Ery svraštil obočí, když se krátce zamyslel nad tím, zda je vůbec možné nemít rád vlastní děti. Asi bylo něco jiného mít dítě s člověkem, kterého ze srdce miloval, a mít dítě s někým, koho mu dohodili rodiče kvůli zachování čistokrevné linie. Ale stejně byl přesvědčený, že by svoje děti nedokázal nemilovat – byly přece částečně jeho vlastní kopií. A záleželo jen na rodičích, zda ze svých ratolestí vychovají čistokrevný studený čumák, nebo normálního člověka, který se umí bavit a užívat si života. Nakonec podobné úvahy hodil za hlavu, protože stejně nerozuměl myšlení některých čistokrevných kouzelníků a domluvené svatby a všechna ta politika v tom mu byly úplně cizí. Zvednul ruku, cvrnknul Lei do nosíku a políbil jí do vlasů.
Musel v duchu uznat, že se Prasinky jevily jako nejlepší místo pro společné bydlení. Měli by to jen kousek do práce, znali to tam a bylo tam všechno, na co si vzpomenuli. A děti by určitě zbožňovaly Medový ráj a Taškáře. Ery se uculil a souhlasně pokýval hlavou. „Prasinky jsou skvělej nápad,“ brouknul po chvilce. „Myslíš, že by se tam dalo sehnat nějaký bydlení? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel,“ zamumlal zamyšleně a usoudil, že by ho asi celkem zamrzelo, kdyby tam žádný domek pro sebe nenašli. A stavět nový, to si nemohli dovolit, pokud by jim to McKayovi nezaplatili. Ery úplně viděl jejich nadšené obličeje a v duchu se zařekl, že k nim nikdy o žádné peníze škemrat nepůjde. Když Lei zmínila auto, široce se zazubil. „Tobě se snad nelíbila ta projížďka v Dánsku, zlato?“ popíchnul svou drahou zvesela. „Neboj, auto stejně nemám. I když bych jím cestoval daleko radši, než abych se musel přemisťovat,“ zabrblal a nepatrně se ušklíbnul.
„Třeba v tobě Brumbál viděl něco, co ti ostatní nemají,“ prohodil Ery s úsměvem, když Lei přiznala, že nechápe, proč to místo kolejní ředitelky dostala zrovna ona. „Rodwell je příšernej, je jednou nohou v kriminále. A Greyburn je jednou nohou v hrobě.“ Pokrčil rameny. „Myslím, že si Brumla nemohl vybrat líp,“ dodal po chvilce, mrknul na svou drahou a letmo jí políbil.
Po očku sledoval krajinu míhající se za oknem, a ačkoliv neměl příliš energie a nejradši by si zdřímnul, začínal mít nutkání něco dělat. Cokoliv. „Sakra, kde je ta bábi s vozíkem? Potřebuju kakao,“ začal brblat a ohlédnul se přitom k chodbičce. „A taky akutně potřebuju lékořicový hůlky, čokoládový žabky, dýňový paštičky a Bertíkovo fazolky. Jestli s tím vozíkem nepřijede během čtvrt hodiny, asi to tu se mnou šlehne, fakt.“ Ery prostě neuměl vkročit do nového dne bez hrnku kakaa a dneska z toho byl celý nesvůj.
A milá cukrovinková paní jako by vyslyšela jeho přání a zjevila se ve vagónu. Ery nastražil uši, když zaslechl dobře známé rachocení vozíku, široce se zazubil a neochotně pustil Lorelei, aby se mohl zvednout. „Co si dáš, hm?“ optal se své drahé polovičky a jakmile obdržel seznam toho, po čem momentálně touží poblázněné chuťové buňky slečny profesorky, vylezl z kupé na chodbičku, aby vykoupil minimálně půlku vozíku.

_________________

Cesta do Bradavic bola dlhá a nekonečná. Aspoň, že sa dá za oknami pozerať krásy krajín. Avšak dlhá cesta zmohla aj mňa a prinútila ma odísť do ríše snov.
Toto miesto je mi povedomé. Počkať, to nemôže byť... Som v otcovej pracovni. Ale čo to znamená? Prečo sa pozerám sám na seba? Pohľad malého chlapca s vystrašeným pohľadom a slzami v očiach. Čo sa to deje? Prečo som tu? Moment, koľko je hodín? Za chvíľu je polnoc. Prečo sa pozerám sám na seba? Ale toto nie som ja. Pozriem sa do obrazu kyvadlových hodín a tam vidím môjho otca. Nie. Ja nie som ako on. Nechcem byť. Dong dong dong. O nie. Je polnoc. Čo to robím? Prečo zdvíham prútik? Nie. Nechcem to vidieť znovu. Nie. "Avada..."
"Kosa esko to" (Zobuď sa.) myknem sebou keď ucítim Hebiho plaziaceho sa po mne. Bol to len sen. Pretriem si oči a posadím sa. "Tá cesta je únavná. Chcelo by to nejakú akciu." skonštatujem. Ako tak sedím a pozerám von oknom na tie čary krajín, započujem mne známy zvuk. Zvuk starých koliečok vŕzgajúcich každým jedným potlačením. "Ide vozík s cukrovinkami. Poď Hebi ideme si niečo dať." postavím sa a ponúknem Hebimu ruku, po ktorej sa on vyplazí až k môjmu krku. Nasadím si kapucňu a vyjdem z kupé.
Aspoň ušetrím čas nakoľko som tu len ja a potom tí dvaja na začiatku. Keď spozorniem uvidím, že pri vozíku už niekto stojí. "Priprav sa Hebi. Ideme sa zoznamovať." poviem Hebimu.
Podídem k vozíku a uvidím mladého chalana. "Dobrý deň." pozdravím neutrálnym hlasom. Nevyzerá byť starý, asi tak môj rovesník. Čo asi bude učiť? No veď uvidíme. "Ja vás poprosím Bertíkove fazuľky. Hebi čo si dáš?" pootočím hlavu doľava aby som počul čo Hebi chce. Hebi povystrčí hlavu a popozerá sa čo by tu tak mohol nájsť. "Sa kite kes fishi a silve" (Čokoládové žabky.) Udivene podvihnem jedno obočie. "Odkedy máš rád čokoládové žabky?" opýtam sa. "Obeiso so obeiso" (Žaba ako žaba) vysvetlí mi zo srandou Hebi. "Keď myslíš."

"Jen počkej na hodině OPČM," opáčila Ginger a lehce nadzdvihla obočí. Snad jí štěstí letos neopustí a půjde jí to jako vloni. Následovala ona pověstná trapná chvilka ticha, během níž si Arsen uklízel hůlku a Ginger se věnovala uhlazování svého oblečení. "V týmu?" zopakovala poté po chlapci malinko zmateně, protože se zrovna zaobírala tím, jak moc trapně jí bylo, ale hned si přebrala, na co se jí Arsen ptal. "No, doufám, že jo- předpokládám, že ty tam chceš taky zůstat?" odvětila se stále poněkud rozpačitým, ale přeci jenom už přátelským úsměvem. Všimla si, jak chlapec loupl pohledem směrem k jejich kupé a malinko se zamračila- upřímně se jí nechtělo se tam vracet. Vždyť co si o ní ten prvák a Gwen pomyslí? Což ještě zrzek, toho stejně nebude ve škole tolik vídat, tedy pokud nebude přiřazen do Nebelvíru (a na to ho Ginger moc netipovala), ale Gwen... Do toho se však vlakem nesl již známý šum, který naznačoval, že se blíží bábi se sladkostmi- a Ginger by nějaký ten cukr na obalení nervů sakra bodnul, akorát že peněženku měla jaksi právě v kupé. Bezradně se zadívala na Arsena- což byl výraz, který na její tváři opravdu nebyl běžný- a očima jako by jej prosila, aby to rozhodl za ní.

_________________

Trochu překvapeně se podívám na tu holku. Běžně by mě to nezajímalo, ale když to takhle... "Jak se jmenuješ?" Zeptám se rovnou bez obalu, přímo a jistě, nemyslím, že nějaké nejisté pípání ničemu nepomůže. A sice není obvyklé, abych z lidí tahala jejich jméno, ale což o to. Změna je život, ne? Ne. Následně se otočí s odpovědí na Jane. "Pravda. Asi jí pošlu strejdovi domů balíkem po nějaké sově hned jak mi napíšou." Kývnu se zamyšleným výrazem a zase chvíli mlčím a jen vesele - ale s kamenným výrazem - koukám před sebe, sice by si mohla šesťačka - sedmačka? - myslet, že tlemím na ni, ale můj nepřítomný výraz poukazuje spíše na to, že koukám skrze ní a že strašně moc něco sama se sebou řeším, ne že by to byla pravda, v hlavě mám momentálně totálně vymeteno.

Ožiju, až když se zjeví bábuška s vozíkem. Vyskočím na nohy snad jako první, Meow ve stejnou chvíli* jako já, otevřu prudce dveře kupé a vystrčím hlavu ven. První prozkoumám chodbu a všechno kam vidím, "vzduch čistý," zamumlám jen tak sama pro sebe a když se bábuška přiblíží, koupím pro sebe kakao - protože sem slyšela, že to je dobré - ale taky dýňovou šťávu a dýňovou šťávu pro Jane, několik balíčků čokoládových žabek - dobře, ne pár balíčků, ale tento rok jsem nic nedostala s sebou, že prý si mám koupit - a pak nějaké bertíkovy fazolky a nějakou divnou kroutící se věc v barvě duhy, načež zaplatím a zalezu zpět, dám možnost nákupu i ostatním, předem podám Jane dýňovou šťávu, už proto, že říkala, že se na ni bude těšit. První ochutnám kakao, můj výraz se změní na nějaký divný škleb. "Jak tohle může někdo pít?" Zeptám se rovnou Jane, protože chudák neznámá - nebo známá - nevypadá, že by měla nějak náladu se vybavovat s druhačkama, nicméně... no to je jedno. Odložím kakao a raději se pořádně napiju dýňové šťávy.

* | +

Sinchronizejšn aktivejtid. Jeach.

_________________

B4 (Cass, Gwen a pár nedobře naladěných sov)

No, možná jsem to mohl čekat. Ale nečekal jsem. Dostalo se mi jednoho sžíravého pohledu od Ginger, několik nechápavých od Arsena, a pak už byla zrzka na chodbě a v slzách utíkala kamsi pryč. Nerozuměl jsem tomu. Evidentně jsem nebyl sám, soudě dle bezradného postoje, který Quinn zaujal, než po nás teda křiknul, že mu máme hlídat Nefertiti, a zmizel za Olssonovou. Jediná světlá věc na celé situaci bylo to, že už jsem věděl, jak teda vypadá ta hobití nora.
Pohledem jsem zatěkal mezi dveřmi, které byly stále ještě pootevřené po bleskovém útěku obou spolusedících, a Gwen, která taky zůstala. „Rozumíš jim?“ pípnul jsem trochu zaraženě a po chvilce rozmýšlení jemně šoupnul Arsenovu sovu na opěrátko, abych se mohl zvednout. Zvědavě jsem vystrčil hlavu na chodbičku a špicoval uši, jestli náhodou něco nezaslechnu. V prvních chvílích moje snaha nebyla korunována úspěchem, ale pak se ke mně lehce nezřetelně dostalo něco ječení a taky… kouzelná formule? Jestli to bylo to, co jsem si myslel, že to je, a jestli jsem se nepletl, tak máme průšvih jak Londýn.
S vytřeštěnýma očima jsem zacouval zpátky na sedadlo. „Nezní to dobře,“ obeznámil jsem Gwen s postupem usmiřování těch dvou tam na chodbě. „Jestli fakt za chvilku vystupujeme, tak doufám, že si to nějak rychle vyříkají, a že v tom procesu nepodpálí celý vagon.“
Finnegan seděl v klícce jako extrémně nabroušená kupička peří, pohledem propaloval každou živou bytost v kupé a celkově se tvářil, jako že by byl nejradši někde úplně jinde. Nefertiti si za klovnutí odnesla jedno ze zabijáckých šlehnutí očima, Kassias na tom nebyl líp. Docela by mě zajímalo, co by se muselo stát, aby se netvářil jako kriminálník čerstvě zavřený do Azkabanu. Jedinou pořádnou reakci z něj dostalo combo Quinn-Olssonová, po jejich zmizení na chodbu totiž sováček zhnuseně zahoukal. Skutečný mazel, řekl bych.

_________________

Brian Hailiinu poznámku o Kakabusu ocenil křivým úsměvem a byl by snad i něco řekl, kdyby ho právě v tu chvíli nezaskočila Jiley svojí omluvou. Překvapeně se na ni zadíval, načež rozpačitě zabodl pohled těsně nad její rameno. "V pohodě," zamumlal. "Už o tom nebudem mluvit, jo?" Skoro se usmál. Skoro. A pokud byla dívka pozorná, mohla si všimnout krátkého záblesku úlevy, který mu na okamžik prosvítil tvář.
Jiley svého výbuchu nejspíš musela doopravdy litovat, jelikož se uvolila chlapci oznámit jména bradavických kolejí a taky to, že Přemýšlící-Třídící klobouk každého studenta do jedné z nich pošle. To Briana zaujalo. "Ptala ses, do jaký koleje bychom chtěli," broukl k vyšší z obou blondýnek smířlivě a zároveň dostatečně hlasitě, aby přitáhl i Hailiinu pozornost. "Já bych teda šel asi kamkoli, ale je pravda, že ten Zmijozel zní strašně."
S povděkem od modrooké dívky převzal lahev vody, přičemž se ušklíbl. "Díky. A neboj se. Musim si přece ještě něco nechat, kdybych třeba příště zkusil sníst pepř," zažertoval chabě, jednou si lokl, způsobně po sobě otřel hrdlo rukávem, řádně je zazátkoval a nakonec nádobu opatrně navrátil majitelce.
Nastalo další ticho, kdy se Hailie očividně nudila a Jiley nevypadala, že by měla co říct. Slee se užuž odhodlával k nějaké zoufalé improvizaci, když tu zaznamenal na chodbě jakýsi ruch. Vypadalo to skoro, jako by se všichni vyvalili ze svých kupéček za nějakým pamlskem. Snad poprvé Brian věděl, co se děje. Prodej sladkostí!
Bohužel mu bylo výslovně zakázáno si cokoli kupovat, když už si maminka dala tu práci a připravila mu obložený chléb s kuřecím řízkem, a on nebyl takový ten typ dítěte, které si dovolí neposlouchat. "Měly byste jít, než vás všichni předběhnou," upozornil je zdvořile, načež se ušklíbl. "Já mám svoje." Zalovil v kufru a vytáhl na světlo světa úhledně zabalený balíček.

"Počkat? Až Tyers pro holky uspořádá promenádu v plavkách? Ne, díky," zakuckal se Arsen smíchy. Na Gingerinu otázku jednoznačně přikývl. "Jo. Obávám se, že Mrzimoru zaberu ještě na pár let post zlatonkáře, dokud mě nevypískají."
Na opačné straně chodby se začínali srocovat studenti každého věku, což neklamně značilo přítomnost legendárního vozíku se sladkostmi. Arsen si povzdechl.
"Mám u sebe pár srpců. Kdybychom něco koupili a přinesli to do kupé, třeba by se Gwen a Cassidy ani neptali." Byl si trapně vědom toho, že jeho výkřik musel být slyšet aspoň to celém vagónu B. A bohužel nejspíš i v tom prefektském. "Nedáš si radši taky ten kluběnkový sendvič?" navrhl a pomalu se vydal po chodbičce zpátky směrem ke kupé č. 4.

_________________

K Lysandřině lítosti se dál ožehavá témata neprobírala. Obecně vzato sice neschvalovala drbání, ale ironicky byla mnohem větší zábava pronášet drobné poznámky k něčemu takovému než k diskuzi dvou šprtů z Havraspáru, kteří by probírali model ziskovosti Gringottovy banky.
Jedna z mladších dívek se zeptala na jméno a Lysandra velmi neochotně došla k závěru, že to bylo mířeno na ni. Palcem obrátila růžek novin ke straně, aby na obě dívky viděla.
"Lysandra Lockheartová. A vy jste...?" Bože, dej ať nejsou z jedné z těch ryze kouzelnických rodin, které jsou tak hrdé na svůj původ, nebo vrhnu mrkev.
V tom okamžiku ale ke kupé dorazil kalorický tank tlačený Ničitelkou štíhlé linie. Ariana vyrazila na chodbu naproti, ale Lysandra si hodlala pěkně počkat, dokud vozík na své pouti nezastaví u nich.
"Dáte si něco, drahouškové?" zeptala se postarší paní obletovaná studenty ze všech stran jako včelí královna.
Lysandra sotva zvedla hlavu. "Dvě dýňové paštičky a dva kotlíkové koláčky, prosím, děkuji," odříkala něco, co znělo jako typická každoroční objednávka. Přesně odpočítaný obnos mincí pak Lysandra vsypala do vrásčité dlaně a konečně složila noviny na kolenou. Přes svou objednávku pohlédla na Jane s Arianou. Obzvlášť zamyšlený pohled věnovala Jane.
"Zaprvé, nejsem práskač," řekla pomalu, "zadruhé záleží na tom, komu hodláte ten dáreček nadělit. Lepidlo mohu poskytnout." Při poslední větě si složila ruce na klíně do stříšky a zatvářila se skoro spokojeně.
"Dobře děláš, že tu břečku nechceš pít. Jediný pravý nápoj je čaj," zkonstatovala Lysandra naoko zcela vážně a natrhla obal kotlíkového koláčku. V kupé se rozlinula příjemná jablečná vůně.

_________________

Pandora si mírně zoufale povzdechla, když se setkala s úplně opačnou reakcí, než by očekávala. „Já jsem to nemyslela vážně, to byl vtip. Nemusíte být hned tak vztahovační, fakt ne. Navíc já mám většinou známých z vaší červené koleje.“ Dodala na vysvětlenou se shovívavým úsměvem, aby si o ní opravdu nemysleli něco špatného. Opravdu to vyznělo tak hrozně? Vždyť to vůbec nemyslela vážně. Když na řeč přišla výměna žab za krysy, nepatrně se ušklíbla. Krysy byly zase naopak zvířata, ke kterým si Dora nějaký vřelý vztah opravdu nevypěstovala. Nicméně to neznamenalo, že by je nějak nenáviděla nebo tak něco, prostě je jen nemusela. Asi jako Rodwell špenát. „Mému strejdovi se nelíbí žádné zvíře, a vlastně by byl úplně nejraději, kdyby žádné neexistovalo. Melvina nesnese, ale nikdy bych ho kvůli tomu nedala pryč. A proč nejezdíte na Mistrovství? Taková velkolepá záležitost, tu si málokdo nechává ujít.“ A ve výrazu se jí promítlo jak krátké zamyšlení tak i překvapení, že se někdo z magického světa nezúčastňuje takových velkých akcí, jako Mistrovství ve Famfrpálu bezesporu bylo. A pochybovala o tom, že by to bylo kvůli nedostačující finanční situaci rodiny Van Helmontů. „Tak to byste měli napravit, protože Skotsko je prostě… No, to musíš vidět na vlastní oči.“ Teatrálně se nadechla a zakoulela očima, jak nemohla najít ty správná a vhodná slova, která by mohla vystihnout krásy Skotska. Pravda sice byla, že tam jezdívala, když byla hodně malá, ale pořád měla vzpomínky. Krásné vzpomínky. „U prarodičů. Tedy dnes už tam nikdo nebydlí, protože…. Děda byl tak trochu blázen do černé magie.“ Zarazila se při posledním slově, protože jakmile se otočila na Uru, uvědomila si, že je to teprve druhačka a o takových věcech by asi nebylo vhodné hovořit před někým…takovým. Ještě by se třeba vyděsila anebo ještě něco horšího. Proto se na chvíli odmlčela a poslední Kenově větě pouze mlčky přikývla. A z takové chvíle ticha a nicnedělání jí vyrušil zvuk zpoza dveří, což znamenalo jediné. „Juchůůů! Sladkosti! Dáte si něco?“ Vypískla nadšeně, a jakmile měla tu možnost, vrátila Čokoládu pravé majitelce, aby si mohla koupit tu opravdovou. A vlastně i spoustu dalších sladkých věciček, na které měla chuť a hodlala si jimi zaplnit žaludek. Zpátky se vracela s plnou náručí nejrůznějších sladkostí i s poťouchlým úsměvem na rtech.



Když Gia upřesnila svou rodinu a připomněla mu svého bratra v jeho zelené koleji, zazdálo se, že už asi ví, o kom se přesně mluví. Konečně. Nutno ale přiznat, že neměl zase tolik informací o této konkrétní rodině a asi se nebylo ani čemu divit, když nepatřila k těm nejvýznamnějším. Pořád ale patřila k čistokrevným a jako takovým se Salem musel chovat opravdu slušně, ostatně jak mu to bylo od malička vštěpováno do hlavy. Ale že by se za své předešlé nehezké pohledy a chování zastyděl? To vůbec ne. On nějaké takové pocity snad ani neznal. Nezatěžoval se tím. Bylo přece spoustu jiných, mnohem důležitějších věcí. City moc komplikovali život. A on o takové komplikace rozhodně nestál. „Vypadám snad, jakože bych se zajímal o počasí?“ Mluvil klidně, ale v jeho hlase zazněl varovný podtón – na tohle by asi měla rovnou zapomenout, a raději zvolit vhodnější téma. Vlastně celý její výčet témat ke společné konverzaci byl značně tragický, nemluvě o tom, že když zmínila onu zdánlivě obyčejnou dvojici Andersen a McKay, která už snad ani pro nikoho nemohla být zajímavá, tak si nespokojeně odfrknul. A to mu ještě věnovala ten svůj srdeční úsměv. Pro Merlina! Co komu udělal? „Momentálně jsem u více rodin v top seznamu potencionálních manželů pro jejich dcerušky.“ Prohodil jen tak, aby se neřeklo, že se s ní nebaví. A navíc ho to ani vůbec nepřekvapilo, konec konců byl horké zboží. Sám z toho neměl zrovna moc velkou radost, protože se chtěl věnovat něčemu úplně jinému, než nějaké neznámé dívce, se kterou by měl žít. Ale byla to tradice a povinnost, se kterou se prostě naučil žít a bral ji jako úplnou samozřejmost. Byla to přece úplně přirozená věc. Když se ale Gia začala rozplývat nad krásou zmijozelského Kinga, tak protočil očima. Možná že dal najevo souhlas ke společné konverzaci, ale to neznamenalo, že s ní bude hodnotit mužské osazenstvo Zmijozelu. A taky jí to dal najevo svým dalším mrazivým pohledem. Poté s vrozenou elegancí vstala a v obdobném duchu vykročila mezi dveře kupéčka. Salemovi se tak naskytla příležitost si mrzimorskou prefektku lépe prohlédnout a zhodnotit, čehož jistě využil. Čistě jen z akademického zájmu, samozřejmě. „Bude zázrak, když se sem dokodrcá ještě před vystoupením.“ Kupodivu si odpustil i ten obvykle sarkastický a jízlivý tón.

_________________