<<<

Tenhle rok utíkaly prázdniny dle Daryi až podezřele pomalu, i když jí to vlastně moc nevadilo. Do školy se moc netěšila, protože si nebyla jistá, jak na tom vlastně s Bessie je. Od té doby, co se potkaly na Příčné, se neviděly a i když Darya napsala hned několik omluvných dopisů (jo, ona), ani jeden z nich se k adresátovi nedostal. Stihla si za ty dva měsíce uvědomit hned několik věcí, ze kterých jí občas běhal mráz po zádech.
Jakmile prolezla přepážkou, zamířila rovnou k vlaku. Neměla v plánu se totiž zdržovat na nástupišti, ještě hrozilo, že se tu někde objeví její drahý manžílek a bude se k ní hlásit. To nepotřebovala - především z toho důvodu se sem vydala sama. Doufala totiž, že někde uvidí Bessie, že by si mohly znovu promluvit, že.. ušklíbla se a radši si zalezla do prvního volného kupé, které se jí naskytlo. Trošičku jí vadilo, že se nemohla přede všemi schovat do vagónu prvního, ale i to brzo hodila za hlavu. Ono se totiž párkrát stačilo na případné zájemce k přisednutí podívat, a radši rychle zmizeli. A jí to takhle vyhovovalo, neměla moc o společnost zájem.

_________________

>>

Aino měla za sebou nepříliš povedené prázdniny a do Bradavic se tedy rozhodně těšila víc než loni. Spíš než mistrovství světa ve famfrpále, které se konalo jen dva krby od jejich hradu, za to mohlo pradědečkovo oznámení, že pro ni nejspíš našel vhodného ženicha, ale mladá baronesa to oboje brala úplně stejně. Ať už při porážce domácího týmu, kterému teta fandila jako střelená, nebo při oznámení identity toho šťastlivce, co o něm děda mluvil jako o dárci, nenechala marnivost cloumat svým majestátem a prostě a jednoduše se rozhodla, že se z toho nezblázní.
Horší bylo, že své dvojče viděla jen první dva týdny a pak se proradně odebralo zpátky do Mongolska na jakýsi rozšířený výcvik krocení pouštních červů. Se sourozencem druhým, několikamáloměsíčním Vladimirem, nebyla žádná řeč a Aino tedy většinu času trávila učením nebo s tetou u jezera, kde pomáhala s chovem tuleňů, kteří jí byli přeci jen trochu sympatičtější než děti. Pozitivním bylo, že nezažila jedinou další epizodu zaslechnutí cizích myšlenek, dost možná proto, že se skoro s nikým neviděla, a zanedlouho už mohla s klidem odcestovat do Londýna a těšit se na další rok ve škole čar a kouzel.

Na sobě měla i letos úbor bílé paní, příhodně vybavený kouzelnou impregnací, která se letos opět hodila, a opět ji těsně následoval zle vyhlížející černý kocour Stilgar. Jinak šla sama, protože, jak otci několikrát zopakovala, už byla přece očividně dáma na vdávání a ty doprovod nepotřebují.
Aino tedy jako dáma prošla přepážkou na nástupišti sice trochu rychleji, ale bez nějakého rozbíhání, a na peróně se dlouho nezdržovala. Předala svůj kufr odpovědné osobě a než se na scéně stačily objevit opice nebo třeba její budoucí manžel, nastupovala do vlaku. Těžko říct, co ji to táhlo zrovna do kupé B3, jestli osud (v angličtině by to bylo vtipné) nebo nějaké nevědomé zaslechnutí, že je tam někdo v situaci dost podobné té její, ale prostě se tak stalo a Aino tak brzy byla tím člověkem, co otevíral dveře a přiměl Destiny zahodit krabičku. Baronesa si toho všimla jen velmi letmo a rozhodně neplánovala být vlezlá, tuplem když se nejdřív slušelo zeptat na obecné povolení k setrvání v kupé, že.
„Přeji krásné dobré ráno, přisednu si k tobě, ano?“ zeptala se opatrně, ale s bradou aristokraticky vztyčenou, a i když to nevypadalo, že tam starší dívka někomu fleka drží, radši si počkala na povolení. A čekal dokonce i Stilgar.

_________________

Sky měl jako každý rok i letos velmi napilno už první školní den. Kromě toho, že měl plány v rámci studenstva a svého nejmenovaného hnutí, musel zajistit, že se mu někdo bude během školních dní starat o květenu na bytě na Příčné, který začal obývat s Ignácem, Orlem, velbloudem a možná ještě něčím, kdoví, v té zelené džungli to vypadalo skoro jako v bludišti a to i přes to, že dle popisu makléře byl ten byt veden jako garsonka. Ovšem, větší uvnitř, jak jinak.
Zpátky k hnutí, víře a potrubí. Tedy, Skye roury tolik nezajímaly, i když se o nich rád bavil, nicméně strávil prázdniny v té nejlepší možné společnosti, a kdo by o Jasmínce jen žertem prohlásil, že jde o rouru, nacpal by mu banán do nosu. Jejich cesta kolem světa byla rozhodně tím nejlepším, co Sky za svůj život zažil, a ještě teď se občas v myšlenkách ocitl někde pod vodopády nebo prostě jen tak pod hvězdami kdesi uprostřed Nového Zélandu.
A zpátky k hnutí. Sky měl už od září vytipovaný další vhodný přídavek do bouráckého zvěřince, jen mu dával čas uzrát, který dle velkovezíra už nastal. A pro zkoušku trav nebyl lepší slavnostní večer, než ten první, takže začal hledat v davu blonďatého vikinga, pokud možno bez jeho mexického mazlíčka. Jeho pozornost si ale získal párek opic s nějakým klukem, co se s nimi promenádoval po nástupišti, a kdyby chudák Sky tušil, koho si to s klukem spletl, asi by se za to rouhání zlil svěceným pivem. Dvakrát, pro jistotu. „No ty vole, venčíš sourozence?!“ Zahulákal na Čokoládku, aniž by tušil, že ta osoba zády k němu je mu dobře známá a že bude mít děsnou radost, že ji vidí. Ona ale možná ne.

_________________

<<<

Romeo nebyl úplně nadšený z toho, že ho čeká poslední rok v Bradavicích. Ano, znamenalo to, že bude skládat OVCE, vybírat si povolání a komandovat zástupy studenstva (to však bylo spíš pozitivní), protože byl PRIMUS, ale to nebylo to hlavní – Romeo se totiž upřímně děsil toho, co přijde po škole. Viděl to v barvách. Ožení ho proti vlastní vůli s nějakou šeredou, kterou nebude chtít, dohodí mu strašně „lukrativní“ pracovní pozici a on bude mít chuť emigrovat na východ, jako to kdysi udělala šílená tetička Madison, budiž jí země lehká, kdyby už náhodou nežila. Nicméně, teď Romeo nechtěl na nic z toho myslet – už předem se totiž rozhodl, že musí před odjezdem expresu ještě něco udělat. Na King´s Cross ho doprovázela pouze matka, kterou líbnutím na tvář setřásl už před cihlovou přepážkou, cestu měl tedy volnou. Jeho kufr nebyl žádné obrovské zavazadlo, davem se tedy proplétal poměrně rychle, netečný k ostatním a dost možná i k nějakým pozdravům. Jako by se nechumelilo dokráčel k vagonu E, kde fakticky neměl co dělat. Nehodlal skutečně nastoupit, samozřejmě, pod záminkou kontroly pořádku tam šel jen někoho pozdravit. A pokud by s tím někdo měl problém, hodlal se důrazně ohánět odznakem primuse. Naštěstí nemusel daleko – váhavě nakoukl hned do prvního kupé od konce a měl štěstí.
„Ehm, pasová kontrola,“ zahuhlal spolu se zaťukáním na dveře. Julie tu zatím seděla sama, což bylo dobře, protože se nemusel cítit tak trapně. A nebudou se šířit drby. „Jsem tě přišel pozdravit. Tak čau. Pokecal bych si, ale… Co takhle po slavnosti, hm? Nebo tak. Víš co. Já teď budu muset jít… Asi do předního vagonu, nevim. Nebo dohlížet na prváky, aby nepadli pod vlak. Tak se měj,“ zazubil se trochu nemotorně a zase z vagonu E vystřelil. Chopil se kufru čekajícího přede dveřmi a vyrazil podél vlaku dopředu – s výrazem absolutní sebejistoty, jakoby právě on, čistokrevný primus, vůbec nebyl v mudlovském vagonu. Zastavil se někde u vagonu C a začal se rozhlížet, jestli neuvidí někoho známého – ale to u něj popravdě zahrnovalo dost úzký okruh lidí. Vzápětí to tedy vzdal, a vydal se ke svému domovskému VIP vagonu. Prohodil mumlavý pozdrav k Nebelvírovi s odznakem zevlujícímu kolem a zabral si místo u okna v kupé A6. A doufal, že se někdo ze školní „smetánky“ připojí. Nejlépe nějaký famfrpálista, ale člověk si úplně vybírat nemohl. Vlastně totiž ani netušil, kdo všechno letos odznak má.

Mimo herně:
Zbytek důstojníků vítán!

_________________

| +

"Powell..."

<<<

Den D nadešel – nešlo však o zahájení operace Overlord na břehu Normandie. Šlo o zahájení operace Kačerovo studium na škole čar a kouzel v Bradavicích. Díky bohu se Donaldův odjezd mohl obejít bez přítomnosti mladších sourozenců, protože zkušenosti z fotbalového týmu hovořily jasně – táhni s sebou celou rodinu a budeš trapčit. A to Donnie nechtěl. Donnie chtěl s ostatními vycházet pokud možno dobře a odjezd bez trapností byl dobrým základem. Tedy, ne, že by nad tím Kačer zas tak intenzivně přemýšlel. I kdyby chtěl udělat dobrý první dojem, nechoval by se podle plánu.
„Donalde Wintere,“ oslovila ho matka oficiálně, když dorazili na nádraží. Nedala mu ani chvilku na to, aby vstřebal dojmy – proběhl přece právě cihlovou přepážkou, což bylo neskutečně senzační, a přímo před ním stál slavný Bradavický expres!. „Slib mi, slavnostně mi odpřísáhni, že se dneska s nikým neporveš,“ upřela na něj mamka přísný pohled. Winterovi brali sliby vážně (ačkoli rodiče si často vyčítali, že to není pravda – tatínek podle mamky nebyl schopen dodržet vůbec nic) a Donald nebyl výjimkou. Protočil oči v sloup a přikývl. „Jo, mami. Proč bych se měl jako s někým rvát?“
„Protože jsi náš Donald,“ zavrtěla hlavou máma vážně, nicméně nedokázala tak úplně skrýt v hlase pobavení. Táta stál vedle, ruce v kapsách, a tvářil se záhadně. „Tak, tvůj velkej den, Donnie. Jen tak se ve škole nenech. A laskavě napiš, až tě někam zařadí. Nejlíp do Zmijozelu.“
„Fakt?“
„To víš, že ne. Zařadí tě tam, kde budeš spokojenej, věř mi,“ ujistil ho otec s blýskavým úsměvem. Maminka se přitom taky usmála a Donnie byl rád, že se aspoň dnes, teď a tady nedohadují. Stejně to bylo proto, že tu nebyla Jane a Sam! „Neviděl jsi tady někde Nickyho? Mohl by ti ukázat…“
„Ne, to je dobrý. Já to zvládnu sám!“ odsekl rychle a nahlas, protože to poslední, co chtěl, bylo strávit cestu do Bradavic ve společnosti svého bratrance knihomola.
„Tak se měj, synu. Já musím do práce,“ poplácal ho táta po rameni, máma si odpustila pusu na rozloučenou, zamávali si a pak Donald na nástupišti osaměl. Zkontroloval, že má myšáka bezpečně v přední kapse u mikiny a madlo kufru v ruce (i s kufrem na jeho konci), a vyrazil k vlaku. Celou dobu se rozhlížel kolem sebe – viděl kolejní barvy, rozesmáté hloučky studentů, spoustu sov, kufrů, košťat a všeho dalšího. Bratrance Nicholase naštěstí ne, kdyby se k němu náhodou mrzimorský páťák chtěl hlásit. A jen těžko se mu tipovalo, kdo z přítomných je prvák, stejně jako on, a s kým by mohl navázat nové potenciální přátelství. Neokouněl tedy na perónu dlouho – zapadl do jednoho z vagonů. Konkrétně se usadil v kupé B6. A dveře nechal dokořán, aby bylo jasné, že vítá společnost. Ideálně své budoucí spolužáky. A ideálně kluky, protože… Fotbalisti se moc nebavili s holkama. To až od určitého věku – a s určitými úmysly.
„Tak je to tady, myšáku. Zkus dělat nějaký kraviny, a zašlápnu tě,“ ujistil Donnie slavnostně Mickeyho, když ho vylovil z kapsy a natočil k oknu, aby se taky mohl pokochat. Jeli do Bradavic – konečně!

_________________

Těžko říct, jestli to prváci s rodiči vycítili, nicméně k Dylanovi se naštěstí nikdo se žádostí o pomoc nepřiblížil. Naštěstí, jinak by musel být zodpovědný… taková hrůza! Neměl v plánu dělat okrasu u vagonu dlouho, jen do té doby, než se objeví Barry, ale ještě před jeho spoluperfektem se dřív objevil spolubourák, konkrétně tedy Fróði, a to s celkem očekávanou otázkou. Navzdory všem předpokladům se Dylanovi povedlo nevybublat smíchy a zatvářil se docela vážně. „Tvojí mámě, neasi,“ prohlásil, ale ještě předtím si s ním plácl. Pak už se ovšem uličnicky (a tak trochu samolibě) uculil a ten odznak si odepnul. „Náhodou je pravej, si ho omakej.“ Těžko říct, jestli to zrovna Fróðiho dokázalo přesvědčit, že Dylan ten odznak nikomu nešvihl, každopádně sám Nebelvír neměl hned v plánu přiznávat, že profesory před udělováním odznaků nejspíš něco trefilo do hlav.

_________________

<<<

Zvyšok prázdnin nakoniec ubehol rýchlejšie, než by jeden stihol povedať švec a Morrígan sa tak ocitla jedného mrholavejšieho dňa na nástupišti aj s vozíkom plným batožiny a klietkou, ktorá si to s malým operencom vnútri trónila na samom vrchu. Mohla by som doplniť, že aj so zástupom rodiny za zadkom, ale to by som hlboko klamala. V skutočnosti s ňou šli len matka a Rew, pričom matkinu prítomnosť by možno aj oželela, pretože posledných pár dní prešiel ich vzťah veľmi silnými turbolenciami. Hádali sa skoro o všetkom, o každej maličkosti. Dokonca sa dokázali pohádať aj o tej hlúpej sove, ktorú Morg ešte stále neprekusla. Celé to však pramenilo zo Sigridinej nervozity z toho, že jej jediná dcéra čoskoro odíde preč na väčšinu roka a ona ju tak nebude mať doma. O týchto matkiných strastiach však Morg nemala ako vedieť, takže to proste len považovala za nejaké matkino blbé obdobie. O to viac sa v podstate tešila do školy, keďže sa tak dostane z celej tej atmosféry, ktorá medzi nimi panovala.
Spoločne prešli cez stenu, čo bol veľmi zvláštny pocit, hoci v podstate ste necítili vôbec nič, a konečne sa tak dostali na to slávne nástupište 9 a 3/4. Morg pomerne uchvátene zdvihla zrak k červenej lokomotíve, ktorá mala zabezpečiť jej prevoz do Bradavíc. Následne zrak stočila k tej veľkej mase ľudí, ktorá sa na nástupišti premieľala. Veľa dospelých a možno ešte viac detí, čo práve nebolo nič pre ňu. Skutočne neobľubovala tak veľké davy ľudí na jednom mieste, ale hold si zrejme musela zvyknúť. Keď ale mohla, s radosťou sa im vyhýbala. S rodičmi prešli ďalej až k vagónom, pričom cestou len tak z hecu skúsila zapátrať očami, či náhodou v dave nezahliadne nejakú známu tvár, ktorú sa jej podarilo stretnúť počas prázdnin. Zdalo sa jej, že niekde zahliadla akúsi bielu či popolavoplavú kšticu vlasov, ale úplne istá si tým byť nemohla. Tak či onak, nemala veľa času to nejak preverovať, keďže sa zastavili a jej plnú pozornosť si uzurpovali jej rodičia.
Matka si ju chvíľu mlčky kriticky premeriavala, no vzápätí sa jemne usmiala, sklonila sa a pevne Morg objala. ~„Budeš nám veľmi chýbať a napíš mi hneď zajtra, som strašne zvedavá do akej koľaje ťa zaradia,“~ riekla jej tlmene matka do ucha v jej rodnej gaelčine, zatiaľ čo ju pevne držala v objatí. To Morrígan vykúzlilo menší úsmev na tvári a objatie matke nakoniec aj ochotne oplatila. Predsa len, nech to medzi nimi bolo akokoľvek, mala Morg svoju matku veľmi rada. ~„Neboj sa, budem ti pravidelne písavať, ak teda nezabudnem,“~ odvetila a odtiahla sa od nej, pričom na ňu vycenila zuby v širokom úsmeve. ~„Tak to vidím tak na jeden list za pol roka,“~ zasmiala sa Sigrid. Rew jej položil ruky na plecia, takže sa otočila pre zmenu zasa k nemu. Čupol si pred ňu, keďže bol o dosť vyšší a venoval jej letmý úsmev, ktorý mu bielovláska oplatila. „Dávaj na seba pozor a skús o sebe dávať najavo čo najčastejšie, ušetríš tak nervy nám všetkým,“ žmurkol na ňu sprisahanecky Rew. Chápala, že tým narážal na jej máti, ktorá vie byť skutočne ako saň, keď o nej nemá nejaký aspoň menší prehľad. „Chápem,“ pokývala hlavou, načo Rew spokojne prikývol. „Navyše, niečo tu pre teba mám. Je to od nás s dedkom Archibaldom,“ vytiahol odkiaľsi menšiu krabičku, ktorá bola úhľadne zabalená v zelenom baliacom papieri a previazaná striebornou stuhou. Morg si ju opatrne prevzala a zvedavo si ju začala obzerať. Toto teda rozhodne ani zďaleka nečakala. „Čo to je?“ tázavo sa pozrela na svojho nevlastného otca. Ten len pokrčil plecami a tajomne sa usmial. „Uvidíš, ale byť tebou, otvorím to až vo vlaku,“ potľapkal ju po ramenách a zdvihol sa. Morg sa pozrela na matku, no tá tiež nevyzerala, že by vedela o čo sa jedná. Dievčina teda len prikývla a pozrela sa smerom k vlaku, do ktorého by mala čoskoro nastúpiť. „Neviete, či príde aj Ewan?“ otočila sa späť na matku. Jej drahý bratranec jej totiž sľúbil, že sa s ňou príde rozlúčiť, no akosi ho stále nebolo. „Neboj, on príde. Rozhodne by si ťa nenechal ujsť,“ ubezpečila ju matka, načo Morg len prikývla a jala sa vyzerať, či niekde neuvidí ponáhľajúcu sa vysokú postavu smerom k nim.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

<<

Prázdniny byly na dvě věci, to, že měla jet do školy úplně naposledy, taky nestálo za řeč… inu, Bessie na nástupiště 9 a ¾ zkrátka nepřišla s dobrou náladou. Aspoň že toho pitomého odznaku se už zbavila a nemusela předstírat, že vlastně umí být celkem zodpovědný člověk. Za přepážkou se vůbec nerozhlížela, byť vidět se s Dantem nebo Prestonem by jí nevadilo, ale nechtěla, aby jí zrak padl na Daryu nebo na Everetta. Nedejmerlin na oba společně, to by někdo nemusel přežít ve zdraví. Bez zdržování tedy zamířila do vlaku, mezi lidmi se propletla k předposlednímu vagonu, o němž předpokládala, že v něm ještě nebude narváno, a v něm sebou plácla hned na tu krajní sedačku ve třetím kupé. Až pak si uvědomila, že tady už taky někdo sedí, co hůř – seděla tu Darya. Bessie v ten moment ztuhla, naprosto neschopná slova, ačkoliv se to v ní uvnitř mlelo a popichovalo ji to k tomu, aby se okamžitě zvedla a odešla. Jenže nohy ji nechtěly poslouchat.

_________________

Ta máma Fróðiho mírně zmátla, protože si byl celkem jistý, že byla mudla a tudíž prefektem nikdy nebyla, zejména ne teď, ale že si z něj kolega střílí, to mu došlo až po tom plácnutí. Málem plácl znovu, sebe do čela, ale dřív ho zaujala nabídka omakání odznaku, kterou samozřejmě přijal.
„Fíha,“ pokýval uznale hlavou a po omaku věc vracel s trochu větší úctou. Kupodivu ani nenavrhl žádné možné zneužití bourákových pravomocí, ale možná jenom proto, že ho takhle v rychlosti nic nenapadlo. Jeho soustředění pak vyrušil mávající Monty s kytarou, kterému zamával zpátky, při čemž přejel pohledem celý perón a došel k zajímavému poznatku, o nějž se samozřejmě musel podělit se stále přítomným perfektem.
„Čéče, zdá se mi to, nebo jsou ty blizny rok od roku bělejší,“ významný pohled na Talyssu, Morrígan a Bessie, „nebo naopak hrozně černaj?“ To patřilo sice i Kivvě, ale hlavně jejím dvěma primátím společníkům, takže se jednalo jen o mírný rasismus, fakt.
To už se ale na scéně objevil i velkovezír, v jehož přítomnosti se takové řeči nehodily, když sám chodil s tmavší rourou, a Fróði tedy na nějaké hlubší diskusi s Dylanem vesměs netrval. Naopak chtěl vlastně co nejdřív zabrat nějaký lepší flek ve vlaku, aby zas nejel v klobáskupé jako loni, a tak se s bourákem v hodnosti prefekta v rychlosti rozloučil a zapadl do prvních dveří druhého vagónu, anžto do prvního nesměl a dokonce si to pamatoval.
Tam bylo zatím vesměs prázdno, ale i když jedno slibné kupé našel, hnal ho odtamtud jakýsi děsně agresivní černý kocour. Fróði vyvázl bez zranění, ale musel si na to vytáhnout další rybu a Buboš mu uletěl neznámo kam, což ale malý Islanďan zatím neřešil. Však on se zas někde vyklepe. Šel dál, bez povšimnutí minul kupé s nějakým mrnětem, protáhl se do dalšího vagónu a… heuréka!
Na první pohled to tedy vypadalo, že slečna moc o společnost nestojí, ale Fróði si rychle všiml jejích očí a pak měla trošku smolíka, no.

„Roznáška ryb pro všechny smutný holky!“ zahlaholil, sotva otevřel dveře, a namířil uzenou makrelou přímo na Chloe. „Je to úplně univerzální všelék a navíc dobrej. A jestli jich potřebuješ víc, mám jich plnej bágl!“
Nato se společensky zazubil a čekal, co ona na to. Jistě, nejspíš ho mohla proměnit v pastičku na myši a hodit do kolejiště, ale Fróði byl optimista a ona byla pěkná, tak cítil jistou povinnost jí minimálně zkusit pomoct, než půjde o dveře dál.
Nebo možná bude hnán.

_________________

Ob naštěstí nemusel čekat věčně, a vlastně ani moc dlouho, protože nejprve přišly opice (a nějaká klukoholka, no co, bylo to černý a mělo to kočkodany, not racist), takže se bylo na co koukat, a následně i Milo s mamčou. No, Obeho zmerčila paní Grayová celkem rychle, a naštěstí taky celkem rychle vyklidila pole, protože evidentně (na rozdíl od rodiny té chudinky holky, která pořád měla tu smůlu a máma na ni něco gestikulovala zvenčí do okýnka) pochopila, že čekat se synem (a tak i synovcem) na odjezd by jim na plusových bodech u budoucích spolužáků a spolužaček asi nijak nepřidalo. No a Milo už se i s kufrem dostavil k němu, zřejmě aby prostě svoje zavazadlo proměnil v dočasnou židli nebo lavičku či co. "Jaký opice?" vykulil oči Ob na bratránka místo pozdravu v předstíraném překvapení, jako by na ty dva primáty na provázku ještě před chvílí sám necivěl a nepřemýšlel nad tím, jestli té věci, holce, klukovi, hermafroditovi bez vlasů, náhodou nešibe, že si chce vést do školy cvičené opičky na vodítku, "ty hele, nemáš horečku?" a s předstíranou starostí přiložil bratranci dlaň na čelo, tak jak to viděl vždycky mamku dělat, když zjišťovala teplotu. Jo, možná byl parchant, ale když on se bratranec tak hrozně hezky divil, že neodolal.
"No jo, horečka tři stupně," povzdechl si teatrálně, "halucinuješ si opice." Celou krasojízdu mu merlinužel zkazil nějaký kluk, který na bezpohlavního jedince s primáty zařval přes téměř celé nástupiště, a Ob musel chtě nechtě otočit hlavu tím směrem. "To trefil," zachechtal se poněkud škodolibě, čímž dal ale najevo, že ty opice taky vidí. S nějakou omluvou ale bratranec snad ani počítat nemohl, pokud Oba znal. To bylo holt nebezpečí spojené s jeho společností. "Moc se tady neusazuj," řekl místo toho, "já čekal jen na tebe, abysme si mohli vybrat místo ve vlaku!" a s těmi slovy popadl bratrance za ručku, a pokud se moc nevzpouzel, prostě ho táhl k odbavení a pak už přímo do některého z vagonů.

>>>INVAZE NA B6!
V jednom z kupé, tak nějak prvním, ke kterému došli, poněvadž Ob samozřejmě nemohl do vagonu vlézt zepředu, on musel zadem, ne asi, už seděl nějaký kluk, a zrzek hádal, že nemůže být od nich věkově nijak daleko, a taky že když má otevřené dveře, určitě chce spolucestující.
"Čus," strčil rezavou kštici do dveří a zakřenil se na kluka, který už tam seděl, "máš tady volno, že jo?" a aniž by pořádně čekal na odpověď, pustil Milovu ruku a prostě si kecnul na jedno ze sedadel. Pokud se tu bratranci sedět nechtělo, samozřejmě mohl odejít, ale Oberon se už fakt hýbat z místa nehodlal. Si už přece sednul, tak se nebude zase zvedat, neasi. A co na tom, že předtím tuhle filosofii asi bratranci dost narušil.
"To je tvoje krysa? Umí nějaký speciální kousky nebo tak něco?" ukázal na myšáka, načež stočil pohled k Milovi (pokud tam samozřejmě ještě byl), aby jako taky něco řekl.

Mimo herně:
Bafušky baf! Snad ti nebudem vadit, mehehehehe! A snad Miloušek dojde XD

_________________