Pro Erkkiho byl tenhle školní rok jiný, než ty ostatní - představoval totiž nemalou výzvu. Jednak ho čekaly zkoušky NKÚ a jednak konečně dostal vysněnou kapitánskou pásku, takže měl na starosti havraspárský famfrpálový tým a vzal si do hlavy, že letos prostě neskončí poslední, ani předposlední. Ideální by pochopitelně bylo první místo, které si zasloužili, ale už i on sám začínal věřit, že se nad Havraspárem vznáší nějaké podivné prokletí... No a kromě toho, že měl kapitánovat havránkům, se také o prázdninách oficiálně stal členem finského národního týmu. A taky dostal odznak prefekta, což ve zkratce znamenalo, že bude mít zatraceně nabitý školní rok - bude muset stíhat povinnosti prefekta, školní famfrpál, finský famfrpál, a ještě učení na zkoušky. No, prostě výzva i pro chytrého a sportovně založeného kluka, jako byl Erkki.
Mladý Fin chvilku postával na nástupišti s novým Nimbusem 1500 hozeným přes rameno, a vychutnával si tu atmosféru, která byla naprosto specifická a nikde jinde, než na nástupišti 9 a 3/4 se na ni narazit nedalo. Pak se letmo usmál, rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, jestli tu neuvidí někoho známého, ale protože nikoho nespatřil, rozhodl se rovnou vlézt do vlaku, aby se pak nemusel nikde mačkat. Letos ale nastupoval do prvního vagónu, aby zjistil, jaký rozdíl je mezi vagóny pro obyčejné smrtelníky a vagónem pro prefekty, primuse a kapitány famfrpálových týmů. A hlavně chtěl zjistit, kdo další dostal odznak.
Uvelebil se hned v prvním kupé, vypustil z přepravky Flokiho, který se na sedačce začal důležitě čistit, a z okna sledoval ten chaos tam venku.

_________________

Valentin odjezd do Bradavic nijak neprožíval, protože to prostě neuměl. Díky otcově výchově neprojevoval prakticky žádné emoce, a když už, tak spíš negativní, než aby se z něčeho veřejně radoval. Na nástupiště dorazil pochopitelně s otcem, před kterým nedal ani trošku najevo, jak je nervózní z procházení stěnou, aby se dostal na nástupiště 9 a 3/4. A s tátou se navíc na nástupišti rozdělili - Winn totiž prohlásil, že je tu přeci jen pracovně, a že na něj tím pádem nemá čas. Navíc prý není žádné malé ufňukané dítě, takže určitě zvládne nasednout do vlaku sám, což mu Tino pochopitelně potvrdil, i když v nitru tak trochu toužil po normálním tátovi, který ho před odjezdem obejme a popřeje mu, ať se mu ve škole líbí. Ale věděl, že je to dost nereálná představa...
A tak mizejícího Winslowa jenom vyprovodil pohledem, pak se ušklíbl a chvilku jenom postával na místě a rozhlížel se kolem sebe. O chvilku později přinutil někoho, aby mu uklidil kufry do zavazadlového prostoru, a nutno říct, že o to neprosil a rozhodně si o to neříkal nijak vlídně. Prostě to dotyčnému přikázal a bylo vymalováno.
Do vlaku se ale zatím Tino nijak nehrnul, prostě se chvilku motal po nástupišti a prohlížel si ten všudypřítomný póvl a snažil se odhadnout, kdo z nich by mohl být čistokrevný, a tím pádem ke komu si má přisednout. Sice nehrozilo, že by v kupé seděl s mudlovskými šmejdy, protože ti měli vlastní zamořený vagon, ale Tino moc nebral na milost ani ten zbytek - tedy ty, co neměli čistokrevné rodiče...

_________________

Javi odjezd vlaku kupodivu nezaspal, ale pravdou bylo, že trošku vypadal, jako kdyby z postele vyběhl na poslední chvíli. Vlasy měl rozcuchané, košili zmuchlanou, a stál uprostřed nástupiště a zíval. A to, že se před chvílí probudil, potvrzoval i fakt, že držel v ruce místo kokosového drinku kafe. Sice s příchutí kokosu, ale pořád to bylo kafe a ne čistá kokosová šťáva, která byla takovým jeho božským atributem.
Novopečený mrzimorský kapitán (který netušil, jak k té pásce přišel) se rozhlížel kolem sebe a pátral po nějaké známé tváři – třeba Leah, nebo po tom malém roztomilém mrzimorčeti, které adoptoval. Ano, mluvíme o Montym. Jenže nikoho z nich neviděl, takže prostě stál na místě dál, dál se tvářil poměrně nezaujatě a dál zíval. Koutkem oka si všiml Erkkiho, který zalézal do prvního vagonu, což znamenalo minimálně to, že má kapitánskou pásku, kterou si rozhodně zasloužil. A kdo ví, možná k tomu schytal nějaké povinnosti navíc... Nicméně Javi se za ním zatím nehrnul, i když pokec dvou novopečených kapitánů ho docela lákal.

_________________

Prázdniny se daly v případě Leah považovat za beze zbytku naplno využité a teď měl začít ten školní oddech. Při cestě od přepážky k vlaku však ještě netušila, že by možná bylo lepší, kdyby ty prázdniny nikdy neskončily. Dnešek měl být totiž plný překvapení a to ne zrovna příjemných.
Javiho si zatím nevšimla, možná i proto, že zatím nikoho nevyhlížela, a víceméně jen bloumala po nástupišti se svými zavazadly. Dnes se jí totiž vůbec nechtělo vstávat a kupodivu to nebylo kvůli tomu, že by v posteli měla dobrou společnost, nebo že by až do rána pařila v nějakém ne zrovna nevinném klubu. Prostě a jednoduše by ještě dvě nebo tři hodinky spánku snesla, takže i možná trochu doufala, že si najde nějaké tiché kupé, kde nikomu nebude vadit, když jí klesnou oční víčka, a odebere se do říše snů.

_________________

Monty se na nástupiště devět a tři čtvrtě pochopitelně dostavil s rodiči, protože ti to malé mexické štěně ještě odmítali pustit samotné. A nebylo se čemu divit - Monty se totiž i po prázdninách úspěšně ztrácel v davu a pravděpodobně všichni, kdo ho neznali, si ho pletli s budoucím prvňáčkem, protože výškou do prvního ročníku ideálně zapadal. Mindrák z toho ale naštěstí neměl... to přijde až s pubertou. A kromě toho přece všichni říkali, že chytači by měli být malí a drobní, ne?
Monty tedy dorazil na nástupiště s rodiči, ale celkem brzy se s nimi rozloučil, neboť je ujistil, že tu buď najde Asbjorna, nebo kohokoliv jiného jemu známého. Byl konec konců mrzimorák jak poleno, takže mu nedělalo problém vetřít se do něčí společnosti a do kupé.
Nástupištěm se tedy o chvilku později potácel už sám, pouze v doprovodu své krysy, která ještě pořád neskončila ve Valhale (kupodivu), a táhl za sebou obrovský kufr. A přestože většina lidí, co se ochomýtala kolem, ho převyšovala, zvládl Monty v tom davu zahlédnout alespoň Javiho. Doufal sice v Bjorna, ale bylo dost možné, že si od něj kamarád ještě chce odpočinout - Monty totiž strávil několik týdnů ve Švédsku a všichni Ragnarssoni z toho dost možná měli psychickou újmu. Stačilo, že mu byla pořád zima a že nejedl maso, takže za největší zdejší pochoutku považoval salát z lišejníků a rybu.
„Ahoj, Javi,“ broukl jeho směrem s úsměvem od ucha k uchu, ale raději nepočítal, že by se ho starší spolužák ujal jako obvykle. Určitě už čeká na někoho, s kým chce jet v kupé spíš, než s malým prckem...

_________________

Javi stál, zíval a mžoural kolem sebe... a pak se mu v jednu chvíli zazdálo, že snad zaslechl svoje jméno, ale taky to mohla být jenom jeho představivost. Nicméně i tak se rozhlédl kolem sebe, Montyho nejprve úspěšně asi třikrát přehlédl, a teprve pak k němu sklopil pohled. „Nazdar, Monťásku!“ zakřenil se na prcka vesele a natáhl se, aby mu pocuchal kudrnaté vlasy, protože ten kluk byl prostě roztomilý a ne že ne. „Kam máš namířeno?“ zeptal se a kývl hlavou k vlaku, aby naznačil, že se ptá na vagon.
No a pak si všiml i Leah, která také neměla ujít jeho pozornosti a už vůbec ne společnosti. „Jé, hele, támhle je Leah!“ zazubil se vesele, čapl Montyho za rameno (asi aby se prcek neztratil), a vyrazil ke zmijozelské kamarádce. „Ahoj, drahá! Čekáš na prince na bílém koni?“ mrkl na ni, Montyho postrčil před sebe a položil mu ochranářsky ruce na ramena. Že ten mrňous musí být momentálně zmatený jako lesní včela a dost možná nechce podstoupit seznamování s Leah a dělat těm dvěma křena, to Javiho tak nějak nenapadlo, a i kdyby, dost možná by to nebral v potaz... Přece ho tu nenechá samotného! Vypadal mezi všemi těmi vysokými lidmi tak ztraceně!

_________________

<<<

Neuvěřitelné. Dante měl před sebou šestý rok v Bradavicích. NKÚ měl za sebou. Byl rád, že nemusí opakovat, ale zároveň byl trochu zklamaný, protože někde hluboko uvnitř očekával ještě lepší výsledky. Každopádně teď měl před sebou volnější rok, aby se v tom příštím pak připravoval na OVCE. A pak už ho čeká skutečný žvot mimo Bradavice. Při té představě jím projel mráz a oklepal se.
Na nádraží dorazil stejně jako v posledních letech sám. U přepážky se rozhlédl, zdali okolo není příliš mudlů a pak prosvištěl přepážkou přímo na nástupiště devět a tři čtvrtě. Vůbec ho nepřekvapilo, že ani letos se nevyhne úplně poslednímu vagonu pro mudly. Však v batohu měl krom hábitu také připravenou fialovou pásku, kterou vzhledem ke svému původu musel nosit. Cestou k vagonu prošel kolem Montyho a Javiho, spolukolejníků a s úsměvem je pozdravil. "Nazdar kluci, tak jak se letos těšíte?" Možná se na chvíli u kluků ještě zastavil na pokec, následně si to namířil k poslednímu vagonu, kde se nasoukal hned do prvního kupé, tedy E1.

Mimo herně:
Kdyby měl někdo náhodou chuť na pomalou hru...

_________________

Fróði se ještě nějakou dobu díval z okna v chodbičce, ale protože zatím jediná přítomná kočka byla dost mimo jeho věkovou kategorii, docela rychle ho to omrzelo a rozhodl se zjistit, jestli jsou ty cestovní makrely letos stejně dobré jako loni. Zalezl tedy do kupé, otevřel kufr, vytáhl svačinu, sedl si s ní k oknu po směru jízdy a už po pár kousnutích musel uznat, že je to letos snad ještě lepší. Úplně se mu vracely vzpomínky na loňské léto, kdy s dědou vyrazil na ryby a spoustu těch makrel si sám vylovil, a pro samou mladickou nostalgii úplně zapomněl na svět kolem.
Když se tedy ozvalo zaklepání, trochu sebou trhl a jen se štěstím mu nezaskočila kost. Okamžitě vyvstalé naděje, že si k němu jde přisednout nějaká holka, se sice zase rychle vytratily, ale Fróði se i na tohohle návštěvníka dokázal usmát. Hlavně teda proto, že neměl hlad.
„Jasně,“ pokrčil rameny, jako by to byla samozřejmost, a ukázal půlkou ryby na všechna tři volná místa. Až pak si toho příchozího pořádně prohlédl, a protože ho nepoznával, tak nějak předpokládal, že se jedná o budoucího prváka, což byla na Fróðiho poměry až překvapivě geniální dedukce. Už trochu méně neobvyklá byla následná reakce, kdy se v něm probudila touha po tom být starým mazákem.
„Ty jedeš poprvé, co?“ zazubil se, protože větřil příležitost si maličko zamachrovat, ale protože byl Mrzimor, byla na místě ještě jedna otázka. „Dáš si rybu?“
Sušenky prostě Fróði neuznával, sorry jako, a i když by se o kus uzeného masa mnohem radši dělil s nějakou holkou, i k Willovi ji natáhl docela štědře.

_________________

Aino měla z odjezdu do Bradavic vyloženě rozporuplné pocity. Na jednu stranu se těšila na nové prostředí, kde nebude pod přísným dohledem, na druhou se jí už při procházení přepážkou na nástupiště 9,75 stýskalo po bratrovi. A na jednu stranu byla ráda, že s ní tentokrát mohla jít teta Alija, ale na druhou stranu jim oběma dělal dozor strýc Fjodor a veškerou zábavu už v zárodku zadupal. Na to, že do Londýna dorazili už včera, toho tedy moc nezažila a za nejlepší považovala asi to, jak si večer před spaním povídala s tetou o tuleních, hvězdách a o tom, jak v téhle praštěné zemi pořád prší.
Snášela to nicméně s noblesou jedenáctileté baronesy, ráno následovala strýce přes nádraží a s hlavou vztyčenou prošla na nástupiště skryté těm, co si cestou ukazovali na její poněkud archaické a záhadně, jakoby kouzlem, nezmoklé oblečení. Stilgar pak celou dobu kráčel za ní a propaloval pohledem modrých očí všechny ty, co pohledem propalovali ji. Množství lidí za přepážkou ji dost překvapilo, protože ve Finsku byla přeci jen hustota populace výrazně nižší, a to nejen populace kouzelnické, ale ani to na sobě nenechala moc znát a prohlížela si všechen ten shon pohledem někoho, komu to tady tak trochu patří.
Výrazně méně si to ovšem užívala teta Alija, u níž začínal dav viditelně vyvolávat záchvaty úzkosti, a tak to Aino v jejím zájmu neprotahovala. Tetu na rozloučenou objala a slíbila, že jí bude psát, strýcovi vysekla škrobené pukrle a se svým elegantním kufříkem vyrazila k vlaku. Z davu lidí jí většinu času čouhal jenom špičatý čepec, ale nezpomalovala, neuhýbala a po nějaké době se dostala k vagónu, který vypadal trochu méně nacpaně než ty předchozí. O zdejším apartheidu zatím neslyšela, takže ji ani nenapadlo, že by to byl vagón vyhrazený pro mudlorozené, a suverénně se do něj nacpala. Pokud ji snad někdo z ministerských dozorců varoval, že je to vagón určený pro podřadné šmejdy, ujistila ho, že to zvládne, a nechala si od něj pomoci s kufrem.
Uvnitř moc daleko nedošla. Hned v prvním kupé se nacházel nějaký starší kluk, který sice vypadal, jako že nic neví, ale ona se ho taky neplánovala na nic vyptávat. Chtěla prostě jenom v klidu dojet do toho Skotska nebo kam, a jestli se přitom o škole něco dozví, bude to spíš vítaný bonus než nutnost.

Dveře kupé otevřela s vysloveně aristokratickou rázností, až se Dante mohl obávat, že mu tam jde vlítnout Gestapo, ale ona měla trochu větší vychování a hned po otevření pozdravila. Tedy po svém.
„Dobré ráno s trochou deště, je tu volné místo ještě?“
Ačkoliv razance otevírání mohla napovídat, že se mu tam nakýbluje, ať už zareaguje jakkoliv, ve skutečnosti trpělivě čekala mezi dveřmi a byla připravená jít o kupé dál. Mnohem akčnější byl Stilgar, který se jí protáhl kolem nohou a věnoval Dantemu pohled, kterým jako by říkal „ne že tě napadne nějaká blbost, je jí jedenáct“.

_________________

B1

Willovi maličko zatrnulo, když čekal na odpověď toho rybího kluka, jehož svačinka provoněla celé kupé, ale netvářil se naštěstí vyloženě nepřátelsky, takže to vypadalo, že ho do kupé snad pustí. Což se nakonec opravdu stalo. „Děkuju,“ poděkoval Will s úsměvem od ucha k uchu a nacpal se do kupé i s kufrem.
Bezprostřední nabídku ryby nečekal, takže překvapeně zamrkal, ale dlouho neváhal, znovu se zazubil a přikývl. Ta ryba totiž voněla moc hezky a on, jakožto kluk vyrůstající na farmě prakticky mimo civilizaci, nebyl nijak zhýčkaný a jídlo prostě neodmítal. „Jo, jedu poprvý. Ty taky? Jasně, dám,“ přikývl a nabízenou rybu přijal, aby se do ní vzápětí zakousl. „Je dobrá,“ pochválil svačinku spokojeně. „Taky bych ti něco nabídl, ale mám akorát chleba se šunkou,“ přiznal. Nicméně kdyby si Frodo o ten chleba řekl, klidně by mu půlku dal. Konec konců, ta šunka byla domácí...
„Já jsem Will,“ představil se, když sežvýkal kousek ryby.

_________________