Letos Cooperovic klan nemohla překážka mezi nástupišti překvapit, takže když se prohnali nádražím okolo obyčejných smrtelníků a prošli skrz zděnou zeď jakoby nic, ocitli se na důvěrně známém nástupišti, kde už čekal školní vlak. Na Mattovi bylo vidět, že se na tenhle okamžik těšil, protože sotva se vzpamatoval z průchodu přepážkou, začal se natahovat na špičky, aby se rozhlédl po kamarádech. Navíc, tenhle rok už nebyl malý ustrašený prvák jako loni, ale o rok starší mazák, nebo si tak alespoň připadal. Přes rameno měl totiž drsňácky opřené své vlastní koště, a i když to nebyl zrovna žhavý letní hit, přesto si připadal jako někdo. Protože nebylo zrovna přívětivé počasí, měl přes školní uniformu přehozenou ještě svou baseballovou bundu s kapucí, aby nepobuřoval mudly, ale v kufru se mu kromě dostatečné zásoby neděravých ponožek povaloval i pečlivě složený hábit s našitým havraspárským erbíkem. Kakaistický odznáček ale vystavil na odiv už teď - pečlivě vyleštěný a viditelně připíchnutý na bundě.
„Zlatíčko, máš všechno? Nezapomeň si pravidelně čistit zuby!“ starala se paní Cooperová a ještě na poslední chvíli přemýšlela nad tím, co všechno synkovi pozapomněla přibalit. „A kdyby ti docházely ponožky, tak napiš, já ti pošlu nějaké nové.“ Ujistila ho starostlivě a začala mu dlaněmi uhlazovat rozčepýřené háro. „Mami, nech toho!“ zavrčel Matt nedůtklivě a zase se rychle rozcuchal, aby nevypadal jako maminčin mazánek. Pan Cooper měl zase ze všeho oči navrch hlavy, ale pak se dokázal odtrhnout od klobouku s ananasy, který zdobil jednu postarší čarodějku, a zahleděl se hrdě na syna. „Tak se tam měj. A pořádně jim to při tom farm-far-frm…“ – „Famfrpál, tati.“ – „Frňákválu, nandej, tygře.“ Poplácal ho po zádech, a aby ho matka přestala týrat svým kadeřnickým umem, narazil mu na hlavu baseballovou čepici svého (i Mattova prázdninového) týmu. Pak už pomohl mladému havránkovi s kufry a klecí do kupéčka, než se s ním ještě naposledy rozloučil a zmizel zase na nástupiště, aby mohl synkovi společně se svou ženou zamávat na rozloučenou. Matt, sotva co si uspořádal věci v prvním kupé ve vagonu B, vykoukl z okna a začal vyhlížet kamarády. Tedy konkrétně hlavně Lennyho.

_________________

Arsen už měl zavazadla naskládaná v příhodně blízkém kupé ve vagónu B společně se soví klecí nastrkanou do horní přihrádky, ale s rukama v kapsách trajdal po nástupišti. Skoro si ani neuvědomil, že letošní rok nemusel vyskakovat a natahovat se na špičky, aby zahlédl někoho známého, ale i tak byl v tom davu trochu ztracený. Rodiče s Janny chvátali na ministerstvo, aby zařídili jednu maličkost - Janny se totiž poprvé podařilo kouzlo, jenže bohužel před spoustou mudlů, když si hrála s dětmi ve vsi. Zůstal poprvé na nástupišti úplně sám a nervózně kvůli tomu každou chvíli hleděl k velkým hodinám, aby nastoupil včas.
Arsen měl na sobě oblíbené a už notně vytahané tričko jakési mudlovské kapely jménem Brouci, doplněné hnědě károvaným šátkem kolem krku. Obecně temné oblečení dost zdůrazňovalo to, jak se přes léto zrovna moc neopálil, spíš vůbec.
Navíc se snažil tvářit strašně tvrdě, protože tak trochu doufal, že v davu uvidí Charmella nebo někoho z týmu, ideálně ne soupeře. Měl pocit, že ve třeťáku už by se mohl přihlásit na konkurz kapitána mrzimorského týmu. Nejspíš se upřednostní někteří ze starších hráčů, ale... Tohle přání v něm sílilo od doby, co Gwen vyhrála na Koštěfestu závod. Arsen už se nemohl dočkat těch školních košťat, která koupil Charm nová a která létala jako ryby v jezeře.
Famfrpál ale nebyla jediná věc, na kterou se těšil. Samozřejmě tu byly známé tváře, nově zapsané předměty, kouzla, na která se do učebnic zatím ani nepodíval... a kotlíky připravené následujících deset měsíců vařit ty nejnechutnější fascinující břečky.
Arsen se zatím věnoval spíš těm tvářím. Rozhlížel se po všem podivném, co ho zaujalo, zvlášť kdykoli dorazila některá z mudlovských rodin, a v jednu chvilku si všiml i Matthiase v okně vlaku někde poblíž kupé, kde měl sám uložené věci a (snad) zabrané místečko. Zvedl ruku do výše a zamával mu, ale za chvilku se už musel uhýbat zběsile hopsajícím kluběnkám, které si vezla jakási nebelvírská páťačka.

_________________

Díky pečlivosti paní Walkerové probíhalo ráno velice poklidně a dvojice Patricie-Leonard se tak na nástupišti objevila už velice brzy ráno. Leo se na tuto událost dokonce učesal (!), takže mu obvykle rozcuchané hnědé vlasy poslušně ležely sčesané do typicky sedmdesátkového šviháckého účesu, a společně s nažehlenou košilí a společenskými kalhotami tvořily (klamný) dojem mladého elegána. Jediné, co jeho image kazilo byly černé školní polobotky zašpiněné od bláta; dnešní počasí cestování zkrátka nepřálo. I s matkou se choulili pod jedním velkým černým deštníkem, kterým na nástupišti omylem málem sejmuli nebožáka Arsena. "Promiň, kámo," zahalasil Leo omluvně, přičemž díky šťastné shodě okolností zvedl hlavu právě v momentě, aby zbystřil v jednom z okýnek Matthiase. "Mami, Matt!" Vypískl a rozzářil se jako dítě, které dostalo k Vánocům štěňátko (dítě, které nebylo Lenny. Alergie ho přes léto bohužel nepřešly).
Plavovlasá paní Walkerová se vytrhla ze zamyšlení a roztržitě chlapci zamávala. Z povinnosti zopakovala své ratolesti několik rodičovských mouder ("Moc s Mattem nezlobte. Dobře se uč. Nezapomeň si na Péči brát inhalátor."), políbila Lennyho na tvář a pomohla mu naložit do vlaku velký lodní kufr. Potom už jen s posmutnělým výrazem sledovala, jak se její synátor žene hned do prvního kupé ve vagonu B.

Vagón B, první kupé - Leonerd a Mathias

Lenny vletěl do kupéčka jako velká voda. Jakmile zjistil, že kupé je až na Matta prázdné, na tváři se mu rozlil radostný a velice nakažlivý úsměv. "Brácho!" Vyjekl, pustil kufr na zem, kopl ho pod sedačku (přičemž se mu na chvíli obličej zkroutil do bolestné grimasy, když si při tomto velmi mužném gestu skopl palec) a ladným skokem se rozvalil na sedadlo naproti Mattovi. Kriticky si kamaráda přejel od hlavy až k patě, přičemž zvedl pravé obočí v momentě, kdy se mu pohled zabodl na kakaistickém odznáčku. "Někdo chce letos Véčko z formulí," odfrkl si pobaveně. "Tak co léto? Já nechal letos Carla doma, mamka mi slíbila, že dostanu k Vánocům sovu, strašně ji vzalo, když se nám Archimedes v červenci rozplácl na okně," rozdrmolil se vesele, "taky se mám prý zeptat McKayové, jestli by mi nenadělala lektvar na alergie, ale povídám ti, já za ní sám nejdu," pokračoval jedním dechem, "...a jak dopadlo mistrovství? Mamka zapomněla předplatit Věštce, byli jsme ke konci srpna totál odříznutí od světa, kámo," pokýval nakonec vážně hlavou. Potom se už jen spokojeně nadechl - miloval vůni vlaků a nástupišť - a opřel si čelo o skleněnou tabulku okna. Zpátky do Bradavic... konečně!

<<< Salem a Dora

Mezi davem na nádraží se začali prodírat i sourozenci z McLarkenovic klanu. Vyčnívající a novopečený pan Primus už od pohledu pouštěl hrůzu na všechny kolem, kteří kolem něj procházeli a na jeho vkus mu až moc narušovali osobní prostor. Kráčel s hrdě pozvednutou bradou po boku své juchající a nadšeně výskající mladší sestry a čas si vyplňoval nonšalantním upravováním kravaty mezitím, co jim táhl dva lodní kufry, které po přejití přepážky prostě odlevitoval – Taky kdo by se tím pořád tahal, že? Dořinou jedinou zátěží byl tak akorát slizký žabák sídlící na jejím rameni, jenž občas hluboce zakvákal a dal tak o své přítomnosti vědět. „Netvař se jako škraloup nebo ti to zůstane. Vlastně už je docela dost pozdě, že?“ Rýpla si do něj Modrovláska, která ho předběhla a cupitala tedy před ním pozpátku. Salem se akorát nepěkně ušklíbl rozhodnut, že svou sestru bude úplně ignorovat. Však co nevidět zapluje hezky do příslušného kupéčka jemu vyhrazeným a bude mít od všech pokoj. „Copak ti dneska přelétlo přes nos, bratříčku? Snad tě ještě stále nežere, že si Lorelei vybrala toho našeho bývalého pošuka? To víš, ona měla vždycky super vkus na rozdíl od někoho… že?“ V pobaveném chichotání jí zarazilo až zlověstné zavrčení, které prozrazovalo, že pronášení dalších podobných nejapných poznámek je skutečně velice nebezpečné. A i když Dora věděla, že se pohybuje na dosti tenkém ledě, neodolala a přisadila si ještě mnohem víc.„A na tom Mistrovství vypadali oba tak spokojeně, že? Lorelei úplně zářila…“
„Sklapni, Doro.“ Utnul jí právě včas v tom sladkém sentimentu nad vzpomínkami z Mistrovství. Zastavil se v kroku a kufry co před nimi levitovali celou cestu, s těžkým dusotem dopadli na zem.
„Vůbec mě ty tvoje poznatky nezajímají. Raději by sis měla hledět těch svých věcí. Letos skládáš NKÚčka, takže by se tvoje myšlenky měly týkat převážně studia.“
„Ale…“
„Ty máš kecy, ale já mám hůlku, kterou se nebojím použít.“ Sebral jí okamžitě vítr z plachet svým odhodlaným prohlášením a probodl jí téměř nenávistným pohledem. Ve skutečnosti jí měl někde v hloubi duše rád, což by nikdy neřekl nahlas, ale momentálně by byl raději ve společnosti rozdivočených rarachů, než vedle své sestry, která nikdy nevěděla, kdy přestat mlčet. Tohle chování musela odkoukat od těch svých tupých nebelvírských kamarádíčků. A na druhé straně stála Dora, která se zatvářila jako nevinný andělíček, kterému k úplné dokonalosti chyběla už jenom svatozář. Teď už bylo nejlepší pouze mlčet, protože svého bratra znala a nepochybovala o tom, že by si na ní nějaké kouzlo opravdu vychutnal. „Co čumíte? Hleďte si svého.“ Zahřměl už opravdu zle na hlouček opodál. Nakonec protočil očima a po dalších dohadech a prošení se nakonec ujmul jak vlastních zavazadel tak i těch jejích a oba společně si zase začali prodírat cestu k vlaku. Nejprve tedy k nějakému tomu kupéčku, kam by se měla nasáčkovat Dora, protože Salem už měl své místo jisté. „Dál už nejdu, buď budeš tady, nebo si to táhni dál sama. Nejsem tvoje služka.“ Oblažil ji opět svým chladným projevem, jako kdyby ho skutečně celou dobu nesmyslně obtěžovala. Složil jí zavazadla na hromádku, a aniž by se nějak sourozenci loučili nebo si snad dali najevo i něco jiného, než jen vzájemné provokace a jízlivosti se vyčnívající Salem z davu odebral do popředí ke svému vagónu. Dora na něj vyplázla jazyk a upravila si svůj světlounce modrý hábit se třpytkami. Rozhlížela se po tom proudícím davu, jakoby hledala nějakou známou tvář nebo aspoň někoho, s kým by mohla sdílet kupéčko.

_________________

"Strýci, připadá mi opravdu trapné, abys mě doprovázel v mém věku na expres," pronesl už po několikáté velmi neochotně Kenneth, když kráčel se svým strýcem Londýnským nádražím a proplétal se davem mudlů. Kenneth byl o něco menší než Demarcus, i tak ale většinu lidí v okolí převyšoval. Oblečen už byl ve školním hábitu. Košili měl pečlivě zastrkanou v černých, společenských kalhotách a nebelvírskou kravatu utaženou kolem krku. Nepostrádal nic ze své obvyklé elegance. Demarcus měl na sobě oblek s kostičkami, ve kterém měl tmavě fialovou košili a kravatu. Vyhlížel vážně a autoritativně, chvílemi měl ale na tváři i úsměv. "Znáš mou domluvu s tvým otcem?" odpověděl na Kennethova slova, která měla nahradit přemlouvání, které tomuto předcházelo, a naprosto se minulo účinkem. Když chlapec zavrtěl hlavou, Demarcus pokračoval. "Jeho děti budu doprovázet na vlak do Bradavic a on mé na Kruval." Byla přece hloupost přemisťovat se sem do Londýna až ze Švédska a naopak, když oba bratři a vlastně i celá rodina spolu poměrně dobře vycházela. Zpomalil trochu svou chůzi, když se zastavil i dav lidí u mudlovského vlaku. Kenneth pobaveně zavrtěl hlavou. "A bude mít táta vůbec někdy šanci?" narážel na to, že Demarcus vlastně žádné děti nemá, i když je se svou ženu už dlouhých dvacet sem let. "Doufám, že ano." A to už dorazili před přepážku, kde se pomalu hromadili pro ostatní ti divní lidé s velkými kufry a sovami v klecích. Pohodlně se opřel o vlastní vozík, na kterém měl naložen pouze kufr a koště, Nimbus 1000. Nic víc vlastně nepotřeboval, sovu neměl. "Takže říkáš, že tě dál doprovázet nemám? Nechci zpochybňovat tvé schopnosti, ale pokud zvládneš nasednout na ten správný vlak..." zavtipkoval s menším úsměvem a položil Kennethovi ruku na rameno. "Vrátím se do práce, mám v Azkabanu hodně papírování. Po slavnosti napiš otci, žádal mě, ať ti to připomenu." Podíval se mu zpříma do hnědých očí a krátce zamrkal, načež se znovu pousmál. Demarcův vzhled často zaváděl. To potvrzovaly i pohledy ostatních. Poklepal svého synovce na rameno a s krátkým rozloučením se otočil a vydal se pryč. Nemusel mu říkat víc. Připomínat mu, že se má chovat slušně a řádně se učit, jako to dělali snad ostatní rodiče a rodinní příslušníci. Kennetha moc dobře znal. Na něho bylo spolehnutí ve všech ohledech. Opravdu se nebál, že by v Bradavicích pokazil pověst vážené, čistokrevné rodiny Van Helmontů, právě naopak. On tu pověst prohluboval, zhmotňoval ji, až to mohlo děsit. Byl přesně tím, kým měl být. Nechal Kennetha stát za sebou, hledět mu do zad, a brzo se ztratil v davu lidí. Když se tak stalo, Kenneth se otočil zpět ke svému vozíku a přepážce, porozhlédl se po ostatních kouzelnicích. Zatím nikoho ze známých tváří nepoznával, to se ale určitě brzo změní. Zhluboka se nadechl, nechal mladou dívku s rodinu jít první, a poté se rozběhl proti zdi. Náhle vběhl na nádraží 9 a 3/4. Už se to tam hemžilo rodinami, malými dětmi a bradavickými studenty. Rozhlížel se opravdu zřídka, pozdravil pár známých tváří a vlezl rovnou do expressu, protože chtěl mít dobré místo. Byl ve vagónu C, a tak vešel do druhého kupé, které bylo úplně prázdné, takže se mohl pohodlně posadit, povolit si pevně utaženou kravatu kolem krku a vyhlédnout ven na ten zmatek, co tam panoval. Uteklo to opět jako voda, prázdniny končí...

_________________

| +

Bola za mnou neskutočne namáhavá noc plná nervózneho sa pretáčania na posteli. No vážne- nezaspala som ani na minútku. Od kedy mi prišiel list z Rokfortu, užívala som si všetko to voľno čo som mala. Až na posledný týždeň, čo bol práve za mnou. Celý čas som mala v hlave otázku aké to asi bude, nevedela som, či sa báť alebo tešiť.
A odrazu to bolo tu- kráčala som s rodičmi po nádraží King's Cross. Zvedavo som sa obzerala naokolo a sem tam som zahliadla niekoho, kto by mohol byť čarodejník rovnako ako my. Po chvíľke chôdze sme dorazili k stĺpiku medzi nástupišťami 9 a 10. Otec na mňa pozrel a pousmial sa, vedela som čo mám robiť, pretože mi o tom už rozprával. Prevzala som od neho vozík s mojím veľkým kufrom a pevne som stisla jeho rukoväte. Na krku som cítila, ako sa o mňa môj malý potkan Tony nervózne oprel, asi vycítil že sa s ním idem rozbehnúť do steny oproti. A mal pravdu, zhlboka som sa nadýchla a rozbehla sa oproti hrubému stĺpu s pevne zavretými očami.
Chvíľku som len tak stála, stále zo zavretými očami. Premýšľala som, či som ešte nažive, či som to zvládla alebo som teraz len v kóme po ťažkom otrase mozgu. Konečne som sa odhodlala otvoriť oči a naokolo som videla stovky čarodejníkov i muklov, ktorí vyprevádzali svoje ratolesti na Rokfortský expres. S úžasom som si premeriavala skupinku starších študentov s metlami v rukách. Ach, pozri na ten jej zmätený výraz... Začínam pochybovať o tom, či by sme ju mali naozaj pustiť... počula som mamin hlas. To ma prebudilo zo zamyslenia a pozrela som na rodičov, ktorí len chvíľočku po mne prebehli cez stenu. Mama držala v ruke moju malú sestru. Mami, prosím ťa! prevrátila som očami. Žiadne 'prosím ťa'! Som predsa tvoja matka, dovoľ mi báť sa o teba... namietla. No dobre mami, ale nemusíš sa báť, ja to všetko zvládnem aj bez týchto rečí, dobre? pousmiala som sa na mamu a podišla k nej aby som ju objala. Z jej objatia sa mi naozaj nechcelo odchádzať, no myslela som na to, že si musím ísť obsadiť miesto v nejakom kupé a tak som ju pustila a premerala si celý vlak od začiatku po koniec. No dobre oci, počuj, mohol by si mi ísť pomôcť vytrepať kufor do vlaku a ja si ho už nejak prenesiem do kupé, dobre? pozrela som na otca. Ešte raz som sa otočila k mame. Vtisla som jej aj malej sestričke bozk na líce a spolu s otcom som sa vydala k vagónu D. Pattie sľúb mi, že nebudeš vyvádzať, budeš poslúchať a občas pošleš nejakú tú sovu... Lebo my ti ich budeme posielať pravidelne! pozrel na mňa otec s takým tým jeho výrazom 'pána starostlivého'. Chvíľku som na neho pozerala, tvárila sa ako anjelik a na všetko som prikývla. No dobre ocko, stačilo týchto rečí, teraz vážne... zasmiali sme sa.
Dobre, dobre... tak jednu-dve šialenosti ak spáchaš, ešte ti to odpustím, patrí to k tebe... Ale nie že ťa hneď v prvom ročníku vyhodia! A nebuď príliš drzá, jasné? A to so sovami som myslel vážne, chcem od teba pravidelné info... žmurkol na mňa jedným okom. Ach dobre oci, už mlč lebo ma rozplačeš.. uškrnula som sa na neho a objala som ho.
Vyliezla som do vagóna a otec vyložil môj kufor ku mne. Posledný krát som mu zakývala a prešla som do časti kde boli kupé. Vošla som hneď do prvého a vtiahla za sebou kufor ktorý som len tak-tak nejakým spôsobom vytrepala hore nad hlavu, na určené miesto. Vyzliekla som si hrubšiu chlapčenskú mikinu pod ktorou som mala už poslušne oblečenú bielu košelu a na nej čiernu svetríkovú vestu. Zabudla som podotknúť, že celý ten čas som kráčala perfektne zladená- čierna skladaná sukňa, jesenné čižmy pod kolená a športová stará mikina sa k sebe neskutočne hodia /irony/. Vyšla som ešte na chvíľočku z kupé, aby som zakývala svojej rodinke, ale o päť minút som sa už vrátila späť a pohliadla som na svoje miesto, kde som nechala pohodenú mikinu. Práve spod nej vyliezol Tony ktorého som v nej omylom nechala. Vzala som ho do ruky a posadila sa. Tak, Tony... A je to tu... Odchádzame na Rokfort... uškrnula som sa a položila si ho na plece...

Stejně jako spousta ostatních kouzelnických rodin, i Olssonovi dorazili na nádraží, kryti proti neustávajícímu dešti tmavě modrými deštníky- Ginger měla ten svůj na přání přebarvený na švédskou vlajku, po které pobíhal lev s mohutnou hřívou a pyšně vypínal hruď.
Když proběhli přepážkou a ocitli se u vlaku, který měl Ginger už za chvíli odvézt do Bradavic, do historicky první školy, kam se člověk těšil, zastavila se dívka zhruba uprostřed nástupiště s koštětem hrdě přehozeným přes levé rameno a Alrikem načepýřeně usazeným na tom pravém a rozhlédla se jako paní domácí, které to tu všechno patří. Měla na sobě šortko-košilový komplet bez rukávů v barvách Nebelvíru a svou rusou hřívu měla svázanou do vysokého culíku, aby jí vlasy nepřekážely. Zahlédla v chumlu Arsena, evidentně bez rodiny a bez zavazadel, což mohlo znamenat pouze jediné- už měl někde uložené věci. Ginger z kapsy vytáhla malý dalekohled a se soustředěně svraštěným obočím přejela okénka v nejbližším vagonu. Arsenova sova...sova....támhle! To, že o pár kupéček dál jsou její nejoblíbenější Havránci jí poněkud uniklo.
"Už sis vybrala kupé, zlatíčko?" zeptala se paní Olssonová, které se zřejmě momentální počasí moc nezamlouvala a viditelně se těšila někam do sucha.
"Nechvátej na ni, drahá," zastal se dcery pan Olsson a zakřenil se na ni, načež prohrábl Kallemu vlasy. Chlapec se ošil, vymanil se z otcova sevření a fascinovaně se rozhlížel po všem tom chaosu. Nemohl se dočkat, až se dostane do Bradavic on! Doufal, že ho Moudrý klobouk přiřadí do té koleje, která je chytrá, tichá a hodně čte. O Nebelvíru toho od sestry slyšel dost na to, aby si byl stoprocentně jistý, že tam nechce.
"Jé, mami, já asi nechala doma učebnici lektvarů!" vyhrkla poněkud příliš zdrceně Ginger, načež udělala zoufalý obličej, když paní Olssonová s všeříkajícím výrazem vytáhla onu učebnici pečlivě zabalenou do růžového obalu s fialovou mašlí zpoza hábitu. "Chjoo," postěžovala si jen tak do éteru a celá se nahrbila, načež byla nucena se okamžitě opět narovnat, jelikož Alrikovi se změna pozice věru nezamlouvala.
"Tak já myslím, že bychom mohli nakládat, dokud se v chodbičce nemusím prát o místo s ostatními deseti tatínky najednou," nadhodil pan Olsson a chopil se kufrů. Paní Olssonová dojatě popadla Ginger do náručí, ignorujíc fakt, že se mezi nimi vzpříčilo dívčino koště- ona s ním stejně nesouhlasila, ale co mohla dělat proti těm jejím bláznům. Zázvorka obdržela salvu polibků na tváře, pohlazení po hlavě a slova: "Dávej tam na sebe pozor, zlatíčko. Uč se. A byla bych ráda, kdybys letos nikomu nezlomila nos." Poté se Ginger rozloučila s bráškou a s otcem v závěsu se vydala do svého vagonu.

VAGON B, čtvrté kupé (Rusák a Zrzka)

Poté, co jí pan Olsson pomohl uskladnit všechna zavazadla, se s ním Ginger rozloučila a plácla sebou na sedadlo proti Arsenově věcem a sově, přehodila si nohu přes nohu, založila si ruce na hrudi a tak nějak nevzrušeně pozorovala dění kolem- cílem samozřejmě bylo vypadat co nejvíc cool.

_________________

Jelikož Tessin táta musel dnes do práce, tak Ravengoodovic děti vypravovala sama paní R. Vcelku jí to šlo, už byla přeci jen zvyklá na lítání svých dětí, takže stačilo jedno Silencio a děti se na sebe vyplašeně koukly a poté, co jejich matka kouzlo zrušila se chovaly o hodně lépe - nechtěly přece, aby celou cestu do bradavic nemohli vydat ani hlásku.
Na King's Cross se dostali obyčejným mudlovským taxíkem. Taxikář celou dobu vyděšeně díval na sovy dětí a Liam s Tess se jen culili. Všichni na sobě měli mudlovské oblečení, Tess a Liam se plánovali převléct ve vlaku, jejich matka v tom samém pojede zase domu.
Na nádraží se Liam bez jakéhokoliv pobízení rozběhl proti přepážce a zmizel. "Liame -" ozvala se Tessina matka, ale to už Tess taky probíhala přepážkou, takže ji neslyšela.
Před bradavicým expresem jim jejich milá maminka vynadala do blbů. že se musí nejdříve ujistit, jestli se někdo nedívá a pak teprve projít. Liamovi chtěla udělit pohlavek, ten se ale obratně vyhnul a tak pohlavek obdržela Tess. "Au! Mami! Vždyť jsem nic neudělala!"
"Promiň zlatíčko, nemůžu za to, že máš naprosto šíleného bratra." Tess si jen odfrkla.
Ale i přesto, že jim zrovna vynadala, se pak o ně začala dopředu bát. Radila jim, aby si skládali oblečení, aby dbali na hygienu, aby pravidelně posílali sovy a tak. "Jo mami, my to chápem!" ujistil ji Liam. Tess horlivě přikyvovala, aby už mohla za kamarády.
Liam se rozloučil s matkou a zapadl do vlaku i se svými zavazadly a hledal svoje kamarády, zatímco Tess šla hledat ty svoje. Nakonec je našla ve vagonu B v prvním kupé.

"Ahoj Lenny, ahoj Matty!" pozdravila je s nadšením. "Můžu k vám?" Zeptala se spíše ze zdvořilosti, takže si hned přisedla. Nacpala kufr pod sedačku, klec se sovou dala nad sedačky. Hodila sebou na sedačku a protáhla se. "Taky už se těšíte?" Pak vytáhla z kabelky přes rameno hábit, který byl díky pobytu v kabelce notně pomačkaný. Trochu se na něj ušklíbla a zase ho nacpala zpátky. Hledala jídlo a pití, ne hábit.

_________________

Lei byla zelená. Od hlavy až k patě.
Kromě temně zeleného elegantního hábitu, který zdobila stříbrná brož ve tvaru hada, byla totiž ukázkově zelená i v obličeji, i když se snažila tvářit, že je naprosto v pořádku a nehrozí jí, že by se rozloučila se svojí snídaní. Ale to by asi nejdřív musela něco snídat. Přesto ale hrdě klapala podpatky po nástupišti, jakoby jí patřilo, a čas od času někoho pozdravila. Do úsměvů jí ale zrovna moc nebylo a to hned z několika důvodů.
Tak předně jí bylo špatně. Kvůli tomu vlastně vzdala svůj původní plán, že by se do Prasinek společně s Erym přemístili, protože kdyby to udělala, mohla by taky skončit až do večera na ošetřovně a to neměla v plánu. Chtěla být u zařazování. Chtěla vidět všechny ty rozjásané tváře, jak se jejich výraz změní, až uslyší tu skvělou novinku. A o její těhotenství vážně nešlo.
Což byla ostatně další věc, kvůli které jí nebylo do zpěvu. Když po Mistrovství navštívili s Erym nemocnici u Svatého Munga, byla už tak nějak předem smířená s tím, že jí lékouzelníci její domněnku potvrdí. Jenže oni nejenže to nevyvrátili, oni jí dokonce sdělili, že se dětem daří dobře. Dětem. Ne jednomu, ale několika. Než se stačila zeptat kolika, zatmělo se jí před očima a probudila se až o něco později na jednom z nemocničních lůžek. Teď už jen marně vymýšlela, jak tohle téma předložit rodičům, ale jinak se mu vyhýbala jako čert kříži.
Po chvilce pochodování směrem k vagonu E si mezi lidmi všimla vytáhlé Salemovy postavy a zase se jí o něco přitížilo. Jestliže s ní předtím nemluvil jen kvůli Erymu, co by asi řekl na to, že s jeho „rivalem“ čeká děti? Zastavila se, aby popadla dech, protože se jí znovu trochu zamotala hlava a ohlédla se, kde se zdržel její drahý.

_________________

Andrew se svou rodinou se konečně dostali na nádraží kryti černým, poměrně velikým, deštníkem. "Stejně si myslím, že je to nějaká kravina. Nástupiště 9 a 3/4? Toho jsem si nikdy nevšiml," jak bylo vidět, otec mladého kouzelníka měl poměrně špatnou náladu. Tvářil se naštvaně, rozhodně zde nechtěl být. "Ale tati, určitě ho někde najdeme," Andy byl na proti svému otci velice dobře naladěn. Tlačíc svůj vozík narvaný kufry, se rozhlížel kolem. Kde asi tak to nádraží mohlo být? "Třeba by jsme se mohli někoho zeptat," ozval se chlapec po chvíli ticha, který mezi Brownovými zavládl. Otec ho rukou pobídl k tomu, aby se tedy někoho zeptal, a proto chlapec pustil vozík a pomalu se rozešel k prvnímu člověku, kterého spatřil. "Do-Dobrý den, mohu se zeptat zda nevíte kde je nástupiště 9 a 3/4?" Optal se Andrew zdvořile, ale dostalo se mu jen poklepání na čelo. Že by přeci jen tohle nástupiště neexistovalo? Chlapec si začínal připadat bezmocný..
Jenže vše netrvalo věčně, první kdo si všiml mizících lidí za zdí byla Lilliene, matka Andyho. Ač to všem třem bylo divné, pomalu se přiblížili k ostatním. "Ehm.. Dobrý den, nevíte kde je nástupiště 9 a 3/4?" Rozhodl se zeptat se ještě jednou nějakého staršího kluka, který táhl také vozík s kufry. Chlapec se nejdříve rozhlédl, zda doopravdy Andrew mluví na něho a nakonec se k němu míně sklonil. "To se musíš rozeběhnout proti té zdi a vběhnout přímo do ní," prohodil pobaveně a následně se přímo proti zdi rozeběhl i se svým vozíkem s kufry. Andy to vše sledoval s pootevřenou pusou. To doopravdy má skočit do zdi? Co když se o ní rozmázne? Jeho rodiče na to hleděli také s pootevřenou pusou. To se myslelo vážně?
Ještě nějakou chvíli jim trvalo než se tedy rozhodli proskočit onou zdí. Jako první proskočil Andrew, rovnou i s vozíkem. Udělal pár kroků do předu, aby tak do něho nevrazil někdo kdo bude skákat za ním. Ještě, že tak udělal, protože chvíli na to se za ním objevila matka a nakonec i otec.
Před nimi se skvěle nádherná lokomotiva, za kterou bylo zapojeno několik vagónů. "Pořád si myslíš to samé?" Optala se pobaveně Lilliene svého manžela. Ten si jen nespokojeně založil ruce na prsou, pořád si myslel to samé. Nechtěl, aby jeho otec byl tak dlouho pryč. "Tak pojď broučku, vybereme ti nějaký vagón," chlapec sebou mírně trhl, když ho matka oslovila "broučku." Neměl to prostě ráda.
U vagónů byla poměrně veliká tlačenice, ale i tak se nakonec chlapec ocitl ve vagónu D. Protože kufry byli těžké a jemu a rodičům se nechtěli tahat, rozhodli se vybrat si hned první kupé, ovšem v tom už někdo byl. "A-Ahoj můžu k tobě?" Optal se chlapec zdvořile s menším úsměvem. Pokud dívka souhlasila, narval nahoru svá zavazadla, až na přepravku ve které byla ukrytá jeho kočka, která v tuto chvíli spala. "Tak se měj, ty můj broučku, a brzy napiš," promluvila k němu matka než zas vypochodovala z vlaku i s jeho otcem. Chlapec se rozloučil zamáváním a s menším úsměvem na tváři. Když rodiče konečně vymizeli ven, položil přepravku na sedadlo a posadil se vedle ní. "Já jsem Andrew Bill Brown," promluvil po chvíli mlčení chlapec. Z přepravky se ozvalo zamňoukání, a proto se k ní chlapec otočil. "A to je Chaos," dodal když otevřel přepravku. Na jeho klín vyskočila poměrně veliká kočka. Tam se usadila, vrtíc ocasem ze strany na stranu, jako by se jí něco nelíbilo. Potkana, kterého Patti držela si ani jeden z nich nevšiml. Andy si rukou uhladil modré triko a zahleděl se na černé kalhoty, které v místě kam skočila Chaos byli mírně bílé.

_________________