„Zlatíčko, vzal sis rukavice na létání? Víš, žes je naposledy zapomněl!“ hudrovala paní Abrahamsová směrem ke svému nejmladšímu synovi, Remymu, a měřila si ho přitom starostlivým pohledem.
„Jo, mami,“ zněla odpověď, kterou následovalo otrávené obrácení očí v sloup.
„Wille, máš všechny svoje učebnice a oblíbené knížky? Víš, že sis minulý rok zapomněl Tolkiena a byl jsi z toho na prášky!“
Rodinný intelektuál si povzdechl. „Mám všechno, mami, věř mi.“
Konečně se pozornost paní Abrahamsové stočila ke své dceři, která letos jela do Bradavic prvně. Leslie cupitala v těsném závěsu za ostatními, v rukách držela Keksíka, kterému se tenhle frmol ani trošku nelíbil, a na rameni jí seděla pohyblivá figurka dráčka, která se chovala jako skutečný drak a chňapala zubisky po kolemjdoucích. Její zavazadla vezl pan Abrahams na vozíku, takže se nemusela o nic starat, jenom se snažila, aby jí Abrahamsové nezmizeli z očí. „Drahoušku, nejsi nervózní? Máš všechny učebnice, kotlík, hůlku?“
Tentokrát to byla Leslie, kdo otráveně protočil očima. Máma se jí ptala snad už po sté. „Mám všechno, mami,“ zabručela kysele. Jako kdyby snad byla malé dítě a neuměla si pořádně sbalit, nebo co!
Pan Abrahams, naštěstí od přírody flegmatik, se jen pobaveně uculil a prohodil ke své ženě něco ve smyslu, že by to neměla se starostlivostí přehánět. Mají přece inteligentní děti, které se o sebe dokážou postarat.
A taky že ano. Jakmile prošli na nástupiště, Leslie se s rodiči rychle rozloučila – už neměla trpělivost na to, aby poslouchala další tisícovku otravných otázek. „Já musím běžet, mami, protože jinak mi určitě obsadí všechny kupéčka a pojedu v chodbičce a to nechci!“ vyhrkla jakousi výmluvu, aby vysvětlila, proč se u rodičů nechce déle zdržovat. Nechala se obejmout, přežila i uslintanou pusu od mámy a vzápětí popadla svůj kufr a zamířila k vlaku. „A buď hodná Leslie! A hned nám napiš, do jaké koleje ses dostala! Držíme palce!“ hulákala ještě paní Abrahamsová, přičemž dcerce vytrvale mávala.
Leslie všechno odkývala, naposledy zamávala rodičům a vecpala se do VAGONU D.
Procházela uličkou a nakukovala do plnících se kupéček. Doufala, že třeba zahlédne nějakou známou tvář, i když tu samozřejmě skoro nikoho neznala – ani ostatní prváky, ani nikoho z vyšších ročníků. Tedy kromě té party, na kterou narazila ve zmrzlinářství. PÁTÉ KUPÉ, kde seděl Darrel s Wallacem, zprvu přešla. Jakmile jí ale docvaklo, že skutečně zahlédla známou tvář a není to jen výplod její fantazie, zacouvala zpět a vzápětí strčila hlavu do kupé.


„Darrele!“ vyjekla potěšeně a vzápětí se bez optání vecpala do kupé. To, že Darrel není v kupéčku sám, zpočátku vůbec nepostřehla. Jeho společník byl konec konců celkem nenápadný. „Já jsem tak ráda, že jsem narazila na známou tvář!“ vyhrkla upřímně se širokým úsměvem ve tváři. „Jseš taky rád, co?“ prohodila pobaveně.
Plácla sebou na sedačku vedle Nebelvíráka, vydechla a rozhlédla se kolem sebe. „Netoulá se tu nějaká kočka? Nechci přijít o Keksíka,“ zamumlala a pozvedla dlaně, na nichž se choulil potkánek. Dráček slečně Abrahamsové pořád vysedával na rameni a teď se zvědavě rozhlížel kolem sebe. Stejně jako jemu, i Leslie po chvíli padnul pohled na Wallaceho. „Jé, nazdar, jsem si tě nevšimla!“ houkla omluvně. „Já jsem Leslie, jak se jmenuješ?“ vypálila zvědavě. Ani na chvilku jí nenapadlo, že kluci o její společnost možná nestojí. „Hele, jsi v pohodě? Vypadáš nějak to… nemocně. Tobě se dělá špatně z vlaků? Doufám, že budeš blinkat do chodbičky.“

_________________

Je to tu! Je to tu! Maeve ani dospat nemohla, jak se na dnešní den těšila. O tom svědčilo také to, že si brzo ráno vlezla k rodičům do postele a svého milovaného tatínka šťouchala do boku tak dlouho, dokud se neprobral, aby vzápětí mohl zjistit, že do odjezdu do Londýna a nádraží King’s Cross jim zbývalo ještě několik hodin. Teď už však ale mladá slečna společně s oběma rodiči – a kufrem – kráčela k přepážce, která měla údajně vést na nástupiště 9 a ¾. Oba Gallagherovi se přirozeně na tu překážku mezi mudlovským a kouzelnickým světem dívali s velkou nedůvěrou, ovšem Mae nevypadala, že by nad tím hodlala dlouho přemýšlet, prostě a jednoduše tou zdí prošla, absolutně nevnímajíc náhle zděšené pohledy svých rodičů. Po projití zůstala Maeve užasle civět na lokomotivu Bradavického expresu, dokonce si ani nevšimla, že její rodiče přece jen posbírali odvahu a teď stáli za ní se stejným obdivným výrazem ve tvářích.
„Beruško, jsi si jistá, že to bez nás zvládneš?“ Zeptala se ustaraně Maevina matka. Sice věděla, že jen málokdy nastane situace, se kterou by si její dcerka opravdu nevěděla rady, ale zkrátka si nemohla pomoct. Přece jen její jediné dítě mířilo do úplně neznámého světa. Bůh ví, co z ní ještě bude!
„Jasně, mami, vždyť mě znáš!“ Zamrkala Mae na mamku. Zdálo se, že ten úžas z ní už stačil opadnout, nebo ho alespoň umně zamaskovala. Pan Gallagher se při dceřině poznámce neubránil pobavenému úšklebku. „No právě!“ Dodal a pohladil Maeve po vlasech, která mu za to na oplátku věnovala vypláznutý jazyk a dotčený pohled. Na její vlasy se prostě nesahá, zvlášť když si ráno dala takovou práci s ofinou, která jí výjimečně poslušně seděla na místě.
Paní Gallagherová se ale nedala jen tak odbýt a pokračovala v udílení instrukcí. „Nezapomeň nám psát. Jak se tam vůbec posílá pošta? A nezapomeň si čistit zuby. Chovej se slušně a nedělej ostudu. Poslouchej učitele a dělej si úkoly. Zkrátka buď hodná!“ Neodpustila si, aby nedodala poslední větu, i když jí bylo jasné, že podle toho, jak se Maeve tvářila, pouštěla všechno jedním uchem tam a druhým ven. Vzhledem k tomu, že jí to opakovala už poněkolikáté, mohla paní Gallagherová doufat, že alespoň něco její povedené dcerce uvízlo v paměti.
„No jo, no jo!“ Mávla Maeve rukou, čímž matce potvrdila, že ji vlastně vůbec neposlouchala. Ale ono přece bylo tolik zajímavějších věcí, kterým mohla věnovat svou pozornost! „Tak já si už taky půjdu najít nějaké místo, jo?“ Zahlásila hned vzápětí, přitom si trochu netrpělivě dupla. A následně naprosto suverénně zamířila mezi ostatními přímo do středu, tedy k vagonu C. Ochotně si od tatínka nechala pomoci s narvaným kufrem a uvelebila se hned v prvním kupéčku. Zatím se však ale nehodlala jen tak povalovat po sedačce, namísto toho přitiskla svůj pihovatý obličejík k oknu a začala na rodiče zběsile mávat. Možná jí sem tam ujel i nějak pitvořivý obličej. Ale co, ona to přece jen brala jako formu loučení a jelikož se s rodiči pár měsíců neuvidí, hodlala se s nimi rozloučit tak jak to jen šlo.

_________________

Od rána to bylo hektické. Než jsme se všichni vysprchovali, najedli a já si pobalila poslední věci, minuty se sečetly a mé zpoždění bylo více než znepokojující. A to je to z bytu mé sestry na nádraží docela štreka a toto dopoledne byl londýnský letax obzvláště ucpaný. Není tedy divu, že na přeplněné nádraží moje maminka ztrácela trošku nervy. Cestou k nástupišti 9 a 3/4 jsme ani nemluvili. Já si vezla svůj kufr a na něm jsem měla položenou přepravku s krysou. Mamča vezla tátu. Cestou nás zastavil nějaký pomatený mudla a s legračním přízvukem se nás ptal na cestu k metru. Maminka mu řekla, že vůbec neví a tatínek mu poradil jednu velice dobrou cukrárnu v levé chodbě od vestibulu. Tatínek má neustále tendence si s někým povídat a byl by si s tím cizincem vykládal dál, kdyby jej moje nervózní maminka nevezla dál. Následující události se seběhly až příliš rychle, takže si ani pořádně nepamatuji svůj průchod skrze zeď. A to si pamatuji, že jako malá jsme to s bratry prolézali neustále tam a zpět. Na kouzelnickém nástupišti nebylo času nazbyt. "Máš všechno?" zeptal se mě tatínek asi po sto padesáté. "Máš lístek?" zeptala se mě maminka přísněji. "Ano, Ano, Ano" odpověděla jsem jim já a nemohla jsem se přestat nadšeně smát. "Ne, doopravdy, máš lístek?" vyhrkla na mě maminka a tak jsem byla nucena vytáhnout lístek z malé kapsy své plátěné tašky. "Tak dobře, princezno." řekl otec se nepopíratelným sentimentem a oba rodiče si sborově povzdechly. "Asi bych měla běžet." moc se mi od nich nechtělo, když jsem viděla, jak se tváří. Ale přeci jen, oba jsem je pořádně objala. Vyfotila jsem se před vlakem a pak jsem si odtáhla věci k vagonu C. Mrkla jsem na naše a už jsem prolézala chodbičkou. Jako obvykle jsem nastupovala mezi posledními, takže už bylo všechno plné. Jen v prvním kupé seděla holka plus mínus mého věku. Vrátila jsem se tedy, otevřela dveře od 1. kupé vagonu C a řekla jsem: "Zdravíčko, si sem sednu, jo?" A celou dobu jsem se nemohla ubránit úsměvu.

Mohla se snažit tvářit tak vyrovnaně, jak jen chtěla, ale sotva zaslechla to Eryho zahulákání (kterého si musel povšimnout snad každý v okruhu deseti metrů, a kdoví jestli ne ještě dál), byla celá ta její blamáž na nic. Povzdechla si a věnovala budoucímu tatínkovi unavený úsměv. Takový, že mohl v několika studentech vyvolat zdání, že právě spatřili zázrak.
Eryho taneček na udržení rovnováhy a jeho následný úsměv odměnila protočením očí, ale koutky úst jí cukaly pobavením vzhůru. Bylo strašně těžké zvyknout si, že je tu každý může vidět, a že tím před očima pomalu celých Bradavic přiznává, že má taky srdce a to dokonce zamilované. Když ji její drahý dohnal, starostlivě mu upravila hábit i duhový límeček. „Ne, nechci. Těhotná jsem já, ne moje hůlka.“ Podotkla na adresu levitujících zavazadel a pohledem zkontrolovala, jestli se nějaké cestou neztratilo. Jediné, co chybělo, byla její drahá Milady, která zůstala na starost Debbie. Lei totiž bylo jasné, že bude mít celý rok úplně jiné starosti, než by bylo hlídání kočky a jejích potencionálních nápadníků.
Chvilku zvažovala, jak moc se před těmi všemi studenty a jejich rodinami k Erymu hlásit, ale nakonec se svému drahému zavěsila na paži a políbila ho na tvář. Však to dlouho nepotrvá a všichni budou moct pozorovat, jak jí roste bříško, kde se schovávají malá Anderseňátka. A rozhodně nechtěla nikomu dát podnět k pochybnostem o tom, kdo by mohl být jejich otcem. Nakonec znovu vykročila k poslednímu vagonu. „Nemusí celé Bradavice hned vědět, že mi není zrovna dvakrát nejlépe, miláčku.“ Pokárala ho za to jeho hulákání, ale usmívala se při tom. „A rozhodně je pro mě lepší jet vlakem, než riskovat přemístění.“ Oznámila mu a na chvilku starostlivě zabloudila pohledem ke svému břichu. Ještě pořád si nebyla jistá, jestli z toho má plakat nadšením nebo zoufalstvím. Každopádně plakat se jí poslední dobou chtělo skoro pořád. Až na ty vzácné chvíle nenadálé agrese vůči čemukoliv nebo komukoliv, kdo se jí pokoušel odporovat.

_________________

Salem si to dále nerušeně mířil k prvnímu vagónu a vůbec nespěchal. Vzhledem k tomu, že to bylo čistě vyhrazené místo pro studenty s nějakou funkcí a zodpovědností, tak vůbec nepotřeboval pospíchat. Své místo měl jisté na rozdíl od některých. A zrovna ti někteří studenti rozličného věku a původu mu raději sami uhýbali z cesty, jako kdyby před nimi kráčel sám profesor Rodwell. A jen pár výjimek ze zmijozelské koleje se odhodlalo k letmému pozdravu, jenž jim způsobně oplatil nepatrným kývnutím hlavy. Neměl ve zvyku zvyšovat hlas a dávat toho co nejvíce najevo, i když jej bylo přes ten dav a chumel sotva slyšet. To už ale nebyl jeho problém, ale stejně se zarazil a na okamžik se otočil za své rameno, jakoby někoho hledal. Hlasité hulákání a přeřvávání jako na tržišti tu na nádraží nebylo nic neobvyklého, ale ten halekající hlas, co kupodivu dolehl i k jeho uším víceméně znal. Nebo mu to bylo aspoň více než jen povědomé. Zkoumavě se rozhlížel skrze ten dav rodin a malých skotačivých capartů až konečně dohlédl k oné profesorské dvojici. A určitě nebyl sám, komu by v té chvíli spadla brada údivem. Nebylo překvapující, že zrovna tihle dva jsou spolu, ostatně o nich věděl každý už od začátku. Překvapující akorát bylo to, že tu prostě jsou. A hlavně, co tu pohledává ten její šíleně nudný patron. „…K tobě se to nedoneslo? Prej si McKayová ze svého zajíčka udělala profesůrka.“ Z myšlenek ho probral procházející starší blonďatý student Zmijozelu, jenž si všiml Salemového pohledu a sám se zahleděl tím samým směrem. Salem nehnul ani brvou, jenom se křivě ušklíbl koutkem úst a tiše dodal. „Ještěže jedu naposled.“ Jenom doufám, že tohle je jediná pohroma, co mne ve škole čeká. V duchu si povzdechl a doufal, že Erasma nepotká na zkouškách. „…Úroveň Bradavic čím dál víc klesá…“ Okomentoval blonďák Erasmův vrávorající taneček a stejně jako Salem zakroutil hlavou. „A to jsem si myslel, že McKay skončí s tebou …?“ Otočil se na Salema, který se v tu chvíli zrovna otáčel. „Byla to její volba.“ Odsekl jednoduše takovým tím tónem, který nepřipouštěl žádné další podobné otázky. Těch měl za dnešek opravdu dost a to bylo teprve ráno. Netrvalo dlouho a Salem vzápětí zaplul do příslušného vagónu, kde si našel volné kupéčko a přemýšlel o své poslední cestě a zářivé budoucnosti, která mu pomalu ale jistě otevírala nové dveře…

No a o nějaký ten kus dál, kde se pohybovala Modrovláska Dora, jež vyčkávala na nějaké ty známé tváře, mezitím stihla sejmout nějakého tmavovlasého třeťáka. Tedy jenom skoro. „Jejda, omlouvám se, nějak jsem si tě nevšimla.“ Pronesla s omluvným úsměvem na rtech, což bylo vzhledem k Arsenově vzrůstu docela dost zvláštní a nepravděpodobné. „Nemusíš, já jdu stejně až tam do támhle toho, ale děkuju je to od tebe milé. Vlastně mi měl pomoct bratr, ale ten už se raději vypařil.“ Odfrkla si nakonec, když si postěžovala na Salemův účet, ale stejně se pořád usmívala. „Uvidíme se v Bradavicích, šedoočko.“ Rozloučila se s chlapcem, jakoby byl jejím nejlepším kamarádem a s typickým veselým a hlavně hlasitým prozpěvem o Roweně se jmula svého lodního kufru a zamířila si to k Céčkovému vagónu. Tam nějakou chvíli blokovala vchod i uličku, než se dostala dovnitř. Na chvíli se zastavila, aby si otřela čelo. „U Roweny, tohle mne jednou zabije. A co ty, Melvine, žiješ?“ Ozvalo se kváknutí. „Tak se drž, musíme ještě najít místo.“ A jak řekla, tak se s rachotem a dusotem vydala dál po uličce. Zastavila se až u DRUHÉHO kupéčka, u kterého zakopla a doslova vpadla dovnitř. Naprosto nečekaně a hlavně nedobrovolně. A v jejím těsném závěsu vzduchem proletěl i žabák – který by se jistě mohl zapsat do knihy kouzelnických rekordů jako létající žába…

_________________

To, že se k Erymu po tom jeho zahulákání otočilo hned několik tváří, havraspárský exprimus vůbec nevnímal. Očima v tu chvíli visel jen na své drahé Lorelei, takže nepostřehl ani zmijozelského dlouhána opodál, letošního pana primuse. A to bylo jedině dobře, protože Ery rozhodně neměl náladu na to, aby po sobě prskali jako dva naštvaní kocouři. Měl důležitější věci na starost a chvílemi měl dokonce pocit, že se mu z toho všeho rozskočí hlava. Ale statečně nedával nic najevo a vrhal úsměvy do všech stran. Rozhodně nechtěl přiznat, jak ho ta skutečnost, že bude táta, navíc hned několikanásobný, dokonale vykolejila a rozhodila.
Po chvilce ale přeci jen přelétl pohledem nástupiště a pár těch šokovaných pohledů zachytil. Netušil ale, jestli jsou šokované kvůli tomu, že se potvrdily drby o vztahu havraspárského cvoka a zmijozelské ledové královny, nebo kvůli tomu, že se ten havraspárský cvok letos podle všeho vracel do Bradavic jako profesor. „Já vím, že tvoje hůlka není těhotná, ale znáš mě – jsem gentleman, musel jsem se aspoň zeptat,“ uculil se pobaveně, když mu Lei odpověděla, že s ničím pomoct nepotřebuje. Netušil, jak by zvládal pobrat ještě její věci, ale zeptat se prostě musel. Asi zčásti proto, aby vykompenzoval to zahulákání, které přitáhlo příliš pozornosti.
Potěšeně se uculil, jakmile se mu Lei pověsila na paži a ještě navíc mu věnovala polibek na tvář. Na chvilku se na ní zadíval a široce se usmál, zkrátka si nemohl pomoci. Možná měl hlavu plnou starostí, ale Lorelei vždycky dokázala v jeho tváři vykouzlit úsměv. A navíc si byl neochvějně jistý, že spolu zvládnou cokoliv. I gang malých Andersenů. Netušil, kde takovou jistotu získal, ale z nějakého důvodu o sobě a Lei úplně přestal pochybovat. Děti budou mít skvělé rodiče. Mladé a zpočátku možná trošku zmatené a bojující se svými povinnostmi, ale nakonec to zvládnou. „Promiň, zlato,“ zamumlal k Lei omluvně. „Nechtěl jsem tak křičet,“ dodal a pokrčil rameny. Na to prohlášení, že je pro ni určitě lepší jet vlakem, souhlasně pokýval hlavou. „Jo, pro mě je to taky lepší. A to ani nemusím bejt těhotnej.“ Z představy, že by se zase musel přemístit a bojovat kvůli tomu s příšernou nevolností, mu přeběhl mráz po zádech.
Po chvíli se mezi tím všeobecným frmolem konečně propletli k vagonu E vyhrazenému pro profesory, u nějž se Ery zastavil a nechal Lei, aby dovnitř vlezla první. „Rory? Ideální by bylo úplně volný kupé,“ prohodil k jejím zádům, když se mačkali v úzké uličce. Ne že by neměl rád společnost, ale dnes o ni příliš nestál. Navíc chtěl nakousnout pár důležitých věcí, pokud Rory neprojeví sklony k agresivitě a bude pozitivně naladěná.

_________________

Hailie byla celá nervozní, že stále Jiley nepřišla. "Tak si běž už sednout. Jistě tě najde," řekla ji matka. Hai přikývla a doufala, že Jil dorazí. Odložila Grace zpět matce a dotlačila vozík k vagonu C. "Tady bude jistě ještě volno," řekla, když dorazili k vagónu.

"Chceš pomoct?" Zeptal se otec. "Tak jo," řekla. Vzala si od matky Grace a šla s otcem do vagónu. Prošla okolo nějaké dívky, která sama obývala první kupé. I druhé bylo na tom stejně. Kluk sám v kupé. Došla do třetího, které bylo zcela prázdné. Hned tam zalezla. "Tak kam mám tvé zavazadlo?" Zeptal se. Hai nic neříkala a ukázala, aby ho dal pod sedačku. Strčil tam zavazadlo a rozhlédnul se po kupé. "Tak Princezničko. Dojdu pro zbytek, aby se s tebou rozloučili, a pojedeme domů," řekl otec a letmo ji objal. "Dobře," řekla Hailie nadšeně, protože konečně seděla v krásném kupé v expresu přímo do Bradavic. Položila Grace na sedadlo vedle sebe a podívala se ven z okna. Ani nevnímala co se okolo ni děje. Probudilo ji až ťukání na dveře kupé. Podívala se kdo to vlastně je. Byla to její drahá rodina. "Můžeme jít dál?" Zeptal se ji Alex. Přikývla. Grace se protáhla, zívla a dál spala. "Máš to tu hezké," řekla Katie a hned si ji sedla na klín. Usmála se na ni. Neuvidím je docela dlouho a ani nevím, jestli pojedu na Vánoce domů. "Když budeš mít čas nebo si vzpomeneš, tak nám napiš," poprosila ji matka. Hailie ji měla ráda, ale ani ona sama nevěděla, jestli bude psát domů. "Když bude čas," odvětí ji. "Jinak bude dobré se ozvat, jestli přijedeš na Vánoce domů," připomenul ji otec. "Napíši, až budu mít jasno," řekla mu. Už ani nevěděla nebo netušila jestli, někdo něco z nich řekne. Nikdo nic neříkal ani nenamítal. "Tak Hai, je čas se rozloučit," řekla matka. Stoupla si a všechny naráz objala celou svoji rodinu. "Ať se ti tam líbí a nic nestane," řekl ji Alex. Vyslechla ještě poslední gratulace, prosby a jiné. "Tak se hezky uč a dávej na sebe pozor, Hai," řekla ji naposledy matka. "Ahoj," rozloučila se s nimi. Ještě jim zamávala z okna naposled a zašla do svého kupé. Byla nervozní, že stále Jiley nejde. Občas se šla podívat z okna nebo na chodbu, která vedla vagonem a jinak byla zavřená v kupé, hladila Grace (která spala a nic ji nebudilo), něco četla a koukala na všechny studenty, profesory, kteří nastupovali do vlaku nebo se loučili s rodiči.

Vagón D- Pattie & Andrew

Andrew bol celkom sympatický a tak mi úsmev na tvári zotrvával po celý čas, čo sa väčšinou nedeje pri ľuďoch čo nepoznám dobre, no teraz sme na tom boli obaja rovnako- zmätení prváci ktorí ešte ani poriadne nevedia, čo ich čaká.
Bolo mi trocha ľúto, že musí Chaos zavrieť späť do prepravky. uvedomovala som si však, že ak by ju nezavrel, dopadlo by to pravdepodobne veľmi zle a to hlavne pre môjho potkana. Položila som si Tonyho na plece a ten zaliezol pod moje vlasy ktoré boli rozstrapatené na všetky strany, aby ďalej neprovokoval mačku svojou prítomnosťou. Ďakujem povedala som Andrewovi po tom, ako už bola Chaos bezpečne zatvorená v prepravke a vďačne som na neho pozrela.
No... niektorí ľudia majú na hlodavce taký názor, ale ja osobne zbožňujem všetky zvieratá... Doma máme ešte čierneho kocúra Neala, no toho som brať z domu nechcela a myslím, že by bol aj tak proti... vysvetlila som svojmu spolucestujúcemu. Áno, nastupujem do prvého ročníka... cítim sa trocha zmätene keď vidím naokolo toľko nových tvárí a vydýchla som si, keď som ťa zbadala v dverách a videla som, že si približne v mojom veku... Neviem aká by bola moja prvá cesta do Rokfortu, ak by som tu skysla s nejakými staršími žiakmi... Až teraz, keď som sa rozhovorila Andrew počul môj írsky prízvuk a mohol /no nemusel/ mať menšie problémy s tým, aby mi rozumel. Ja som si to však neuvedomovala.
Andrew sa otočil k oknu a na niečo hľadel, tak som tým istým smerom pozrela aj ja a videla som jeho rodinu, ktorá len pred chvíľkou vystúpila z vlaku, po tom ako vyprevadila svojho syna na vlak. Ach, mama, otec a Ei mi budú chýbať.. zamračila som sa, no odvrátila som sa od okna a opäť som sa usmiala.
Možno, dúfam... povedala som, keď Andrew povedal, že si na seba Chaos a Tony možno raz zvyknú. Chaos je veľmi pekná... Je to siamská mačka, však...? pozrela som sa smerom k prepravke, nahla sa k nej bližšie aby som videla na Chaos a pomaličky som dala ruku k mriežke, chcela som ju prstom pohladkať, ak by mi to dovolila...

Přihlížel tomu zmatku za oknem, dlouhému loučení a poslednímu připomínání rodičů. Hlavou mu probleskla vzpomínka na vlastní první cestu do Bradavic. Poprvé a naposled ho sem dovedl otec. Tenkrát měl opravdu strach. Byl první z Van Helmontů, kdo se vydával do Bradavic, takže nebyl nikdo, kdo by ho strašil ale ani mu poradil. Sice byl rád, že nemusel do Kruvalu, kam se mu z celého srdce nechtělo, ale Bradavice byly něco, co neznal. Nevěděl, co má od nich čekat. Nakonec to ale všechno dopadlo dobře, konec konců to by teď neseděl ve vlaku a nevzpomínal na to. V předtuše, že bude ještě trvat, než se vlak dá do pohybu, nechal hlavu klesnout dozadu, čímž se pohodlně opřel, a zavřel oči. Bylo lepší toulat se ve svých myšlenkách se zavřenýma očima a vidět to vše lépe. Netrvalo to dlouho a propadl se do mírného polospánku. Mohl si to dovolit, když byl v kupé sám a nikdo ze spolužáků si k němu zatím nepřisedl. Popravdě také moc svých nebelvírských neviděl, všude to byl samý prvák. Ze snění ho až vytrhla rána, to když cizí osoba vtrhla do kupé. Prudce otevřel oči, napřímil se v zádech, když spatřil Doru, která o vteřinu dříve, než otevřel oči, zakopla. To dokazoval žabák, který proletěl vzduchem a dopadl naštěstí na měkkou sedačku vedle něho. "Mladá dámo, opatrně," pohlédl na ní trochu překvapeně, když mu tak vtrhla do kupé. "Takhle mu ublížíš," podíval se na žábu, která sice nevypadala pochroumaně, ale oním letem asi nebyla nadšená. Možná. Pomalu se k ní natáhl a vzal žabáka do rukou. "A sobě také," dodal po chvíli, čímž narážel na to zakopnutí. Nepatrně se pousmál a napřáhl k ní ruce, aby si žabáka vzala. "Hledáš místo? Mám tu volno, pokud chceš," přelétl pohledem prázdné kupé, které měl sám pro sebe. Rozhodně mu to nevadilo, na druhou stranu by ale pozornost uvítal, přece jen cesta do Bradavic byla dlouhá a on by to celé prospat nezvládl. "Anebo ti alespoň pomůžu s těmi kufry..." podíval se na ní, když si nebyl jist Dořinou odpovědí. Popravdě, když by byl v její kůži, chtěl by být v kupé sám s někým starším? I když od pohledu o tak moc starší nebyl. Každopádně, alespoň by ji pomohl dopravit zavazadla do kupé, kde stráví cestu. Utáhl si nebelvírskou kravatu, kterou měl doposud povolenou kolem krku. "Mimochodem, jsem Kenneth Van Helmont, asi se známe pouze od vidění." Alespoň on ji. Přece jen modrou hlavu nemá kdekdo.

_________________

| +

Vágon D, kupé 1 -Pattie a Andy

"No to já mám taky rád všechny zvířata, ale matka hlodavce prostě nesnáší. Kdybych jí něco takového přinesl domů, i hned by mě s tím vyhodila. Tedy až potom co by přestala pištět," Andy pokýval hlavou. Zlomyslný úšklebek prozrazoval, že si onu scénku s ječící matkou představil. Že by se o to pokusil? Zajímalo ho totiž zda by přitom vyskočila na židli či rovnou na stůl. I když, kdyby jí jen držel v ruce, asi by tolik nevyváděla jako kdyby jí viděla pobíhat v kuchyni či jiné části jejich bytu. To se musí vyzkoušet, chlapec se opět podíval ven z okna. Rodiče se mu na chvíli ztratili mezi spoustou dalších rodičů, ale nakonec si jich všiml. Postávali u zdi a rozhlíželi se nedůvěřivě kolem.
"Já jsem Chaos dostal k narozeninám, takže hlavně proto jsem si jí vzal. Jinak jsem chtěl strašně sovu, ale to bych zas musel často psát domů a to se mi rozhodně nechtělo. Jsem strašně rád, že Chaos mám, je to strašně mazlivá kočka," popravdě sovu chtěl pořád, bylo to něco jiného než kočka či myš, ale rozhodně se mu nechtělo psát pořád dopisy domů, tak by se prostě a jednoduše musel učit. Samozřejmě, že nic nechtěl zanedbávat, ale když dostane nějakou špatnou známku, rodiče se to takhle nedozví..
"Taky jsem rád, že nemusím sedět s někým starším, ale zas by to mohlo být výhodné, znát někoho ze starších ročníků," prohodil s pokýváním hlavy a menším úsměvem. Všiml si, že Pattie má jakýsi divný přízvuk, přiřadil ho k irskému, ale jistý si tím nebyl. Měl jen menší problém jí rozumět, ale nebylo to nikterak závažné.
"No to já taky, ale u Chaos si nemůžu být ničím jistý, je strašně nevypočitatelná. Jednou se mile lísá a podruhé prská," okomentoval ještě věc Tony-Chaos, ale dále se k tomu nevyjadřoval. Však časem se uvidí jak se k sobě ti dva budou chovat, ale zatím to vypadalo tak, že by ho Chaos ráda sežrala.
"Taky se mi velice líbí, ta její barva je úžasná," zamumlal s úsměvem a prstíkem opět podrbal svou kočku na nosíku. "No, pokud vím tak je to Snowshoe," promluvil po chvíli. Nebyl si tím úplně jistý, ale podle něho mu říkala matka toto plemeno.
Když se u mřížky objevil prstík, který nepatřil Andrewovi, Chaos se trochu naježila, ale po chvíli se jemně otřela čumáčkem o Patiin prstík. "Myslím, že se jí líbíš," zkonstatoval chlapec s úsměvem.

_________________