„Ty jsi příšerná citlivka, Darrele,“ zabrblala Maeve nespokojeně, když se spolužák znechuceně otřásl nad krysami a potkany. Ovšem na to, že ona a Leslie se před chvíli takhle ušklibovaly nad představou žáby jako domácího mazlíčka, na to už - zdá se - dávno zapomněla.
„Přespat ve vlaku, hmm…“ Maeve se zasnila nad tou představou, ale po chvilce ji vytřásla z hlavy, protože se stalo nevyhnutelné – vlak zastavil na nástupišti. „Jsem si jistá, že cesta do Bradavic trvala mnohem dýl,“ prohlásila s povzdechem, když vyhlédla z okýnka. Nejradši by v tom vlaku vážně zůstala, ale to už se začala sbírat Leslie, tak ji začala pomalu napodobovat. „Jasně, jasně, už se těším. Určitě napiš! A měj se pěkně a pozdravuj!“ Rozloučila se s kamarádkou, načež sama vyskočila na nohy. „To víš že pošlu, pak mi dej vědět, jak to dopadlo, jestli vás ten pošťák s dopisem vůbec našel,“ zachichotala se při představě, že si ten chudák listonoš nebude s jejím psaním do sídla Gallů vědět rady. „Měj se pěkně a určitě se brzy uvidíme. Rozhodně dřív jak na cestě zpět do školy,“ rozloučila se i s Darrelem, načež se vypoklonkovala z kupéčka a z vlaku celkově. Na nástupišti se pak po chvilce hledání shledala se svými rodiči, kteří se postarali i o její kufr, načež společně za neustálého Maevina brebentění odešli z nádraží pryč, aby zamířili domů.

>>

_________________

Lysandra obrátila oči v sloup. "Není žádné tajemství, že blbci jsou všude. Myslíš mudlovské rodiny, které zavrhnou kouzelníka, ne?" Trošku si uhladila sukni. Ariana se nezdála být nadšená z toho, že není ničím speciální. Tedy ne na základě čisté krve.
"Jasně, že mi to říkali. Berou to skoro jako samozřejmost," odfrkla si. Rodinka v nic nevěřila tolik jako ve vlastní výjimečnost. "A co, už se ti někdy stalo, že by za tebe čistá krev vyřešila matematický příklad? Nebo že by přiměla hůlku líp kouzlit, když je ta dřevěná špejle tvrdohlavá? Ta moje teda ne. Všechno je to někde trochu jinde," pokrčila rameny. "Jestli chceš odstrašující příklad, tak Salem McLarken nejspíš ve svou čistou krev věří. Pomáhá mu ale leda tak v nadutosti." Suše, bez radosti se uchechtla a zamyšleně se podívala z okna. Vlak už nějakou chvíli stál tiše. Pomalu byl čas zvednout se a nějak se popasovat s tím, co přijde.
"Co já vím," zamručela a ztěžka se vysypala ze sedadla. Vůbec se jí nikam nechtělo. "Famfrpál nesleduju. Ale jestli tam jedeš, užij si to," dodala. Zrovna famfrpál nikomu brát nehodlala. Jen ji prostě... nebavil. Upřímně si na tribuně neuměla představit ani Arianu a její polomrtvou kočku.
"Já budu zkoušet v létě péct. Skvělé odreagování. Žádní lidé," protáhla se s každým vysvětlením, proč se jí věnovat téhle "zábavě" nepříčí tolik jako famfrpál, společenská událost plná napjatých nervů. Lysandra se obávala, že by se neudržela a svými sžíravými poznámkami by u famfrpálu uhnala každého brzy ke ztrátě soudnosti.
"Venku někdo mává. Není to na tebe?" povytáhla obočí a ukázala oknem na nástupiště.

_________________

Tichá a konečne aj pokojná atmosféra v kupéčku za sprievodu dažďových kvapiek spôsobili, že Ezra čoskoro upadol do ríše snov. Prebral sa až keď ho Ariana pozdravila. V polospánku zamrmlal niečo na pozdrav a znova oprel hlavu o sedadlo a potichu vydýchol. Ani si sám neuvedomil, že vlak už zastavil. Po druhý krát sa prebral až keď sa v kupé objavili hrdličky Ginger a Matt. Keď na neho Ginger prehovorila, nadskočil na mieste a zmätene sa porozhliadol. "Uh.. čo?" Vykulil na nich oči a rukou si utrel ústa, kedže v kútiku mal slinku. "Ariana odišla. Teda myslím." Dodal a nakukul poza nich či tam náhodou ešte nesedí. "Hej, pozor dávaj." Zhúkol, keď sa na neho Ginger takmer posadila. Ruky natrčil pred seba akoby ju chcel zachytiť no Ginger to našťastie ustála. Neisto sa na ňu usmial a chtiac-nechtiac jeho pohľad zaletel aj k Mattovi. Potom sa otočil späť na Ginger a zrak mu padol na lízatko v jej ruke. Prižmúril naň oči akoby ten úbohý kus čokolády za niečo mohol. Jednoducho sa nevedel zbaviť pocitu, že to je to isté lízatko, ktoré dal on Mattovi. Nechápal prečo bolo zrazu v rukách Ginger ale možno to tak bolo nakoniec lepšie. Radšej nech ho zje jeho kamarátka ako ten bystrohlavčan, ktorému nevadí len tak odsúdiť úbohú mačičku na smrť. Pohľadom zaletel von oknom a trocha sa zamračil, keď si uvedomil, že prší. "Už sme v Londýne?" Spýtal sa prekvapene a pozrel na kamarátov. "Myslím, že mamka písala, že prespíme v Kotli. Tatko má niečo na robote a ona bez neho odmieta ísť hop-šup práškom takže pôjdeme na druhý deň vlakom." Pokrčil ramenami a vykúkol von oknom, či tam mamku nezbadá. "A ty? Asi ideš rovno domov, že?" Spýtal sa a troška sa pri tom zašklebil. Postavil sa na nohy, skontroloval, či má všetky sladkosti bezpečne vo vreckách a poloprázdnu fľašu chytil do ruky. Ani si nevšimol, že mu vlasy parádne odstávajú na tej strane, kde sa hlavou upieral o stenu "Asi by sme mali pomaly ísť, čo?" Pozrel na kamarátov. "Ani vám sa tak nechce?"

_________________

"Ne, spíše mudlovské rodiny, které zavrhnou toho, co není stejný jako oni. Prej když má něco s hlavou." Zakroutím ukazováčkem kolem spánku, aby naznačila, jak to myslím.
"Jo, no... Jak si napadla McLarkena! To bylo úžasný!" Zakývu rychle hlavou a po několikáté v životě projevím pravé nadšení tím, že nadskočím na sedadle a dokonce se na Lysandru téměř zářivě usměju. Ne vážně! To bylo strašně cool! Bylo to víc než Cool, bylo to hustý! Prostě... kde na to vzala odvahu! Asi to udělala proto, že se na ni sápal, no. "To si asi nechtěla, aby ti ožižlal hlavu, že?" Vypadne ze mě zvědavým tónem a chvíli na ni nedočkavě zírám, načež se tedy začnu taky zvedat. Zakroutím hlavou. "Ne. Vidíš toho Inda s tím velkým nápisem 'Výtej doma'?" Kývnu hlavou ven směrem k Indovi v divném oblečku s cedulí - a ještě k tomu s hrubkou! No jo, gramatika... "Měla bych jít. Užij si pečení a... ahoj po prázdinách." Rozloučím se, poberu si svoje věci a vypařím se ven z vlaku.

>>domů

_________________

"Jo, naštěstí a bohužel. Spíš to bohužel," ujistila Ezru v tom, že už přijeli do své destinace a ušklíbla se. "Pokud se nemýlím, tak pro mě má přijít taťka, ale vždycky, když prší, tak je v práci drží dýl - mimochodem, nechápu proč," odvětila kamarádovi poté a lehce pokrčila rameny. "A jít bysme asi měli...deštník čistě náhodou nikdo z vás nemá, co? A hábit mám taky v kufru," zamračila se a kriticky pohlédla na svou chabou ochranu před dešťovými kapkami. "Komu by se chtělo?" dodala poté s pobaveným úšklebkem, načež si všimla Ezrových neposedných vlasů. "No ty teda vypadáš!" vyprskla smíchy a natáhla ruku, aby mu odstávající vlasy trochu připlácla.
Potom už zaskřípěly brzdy, a tak si Ginger povzdechla, obrátila se k Mattovi, a pokud už nebyl venku, vystrkala ho ven z kupé. "Normálně neuvěříš, co udělali Cass s Quinnem! Šli lítat kolem vlaku na Charmellovo košťatech. Doufám, že z toho budou mít aspoň pořádnej průšvih," prohlásila potom polohlasně, když se v uličce otočila na Ezru.
Když seskočila ze schůdků na nástupiště, začal jí na hlavu a na ramena padat déšť a ona si musela zastínit oči rukou, aby se mohla rozhlédnout po svém otci nebo někom zmámém. Mrzelo ji, že už nikde neviděla Arianu, ale tak slíbily si, že se uvidí minimálně na Mistrovství. Poté na ni spoza obrovského tmavě modrého deštníku zamával její otec a Ginger mu s překvapeným a radostným zajíknutím vehementně zamávala nazpátek. "Tak taťka to stihnul, tak já pádim. Mějte se a určitě se uvidíme na Příčný. A napište mi. Oba, jasný? A ty domluv s tátou ten Mistrák, Ezro," instruovala oba chlapce, načež se na ně šibalsky zazubila a vykročila vpřed. Potom se však zarazila, otočila se zpět k chlapcům a oba je rychle, ale pevně objala kolem krku. Následně už se rozběhla dešťovými kapkami ke svému otci, který ještě vesele zamával Mattovi, a pak už si chytil Ginger kolem ramen a zmizeli v cihlované přepážce.

>>>

_________________

No jasně, že to tak nemyslel. Ty musíš každého hned podezřívat a urážet se, že jo… Prolétne jí zahanbeně hlavou. Nemusíš být tak vztahovačná… Dodá ještě její svědomí jako by si chtělo ještě rýpnout. Jenže Jane se ve starších studentech prostě a jednoduše nevyzná. Jsou moc složití.
Bernard jí vzal slova o Londýně přímo z úst. Všechno to uteklo tak… rychle. Člověk se ani nestačil ohlédnout a je konec. Jenže jeden konec může znamenat začátek něčeho nového. Pro Bernarda začátek práce ať už kouzelnické nebo mudlovské a Jane čekal třeťák.
Vlak už dávno zastavil a tak Jane vstane a přehodí si přes rameno tašku. Sáček s fazolkami zmizí v tašce. Letmý pohled z okna napoví, že nástupiště je plné čekajících rodičů. Mezi lidmi se mihne velká cedule s gramatickou chybou a nápisem určeným zcela určitě pro Arianu. Další záblesk, tentokrát zářivě barevné košile. Jestli je tohle ta tátova nová košile, kterou mu mamka koupila tak budu dělat, že je neznám…
„Já tebe taky.“ Opětuje Bernardův přátelský úsměv. A vzápětí zrudne. Zmijozel má být na koho pyšný… Jo tak touhle kratičkou větou ji Bernard vzal vítr z plachet, Jane neví, co mu na to má odpovědět, jak ten do očí bijící kompliment přijmout. Teda… jestli si ho vůbec zasloužím… Prolétne jí hlavou. Zmijozel si asi váží kapku jiných věcí, než která má nejspíše na mysli Bernard. Nervózně si navine pramínek světlých vlasů na prst. Co na to říct…?
„Díky... vážně.“ Zamumlá kratičce, ale o to víc je z hlasu cítit vřelost.
Chvíli otálí, neví jak se přesně rozloučit, co říct, jo to je přesně ona. Celou cestu si kecá úplně v pohodě, ale když má říct něco jako „ahoj a krásný prázky“, tak je v koncích… Ale hodilo by se to vůbec…? Vždyť on už prázdniny vlastně nemá letos končí… No jo, ale…
„Tak… krásný prázdniny.“ Popřeje mu. „Vlastně… počkej chvíli…“ Napadne ji něco. Zaloví v tašce a v několika málo vteřinách zoufale loví v taštičce. Nakonec vytáhne kousek papíru a propisku. Ještě si znovu sedne a na koleni mu napíše svoji adresu.
„Někdy můžeš poslat sovu, kdy budeš v Příčné ulici.“ Navrhne mu pak. „Nebo poslat mudlovskou poštu jen tak…“ Zakončí neurčitě a rozpačitě… Nervózně mu podá mu lístek.
„Budu muset jít, naši čekají.“ Zastavila se ve dveřích. „Tak… se měj a rozhodně napiš.“ Rozloučí se a věnuje Bernardovi široký úsměv. A pak z kupé vypadne. Jak to tak vypadá, tak už většina lidí z vlaku odešla takže ulička je víceméně prázdná…
Rodiče na ni už čekali a… ano ta naprosto šílená červená košile byla tátova, ale Jane se k nim jako ke svým rodičům nakonec přihlásila. Vlastně byla ráda, že je vidí. Oba působili zcela mudlovským dojmem a už na ni i s kufry čekali. Jen babička chyběla…
„Pěkně jsi jí tím tygříkem zavařila, víš to?“ Vysvětlil jí to táta, když spolu mířili k cihlové zdi. „Shání mu papíry, ale mám takový dojem, že říkala, že má známého někde na ministerstvu, takže by to zase takový problém být neměl…“ Dodal a letmo nad tím pokrčil rameny. Jemu to bylo jedno… Prostě kliďas.
Zamířili ke cihlové zdi a prošli na nástupiště 9 a 3/4.
>>

_________________

(Stieg Larsson)

Pobaveně se zasměji, když si Jane pohrává s nepřesnou myšlenkou, jak můj skromný kompliment přijmout. Mrzí mě, že jsem ji dostal do takové situace. Vlak se zahvízdáním zastaví na Nástupišti 9 a ¾.
Popadnu zavazadla a soví klec a vzápětí mi Jane již připravená k odchodu popřeje krásné prázdniny. "Tobě.." ale vydechnu, jelikož mě s řečí předběhne. Bleskurychle najde papír, na který napíše svou adresu. Mile mě potěší, když se dozvím, že ji mohu napsat. Ale co by to bylo za gesto bez mého typického pobaveného uculení?
"Beru na vědomí," zamávám lístkem ve vzduchu. "Budu se snažit co nejdříve poslat Bereniku. Taková pošta u nás doma naštěstí dovolená je. Díky, určitě napíšu, Jane." Zajímavé, že dokáži při svém posledním odjezdu z Bradavic ještě poznat člověka, kterého jsem potkával celé dva roky a netušil, jaký je ve skutečnosti. Naposledy se na Jane přátelsky zazubím: "Vždyť já už jdu také," následujíc ji uličkou z kupé. "Užij si prázdniny a hodně štěstí do nového ročníku!"
Koutkem oka spatřím Janeiny rodiče, avšak v tom okamžiku, kdy vystoupím z bradavického expresu, se na mě vrhne francouzsky šprechtící dívka, rozhořčená sova, co mi náhle rozcuchá vlasy a rozesmátý strýc. Najednou zapomenu na ten smutek z posledního dne a rozpřáhnu náruč neuvěřitelně rychle se přibližující se Brendě.
Vesele mluvící a hluční se poté propleteme davem vstříc našemu pokojnému životu na venkově. Jak já se těším na vůni stájí a rozkvetlé louky, zasněně se posuměji, opouštějíc na pár dní kouzelnický svět.

_________________

http://felixfelicis.hys.cz/forum/viewtopic.php?f=11&t=224

"Dáždnik veru naozaj nemám." Odvetil kamarátke ale hlavu pri tom stočil ku kapucni na jeho mikine. Ešte, že si ju obliekol inak by mu totiž zmokli vlasy. "Ako vyzerám?" Spýtal sa nechápavo, keď mu Ginger uhladila vlasy. Len čo ruku odtiahla ona, zdvihol tú svoju, aby svoje háro skontroloval a chvíľu na ňom ruku pridržal a vlasy opäť pričapil k ostatným. Zhrabol svoju fľašu a vyšiel za Ginger a Mattom na chodbu. "Blázniš? A to ešte žijú?" Podivil sa nad mrzimorčatami. On si bol istý, že by sa buď prerazil sám o vlak alebo by ho prerazil nejaký profák, keď by mu na to prišiel. Ako tak kráčal po chodbe, obzeral sa či nezbadá niekoho z kamarátov, s ktorými by sa rád rozlúčil no zdalo sa, že väčšina už z vlaku vystúpila pred nimi a tak sa len mĺčky zašklebil. Cez dvere vlaku nakúkol na daždivé nástupište a preto si ešte skôr ako vystúpil hodil cez hlavu kapucňu. Zbehol dole po schodíkoch a striasol sa od chladu. Porozhliadol sa po nástupišti no sklamane hlavu obrátil späť ku kamarátom. Jeho mamina zasa raz meškala. Potichu si povzdychol a zapol si zips na mikine. "Maj sa, Ginger! Dúfam, že sa uvidíme ale sovu pošlem určite!" Uistil kamarátku a vrhol za ňou veselý úsmev a mávnutie rukou. Keďže ju sledoval ako kráča k tatkovi, prekvapene mu poskočilo obočie, keď si všimol, že sa Ginger otočila a mieri znova k ním. Asi si niečo zabudla.. Pomyslel si ale objatie, ktoré potom nasledovalo nečakal zrejme rovnako ako Matt vedľa neho. Stiskol Ginger a keď sa odtiahla veselo sa na ňu zazubil. "Musíme zájsť na tú zmrzku" Dodal a potomm už Ginger naozaj odišla. Otočil sa k Mattovi, krivo sa na neho usmial a pozdravil ho. "Maj sa, Matt. Pekné prázdniny želám" Zaželal mu a potom prešiel pod striešku, kde zbadal svoju mamku a sestru ako sa schovávajú pred dažďom. Široko sa na ne usmial a po tom, čo sa zvítali, zamierili spolu do Deravého Kotlíka.

--> Kotlík (bp)

_________________

Nový herní den

Emery se líně opíral o vozík s kufry. Ten vypadal, že jen tak tak stojí na místě a při sebemenším pohybu by se rozjel do aleluja, ovšem šesťák už umění opírání se o vozík stihl za svoji ne-tak-krátkou dobu působení vypilovat téměř k dokonalosti.
Vedle tmavovlasého mladíka postávala dočista identicky tmavovlasá žena ve středních letech a nepřetržitě mu cosi vykládala. Emery jen unaveně přikyvoval.
„…a choď spát brzo, slyšíš? Když pořád ponocuješ, nemáš šanci se druhý den soustředit. A žádný… no, jak tomu říkáte? Famfrpál?“ Budiž řečeno v prospěch paní Warwickové, že si alespoň pamatovala, jak se nejslavnějšímu kouzelnickému sportu říká. Z Emeryho však kázání vydolovalo jen pouhé „sně mami“, které podle jeho matky nemělo zdaleka takovou váhu, jako kdyby srdnatě kýval hlavou, z představy čehož se Emerymu ježily chlupy na zátylku.
Hanna nakonec změkla. „Hlavně si to užij, drahoušku,“ povzbudivě se na syna usmála. Ten ji v odpověď obejmul, což působilo trochu rozpačitě – Emery za poslední dva roky vyrostl natolik, že paní Warwickovou o několik centimetrů převyšoval. „Budu se snažit,“ podal matce váhavou odpověď.
Za pár minut se tiché loučení dobralo ke konci a Emery osaměl. Havraspárák se unaveně sesunul na nejbližší lavičku, opřel si hlavu o zeď a zavřel oči. Pod nimi se mu jasně rýsovaly tmavé kruhy – včera nemohl spát, pročež si četl. Že to možná nebyl dobrý nápad, to ho trklo až ráno. Měl ovšem ještě dost času do chvíle, než bude muset nastupovat do vlaku, tak ho alespoň mohl využít k odpočinku.
Venku nepříjemně mžilo, lidé spěchali a Emery výjimečně nad ničím nepřemýšlel.

_________________

"Dávej pozor, Warwicku," ozval se lehce jízlivý hlas, když do Emeryho ramena najednou něco surově vrazilo. Těsně u lavičky zabrzdil Aidan Thorne, který si vezl s přehledem v jedné ruce vozík a tou druhou se ledabyle opíral o koště opřené přes rameno.
"Abys nám tu neusnul. Tebe ještě na nádraží doprovází matka?" dal si záležet na nezaujatém tónu, ale byl vidět, že není daleko od toho vyprsknout smíchy. Moc dobře si všiml odcházející ženy, vtělenému Emerymu v ženské podobě, který by stál i za hřích, mít o pár let míň, ale takové věci se Aidan rozhodl nahlas nekomentovat. I poznámky k cizím matkám měly meze.
Aidan si dal zároveň docela záležet na tom, aby do Emeryho nevrazil dřív, než nádraží opustil jeho vlastní otec, který ho sem svezl mudlovským autem.