<<<
Protože a jelikož jednomu přítomnému čaroději zřejmě dnes nebyl osud ani trochu nakloněn, kde se vzala, tu se vzala, prošla přepážkou na nástupiště 9 a 3/4 ještě jedna další osoba, kterou by tu zřejmě málokdo čekal. Anastasia Frewová, která se dnes kupodivu rozhodla opustit svou obvyklou škálu odstínů šedi, a oblékla si něco mnohem barevnějšího (ale co, košile se sukní to byla pořád, no ne?), si to na nástupiště nakráčela s koutky vesele pozvednutými vzhůru, a divže samou radostí neposkakovala. Protože nakonec, po dlouhém mozkovém hloubání a dloubání, a hlavně přesvědčování sebe sama a ředitele, se zase jednou vracela do Bradavic. Jistě, mohla se třeba přemístit do Prasinek a jít odtud, ale upřímně? I když ji tato alternativa napadla, přistihla se Annie, že se jí vlastně stýská po červené lokomotivě a jízdě vlakem, která vždy předznamenávala každý nový školní rok. A proto se rozhodla, že se prostě projede se studenty. Nikdo jí to přeci nezakazoval, že.
Takže když vešla mezi mumraj loučících se rodin, zhluboka se nadechla vzduchu plného očekávání,a rozhlédla se kolem sebe. Tolik natěšených tvářiček! (holky s opicemi si fakt nevšimla, naštěstí pro ni i pro opice) I ona si trochu připadala, jako by se měla jet učit, nikoliv vyučovat. Ještě chvíli si vychutnávala ten pocit nostalgie, než mezi davem lidí zahlédla bílé vlasy. No a jelikož to byla Annie, neuměla číst atmosféru a vlastně odbarveného mozkomora Athanasia docela ráda viděla, prostě si to na svých podpatcích zamířila jeho směrem, a samozřejmě tak i směrem k neznámé ženě. "Ale, dobrý den," zacvrlikala s širokým úsměvem a přelétla přítomné pohledem. Pravděpodobně v tu chvíli kalkulovala, jaký asi ti dva mohou mít vztah, a jestli by bylo blbé se zeptat, že jo, protože zvědavost, ale nakonec nad tím v duchu taky mávla rukou. Oznamovat před tou ženou, že je Athanáš nějaký bledý a ptát se ho, zda je v pořádku, jí taky přišlo poněkud nemístné, takže se nakonec spokojila s "doufám, že se vám daří dobře." a "Nebojte, nebudu rušit, jen jsem vás chtěla pozdravit. Pěkný den," než zase odvlála někam do davu, a ztratila se z dohledu.

>> A4
Krytá davem dětí, došla nakonec Annie k prvnímu vagnu, a co nejnenápadněji vklouzla dovnitř. Připadala si trochu, jako že se vloupává někam, kde nemá co dělat, poněvadž ona nikdy v životě prefektský odznak nedostala, ale snad právě proto podvědomě vlezla sem. Chtěla si ten pocit, sedět někde, kde mohou být jen ti VIP, prostě jednou vyzkoušet. No a taky počítala s tím, že právě v tomto vagónu bude mít největší klid. A tak se posadila do náhodného prázdného kupé, Štístkovu přepravku si položila k nohám a otevřela, nechávajíc kocoura volně se pohybovat prostorem, natáhla si nožky na sedačku naproti sobě, a zadívala se ven z okna na ten mumraj lidí. Někde tam byl určitě pořád Athanasius, a někde ve vlaku seděla jeho dcera. No a Annie jenom doufala, že bělovlasého příliš nešokovala - protože to by fakt nechtěla! Ona jenom chtěla pozdravit, že.

Mimo herně:
Bafušky baf!
Snad to Ačko nevadí, mám pocit že tu zabírám nejmíň místa xD

_________________

Ob střelil nejprve pohledem po Milovi, že jasně, pozná myš od krysy, ale promerlina, kdo by se ptal stylem čau chlapešku, co to máš za myšišku?, no ne? Krysa byla prostě drsnější, nebo nebyla? Podle Oberona teda rozhodně ano... "Sorry, já to myslel jako že je to určitě nějaká hustomyš," pokrčil rameny a uši mu u toho zrudly fakt jen maličko. Protože nikdo evidentně nechápal jeho genialitu. Ani Milo ne. Nicméně informace o myšáku Mickeym přijal s přikývnutím. "Tak třeba se naučí kousat na povel, víš co, pak z ní bude myší zbraň proti nepřátelům," navrhl, protože myš, která nic neumí, mu rozhodně přišla jako docela zbytečný jehelníček a vypouštěč miniaturních bobků. Pokud by teda těmi bobky nestřílela po okolních idiotech. No, jo. Jasně. Každopádně fakt nechápal, jak můžou nějací rodiče synovi koupit myšičku k narozeninám. On k jedenáctinám teda fakt žádnou myš nedostal. Jenže on nedostal zvíře vůbec, že jo. Měli jenom Freddyho, a toho musel sdílet s Desdemonou a Hamletem. To bylo stejně úplně fuk, protože on chtěl koště. Nebo bicí. Protože jedno nebo druhý bylo fakt mnohem víc hustý, že jo.
"Hele ale vypadá to docela nadějně, už slyší, když se o něm mluví," zašklebil se Oby, když si myšák zřejmě všiml, že je středem pozornosti. No a pak přišlo na představování. Tahle část se jemu osobně ani trochu nelíbila, ale komu by se líbila, kdyby se jmenovali podle nějakého divného chlapa v elasťácích s umělými křídly na zádech, že jo. "Oliver Ashwood, těší mě," představil se bez mrknutí oka, a že použil špatné jméno? No co? Taky bylo na O, a Oliver zněl rozhodně o dost víc normálně než Oberon, že jo. A taky jejich soused Oliver byl jako fakt cool chlapík. Jen doufal, že ho Milo nepráskne. Protože v tom případě by mu to fakt nedaroval, bratranec nebratranec. Otázku, jestli jdou taky do prváku, nechal na odpověď Miloušovi, protože taky nemusel pořád jen kecat on, že jo, a navíc se chtěl soustředit na další věc, co Donald vypustil z pusy. "Já mám v Bradavicích už bráchu a ségru," pokrčil rameny a pořádně se pohodlněji opřel o sedadlo, "no a ségra je taky příšerná šptrka. Jako fakt hrozná, člověk by řek, že snad ani nezdědila zábavný buňky." No co. Desdy byla trošičku šprtka, no ne?

_________________

Lac absolutně zapomněla na existenci obou sourozenců, protože se před ní objevila kamarádka, že jo, a taky měla kotě. "Taky bych chtěla takovou boží tetu," pronesla zamyšleně. Ne že by si stěžovala, to ani trochu, ona měla svou rodinu fakt ráda! Jen si někdy prostě nemohli dovolit všechno, co se jim zachtělo vlastnit. Jako třeba ta habešanka, co se Lacey tehdy v obchodě se zvířaty tak líbila. "Že mi to kotě někdy půjčíš?" zeptala se, protože nepodělit se o kuličku chlupů a roztomilosti by přeci byl hrozný hřích, že jo, a taky by to možná přidalo Mině doposud neexistující miniaturní mínus. Samozřejmě, že tohle brzy měl přestat být problém, jenže to bychom o nějakou tu minutku předbíhali, takže Lacey netušila zatím nic.
"Jo? Jsem?" rozzářila se Veroně očka, když jí ta hezká holka vlastně řekla kompliment, "že jsem hezčí než ségra, že jo?" Načež schytala od Lac tak trochu nasupený pohled. "No jen počkej, prcku," procedila Lacey mezi zuby a následoval lechtací útok na drahou sestřičku, která se v záchvatu smíchu následně zhroutila na sedačku, a její hinňání přerušil až Terry a jeho sebevědomé "No jasně, že jedem!"
Lacey ale ihned zavrtěla hlavou. "Ne, kdepak, mamka si pro ně za chvilku přijde," objasnila celou situaci, a opravdu, když vyhlédla z okna kupé, viděla, že paní Heavensgateová už asi nějakou snahu o komunikaci přes sklo vzdala, a vydává se dovnitř.
"Jéééé, to je děsně rozkošnééé," rozplývala se najednou Very nad kotětem, a dokonce i Terrencova pozornost se upřela k té kuličce chlupů. Nicméně ani jedno z dětí si netrouflo vzít Muffina do ručky, aby mu náhodou neublížilo. Což Lacey rozhodně oceňovala.
"Muffin? Takže kocourek? Je neuvěřitelně sladký," rozplývala se i ona, načež trošku opatrněji natáhla ručku a pokud jí to bylo dovoleno, pohladila chlupatou kuličku po heboučkém kožíšku.
"Ahoj děcka," ozvalo se v tu chvíli ode dveří a vešla Laceyina maminka, "přišla jsem si tady pro ty dva malé uličníky," a k Laciné úlevě popadla jen trochu se vzpouzející prcky za ruce a počala je strkat ven do chodbičky. "Valentine," otočila se ještě ve dveřích, a veškerý vděk, který do té chvíle plavovláska cítila, byl ten tam, protože ji oslovila tím proklatým prostředním jménem, "koukej se pilně učit, dost jíst... a teple se oblékej, jasné?"
"Jo, jasný, a taky se budu pravidelně sprchovat a česat, neboj mami," zabručela blondýnka v odpověď, a pak už rodinka zmizela někde v uličce.
"Uf. To by bylo," zabořila se Lacey do sedadla a teatrálně si setřela imaginární pot z čela, "a teď budu mít celý rok klid." Samozřejmě to nemyslela nijak zle - měla brášku a ségru fakt moc ráda. To ale neznamenalo, že by si nechtěla na chvíli vydechnout, že.

_________________

Pořád trochu nejistá tím, jestli sem se teda s Dantem na tu jízdu domluvila nebo ne, jsem si tak vlastně celkem v klidu seděla ve svém vyvrhelském kupéčku na samém konci vlaku, a nechávala své myšlenky cestovat, kam se jim zlíbilo. A ano, zachytily se i o ten moment, kdy jsme se v létě s Romeem usmířili, pokud se tomu tak dalo říkat. Minimálně už jsme se spolu zase bavili, aspoň jsem v to doufala.
Jako kdyby snad četl mé myšlenky, objevil se zmijozelský s odznakem Primuse ve dveřích. A mně se pusa chtě nechtě roztáhla do širokánského úsměvu, protože jsem ho jednak ráda viděla, a druhak to znamenalo, že se se mnou třeba fakt hodlá normálně bavit. Teda, normálně v rámci našich téměř neexistujících možností. "A co když ten pas nemám a jedu na černo, to mě vyhodíš?" zakřenila jsem se na Howellse, ale dál jsem mluvit nemohla ani kdybych chtěla, protože z mladíka se začala sypat hotová lavina slov. "Uh, no, jasně," vypadlo ze mě docela vyjeveně, a než jsem se zmohla na cokoliv víc, nebo třeba nabídla teď už zase kamarádovi gumídka, byl zase ten tam.
A nastoupil Dante.
Okamžitě jsem vyjukaný výraz vyměnila za úsměv, protože nikdo, a už vůbec ne on, nemusel vědět o tom, že mě mladý Howells pořád poněkud vyvádí z míry. Nebo že sem za mnou vůbec chodil, že jo. Že se ti dva zřejmě srazili v uličce, to mi jaksi nedošlo. "To depresivní počasí, nebo se stalo ještě něco?" zeptala jsem se, poněvadž mi přišlo, že je Dante trochu něčím přejetý - ale třeba to bylo fakt tím počasím. Tak či tak jsem se na kamaráda zkoumavě zadívala, jestli třeba v jeho tváři neobjevím nějaké důvody pro ten povzdech. Kromě toho posedu stylu ať mě celý svět nechá na pokoji jsem si však ničeho nevšimla. "Heleď, ale docela jo," přiznala jsem nakonec s pousmáním, "třeba to letos všechno bude lepší, no ne?" V hlase mi zaznívala jistá naděje. Upřímně, mnohem více jsem se bála toho, až škola skončí. Protože pak mě dost možná čekal návrat k mudlovskému životu, a to se mi ani trochu nelíbilo. "Ale ty vypadáš nějak přešle... můžu nějak pomoct?" vypadlo ze mě nakonec, protože... no, měla jsem o něj starost. To jsem přeci mohla, ne?

_________________

Fróði Chloe blahosklonně dovolil, aby si tak úplně nesouhlasila, ale vnitřně byl samozřejmě přesvědčen o tom, že nic lepšího než ryby na světě není. A to jak po stránce chuťové, tak po té léčivé, výživné a vůbec. Nějaká čekuláda se mohla jít vycpat.
„To taky,“ přikývl na to uzení, i když o něm vlastně moc nevěděl, „ale hlavně speciálně chytané v místech, kam se s lodí odváží jenom můj děda.“ Sice jenom papouškoval nějaké pseudoreklamní hlody, co je slyšel od dědy na trhu v Reykjavíku, ale stejně se tvářil nadmíru hrdě, že má v rodině takového mořského vlka. A to ještě netušil, že ho jednou možná trumfne.
„Však já vim,“ zazubil se pak, když byl právem nařčen z diskriminace, „a šeredným bych pomohl taky, ale taková tady zrovna žádná nebyla.“ Následovalo pokrčení rameny, chvíle usilovného přemýšlení, jestli nějaká vyloženě šeredná holka v Bradavicích vůbec studuje, a pak konečně sledování úsměvu. Fróði byl přesvědčen, že to za to stálo, a na chvíli dost možná zapomněl, že se nějakého dobrého skutku dopustil.
Když pak začala odpovídat na svůj původ, začal zaujatě přikyvovat a byl by se rovnou nakvartýroval dovnitř a vyptával víc, ale když se obratem zeptala ona jeho, nějak na to zapomněl. Zůstal tedy mezi dveřmi, se štěstím potlačil nutkání říct „do bourácké“ a napřímil se, jako by měl salutovat.
„Do Mrzimoru,“ pravil až zbytečně hrdě, to salutování si odpustil a její další dotaz ho poněkud zaskočil. Ne snad že by nevěděl, jak odpovědět – byl to Fróði, jasně že měl toho utěšování v plánu co nejvíc – ale taky trochu pochyboval o tom, že jich je po vlaku dost. A tak celkem rychle došel k závěru, že tu zůstat chce, protáhl se dovnitř, zavřel dveře a kecl si na sedačku.
„Něco mi říká, že budu muset utěšovat Montyho, to je ten opuštěnej Mexičan s kytarou,“ pronesl zamyšleně, aniž by mu došlo, jak blbě to asi zní, „ale ten to určitě ještě chvíli vydrží. Co že je to ten výměnný pobyt?“
Jo, to ho teď zajímalo nejvíc. Ne snad proto, že by chtěl sám být vyměněn, ale pokud to znamenalo potenciální přísun dalších modelek do jeho teritoria, prostě o tom musel zjistit víc.

_________________

Nebyla jsem zrovna nejukecanější člověk, a tak mě na chvíli napadlo, jestli pro slečnu v šatech bílé paní nebudu tak trochu zklamáním, nicméně se zatím netvářila nijak nabručeně. Na rozdíl od jejího kocoura, který buďto vstal špatnou tlapkou napřed, nebo se prostě jako bručoun už narodil.
"Těší mě," ještě jednou jsem slečně věnovala pousmání, a byla bych i natáhla ruku k potřesení, ale nechtěla jsem (vzhledem k přítomnosti dalšího kocoura) riskovat, že by se sir Henry zrovna kvůli takové drobnosti rozhodl změnit stanoviště, a ti dva se ještě poprali. Minimálně nebelvírčin kočičák vypadal, že k tomu nemá daleko. Dále taky nutno poznamenat že způsob, jakým dívka mluvila, byl opravdu dosti zvláštní, a já si nebyla tak úplně jistá, jestli to dělá schválně, nebo to má třeba vrozené. A ptát se bylo krajně neslušné. Nicméně to, že je ve druháku a v Nebelvíru vysvětlovalo, proč mi byla povědomá, ale nijak extrémně, a proč jsem ji ani jménem neznala. Tedy, až doteď.
Starost ohledně kočičáků jsme ale zřejmě měly společnou. Kocour v mém klíně se sice zatím ani nehnul, dokonce ani nezasyčel, ale když zahlédl vyzyvatele v podobě nově příchozího zvířete, jako by ho celá ospalost opustila, a on na černého kocoura začal zírat tak, jako by se snažil říci, že tohle je teda jeho kupé, on sem přišel dřív, a tak tu velí. Zatím ale nejevil opravdu žádnou chuť se z mého pohodlného klína zvedat.
"Doufejme, že dokáže," odtušila jsem krapet nervózně, "ale při nejhorším ho prostě nacpu do přepravky." S těmi slovy jsem kývla hlavou směrem nad sebe, kde si v zavazadlové poličce pohodlně hověl Kocourův přenosný příbytek. Vážně, mydlící se kočičáky jsem zrovna dvakrát nepotřebovala.

_________________

Jo aha, tak takhle to myslel. Po Obeho poznámce o hustomyši jsem pochopil, že mu prostě jen slovo myš nešlo přes pusu tolik, jako slovo krysa. Možná, kdybych nevyrůstal s obouma rodičema nadšenýma do zvířat, tak bych to i býval neřešil, o nic vlastně nešlo, ale z domu jsem byl zvyklej se o ně trošku víc zajímat. Obe se představil jako první a já ho hned vystřídal. „No a já jsem Gray. Milo Gray,“ potřásl jsem Donaldovi napřaženou rukou. „Ty seš prvák? Hustý, to my dva taky,“ kývnul jsem směrem k Obemu. „A já teda kromě sestřenky a bratránků taky žádný jiný příbuzný ve škole nemám. Tak snad aspoň budeme trávit čas spolu, když už jsme se tady tak potkali,“ pokýval jsem hlavou a přemáhal další zívnutí. Nechtěl jsem, aby si Donald třeba myslel, že se nudím. Protože jsem se fakt nenudil. Bradavickej vlak byl něco, na co jsem se hodně těšil a hlavně jsem se těšil na to, až konečně dojedeme do školy. Najednou mi došlo, že na Obeho jméně bylo něco divnýho. Představil se celkem rychle a tak jsem moc nestihnul vnímat, ale něco mi na tom prostě nesedělo. Ashwood jsem slyšel, ale co bylo to před tím? Nedokázal jsem si to dost dobře vybavit, ale hádal jsem, že si zase vymyslel nějakej žertík a řekl nějaký jiný jméno, protože se mu to jeho skutečný moc nelíbilo, a rozhodl jsem se to neřešit. Prostě jsem si řekl, že počkám a uvidím, co z toho bude. Stejně ale doufám, že to Obe s tím vtipkováním moc nepřežene, když je tohle první spolužák, kterýho známe a kterej je navíc stejně starej jako my. No a taky tenhle kluk vypadal, jako že je v poho, protože přece kluk s myšákem musí být v poho, jelikož má rád zvířata, no ne?
„A co tvůj strejda v Bradavicích učí? To musí bejt určitě něco super. U nás doma kouzlí jen mamka a ta mi toho o škole moc neřekla. Už od něho něco umíš?“ zeptal jsem se se zájmem, i když jsem vlastně ani nevěděl, co všechno za předměty se tam učí. Každá nová informace, co jsem se o kouzlech a čarodějích a tak všelijak dozvěděl, byla vždycky fakt hodně super. Potom jsem pro jistotu stočil pozornost na další věc, která mě hned po kouzlení zajímala asi nejvíc. „Myslíš, že bych si mohl Mickeyho pohladit? Doma pořád máme docela dost zvířat a už teď mi to začíná chybět,“ nadhodil jsem a začal jsem litovat toho, že jsem si do Bradavic žádnýho mazlíčka nepořídil, když jsem měl možnost.

_________________

Plne zdieľala Talyssino prekvapenie a v podstate vyhŕkla to isté, čo by zo seba dostala aj ona. I ona sa tázavo pozrela na svoju matku, no tá im všetkým veľmi rýchlo podala vysvetlenie. Presunula zrak na Athanasiusa a pokývala hlavou. „To i my, máme to akosi v rodine,“ prehodila Morrígan nevinne s pokrčením pliec, ale jej matke znova stuhla krv v žilách, už hádam po tisíci krát behom tých niekoľkých, pre ňu nekonečných, minút. Na chvíľu ju z celej tej situácie prepadli absolútne paranoidné myšlienky, že by hádam Morg mohla niečo tušiť, síce vedela ako to jej dcéra v skutočnosti myslela. Nič to však nemenilo na tom, že vlastne trafila klinček po hlavičke. Merlin, ak ju dnes netrafí šľak, tak už hádam nikdy. S istotou však mala pocit, že z toho všetkého predčasne zošedivie. Athanasius sa však netváril veľmi múdro, takže ak mu to aj nejako dopínalo, nechcel si to možno veľmi pripúšťať. Pokojne si to nepripúšťaj aj ďalej, prebehlo Sigrid mysľou. Rozhodne by jej to ani zďaleka nevadilo.
„Super,“ vydýchla s úľavou Morg a zoširoka sa usmiala. Otočila sa k matke s Rewom, aby sa s nimi poslednýkrát poriadne rozlúčila. Obidvaja ju na striedačku riadne objali. „Rozhodne nám nezabudni napísať, dobre sa uč a na Vianoce sa vidíme,“ dávala jej posledné pokyny matka, načo Morg s pretočením očí pokývala hlavou. „Jasné, jasné, vy zas nezabudnite pozdraviť dedka,“ odvetila a venovala mame bozk na líce, čo sa práve veľmi často nestávalo. Toto ale bola špeciálna udalosť a tak sa to patrilo. Sigrid sa na svoju dcéru láskyplne usmiala a jemne ju pohladila po líci. „Tak bež,“ kývla hlavou smerom k vlaku, načo si Morrígan zobrala veci aj s klietkou a vybrala sa s Talyssou skrz dav k vagónom.
Rozhodne sa cítila omnoho lepšie, keď sa dostala preč z celej tej podivnej situácie. „Tak to teda bolo a dosť,“ pritakala na Talyne slová. Absolútne nechápala, čo sa to tam vlastne udialo, no bola plne rozhodnutá to z matky vymámiť. I keby sa s ňou o tom mala hádať až do krvi. Chcela vedieť, prečo sa správala tak divne v prítomnosti Talynho otca, ktorého poznala. To nebolo len tak, tým si bola viac ako len istá. Čo to ale malo presne znamenať, to mohla len tipovať.
Už boli pri vagónoch, keď z davu začula hlas, ktorý si myslela, že už tak skoro nezačuje. „Morg, počkaj!“ kričal Ewan, zatiaľ čo sa snažil predrať davom k nej. „Bež napred a nájdi nám nejaké miesto, ja si zatiaľ vybavím túto meškajúcu záležitosť,“ kývla hlavou k vagónu a pobavene sa uškrnula. Následne vyšla Ewanovi naproti, aby mu tú strastiplnú cestu uľahčila. ~„Meškáš,“~ spražila ho hraným naštvaným pohľadom, keď sa konečne stretli. ~„Prepáč, niečo ma zdržalo,“~ mykol plecami a roztopašne sa usmial. Morg pokrútila hlavou a tiež sa usmiala. ~„Myslela som si, že už neprídeš.“~ Jej drahý bratranec sa po jej slovách zatváril absolútne zdesene a priložil si ruku na srdce. ~„Nechať odísť svoju drahú sestričku bez toho, aby som sa rozlúčil? Nikdy!“~ zakrútil zbesilo hlavou zo strany na stranu, čo prinútilo sa Morg zasmiať. ~„Čo to tam vlastne máš?“~ pokynula k jeho ruke, ktorú stále držal za chrbátom. ~„Menší darček k tvojmu nástupu. Ja si toto zoberiem,“~ natiahol voľnú ruku ku klietke so sovou, ktorú zobral a položil ju vedľa seba, ~„a ty si zasa zoberieš toto,“~ a spoza chrbta vytiahol huňatú, striebristo sfarbenú mačku s čiernymi odznakmi a jasne modrými očami, ktorú jej nekompromisne strčil do rúk, takže nemala na výber a musela si ju vziať na ruky. Morg si mačku v jej náručí fascinovane prezerala, načo pohľad zdvihla k Ewanovi a venovala mu ten najvďačnejší úsmev aký dokázala vytvoriť. ~„Je nádherná, ďakujem,“~ hlesla, ešte stále trocha vyvedená z mieri. ~„Vieš ale o tom, že ťa mama zabije, keď sa to dozvie,“~ povytiahla obočie. ~„Ja to nejak prežijem,“~ mávol ledabolo rukou, načo si k nej kľakol a opatrne ju aj s mačkou v rukách objal. ~„Riadne si to tam uži a nie že sa budeš stále len šprtať, treba si aj trocha užiť,“~ uličnícky na ňu žmurkol, keď sa od nej odtiahol. „Hej, hej,“ prikývla a pretočila očami. ~„Tak ja idem lebo ma tam čaká spolužiačka,“~ nechcela tvrdiť, že kamarátka, pretože tak tomu z jej strany ešte nebolo, ale pokojne mohla potvrdiť, že k tomu mala Tal slušne našliapnuté. ~„Jasné, utekaj,“~ odvetil chápavo Ewan a zdvihol sa. „Ahoj,“ rozlúčila sa s ním. „Čus.“ Potom sa už otočila a aj s mačkou v rukách sa predrala späť k vagónu, do ktorého poslala Talyssu a nastúpila.
Medzitým sa dospelí ocitli samy, čo bolo pre Sigrid o to horšie. „Idem zistiť, kam si tie dve sadli,“ riekol Rew a decentne sa tak zdekoval, keďže aj on jasne cítil celú tú atmosféru a vedel, že by tam bol momentálne len nežiadúcim článkom. To Sigrid na jednu stranu potešilo, síce vedela, že sa i tak výsluchu nevyhne, a na druhú zneistilo. V prítomnosti Rewa si mohla byť istá, že by jej Athan nepoložil žiadne kľúčové otázky, no keď ostali o samote, nič mu tak už nebránilo a práve toto vedomie začalo Sigrid nepríjemne zvierať žalúdok. „Celkom to ujde, možno len poslednou dobou trocha hektickejšie,“ pokývala neurčito hlavou. „A čo ty? Čo ťa priviedlo sem do Británie?“ spýtala sa na oplátku, snažiac sa tak udržiavať tému rozhovoru ďaleko od akýchkoľvek nebezpečných vôd. Tiež ju to však aj zaujímalo, pretože rozhodne nikdy nepočítala s tým, že by dakedy mohla takáto situácia nastať. Narušil jej tým absolútne všetko a čím viac si to uvedomovala, tým väčší mala strach aký to bude mať dopad na najbližšiu dobu. Rozhodne ich čakali krušné časy. Ich všetkých.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

„To by mě zajímalo, co za tím vězí,“ zamýšlela se Talyssa nahlas, zatímco společně s Morrígan mířila k vlaku. „Myslíš, že si ti dva třeba něco udělali?“ prohodila, majíc na mysli samozřejmě jejího otce a Morríganinu matku. Ale kdyby v sobě chovali nějakou zášť minulosti, možná by působili víc nenávistně, ne?
Nemohla ale uvažovat příliš dlouho - jednak se přiblížily k vlaku a jednak je vyrušil nějaký mladík, kterého si Taly změřila zkoumavým pohledem a vzápětí přikývla na spolužaččina slova. „Tak jo... ale běda ti, jak mě nenajdeš!“ ušklíbla se pobaveně, načež vlezla do třetího vagonu, který byl nejblíže.
Procházela uličkou, nakukovala do kupé, a na chvilku zauvažovala nad tím, že kdyby se s Morg posadily k tomu klukovi s kytarou, mohla by to být sranda. Nakonec to ale zavrhla a posadila se do prázdného kupé hned vedle (C4). Přepravku s kočičákem postavila na sedačku vedle sebe a zatím ji neotevírala; šedý ďáblík beztak zatím spal, takže nemělo smysl dopřávat mu prostoru.
A zatímco čekala, až se vrátí Morrígan, vyhlédla Talyssa zvědavě z okna a zjistila, že její táta s Morríganinou matkou na nástupišti ještě stále stojí a zřejmě se spolu baví. A minimálně Athanasius vypadal pořád dost bledě a zaraženě.

_________________

Když se děvčata vydala k vlaku, Athanášovi se sice na jednu stranu ulevilo, že už holky nemusí vnímat tu divnou atmosféru, která tu zavládla, a že nebudou mít šanci pokládat otázky, které by ideálně vůbec neměly zaznít, avšak na druhou stranu tu zůstal sám se Sigrid a jejím... manželem? A i ten se o chvilku později rozhodl vzdálit, takže tu zůstali jen oni dva.
Athanasius obvykle působil vyrovnaně a nepřístupně, ale teď bylo zkrátka poznat, že ho setkání s Morríganinou matkou vyvedlo z míry. Inu, možná by ho sama Sigrid tak nevykolejila, kdyby nedoprovázela Morg, jedenáctiletou holčinu, která byla svým způsobem v některých ohledech celkem podobná Talysse. A to si myslel, že se jeho život konečně začne aspoň trochu uklidňovat...
Na chvilku se ztratil v myšlenkách, takže když mu Sigrid odpověděla na otázku, zamrkal a zadíval se na ní maličko překvapeně. Naštěstí mu ale rychle docvaklo, o čem je řeč, a zmohl se na sotva patrný úsměv. „Já se mám... taky poněkud hekticky,“ přiznal, „i když jsem měl pocit, že se můj život konečně začíná uklidňovat.“ Teď už ten pocit neměl. „Práce,“ odvětil nakonec na otázku, co ho přivedlo do Británie.
Pak zřejmě nastala trapná chvíle ticha, pokud ji Sigrid pohotově nenarušila, a Athanáš přešlápl z nohy na nohu. „Morrígan...,“ nakousl po chvíli větu, která se mu však zadrhla v hrdle, zřejmě i proto, že si vůbec nebyl jistý, jak má svou znepokojivou myšlenku formulovat do slov. A tak se na chvíli zase odmlčel a doufal, že přijde na to, jak podat tu otázku, která ho pálila na jazyku. A nejen na jazyku - v mysli ho bodala jako rozžhavené železo. Věděl, že pokud se nedozví odpověď, s klidným spánkem nemůže počítat už vůbec...

_________________