Vagón B, 1. kupé
Leo, Matt, Tess

Lenny mírně zmateně pozoroval, jak do sebe hnědovláska futruje svačinu (vždyť ještě ani nevyjeli...?), a po chvíli se mírně zamračil. "Jak jako "ty taky"? To během prázdnin roznášel košťata Děda Famfrpál a mou adresu ztratil, nebo co?" Zabručel mrzutě a vmáčkl se do sedačky v naději, že ho pozře a vyplivne ve světě, kde nebude jediný člen kupé bez vlastního koštěte.
Nakonec se ale rozhodl, že nemá cenu tvářit se jako kakabus celou cestu do Bradavic, a zatvářil se trochu přístupněji, i když ho trochu zhoršená nálada ještě úplně neopustila.
"No jo, ale těším se. Nikdy bych nečekal, že mi bude chybět sdílení ložnice a sprch s dvaceti jinýma lidma, ale když jsem byl celý léto sám, tak jsem si fakt posteskl," zašklebil se, tentokrát už o poznání veseleji. "Naštěstí mi Matt posílal dopisy. Chudák Archimedes - ale mamka mu vždycky podstrčila něco na zub. Na zobák? To je fuk - Tess, mamka mi koupí k Vánocům sovu!" Oznámil dívce nadšeným tónem. "Psali jste si i s někým jiným ze školy?" Optal se nakonec zvědavě obou havraspárských, ale hned vzápětí se poněkud šokovaně zacivěl na Matta.

"Zazdíš lektvary?" Zopakoval po něm nechápavě - to snad nemohl myslet vážně! "Chceš, aby tě vyhodili ze školy? Myslím, že by ses měl přestat s Olssenovou stýkat!" Zahrozil mu s pobaveným úšklebkem na tváři, ale i tak se mu nepodařilo zakrýt určitou starostlivost v hlase. Zaprvé ho děsila představa, že by Matta ze školy opravdu vyhodili, a za druhé - jeho kamarád rozhodně nebyl typ, co by zatloukal hodiny.
"Navíc mě nemůžeš nechat, abych čelil McKayové sám! Vyloučeno! Zamítnuto! Co kdyby se rozhodla proměnit mě v ropuchu a použít jako přísadu do lektvaru?!" Zaúpěl zoufale. Začínat školní rok o samotě na lektvarech rozhodně nebylo něco, po čem by Leo toužil celé léto.

"Dík," vymáčkl ze sebe a hned se i se svou kufroidní bestií nasáčkoval do náhle malého kupé. Následovalo několikavteřinové horečnaté uvažování, po kterém chlapec nepříliš jemně překotil milé zavazadlo na bok a nemilosrdně je zatlačil pod sedačku. Konečně se v kupé dalo pořádně dýchat. A teprve teď nastal čas prohodit pár zdvořilostí, aby se domorodá obyvatelka neurazila a nezapudila Briana na chodbičku. Tiše si povzdechl, načež se s povděkem usadil přímo naproti blonďaté dívce, k oknu.
Než však stačil cokoli říct, děvče se ozvalo samo. Okamžitě vykouzlil zdvořilý úsměv. "Těší mě, Hailie a, hm, Grace. Rád vás poznávám." Upřímně, jejich kupéčko a měkké sedačky poznával ještě raději. Ne že by to hodlal někomu sdělovat. "Já se jmenuju Brian." Zaváhal, jestli nové známé nenabídnout ruku, ale ten nápad prakticky ihned zamítl. Místo toho sklouzl pohledem ke spící kuličce chlupů, které její majitelka říkala Grace, a zapřemýšlel, jestli bude z celého ročníku jediný, kdo se objeví bez nějaké potvůrky. Probrala ho až Hailiina otázka. "Jo, taky," kývl a vytáhl koutky k nervóznímu úsměvu. "Snad to tam přežijem ve zdraví. Už jsem narazil na jednu holku, ta je fakt parádně trhlá, a prý nás bude učit nějakej chlápek, co vyhazuje kotlíky do vzduchu," rozpovídal se. Nedíval se své společnici do očí, jenom nepřítomně sledoval, jak rukou laská hebký kočičí kožíšek. Její poznámku okomentoval prostým pokrčením ramen; nenapadalo ho, co dalšího by měl říct. Ani to nebylo třeba.
V tu chvíli totiž dorazila další dívka, opět blondýnka, a bez ptaní vtrhla do kupé. Brian to přijal s klidem hodným rodilého Angličana; ať si přijde kdo chce kdy chce, jen ať ho nevyhazuje ze sedadla. Což se zatím nedělo. Bez sebemenšího náznaku stížnosti se tedy zadíval z okna v naději, že spatří rodiče a bude jim moct zamávat. Bohužel neúspěšně. Pozornost upřel zpátky k dívkám právě včas, aby zaznamenal krapátek opožděný pozdrav. "Zdravím," zareagoval klidně a do hlasu mu nepronikl sebemenší nádech sarkasmu. Dokonce i povytáhl koutky k náznaku úsměvu.
Když pak spatřil, jak Cizí doslova táhne svá zavazadla dovnitř, odhodlal se k rozpačité, nicméně vážně míněné nabídce: "Chceš s tím pomoct? Myslim jako nahoru." Nevybíravě ukázal prstem k přihrádce na zavazadla, která se táhla nad Hailiinou hlavou.

VAGÓN C - 2. KUPÉ
Kenneth, Pandora (NPC), Uru

Opět se spokojeně usmála a možná si i vnitřně oddechla, že Ken neprohodil něco ve smyslu, že by tu byl vlastně nejraději sám a ona by si tak musela hledat další kupé. A vzhledem k tomu, jak se vlak co chvíli plnil tak už možná ani někde jinde nebylo tolik míst jako v tom jejich kupéčku. Ale to už vůbec nemusela řešit, mohla si dovolit pohodlně sednout i se svým ropuším mazlíčkem a sem tam se podívat i z okýnka, i když tu vlastně nikoho z rodiny krom Salema neměla. U McLarkenů to bylo zvykem, že už od jisté doby chodí na nádraží sami bez dalších rodinných příslušníků, kteří měli na práci raději plno jiných záležitosti ohledně kouzelnického společenství. Ale stejně se nemohla ubránit zvláštnímu pocitu, když viděla ty poslední loučící se opozdilce se svými rodiči, kteří jim ještě na cestu dávali vřelé pusy a s veselými úsměvy či promáčenými kapesníčky jim mávali. Salemovi to nikdy nepřišlo divné, protože si vždycky tak nějak vystačil sám a navíc to neznal. Ani Dora něco takového nepocítila ze strany svého strýčka nebo norské babičky, která za nimi čas od času dojížděla. Ale to jen proto, aby si všechno zkontrolovala a mohla organizovat domácnost. Bylo jí z toho ouzko, ale nedovolila svým pocitům, aby ji ovládly natolik, že by na sobě svou slabou chvilku dala znát. Tohle stejně nemělo cenu řešit, protože zvyky své rodiny nikdy nezmění. Pohledem se opět navrátila ke svému staršímu spolucestujícímu, kterého si právě zařadila do řad nebelvírských. Nebo aspoň měla ten pocit, že zahlédla kousek nebelvírské kravaty. Cítila na sobě jeho pohled, jak si jí prohlíží a následně si všimla i toho výrazu, když se představila. No jo, jsem sestra od toho zmijozelského McLarkena, kterého polovina školy nenávidí a ta zbývající miluje. Ale on není ve skutečnosti tak špatný, jenom si na takového hraje. Ušklíbla se v duchu a doufala, že Kenneth nebude jeden z těch, kteří mají vůči takovým čistokrevným rodinám předsudky. Samozřejmě se v dřívějších dobách díky své rodině stávala terčem některých jedinců, ale poslední léta už to zcela vymizelo, protože aspoň její přátelé poznali, že tak špatná není. „Já tebe samozřejmě taky ráda poznávám a doufám, že to, že je můj bratr ve Zmijozelu nějak nezkazí naší společnou cestu.“ Pronesla jen tak mimochodem s bezelstným úsměvem, jako by snad tušila, co se mohlo v Kennethově hlavě odehrávat. A z jeho výrazu si byla jistá, že už věděl, která bije. Navíc vypadal vážně v pohodě, a když jí prozradil, že je také ctěným vlastníkem žabáka získal si u ní další plusové body. Celá se najednou rozzářila a široce se zazubila. „Helmonta? Ráda vás poznávám sire Helmonte. To zní fakt skvěle, a jsem ráda, že poznávám dalšího žabumila. Ale fakt moc zdravě nevypadá, možná by potřeboval trochu na sluníčko.“ Pronesla zamyšleně, když se nahýbala dopředu, aby mohla nakouknout do oné krabičky. „A jo, tohle je Melvin. Je docela velkej, co?“ Pošimrala zmiňovaného mezi očima a pak vrátila do příslušného pelíšku vedle sebe.
„Já jsem Pandora McLarken, ale klidně mi říkej Doro. A letos jdu už do pátého ročníku, a co ty?“ Odpověděla zlatovlasé Uru, která si to nakonec namířila na stejnou sedačku. A vlastně tím odpověděla i Kenovi na jeho předchozí otázku, na kterou mu předtím nestihla odpovědět. Dora si ani nestačila sklidit a nahrnout věci blíž k sobě, aby dívce udělala prostor a její klín byl najednou nečekaně obsazen kočkou, jenž po ní vrhla ten svůj vyčkávající pohled. „A hele kdopak jsi ty, číčo?“ Promluvila sladce a jala se čičinu drbat za ouškama a hladit po kožíšku.

_________________

Bé 4 (Gingerína, Arsenek a Cassi)

"Neni zač,"opáčila Ginger, stále ve své cool póze, a sledovala, jak si zrzavý chlapec uskladňuje věci, a jak si nakonec sedl naproti ní, vedle zatím-nepřítomného-Arsena. Tím lépe pro ni, alespoň měla dobrý výhled.
Alrikovi se přístup té druhé nafoukané sovy vůbec nelíbil, avšak byl nucen o něco od její klece poodstoupit, protože se kolem sebe oháněla zobákem. Sovák se pro jednou rozhodl chovat se kultivovaně, a tak se usadil v bezpečné vzdálenosti a načuřeně si Nefertiti prohlížel. Poté si všiml, že ten nově příchozí s sebou má taky opeřeného společníka, a tak na něj ze svého dočasného bidýlka shlédl, věrně tak napodobujíc svou paničku, a zahoukal. Patrně se sováčka tázal, zda je mu tam dole příjemně.
"Kalle je můj brácha," odpověděla Ginger Cassidymu, aniž by spustila oči z Arsena, který nevypadal, že je mu zrovna příjemně. Ostatně dívka neměla v plánu, aby se cítil příjemně, alespoň dokud si něco nevyříkají. Cassidyho otázka ji zaujala, avšak nedala to najevo- tu skupinu už určitě někde viděla, ale mudlovská hudba ji nezajímala natolik, aby znala všechny interprety. A že jich bylo.
"To hodláš celou cestu stát?" nadhodila potom směrem k Arsenovi a kývla hlavou směrem k prázdnému místu přímo naproti ní. "Mimochodem, já jsem Ginger. Ginger Olssonová, Nebelvír. A tohle je Arsen Quinn z Mrzimoru. Oba druháci...teda Quinn už je vlastně třeťák. Jak se jmenuješ ty?" obrátila se poté na zrzka a tázavě povytáhla obočí. Z její řeči zmizel arogantní podtón a zněla o dost přátelštěji.

_________________

Tess přikývla. Jasně, že jsou učebnice starších žáků zajímavější, učí se lepší kouzla. "Jo, já si prohlížela bráchovo učebnice. Některý věci jsou tam fakt zajímavý."
Pak se s úsměvem koukla na Lennyho. "No, asi si moc zlobil, tak se na tebe vykašlal." Vyplázla na něj jazyk. Pokrčila rameny. "Tak já nevím, já dost prosila rodiče a oni mi pak řekli, že to mám i k Vánocům. Že prý k Vánocům nemám čekat nic jiného než ponožky." Trochu se zaškaredila, že ji koště stálo tolik. "A pak taky, že prý jestli se tomu koštěti něco stane, tak že se mám rozloučit s dalším, že budu muset lítat na školních." Protočila oči, nenechá přece své úžasné košťátko jakkoliv zničit a už vůbec ne dobrovolně, takže si to vlastně rodiče mohli odpustit. "Řekli mi to, jako kdybych ničila košťata každý den."
Trochu méně nadšeně než Lenny si vzpomněla na hromadné ložnice a koupelny. "Jo, taky mi to chybí, i když vlastní koupena by mi nevadila." Často ráno nestíhala kvůli děvčatům, která trávila u zrcadla snad 2 hodiny a nikoho tam nepustily, dokud nebyly hotové.
"Jo, ale moc těch dopisů nebylo." Ona moc korespondenci neholdovala, nějak jí to nebavilo. Vždy to byl spíš její bratr, kdo posílal dopisy.
Zazdění lektvarů? zhrozila se. Poposedla si nervózně na sedačce. Dobře, McKayová byla náročná a lektvary nebyly zrovna lehké, ale jí to svým způsobem bavilo. Bavilo jí, jak se musí vše striktně dodržovat, všechny ty puntičkářské úkony. "No to si děláš srandu. To jako myslíš vážně?!" vyvalila na něj oči. To nemůže myslet vážně. Pak se zasekla. K tomu ho vede Ginger? To snad zase ne. Jen zavrtěla hlavou.
Nakonec se ale zasmála. Ani by se nedivila, kdyby je McKayová doopravdy proměnila na ropuchy.
Když se vlak rozjel, bleskově vyskočila ze sedadla a začala mávat mamince na rozloučenou. "Ahoj mami! Hned jak přijedem ti napíšu! Paaaa!" To sice byla pěkná lež - s jejím psaní dopisů jí první dopis pošle v listopadu - ale její maminka to pochopila jako 'bude se mi stýskat,' přesně tak, jak to Tess myslela.

_________________

Seděl jako přikovaný v sedadle vlaku a díval se zaraženě na oba dva. K nepříčetnosti mu zde chyběla jen paní Bowaryová vařící čaj a alespoň jedna z jejich postarších přítelkyní. A aby Walalce přiznal barvu, moc k tomu nechybělo. „Echm. Ne, ne.. Nic mi není. Já jen...“ Řekl tiše a snažil se jim odpovědět na všechny ty jejich jehelníčkové otázky, které létaly jak jiskry z hůlek pana Ollivandera.
Rychlým pohledem vrhl prosebný výraz na sovu, jako by ji prosil aby se cosi stalo a sám se zamyslel jak se má asi ta jeho sova v nákladním prostoru. Určitě né moc dobře.
Pak se ještě více zaraženě podíval na tu holku, která se po chvíli začala zaobírat jeho jménem a nakonec zkouzl zpět na Darrela. Proboha, u té zaprášené a věčně hučící svítilny bylo více ticho než zde. A co více, ty otázky, byly tak. Pichlavé.

Zavrtěl se v sedadle a rukou se zapřel do opěradla a podíval se nad sebe na zavazadla. Pak vrhl pohled zas na ty dva a tiše otevřel ústa. Ti už si ale zase jeli svoje. „Ne, já nejsem nemocný.“ A pak jsem se udiveně podíval na Darrela, který prostě vylétl jako pružina a jal se otevírat okno. Do vagónu tak krom zatuchlého a párou nasyceného vzduchu nádraží, dorazil ještě ten neuvěřitelný směs hlučících rodičů a dětí na nádražním perónu. Wallaceho tvář zachvátila vlna kaleidoskopického zbarvení než potřepal hlavou a nakrčil obočí, trošku doraženě se podíval na Leslie a tiše řekl. „Ne, nejsem mudla, mně nevadí vlak a nejsem ze Skotska, jsem z ostrovů.“ Řekl samozřejmě, jakoby ti dva měli vědět o co jde a pak se zase podíval ven, přitom přemáhal nutkání zakrýt si uši. I když, nebyl oto o nic horší než v hospodě U opilého Allea...

„Bradavice? Sladkosti, to jako cukr?“ Vyloudil ze sebe tiše Walalce konečně nějakou kloudnou větu, když se podivil na dýňovými paštičkami a podobnými úžasnými názvy, které přeci jen rozproudili tvrdou stěnu pochyb a nabudili alespoň částečnou zvědavost.
Wallace neznal sladkosti. Věděl že mu táta čas od času vozil lékořici a že rád ujídal kostkový cukr. A že jednou přivezl z velkého města opravdu dobré věcičky, které mu připadaly jako fazole co měla máma na kredenci. Ale to byly sladksoti? A navíc, za co si je měl koupit.

Mou pozornost od stavu galeonů rozptýlil až zvuk dveří a příchod nové holky. Asi taky jedoucí do Bradavic, podíval jsme se na ni, pak na ty dva a už nic jsem neříkal, pohled jsem stočil opět k oknu, které se mezitím zaplnilo lidmi, kteří ač ne přímo na ně mávali na své jiné potomky a zahušťovaly tak vzduch co se řevu týkalo. Ke všemu mne začalo píchat ve spáncích, podíval jsem se na Darrela a pak jsem jen odevzdaně kývl, jen tiše s nádechem a ruce jsem si opět položil na kolena. Nemělo cenu tu zdržovat vlak, stejně se tu nikdo na nic neptal a já jsem silně pochyboval že by to těm dvěma vadilo.
Po chvíli se vlak s cuknutím rozjel, čekala je cesta. A Wallace se modlil, aby byla klidná. Jediná věc se ale vlaku neupřela, ujel z toho hlukem a lidmi prosyceného města!

"Rád tě poznávám, Uru," zopakoval podobnou zdvořilostní frázi, kterou řekl i Doře, a mile se na dívku pousmál. Nebylo to od něho pouze plácání plící. Opravdu byl rád, že může poznat někoho nového. Myslel to upřímně na rozdíl od některých lidí, kteří to říkali pouze ze slušnosti a ne od srdce. V dalším okamžiku ho však Pandora nemile překvapila. Ve škole o něm sice bylo známé, že nemá rád Zmijozel, a on se tím ani netajil, ale že to na něho takhle vytáhne, opravdu nečekal. Jakoby mi četla myšlenky.... "To se nemusíš bát. Nemám v plánu tě odsuzovat, aniž bych ti dal šanci," mrkl na dívku už znovu s menším úsměv, než trochu provokativně dodal: "Zatím si vedeš docela slušně." To ji to možná vrátil za to hýbání obočím, které ho trochu pobavilo, nikterak víc se ale nad tím nepozastavoval. Pravdou bylo, že přece jen titulek McLarken Doře trochu ubíral, ač navenek vše takové popřel. Sice si svému bratrovi moc povahově podobná nebyla, alespoň co stihl zpozorovat, ale něčím museli být příbuzní. Zajímalo ho, čím by tak mohli být, ale rozhodl se radši v tohle tématu více nerýpat, protože by to mohlo udělat více škody než užitku. Nechal Doru, aby obdivovala Helmonta, přičemž se musel opravdu pobaveně pousmát, když ho oslovila sirem. Ono to bylo docela i trefné, vzhledem ke Kennethově původu. Zadíval se na Uru, která se posadila naproti němu a přinesla si sebou i kočku, Čokoládu, pokud slyšel dobře. "Jsem Kenneth Van Helmont, také z Nebelvíru," usmál se na ní a sklouzl pohledem znovu ke kočce. Rozuměl více žábám, takže k té kočce se nevyjadřoval, za to se vrátil k Helmontovi a Melvinovi. "Možná trochu," souhlasil ohledně sluníčka pro sira Helmonta, jak ho nazvala Pandora. "To teda jo, máš ho už dlouho?" zeptal se zvědavě s povytaženým obočím. Mimoděk vyhlédl z okna, a tak spatřil, že se lokomotiva dala do pohybu. Bude to dlouhá cesta, a tak se trochu sesunul v zádech a pohlédl na dívky před sebou. "Jsem v šesťáku," odpověděl Uru. Nenapadalo ho, ale jak mladší z dívek více rozpovídat. Stále na něho působila zakřiknutým dojmem, což se mu moc nelíbilo. "Taky vám připadá, že to léto tak rychle uteklo? Co jste vůbec dělaly o prázdninách?" nadhodil nakonec, aby konverzace v kupé přece jen nestála, protože ticho v přítomnosti ostatních by mu asi vadilo. Každý jiný by možná nadhodil aktuální mistrovství světa ve famfrpálu, ale on se tomuhle tématu vyhnul, protože tam nebyl, tudíž k tomu neměl co říct. Ale třeba některá z dívek mistrovství zmíní sama, to se nechal překvapit.

_________________

| +

Loupl pohledem směrem k Leslie a hned poté se zadíval ven z okna. "Nevím. Nikoho jsem zatím nepotkal," každopádně ale nevypadal, že by ho to zatím trápilo. Měl sice své kamarády rád, ale však se s nimi uvidí v Bradavicích. Teď je hledat opravdu v plánu neměl. Podíval se znovu na Wallace, na kterém se mu stále něco nezdálo. Docela ho popudilo, že Wallace ani neocenil, když se Darrel snažil a otevřel mu okno pro lepší vzduch. Měl docela starost, protože chlapec se šklebil nebo se vůbec netvářil a on neměl tušení, proč tomu tak je. Z celého srdce nesnášel, když neměl nad něčím přehled nebo kontrolu, takže tohle pro něho byla opravdová muka. Na jazyku měl snad tisíc otázek, které by byl schopen na Wallace vychrlit během několika vteřin, rozhodl se ale zatím držet a počkat, až řekne chlapec něco sám. Nemělo smysl ptát se ho, když se neměl k tomu ani odpovědět. Měl nutkání se silně plácnout do čela, když ho Leslie poučila, že Wallace nemusí být mudla, aby mu bylo špatně. To přece věděl! "Hele, ty jsi nějaká moc chytrá na to, že jdeš teprve do prváku..." podíval se na ní, přimhouřil oči a na chvíli se opravdu zatvářil smrtelně vážně, to mu ale moc dlouho nevydrželo. "Myslel jsem, že mudlové se většinou těch Bradavic bojí, protože neví, co je čeká... no ne?" mrkl na Wallace a zahýbal k němu významně obočím, doufaje, že mu už také na něco odpoví. Zatím to ale nevypadalo. "Brrr..." oklepal sebou a vytřeštil nedůvěřivě oči na mladou spolužačku, když zmínila, aby neměl něco nakažlivého. "Kdyby měl tak dračí neštovice! No to by nám scházelo..." vybafl Darrel vyděšeně a zkoumavě se jal prohlédnout Wallace z větší blízkosti, jestli nemá nějaké podezřelé pupínky. Na tváři ale očividně nic neměl, takže ho děs opustil, zároveň ho ale zachvátilo zklamání, protože by alespoň bylo nějaké vzrůšo. Teda do doby, než by to od něho chytil. "Koupíme pepřové kapsle, ty jsou fakt skvělé!" A pak pouze přikyvoval k tomu, co vše si chtěla koupit Leslie. Ohledně otázky o mistrovství se zašklebil a zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že tam nebyl. Po několika letech chyběl na mistrovství. Neměl chuť se k tomu vyjadřovat, takže se tvářil, jakoby ona otázka v životě nezazněla a radši stočil pozornost k dívce, která nově přišla do kupé. Pozorně si ji prohlédl, jakoby schvaloval, jestli se k nim do kupé hodí, ale nakonec samozřejmě přikývl. "No jasně. Máme tu poslední místo, tak sedej," zakřenil se na neznámou dívku, aniž by si vzpomněl, že se s ní už viděl na Příčné. Potkal během prázdnin tolik neznámých lidí, že si některé prostě nepamatoval. Když ani po několika minutách nevěděl, co vlastně Wallaca trápí, už to zkrátka nevydržel. "Tak co ti teda je?" zeptal se zvědavě s povytaženým obočím.

_________________

Tichá osoba v dlhom bielom plášti s nasadenou kapucňou, tvárou ukrytú v tieni kapucne. Krôčik po krôčiku sa prechádza po nádraží zatiaľ čo jeho kufre poletujú za ním. Ten pocit. Po piatich rokoch byť tu. Späť na tomto nástupišti. Nič sa nezmenilo. Dokonca ani tá atmosféra nadšených ľudí nepominula. rozmýšľal som a z časti aj spomínal na prvé chvíle. "Echo ich fleoships os te hai" (Vidíš tých ľudí?) opýtal sa ma Hebi pozerajúc z jednej strany na druhú. Bolo to pomerne zaujímavé pozerať sa na všetky tie natešené tváre, ktoré sa pokúšajú nastúpiť do vlaku. "Patril som medzi nich Hebi. Ako by to bolo včera keď ma sem rodičia prvýkrát viezli." oči mi kmitali z jednej osoby na druhú. Toľko čarodejníkov a nikto o nás nevie. Ako by asi reagovalo ľudstvo keby sa dozvedeli naše tajomstvo? Asi by sme boli braný ako ďalšia utláčaná menšina. To by sa určite nepáčilo viacerým čarodejníkom a prišla by nová vojna. Ďalšie zbytočné krviprelievanie. povzdychnem si nad mojimi myšlienkami a pomalou chôdzou sa vydám k vagónu E.

Pri vstupe do vagónu si ešte skontrolujem zavazadlá a vojdem. Tieto úzke chodbičky mi chýbali najmenej. Zvuky vychádzajúce spod každého jedného kroku mi boli veľmi známe. Keď som prechádzal okolo prvého kupé, vážnou tvárou som zakrýval vnútorné prekvapenie. Vidieť tam dvoch, k sebe sa túliacich profesorov poviem vám nič moc pohľad. Pokračoval som v ceste uličkou až do posledného kupé. Nechcel som riskovať, že by som počul niečo, načo naozaj nemám chuť. Vošiel som do kupé a kufre odložil na určené miesto. Posadil som sa do látkového sedadla a užíval si jej mäkkosť. Zložil som si kapucňu a vydýchol si. "Poď von Hebi, tu nás nikto nebude rušiť. Teda aspoň dúfam." poviem Hebimu, ktorý sa už odplazil na sedadlo oproti mne a tam sa zmotal do špirály. "As keshi his aia asto teai solei omei schiflo" (Tí boli tak sladký až ma zuby boleli.) vyjadril sa Hebi na to čo sme videli pred chvíľou. "Niečo na tom bude keď to povie štvorzubý had." poviem a pozriem sa von oknom. Pohli sme sa. "Tak Hebi uvolni sa a užívaj si dlhú cestu vlakom." upeleším sa v sedadle a pohľad venujem krajine za oknom.