Hailie a její rodina si to putuje přes nádraží k přepážce, která je přemístila na nástupiště 9 a 3/4. Hai před sebou tlačila na vozíku kufr. Grace spala v tašce, kterou měla Anna přes rameno. Vyhýbala se neznámým lidem a snažila se probojovat k nějakému vagonu. "Máš vše Hai?" Zeptala se Anna své dceři a za ruce se ji drželi Jeremy a Katie. "Ano mám. Jenom o kočce nevím," poznamenala a rozhlížela se kolem sebe, kde by mohla být. "Tady je," řekla a vyndala ji. Hai si ji hned vzala do rukou. "Hailie můžeme jet s tebou?" Zeptala se Katie. Hai se na ni usmála a pohladila ji po vlasech. "Budu tě muset zklamat, ale nemůžeš," Stoupla si k ni a měla pocit, jako by zbývalo jen pár minut do odjezdu. "Takže Hai. Budeme ti aspoň jednou měsíčně psát a nebo tak nějak. Buď na sebe opatrná a měj ráda svoji kolej ve které budeš. Najdi si kamarády a dobře se uč. Kdyby se cokoliv dělo, napiš nám." Začala se o ni strachovat matka. Znala to a vždy se to opakovalo. Když Hailie někam jela, tak ji hned matka snažila poučit. "Ano. Mami, já už nejsem malá," začala a hladila Grace. "S kým vlastně jedeš v kupé?" Zeptal se najednou Alex, který se jen koukal po ostatních. "S Jiley," zvýšila hlas a snažila se troch v tom davu vidět. Chtěla s ni poprvé vstoupit do Bradavického expresu a najít nějaké kupéčko. "Kdo?" Zeptal se ji otec. "No to je ta, ehm.. holka, kterou jsem potkala na mistráku," odpověděla jasně Hai. "Ahá. To je ona," řekl otec. "Milá dívka," dodá. Grace zatím usnula v její náruči. "Zas nebude spát v noci a bude mě a holky, které budou se mnou v ložnici," povzdechla si Hai, která se na ni zlověstně podívala. "Tak ji normálně shoď na zem nebo skopni, ale upozorni na to spolubydlící," poradil Alex. Hai se na něho vražedně podívala. Nikdy bych Grace neskopla nebo tomu podobné. Byla nervozní, že stále nevidí Jiley. Nechtěla si ujít první reakci z vlaku pro sebe.

Mimo herně:
Ještě se domluvím s hračkou Jiley, do jakého kupé půjdou. Proto jsem to ještě nenapsala.

Istý čas už som sedela v kupé sama, pozerala som sa na všetkých tých ľudí vonku cez okno. Moja rodina už bola z nástupišťa preč a ja som sa začala nudiť. Hmm možno, že zostanem v tomto kupé sama, keďže nikto nechodí... Len neviem či je to dobré alebo zlé... na jednej strane som mala isté obavy zo zoznamovania sa, nevedela som, akých ľudí mám očakávať. Ak by prišiel niekto starší a posadil sa sem ku mne, nevedela by som ako nadviazať konverzáciu a predsa len, sedieť celú cestu úplne potichu by bolo dosť trápne. A ešte horšie by to bolo, ak by prišli dvaja-traja kamaráti a ja by som tu jediná nikoho nepoznala... V kútiku duše som dúfala, že sa čoskoro objaví nejaký prvák ako som ja a odoženie zo mňa ten hlúpy pocit samoty.
Tony sa premiestňoval z jednej mojej ruky do druhej a keď som sa konečne vrátila do reálneho sveta z toho môjho v hlave, zodvihla som si ho tesne pred tvár. No čo hovoríš? Nuda, však...? keďže som nedostávala odpoveď, len na mňa nechápavo pozeral a vetral vo vzduchu, ruku aj s ním som presunula späť na moje stehná a povzdychla som si.
Odrazu sa však otvorili dvierka kupé a ja som v nich zbadala pomerne vysokého hnedovlasého chlapca a hneď za ním sa vynorila pravdepodobne jeho rodina. "A-Ahoj můžu k tobě?" spýtal sa ma chlapec. Asi tri sekundy som na neho s pootvorenými ústami pozerala a potom som sa pousmiala. A-áno, jasné... Chlapec si taktiež vyložil svoje kufre, v ruke mu zostala len prepravka na ktorú som pozrela a hneď mi bolo jasné, že sa v nej pravdepodobne nachádza mačka. To mi potvrdil Tony, ktorého som teraz držala prikrytého oboma rukami. Začal sa nervózne mrviť a potichu funel. Chlapec sa rozlúčil s rodinou, položil prepravku na sedadlo a posadil sa vedľa nej. Nastalo trápne ticho.
Už-už som chcela niečo povedať, pozdraviť ho alebo a predstaviť... No v tom sa ozval on a predstavil sa. Ehm.. Ahoj Andrew, ja som Pattie O'Neill, teší ma... povedala som ešte vždy trocha nervózne, naklonila sa k nemu a podala mu ruku, pokiaľ ju prijal tak som sa len usmiala a opäť sa usadila do sedadla. Dosť mi odľahlo, keďže vyzeral byť rovnako starý ako ja, takže bude pravdepodobne tiež prvák a tiež nikoho nepozná... Aspoň sa budeme mať o čom baviť. V tom sa jeho mačka ozvala zamňaukaním, on ju vypustil a predstavil pod menom Chaos. Teší ma Chaos... nastrčila som ruku smerom k nej a pohladila ju po hlave. V tej chvíli som však tiež odkryla Tonyho a tak som sa rýchlo stiahla späť a znova som ho prikryla. No, tak myslím že v tomto bude menší problém, pretože ja tu mám so sebou tohto krpca, volá sa Tony... povedala som a nervózne pozrela na mačku. Asi sa nebudú mať príliš v láske... pozrela som s obavami na Andrewa. Síce milujem zvieratá, vrátane mačiek, no prísť o Tonyho by som nechcela...

MIMO: (Ospravedlňujem sa ak tam nájdete chyby alebo niečo, asi rok a pol som už nehrala žiadnu RPG hru musím sa do toho pomaličky dostať :] )
+Edit-nuté, upravila som jedno slovíčko, bolo v dvoch vetách za sebou, pardon.

"Mě taky těší," prohodil s úsměvem chlapec a též podal Pattie ruku, aby si tak mohli potřást rukou. Pokud byl Andy ze začátku nějak nervózní, teď už rozhodně nebyl. Úsměvy rozdával na celé kolo, bylo na něm poznat, že se těší až konečně odjede odsud. Přeci jen, rodina byla vopruz, zvláště kvůli známkám. Takhle se jen tak nedozví když dostane nějakou špatnou.. Pokud se tedy nějakým zázrakem nesetkali s nějakým profesorem a nedohodli se s ním na to, aby je informoval každý měsíc o tom, jaké má Andrew známky. Tohle ho trochu vylekalo, ale když si vzpomněla na jejich několik návštěv na Příčné, tohle jednoduše zavrhl. Neměli prostě možnost z nikým z nich mluvit. Chaos zamňoukala a když se jí konečně dostalo pohlazení po hlavě, zavrněla.
Ovšem když Pattie odkryla bílého potkánka, Chaos zamňoukala a připravila se ke skoku. Ovšem chlapcova ruka jí zastavila. "Tak já jí zas uklidím, to není problém," prohodil s úšklebkem. Nejdříve Chaos podrbal za ušima a následně jí strčil zpět do přepravky.
"Mě by rodiče nikdy myš nedovolili, podle matky to jsou hnusná stvoření," zamumlal, oprašujíc si chlupy ze svého klína. "Ty taky jedeš poprvé do Bradavic?" Optal se chlapec se zájmem. Pattie vypadala stejně staře jako on sám, možná mohla být tak o rok starší, ale více rozhodně ne. Andrew se podíval z okna a když spatřil rodiče, ještě jim zamával. Podle toho jak se otec tvářil chlapec usoudil, že přemýšlí jak se dostat zpět na nádraží. Andy se nad tím uchichtl. Zajímalo ho zda se otec odváží někoho zeptat, když se mu kouzelníci vůbec nezamlouvali.
"Třeba si na sebe zvyknou," prohodil po chvíli ticha. Jenže u Chaos to nevěděl s jistotou, byla totiž nepředvídatelná. Zatím to tak nevypadalo, protože kočka se ze své přepravky občas ozvala. Někdy zamňoukala, občas zaprskala. Andrew prostrčil prst skrz mřížku a pohladil jí po čumáčku, alespoň to jí na chvíli umlčelo.

_________________

Arsen se ještě chvíli rozhlížel. Vypadalo to, že rodiče to zpátky nestihnou, přesně jak si myslel. Povzdechl si a zkusil to vzít tak, že už je přece dost velký na to, aby se nemusel srdceryvně loučit. Stejně to ale bylo krušné pomyšlení, protože kromě korespondence rodiče uvidí nejdřív o Vánocích.
(Nejen) studenti nastupovali do vlaku a nečekaná záplava drobotiny prváků (Arsenovi se zdáli neskutečně mrňaví a byl přesvědčený o tom, že oni tak malí v prvním ročníku nebyli) ho vykolejila. Začal se obávat o to, že někdo nepochopí, jak vypadá zabrané místo, a hejno prváků se mu v kajutě zahnízdí dřív, než s tím stihne něco provést.
Naposledy se proto rozhlédl a s rukama stále v kapsách se pomalu vydal k nejbližším dvířkům do vlaku. Už tu byl pěkný nával, lidí i zavazadel. Arsen se otočil a málem zakopl o něčí kufry.
"Au," zaklel a poskočil na jedné noze. Zvedl oči k modrovlasé páťačce, která se mu zdála být nejblíž něčím, co by mohl označit za odpovědnou majitelku. "Hej, to je teda pěkná past! Chceš s tím pomoct?" zeptal se spíš proto, že neměl co dělat, a všem kolem s kufry pomáhali rodiče.


Nefertiti se načepýřila, hned jak zrzavé děvče a její otec vešli do kupé. Byla zvědavá na narušitele dočasného teritoria a hned si sedící nebelvírku z výše prohlédla, jestli s sebou nenese nějakou nákazu, nebo třeba jestli u sebe nemá soví oříšky. Zároveň tlumeným houkáním, rozevíráním křídel a přešlapováním na bidýlku dávala docela jasně najevo, že jestli někde schovává nějakého mazlíčka, nechce ho celou cestu ani vidět!

_________________

Mattovo pátrání po Lennym přerušil v jednu chvíli mávající Arsen. Matt mu samozřejmě zamával nazpět a zazubil se, ale díky tomu mu utekl příchod havraspárského nerdíka číslo dvě, takže si ho vlastně všiml až ve chvíli, kdy mu kamarád vpadl do zad. Prudce se otočil a vida Lennyho rozzářený úsměv se okamžitě široce uculil a dosedl na sedačku. „Čáu, brácho!“ oplatil mu výskavý pozdrav a uchechtl se, když si Lenny málem ukopl palec o vlastní kufr. Trochu zrudnul, když se řeč stočila k jeho odznáčku, ale rozhodně se za to nestyděl. Podle něj byl Erasmus od závěrečné slavnosti prostě cool a na Formule s ním se neskutečně těšil. Na rozdíl od Obrany, která v něm zanechala doživotní trauma. „Já bych radši Véčko ze všeho, ale pochybuju, že mi ho Tyers dá. A lektvary jsou vůbec pasé.“ Prohlásil ponuře, protože mu to prostě kazilo průměr. „Léto ušlo. Když jsem zrovna neměl baseball, tak jsem si prohlížel učebnice.“ Pokrčil rameny a v následující chvíli vykulil oči, načež ukázkově zbledl. Jak kdyby ho hodili do sava. „So-sovu?“ vykoktal ze sebe a polil ho studený pot. Jestli bude v jejich ložnici nějaká další sova, asi propadne depresím. „A s McKayovou ti nepomůžu. Loni jsem lektvary tak nějak zazdil, takže by mě asi neviděla moc ráda.“ Zadíval se na kamaráda omluvně, ale když se Lenny zeptal na mistrovství, už mu zase zazářily oči a zabloudil jimi ke svému koštěti, které okamžitě popadl do rukou a vrazil Leovi pod nos. „Koupili jsme tam s tátou koště! A zápas jsem skoro nestíhal. Líbil se mi španělský střelec, myslím, že se jmenoval Pena. Táta mi po zápase ještě koupil jeho figurku.“ Pochlubil se vesele. „Příště musíme jít spolu!“
Mattovi ani nedošlo, že je tam ještě pár volných míst k obsazení, a tak když do jejich kupé vtrhla Tess, zatvářil se nejdřív překvapeně a pak rychle přikývl. „Čau Tess. Jo, klidně si sedni.“ Zamumlal a jeho úsměv trochu povadl. Ne, že by snad Tess neviděl rád, byla to jeho kamarádka a potkali se i na mistrovství, ale přece jen byl vůči ní trochu uzavřenější než vůči Leovi. „Já se těším, až vyzkouším svoje koště.“ Pochlubil se nakonec i jí a s nadšeným výrazem poukázal na Kometu. „A ty se těšíš?“

_________________

Už od rána měl takový ten hnusný pocit, jaký míval vždy když se dělo něco velkého, něco důležitého. Nebyla to úzksot či strach, nebo snad tréma, kterou cítil opravdu málokdy, byl oto. Jako by jste se dlouh na něco těšili a to se k Vám konečně přiblížilo. Asi tako, jako by jste si konečně mohli natáhnou ruku pro hůlku a zamávat s ní.
A porpavdě, těšil se. Paní Bowaryová, zase uvařila ten svůj zatracený čaj, nebo co to bylo a Wallaceho nenechala odejít ni na krok, aby se nachystal dokuď jej nevypil. Teprvé poté, pečlivě, jako by za něj snad měla položit život, mu pomohla překontrolvat všechny kufry, sovu, boty a školní uniformu, než se vydali na samotnou cestu. Nezapoměl však na obavy.
Ano, bylo to tak, do tohohle rána vykročil s notnou dávkou obav, jelikož ti lidé co tam měli jet, byli opravdu velmi... podivní a výstředmí a co bylo nejhorší. Teta dnes nemohla a tak naposledy co viděl někoho z rodiny bylé tehdy kdy jej nechala u Paní Bowaryová. Né že by mu to vadilo, ale chtěl ještě poslat vzkaz otci a matce... Naštěstí pro to měla paní Bowaryová pochopení a ještě ten den poslali sovu. To už však nadobro vyšli ze zelených dveří jejich domu, nebo spíše vyletěli. Wallace použil letax poprvé. A doufal že i naposledy. Bylo všechno takové i v tom divném světě?



Popravdě to nechtěl vědět. Nechtěl to vědět ani když uviděl tu ze'ď, proti které se s paní Bowaryovou nonšalantně rozběhli. Nechtěl to vědět, ani když místo tvrdé stěny projel na druhou stranu a do očí jej udeřil červený nátěr nádherné lokomotivy. Kam se hrabala ta černá učouzená věc ze Skotska? Podíval se na paní Boovaryovou, která mu pomáhala s vozíkem nebo spíše jej směrovala tam kam měl a pomalým krokem jej přes ten schon všech studentů dovedla až k předposlednímu vagónu, tam se na něj podívala a dala mu do ruky váček s galeony, nebo spíše, s tím co z jeho galeonů zbylo. „Tady máš, myslím si že možná ještě do konce roku nějaké uvidíš. Tam si sedni.“ Řekla klidným a chladným hlasem a poťukala na bok lokomotivy kde bylo kupé.
Wallace kývnul, s úsměvem se s ní rozloučil a vpadl do lokomotivy, kde se prosmýkl okolo párku studentů a polkl když se za ním zavřely dveře do prázdného kupé. Podíval se z okna na odcházející paní Bowaryovou a vyprovodil ji pohledem když zmizela z nástupiště. A co teď? Teď pojedu do té školy? Pomyslel si a podíval se na ostatní psěchající studenty, kteří nastupovali do vlaku... Tolik lidí. To nebylo to co Wallace posuzoval jako... dobré místo k žití. Na chvíli se zamyslel zda toto byl vůbec dobrý nápad. Bude to muset přežít.
Vzdechl a opřel se o stěnu kupé, načež nepřítomným pohledem hypnotizoval nástupiště, které se pomalu hemžilo jen a pouze rodiči... A přemýšlel.

"Doufám, že se tenhle rok budeš chovat konečně normálně, Darrele," promluvila už poněkolikáté Darrelova matka. Byla to vysoká žena se štíhlým pasem, s vysoce vyčesaným drdolem a upjatým výrazem. Kráčela po boku svého manžela na vysokých jehlách, v upnutých, nad kolena dlouhých šatech zelené barvy. Darrel každou chvíli nenápadně protáčel očima a netvářil se vůbec nadšeně, Radella ale ve své řeči neustávala. Lpěla na jméně své rodiny, na jméně Gallů, nechtěla, aby ho Darrel opět hanil. "Víš, že se všechno dozvím, to si nemysli. A pokud budeš zlobit, další léto strávíš u babi Marviny," přísně se na něho zadívala. "Ale mamiiiii..." zaúpěl zoufale, když už mu věčného napomínání a připomínání slušného chování lezlo krkem. "Žádné ale mami. Slyšíš dobře, Darrele. Nehodlám poslouchat od ostatních, že se neumíš chovat," vložil se do toho Darrelův otec. Muž v černém obleku se zelenou kravatou a černým deštníkem, doposud všemu tiše přihlížel a mračil se. Na jednu stranu byl rád, že se s Radellou Darrela zbaví a bude ho mít na krku vedení Bradavic, na tu druhou stranu se ale obával všech Darrelových stále nepubertálních průšvihů a výkyvů chování. V tomhle byl nevyzpytatelný. "Navíc, Darrele, snaž se nezlobit. Když budeš Nebelvíru ztrácet body, nikdo tě nebude mít rád. Každý chce přece vyhrát školní pohár, ne?" sklonila se Radella k Darrelovi těsně před přepážkou a upravila mu zelenou uvázanou kravatu kolem krku. Měl na sobě také černé sako. Vlastně byl oblečen přesně podle svého otce, akorát ten deštník mu chyběl. "Ale mami, tati," otočil se i k vysokému muži. "Víte, že nechci zlobit. To samo!" sotva to řekl, Jaren se nedůvěřivě ušklíbl. "Tak to by stačilo. Pokud se dozvím, že děláš v Bradavicích problémy, můžeš zapomenout na nové koště, žábu a kotlík k vaření těch tvých patlatin. Naopak se můžeš těšit na babičku Marvinu, rozumíme si?" promluvil nekompromisně Jaren, shlížeje na svého syna co nejpřísněji, aby na něho alespoň trochu zapůsobil, když už byl tak bláznivé povahy. Darrel zůstal dlouhou chvíli zticha. Při zmínce o novém koštěti střelil pohledem ke svému černému kufru, na kterém se válelo koště horší, než měli v Bradavicích k zapůjčení. Pokud se bude chovat dobře, k Vánocům dostane prý nové. Ale pouze pod podmínku, že neudělá nějaký malér. Anebo udělá, ale rodiče se to nedozví. A to s tím kotlíkem? To pouze Darrela chytl onen zážitek při hodině s paní učitelkou McKayovou, kdy vytvořil tu dokonalou žíravinu, a tak chce experimentovat dál i doma, na to ale potřebuje trochu pořádný kotlík. Všichni proběhli přepážkou a tím se dostali k expresu. Darrel se hned hnal ke dveřím, ale stisknutí paže od své matky ho zadrželo. "Jinak tě samozřejmě, když jsi hodný, máme rádi, ano?" vlepila mu pusu, až se Darrel začervenal a rychle se ohlédl kolem sebe, jestli tento trapný okamžik někdo viděl, když se ujistil, že nejspíš ne, rychle začal svou matku od sebe ohánět. S otcem už taková trapnost nehrozila, i tak se k němu ale stále mračící se Jaren sklonil. "Pamatuj na má slova. Nic přede mnou neutajíš, to snad už víš... Jo, a tu červeno žlutou kravatu si neber, není hezká. Tahle je lepší," ukázal na tu zelenou, kterou měl momentálně Darrel na sobě, a pocuchal chlapce ve vlasech. Pak už mu pomohl dát věci do vlaku, čímž začaly znovu Darrelovým rodičům prázdniny, klid a ticho v domácnosti, které se v Darrelově přítomnosti stávalo vzácné. "Tak ahoj, mami a tati! Nebojte se. Já budu fakt hodný... vy mi nevěříte, že ne? Ježiš, mamiiii..." protáhl znovu a protočil očima, když postával ve dveřích vlaku a mával svým rodičům. "Fakt to koště chci, i žábu a kotlík! Nebudu zlobit!" možná. Zazubil se na ně nevině, a když se rodiče ztratili v davu, vydal se vagónem D. Díval se do kupé, ale buď byla úplně prázdná nebo naopak plná, až po chvíli narazil na kupé, kde seděl sám nějaký cizí klučina (Wallace), a tak neváhal a vtrhl dovnitř (kupé 5.) "Ahój. Ty tu sedíš tak sám, to budeš určitě prvák, co? No jo, to se hned pozná. Můžu si k tobě sednout?" aniž by počkal na povolení, prostě se plácl na sedačku naproti chlapci a zkoumavě si ho prohlédl. "Jsem Darrel Gall, jdu do druháku...."

Mimo herně:
Je to psané v minulým čase o proti mým ostatním příspěvkům, zkouším to, možná mi to bude vyhovovat víc. Doufám, že to nebude vadit.

_________________

Ery rozevlátě klusal v závěsu za Lorelei. Rozevlátě doslova – tmavomodrý hábit (s odznáčkem Představeného Kakaového kultu na duhovém límečku) za ním vlál, jak se svižně tanečním krokem proplétal mezi těmi davy na nástupišti, aby náhodou svou drahou neztratil z očí. Vypadal, jako by právě vylezl z postele, což bylo vlastně celkem pravděpodobné. Ne že by byl velký spáč, ale to, že pojedou do Bradavic nakonec vlakem a nebudou se s Lei přemisťovat, se dozvěděl na poslední chvíli. Takže mu teď vlasy trčely do všech stran, lehce pomuchlaná bílá košile mu čouhala zpod černé vestičky a barevného motýlka měl jen ledabyle hozeného kolem krku. Jen černé kalhoty vypadaly jakž takž upraveně. Ani chudák netušil, že má rozvázanou tkaničku a každým krokem mu hrozí, že se rozplácne na tvrdé zemi. Rozhodně nevypadal jako profesor – spíš jako student, který zaspal a teď upaluje na hodinu. Jenže student by s sebou na hodinu nevlekl kufr (pravda, Ery ho nevlekl, ten kufr před ním levitoval), pouzdro s koštětem hozené přes rameno a pradědečka skateboardu v levé ruce.
Ani nevnímal, že na něj některé známé tváře překvapeně hledí. Většina lidí věděla, že Erasmus úspěšně dostudoval, takže je teď přirozeně překvapovalo, že ho tu vidí, jak v plné polní míří k vlaku. A navíc podle všeho mířil k Bradavickému expresu s Lorelei McKayovou, známou ledovou královnou. „Lásko?!“ zahulákal přes půlku nástupiště, aby překřičel syčení lokomotivy, „Jseš si jistá, že ti v tom vlaku nebude špatně? Však víš, všechno to drncání… a tak.“ Měl o Lorelei starosti, tyhle její nevolnosti ho znepokojovaly, i když věděl, že to k tomu patří. Že to patří k těhotenství.
Ještě pořád měl živě na paměti, jak jim doktor pogratuloval k potomkům. Ne k jednomu, rovnou k několika. Pak se mu zatmělo před očima, a když je znovu otevřel, rozmazaně viděl, jak se nad ním starostlivě sklání páni doktoři a sestřičky. S každým by to šlehlo, být na Eryho místě. Postupně se smiřoval s tím, že pravděpodobně bude otec, ale ta zpráva, že nebudou mít s Lei jednoho prcka, ale hned několik, ho složila. Pořád se z toho nedokázal vzpamatovat a bál se, že by se třeba mohla vyplnit ta absurdní věštba profesorky Nolanové, která zahrnovala deset malých Andersenů. Navíc absolutně netušil, jak by to měl předložit rodičům.
Přidal do kroku, když se Lorelei zastavila, ale to podle všeho neměl dělat. V tu chvíli si totiž přišlápl rozvázanou tkaničku a čekalo ho drsné seznámení se zemí. Naštěstí ale zareagoval pohotově, poskočil po jedné noze stranou, zavrávoral, zamával rukama ve vzduchu a vyjekl, ale rovnováhu udržel, i když měl namále. Zářivě se na svou drahou usmál, pokud si toho náhodou všimla, a dohnal jí. „Chceš s něčím pomoct?“ nabídnul se ochotně a zapátral pohledem po vagonu vyhrazenému profesorstvu. Představa, že nepojede s ostatními studenty, byla prostě zvláštní.

_________________

Studený vítr mě šlehal do tváře, když jsem pospíchal po nádraží King´s Cross. Mhouřil jsem víčka a byl rád, že mi rozčepýřené vlasy chrání kapuce školního hábitu. V závěsu za mnou se držely dvě postavy.
Díky dešti se mudlové nepozastavovali nad tím, co máme na sobě. Pospíchali stejně jako já, sice před provazci vody, ale já pospíchal na své oblíbené místo. Na magické místo. Do školy čar a kouzel v Bradavicích.
"Jsme tady," poukázal jsem volnou rukou na cedulky s čísly devět a deset. Ve druhé jsem totiž držel svůj kufr a klec se sovou jsem svěřil Brendě.
"Tak na co čekáš?" Pozvedl nechápavě obočí náš strýc Oliver. "Nemohu se dočkat, až tu letitou lokomotivu opět spatřím."
Pobaveně jsem se pousmál a vyměnil si pohled se sestrou. Oliver byl něco více než rodinný přítel. Pokaždé povznesl situaci v rodině. Vystudoval Zmijozelskou kolej a odnesl si odznáček za největšího průšviháře, ale za to byl dobrý brankář. Jeden z nejlepších. Mrzelo mě, že jsem se k Famfrpálu v naší koleji nikdy nedostal. Neměl jsem štěstí, ale co když se mi v posledním ročníku přání vyplní?
Rozběhl jsem se proti cihlové příčce a když se zeď přiblížila na dotyk, zavřel jsem oči. Sluch začal vnímat jiné, o zlomek rušnější, zvuky a já si uvědomil, že se konečně nacházím na nástupišti 9 a 3/4. Zvedl jsem víčka.
"Tak co? Pořád stejná?" Prohodil jsem jen tak mimochodem přes ruch.
"O něco starší, ale pořád stejná. Tak to má být," zazubil se a společně jsme se zastavili u jednoho ze sloupů.
Brenda si zničehonic položila klec na zem a přispěchala ke mně. Starostlivě mi poupravila límec košile s tmavě modrou kravatou a zašeptala: "Budeš mi chybět, bratře."
Protočil jsem oči a rozhlédl se kolem a až pak ji vrátil pohled. "Není to na dlouho. Budu psát."
"To piš. Tento víkend čekej lejstro od Emmetta."
"Trefí do Bradavic vůbec?" Rýpnul jsem si s pobaveným úšklebkem ve tváři. Brendin opeřenec byl opravdu jiný. Zajímal se spíše o to, co máte k jídlu a ne, co by měl správně donést adresátovi.
"Trefí. Uvidíš."
"Nechcete to Vaše sourozeníčkování trochu urychlit?" Vložil se do hovoru Oliver. "Je mi zima a navíc.. z Vašeho vztahu se mi dělá poněkud zle," uchichtl se a vrazil do mé náruče klec s Berenikou. Sova nervózně zahoukala.
"Už toho necháme," zasmál jsem se a rozcuchal sestře vlasy. "Vrabčáku."
Se smíchem napřáhla dlaň, aby mi náhlý útok oplatila, ale to už jsem zmizel v davu a s úsměvem si to štrádoval k vagonu B, abych dodržel naši béčkovou sérii, jak to pojmenovala Brenda.
Našel jsem si prázdné kupé, položil na sedadla svá zavazadla a stáhnul okno. Má skromná rodina již čekala pod ním.
Vpíjel jsem se do Brendiných očí a mile se usmíval. Toužil jsem po tom, si ten okamžik užít a zanechat ve svých cenných vzpomínkách.
"No, Bernarde," pokynul mi Oliver. "Zdá se, že už nejsi nejmladší." Zasmál se. "Hlavně žádné rošťaření. Na to mám právo jenom já. Tak mi nekaž reputaci."
"Jsem si toho vědom," zazubil jsem se.
"A s tím Famfrpálem mě nezklam. Uč se, lítej a přihlaš se na konkurz."
Povzdechl jsem si. "Myslíš si, že to na ten poslední rok ještě cenu má?"
"Nevzdávej to, proboha. Zkoušel jsi to každý rok. Proč bys chtěl vynechat tenhle?"
"Mám se ještě co učit, Olivere," ušklíbl jsem se. Brenda se na mě povzbudivě usmála.
Poté jsme se na sebe jen mlčky dívali a vnímali rozruch kolem. Budou mi chybět. Bude mi chybět domov, ale pomyšlení, že jedu tam, kam jedu, mě přiváděla ke štěstí. Sedmý ročník. Sedmý a poslední. Ano, tato myšlenka mě děsila.

_________________

http://felixfelicis.hys.cz/forum/viewtopic.php?f=11&t=224

(Zatím) Havránčí vagón B, první kupé
Leonard, Matthias, Theressa, +1 volné místo

Leo věnoval Mattovu odznáčku poslední posměšné zaksichtění a odtrhnul od něj pohled. Při zmínce dvou nejneoblíbenějších profesorů se zatvářil nadmíru otráveně a svezl se do sedačky, aby si mohl ležérně natáhnout nohy. "Mno jo, Tyers. Třeba bude moc zaměstnanej s tím svým plůdkem od O'Learyové a OPČM bude učit někdo normální," sladce se na chvíli zasnil. "Jo, učebnice - ty jsem si taky prohlížel. Příručka kouzelných slov a zaklínadel je psaná stejně nudně jako první díl, a Kouzelnické odvary a lektvary pro druhý ročník nechápu úplně stejně jako v prváku," zabručel rozmrzele, "a to ani nemluvím o Dějinách čar a kouzel. Bagshotové by měli zakázat psát," zaúpěl a jen stěží odolal chuti nakopnout kufr lebedící si pod sedačkou.
Jasně, Bradavice byly skvělá škola, ale vážně nemohl Brumbál trochu aktualizovat seznam literatury? Tyhle učebnice byly snad aktuální v době, kdy ještě ropa chodila po čtyřech a mrtvé moře bylo teprve nemocné!
"Na stranu druhou, Trimble a Černá magie - příručka sebeobrany je zase pecka - Matte, to je koště?!" Vyvalil šokovaně oči a obviňujícím prstem zamířil na Mattovo zavazadlo, které se mu ale v tu chvíli rozhodl Matt strčit pod nos. "Páni," vydechl a ani se nesnažil skrývat absolutní závist v hlase.
Než ale stihl svůj projev dokončit sarkastickou poznámkou o tom, že na Mistrovství spolu nepůjdou do chvíle, než Leo příjde na to, jak vyloupit Gringottovy, vrazila jim do kupé hnědovlasá havraspárka. Stejně jako jeho kamarád se trochu zarazil, ale nakonec se vesele zazubil.

"Zdárek, Tess. Tak co léto?" Přátelsky zamrkal a ze slušnosti se přestal na sedačce rozvalovat. "Těšíme? Myslíš na ty hory učení? Oproti panu Cooperovi se na zkoušení koštěte těšit nemůžu, takže já už jen vidím ty úkoly z lektvarů... 'popište účinky blachtavice černé na dva a půl pergamenu a nadpis se nepočítá'," napodobil posměšně hlas profesorky McKayové, ale samozřejmě muselo být každému v kupé naprosto jasné, že se do Bradavic těší stejně jako snad většina cestujících ve vlaku.
Trochu se ale zarazil v momentě, kdy Tess začala vytahovat hábit; v ten moment střelil poněkud vyděšený výraz směrem k Mattovi, který jasně naznačoval otázku na téma "ona se jde převlíkat?!"; jakmile ale hnědovláska začala lovit svačinu, zase se relaxovaně opřel do sedačky.