„Moc podrobností tam nebylo.“ Zavrtí Jane hlavou nad otázkou umrtí Uršuly. „Můžem se jí zeptat. Myslím že se jmenuje… ehm… Uršula, je to tak divný, že se nezapomíná. Ale příjmení si nepamatuju, to bylo normální.“ Nakrčila nad tím nos Jane. „Možná tam straší jen protože tam strašit chce.“ Nadhodila. „Jakože jinde ji to nebaví... Co já vím, copak jsem duch?“ Dodala a poukázala na fakt, že živý člověk duchovi porozumí nejlépe s překladačem.
„Unavit? Démona??“ Vykulí oči Jane. Tak tahle možnost by ji ani nenapadla. „To snad ani nejde.“ Prohlásila a zatvářila se odmítavě. „Dej na mě určitě mu nasypala něco do žrádla… čarodějnice.“ Ucedila Jane aniž by jí došlo, že to není nadávka. „Ale něco se uznat musí. Nebyl to špatný nápad.“ Přiznala se sebezapřením Jane. „Myslím, že by lidi moc nebyli nadšení, kdyby jim jejich mazlíčky začal terorizovat.“ Nebo případně požírat. Dodala v duchu při pomyšlení na nebohé myšky.
„Hele… tímhle mi moc jistoty nepřidáváš.“ Ozvala se, jakmile padla slova ‚zranit se nebo umřít‘. Jane v tu chvíli doopravdy zapochybovala zda by vážně měla jít na hodinu létání. Ale… umět létat je přeci základ ne?
„Z tribuny vám budu fandit moc ráda.“ Přiznala se ačkoliv nebyla zrovna typ na fandění. Podívat se? Klidně. Zuřivě křičet a mávat praporky? Ne, děkuji nechci… I když u zůstat u toho křiku by nebylo od škody.
„Doufám, že u nás skončí někdo… 'normální'. Chci říct, že nepotřebujeme žádného průviháře.“ Nadhodí Jane a doopravdy nemá na mysli nikoho konkrétního. Na druhou stranu… Existuje v Bradavicích někdo, kdo je doopravdy normální? Otázka na pět vteřin. A odpověď? Ne.
„Neblázni, já taky nemám s kým jít, ale to neznamená, že tam nepůjdu.“ Prohlásila. O tom, že původně chtěla jet domů nemohlo být ani zmínka. Jane se rozhodla trucovat.
„To lepidlo není špatný nápad.“ Ocenila a zakřenila se. Bůhví, že Ari není jediná komu ty kecy starších vadí. „Ok já beru, že řešit ples tak nějak patří k vánocům, ale musej to vždycky rozebírat do detailu? A navíc ještě dva a půl měsíce dopředu?“ Přidala svoje zážitky Jane.

Dveře kupé se rozevřeli dokořán. Dovnitř kupé vešlo zajímavé stvoření. S bílou hlavou. Nuže dobrá… Šlo o starší studentku, která si téměř vzápětí hodila svůj kufr k nim. A pak okamžitě rozevřela noviny a dál jim nevěnovala pozornost.
Rozptýlení č. 2 se dostavilo…
Odpovídat jestli je tu volno nebo nemělo smysl, stejně to je jen zdvořilostní fráze, a tak Jane jen kývla a když jim pak neznámá pak nevěnovala pozornost, jednoduše pokrčila rameny. Jedno bylo jisté. Že rozebírat další plány alla ‚záškodnická činnost‘ se už nehodí. Jak správně prohodila Ari, v Bradavicích mají i stěny uši… A to někdy doslova.

_________________

(Stieg Larsson)

GG je ňáká podivná. uvědomila jsem si brzy. Opravdu mi přišlo divné, jak se tak tváří... No, opravdu jsem to nemohla jen tak přejít, a tak jsem se zvědavě zeptala: "Co je, Ginger? Stalo se něco?" optala jsem se usměvavě jako sluníčko, a v duchu jsem hádala, že to souvisí s Arsenem. Tak divně se na něj koukla... Nějak jsem nedokázala plně pochopit, že by snad mohla být na Quinna naštvaná, protože - vezměme to spravedlivě - kdo by se zlobil na Mrzáčka?
Prvňáčka mi představil už Arsen, na kterého jsem se zářivě usmála, jasně dávajíc najevo, že nemám daleko k výbuchu smíchu, a pak jsem se obrátila na Casse. Jakmile jsem z Quinnových úst zaslechla zkráceninu jeho jména, musela jsem vyprsknout smíchy. "Tak si představ, že tohle," ukázala jsem na Kassiase, který na mě vyčítavě hleděl (očividně by se rád přidal k ostatním sovám), "Je Kass." osvětlila jsem příčinu smíchu, protože jsem ani trochu nechtěla, aby si snad o mě myslel, že se mu vysmívám. Každopádně jsem vyndala velkého výra z klece, a on se mi posadil na klín - a to je pořádně těžkej.
"Já po Mrzimoru úplně toužila! Tuhle volbu ti schvaluji." zazubila jsem se na něj mile - vypadalo to, že bychom mohli být přátelé. "Jo, a naše společenka je ta nejlepší ze všech. Vypadá jako hobití nora." dodala jsem s hrdým úsměvem. "Ale Nebelvír je také úžasná kolej." Usmála jsem se na GG, která tu byla obklopena mrzimorskými nadšenci. "No, doufám, že se ta někdy uvidíme." Znovu jsem se usmála na Cassidyho - který mi byl opravdu sympatický.
Pak jsem se zatvářila tajuplně a prohlásila jsem: "Mno, připrav se na horu vody a zkoušku povahy." To první byla samozřejmě cesta v lodičkách a to druhé, to byl Moudrý klobouk, ale moc dobře jsem si pamatovala, že mi ani Arsen nechtěl prozradit, co mě čeká. Můj výraz ale naznačoval, že to bude spíš zábava než děsivý zážitek, a tak se, pokud neslítne do chladivého jezera, Cass nemusel vůbec bát.

_________________

Nad Lesliinou poznámkou jsem se nevesele ušklíbla. "Šílená, to jo," přitakala jsem. Rozvádět jsem to ale nehodlala. Nic jim do mě nebylo, no ne? "A tu Alenku vážně neznám..."

Netušila jsem, proč, ale zdálo se, že si mě ten nemocně vypadající kluk spojuje s druhými dvěma... které bohužel neměl očividně vůbec v lásce. Mrzelo mě to. Jednak proto, že jsem cítila křivdu z toho, že jsem mu vážně nic neudělala a navíc jsem se i snažila ho hájit, ale asi hlavně proto, že tím se můj plán tichého, klidného, konflikty a potíže nevyvolávajícího kamaráda, pomalu ztrácel v dáli. Do háje, nic nejde podle plánu. Pohlédla jsem na něj celkem ublíženě. "Promiň, ať jsem ti už udělala cokoliv. A klidně to sněz," ukázala jsem na dýňovou paštičku, "je to moc dobré. A neškodné." Dýňové paštičky pro mě představovaly něco dokonale chutného - proto jsem to považovala za nabídku přátelství a bylo to pro mne důležité, aby, když už nabídnuté, byly chutné. "A kalorie jsou zdrojem energie," dodala jsem ještě potichu. Rozhodla jsem se, že ho ale dál už otravovat nebudu. Darrel s Leslie toho ale asi nechat nechtěli. Ta teorie s upírem už byla naprosto směšná a přehnaná a vážně mě to začínalo vytáčet. "Tak už ho nechte," zavrčela jsem jejich směrem. Nic dalšího jsem ale neříkala, neboť v sázce byl stále můj vzhled na večerní slavnosti, zařazování a kdovíčem. Nehodlala jsem riskovat, že Darrel, jakožto jediný potenciální zachránce mé cti, by se na mě naštval kvůli někomu, kdo mě stejně na 99% bude pořád nenávidět. I tak mi ale přišel něčím známý. Až po chvíli mi s překvapením došlo, že mi připomíná mě samou před několika lety. To, jak se o mě doma bavili, jako bych byla něčím...podřadným. Dodnes mě děsí babiččina slova, tak plná nechuti: "Takže ta mudla špinavá splodila další svého druhu..." Na chvíli jsem se zamotala do myšlenek.

Z těch mě vytrhla až Darrelova odpověď na prve kladenou otázku. "Určitě můžeš kouzlit!" vyhrkla jsem, "je to přece krizová situace!" v očích jsem měla trochu fanatický výraz, neboť jsem se děsila toho, že bych ještě dál vypadala jak ta Alenka nebo kdo. To vážně nepřipadalo v úvahu! "Zkusíš teda něco? Prosím?" udělala jsem na Darrela psí oči, "nehodlám vypadat jak nějaká mudlovská maškara!" Na slově "mudlovská" zaznělo pohrdání. Sama jsem si to neuvědomovala, neboť doma tak krom otce a strýce mluvili víceméně všichni, ale někomu by to mohlo být trochu podezřelé.
"No... jsem z Walesu, smíšený původ, matka mudla, otec černá ovce čistokrevný rodiny," poskytla jsem základní informace. Víc se mi říkat nechtělo. Ne zatím.
"A ani moc ho neznám, jednou jsem ho potkala... a z toho, že se tvářil úplně stejně, se dá dobře usuzovat...ne?" pokrčila jsem rameny. Na téma Wallace jsem se rozhodně bavit nehodlala.

_________________

„Na to, že patříš ke lvíčatům, kde je průšvihářů habaděj, tak na tom taky nejsi zase tak špatně. Dokonce se dá s tebou i mluvit.“ Pobaveně se uchechtla. Dora možná působila prostoduše, ale v hlavě jí to ohromně pálilo, taky se nebylo čemu divit, když patřila k té nejchytřejší koleji, že. Moc dobře jako mnozí další věděla o té mezikolejní rivalitě mezi Nebelvírem a Zmijozelem, a tak byli její počáteční pochyby na místě, když Kennetha zase tak moc dobře neznala a zkrátka nevěděla, jak se k tomu všemu bude stavět. Každopádně to měl v hlavě v pořádku a žádné odsuzování předem se nekonalo. Potěšeně se ušklíbla, a zase se jmula hladit Čokoládu po kožíšku. „Čokoláda? To je dobré jméno, už si jí někdo spletl se zákuskem, když si na ni volala?“ Se zájmem pohlédla na zlatovlasou druhačku po svém boku s pobavenými jiskřičkami v očích. Mezi nebelvírskými jí bylo opravdu moc dobře a i tady si připadala tak lehce, skoro jako doma. I když doma u McLarkenů tak vzdušně rozhodně nebývalo. „To já mám tady Melvina, který je se mnou už od prváku. Takže je docela starej, ale stále se drží, viď, kulíšku ňuňuňůůů…“ Našpulila rtíky směrem k vystlanému pelíšku pro ropuchu, která stále sídlila u jejích nohou. Když došlo na téma uběhlých prázdnin a Mistrovství ve Famfrpálu, které si nemohla nechat ujít ani Dora se svou rodinou, zvedla modré oči ke svým spolucestujícím. Vlastně nemusela ani nic moc říkat, jelikož se slova chytla sama Uru. „Já jsem fandila Řecku, ten španělský chytač byl tak trochu trouba, řekla bych.“ To, že jí připomínal i některé studenty z červenozlaté koleje si raději nechala pro sebe. „Ale jinak jsme taky nebyli na žádný dovolený, my vlastně ani nikam moc nejezdíme. Pamatuju si, že když jsem byla menší, tak jsme ještě jezdívali do Skotska k prarodičům, ale to bylo dávno. Teď tam straší, takže se tam nikdo neodváží…“ Pokrčila zdánlivě lhostejně rameny a odvrátila pohled k okýnku, kde se začala míhat krajina ujíždějícího vlaku.



Salem si ve svém volném kupéčku doslova pohodlně hověl, a protože tam byl sám a nikým nerušen, dovolil si, se více roztáhnout po sedačce a trochu se u toho sesunul níž. Sice si pokaždé dává záležet na tom, jak moc chladně a nepřístupně působí a na dokonalém přednesu, ale momentálně byl vážně unavený. A taky tu nebyl nikdo, před kým by se musel schovat za svou nepropustnou druhou tvář. To vše se ale změnilo ve chvíli, kdy zaslechl kroky v uličce a následně ten vetřelec otevřel dvířka kupéčka. Jeho kupéčka. Líně pootočil hlavou, aby si prázdným výrazem prohlédl onoho drzého cestujícího, ze kterého se nakonec vyklubala mrzimorská prefektka. Nutno podotknout, že blonďatá. Blaine by měl radost, jako ten, co byl vždycky tak nějak zatížen na blondýnky z již zmíněné koleje. Salem tohle moc nechápal, ale na druhou stranu i jemu se čas od času líbily blondýnky. A aniž by jí snad opětoval pozdrav, si jí začal zkoumavě prohlížet, jako kdyby dumal nad tím jestli nepatří mezi otravný hmyz, jenž zpravidla nesnášel a řadil mezi ně ne-li rovnou skoro celé Bradavice. Přimhouřil ledově modrý pohled, když se dívka obešla bez jeho slovní reakce, a sama si to prostě namířila dovnitř, aby mu ukradla poslední chvilky samoty, která mu pochopitelně vůbec nevadila. Ostatně, na hradě si chvíle ticha a klidu zase tak moc neužije, a letos už vůbec ne vzhledem k okolnostem. „Vidíte tu snad někoho dalšího, krom mne? Nebo máte problémy se zrakem, slečno prefektko?“ Odpověděl na její předešlou otázku a bylo jasné znát, že ona jízlivost snad odtéká z každého jeho tiše a pomalu pronášeného slova. Samozřejmě se s jejím příchodem stihl posadit i do pozoru, aby o něm Georgiana neměla nějaké špatné mínění. Což v jeho případě znamenal právě ten opak zlověstného a chladného Zmijozela. Možná, že byl uvnitř hluboko lepší než na povrchu, ale na to si bude muset slečna přijít sama. Už se chtěl odvrátit pohledem a hledět si svých myšlenek a tak dále, ale to by na sobě nesměl cítit ten delší pohled. Jako kdyby snad čekala, že si s ní začne povídat jako při čajovém dýchánku o páté. Trochu povolil čelisti, ale rty stále tisknul do nicneříkající rovné linky. Mírně povytáhnul obočí, jakoby čekal, co mu chce. To, že by se mohl představit, mu přišlo poněkud zbytečné. Příjmení evidentně znala a to jí dle jeho úsudku mohlo stačit. A co se týkalo jeho? Evidentně si vystačil s výstižnějším oslovením její maličkosti.

_________________

C3
Brian, Jiley, Hai

Podívala se na Grace, která si to nenápadně mizela k Hai. "Jasně, klidně si ji pohlaď," nabídla Jil. Grace při pohlazení lehce vrněla. Když začal Brian mluvit o klobouku, tak trochu ji to zděsilo. "Není to klobouk, ze kterého se berou králíci. Ale klobouk, který přemýšlí," řekla a podívala se na něho a pozvedla jedno obočí. Když ovšem přešel na téma Lentilky a jejich chuť si hned vzpomněla na jednu, která chutnala jak skořice. Jen při pomyšlení na tu chuť ji přejel mráz po zádech. "To jsi ještě neměl takovou, která chutnala jak skořice," řekla a hladila při tom Grace. Byla ráda, že vlak se už jede a nijak neotálí. Nevěděla co má nahodit dál, aby jen tak neseděli a nekoukali na sebe jako zombie. Kdy přijde ta čarodějka? Mám na něco chuť, nenápadně pozvdechla. Věděla jasně, že teď si bude muset za sebe rozhodovat vše, aby vůbec Bradavicích přežila. Když se snažila zavzpomínat koho si vlastně pamatuje aspoň od vidění, tak si nikoho nevybavila. Jen Jil, ale tak s tou se znala. Nevěděla co má dělat. Koukala po Jiley a nebo po Brianovi jestli někdo něco neřekne, aby se konverzace zas posunula o kus dál.

Chvíli přemýšlím, načež pomalu lehce našpulím rtíky. "Nebo tam umřela a jinam nemůže..." Pronesu takovým klidným tónem, jako by bylo úplně normální, že v Bradavicích někdo umírá... což možná je? Já nevím, ještě jsem neumřela. Ale ono je to v celku jedno.
Pak už zase bohužel chvíli nevnímám a proberu svůj mozek až na téma starší studentky. "Povídej mi o tom, nejhorší je, když se do toho ještě přidají kluci a řeší nějaké divné obrázky, hned ze začátku minulého roku jsem viděla nějakého hubeňoura, který si nesl velký štos časopisů a když je rozsypal, bylo tam plno nějakých nahatýho dívek, netuším, kde tohle sebral, bylo zvláštní, že se ty fotky nehýbaly, nicméně pokaždé když jsem v noci šla do společenské místnosti hodit něco do krbu a viděla jsem je s těmi obrázky, citíla jsem se divně..." Pokroutím hlavou, vážně netuším, na co to tam měli, ale je to horší, než když ty holky probírají ples a takové ehm... další blbůstky. Ale to už je jedno.

Následně se k nám nasouká nějaká.. hm... vypadá starší, tak šesťačka asi, a nastalo ticho. Já osobně mám ticho ráda, jen Meow se z mého krku vydala na procházku, první pošlapala Jane oblečení jak jen mohla, vydrápala se jí na hlavu - pokud to šlo a Jane ji ještě nezabila - chvíli se usazovala v jejích vlasech a pak, nehledě na to, jestli ji Jane shodila na zem nebo ne, se vydala za nově příchozí, do které zkoumavě šťouchla packou, pak ještě jednou, načež zapředla a otřela se o ni hlavou a pak se odebrala zase k mé maličkosti, vylezla si za krk a zase usnula. Já osobně jsem z toho byla tedy trošku vyjevená, hodím nejistým pohledem k Jane. "Myslím, že se zbláznila." Pípnu potichu, myslím samozřejmě mou kočku, někdy nechápu, co to vlastně sakra dělá. Začala bych nějak hovor, ale nemám potřebu si povídat, s Jane pokecáme i mimo vlak a nejsem si jistá, jak moc výřečná je tady slečna vlez-do-kupé.

_________________

Mile se usmál na Uru, na druhém ročníku neviděl nic špatného, i když chápal, že se dívka nemusí cítit zrovna dobře mezi staršími. "Tak to máš všechno před sebou," pousmál se a loupl pohledem po Pandoře, která si akorát hladila černou kočku. Chvíli na ní spočinul pohledem, ale v těchto huňatých stvořeních neměl moc zalíbení. "Počkat," zarazil se po chvíli a svraštil obočí. "Chceš mi říct, že s Nebelvírskýma se nedá mluvit?" zeptal se překvapeně, což se mu odrazilo i ve světle čokoládových očí. Tohle mu připadalo docela bláznivé tvrzení. Pravda, že průšvihům se vyhýbal velkým obloukem celých pět let, tak trochu doufal, že tomu bude tak i nadále. Párkrát se mu stalo, že mu bouchl kotlík při lektvarech pod rukami, ale to nebyl průšvih, nýbrž nešikovnost a takových nešikovných studentům právě v míchání lektvarů je v Bradavicích mnoho. "Já mám Helmonta třetím rokem. Svou původní žábu jsem ve druháku vyměnil za krysu, ale to se doma tátovi moc nelíbilo," ušklíbl si při vzpomínce na rozčarování Waltera, když uviděl, že si syn místo ctěné žáby přinesl prachobyčejnou krysu. "My také nebyli na dovolené. A na mistrovství nejezdíme," přiznal se po chvíli, když naslouchal dívkám, jak vypráví o mistrovství světa ve famfrpálu. I když by na to talent možná měl a létat na koštěti uměl bravůrně, za famfrpálový tým v Nebelvíru nikdy nehrál. Ani se nezkoušel účastnit náboru. Vztah k famfrpálu si zkrátka nevybudoval, doma tohle není žhavé téma, právě naopak. Pro Van Helmonty jakoby famfrpál neexistoval. Kennethův dědeček vždycky tvrdil, že honit se na koštěti za míčem nepřísluší takovým, jako jsou oni sami. "Ve Skotsku jsem v životě nebyl. Vlastně moc necestujeme, byl jsem jen v Londýně a Švédsku," pokrčil rameny, nikoliv ale, že by ho to trápilo. Měl v plánu vynahradit si to v budoucnu, ve své dospělosti. "Někdy se ale na mistrovství vydám sám, chtěl bych to vidět na vlastní oči..." pousmál se k oběma dívkám, a také na okamžik vyhlédl z okna. Bylo to tak trochu zvláštní, vědět, že jede vlakem téměř naposled. Stále si říkal, že do konce školy má tři roky a možná si i těšil, protože ho škola určitým způsobem štvala, neustálé se učení, ale teď si přál, aby měl ještě dobré tři roky a mohl si Bradavice co nejvíce užít... Pohodlně se poposedl a nakoukl znovu do krabičky, ve které seděl Helmont.

_________________

| +

Dokonce i Lysandře, která byla dobrá v přehlížení, bylo dost nápadné ticho, které nastalo, jen co si sedla. Využila tu chvilku k tomu, aby si v naprosto ukázkovém knihovním klidu pročetla zajímavé titulky. Když do ní ovšem něco šťouchlo a otřelo se jí o ruku, sklonila noviny a shlédla na bílou kočičku. Poté pohled o maličko zvedla a přejela pohledem maličko nechápavě obě dívky.
"Nenechte se mnou omezovat, mně se ten nápad s lepidlem v lodičkách líbil," pokrčila rameny a s jedním koutkem ironicky zdviženým zase noviny zvedla. Bylo celkem zábavné nechat je přemýšlet o tom, jestli se řadí k oněm sedmačkám, kterým by lepidlo do bot nalily, nebo jestli by jim ochotně pomohla to provést. Zpoza novin se stačila jen vysunout velmi nenápadně ručka, která po zvuku vrnění pohladila bílou kočku po hlavě, a jakmile se Meow rozhodla vrátit se k Arianě, ruka zase stejně rychle zmizela, jako kdyby tam ani nikdy nebyla.
Lysandra musela uznat, že rozhovor, který se tu nesl těsně předtím, než sem vpadla, byl dost zajímavý, a tak nechala jedno ouško nastražené.

_________________

A protože se ani po deseti minutách nedočkala od Salema nějakého vychovanějšího gesta než ledového a nepřístupného pohledu, maličko nepohodlně si poposedla a věnovala mu další úsměv. Přece ji trocha toho odtažitého jednání neodradí. Navíc na to u něj byla docela připravená a nepřekvapilo ji to. A jednoho takového jeduledového puberťáka měla v rodině. „Taky mě moc těší, McLarkene, já jsem Georgiana Tilney. A ne, vykat mi nemusíš, není mi padesát.“ Ujistila ho bez okolků a rozhodla se velkoryse přehlédnout to vynechání pozdravu. „Nebo ty se bavíš jen se zelenými slečnami?“ nadhodila otázku a po chvilce soustředění nechala svoje zlatavé lokýnky, aby změnily barvu na temně zelenou s několika stříbrnými pramínky okolo obličeje. Považovala to za opravdový úspěch, protože dvě barvy jí dělaly ještě trochu problém, pokud jí záleželo na výsledku. Dokonce se zvládla zatvářit i podobně ledově, jako některé zmijozelské dámičky, ale moc dlouho jí to nevydrželo. Nebyla zvyklá na takovéhle strnulé týrání mimických svalů. „Nechci po tobě, abys mi skákal okolo krku, jen si chci povídat.“ Ujistila ho nakonec a její vlasy zase změnily barvu na svou původní blond. „Na nezávazné tlachání jsme přece vycvičení z domova, ne?“ povytáhla obočí a usmála se. Sice netušila, jestli on o Tilneyových slyšel, ale ona o McLarkenových určitě a hodně by se divila, kdyby zrovna on neměl základní ponětí o kouzelnických rodinách.

_________________

Maeve si akorát nenápadně – alespoň tedy ona si myslela, že to je nenápadně, ale stěží by se to tak mohlo nazývat – prohlížela neznámého chlapce, když do jejich kupéčka vpadl další zájemce o sedadlo, totiž Kim.
„Bez problémů, klidně sedej,“ zazubila se Mae a upřela zvědavý pohled na přepravku s kocourem. Aby pravdu řekla, docela těm, co si do školy vezli mazlíčka, záviděla, ona s sebou žádného neměla, hlavně proto, že byla přímo pověstná tím, jak se o žádného živého tvora nedovedla zrovna příkladně postarat. Ale sovu by třeba zvládla… Jo, určitě. Třeba by ji mohla vyloudit na rodičích příští rok jakože za odměnu. I když... kdo ví, jestli bude vůbec za co ji odměňovat. Tak, hm... k narozeninám, to by možná šlo. Maeve se na chvíli ztratila v myšlenkách, ale to jí dlouho nevydrželo, hlavně proto, že vlak se konečně taky rozjel. Hned se namáčkla k oknu, aby ještě zamávala rodičům na rozloučenou a naposledy se na ně zazubila.
„Jo, já jsem Maeve,“ vypadlo z ní poté, co se zase pohodlně usadila a uvědomila si, že by se taky mohla jednou zachovat slušně a na oplátku se taky představit. Vrhla další zvědavý pohled na jediného chlapce v kupé, který se ještě nepředstavil. Chvilku to už vypadalo, že se nebude zbytečně vtírat a když on se k tomu dobrovolně nemá, nutit ho nebude, ale nakonec se opět projevila Maevina všetečná povaha. „A ty jsi? Když už tu s námi pojedeš, neprozradíš nám, jak se jmenuješ?“ Prohodila k němu, přitom se na něj přátelsky zazubila.
„Vy se všichni máte, že máte sebou svoje mazlíčky!“ Vyhrkla nakonec, když si všimla, že i chlapec necestuje sám, nýbrž ve zvířecí společnosti. Jak to tak vypadalo, určitě bude sama samojediná, kdo sebou nemá nějaké zvíře. „Moji rodiče si totiž mysleli, že bych toho nějakého chudáčka utýrala, dělají, jako bych se snad nedovedla o nic postarat.“ Postěžovala si a zatvářila se značně nespokojeně a to, že to nejspíš byla pravda, radši nedávala najevo. Prostě jen potřebovala, aby ji v tomhle politoval i někdo jiný, než jen ona sama.

_________________