Eöbergssonová a tohle je můj syn Flavius. Vaše dcera jede také poprvé do Bradavic?" samozřejmě se celou dobu tvářila nesmírně přátelsky, ač pořád působila tak trochu jako éterické stvoření, oděné ve vlajících šátcích. (ty ve skutečnosti na sobě neměla, nýbrž bělostný kabát s kapucí proti mrholivému dešti)
Zatímco maminka obstarávala klasické zdvořilostní otázky, přistoupil Flavi k Will. "Těšíš se?" zeptal se po chvíli, protože mu přišlo hloupé jen tak se vedle ní postavit a zarytě mlčet. Sám se navíc opravdu nemohl dočkat. "Emmm... a byla bys ochotná si se mnou třeba... to... sednout do kupéčka?" dodal ještě pak, pohled zase zarytý v zemi, ne proto že by se tolik styděl, jen si nebyl jistý, jak dlouho by udržel pozornost u hovoru, kdyby koukal na to všechno kolem.

_________________