Rodiče mě už čekali v Příčné, a světe div se, neuhodnete, co měli s sebou. Teda krom toho kotlíku. V klícce, kterou maminka držela, byla nefalšovaná sova (spíš sovátko, řekl bych, teda aspoň soudě dle velikosti), a tvářila se, jako že je moje sova. Byla drobounká, bez problémů by se mi vešla do dlaně, ale měla pár těch nejkrásnějších oranžových kukadel, jaká jsem kdy viděl.
Během cesty na nástupiště jsem se stihl dovědět, že to teda není sova, nýbrž sovák, a nový přírůstek do rodiny dokonce stihl vyfasovat jméno – Finnegan. Když jsem na malého výra rozněžněně šišlal, věnoval mi zhnusený pohled. Tak jsem toho nechal.
To už jsme ale dorazili na nástupiště 9 a ¾, kde na nás čekal velice příhodně vlak. Ještě neodjel, za což jsem byl vděčný – mohl se pohnout každou minutou, a já bych ho jen velice nerad dobíhal; nehledě na to, že by se mi to asi ani nepodařilo.
S novou vervou jsem dotáhnul kufr a klec až k vagonu B, do kterého mi je tatík pomohl nanosit. On ten kufr byl totiž zhruba stejně velký jako já sám. Pak přišlo na řadu loučení, u kterého ukápla i slza z maminčiny strany; já jen obrátil nenápadně oči v sloup. Vždyť nejedu na Aljašku, jen do Bradavic!
Tak jsem se tedy dostal od Ollivanderových hůlek až do uličky ve vlaku, kterou jsem trochu nejistě bloumal – žádné kupé nebylo prázdné, a když jsem došel skoro až na konec, bylo mi hloupé se vracet zase na začátek. Zaťukal jsem tedy na dveře jednoho z kupé, ve kterém seděla jako ledová královna jakási holčina a hromada zavazadel



Odtáhnul jsem prosklená dvířka stranou a mrknul letmo na naježenou sovu. Můj pohled potom přelétnul k odtažitě se tvářící zrzce (vážně, kolik je tady zrzků? Cestou jsem jich viděl na můj vkus až moc). „Ehm, je tady ještě místo?“ mávnul jsem rukou směrem k hromadě báglů a sov (sovy…?), trochu nejistě mrkajíc po holčině, která byla bezesporu starší než já. Nebo tak aspoň vypadala, kdo ví.

_________________

Jakmile Lei vystoupala do vlaku, na okamžik se jí z toho stísněného prostoru zatočila hlava, ale ustála to. Vůbec se jí to nelíbilo a ani nechtěla pomýšlet na to, že by takhle mohla strávit celých příštích sedm měsíců. A už vůbec radši nepřemýšlela nad tím, že by se jí mohlo udělat při hodině nevolno a obdařila by obsahem svého žaludku kotlík nějakého nebohého studenta. To by její hrdost nevydržela.
Dle Eryho přání zapadla do prvního volného kupéčka, které jí přišlo pod nos, a nechala odlevitovat svoje kufry do přihrádek nad sedadly. Teprve pak se s úlevou posadila na sedačku a na chvilku zavřela oči, aby jí nebylo tak moc špatně. Zatím ještě nepřišla na nic, co by jí proti nevolnostem pomáhalo, takže jí nezbývalo nic jiného, než to celé přetrpět. Ale věděla, že na to není sama. S tou myšlenkou jí vykvetl na tváři spokojený úsměv a znovu otevřela oči, aby se zadívala na Eryho. Už to bylo víc jak rok, co se spolu dali dohromady a zatím jejich vztahem nedokázalo nic výrazněji otřást. Ani večeře v sídle hrůzy, ani navztekaný Salem. A ani překvapivé zjištění, že se stanou rodiči… ale to ještě klidně mohlo přijít, až jeden z nich začne panikařit a Lei věděla, že k tomu nemá daleko. „Nemáš čokoládu?“ zadívala se na svého drahého prosebně a ohrnula rtíky do bezmocné grimasy. Byla si jistá, že jestli tudy pojede ten vozíček se sladkostmi, dál už se poplahočí prázdný.

_________________

Po dusnech, která před odjezdem do Bradavic panovala, byl déšť více méně vysvobozením, ale Jane na náladě nepřidal. Nesnášela déšť. Na druhou stranu se cítila skoro… šťastně. Jo to bude to slovo. Kráčela s celou svojí famílií po nástupišti 9 a 3/4. Nu, jako rodina vypadali zajímavě. Jane již převléknutá do bílé košile a černé sukně (odmítala se převlékat ve vlaku), její matka v jasně květovaných šatech (nutno jim alespoň přiznat, že zvýrazňovali její poměrně pěknou postavu, ale jinak ty barvy docela křičeli… no to je jedno) a bábi (její pravý opak) ve střízlivých černých šatech. Otec Jane asi jako jediný vypadal (pro mudly) jakž takž. Ve svém saku a košili do práce by působil poměrně seriózně nebýt těch sepraných bleděmodrých džín…

„Zlatíčko budeš mi šíleně chybět.“ Objala ji máti a Jane opět měla pocit, že se dusí. Že by déjà vu?
„Nejsem zlatíčko.“ Zavrčela Jane a opatrně se vymanila ze smrtonosného sevření své matky aby mohla sevřít i tátu. A pak dokonce i bábi, ale jen jemně. Ó jak ta mě bude za týden nesnášet… Pomyslela si Jane pomstychtivě, neboť na tu dobu měl přijít dáreček od Vallabha…
Jane popadla přenášecí box s Démonem a pod těžkým batohem lehce zavrávorala. Kufr už byl u ostatních zavazadel o ten vážně strach neměla.
„Já stejně nechápu, co jsi udělala s Ďáblem.“ Prohodila k bábi. „Za celou dobu co ho znám, tak absolutně nesnáší přenášecí box,“ Nechápavě zvedla box k očím (kocour je stále kotě, tedy není zas tak těžký) „ale teď chrápe jakoby nic…“ Podezřívavě se zahleděla na bábi. „Bábi... že tys mu něco nasypala do granulí, že jo…?“ Ale tato otázka nakonec zůstala nezodpovězena (naštěstí) neboť u vlaku bylo příliš hlučno. A bábi stejně vypadala, že to Jane jen tak nepoví…
Jane se rychle rozhlédla jestli náhodou nezahlédne známou postavu Ari, ale neviděla ji. Nejspíš už bude ve vlaku... Tak to by mě zajímalo jak se najdem. Usoudila kysele a namířila si to ke dveřím…
„Zlato…“ Začala její matka, když už se Jane chystala nastoupit. Nakonec na matku hodila jen mírně vyčítavý výraz. Ten říkal, poslechnu si tě, ale spěchám. A na to máti spoléhala. „Asi by jsme ti měli něco říct…“

Vagón C pravděpodobně kupé č. 5

Jane nastoupila do vlaku a rozzuřeně za sebou táhla kufr. To snad není možný…! Nadávala v duchu. Mě to bylo divný, že se najednou přistavovali další místnosti k bytu! Já blbá…
Jane se nacházela uprostřed vagónu C. Byl téměř plný… A tak Jane nemohla uvěřit svému štěstí, když narazila na (pravděpodobně poslední) volné kupé. Na nic nečekala a vlezla dovnitř, kde se labužnicky svalila na sedadlo. Za nic na světě by to nepřiznala, ale ten batoh byl šíleně těžký. Mrkla na Démona. Chrápal jako nemluvně. Pokrčila rameny a šoupla ho nahoru do přihrádky pro zavazadla. Batoh si nechala u sebe.
Zhluboka se nadechla a nechala své mírně pocuchané nervy uklidnit. Náhle zalitovala, že je v kupé sama, takhle nepřijdu na jiné myšlenky... Na jeden bláznivý okamžik zvažovala, jestli by neměla probudit Démona, ale nakonec se rozhodla (pro dobro ostatních) to nedělat. Bůh ví co by byl schopný vyvést ve vlaku plném lidí, kteří za nejmilejší domácí zvíře považují myš...

_________________

(Stieg Larsson)

Rychlý přehled vagónů a kupé

Vagon A

?. kupé - Salem M. (3 volná místa)

Vagon B

1. kupé - Matthias C.; Leonard W.; Theressa R.; (1 volné místo)
4. kupé - Ginger O.; Arsen Q.; Cassidy F. (1 volné místo)
?. kupé - Bernard K. (3 volná místa)

Vagon C

1. kupé - Maeve G.; Gaëlle U.; (2 volná místa)
2. kupé - Kenneth Van H.; Pandora M. (Salem) (2 volná místa)
3. kupé - Hailie N., Brian S. (2 volná místa)
5. kupé - Jane E., Ariana H. (2 volná místa)

Vagon D

1. kupé - Andrew B.; Pattie O.; (2 volná místa)
5. kupé - Wallace M.; Darrel G.; Leslie A.; (1 volné místo)

Vagon E

?. kupé - Lorelei M.; Erasmus A.

* Pokud jsem někoho zapomněla/špatně zařadila tak se omlouvám, je vás moc!
** Trochu nám začíná růst počet osamocených cestujících, takže nově příchozí prosím, aby si v rámci plynulé hry sedali do už obsazených kupé

Když oba chlapci svolili, tak si přisedla. Matty se sice zatvářil tak jako 'u Merlina, co tu bude dělat?' ale Matty se takhle tvářil často, takže si z toho nic nedělala.
"Léto bylo super! Byla jsme všude možně. Co vy?" usmála se a konečně se přestala přehrabovat v kabelce a se spokojeným úsměvem a svačinou (bageta plná zeleniny) se zabořila do sedačky. Měla hlad, i když jedla před půl hodinou.
"Ty máš taky nové koště?" usmála se. Takže už nebudou muset používat ta tak trochu šílená košťata ze školy. Jedno z těch košťat, co si jednou vybrala sebou šíleně škubalo, takže alespoň tohle už nebude muset absolvovat. Jelikož si spoustu dětí přitáhne nové koště, možná i budou lepší jako tým.
Pak káravým obličejem přejela Lennyho. "Neptala jsem se, jestli se těšíte na učení, ptala jsem se, jestli se prostě těšíte! Je mi jasné, že se netěšíte na učení. Já taky ne, i když už se těším na nové kouzla."
Vzápětí se začala smát napodobení McKayové. "Zajímá mě, kdo jako první rozpustí kotlík... doufám, že to nebudu já, protože pak bych musela mít pojednání o blachtavici na čtyři svitky," ušklíbla se pak. Úplně si dokázala představit McKayovou, jak tam na ně kouká tím povýšeným pohlede 'jak to, že neumíte udělat tak jednoduchý lektvar?'

Mimo herně:
Omlouvám se, nějak nečekaně mě zastihly taneční. A včera večer už jsem tou dobou spala

_________________

"Tak, ještě projdeme tady přepážkou a už budeme na nástupišti. Akorát to stíháme," mrkl pan Slee na ošuntělé náramkové hodinky své pobledlé manželky, načež s očekáváním vzhlédl. Vzápětí svraštil obočí. "Bohužel nám to stíhání s takovýmhle tempem moc dlouho nevydrží." Ani Brian, ani Henriette se nepohnuli z místa, jenom fascinovaně obhlíželi cihlovou zeď. "Víš, Fredericku, mívals v zásobě i lepší vtipy," řekla paní Sleeová suše, přijímajíc nabízené rámě. Krátce se ohlédla po vykuleném synkovi, a nakonec vykročila po manželově boku vstříc zdánlivě bytelné stavbě. Trvalo to jen pár vteřin než spolu zmizeli, jako by nikdy neexistovali. Chlapec chvíli rozpačitě čekal, pak posbíral veškerou svou nevelkou odvahu a rozběhl se vstříc té zatrolené překážce. Celý se přitom krčil, jak se bál nárazu.
Žádná bouračka se však neudála.
Mladý Slee hladce proklouzl vozíkem napřed přímo do srdce kouzelnického světa. Smykem zabrzdil vedle svých rodičů, zraky upřené k zářivě červené lokomotívě. Okamžitě si svou odvážnou barvou i vagonoidním doprovodem získala Brianovy sympatie; jako snad každý jedenáctiletý kluk nemohl zapřít jistou zálibu ve vláčcích. "Páni," vzdychl. Ani nezaznamenal matčina slova, dokud neucítil na rameni její dlaň. "Už bys měl jít, miláčku. Vlak za chvíli odjíždí." Než se stačil vzpamatovat, už se ocitl v jejím drtivém objetí. Slyšel, jak mu říká, aby byl opatrný, nezlobil a zkusil si nadcházející školní rok co nejlépe užít, nicméně mu nedocházel dech k jakékoli odpovědi.
Líbnul matku na tvář, načež poslušně následoval otce až k vagonu C a nechal si pomoct se svým objemným kufrem do schůdků. Přetrpěl pocuchání své čerstvě umyté kštice a opětoval nejistý úsměv rozpačitým úšklebkem. "Tak zatím, tati. Jo, a pozdravuj Beccu!"
Popadl své zavazadlo a vyrazil dlouhou chodbičkou. Nejdřív byl v pokušení zapadnout hned do prvního kupé, když v něm však spatřil hned dvě osoby opačného pohlaví, rychle změnil názor. Druhé kupé taky minul tak svižným krokem, jakého jen byl díky svému kuférku schopen, protože vidina cesty se dvěma skoro-dospěláky mu naháněla husí kůži. Zaujala ho až třetí místnost, protože když do ní nahlédl, už mu skoro upadala ruka.



"Ahoj," usmál se Brian trochu nejistě, "máš tu volno?" Prosím, prosím, řekni ano! Já mám svoje ruce rád! Zraky upíral k osamocené dívce s bledou pletí a blonďatými kadeřemi, kterou s nejvyšší pravděpodobností vyrušil ze čtení, jak si právě uvědomil. Při tom pochopení mu zrůžověly špičky uší. Nebylo tedy divu, že přítomnost dřímající kočky zcela přehlédl.

Přicházím na nádraží spolu se strýčkem a vlastně celou momentální rodinkou, ale všichni, jako by chovali těžký respekt ke strýčkovi mlčí, občas něco zašeptají, ale když mluví on, je hrobové ticho. Tak se mi to líbí, jen kdyby bylo ticho pořád... "Ariano, pamatuješ co jsem ti říkal?" Promluví ke mně děsivě klidným tónem strýček. "Ano, pamatuju." Protočím oči, ale když vidím jeho podezíravý pohled, povzdechnu si, donutím se - nutno podotknout že se fakt donutím - usmát a řeknu to znova. "Samozřejmě, že si to pamatuju, strýčku, bude se mi moc stýskat." Pronesu až sarkastickým tónem, i když sama vlastně nevím, co to sarkazmus přesně znamená. "Příště by to chtělo trochu milejším tónem, drahá." Poznamená strýc a jako správný doktor - i když už tak trochu na penzi, né? - si něco poznamená do černého notýsku a důležitě si odkašle. "Chris ti pomůže se zavazadly. Doufám, že přijedeš zpět jako člen vítězné koleje, ne že to zase projedete." Dodá s úsměvem, takže to nemyslí až zas tak vážně, i když by byl určitě rád, kdybychom vyhráli, ostatně to já také. Chris zamumlá něco ve stylu proč zrovna já a chopí se mých zavazadel a přepravky, ale bez kočky a odšourá se s tím kamsi do vlaku. Kolem krku se mi líně drží bílá kočka alá Meow, která se protáhne, drápky se jí trochu zamotají do mých vlasů, ale jinak pohoda, načež se s tichým zaskučením vydám do vlaku. Ne že bych se netěšila, jen doufám, že najdu Jane, protože jinak... no to je jedno. Hezky si to šlapu vlakem, když už se cítím naprosto, naprosto bezmocná a ztracená...




"JANE!" Vyjeknu když prudce otevřu dveře kupé a vyvalím oči na mou snad jedinou kamarádku a Meow ji pozdraví no... Zaprská na ni a líně se zase protáhne, přiháčkovaná za drápky o můj hábit, jelikož jsem rovnou oblečená do uniformy, přeci nejsem hloupá, abych se pak převlékala po cestě. Sednu si naproti ní a protože jsme zatím asi samy, máme každá jedno sedadlo pro sebe. Zatím. Do kupé nakoukne Chrisova tmavovlasá hlava. "Hele o kufr se ti postarám, špunte jeden blonďatý, ale tu přepravku si na toho mutanta vem sama.." Zahučí otráveně, očividně se mu spolužáci posmívali, že s sebou tahá přepravku bez kočky. Protočím nad ním oči a vezmu si od něj přepravku, do které zaženu Meow, která se stejně jen líně schoulí do klubka a zase usne. Jeho hlava následně zmizí úplně pryč kamsi do vlaku. "Tak co babča?" Nahodím zvesela, uznávám, že jsem ráda, že ji vidím, aby ne, že. "A co tygr? Jak si dorazila domů? Ještě jednou se omlouvám za to, že jsme musely odejít, to víš... Brácha. Mimochodem Vallabhovi se strašně stýskalo, pořád o tobě mluvil, i když to vlastně všichni. Bratr a ta hnědovlasá hlava co tu byla před chvíli uzavřeli sázky, jestli se ze mě dříve zblázníš, nebo jestli prostě zapomeneš, že někdo tak nevýrazný existuje, vlastně ty jejich sázky nikdy nechápu..." Našpulím mírně rtíky, uvědomujíc si, že jsem ve vlaku a už to není známé a klidné prostředí ale vlak plný paviánů a goril, takže... bych mohla trochu ubrat i na volume, i na zvukovém projevu jako takovém. To by ovšem nesměl u okna najednou někdo divoce mávat velkou korkovou tabulí na které se psalo "Dobře dojeďte, mé slečny" a pak nějaké indické slova které ani já neznám... tedy spíše já ani snad Vallabh nezná, protože právě Vallabh u našeho okna divoce mává tabulkou a občas i ťukne do skla. "Myslím, že si tě oblíbil." Zamumlám tiše a zachichotám se, že si nepřipadá divně v tom oblečku mezi tolika "normálními" lidmi... no, nevadí.

_________________

Erasmus následoval Lei jako ocásek a když vpadla do prvního volného kupé, počkal, až uklidí svoje zavazadla a pak se vecpal dovnitř. Po jejím vzoru nechal svůj kufr odlevitovat do pro něj určené přihrádky, koště opřel v rohu kupé a vedle něj svůj pravěký skateboard, na kterém si hodlal zpříjemňovat cesty na hodiny. To, že na něm zatím moc neuměl, nepovažoval za žádnou překážku. Dokonce ho neodradila ani odřená kolena, otlučené lokty a spousta modřin a škrábanců.
Nějakou chvíli jen tak postával mezi dveřmi kupé a starostlivě sledoval svou drahou. Vůbec se mu nelíbilo, že jí zase není dobře – ty její nevolnosti ho pořád trápily. Sice věděl, že to k těhotenství patří, ale na něco takového prostě nebyl zvyklý. Když však otevřela oči, zadívala se na něj a ve tváři se jí usadil úsměv, musel se letmo uculit. Navíc se začala shánět po čokoládě a to Eryho přesvědčilo, že jí zase tak moc špatně není, i když zelená rozhodně byla. „Mám akorát čokoládový muffiny,“ zamumlal, zmíněné muffiny vytáhl z kapsy hábitu a podstrčil jí je rovnou pod nos. Byly sice trošičku deformované, ale taky byly domácí a určitě byly poživatelné. Jakmile se muffinů zbavil, nechal hábit sklouznout z ramen a hodil ho na svůj kufr. Zastesklo se mu po župánku, ale byl si jistý, že zrovna župan nezůstane nevyužitý – už se totiž ohromně těšil, až se v něm bude promenádovat po Bradavicích a nikdo ho nebude moct napomenout za to, že na sobě nemá upravenou školní uniformu.
Usadil se vedle své drahé, natáhl nohy před sebe a dlouze vydechl, což plynule přešlo v zazívání. Zrovna dneska by si rád trošku přispal, ale nedalo se nic dělat – nečekaně spěchali na vlak. Ani kakao si nestihl udělat, což považoval za konec světa. Nechápal, jak bez kakaového pohonu vůbec může fungovat. Očima na chvilku zabloudil k okýnku, krátce se zadíval na nástupiště hemžící se studenty a potom svou pozornost obrátil k Lei. Bezmyšlenkovitě nahmátnul její ruku, lehce jí stisknul a vzápětí jim propletl prsty.

_________________

Seděl tam a hlavu si opíral o sklo okna, které mu umožńovalo se dívat na ten shon venku. Lidé utíkali a běželi a táhli kufry a dělali kdo ví co aby se dostali k vlakům. někteří klepali na okna, někteří se snažili rozmlouvat se svými rodiči, loučit se s nimi. Jen ti jeho byli tak daleko za vlnama moře, tam na Ostrově. Jak rád by byl tam a né na téhle sedačce, tohohle rudého monstra.
Byl zde hluk a ten vyplňoval celý Wallaceův malý vesmír, jak jen to šlo. Nepomáhalo si ani zacpat uši či zavřít dveře a co bylo horší, někdo si k němu dokonce přisedl!
Poplašeně zvedl oči k příchozímu klukovi, který nemohl být o moc starší než on sám. Pozorně si ho prohlédl, než se doslova vecpal k okéku, tak že Wallace stáhl nohy, aby ho nechal být a svůj středobod v této chvíli směřoval ke dveřím. Proč šel sem? Proč si šel sednout zrovna sem? On tu nikoho nechtěl.

Jenže noční můry teprve měly přijít. Nejenže si ho nakonec ten hrozně hlučný kluk všiml, ke všemu se ještě chtěl představovat a při vzpomínce, jak se choval ten pobuda z vlaku do Londýna, se mu ježila kůže, zvláště jestli měl ten pobuda kořeny tak hluboké aby sahaly až k tomuhletomu... „Uhm... Já.. já jsem Wallace.“ Zmohl se jen nakonec po trapné minutce ticha, kdy přemýšlel zda by nebyl tak neslušný a sprostý a vetřelce prostě nevyhnal. Tam na Ostrově to bylo jednoduchší. Tam vlaky nebyly. A lidé tam nebyli, to bylo nejlepší.
Sotva si však unaveným pohledem prohlédl Darrela, onoho úžasně svěžího spolucestujícího, vyplnil ten poslední střípek místa v tomhle kupé nový příchozí, nebo spíše nová příchozí.
Wallace na ni okamžitě zaostrřil pholed, podíval se na ni a defacto ji věnoval i tu samou tvář, kterou rozhazoval všude kudy procházel. Natěstí pro něj si jej nevšímala a vypadalo to že byla stejná jako ten kluk... naštěstí...
Nějaké soukolí v jeho mysli hlasitě zarachotilo, když si ta holka všimla i jej. Potichu polkl a... A nadechl se... A konečně ze sebe tichoulince vyplivl. „Já jsem Wallace.“ A pak jen tiše zavrtěl hlavou. Ruce si složil na klín a prsty se mu okamžitě proplétly, načež tiše, bez otázky, či nějakého zájmu přešel z dvojice nově cestujících na upatlané sklo vagónu. Cítil jak se to v něm všecko třese.

Překvapeně nadskočil, když někdo otevřel dveře od kupé a nakoukl dovnitř. Rychle otočil hlavu a ve dveřích spatřil méně známou dívku Leslie. Nevinně se pousmál a ukázal k sobě, ať se klidně posadí. "Hroooozně," protáhl s tak silnou ironií, že to muselo pochopit i jedenáctileté dítě. Vzápětí se ale pousmál a zavrtěl hlavou. "Dělám si srandu, nám tu nevadíš, že ne?" mrkl na Wallace, který se mu akorát představil. Zastavil se na chlapci pohledem, protože hoch nevypadal vůbec dobře. Možná proto na chvíli utichl a zamyslel se, nic však neřekl. Když se Leslie zmínila o kočce, vrhl pohled zpět k Wallacovi, ale stále mlčel."Mám tu pouze svou sovu," ukázal na klec, kterou odložil na sedačku blíže ke dveřím kupé. Sova vyhlížela prapodivně. Víceméně se šklebila a nepřekypovala moc velkou aktivitou, na rozdíl od Darrela. "Koukám, že se teď docela podobá Wallacovi," narážel na výraz něho, načež se pobaveně zazubil a mrkl na chlapce. To už to ale nevydržel a zeptal se. "Není ti nic? Vypa-" ani nedořekl. Leslie se do toho vložila a když zmínila blinkání, Darrel netaktně propukl v smích. Jako kdyby zapomněl, že při cestě z Bradavic to byl právě on, který nevypadal zrovna dobře. Pokusil se trochu utišit, ale v prvních chvílích se mu to nedařilo. Promluvil, až když pochytil dech. "Promiň. Chci říct, že nevypadáš dobře. Otevřeme ti okénko!" náhle rozhodl, vyskočil a jal se otevírat velké okno, za které se musel pověsit celým svým tělem, aby se mu to podařilo. Šlo to docela ztuha. "Nebudeš ty náhodou mudla? Nebo máš strach z vlaků? Anebooo..." dlouze protáhl, protože ho vlastně další možnost nenapadala. "No... ale Bradavic se nemusíš bát. Koupíme nějaký sladkosti, ať nám ta cesta uteče... no, kde ta paní vězí? Doufám, že tu bude co nejdřív..." zazubil se na své spolusedící, nehledě na to, že vlak se vlastně nepohnul ani z místa a on už vyhlížel vozík s jídlem. Typický Darrel.

_________________